Eleiřina země povídek- Berte tohle třikrát denně

Opět jsem zavítal na forum a znuděně jsem otevřel sekci povídky. Zrovna jsem pil horkou čokoládu a přitom si projížděl nové příspěvky, když jsem narazil na toto.

Děkuji Eleiro, opravdu děkuji. Mám celý notebook od čokolády...fajn.

Mnnooo... Možná trochu přehnaná reakce, ale moje radost byla v té době tak velká, že jsem po pár nadávkách zakřičel "Jooooo" a s chutí se vrhnul do čtení, ignorujíce zasychající skvrny.
Abych se konečně dostal k jádru věci. Je super přečíst si povídku od svého oblíbeného autora. Sice jsem se ze začátku ošklíbal nad tématem ale po pár řádcích jsem hodně rychle změnil názor a přečetl všechno skoro na jeden nádech...no jo, byly dva

Závěr:
Smutný konec, ale o to více duchaplný.

Edit: Než jsem se dostal k napsání a odeslání tohohle, tak tu přibyly dva posty.

-Nesrovnalosti jsem si všiml ale né Ori ale spíše Tolánů...

Z môjho pohľadu si autor vyberá čo napíše v príbehu, preto do jeho tvorby viac-menej nezasahujem.
To, že preskočíš, alebo ignoruješ niečo z SG je na Tebe.
U mňa ide o to, či to má hlavu a pätu (k tejto poviedke čo si napísala pripomienky nemám).

A já si říkala, že mi to s Tollánama moc nesedí Jinak absence Ori mi vůůůbec žíly netrhá, hlavně, když je to ku prospěch příběhu.

Jinak povídka se mi líbila. Z Lorna jsi ke koncu udělala už řádné psycho jen mám takovou menší vítku k terminologii, v první části povídky píšeš "hnízdo" v druhé "hive".

Opravdu se vyplatilo počkat si tak dlouho. Skvělý příběh, ještě lepší zpracování a co se týče zničení Atlantis a Země? Konečně někdo ukázal, že to JE možné. Přečteno na jeden zátah, opravdu skvělé.

opravdu povedená povídka

Tak já ti nevím...
Dobře, znova Paráda přesně jak jsem čekala . Náš drahý a neohrožený hrdina (nemehlo) Lorne se konečně propletl celým příběhem, aniž by jej někdo omráčil. Stal se z něj hrdina. Nejkrásnější na hrdinství je to, že se už nikdo později nezabývá tím, jestli mu v tu dobu škráblo nebo ne
Jako vždy krásná povídka doufám, že brzy přibude stejně skvělá

Velice dlouho jsem přemýšlela, jestli tuhle povídku na net vůbec dám, ale nakonec jsem se rozhodla, že vlastně účelem psaní (alespoň pro mě), je bavit lidi, tak snad se u toho pobavíte. Snažně vás prosím, neberte tu povídku příliš vážně, protože tak vůbec není myšlená. Tahle povídka je víc než všechny ostatní jen jistým druhem mé vlastní terapie, abych se odreagovala od stresu kolem. Ale přesto by vás mohla bavit.
A co vám k ní řeknu? Snad jen tohle: Vadila vám Mary Sue, tak dostanete Garyho Stue.
No, příjemnou četbu.

Berte tohle třikrát denně
Podplukovník Sheppard se právě vrátil se svým týmem z mise. Šlo o jednu z těch, co ho nebavily. Příliš mnoho řečnění a laciných úsměvů a příliš málo akce. Neměl to rád. Věděl, že spojence nutně potřebují už kvůli zásobám, ale prostě ho ty rutinní návštěvy nudily. Raději nastupoval ve chvíli, kdy diplomacie selhala. Ne, že by si liboval ve zbytečném nebezpečí, jen si na něj tak nějak zvykl, což se o řečnění říci nedalo.
Právě spolu s Teylou a Rononem mířili do jídelny, když ho kdosi vytrhl z myšlenek. Jakmile se vrátil do reality, všiml si, že někdo drží ruku na jeho rameni a čeká, až ho John začne vnímat. Onen někdo byl muž těžko určitelného věku, kterému mohlo být klidně pětadvacet nebo i zachovalých čtyřicet. To, co na něm Johna nejvíce zaujalo, krom toho, že mu držel ruku na rameni, jako by byli staří známí, byl jeho úsměv od ucha k uchu. Jakmile si muž všiml, že ho John registruje, začal mluvit.
„Podplukovník Sheppard, že ano?“ začal, aniž by se přestal vesele usmívat.
John přikývl. To, že ho stále ještě muž nepustil, mu nebylo příjemné.
„Výborně,“ pochválil si muž. „S vámi potřebuju mít rande. Jestli se nepletu, míříte na večeři. Vadilo by vám, kdybychom povečeřeli spolu?“
V Johnovi hrklo. Jak mu má vysvětlit, že by mu jejich společná večeře skutečně vadila? Zatímco John se octl v rozpacích, Ronon a vlastně všichni kolemjdoucí, kteří právě mířili na večeři, se viditelně bavili.
„Ehm,“ začal rozpačitě John. Vážně teď nevěděl, co říct, a tak se výhružně podíval po „čumilech“, kteří ihned pokračovali v tom, co předtím dělali, a tvářili se, že je rozhovor nezajímá.
Muž si ještě chvíli užíval Johnovy nervozity, ale pak se nad ním smiloval, sundal ruku z jeho ramene a řekl: „Omlouvám se, asi jste si špatně vyložil, co jsem řekl. Víte, jmenuji se Samuel Bailey a jsem tu nový psychiatr. Mám za úkol si promluvit se všemi vedoucími pracovníky na této základně a během své praxe jsem přišel na to, že se lépe tyhle rozhovory vedou při jídle než v kanceláři.“
Johna však doktorovo přiznání příliš neuklidnilo. Neměl rád psychiatry ani psychology a rozhovory s nimi, a přestože tohoto znal sotva dvě minuty, neměl ho rád víc než všechny ostatní. Neměl ho rád tím více, že od někoho z kolemjdoucích zaslechl „já ho žeru“. Dal by ruku za to, že v té větě slyšel ruský přízvuk a že právě kolem prošel poručík Sidorov, jehož měl obecně za velmi disciplinovaného vojáka. Inu, někdy je potřeba názory přehodnotit.
„Tak?“ připomněl se doktor, když podplukovník dlouho nic neřekl.
„Eh, ano vadilo by mi to. Rád bych povečeřel se svými přáteli. Mám za sebou perný den,“ odmítl doktora John.
„Aha, no ale já bych opravdu potřeboval povečeřet s vámi, podplukovníku. Jak si jistě dovedete představit, mám docela dlouhý seznam lidí, s nimiž bych potřeboval mluvit, navíc vy jste těžko k zastižení a já mám termín, který když prošvihnu, tak mě pan Woolsey nepochválí. Takže byste tu trochu času obětovat mohl, ne? Vám to nic neudělá a mně to pomůže. Co říkáte?“
Na chvíli to vypadalo, jako by se v doktorově hlase objevil rozladěný tón, ale po celou dobu, co mluvil, se stále vesele usmíval. John pochopil, že se ho jen tak nezbaví, a tak souhlasil.
„Víte, doktore, už mě vážně nebaví, jak se pořád musíme bavit s psychology,“ prohodil podplukovník Sheppard, když se večeře nesla v tichosti. Doktor Bailey byl očividně trpělivý a čekal, až rozhovor začne John.
„Tak v tom vám rozumím, taky se nerad bavím s psychology,“ dal mu doktor zapravdu.
John chtěl mít celou věc rychle za sebou.
„Je něco určitého, co chcete vědět, nebo vám mám jen zopakovat, co jsem řekl vašim předchůdcům?“ zeptal se.
„To, co jste řekl mým předchůdcům, si mohu přečíst v dokumentaci. Chci si udělat vlastní názor. Jistě, taky bych mohl provést pozorování, ale to by bylo zdlouhavé a dostatečně by vás to neotrávilo. Pacienti sice lžou, jak říká doktor House, ale když jste psychiatr, tak se od vás jaksi očekává, že s nimi budete mluvit.“
„Takže vám mám vyprávět o traumatech z dětství?“
„No, to by mohlo být jistě zajímavé, ale mně úplně postačí, když mi povyprávíte o pobytu na Atlantis.“
„Doktore, na to opravdu nemám ani chuť, ani čas.“
Na to se podplukovník postavil a chystal se k odchodu.
„No, jak myslíte. Tak alespoň berte tohle třikrát denně, než se zase uvidíme.“ Na to doktor podal Johnovi krabičku s nějakými pilulkami.
John krabičku zvedl a zeptal se: „Co je to?“
„Na to přijdete. Je to dobré proti stresu a nebojte, službu můžete vykonávat normálně. Tak, a teď bych mohl jít naštvat zbytek vašeho týmu.“
Na to se ze židle zvedl i doktor a zamířil ke stolu, kde seděl Ronon s Teylou. Podplukovník Sheppard za ním chvíli hleděl, pak však odešel do kanceláře velitele expedice. Zajímalo ho, jaké nařízení zase přehlédl.

„Co pro mě máte, doktore?“ zeptal se Richard Woolsey, jakmile uviděl u dveří své kanceláře doktora Baileyho.
Doktor Bailey vešel a položil veliteli expedice na stůl složku plnou papírů.
„Vedete tu pěkný blázinec, víte o tom? Většina těch lidí támhle,“ doktor ukázal rukou okno, z něhož byla vidět kontrolní místnost, „by si měla vzít dlouhou dovolenou. Vy vlastně taky,“ dodal.
Woolsey se zamračil, pak ale otevřel složku a letmo pročetl několik prvních listů.
„Ale tady nepíšete, že by někdo nebyl schopný dělat svou práci,“ namítl.
„Oni jsou schopní dělat svou práci. Jen by si měli vzít dovolenou, opravdu. Nikdy nepodceňujte sílu dovolené.“
„Nemůžu dát tolika lidem najednou volno.“
„Nemusíte jim ho dávat najednou, dejte jim ho postupně. Povinný den volna každý týden je dobrá věc, ale delší dovolená v kuse udělá zázraky.“
„Budu na to myslet, až budu sestavovat pracovní plán,“ slíbil Woolsey.
„Žhavými kandidáty na dovolenou jsou doktor McKay, u něhož bych skoro doporučil trvalý odborný dohled,“ tady se zarazil, „který budu muset zase odřít já, chudák malý. A podplukovník Sheppard. Nemám sice ve zvyku žalovat, ale on se se mnou nechce kamarádit.“
Woolsey ho obdařil tázavým pohledem. Zarazila ho doktorova neobvyklá formulace toho, že podplukovník Sheppard je nepřístupný.
„Naše rande nešlo zrovna nejlíp. Asi jsem ho měl předtím míň ztrapnit. No nevadí, já ho srovnám,“ mávnul Samuel rukou.
„Mimochodem, když už jste u té administrativy, mohl byste tohle co nejrychleji vyřídit?“ na to Samuel podal Woolseymu ještě jeden dokument.
„Povolení na zřízení herny počítačových her?“ podivil se Woolsey.
„Pár jsem jich s sebou přivezl,“ přiznal se doktor.
„Nejsem si jistý, jestli zrovna tohle je to pravé, co bych měl povolit.“
„Dejte na mě, pane Woolsey, lidi se potřebují odreagovat a ne jen voleyballem nebo střílením míčků do vody. Vlastně si myslím, že většinu frustrace mají právě z těch míčků. Zamířit, buch, žbluňk, zamířit, buch, žbluňk, zamířit, buch, žbluňk. Bože můj, ubohé ryby, jestli je tím míčkem někdo trefil.“ Doktor se otřásl.
„Ještě nějaká doporučení?“ přešel Woolsey poslední doktorovo vyjádření.
„Dodám,“ slíbil doktor. „No, kdyby mě někdo sháněl, budu si zařizovat kancelář.“
Na to se doktor chystal odejít.
„Mimochodem, je opravdu nutné, aby vojenský velitel bral pilulky, které jste mu dal na základě desetiminutového rozhovoru?“ zarazil ho Woolsey.
Samuel se otočil a opět protáhl ústa do širokého úsměvu.
„Tak on je ani nezkusil a už žaloval? Jsou to bonbony,“ vysvětlil, když se Woolsey nepřestával mračit.
„Bonbony? To vy běžně dáváte svým pacientům?“
„Ne, běžně jim dávám cukr, ale ten jsem zrovna neměl u sebe. Ještě něco?“
Woolsey už raději s ničím nezačínal. Na jednu poradu toho bylo moc. Když mu nadřízení sdělili, že vybrali pro expedici nového psychiatra, slíbili, že to bude skutečná špička ve svém oboru, Woolsey však začínal pochybovat o jejich soudnosti. Ale na první dojem se nesmí dát a třeba Baileyho neortodoxní metody přinesou překvapivé výsledky. Pokusí se mu neplést pod nohy, pokud nezajde příliš daleko. Snad by i tu hernu mohl povolit.

Snídaně probíhala hladce, tak jako každý den. Každý si hleděl svého hrnku s kávou, jíž se na Atlantis pilo množství větší než velké, a tiše hovořil se svými spolustolovníky. Všude vládla kázeň a klid, přesně tak, jak to měl Richard Woolsey rád. Ovšem pouze do doby, než na sebe pozornost většiny osazenstva upoutal doktor Bailey, který zřejmě usoudil, že obyčejné tričko, jaké nosí členové expedice, není pro něho dostatečně křiklavé a oblékl si místo něho havajskou košili.
Samuel si dobře všiml pohledů upírajících se na jeho osobu, a tak se zářivě usmál, jak to měl ve zvyku, a hlasitě pozdravil: „Nazdar, pacienti? Tak, kdo se zbláznil dneska?“
Jídelnou zašuměl smích. Samuel zamířil přímo k výdeji jídla a odtud k prvnímu stolu, u něhož si všiml, že je volné místo. Zeptal se snídajících vojáků, Alexeje Sidorova a Jürgena Schwartze, zda si může přisednout. Oba souhlasili a jakmile si doktor sedl, rozhodli se dokončit rozhovor o bezpečnostních protokolech, který začali už včera během služby. Samuel většinu času neměl tušení, o čem mluví, ale viditelně se nemohli shodnout. V Alexejově hlase už se jasně dalo rozeznat rozčílení. Měl pocit, že ho Jürgen nechce pochopit.
„Poručíku,“ promluvil na Alexeje Samuel, „nemám sice tušení, co máte za problém, ale soudím, že by vám taky neuškodila dovolená. No, ovšem pan Woolsey vám ji asi hned tak nedá, tak alespoň berte tohle třikrát denně, je to dobré na nervy.“
Na to před Alexeje na stůl položil čokoládovou tyčinku. Účel to splnilo, Alexej se uklidnil a zaraženě těkal pohledem z doktora na tyčinku a opačně. Jürgen se rozesmál.
„Vy se nesmějte, vám by dovolená nezaškodila taky, ale taky ji nedostane, takže vycucejte tohle,“ podal mu balíček cukru.
Teď se začal smát Alexej. Samuel dosáhl svého, vojáci přestali rozebírat věci, kterým nerozuměl. Navíc zažehnal nadcházející konflikt.
Zrovna ve chvíli, kdy chtěl nadhodit nějaké jednoduché téma, aby znovu začal hovor, zaslechl zárodek další hádky. Do jídelny právě přicházeli podplukovník Sheppard a doktor McKay. Už z chodby bylo slyšet: „Ne, Rodney, to bych tedy rozhodně nemohl.“
„Omluvte mě na chvíli,“ omluvil se Samuel vojákům, čímž jejich pozornost obrátil k tomu, co měl zalubem.
„Á, podplukovníku, dobré ráno,“ pozdravil zářivě Johna, ten však jeho nadšení ze setkání nesdílel.
„Doktore,“ odbyl pozdrav John.
„Že vy jste nebral ty pilulky, co jsem vám dal?“
„Ne,“ připustil John.
„No, měl byste, neměl byste potom tendence na lidi křičet hned po ránu. Tak si alespoň pořádně oslaďte to vaše kafe.“
Samuel mrkl na Shepparda, který se zdál víc rozčílený než předtím a šel si znovu sednout. Než dorazil ke stolu, ozvalo se opět s ruským přízvukem: „Já ho fakt žeru.“ Následovalo souhlasné zamručení.
„Nemá mě rád,“ zamručel Samuel, zatímco si sedal zpět ke stolu. Oba vojáci se zasmáli. Sice podplukovníka Shepparda jako velitele uznávali bez problémů, ale za dobu služby s jejich velící, která v současné době sloužila na Vareu, byli na vtipy na Shepparda zvyklí.
„Podkopáváte mu autoritu, taky bych vás za to neměl rád,“ vysvětlil doktorovi Sheppardův problém Alexej.
Samuel uznal, že má poručík pravdu. Samozřejmě nic neřekl nahlas, protože on tu byl ten, kdo všechno zná a kdo si je jistý v tom, co dělá, ale v duchu si řekl, že si musí dávat pozor na to, v jaké společnosti s kým a jak jedná. Snad by všechno opravdu bylo snazší, kdyby dělal věci tradičním způsobem, ale tradiční metody jsou nuda, navíc ty jeho netradiční se už několikrát osvědčily. Jen se musí přizpůsobit novému působišti.
Alexej dopil kávu a pak významně ukázal na hodiny. Jemu a Schwartzovi začínala služba. Oba vojáci se zvedli a omluvili se doktorovi. Ten se zvedl také. Hodlal změnit stůl. Všiml si, že na druhém konci jídelny se usadily doktorky. Rozhodl se, že by je měl jít zkontrolovat, jestli třeba nepotřebují dovolenou.
„A ty léky, pánové, ty berte,“ připomněl vojákům, mrkl na ně a vyrazil k vědkyním.
„Dobré ráno, dámy,“ pozdravil vesele společnost. „My se ještě neznáme, to bych si pamatoval. Samuel Bailey, doktor, mám na starost tenhle blázinec tady. Necítíte se nějak frustrovány? Mohly byste mi o tom povyprávět.“
Překvapená skupinka vědkyň na něho chvíli zírala, ale pak se všechny rozesmály. Samuel se zasmál taky. Byl to dobrý začátek, lepší než horké kafe v obličeji.
„Myslím to vážně, naprosto vážně. Stres je neřád a číhá všude, nikdy nevíte, kde na vás vybafne. No, kdybyste cítily, že je toho moc, kancelář mám...hm...“ zamyslel se, vyznat se ve městě mu dělalo pořád problémy, takže popsat, kde má kancelář, znamenalo obtížný úkol, kterému se raději rozhodl vyhnout, bude rád, když do své kanceláře trefí do hodiny. „Kancelář mám tady někde...hm...ve městě. Myslím, že jsem blízko ní viděl ošetřovnu.“
„Taky máme laboratoř ve městě,“ rýpla jedna z doktorek.
„No vida, tak máme něco společného.“ Samuel nečekal na pozvání a přitáhl si židli od vedlejšího stolu, přičemž si všiml, že podle hodin má za deset minut sezení. Vzdychl. A začal tak dobře, nenafackovaly mu.
„Ach jo, milé dámy, je mi to líto, ale budu vás muset opustit, čeká mě pacient,“ Samuel zásadně oslovoval lidi jako pacienty. Trval na názoru, že u něho stejně jednoho dne skončí, tak proč jim tu smutnou pravdu neříct rovnou.
„Ale kdybyste náhodou někdy šly kolem dveří mojí kanceláře, neváhejte a navštivte mě, máte to zadarmo a moje dveře rozhodně poznáte, vypadají jako naprosto všechny dveře tady.“
Na to Samuel obdařil skupinku posledním úsměvem a za chichotání se odporoučel.

„Jé, doktorko Kellerová, co tady děláte?“ vyhrkl Samuel, když po asi půlhodinovém bloudění narazil na Jennifer Kellerovou.
„Pracuju tady, to je ošetřovna,“ odpověděla Jennifer.
„Aha, tak co tady dělám? Mně není špatně,“ podivil se Sam.
Jennifer sice o jeho dodatku pochybovala, ale trpělivě čekala, co přijde dál.
„Nevíte náhodou, jak se dostanu do svojí kanceláře?“zeptal se po chvilce trapného mlčení.
„Ale jistě. Ven z ošetřovny a na konci chodby doprava.“
„Páni, doktorko, vy jste anděl. Za to u mě máte jedno speciální sezení,“ zaradoval se přehnaně Samuel.
„Co je to speciální sezení?“ zajímalo Jennifer.
„Přijďte na něj a poznáte,“ mrkl na ni lišácky Sam.
Jennifer si odkašlala. Chtěla ho upozornit, že majoru Lornovi by jisté speciální sezení mohlo vadit. Sam se však už zřejmě v drbech orientoval dostatečně.
„Ale ne, rozhodně vám nehodlám ukazovat svou sbírku Eiffelovek, na to se až příliš bojím majora Lorna. Jen jsem myslel, že amatérský latinský dabing Vetřelce by vás donutil si ten film zamilovat.“
„Tím si nejsem jistá,“ ušklíbla se Jennifer. Po jistém incidentu na vysoké by ji nic na světě nedonutilo mít ráda Vetřelce.
„No, to je vlastně dobře, protože latinský dabing Vetřelce nemám. Ale na škole jsem slyšel, že se o něj nějací nadšenci, kterým přišlo studium moc lehké, pokoušeli,“ zasmál se Samuel.
Doktorčin pohled náhle sklouzl kamsi za Samuelova záda.
„Myslím, že ten člověk čeká na vás,“ řekla.
Samuel se otočil. Po chodbě rázoval dost rozčíleně vypadající voják.
„Jo, ten čeká na mě. Už zřejmě dost dlouho. Možná bych tam vůbec chodit neměl, nemám rád násilí a tady se k němu schyluje.“
Samuel vzdychnul, pak se rozloučil s doktorkou a vyrazil vstříc svému pacientovi.
„Zdravím, seržante, omlouvám se za zpoždění, nemohl jsem chytit taxi. Prosím, následujte mě do mé kanceláře.“

Pracovnou zazněl zvuk otevírajících se dveří. Půl dne ho Samuel vůbec nevnímal, ale teď se lekl. Nebylo divu, zrovna usínal. Sotva se trochu srovnal na židli a ujistil se, že z ní opravdu nespadne, podíval se, kdo ho přišel navštívit. Uviděl doktorku Kellerovou.
„I vy?“ podivil se. „Aha, to speciální sezení.“
„Vy opravdu máte sbírku Eiffelovek.“ Jennifer si udiveně prohlížela stěny kanceláře, kde byly pověšeny obrázky nejrůznějších modelů Eiffelových věží.
Samuel se zasmál.
„Eiffelovek, pyramid, Big Benů, Soch Svobody, Sfing, havajských košil a triček I love New York.“
„Jak jste to všechno nasbíral?“ zajímalo Jennifer.
„Vozí mi to pacienti. Nejspíš jim příliš často doporučuji dovolenou a nabádám je, aby mi dovezli suvenýr.“
„No, nejste tu ještě ani týden a už jste jí doporučil polovině expedice. Některým lidem dokonce dvakrát. A to nezmiňuju, kolik už jste rozdal čokolád a bonbonů.“
„A cukru, nezapomínejte na cukr,“ dodal se smíchem Samuel. „Hele, nikdy nepodceňujte sílu těhle věcí. Znám jednoho doktora v Londýně a ten stejně často, jako já předepisuju dovolenou, předepisuje klistýr, takže za mě buďte rádi.“
Teď se rozesmála i Jennifer.
„Půjdete na oběd?“ zeptala se.
Samuel se podíval na termosku, která mu stála na stole.
„Hm, došel mi čaj, takže asi ano.“
Jejich společný příchod do jídelny neušel všeobecné pozornosti. Samuel pochopil, že až povede rozhovor s majorem Lornem, nebude se týkat jen toho, jak moc ho frustruje boj s Wraithy a jak ho velení na Vareu stresuje. No snad bude lepší, když si teď každý sednou někam jinam. Jennifer stejně vypadala na to, že hodlá přisednout k doktoru McKayovi a podplukovníku Sheppardovi, což zrovna nebyla společnost, která by Sama vítala s teplem v srdci. Raději se rozhodl opět bránit konfliktu mezi Alexejem Sidorovem a Jürgenem Schwartzem, kteří už zase vypadali, že se každou minutou poperou. Přitom je většina expedice považovala za velmi dobré přátele.
„Já je srovnám,“ šeptl si pro sebe Samuel a vyrazil s tácem v ruce k jejich stolu.
Sotva se zastavil, postavil tác na stůl, sáhl do kapsy a před každého z vojáků položil pytlík s cukrem.
„Děti, děti, skoro mám podezření, že se hádáte proto, abyste dostali lízátko. No, ta ale dorazí až s dalším zásobováním. A jestli se mi tu budete celou tu dobu hádat, tak žádné nedostanete.“
Na to se Samuel posadil a zvědavě si prohlížel obsah balíčku, který se nacházel na jeho tácu. Podle popisu to měl být sendvič, doktor tomu však příliš nevěřil. Včera to říkali taky a to, co v balíčku našel, chutnalo jako slisované piliny.
„Vypadáte zamyšleně,“ oznámil Alexej doktorovi, ten jen zamručel. Opravdu se zamyslel. Všiml si muže na druhém konci jídelny. Seděl sám u stolu a vypadal sklíčeně.
„Pánové, omlute mě na chvíli. A jestli se mi tu zase pohádáte, tak vás rozsadím.“
Na to se Samuel zvedl a vyrazil za samotářem.
„Doktor Hamilton, mám pravdu?“ oslovil ho.
„Ano, co.... aha, vy jste ten nový psychiatr. Nepotřebuji vás,“ odmítl jeho zájem muž, v němž Samuel poznal jednoho z členů oddělení doktora McKaye.
„Jistě, že nepotřebujete, ale přejte mi to. Já rád otravuji lidi. Dáte si čokoládu?“ Samuel podal muži čokoládovou tyčinku, kterou vytáhl z kapsy.
„A až po obědě, jasné?!“ Teď už se zase usmíval, jak pro něho bylo typické.
„Co tedy chcete, doktore?“ Doktor Hamilton byl podezíravý.
„Obvykle nesedáváte sám a obvykle taky jen nerýpete vidličkou do talíře. Nechcete mi říct, co vás trápí?“
„Jak...?“
„Je to moje práce. Navíc rád lidi šmíruju. No, nekoukejte na mě tak, každý máme svoje úchylky. Jde o dovolenou, kterou vám velitel zamítl? Víte, že bych vám s tím mohl pomoct?“
„Jak byste mi chtěl pomoct? McKay má prý málo lidí a já kvůli tomu nebudu na svatbě vlastní dcery.“
Samuel se samolibě usmál.
„Divil byste se, kolik zavřených dveří dokáže otevřít prostinký podpis psychiatra. Napíšu kratičké doporučení a než vaší dceři skončí rozlučka se svobodou, budete doma.“
„Vy ze mě chcete udělat blázna?“ zhrozil se doktor Hamilton.
„Sakra, chlape, kdy jsem řekl něco takového? Stres je neřád a musí se proti němu bojovat. A hlavním arsenálem je dostatek dovolené.“
„To byste udělal?“
„Proč ne? A nezapomeňte za mě pogratulovat dceři, i když statistika tvrdí, že se do dvou let rozvede.“
Doktor Hamilton náhle jakoby znovu ožil.
„Jestli to pro mne uděláte, budu vám nadosmrti vděčný.“
Samuel na něj mrkl.
„Utíkejte balit. Dojím si oběd a pak to napíšu.“
Hamilton ještě chvíli děkoval, ale to už Samuel mířil se spokojeným výrazem v tváři zpět ke svému stolu.
„Jsem pašák,“ pochválil se.
„Jo, to rozhodně jste, jinak by vás sem neposlali,“ souhlasil Alexej.
„Nepodlézejte, čokoláda mi stejně už došla,“ usadil ho Samuel.

Nebyla to Samuelova první porada, ale na této bylo nejvíce dusno. Sam usoudil, že doktor McKay už zřejmě dostal pokyn, aby svého podřízeného pustil na dovolenou doporučenou psychiatrem. Podle toho se na doktora Baileyho tvářil. Podplukovník Sheppard se mračil také, ale u něho to nijak nevybočovalo z normálu. Richard Woolsey vypadal, že Hamiltonovi dovolenou závidí. Na vedoucích ostatních oddělení bylo jasně znát, že chtějí podat zprávu a rychle se zase vrátit ke své práci. Jen Jennifer Kellerová a Samuel Bailey se usmívali. Snad byli nejlépe naladěni, snad jim nikdo ještě nedal důvod se zlobit.
Samuel pozorně poslouchal všechna hlášení, která vedoucí jednotlivých oddělení podávali. Zajímalo ho všechno. Někdy si dokonce dělal poznámky. Trval na tom, že všechno se může pro jeho práci někdy hodit. Tužku odložil, když přišla řada na Rodneyho, který se jako na prvního obrátil právě na Sama.
„Můžete mi vysvětlit, kdo vám dal právo plést se do mého oddělení?“
Samovi se neztrácel úsměv z tváře.
„Ale ovšem, mohu. Pan Woolsey a jeho nadřízení. A že jsem tak smělý, co jsem vašemu oddělení provedl?“ zajímalo Sama. Ve skutečnosti moc dobře věděl, odkud vítr fouká, ale mluvit o problému pomáhá.
„Poslal jste Hamiltona na dovolenou. To, že jsem mu ji zamítl, mělo svůj důvod. Potřebuju ho tady. Vy nemáte právo zpochybňovat moje rozhodnutí.“
„Ne, to skutečně nemám,“ připustil Samuel. „Ale mám právo předepsat svým pacientům to, co potřebují.“
„O svém oddělení rozhoduji já!“ nevzdával se Rodney.
„Po pracovní stránce ano, po stránce duševního zdraví o něm rozhoduji já.“
„Takže mi chcete říct, že by se Hamilton zhroutil, kdyby nedostal volno?“
„Ano, hrozilo to. Doktore McKayi, já přeci neposílám na dovolenou každého bez rozmyslu.“
Po tomhle prohlášení si John Sheppard významně odkašlal.
„Ústní doporučení je něco jiného než písemné,“ dodal Samuel.
Richard Woolsey se rozhodl zakročit.
„Doktore Bailey, jste si jistý, že volno bylo nezbytné?“ chtěl se ujistit.
„Jistě. Napsal jsem to do doporučení.“
„V tom případě, doktore McKayi, si budete muset za doktora Hamiltona najít náhradu.“
Woolsey doufal, že by celá věc mohla tímto prohlášením skončit. Spletl se však.
„Víte, jak mi tenhle čokoládu rozdávající klaun naboural plán?“ rozčílil se McKay.
Samuela oslovení rozesmálo. Ještě nikdy ho nikdo nenazval čokoládu rozdávajícím klaunem. Vlastně ho nikdy nenapadlo, že by ho někdo takhle mohl vnímat. Jistě, byl poněkud netradiční, ale klaun? Ačkoli možná ano, možná byl klaun. Měl totiž rád, když se jeho okolí smálo, vnímal potom, jak se lidi cítí dobře a to ho těšilo. Snad proto se rozhodl stát psychiatrem, aby mohl lidem pomáhat cítit se dobře. No, proto a taky možná trochu proto, že když začal studovat medicínu, zjistil, že se bojí skalpelu a vůbec krve, takže třeba chirurgie pro něho jako zaměření nepřicházela v úvahu.
„Víte co, Rodney?“ nevydržel to už Samuel. „Čokoláda mi sice došla, ale na nervy pomáhá i tohle.“ Na to mu podal balíček cukru. „Třikrát denně, ano?!“
Rodney se sice neuklidnil, ale přestal mluvit, v což přesně Samuel doufal.
„Tak, teď by snad mohl podat zprávu někdo jiný, ne?“ připomněl Sam smysl porady.
„Zbýváte vy, doktore,“ vyzval ho Woolsey.
„Aha. No, dobře. Moje zpráva. Tu písemnou máte na stole. Zatím nemám, co bych k ní dodal. Sice bych tu na každém našel něco, co by vyžadovalo zvýšenou pozornost, kdybych trochu hledal, ale já jsem prošel až příliš mnoho léčeben a jsem trochu rýpal. “
„Jo, nejspíš jako pacient,“ rýpnul Rodney, John se pousmál.
Sam se nad poznámkou usmál také. Vlastně mu jednou už jeden z jeho šéfů řekl, že má tak dobré výsledky jen proto, že ho pacienti považují za jednoho z nich.
„A co se týká mojí žádosti?“ obrátil se Samuel na Woolseyho.
„Té jsem vyhověl.“
„Výborně. Doktore McKayi,“ Samuel se rozhodl pro smělý krok, „budu potřebovat někoho z vašich lidí, aby mi pomohl.“
Než stačil Rodney znovu vybuchnout, do věci se vložil John Sheppard.
„Pomohl s čím?“ zajímalo ho.
„Se zřízením počítačové herny,“ vysvětlil mu Samuel.
„To nemyslíte vážně? Kvůli vaší aktivitě nemám v týmu dostatek lidí a ještě vám mám poslat někoho, kdo má už tak dost práce, protože vy si neumíte nainstalovat Bombermana?“ Rodney si Samuela definitivně zařadil mezi členy expedice, které by v případě nouze nechal Wraithy vysát jako první.
„Turnaj v Bombermanovi, to je geniální,“ zaradoval se Samuel.
„Mně nepřipadá geniální, že největší mozky v galaxii budou tvrdnout u počítačových her,“ oponoval John.
„Podplukovníku, nejméně každý druhý člen expedice tu má v počítači nějaké hry. Takhle na jejich hraní budou mít vlastní místnost a turnaje sem alespoň vnesou trochu té zdravé soutěživosti. Tady pan Woolsey se mnou určitě souhlasí, jinak by mou žádost neschválil.“
„Nemůžu teď nikoho postrádat. Vaše herna musí počkat, až se mi vrátí lidi,“ rozhodl Rodney.
Samuel pokrčil rameny.
„Já mám času dost,“ prohlásil.

Samuel zrovna podřimoval ve své pracovně, když se od dveří ozval signál. Sam vyzval člověka za dveřmi, aby vstoupil. Ani si neuvědomil, že už má vlastně po pracovní době a mohl by se odebrat podřimovat do své ubikace a nebo by mohl jít dělat něco užitečnějšího, třeba se seznámit s místními vědkyněmi.
„Alexeji, zrovna vás bych tu nečekal? Tak, copak vás trápí?“
Gestem naznačil Alexeji Sidorovovi, aby se posadil. Ten se však místo toho upřeně zadíval na Samuelův stůl a rozesmál se.
„Konvička, šálek s talířkem, mléko. Doktore?“ kuckal se voják.
„No, tak jsem trochu snob. Aspoň nepiju instantní kafe jako vy, Američani,“ odsekl Samuel. Jistě, byl snob, ale neměl rád, když na to někdo upozorňoval.
Alexej si významně odkašlal.
„Aha, no pardon, Rusové. Chtěl jste něco?“
„Ano, chtěl jsem se vás zeptat, jestli se k nám připojíte v jídelně. Zítra je volno, tak se chceme trochu pobavit.“
„No, to bych mohl.“ Samuel svěže vyskočil ze židle. Jak šlo o zábavu, nedokázal říct ne.
Cestou z kanceláře se ještě zkontroloval v zrcadle. Na nátlak Woolseyho musel vyměnit havajskou košili za standardní oděv, ale i přesto byl spokojený sám se sebou.
„Jdete?“ houkl na něj Alexej už z chodby.
„Netrpělivý národ, ti Rusové,“ utrousil Samuel a vyšel na chodbu.
„Netrpělivý? A co vy Angličani? Čaj o páté, bavit se neumíte.“
Alexej se zřejmě rád hádal, ale Samuel mu hodlal vyhovět, narážky na rodnou hroudu si bral osobně.
„Tak hele, my máme Shakespeara.“
„My Puškina.“
„Scotta.“
„Dostojevského.“
„Byrona.“
„Lermontova.“
„Wildea.“
„To byl Ir.“
„A to vadí?“
„Irům ano.“
„Shawa.“
„Zase Ir.“
„Sakra. Chaucera.“
Alexejovi sice nedošli spisovatelé, ale našel způsob, jak svého oponenta dostat na lopatky.
„Čajkovského.“
„To neplatí, měníte pole. No, dobře, Arthur Sullivan.“
„Eh?“
„To ale není naše vina, že ho neznáte.“
Alexej by určitě něco odpověděl, kdyby nezašuměla Samuealova vysílačka a neozvalo se z ní: „Doktore, potřebujeme vás ve východním křídle, naléhavá situace.“
„Veďte mě,“ požádal Samuel Alexeje. Stále ještě se ve městě pořádně nevyznal.
Na to se oba rozeběhli chodbami města.

„Co se děje?“ zeptal se zadýchaně Samuel, když doběhli k davu čumilů.
„Sebevrah na balkóně,“ vysvětlil mu velitel bezpečnostního týmu.
„Dobře, všichni vypadněte, promluvím s ním.“
„Doktore?“
„Prostě se stáhněte! Čumilové ho jenom znervózňují.“
Poprvé lidi viděli Samuela bez úsměvu na rtech. Velitel bezpečnostního týmu však neváhal ani chvilku a všem rozkázal, aby se stáhli co nejdál. Samuel se potom pomalu přiblížil k vojákovi stojícím za zábradlím na balkóně. Nikdo z bezpečnosti ani z čumilů neslyšel, co doktor říkal, ani co říkal sebevrah. Jen nějakou dobu viděli Samuela, jak se k rozrušenému vojákovi pomalu přibližuje, náhle se zastavil. Po chvíli udělal dalších pár kroků, to už na něj nikdo neviděl.
Dav s napětím čekal, co se stane. Bezpečnostní tým byl jako na trní. Zvládne doktor skokanovi jeho čin rozmluvit? A pokud nezvládne, dovede ho zadržet násilím? Velitel týmu by nejraději vyrazil vpřed, ale nechtěl celou akci zkazit svou ukvapeností. Všechno to ale trvalo dlouho.
Po době, jež se zdála nekonečně dlouhá, se Samuel znovu objevil a k úlevě všech kolem ramen držel stále rozrušeného vojáka. Zrovna mu klidným hlasem říkal, že ho doprovodí na ošetřovnu, kde mu dají něco na uklidnění. Voják nevnímal nic v okolí, ani bezpečnost, ani čumily, vypadal, že je myslí někde úplně jinde, zřejmě u problémů, které ho na balkon dostaly. Jak šli pomalu chodbou, Samuel nepřestával mluvit. Tichým hlasem vojáka chlácholil.

„Kde je poručík Kemp teď?“ zeptal se Richard Woolsey, jehož upřímně vyděsilo, že se jeden z jeho důstojníků před chvílí pokusil zabít.
„Na ošetřovně, Jennifer mu dala něco na uklidnění a teď ještě provádí testy,“ odpověděl Samuel.
„Co se stalo? Jak se dostal na ten balkón?“
„Neumím si to vysvětlit,“ rozhodil Samuel rukama. „S poručíkem Kempem jsem mluvil a připadal mi vyrovnaný. Nejevil žádné příznaky deprese. Na tom balkóně neměl být.“
„Nejevil žádné známky deprese nebo jste je neviděl?“ rozhodl se podplukovník Sheppard pro čelní útok.
Ani teď se Samuel neusmíval. Tvářil se neurčitě.
„Myslíte si, že mou práci umíte líp, podplukovníku?“
„Ne, jen zvažuju všechny možnosti. Mohl jste něco přehlédnout. Maličkost.“
„Navzdory tomu, co si o mně myslíte, já poznám, když si někdo chce jít skočit z balkónu. Takové rozhodnutí nepřichází jen tak z čistého nebe. Ale tady nebylo co pozorovat. V tomhle případě to přišlo z čistého nebe. Neposlali mě sem, protože mám vždycky po kapsách cukr, poslali mě sem, protože jsem dobrý v tom, co dělám,“ bránil se Samuel.
„Hlavně že na to nezapomenete upozornit. Možná nejste tak dobrý, jak si myslíte.“
„Možná byste si měl dát čokoládu.“
Oba muži se dostávali do ráže, a tak se Woolsey rozhodl zakročit.
„Tak dost. Počkáme na zprávu od doktorky Kellerové a pak se tu znovu sejdeme. Bežte se teď oba uklidnit!“
„Půjdu se podívat na Kempa a promluvit si s ním.“ Samuel se zvedl a vyrazil na ošetřovnu.
„Mluvit jste s ním měl předtím,“ naposledy rýpnul John.
„Podplukovníku, jeďte někam na dovolenou a pokud možno, otravujte tam někoho jiného než mě.“
„Chlap by mi jednu vrazil.“
John vstal a přistoupil k Samuelovi.
„Já nemám rád násilí.“ Samuel ustoupil o několik kroků.
„No, já zase proti němu nic nemám.“ John opět postoupil k němu.
„Dost! Podplukovníku jděte se uklidnit!“ rozkázal Woolsey.
„Ještě se uvidíme,“ slíbil John Samuelovi.
„Co to do něj vjelo?“ podivil se Woolsey, když John odešel.
„Málem se mu bez zjevného důvodu zabil podřízený, potřebuje někoho obvinit,“ pokrčil rameny Samuel. Na to se rozloučil s Woolseym a pokračoval v cestě na ošetřovnu.

Když Samuel dorazil na ošetřovnu, poručík Kemp už se zdál být klidnější. Vlastně rozdíl byl patrný na první pohled. Samuel si sedl na kraj lůžka a vyčkával. Když však voják nic neříkal, začal mluvit on.
„Takže?“ vybídl ho. „Nechcete mi něco říct?“
Poručík vypadal zmatený.
„Co vás dohnalo na ten balkón?“
„Já vlastně nevím,“ odpověděl poručík.
„Neměl jste důvod?“
„Nevím. Bylo mi fajn. Žádný problém nemám, naopak, všechno jde fajn. Prostě jsem si hleděl svojí služby a najednou mi připadalo, že všechno je naprd.“
„Tak jste šel, vylezl na ten balkón a chtěl skočit.“
„Jo.“
„A teď?“
„Nechápu, co mě to popadlo.“
Do místnosti vešla Jennifer Kellerová.
„Same, tohle byste měl vidět.“
„Jo, tak já jdu. A vy,“ obrátil se Sam na Kempa, „už žádné skákání z balkónů, jinak bude zle. Rozumíme si? Za tohle nebude lízátko.“
Poručík se zasmál.
„Rozumím, doktore. A děkuju, kdybyste tam nebyl...“
„No, já tam ale byl, takže pokud to nezkusíte znovu, budeme si kvit.“
Samuel s Jennifer přešli do její pracovny. Měla už výsledky testů.
„Podívejte se sám,“ podala mu pad s daty.
„Ach, můj ty Freude. Jak se mu to ale povedlo? A jak se mu to povedlo tak náhle?“
„To nemám tušení,“ připustila Jennifer.
„Musíme na to přijít. Zkusíme prověřit všechny faktory. Prostředí, jídlo, pití, prostě všechno.“
„Nic z toho by ale nezpůsobilo tak náhlý výkyv.“
„No, něco to způsobit muselo. Půjdu to ukázat Woolseymu.“

Samuel s padem v ruce mířil do kanceláře Richarda Woolseyho. Jako vždy šel raději po schodech, neměl rád transportéry. V mezipatře mu zastoupil cestu doktor Hamilton, vypadal rozrušeně.
„Doktore, vy jste ještě tady?“ podivil se Samuel. „Jdete za mnou?“
Doktor nic neřekl, jen stál proti Samuelovi a ve tváři měl zlost.
„Doktore, mluvte se mnou,“ vyzval ho Samuel.
Náhle Hamilton zvedl ruku, v níž držel zbraň. Samuel se lekl a ustoupil o několik kroků vzad. Leknutím upustil pad. Zvedl ruce a snažil se doktora uklidnit.
„No tak, doktore. Tohle snad není nutné. Promluvme si.“
Stále couval, až narazil zády na zeď. Srdce mu tlouklo jako nikdy předtím. Vlastně k tomu mělo důvod, ještě nikdy předtím na něho nikdo nemířil nabitou zbraní. Měl strach.
„Doktore, dejte pryč tu zbraň!“ vyzval co nejklidnějším hlasem útočníka.
„Já nejsem blázen,“ vyhrkl náhle doktor. Tón jeho hlasu však tvrzení jaksi znehodnocoval.
„Ne, jistěže nejste. Dejte mi tu zbraň, prosím,“ Samuel se stále snažil mluvit klidně, ale jeho panika dosahovala kritických hodnot.
„Napsal jste, že jsem.“ Doktor Hamilton výhružně zamával zbraní.
„Ale to se dá snadno opravit.“ Samuel se ani nepokoušel hádat, že nic takového nenapsal.
„Ne!“ zakřičel doktor. „Já nejsem blázen!“
„Ovšemže nejste. Doktore, tak...“ Samuel však nedostal šanci doříct, co měl na jazyku.
Zazněl výstřel následovaný výkřikem. Samuel spadl na zem, z ramene mu proudem tekla krev a jakmile si to uvědomil, začal se zmítat jakoby v křečích a hystericky křičet.
Doktor Hamilton se roztřásl, upustil zbraň a po chvíli, vyděšen Samuelovým křikem, začal utíkat. To už ale dorazil bezpečnostní tým, který slyšel výstřel. Jeden z vojáků přiklekl k Samuelovi a zavolal lékařskou pohotovost. Mezitím se zraněného snažil uklidnit. Zbytek týmu zajistil střelce.

„Auvajs,“ ozvalo se z lůžka, kde se právě probudil pacient a pokusil se pohnout levou rukou, kterou měl staženou v závěsu.
„Dobré ráno,“ přivítala ho mezi bdělými doktorka Kellerová.
„Co se stalo?“
„Postřelili vás.“
„To naneštěstí vím. Omdlel jsem?“
Doktorka přikývla.
„Pamatuji si děsný jekot, to jsem byl já?“
Znovu přikývnutí.
„No, to se mi občas stává, když vidím krev,“ zašklebil se Samuel.
„Vážně? A jak jste vystudoval medicínu?“ zajímalo Jennifer. Doktor panikařící při pohledu na krev jí připadal jako vtip týdne.
„Těžko,“ připustil Samuel.
Doktorka ukázala Samovi, který se mezitím postavil, výsledky testů, které provedla doktoru Hamiltonovi. Sam si je pročetl a jen něco nesrozumitelného zamručel. Zdálo se, jako by ho výsledky příliš nepřekvapily.
„Měli bychom svolat poradu,“ řekl chladně.
„Je svolaná, čeká se na vás,“ odpověděla Jennifer.
Společně vyrazili a společně se také objevili v zasedací místnosti a obsadili volná místa. Ihned na to se zavřely dveře. V místnosti už seděl Richard Woolsey, John Sheppard, Rodney McKay a samozřejmě Teyla a Ronon, kteří nemohli chybět u ničeho. Teď, když konečně dorazili i doktoři, porada mohla začít.
„Takže, co se stalo?“ začal Woolsey s otázkou mířenou na doktorku Kellerovou.
„Ale nic, jen mě jeden blázen postřelil. Bolí to jako čert, ale jinak jsem v pořádku.“
Oči všech se obrátily k Samuelovi, který se tvářil nezvykle kysele.
„Doktorko,“ pokračoval Woolsey, aniž by na Baileyho poznámku nějak reagoval.
„V krvi poručíka Kempa i doktora Hamiltona jsme našli množství jakési cizorodé látky, která působí na mozek podobně jako narkotika. Naneštěstí působí na každého jinak, proto je chování zasažených tak nevypočitatelné,“ vysvětlila doktorka stručně situaci.
„Máte ponětí, jak se jim do těla dostala?“ zajímalo dál Woolseyho.
„Pracujeme na tom, abychom to zjistili. Prověřujeme prostředí, jídlo. Teď, když se počet obětí rozšířil, prověřujeme věci, které je spojují. Zatím ale nic nevíme.“
„Podle mého názoru to vypadá, že si tu látku tělo vytvořilo samo. Materiál na to má, podle toho, co jsem vyčetl z výsledků testů,“ přidal svůj názor Samuel.
„Same, to je spekulace,“ namítla Jennifer.
„Spousta velkých objevů vzešla ze spekulace,“ obhajoval Samuel svůj názor.
„Pak by tu ale muselo být něco, co by tělo donutilo si tu látku vyrobit. Vzhledem k tomu, že jsme se s ní ještě nesetkali, je nemožné, aby si jí tělo vyrobilo jen tak.“
„Souhlasím. Proto bychom neměli pátrat po zdroji té látky, ale po stimulantu.“
„A nemůžete pátrat po obojím?“ vložila se do hovoru Teyla.
Samuel ji obdařil tázavým pohledem, jakoby právě řekla ten největší nesmysl.
„Ano, mohli, ale trvalo by to dvakrát tak dlouho. A vzhledem k tomu, že jsme měli dva incidenty během necelých dvaceti čtyř hodin, měli bychom pospíchat.“
„A není možné, že v obou případech jste jen něco přehlédl? Znaky deprese u poručíka Kempa a Hamiltonovi jste doporučil dovolenou, takže...“ John byl Samuelem přerušen.
„To jsme si snad vysvětlili minule, podplukovníku.“
„Navíc tu látku už našli, takže to nebude přehlédnutí příznaků,“ zastal se Sama překvapivě Rodney.
„Dík, doktore,“ nezapomněl to Sam ocenit.
„Jen si říkám, jestli zbytečně nepanikaříme.“
Teď se všichni překvapeně podívali na Johna. Tohle k němu nesedělo, normálně by byl první, kdo by požadoval, aby doktoři pracovali rychle.
„Já vás chápu, podplukovníku, čekáte, že třeba látka v krvi nějaké z dam způsobí, že si vás všimne, ale naprosto si neuvědomujete rizika. Dva lidé už málem přišli o život.“
Samuelův tón byl stále více útočný, to se zase nepodobalo jemu.
„Zveličujete to. Kempa jsme z balkónu sundali...“
„Já ho sundal,“ skočil Johnovi Sam do řeči.
„... a vy jste to schytal jen do ramene.“
„Takže podle vás nemáme dělat nic, dokud mne zase někdo nepostřelí?!“ vyskočil ze židle Sam.
„Vás nebo někoho jiného,“ John pokrčil rameny.
„Sice nemám zbraň, ale postačí vám, když vám dám pěstí?!“
„Stačilo!“ zahřměl Woolsey. „Doktore, sedněte si!“
„Ne, tohle já nebudu poslouchat. Nebudu poslouchat žvatlání omezeného pitomce, který si neuvědomuje vážnost situace. Dejte mi vědět, až se rozhodnete něco dělat.“
Teď Samuel dokonce zvýšil hlas a jakmile dořekl, co chtěl, rozčíleně opustil zasedací místnost.
„Možná bych mu měla jít odebrat krev,“ navrhla Jennifer, které okamžitě došlo, že Samuelovo agresivní chování nemůže být samo sebou.

Samuel seděl ve své kanceláři a zíral do zdi. Když mu Jennifer vysvětlila, že se chová příliš agresivně a že zřejmě má v krvi onu látku, o níž mluvili, chvíli se pokoušel hádat, ale ve chvíli, kdy ji skoro praštil, usoudil, že má doktorka zřejmě pravdu a hned jak mu Jennifer odebrala krev, dobrovolně se zavřel ve své pracovně. Doprovodil to slovy, že stejně na nikoho nemá náladu. Jennifer odešla dělat testy. Takhle nabručený, uštěpačný a zlý se jí vůbec nelíbil. Měla ho mnohem raději, když se neustále usmíval, ze všeho dělal legraci a rozdával čokoládu. Sice předtím zpochybňovala jeho profesionalitu, ale teď zjistila, že to bylo mnohem lepší.
Rozezněl se tón oznamující hosta. Samuel přešel ke dveřím a pohybem ruky otevřel. Když spatřil Kellerovou, vyzval ji, aby vstoupila a posadila se. Provinile se díval kamsi za její rameno. Sice stále působil jaksi nevrle, ale vypadal mnohem klidnější než na poradě.
„Jennifer, musím se omluvit. Choval jsem se neomluvitelně.“
„Jsem si jistá, že podplukovník vám odpustí. Taky má v krvi tu látku. Odebrala jsem mu vzorek hned potom.“
„K vám, Jennifer. Choval jsem se neomluvitelně k vám. Na podplukovníka Shepparda kašlu.“
„Nebyl jste ve své kůži, Same. Nemusíte se omlouvat.“
„Musím,“ trval Sam na svém.
„Odpouštím vám.“
„Neměla byste, ale děkuju. Co pro mě máte?“ přešel k věci.
„Ta látka se v krvi rozkládá velmi rychle, takže...“
„Takže způsobí jen rychlý výkyv nálady a pak se člověk zase vrátí ke svému původnímu já,“ dokončil Samuel.
„Přesně, ale stále nevíme, co stimuluje její tvorbu.“
„Přemýšlel jsem,“ oznámil hrdě Samuel. „Když jsem si prošel poznámky z první porady, zjistil jsem, že poručík Kemp se dlouho zdržoval poblíž laboratoře, kde pracoval doktor Hamilton. Musí to mít nějakou spojitost s tím, co v té laboratoři je. Byli první, u koho jsme pozorovali příznaky.“
„Ale další jste vy a podplukovník Sheppard.“
„Ten balkón. Moc se ve městě neorientuju, ale...“
„Ten balkón je kousek od té laboratoře. Ale podplukovník Sheppard tam nebyl.“
„Ne. Ale za to tam byla spousta dalších lidí. Měli bychom je otestovat, případně se pokusit zjistit, jestli u nich někdo nepozoroval neobvyklé chování. A co se Shepparda týká, nebydlí tam někde? Slyšel jsem, že bydlí trochu stranou od lidí.“
„Ano, ano, máte pravdu, bydlí.“

Jakmile se domluvili, Jennifer se vrátila do laboratoře. Další testy byly nezbytné. Samuel si odešel promluvit s doktorem McKayem o podrobné prohlídce laboratoře. Věděl, že to nebude lehké. Rodney si do práce nenechá mluvit ani od svých kolegů fyziků, natož od psychiatra, ale byl odhodlaný ho zvládnout. Nemohli riskovat více konfliktů nebo to, že bude někdo vážně zraněn.
Rozhovor však probíhal ještě hůře, než si Bailey vůbec představoval. Jakmile Rodneymu oznámil, že zdroj všech potíží se pravděpodobně nachází v oné laboratoři, kam poslal pracovat doktora Hamiltona, Rodney se mu téměř vysmál. Neustále narážel na Samuelův výstup v poradní místnosti, kdy málem uhodil Shepparda. Sam opravdu neměl chuť se někomu omlouvat ani se před nikým ospravedlňovat, tak se stále snažil držet tématu, bylo však na něm znát, jak stále více ztrácí na sebeovládání. Zrovna když Rodney chtěl zasadit finální ránu v podobě doporučení, ať se každý drží svého oboru a nezasahuje do jiného, Samuelova sebekontrola odešla kamsi na dovolenou se spoustou čokolády a doktor na McKaye zakřičel, aby si konečně o něm přestal myslet, že je pitomec.
„Nemám sice IQ génia a studium na Oxfordu mi fakt dělalo problém, ale nejsem vůl. A když vám říkám, abyste sebral ten svůj zadek a šel prověřit tu laboratoř, tak to myslím vážně a jestli vás tam budu muset dotáhnout jednou rukou, tak si pište, že to udělám!“ zakřičel Bailey.
Rodney zůstal stát jako opařený. Od někoho, kdo má vrásky od smíchu, by nikdy nečekal takový výbuch. Ohromilo ho to natolik, že bezeslova odporu zavolal vědecký tým do oné laboratoře, odhodlán okamžitě se tam vypravit. Ještě naposledy pohlédl na Baileyho, který měl ve tváři neoblomný výraz národního buditele. Rodney si ho chvíli s vykulenýma očima prohlížel a pak vykročil. Když se po pár krocích otočil, Samuel ještě stál na místě a vyprovázel doktora stejně ledovým pohledem. V tuhle chvíli z něj vážně šel strach.

Samuel už zasedací místnost přestával mít rád, pokud ji někdy rád měl. Za poslední dva dny v ní strávil více času, než by mu bylo milé. Kdyby věděl, jak brzy po jeho nástupu do nového zaměstnání nastane krize, která ho skoro bude stát život, nikdy by na práci pro vládu nepřistoupil. Žádná výzva ani žádná zkušenost by ho nikdy nedonutila dobrovolně jít tam, kde by mohl přijít k úrazu. Na to až příliš neměl rád násilí, krev a vůbec vše, co s násilím souvisí. Na Atlantis si toho všeho užil za necelých čtrnáct dní až příliš.
„Proč by Antici vyráběli něco, co v těle vytváří drogu?“ divila se právě Teyla.
Rodney McKay na Samuelovu hlasitou žádost prověřil laboratoř a našel v ní stroj, který zapřičiňoval tvorbu cizorodé látky v těle, která výrazně ovlivňovala lidské emoce. Doktoru Hamiltonovi se zřejmě nějak podařilo ho zapnout. Vědecký tým ho právě prověřoval a co nevidět ho měl vypnout, jen co jim doktorka Kellerová dá pokyn.
„Proč by Antici vyráběli něco, co způsobuje výbušné nádory?!“ poznamenal podplukovník Sheppard.
„Protože to byla banda magorů,“ zavrčel Samuel.
Společnost ho obdařila vyčítavými pohledy. Sice si o Anticích spousta lidí myslela totéž, ale nahlas se to neříkalo.
„Takže se zdá, že jen co se vypne ten stroj, bude krize zažehnána. Tak když dovolíte, venku je banda dost rozrušených lidí, kteří potřebují odbornou radu. Posílejte mi je do kanceláře.“
Na to se Samuel zvedl a odešel. Nikdo nic neřekl, ale všichni v místnosti si všimli, že nejvíce rozrušený byl v tuto chvíli on.

„Zdravím, Same.“ Alexej Sidorov vpadl do kanceláře psychiatra jako hurikán a zcela bez vyzvání. Nepočítal s tím, že by to Samovi mohlo vadit. Ostatně on to dělal naprosto běžně. Tedy se stoly a pracovnami jiných lidí, samozřejmě.
„Chtěl jste něco, poručíku?!“
Člověk sedící za stolem se zdál cizí. Tvářil se nevrle, vypadal unaveně, jeho hlas zněl otráveně a neustále mu pohled sklouzával na znehybněnou ruku. Průstřel se hojil pomalu a bolel jako celé Peklo.
„No...“ zakoktal se Alexej.
„Bývá slušností zaklepat, než někam vpadnete,“ napomenul ho Samuel. „Tak, co vás trápí?“ zeptal se už o něco příjemněji, ale stále ještě ne přijatelně.
„Netrápí mě nic, chtěl jsem...“
„V tom případě jste tu zbytečně a jen mě okrádáte o čas. Jestli vás skutečně nic netrápí, tak odejděte!“
„Same, jsi v pořádku?“ zeptal se Alexej. Doufal, že by se mu snad doktor mohl svěřit. Ostatně spřátelili se velice rychle.
„Ne, bolí mě rameno!“ odsekl doktor. „Podívejte, poručíku, já si vážně nechci povídat s nikým, kdo to nepotřebuje, takže nechte prostor skutečným pacientům. Prosím.“
Na to Samuel ukázal rukou ke dveřím. Alexej už se dál nepokoušel se Samuelem dohadovat a odešel. Než se za ním zavřely dveře, ohlédl se a viděl, jak Samuel upřeně hledí do zdi a tiše nadává. To se mu nepodobalo.
Následujících několik dnů to nebylo o mnoho lepší. Mimo svou kancelář nebyl Samuel téměř k vidění. Jen občas ho někdo potkal na chodbě nebo když procházel jídelnou, v níž se nezdržoval déle, než bylo nutné. Zásadně jedl sám ve své pracovně a lidem se nevyhýbal pouze, když k němu přišli jako pacienti, což se stávalo stále méně. Kdo měl nějaký problém, raději si ho nechával pro sebe, než aby musel čelit Samuelovi. Na základně se začalo šeptat, že ten, kdo by nejvíce potřeboval odbornou pomoc, je právě jejich psychiatr.
U Woolseyho se shromažďovaly žádosti, jak ústní, tak i písemné, aby situaci řešil. Velitel expedice si vážnost věci uvědomoval i bez nátlaku svých podřízených, věděl, že takhle to dál nejde. Jistě, bylo by jednoduché udělat to, co s Baileyho předchůdcem, sdělit velitelství, že svou práci nezvládá a požádat o náhradu, ale jaké světlo by to vrhlo na expedici? A také to s ním nechtěl vzdávat tak brzy. Vždyť předtím, než se tak podivně uzavřel před světem, měla jeho práce vynikající výsledky. Rozhodl se proto nejprve pro jemnější řešení.

„Sám pan Woolsey,“ přivítal Samuel příchozího. „Co pro vás mohu udělat?“
„Máte čas?“ zeptal se Woolsey, který držel v ruce složku s papíry.
„Jistě. Více než bych čekal. Lidi už neblázní tak jako dřív. Co vás trápí?“
„Vy!“ začal Woolsey zpříma. „Lidi potřebují pomoc stále, jen ji už nehledají u vás, doktore.“
„Ale. Myslí si snad, že je někdo lepší?“
„Bojí se vás.“
Samuel na velitele vytřeštil oči. Ještě nikdy neslyšel, že by se ho někdo bál. Většinou to byl on, kdo se někoho bál. Začalo to už na základní škole. Kdyby měl spočítat, kolikrát se vracel domů špinavý od bahna a s potrhanými šaty, zřejmě by to vyžadovalo trochu času.
„Tohle by vás mohlo zajímat.“ Woolsey položil před Samuela složku. Sam ji otevřel a očima přelétl několik prvních listů. Zdálo se, že jsou to všechno stížnosti. Stížnosti na něj.
„To není moje věc,“ zavřel po chvíli složku a odstrčil ji.
„Ale je to věc moje. Když se za vámi lidé bojí chodit, znamená to, že nemůžete odvádět svou práci,“ vysvětlil mu Woolsey.
„Takže si mám sbalit?“ Samuel měl ve věcech jasno.
„Doufal jsem, že by to šlo vyřešit jinak.“
„Jak?“
„Třeba tak, že se přestanete schovávat, vyrovnáte se s tím, co se vám stalo, a začnete znovu dělat svoji práci tak, jak se patří.“
„Svou práci nezanedbávám. Nemám v popisu práce dělat klauna. Vysvětlete to expedici a problém zmizí.“
„Předtím vám to ale nevadilo.“
„A byla to chyba. Už když jsem s Hamiltonem mluvil poprvé, jsem měl poznat, že něco není v pořádku. Kdybych se míň soustředil na šaškárny a víc na svou práci, možná bych nemusel mít prostřelené rameno.“
„S doktorkou Kellerovou jste se shodli na tom, že výkyvy nálady přicházely náhle. Nemohl jste nic pozorovat před tím incidentem.“
„Ten muž byl rozrušený a proto udělal chybu, která spustila ten stroj. Kdybych ho nepustil do práce, mohlo to dopadnout jinak. Měl jsem to vidět, měl jsem s tím něco dělat. Příliš jsem si zakládal na tom, že zvládnu být dobrým psychiatrem a klaunem zároveň.“
„Teď nejste ani jedno. A já přinejmenším toho prvního potřebuji. Buď to budete vy nebo si zažádám o někoho jiného. Ale byl bych raději za vás. Měl jste dobré výsledky. Lidi si vás chválili. Byli uvolněnější, měli lepší náladu, více se bavili.“
„A jeden z nich se skoro zabil kvůli mé chybě.“
„Nemohl jste vědět, co se stane. Nepracujete tu jako věštec.“
„Měl jsem to čekat. Měl jsem to vidět.“
Samuel si stál tvrdošíjně na svém, Woolsey si však nemohl nevšimnout, jak se mu podezřele láme hlas.
„Kruci, Kemp se málem zabil a nechci ani pomyslet na to, že tu kulku mohl dostat někdo jiný a někam jinam. A ti ostatní. Málem jsem praštil Shepparda, Sidorov málem uškrtil Schwartze, jsem tu, sakra, čtrnáct dní a skoro jsem zabil tolik lidí.“
Sam se roztřásl a jeho hlas se definitivně zlomil do zoufalého tónu na pokraji breku, od něhož ho dělila jen poučka, že velcí kluci nepláčou.
Woolsey chvíli mlčel, ale pak se rozhodl pokusit se pomoci.
„Během mých prvních třech dnů jsem skoro nechal zabít doktorku Kellerovou. Když jsem zpytoval svědomí, podplukovník Sheppard mi řekl ´Vítejte na Atlantis´, totéž můžu já teď říct vám. Tohle je neobyčejné místo a vyžaduje neobyčejné metody. Vaše metody, doktore. Nevzdávejte to po první bitvě.“
Sam dlouho nereagoval, ale potom zvedl pohled od země a mírně se na Woolseyho usmál.
„Pořád mám vyšší skóre.“
„Nebojte, vyrovnám.“
„Mohl byste mě teď zase nechat o samotě?“ požádal Sam Woolseyho.
Richard přikývl, vzal ze stolu složku a chystal se k odchodu. Samuel složku včas sebral.
„Ne, to mi tu nechte. A děkuju.“
„Doufám, že tenhle rozhovor bude něco platný.“
Pak už Woolsey opravdu odešel. Samuel se začetl do papírů. Několik prvních přečetl se zamračeným výrazem, u posledních už se však usmíval.
„Banda magorů,“ zašeptal, když odložil poslední papír.

Počítačová herna, jíž nechal doktor Bailey vytvořit, pravidelně praskala ve švech. Členy expedice zřejmě nadchla myšlenka turnajů v nejrůznějších verzích Bombermana či jiných populárních her, zejména těch, co obsahovaly bomby nebo červíky.
Společnost, od níž se ozývaly výkřiky v nejrůznějších jazycích většinou o jednom významu jako například „já tě zabiju“, „ty mrcho“, „já ti tu bombu narvu do ...“, vyrušil od hraní příchod muže v havajské košili, který se zářivě usmíval. Jakmile si letmo prohlédl místnost, zatvářil se samolibě, špitnul, že je pašák, a zamířil k volnému počítači.
„Kdo se vsadí, že udělám rekord,“ prohlásil do pléna, když se připojoval k turnaji v Bombermanovi.
„Vsadím lahev vodky, že vás rozsekám,“ ozval se zpoza jednoho monitoru Alexej Sidorov.
„O hó, když jde o vodku, to už si musíte hodně věřit. Beru a měl byste začít pálit, protože já vám to neodpustím.“
„A co že s námi už zase kamarádíte?“ neodpustil si Alexej rýpnutí.
„Hej, tak za tohle vás dostanu!“ vykřikl Samuel po tom, co jeho panáček shořel na prach. „A co se otázky týká, já s vámi mluvil vždycky.“
„Čjort!“ zavrčel v mateřštině Alexej po tom, co ho Samuel už potřetí uvěznil bombou v rohu. „I posledních pár dnů?“
„To jsem byl na dovolené. A dlužíte mi vodku,“ rozesmál se Sam.
„Niet, den ještě nekončí!“

Tak myslím, že tohle vážně brát fakt nejde. Chechtala jsem se víc jak půlku povídky Počítačová herna je hodně dobrý nápad a co se týká Garyho Stue je to borec ! Upřímně, je to magor a měl by brát třikrát deně tamty prášky

Tak tohle by se mělo předepisovat v malých dávkách
jelikož jsem vůbec nevěděl, kdo je Gary Stue, tak jsem se zhrozil, když jsem na první řádku uviděl toho osla...všichni snad vědí, jak to myslím

Námětově je to velmi zajímavé. Rozhodně bych si přál taky takového psychiatra, třeba by nám taky zřídil hernu, kde by jsme mohli "legálně" hrát

mno co dodat. Každý z nás je někdy trochu a rozhodně se za to nemusíme stydět, ale vytrubovat to rozhodně nemusíme

bye

Arian
EDIT: Možná se my to jenom zdá, ale proč mám vždycky tak roztálí příspěvek?

Arian: He, no já děkuji za komentář, ale nějak jsem nepochopila, co jsi chtěl říct. Teda zejména tou poslední částí. Co jako že nemusíme vytrubovat, o kom, proč, co, jak?

Heh, tak Sam je dobrej psychouš.....tedy...psychiatr, né pacient....mno i když....nebudu to řešit
Jednoduše tohle bylo úžasné. Výborně jsem se pobavil.

Eleira: To, že jsme všichni trošičku na hlavu.

Já kupříkladu lítám s mobilem, ve kterém mám nahraný zvuk zatu a 'střílím' s ním do lidí.

doufám, že takhle to stačilo vysvětlit.

arian: Jestli tohle považuješ za trošičku na hlavu, tak jsem šťastný, protože to znamená, že jsem naprosto v pořádku

Arian: Jo, no díky, stačilo.

Hele, lidi, když už to čtete, komentář by byl fajn. Díky