Eleiřina země povídek- Berte tohle třikrát denně

Vyborne ako vzdy:) Som zvedava co sa nakoniec zo Sheppa vyvinie:) Ja uz chcem dalsiuuuu cast...to nevydrzim:)

jop, dobrý díl, Sheppard mě překvapil tak jsem moc moc moc zvědavá, jak se to vyvine

Skvělý začátek povídky. Jsem napnutá jak malý gatě ne velký pr**li A těším se na pokračování.

Lidi, já jsem příšerná měkkota. Mám pořád v hlavě, že sem musím přidávat další díly a to mě poněkud nebaví, takže kdo s komentářem čekáte, až to všechno bude kompletní , tak se dočkáte v pátek. V pátek sem dám všechny zbylé díly, abyste si zpestřili víkend

Tak já se vyjádřím jednoduše my chceme další díl! My chceme další díl! My chceme další díl! My chceme další díl! My chceme další díl! My chceme další díl!


Oky, tak trochu jinak. Páni, prostě další skvělá část a jak jsem došla k závěru, tak vůbec není jasné, proč se na Lorna tak škaredě kouká Ronon a Rodney , když sbalil Jenny
Jako vždy nádhera, někde jsem chytala záchvaty smíchu a někde jsem v návalu nedočkavosti přestala dýchat

Takže sa veľmi teším na piatok ...
No, bolo to výborné. Včera sa mi nechcelo spať, tak som teda čítala A nepoviem, že keď si povedala Hlavní záporáci - no, nechte se překvapit som nevedela, o čo ide Ale som prekvapená a nechám sa prekvapovať aj ďalej. Takže netrpezlivo čakám

Tak a je tu slíbené pokračování. Přibudou hned tři další díly, aby se nemohlo stát, že na vás v zápalu školního boje zapomenu

...
Ve výslechové místnosti houstla atmosféra. Na majora Lorna začínalo padat zoufalství, zatímco podplukovník Sheppard se stále jen usmíval. Tento výslech srazil majorovo sebevědomí téměř na samotné dno. Vždycky si myslel, že dokáže působit děsivě, když chce, zřejmě se však šeredně pletl.
Už si skutečně nevěděl rady. Doktorka Watsonová stále s nikým nepromluvila ani slovo, přesně jak předpovídala Jordanová, což znamenalo, že s vyšetřováním nepohnul ani o píď. Už se mu ani nedařilo přemlouvat Woolseyho, aby ještě posečkal s ohlášením incidentu na Zem. Woolsey byl člověk, co nefandil obcházení ani odsouvání předpisů, a když viděl marnost Lorneovy snahy, ztratil trpělivost a začal pracovat na hlášení pro své pozemské nadřízené. Lorne proto přistoupil ke krajnímu řešení.
Kapitán Jordanová předvedla vrchol sebeovládání, když seděla u stolu naproti Sheppardovi a nenávistně si ho prohlížela. Lorne čekal, že každou chvíli podplukovníka chytne pod krkem, ale ona se k tomu neštěstí neměla. Možná právě proto, že jí major stál za zády, připraven jí chytit. Doufal, že její přítomnost u výslechu provinilce vyděsí.
„Jak se má Katie?“ zeptal se Sheppard s úlisným výrazem ve tváři. „Chybím jí?“ dodal.
Lorne preventivně chytil Jordanovou za rameno. Ta však jen zaťala pěsti a rysy v její tváři ještě více ztuhly.
„Nechte si ty poznámky, podplukovníku,“ odsekl mu Lorne. „Raději byste nám mohl říct, co to sakra mělo znamenat? Jste ten poslední, od koho bych něco podobného čekal.“
Sheppard se zašklebil ještě úlisněji, přičemž pohlédl na Lorna.
„Vy nejste moc chytrý, majore, ale čekal bych, že zrovna tuhle část biologie budete ve vašem věku znát. Mohl byste vědět, co to mělo znamenat, ne?“
Jordanová se obrátila na Lorna a významně povytáhla obočí. Lorne gesto pochopil. Nahrazovalo otázku „Už můžu?“. Zakroutil hlavou. Kapitán se znovu otočila na Shepparda a dál vrhala zamračené pohledy.
„Podplukovníku,“ pokračoval Lorne klidně, „vy si nejspíš neuvědomujete, v jakém jste průšvihu. Buď se budete bavit se mnou, nebo to povíte vyšetřovateli ze Země. A čím míň budete spolupracovat, tím to bude horší.“
„To už jsem dneska od někoho slyšel,“ zachechtal se John.
Jordanová zopakovala pohyb, který udělala před chvílí. Lorne znovu zakroutil hlavou. Zároveň si však usmyslel, že končí s rolí toho hodného. Naklonil se přes stůl k Sheppardovi a praštil pěstí do stolu. Nenaštěstí ze zvyku pravou rukou, jíž měl od souboje s podplukovníkem naraženou, takže sykl bolestí, díky čemuž celá akce ztratila význam. John se znovu zachechtal.
„A já blbec si myslel, že když chodíte s doktorkou, tak budete poučený, že naražená ruka má být v klidu.“
Provinilec se očividně dobře bavil. Lorne se zamračil.
„A víte, že máte pravdu? Možná bych si měl jít dát na tu ruku led. Tady kapitán se o vás do mého návratu postará...“
Jordanová se jako na povel zamračila. Popravdě, působilo to spíš směšně a kýčovitě, takže není divu, že se John znovu rozesmál.
„...a protože jsem tak nešikovný,“ pokračoval Lorne, „možná cestou zavadím o tamten drát vedoucí k té kameře.“
Sheppard tleskl.
„Výborně. To budu moct tady kapitánovi předvést, o co jste Katie vy dva tím vpádem ochudili.“
Jordanová se pokoušela ovládnout i tentokrát, ale nedokázala to. Chvilku jí to trvalo, ale nakonec prudce vstala ze židle a její pěst se vymrštila téměř sama. Máchla však do prázdna. Když se vrátila do reality, viděla, jak se podplukovník Sheppard sbírá ze země s překvapením v tváři, a majora Lorna, jak si tiskne pochroumanou ruku. Byl rychlejší.
„Majore Lorne!“ ozvalo se výhružně z rádia. Kapitán i major se ohlédli na pozorovatelnu a spatřili Richarda Woolseyho. Lorne pokrčil rameny. Co už teď mohl dělat?
„Ale, ale, majore.“ Sheppard už se znovu posadil na židli a tvářil se úlisněji než předtím. „Tak vám nevím, jestli tohle Woolsey zkousne. Dneska asi půjdete spát bez večeře. Praštit nadřízeného, to hodní kluci nedělají.“
Lorne se zamračil.
„Držte mi místo v cele!“ odsekl a vytáhl Jordanovou z výslechové místnosti.
Než se za nimi zavřely dveře, slyšeli Johnovy posměšky.
Jordanová zakroutila hlavou.
„Chápete to? Tohle přece není Sheppard,“ promluvila konečně.
„Asi mu už opravdu přeskočilo,“ konstatoval Lorne. „No, asi bych měl jít za Woolseym. Bude mi chtít naplácat, že jsem nakopnul štěnátko.“
Jordanová si významně odkašlala.
„No jo, chytám ty Sheppardovy fráze, co?“ ujistil se Lorne, jestli odkašlání správně pochopil.
Jordanová přikývla. Poplácala ho však po rameni.
„Ale bravo. Sedla.“
„Choďte mi to do basy připomínat, až se budu divit, za co sedím.“
„Nebojte, Woolseyho ukecáme. Půjdu s vámi,“ rozhodla se.
Richard Woolsey se už stihl přesunout do své kanceláře, kde seděl za stolem a vyhlížel ke dveřím. Tvářil se přitom jako bůh pomsty. Lorne s Jordanovou se těsně přede dveřmi zarazili a podívali se po sobě. Výhružný pohled jejich velitele nevěstil nic dobrého. Lorne pokrčil rameny a nadechl se jako před skokem do vody. Nevcházelo se mu do kanceláře lehko. Woolsey nebyl z těch, kdo by prominuli takový prohřešek jako ten, jehož se Lorne dopustil.
Než Lorne došel ke stolu, ohlédl se, aby se ujistil, že Jordanová skutečně stojí za ním. V tuhle chvíli byl za její podporu rád. Moc často se nedostával do situací, kdy by musel obhajovat své konání. Většinou stačilo říct „Prostě jsem uposlechl rokaz“, jenže tentokrát to bylo jiné. Když si uvědomil, že měl převzít velitelskou funkci na nové základně, nepříjemně ho kdesi uvnitř bodlo. Teď se s ní nejspíš mohl rozloučit.
„Zavřete, majore,“ vyzval ho Woolsey.
Lorne ho poslechl. Potěšilo ho, že neposlal pryč Jordanovou, jak se zpočátku Lorne obával.
„Můžete mi vysvětlit, co to do vás vjelo?“ Woolsey neobcházel kolem horké kaše. Celá situace s Sheppardem mu drala nervy, a tak šel rovnou k věci.
Než Lorne stačil sestavit nějakou smysluplnou odpověď, ujala se slova Jordanová. „Zasloužil si to, pane. Však jste to sám slyšel.“
„Vás jsem se ale na nic neptal,“ řekl Woolsey tiše, přesto však ostře.
„Kapitán má ale pravdu, pane,“ chytil se Lorne hozeného stébla. „Chápu, že jsem to přehnal, ale kdybych to mohl vzít zpátky, asi bych to neudělal. Ten chlap si o to koledoval.“
„Ten chlap je váš nadřízený, majore. Chcete se snad rozloučit s vaší kariérou? Uvědomujete si, že tenhle váš přestupek musím zahrnout do hlášení o případu?“
Lorne si to naprosto uvědomoval. A věděl dobře, že jakmile se to v hlášení objeví, nebude to pro něho mít příjemné následky.
„Pane Woolsey, vždyť jste ten výslech viděl a slyšel. To opravdu chcete majorovi zničit kariéru, kvůli takové parodii na chlapa?“ Jordanová zachovávala slušnost, ale bylo na ní jasně znát, že je rozladěná velitelovým přístupem k věci.
„Kapitáne,“ Woolsey na to slovo dal poněkud větší důraz, než bylo třeba, „co se stalo, se stalo. Major měl zkrátka na následky myslet dřív. Já teď nemám na vybranou. Musím uvést do hlášení všechno, co se stalo. Ostatně až přijde vyšetřovatel, bude si prohlížet záznamy z výslechů, kde jasně uvidí, co se stalo.“
„Záznamy,“ odfrkla Jordanová. „Záznamy neznamenají problém. Stačí mi chvilka a záznamy můžeme pustit z hlavy.“
„Kapitáne, nenaznačujete snad, že chcete záznamy zmanipulovat?“ zděsil se Woolsey.
„Já? Ani v nejmenším pane. Asi jste mě špatně pochopil.“ Jordanová hrála svatou. Lorne zakroutil hlavou nad její opovážlivostí.
„Pane, jestli chcete tu ránu uvést do hlášení, nezapoměňte zmínit i moji akci,“ vyzvala Woolseyho kapitán.
„Pokud vím, vy jste ho nepraštila, kapitáne.“
„Jenom proto, že major uděřil takovou silou. Kdyby ten neřád zůstal na židli, schytal by ještě jednu.“
Lorne do Eleny nenápadně šťouchal. Začínala se dostávat do varu a to v téhle situaci nemohlo vůbec ničemu pomoci.
Woolsey si oba dva vojáky delší dobu mlčky prohlížel.
„Musím teď napsat hlášení,“ promluvil nakonec. „Můžete jít. Oba!“ propustil je.
Kapitán i major odešli z velitelovy kanceláře s dost špatnou náladou. Elena zamířila na ošetřovnu za Katie Watsonovou. Myslela, že major půjde s ní. On však zamířil rovnou do své ubikace. Vypadal velice sklesle. Ani v nejmenším nepřipomínal toho Lorna, co měl ještě před pár dny tak skvělou náladu.
…
„Už jste slyšel novinky?“ přepadla majora Lorna kapitán Jordanová během večeře.
Nepřišla žádná odpověď. Lorne stále ještě nevěděl, jak se Woolsey nakonec rozhodl ohledně nešťastného incidentu s Sheppardem, a tak s ním nebyla moc řeč. Neustále chodil jako hromádka neštěstí. Vyhýbal se dokonce i Jennifer Kellerové, kterou svým chováním neskutečně rozčiloval. Měla s ním však trpělivost.
„Už přišel ten vyšetřovatel,“ ohlásila Elena novinku, aniž by se domáhala odpovědi.
Lorne jen něco zamručel.
„Víte kdo to je?“ pokračovala Elena. „Tomu neuvěříte. Coolidge. Znáte ho?“
„Sakra, Jordanová,“ vyjel na ni Lorne. „Samozřejmě, že ho znám. Je to ten pitomec, co by nás odtud nejraději všechny vyhodil. Vsadím se, že si nad Woolseyho hlášením mnul ruce a mohl se přetrhnout, aby to sem mohl jít vyšetřovat.“
„Omlouvám se,“ zarazila se. „Jen jsem myslela, že byste to rád věděl.“
„Vím to. Ještě pořád jsem zastupující vojenský velitel základny. Teda do doby, než mě vyrazí.“ V Lorneově hlase byl slyšet vztek. Zřejmě se nemohl smířit s tím, že by měl přijít o místo kvůli takové nicotnosti.
„Major Lorne do kontrolní místnosti,“ ohlásil městský rozhlas.
„A je to tu,“ vzdychl Lorne a prudce vstal. Rázným krokem vyrazil vstříc panu Coolidgeovi, kterému několik členů expedice přezdívalo „Břitva“, ostatní zůstali u „Debil“.
Pan Coolidge se usadil v kanceláři Richarda Woolseyho, který jako obvykle seděl za svým stolem. Jakmile Lorne vešel, oba muži si ho přísně změřili. Lorne pobledl. Mnohem raději by teď někde bojoval s armádou Wraithů.
„Pane,“ ohlásil se Lorne, když dlouho ani jeden ze zástupců IOA nic neřekl.
Ještě chvíli bylo ticho, pak ale pan Coolidge důležitě rozevřel desky před sebou a zahleděl so do papírů. Pak pohlédl na Lorna.
„Major Lorne?“ ujistil se.
„Ano,“ odpověděl Lorne.
„Vy jste vedl vyšetřování údajného incidentu mezi doktorkou Kate Watsonovou a podplukovníkem Sheppardem?“ zeptal se Coolidge tónem, jenž se Lorneovi ani trochu nelíbil.
„Údajného?“ Lorne se musel ujistit, zda dobře slyšel.
„Tak,“ přisvědčil Coolidge. „Tak vedl?“
„Ano,“ odpověděl Lorne. „Ten „incident“ však není údajný, pane. Ten incident se skutečně odehrál.“
„To tvrdíte vy.“ Coolidge se znovu zahleděl do papírů.
„To tvrdím já, kapitán Jordanová, několik svědků, co tou dobou procházelo chodbou, doktorka Watsonová a konec konců i sám podplukovník Sheppard.“ Lorne začal být přístupem Coolidge otrávený a to spolu nemluvili ještě ani dvě minuty.
„Tady čtu, že doktorka Watsonová neříká vůbec nic. Nikomu.“ Coolidge mluvil chladným tónem.
„Je otřesená,“ poznamenal Lorne.
„Jistě,“ sykl Coolidge.
„Ale, jak jsem řekl, je spousta dalších svědků.“
„Nepochybně.“ Z Coolidgeova tónu se dalo poznat, že se vyšetřovatel dál s Lornem nehodlá dohadovat.
Lorne čekal, kdy na něj vyšetřovatel vyrukuje s napadením nadřízeného. Začínal v hlavě sestavovat nějakou reakci.
„Takže, abych to shrnul,“ pokračoval Coolidge. „Vlastně jste s vyšetřováním nikam nedošel.“
„Ne,“ odpověděl popravdě major.
„Dobrá. Předpokládám, že podplukovník je stále ve vazbě.“
„Ano.“ Lorne odpovídal stručně. Pokukoval přitom po Woolseym. Ten se tvářil neutrálně. Najednou Lorneovi připadal jako hodný strýček od vedle.
„No dobrá. Začnu tedy vyšetřování od začátku. Ještě si prostuduji všechnu dokumentaci. Prozatím můžete jít, majore, ale mějte na paměti, že s vámi ještě budu potřebovat mluvit. A s kapitánem Jordanovou a doktorkou Watsonovou také.“
Major nemohl uvěřit tomu, že by Coolidge o napadení při výslechu nic neřekl. To přece bylo sousto přesně pro něj. Konečně na někoho z expedice něco měl. Zároveň však majorovi neušlo, že s ním mluví, jako by obviněný byl vlastně on sám. Nejspíš už ho rovnou odsoudil a teď jen čeká, aby všechno napsal na jeden zátah.
Lorne se obrátil k odchodu. Naposledy se ještě podíval na Woolseyho a...zarazil se. Woolsey na něho významně kývnul a jeho jindy naprosto bezvýrazná tvář naznačovala cosi, co by kdokoli jiný vyjádřil mrknutím. Lorne se tak tak držel, aby se nezajíknul radostí. On to do toho hlášení opravdu nenapsal. K neuvěření. Zrovna Woolsey.
…
Přestože byl Lorne rozčilený z rozhovoru s panem Coolidgem, jeho nálada se nepatrně zvedla. Stále nemohl uvěřit, že ho Woolsey opravdu podržel. Seděl v kanceláři podplukovníka Shepparda a vyřizoval papíry, když se z vysílačky ozval naléhavý hlas, oznamující, že podplukovník Sheppard utekl ze své cely. Lorne vstal tak rychle, že se praštil o stůl. Další zpráva mu však udělala ještě větší starost. Za Sheppardem téměř okamžitě vyrazila kapitán Jordanová, která se o útěku dozvěděla jako první, byla totiž na cestě do vězení, aby Shepparda přivedla k výslechu. Lorne se dal do běhu.
Cestou vydával pokyny bezpečnostním týmům. Náhle ho zarazilo, jak někdo volal jeho jméno. Ten někdo byl nepochybně Woolsey. Major se zastavil a obrátil se. Krom Richarda Woolseyho spatřil i pana Coolidge.
„Co se děje, majore?“ zeptal se Woolsey.
„Podplukovník Sheppard utekl, pane,“ oznámil Lorne a chystal se pokračovat v běhu.
„A kam tak pospícháte?“ zeptal se zcela nečekaně pan Coolidge.
Lorne na něj vytřeštil oči a zdálo se, jako by zalapal po dechu, hned se však zase vzpamatoval a odpověděl: „Najít ho.“
„Copak to nezvládnou bezpečnostní týmy?“ vyptával se dál klidným hlasem Coolidge.
„Čím víc nás bude, tím rychleji ho najdeme,“ odvětil Lorne a znovu se pokusil pokračovat, zarazil ho však hlas z vysílačky. Byla to Teyla, která se ku Lornovu překvapení připojila k pátrání. Ona a Ronon se stále zdráhali uvěřit, že by se Sheppard provinil takovým zločinem, a celé vyšetřování považovali spíše za nějaký nepovedený Lorneův vtip. A takový McKay, ten proti vyšetřování zcela veřejně protestoval a tvrdil, že si celou věc Lorne s Jordanovou vymysleli.
Teyla Lorneovi prozradila pozici, kde zahlédla Shepparda těsně následovaného Jordanovou. Byla jim oběma v patách.
„Pro všechno na světě, Teylo, chyť ho dřív než Jordanová,“ pronesl Lorne téměř prosebně a, aniž by čekal na další všetečné otázky, rozběhl se za Teylou.
Běžel tak rychle, že cestou na chodbě téměř srazil několik vědců. V ruce svíral detektor známek života a čas od času se na něj podíval. Dostal se do málo obydlené části města, takže ho detektor mohl vést.
Konečně se dostával na místo, kde viděl pět teček pohromadě. Jakmile vyběhl zpoza rohu, ani se nepodíval, co se před ním odehrává, jen zakřičel: „Kapitáne, stačí!“
Všichni přítomní se na něj obrátili. Krom Jordanové a Teyly stáli nad bezvědomým Sheppardem dva mariňáci. Jordanová se tvářila naštvaně, ale jinak se zdála zcela příčetná. Teyla se tvářila, jako by právě nedorazil Lorne, nýbrž zástup hladových Wraithů, což znamenalo, že na něj nevraživě poulila oči.
„Co se stalo?“ vydechl Lorne.
Teyla se nadechovala, aby odpověděla, ale Jordanová byla rychlejší.
„No, odolala jsem touze nakopnout ho tak, že by zpátky do cely letěl po oběžné dráze, a jenom jsem ho střelila stunnerem, pane,“ ohlásila hrdě kapitán. Lorneovi spadl tak velký kámen ze srdce, až si připadal, že musí každou chvíli samou lehkostí odletět.
„Vezměte ho zpátky do cely!“ rozkázal Lorne mariňákům, kteří okamžitě poslechli.
„A vy pojďte se mnou, kapitáne. Podíváme se na záznam z bezpečnostních kamer. Chci vědět, jak je možné, že utekl.“ Lorne se obrátil a vykročil k vězení. Jordanová ho poslušně následovala. Teyla chvíli zůstala stát, ale pak si pospíšila za Lornem a Jordanovou.
„Jestli chcete znát můj názor, pane, sám utéct nemohl,“ vyjádřila svůj názor Jordanová.
Lorne po ní střelil nevraživým pohledem. „To mi došlo, kapitáne. Chci vědět, kdo mu pomohl.“
Než stačili do vězení dojít, odvolal je vysílačkou Richard Woolsey k výslechové místnosti. Všichni tři tam okamžitě zamířili. Woolsey na ně už čekal. Dole ve výslechové místnosti seděl strážný, který Shepparda hlídal. Vypadal, jako by se před malou chvílí probral z bezvědomí. Naproti němu seděl Coolidge a zasypával ho otázkami, na něž voják odpovídal nesouvisle. Lorne se zamračeně podíval na Woolseyho.
„Co si ten chlap myslí, že dělá? Já mám vyslechnout toho vojáka. Je pod mým velením,“ rozčiloval se Lorne.
„Klid, majore,“ uklidňoval ho Woolsey. „Snažil jsem se mu to vystvětlit, ale trval na tom, že je to jeho vyšetřování, a tak výslech povede on.“
„No to tedy nepovede,“ zavrčel Lorne a rázně vykročil ke schodům.
„Majore!“ zarazil ho Woolsey. „Copak vy si chcete způsobit další problémy?“
„Nechci, ale ten chlap nebude hučet do mých vojáků.“
Lorne už si dál Woolseyho nevšímal a vyrazil dolů. Kapitán se spokojeně usmívala a Woolsey by přísahal, že jí slyšel špitnout: „Teda, kde se tohle v něm vzalo?“
Jakmile Lorne vstoupil do výslechové místnosti, vyslýchaný voják vstal a postavil se do pozoru.
„Pohov, desátníku,“ vyzval ho Lorne. „Sedněte si!“
Voják se posadil, zatímco Coolidge se na nově příchozího otočil. Měřil si ho nepřátelským pohledem.
„Nevzpomínám si, že bych vás volal, majore,“ řekl ledovým tónem.
„Nevolal, pane, ale měl jste. Desátník Hokins je pod mým velením, tudíž bych to měl být já, kdo mu bude klást otázky.“ Lorne mluvil klidně a vyrovnaně. Zdálo se, že své rozhořčení nechal za dveřmi.
„Tohe je mé vyšetřování, majore,“ odporoval Coolidge.
„Ale můj voják, pane Coolidgi. Ale teď už je vše v pořádku. Chápu, že jste si jen neuvědomil, jaký je správný protokol. Můžeme pokračovat, ne?“ Na to se Lorne obrátil k desátníku Hokinsovi.
„Co se tam stalo, desátníku? Jak se podplukovník dostal ven?“
Hokins, teď už mnohem klidnější, chvíli mlčel, ale pak začal podávat vcelku souvislou odpověď.
„Já vlastně pořádně nevím, pane. Mluvil jsem radiem s kapitánem Jordanovou. Říkala, že je na cestě, aby podplukovníka odvedla k výslechu. Popošel jsem k mříži, abych odkódoval zámek...“
„Proč jste odkódoval zámek, když kapitán ještě nedorazila?!“ skočil mu do řeči Coolidge.
Voják vypadal zaskočeně. Těkal pohledem z pana Coolidge na majora a tvářil se vyplašeně.
„Uklidněte se, desátníku,“ konejšil ho mírným hlasem Lorne a postavil před něj sklenici vody.
„Odkódoval jste tu mříž, přestože kapitán s eskortou ještě nedorazila?“ zeptal se.
„Ne, pane. Chtěl jsem počkat, jenom jsem popošel blíž k mříži,“ odpověděl desátník.
„Tak jak se podplukovník dostal ven?“ vyštěkl Coolidge.
„No, když jsem přišel k mříži, zjistil jsem, že zámek je odkódovaný, pane.“
„Ale vy jste ho neodkódoval?“ ujistil se Lorne.
„Ne, pane.“
„Tak kdo?“ znovu vyjel na desátníka Coolidge.
„Nevím, pane. Nedovedu si to vysvětlit.“ Desátníka znovu začal polévat pot.
„Kdo kromě vás byl v místnosti, desátníku?“ ptal se dál Lorne.
„Nikdo, pane.“
„A předtím? Myslím od doby, co se podplukovník vrátil do cely až do jeho útěku.“
„Nikdo, pane. Když jsem přebíral službu, byla cela zamčená, a od té doby nikdo v místnosti nebyl.“
„Tak jak je možné, že se najednou zámek sám od sebe otevřel?“ téměř zakřičel Coolidge.
„Nemám tušení, pane.“
„Desátníku, co se stalo potom?“ nevšímal si Coolidge Lorne.
„Když jsem zjistil, že je cela odemčená, chtěl jsem zase zadat kód, ale podplukovník se na mě vrhl. Zápasili jsme, ale on mi sebral stunner a střelil mě. Pak už si pamatuji jen lékařský tým, pane,“ převyprávěl scénu desátník.
Lorne zamyšleně pokýval hlavou.
„Díky, desátníku, můžete jít.“
Coolidge se nadechoval k protestu, ale Lorne opustil místnost ihned po desátníkovi. Z Coolidge téměř létaly blesky. Lorne nepochyboval, že tenhle výslech bude mít dohru, ale prozatím ho těšil vítězoslavný pocit.
Když zase vyšel nahoru na pozorovatelnu, Jordanová se na něj mile usmála a nenápadně mu zatleskala. Nedalo mu to a úsměv jí vrátil. Woolsey se však neusmíval. Kdyby měl v ruce tyč, nejspíš by s ní majora praštil.
„Kapitáne,“ obrátil se Lorne na Jordanovou, „jdou dveře cely otevřít na dálku?“
„Jistě,“ odpověděla ihned kapitán.
„A můžete nějak zjistit, kdo je otevřel?“
„Můžu to zkusit, pane.“
„Zkuste,“ vyzval ji Lorne.
Kapitán příkývla a odešla. Lorne mlčky hleděl na Woolseyho. Ten však nic neřekl a raději odešel. Lorne se vrátil zpět do Sheppardovy kanceláře, aby dodělal papírování, od něhož byl vyrušen.
...

...
Lorna probudila vysílačka. Někdo se ho se značným úsilím snažil zavolat. Zamžoural do tmy a zamračil se. Moc toho v posledních dnech nenaspal, a tak probuzení uprostřed noci bral skoro jako zločin. Zadíval se na noční stolek, na němž ležela vysílačka. Rozmýšlel se, zda má odpovědět, ale teď, když už se probudil, stejně nemělo smysl se neozvat.
„Co je?“ zavrčel do vysílačky rozespale.
„Podplukovník Sheppard, pane...“
„Co s ním zas je?“ přerušil Lorne hlas z vysílačky nevrle.
„Je mrtvý, pane.“
„Co?!“ Lorne byl rázem plně probuzený. Vylezl z postele a začal po celé ubikaci hledat oblečení.
V kontrolní místnosti panoval ruch. Richard Woolsey se dohadoval s Coolidgem, zatímco Teyla, Ronon a Rodney McKay o něčem horečně diskutovali mezi sebou. Jakmile si trojice všimla přibíhajícího Lorna, nenávistně si ho měřila. Lorne zamířil kolem Sheppardova týmu rovnou k Woolseymu a Coolidgovi.
„Sheppard je mrtvý?“ zeptal ihned.
„Ano, před čtvrt hodinou byl zavražděn ve své cele,“ řekl Woolsey.
„Máme podezřelé?“ vyptával se Lorne.
„Vlastně máme pachatele, majore,“ ohlásil vítězoslavně Coolidge.
Lorne povytáhl obočí. Za čtvrt hodiny vyřešit vraždu, z toho by mohl být rekord, pomyslel si.
„Koho?“ zeptal se, když jméno hned nepadlo.
„Kapitána Jordanovou,“ řekl Coolidge ledovým hlasem.
V Lorneovi hrklo víc než ve starých hodinách. Nasucho polkl a následně zalapal po dechu. Nevěřícně na Coolidge vykulil oči. Nemohl věřit tomu, co právě slyšel. Jordanová by přece Shepparda nezabila. Je sice jako neřízená střela, ale není hloupá. Něco tady muselo být špatně.
„Kapitána Jordanovou?“ ujišťoval se Lorne.
„Přesně tak, majore,“ potvrdil mu svá slova Coolidge.
„To není možné. Kapitán Jordanová je jeden z mých nejdůvěryhodnějích důstojníků. Nezabila by ho,“ bránil kapitána Lorne.
„Je mi líto, majore, jestli vás zklamala, ale ona ho zabila. Máme na to nevyvratitelné důkazy.“ Coolidge se tvářil až příliš potěšeně. Pro něho byl případ uzavřen.
„Můžu s ní mluvit?“ obrátil se Lorne na Woolseyho, ten přikývnul. Major na nic nečekal a vykročil do vězení, kde se změnilo osazentvo na jeho vkus až příliš rychle.
Kapitán Jordanová stála uprostřed cely. Byla oblečená v teplácích a tílku, oblečení, v němž většinou spí. Měla mokré vlasy. Chvěla se, nejspíš zimou. Nepřítomně se dívala před sebe, nejspíš sama stále nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Ani nezaregistrovala, že Lorne vstoupil do prostoru vězení. Teprve až na ní promluvil, podívala se na něj a vypadala překvapená, že ho vidí. Lorne si jí prohlížel téměř soucitně. Nevypadala jako někdo, kdo právě někoho zavraždil. Vlastně si Lorne ani v nejhorších nočních můrách nedovedl tuhle ženu představit jako chladnokrevného vraha.
„Nemáte mi co říct, kapitáne?“ zeptal se po delší chvíli ticha.
Dlouho mlčela. Dívala se přímo před sebe. Měla v očích strach, strach z toho, co přijde.
„Nezabila jsem ho, pane,“ hlesla sotva slyšitelně.
„Já vám věřím, kapitáne,“ řekl Lorne tím nejvlídnějším tónem, jakého byl za daných okolností schopen.
„Naneštěstí Coolidge už tak vstřícný není. Takže, kapitáne, kde...“
„V posteli,“ skočila mu do řeči. „Seděli jsme dlouho do noci s mým týmem v jídelně a řešili jsme něco ohledně jedné mise. Asi tak deset minut po půlnoci jsme se zvedli a šli spát. Kolem půl jedné jsem se rozloučila s poručíkem Sidorovem přede dveřmi jeho ubikace a pokračovala jsem dál k sobě. Bydlím o chodbu dál, jak asi víte. Do svojí ubikace jsem dorazila asi pět minut po tom. Osprchovala jsem se a šla jsem spát.“
„Vy jste vůbec nebyla ve vězení?“ podivil se Lorne.
„Ne. Byla jsem ve své ubikaci. Spala jsem, než se na mě začaly dobývat bezpečnostní týmy. Nevím, kdo přišel na to, že jsem Shepparda zabila já.“
„Kapitáne, může vám někdo dosvědčit, že jste šla přímo do svojí ubikace?“
„Ne. Od doby, co jsem se rozloučila s Alexejem, jsem nikoho nepotkala. A sprchuju se a spím většinou sama.“
„Coolidge říkal, že mají nevyvratitelné důkazy. Čekal bych, že vás chytili nad Sheppardovou mrtvolou. Co teda vlastně mají?“ podivil se Lorne.
„Nemám tušení, co na mě mají,“ špitla zdrceně.
„Přijdu na to, kapitáne. Vysekám vás z toho,“ slíbil jí.
„Pane,“ zarazila ho, když už odcházel.
„Ano?“ otočil se.
„Kdyby se vám to přeci jen nepovedlo, dejte mi vědět. Někoho bych zabila, abych neseděla za něco, co jsem neudělala.“ Pokusila se o úsměv.
Lorne se neubránil smíchu.
„A já myslel, že budete chtít mikinu.“
„No, ta by se taky hodila,“ chytla ho za slovo.
„Přinesu vám jí. Tu modrou?“ ujistil se.
Teď už se zasmála. „Jo, tu modrou. Ta je nejteplejší.“
…
„Pane Woolsey!“ zavolal Lorne velitele expedice a přidal do kroku, aby ho dohonil. Mířil právě do kontrolní místnosti, aby si s Woolseym mohl osamotě promluvit, potkal ho však na cestě k transportéru.
„Majore?“
Richard Woolsey se zastavil a zahleděl se na Lorna.
„Co vlastně máte za důkazy proti kapitánu Jordanové?“ zeptal se Lorne bez vytáček.
„Máme videozáznam, který ji zachycuje v prostoru vězení bezprostředně před vraždou,“ odpověděl Woolsey. Z jeho tónu se dalo poznat, že on s vývojem situace není tak spokojený jako Coolidge. Zřejmě ho příliš nenadchlo, že jeden z důstojníků, kterým nejvíce věřil, by měl být souzen pro vraždu. A to ještě nevíc pro vraždu svého nadřízeného.
„Ale ona bezprostředně před vraždou ve vězení nebyla. Spala,“ namítl Lorne.
„Ano, to říkala i mně,“ přiznal Woolsey.
„A vy jí nevěříte,“ doplnil ho Lorne.
„Na tom, jestli jí věřím, vůbec nezáleží, majore. Ten záznam je jasný důkaz, že lže. Navíc mu vyhrožovala, sám jste byl u toho.“
„Vyhrožovala mu, že ho dostane do vězení, ne že ho zabije.A co se záznamu týče, nemohl ten důkaz někdo zfalšovat?“ podotkl Lorne.
„Doktor McKay ho kontroloval, majore. Je pravý.“
Lorne se pohrdlivě ušklíbnul. V tuto chvíli pro něho Rodney McKay nebyl příliš důvěryhodnou osobou.
„Můžu ten záznam vidět?“ zeptal se.
„Obávám se, že ne,“ zamítl jeho žádost Woolsey. „Vy, majore, nemáte k vyšetřování přístup. Pan Coolidge si to nepřeje. Vlastně už požádal SGC, aby poslalo za podplukovníka náhradu co nejdřív, abyste se vy mohl ujmout své funkce velitele základny na Vareu.“
„Chápu,“ syknul major Lorne. „Kde vlastně je teď ten videozáznam?“ zeptal se pak ještě.
„Proč to chcete vědět?“ nechápal Woolsey.
„Jen tak. Ze zvědavosti.“ Lorne se tvářil zcela bezelstně. Přistoupil však blíž k Woolseymu a ztišil hlas.
„Nechci dělat ukapené závěry, pane, ale prostě si nemyslím, že doktor McKay je tak zcela důvěryhodný. Rád bych, aby se na záznam podíval i doktor Zelenka. V tuto chvíli jemu věřím víc.“
„Není doktor Zelenka náhodou dobrým přítelem kapitána Jordanové?“ odvětil Woolsey stejně tiše.
„Ano, to je, ale McKay byl zase dobrý přítel Shepparda. Pane, dohlédnu na to, aby se tomu záznamu nic nestalo, chci jen vědět, jestli je skutečně pravý nebo ne. Copak vy chcete dostat vraha za každou cenu?“
Richrad Woolsey na Lorna dlouho mlčky hleděl. Rozmýšlel si, co má Lorneovi odpovědět. Absolutně netušil, komu má v tuto chvíli věřit. Samozřejmě věděl, do jaké míry se Lorne vždycky Jordanové zastával, ale nedovedl si představit, že by ji Lorne kryl, i kdyby se dozvěděl, že skutečně spáchala vraždu.
„Videozáznam je uložený v mém stole v první zásuvce.“ Woolsey se nakonec rozhodl majorově žádosti přeci jen vyhovět. „Myslím, že jsem nedopatřením zapomněl zásuvku zamknout,“ dodal Woolsey a nenápadně vtiskl majorovi do ruky klíček.
Lorne kývnul hlavou na znamení díku, obrátil se a odešel. Woolsey se za ním díval a doufal, že udělal správnou věc.
…
Druhý den major Lorne zrovna nijak nezářil. Nevyspalost by na něm poznal i slepý. Přestože se k ránu ještě na chvíli dostal do postele, vůbec nespal. Nemohl usnout. Celé hodiny se díval do stropu a přemýšlel, jak tuhle patálii vyřešit. Doufal, že Zelenkovi se podaří do celé situace vnést trochu světla. Coolidge už se skoro balil k odchodu, jen ještě dopsat hlášení o případu. Nijak mu nevadilo, že stále není jasné, jak se podplukovník Sheppard dostal ze své cely. Lorne samozřejmě hodlal přijít na kloub i téhle věci. Doufal, že když to zjistí, pomůže mu to odhalit skutečného vraha.
Zrovna mířil na ošetřovnu za doktorkou Kellerovou, když se k němu na chodbě připojil Zelenka. Lorne počkal, až je minou lidé, kteří šli proti nim, a pak doktora pohledem vyzval, aby mu prozradil, na co v noci přišel.
„Ten záznam je falešný,“ sdělil mu tiše Zelenka. „Nechápu, jak mohl McKay říct, že je pravý. Jsou tam jisté prvky...nemohl je přehlédnout.“
„Možná nechtěl,“ vyslovil své podezření Lorne.
„Myslíte, že by chtěl, aby vina padla na Elenu? To přece ne. Je jasné, že by Rodney rád přispěl k usvědčení vraha, ale skutečného vraha. Nechtěl by přece, aby potrestali nevinnou,“ odporoval Zelenka.
Lorne pokrčil rameny.
„Nevím, co k tomu McKaye vedlo, faktem ale je, že ten záznam prohlásil za pravý, přestože jasně věděl, že není.“
Náhle se Lorne odmlčel.
„Co je?“ zajímalo Radka.
„Něco jsem si uvědomil. Předtím, než byl Sheppard zabit a kapitán zatčena, měla Jordanová zkusit zjistit, jestli někdo neotevřel jeho celu na dálku. Třeba na něco přišla.“
„Proč by potom zabíjeli Shepparda a ne jí?“ namítl Radek.
„To nevím. Ale nějak to spolu souviset musí. Proč by si pak někdo dával takovou práci, aby vina padla na Jordanovou? No, každopádně, doktore, pamatujte si, že záznam jste nikdy neviděl a k tomuhle rozhovoru nikdy nedošlo. Budu nejspíš ještě potřebovat vaši pomoc, ale prozatím si dělejte svou práci a od vyšetřování se držte dál,“ požádal doktora Lorne.
Zelenka přikývl. Dokonale totiž chápal, že Coolidge by nikdy nebral vážně důkazy, které by mu předložil. Rozloučil se s Lornem a šel se věnovat své práci, zatímco Lorne pokračoval na ošetřovnu.
Jennifer Kellerovou našel v bouřlivé diskusi s panem Coolidgem. Ten, jakmile zaregistroval Lorneovu přítomnost, okamžitě zmlkl a probodnul ho pohledem. Na drobné doktorce byla jasně znatelná úleva. Zřejmě už přestávala zvládat Coolidgeovi odporovat, ať už se dohadovali o čemkoli.
„Dobré ráno,“ pozdravil Lorne Coolidge, přičemž mu oplácel stejně nepřátelský pohled. Vadilo mu už jen to, že si ten skřet v drahém obleku dovolil na Jennifer zvyšovat hlas.
„Dobré ráno, majore. Mohu se zeptat, co vás sem tak časně přivádí?“ zeptal se bez okolků Coolidge podezřívavě.
Lorne se jedním okem podíval na Kellerovou.
„Přišel jsem si pro nějaké léky, probudil jsem se s příšernou bolestí v krku a, víte, nemohu si dovolit teď chytit angínu,“ zalhal pohotově Lorne.
„Ach tak,“ přitakal chladně Coolidge. „No, myslím, že léky na angínu vám může dát kdokoli jiný ze zdravotního personálu. Potřebuji s doktorkou ještě něco probrat.“
Lorne se rozhlédl po ošetřovně. Krom Kellerové tu nikdo ze zdravotního personálu nebyl.
„No, pane, nikoho jiného tu nevidím. Ale samozřejmě počkám, než vyřídíte vše nezbytné,“ řekl Lorne a mírně poodstoupil, ne však nikam daleko.
Coolidge se chvilku tvářil, že bude pokračovat, ale neustále nervózně pokukoval po Lorneovi. Nakonec se nevraživě podíval na doktorku a řekl: „Nu, dobrá, doktorko. Chci, abyste mi výsledky oznámila hned, jakmile je budete mít. Rozumíte?“
Kellerová neochotně přikývla a sledovala odcházejícího úředníka. Lorne se tvářil naprosto nevinně, dokud Coolidge nezmizel kdesi v chodbách. Pak přistoupil ke Kellerové, vřele se s ní přivítal a zeptal se, co měl ten výstup znamenat.
„Chtěl výsledky pitvy,“ oznámila Kellerová.
„Aha, a cos mu řekla?“ zajímal se Lorne.
„Pravdu. Že je ještě nemám.“
Lorne se zatvářil zklamaně. Výsledky pitvy byly hlavním důvodem, proč za ní tak brzy přišel. Kellerové jeho zklamaná grimasa neunikla.
„Ale samozřejmě jsem mu neřekla úplnou pravdu. Nemám úplné výsledky, za to mám ale ty předběžné.“ Svatouškovsky se usmála.
„A?“ vybídl ji Lorne.
„Sedni si nebo se něčeho chyť,“ varovala ho a vyčkala, dokud se opravdu neposadil na nejbližší židli.
„To tělo v márnici, to není Sheppard,“ oznámila a Lorne zase rychle vstal.
„Cože?“ vyhrkl.
„Ten mrtvý není Sheppard,“ zopakovala doktorka.
„Ale vždyť vypadá jako Sheppard, mluvil jako Sheppard...on...přece. Sakra, jaktože to není Sheppard?“ Lorne už snad víc zaskočený být nemohl.
„Nevím, jak je to možné, ale prostě to Sheppard není,“ trvala na svém Jennifer.
„A kdo to tedy je?“ zeptal se Lorne na to, co mu jako první přišlo na mysl.
„To nemám tušení. Ale ať už je to, kdo je, není to člověk. Jeho DNA totiž vůbec není lidská.“
Lorne se tvářil nešťastně.
„Jennifer, zastřel mě. Nebo mi píchni něco, co mi vymaže z paměti poslední čtyři roky a pošli mě zpátky do SGC,“ zaprosil Lorne a schoval obličej do dlaní. Už se to všechno začínalo komplikovat víc, než by kdy uvěřil.
Delší dobu setrval v tichu, ale pak se podíval na Jennifer a řekl: „Zdržuj prosímtě, jak dlouho to půjde. Potřebujeme čas. Musím mluvit s Jordanovou a pak se musím poradit s...“ Zarazil se. Chtěl říct, že se musí poradit s Woolseym, ale může mu doopravdy věřit? Sice mu poskytl videozáznam, ale po nejnovější informaci si nebyl jistý už ničím.
Rozloučil se s Jennifer a pospíchal do vězení, aby si promluvil s Jordanovou. Musel vědět, na co před svým zatčením přišla. Ve dveřích ošetřovny se však téměř srazil s Richardem Woolseym. Okamžitě mu blýsklo hlavou, že je na ošetřovně tak brzy po ránu až moc velký provoz, a pousmál se. Ani nevěděl, proč mu to přišlo vtipné.
Lorne se k Woolseymu připojil, aby na vlastní oči viděl, jak bude na zprávu o falešném Sheppardovi reagovat. Richard jeho očekávání nezklamal. Jakmile mu Jennifer sdělila to, co Lorneovi, Woolsey neměl daleko k nervovému zhroucení. Nemohl uvěřit, že místo vojenského velitele měl na základně kdo ví jak dlouho nějakého mimozemšťana. Navíc se ještě vnucovala otázka, kde je pravý Sheppard.
„Takže vlastně kapitán Jordanová nezabila Shepparda, ale dalo by se říct, že bránila základnu,“ zauvažoval Woolsey. Zřejmě to měl být způsob, jak překroutit obvinění a pomoci tak Jordanové. Lorne gesto ocenil, nicméně nebyl si zcela jistý, že by něco takového mohlo vyjít, proto se rozhodl zariskovat. Ostatně Woolsey v tomhle případu už několikrát dokázal, že se mu dá věřit.
„Ona ho vlastně vůbec nezabila, pane,“ začal opatrně Lorne.
„Takže doktor Zelenka zjistil něco ohledně toho videa?“ zajímal se Woolsey.
Major přikývnul.
„Ano, je falešné, přesně jak jsem čekal. Někdo se to na kapitána snaží hodit, pane,“ přednesl Lorne svou domněnku.
„Ale vždyť ho doktor McKay kontroloval.“ Woolsey se náhle odmlčel a těkal očima z Lorna na Kellerovou. „Nebo snad myslíte, že by doktor McKay mohl mít něco společného s...ne...to je přeci nesmysl.“
„Teď, když jsou ve hře mimozemšťané, mi jako nesmysl nepřipadá už nic. Byl jsem na cestě za kapitánem do vězení. Potřebuji se jí na něco zeptat. Přidáte se?“ zeptal se Lorne Woolseyho. Byl rád, že má ve svém nadřízeném oporu.
Woolsey souhlasil, a tak se společně vydali do vězení. Cestou tiše rozebírali možné teorie, z nichž většina končila masivní invazí. Došla řeč i na pana Coolidge. Lorne tvrdil, že Coolidge musí být jedním z mimozemšťanů, avšak Woolsey argumentoval tím, že to není možné, neboť Coolidge přeci na Atlantis ještě nikdy předtím nebyl, a tak se k němu mimozemšťané nemohli dostat.
Kapitán Jordanová seděla v rohu cely a něco si broukala. Stále ještě na ní byla patrná nervozita, ale teď už se zmohla na to, aby jí skrývala. Pořád na sobě měla jen tílko a tepláky, a tak jakmile spatřila dveřmi projít majora Lorna, nepřátelsky si ho změřila. Nepřestala si však broukat. Když pak těsně za Lornem vstoupil i Woolsey, překvapeně vstala a popošla k mříži. Nejdřív se podívala na Lorna.
„Nezapomněl jste v noci na něco, pane?“ pronesla tak, jako by se ptala, jaké je venku počasí.
Lorne sklopil pohled do země. Samozřejmě. Zpomněl jí přinést onu slíbenou mikinu.
„Pardon,“ hlesl sotva slyšitelně. Byl si jistý, že mu to při nejbližší příležitosti připomene.
„Kapitáne, zajímá mě jedna věc. Přišla jste na něco ohledně toho, kdo otevřel celu, když podplukovník utekl?“ začal Lorne s otázkami, když si všiml Woolseyho výrazu, z něhož bylo patrné, že nehodlá poslouchat hádky mezi nimi.
„Přišla,“ přitakala Jordanová. „Tu celu opravdu někdo otevřel na dálku, jenže se mi hned nepovedlo zjistit, kdo to byl. Vstup do systému zamaskoval dobře. Jenže ne dost dobře. Povedlo se mi zjistit alespoň, z kterého počítače do systému vstoupil. Bylo to v jedné z laboratoří na jihozápadě města. V jedné z těch velkých. Náhodně jsem se o těch laboratořích zmínila před Chuckem...v jiné souvislosti,“ dodala, když si všimla Lorneova zděšeného výrazu. Došlo jí, že Lorne nechce, aby o pátrání věděl kde kdo. „No, Chuck mi prozradil, že v těch místech viděl doktora McKaye. Zeptala jsem se, kdy, a z toho, co mi řekl, jsem usoudila, že to muselo být v době, kdy podplukovník utekl.“
„Proč jste mi to neřekla?“ podivil se Lorne.
„Spal jste. Navíc jsem měla již zmíněnou schůzku se svým týmem. Chtěla jsem to nechat na ráno, nemohla jsem vědět, že podplukovníka v noci někdo zabije,“ bránila se Jordanová.
„Takže McKay,“ zadrmolil Lorne a významně se díval na Woolseyho.
„Co to znamená?“ nechápala Jordanová a taktéž obrátila pohled na velitele základny.
„Major si myslí, že doktor McKay je v tom nějak zapletený,“ vysvětlil Woolsey.
„Proč?“ Teď se Elena obrátila zase na majora.
„Protože on kontroloval videozáznam, který vás usvědčuje, že jste v době vraždy byla za Sheppardem. Řekl, že ten záznam je pravý, ale Zelenka zjistil, že není. A prý není možnost, aby to McKay přehlédl. Vsadil bych se, že to byl McKay, kdo ten záznam vyrobil.“ Major přecházel ke stále odvážnějším tvrzením.
„To si nemyslím, pane,“ nesouhlasila Elena. „Kdyby ten záznal vyrobil McKay, Radek by ho neodhalil.“
„Zrovna vy Zelenku podceňujete?“ popíchl ji Lorne.
Jordanová se usmála.
Woolsey s Lornem se nezdrželi dlouho, aby nebudili příliš velké podrzření. Stačilo už jen to, že do vězení přišli oba najednou. To se na přátelskou návštěvu dost dobře svést nedalo. Ostatně oba dva měli dost své běžné práce, a tak se jí šli věnovat, aby Coolidge příliš neznervózňovali.
…
Lorne před jídelnou čekal na Jennifer Kellerovou, která mu poslala vzkaz, že by s ním ráda poobědvala. Byla to nejlepší příležitost, jak si promluvit bez toho, aby si kdokoli myslel, že se Lorne plete do vyšetřování. To, že Lorne tráví čas s Jennifer Kellerovou, nebylo pro obyvatele Atlantis nic divného.
Sotva se spolu usadili, Lorne začal vyzvídat. Nepochyboval, že přišla na něco nového, co mu musela co nejdříve sdělit.
„Už mám výsledky pitvy,“ řekla Jennifer tiše, aby jí nezaslechl někdo z okolosedících.
„Na co umřel?“ zeptal se okamžitě Lorne.
„No přesně, jak jsem uvědla v předběžném hlášení, někdo mu zlomil vaz.“
„Zlomil vaz? Jen tak? Žádné modřiny, žádné známky zápasu?“ podivil se Lorne.
„Ne,“ odpověděla prostě Jennifer.
„Asi mi nemůžeš říct, jestli byl při vědomí,“ zkusil to ještě Lorne.
„Můžu, byl. Nejsou patrné žádné stopy po úderu a omráčení stunnerem by se také dalo zjistit. Pravděpodobně při vědomí byl.“
„Tak to mi naprosto stačí. Nemohla to být Jordanová,“ zaradoval se Lorne.
„Proč nemohla?“ nechápala Kellerová.
„Jordanová na něj byla naštvaná. Kdyby za ním do toho vězení přišla, jen tak by mu nezlomila vaz, umlátila by ho. Navíc vžij se do jeho situace – přijde za tebou někdo, u koho jsi zrovna na černé listině, nechala bys ho jen tak k sobě přistoupit a bez odporu bys čekala, až ti zlomí vaz? Musel to být někdo, od koho to nečekal,“ vysvětlil Lorne. „A zřejmě mu to moc nemyslelo,“ dodal.
„Nebo si neuvědomil, co dělá, a pak se to snažil nějak zachránit,“ navrhla Jennifer.
„Jo, nebo tak,“ přitakal Lorne a začal se vidličkou rýpat v napůl snězeném obědě. Nějak ho přešla chuť jíst. Přemýšlel, jestli tohle postačí, aby Coolidge připustil, že kapitán Jordanová nevraždila.
...

...
Ať už si členové expedice mysleli o Richardu Woolseym, co chtěli, nikdo mu nemohl odepřít jistou odvahu, kterou neprojevoval tváří v tvář Wraithům, nýbrž svým úřednickým kolegům. Například Lorna by nikdy nenapadlo pustit se do zuřivé hádky s osinou, jakou byl Coolidge. Woolsey si v ničem nezadal se svými předchůdkyněmi na postu velitele expedice. Stejně jako Elisabeth Wierová a Samantha Carterová i on se uměl postavit za své lidi. Tentokrát se velice důrazně a velice hlasitě postavil za kapitána Jordanovou. Pan Coolidge se sice snažil nové skutečnosti popírat a všemožně je odmítat, nakonec však musel připustit, že okolnosti smrti podplukovníka Shepparda (nikdo zatím Coolidgeovi neřekl, že to Sheppard ve skutečnosti není) jsou poněkud složitejší a že proti kapitánovi vlastně nemá jediný přímý důkaz. Na základě výsledků pitvy a svědectví kapitánova týmu totiž Woolsey mohl požádat Zelenku, aby se oficiálně vyjádřil k pravosti usvědčujícího videozáznamu.
Teď, když byla kapitán Jordanová propuštěna z vězení, mohl Lorne svolat „válečnou poradu“. V laboratoři doktora Zelenky, kde obvykle býval pouze doktor Zelenka, se krom jejího majitele sešli major Lorne, kapitán Jordanová, Richard Woolsey a doktorka Kellerová. Těmto lidem major nejvíce věřil. Přinejmenším v tuto chvíli. Předmětem diskuse se stal další postup ve věci invaze (major už tento termín otevřeně používal).
„Ne vážně...fakt si toho moc cením, pane, opravdu,“ snažila se zrovna kapitán Jordanová přesvědčit Woolseyho o tom, jak moc si cení jeho zastání.
Woolsey se nepatrně červenal a pohledem těkal po všech shromážděných. Pak, snad aby kapitána konečně umlčel, vyslovil otázku, na níž všichni čekali: „Takže, co budeme dělat?“
„V první řadě by bylo vhodné zjistit, s kolika mimozemšťany máme tu čest,“ navrhl Lorne. Myslel vojensky. Potřeboval vědět, kolik protivníků proti němu stojí, to se dalo pochopit.
„Jak?“ zeptala se Jordanová.
„Krevní testy by měly stačit,“ zareagovala Kellerová.
„A jak chceš získat krev? To chceš s jehlou v ruce běhat po Atlantis, zastavovat lidi a říkat ´Promiňte, potřebuju vzorek krve, jestli náhodou nejste Ufon´?“ zašklebil se Lorne.
Jordanová se po něm pobaveně podívala. Z výběru slov pochopila, že major tráví příliš mnoho času v její blízkosti. Takhle nějak by to totiž řekla ona.
Jennifer Kellerová se naopak zatvářila mírně uraženě.
„Snad se dá vymyslet jiná záminka, ne? Třeba epidemie,“ odsekla.
„Na epidemii nikdo neskočí. Město má přece obranný mechanismus, který by sám zareagoval,“ odporoval Lorne.
„Už několikrát přece nefungoval, jak měl,“ namítla Kellerová.
Jordanová zvedla ruku jako ve škole a začala jí zuřivě mávat před očima Lorna a Kellerové, aby si jí všimli. Nechtěla se do vznikající hádky vměšovat hlasovými projevy, aby z laboratoře nešel hluk, kterým by na sebe zbytečně upozornili.
„Jordanová, co je?“ zavrčel Lorne a podtrhl tak mírně školní atmosféru celé scény.
„No,“ začala nesměle Jordanová. „Jestli vám jde o to, aby to s tou epidemií bylo věrohodné, tak Radek by to mohl zařídit. Když se nabourá do bezpečnostních systémů a změní pár příkazů, může vyvolat karanténní opatření.“
Jordanová se podívala na Radka Zelenku, který se tvářil poněkud rozpačitě. Woolsey všechno zatím jen nezúčastněně poslouchal. Vyvolávání karantény se mu ani za mák nelíbilo. Doufal, že by mohli zakročit trochu víc v tichosti.
„Budeme potřebovat údernou jednotku,“ navrhl náhle Lorne a Jordanová mu návrh odkývala.
Zelenka, Kellerová a Woolsey překvapeně vzhlédli.
„Až budeme vědět, po kom máme jít, musíme je zlikvidovat. A předpokládám, že můžeme čekat tuhý odpor, kterému se nemůžu postavit jen já s Jordanovou,“ vysvětlil Lorne.
„Vím o dalších dvou, s kterými můžeme počítat.“ Jordanová už zase zuřivě mávala rukou.
Lorne na ní tázavě pohlédl.
„No Alexej a Will.“
Z Lorneova výrazu byla patrné, že mu vysvětlení příliš nepomohlo.
„Sidorov a O´Hara,“ rozšířila informaci Jordanová a Lorneovi konečně došlo, že mluví o svém týmu. Zakroutil hlavou.
„Já svému týmu stoprocentně věřím,“ prohlásila Elena.
„Dobrá, dobrá, necháme tyhle dohady na potom,“ zarazil další vznikající hádku Woolsey. „Nejprve musíme vědět, kolik mimozemšťanů na Atlantis je.“
Woolseyho představa invaze stále děsila.
„Zaručeně je jedním z nich McKay. Možná, kdybychom ho chytili a...“
Lorne Jordanovou přerušil.
„Ne, jakmile jednoho chytíme, ostatní si toho všimnou. Dopadne to jako s tím, co se vydával za Shepparda. Toho taky zabili dřív, než jsme z něj něco mohli dostat.“
„To je pravda,“ promluvil poprvé Radek Zelenka. „Musíme je dostat všechny najednou.“
„Takže, doktore,“ obrátil se na něj Lorne, „zapracujte na té karanténě. Jennifer vybere krevní vzorky a udělá testy. Jakmile bude hotová, sestavíme s kapitánem jednotku a oddřemě tu těžkou práci.“
„Těžkou práci,“ opakovala Jennifer. „A vyhodnocení tří set krevních vzorků je podle tebe procházka růžovým sadem? Když to budu dělat sama, potrvá mi to přinejmenším měsíc.“
S tímhle zádrhelem Lorne nepočítal.
„No tak dobře, tak si vezmi k ruce někoho z personálu, komu důvěřuješ. Ale musí to být někdo, o kom nemáš sebemenší pochyby.“
„Ona si personál vzít může a na můj tým kroutíte hlavou,“ upozornila Elena.
„Sakra, Jordanová, že já vás zase zavřu,“ usadil jí Lorne.
„Co Teyla a Ronon?“ navrhl Woolsey další členy úderného týmu. S oběma mimozemšťany měl dobré zkušenosti.
Lorne znovu zakroutil hlavou, ale než stačil něco říct, zamítnutí se ujala Jordanová.
„Proč ne? Nemyslím, že by se někdo vydával za ně dva,“ bránil Woolsey svůj nápad.
„To nejspíš ne, ale Teyla je tak pitomá, že by s těmi Ufony ještě chtěla vyjednávat.“
„Kapitáne!!!“ okřikli ji jednohlasně Lorne a Woolsey.
„Mně šlo spíš o to, že se mi nechce jim celou situaci vysvětlovat a přesvědčovat je, že skutečně máme pravdu. Jsou oba poněkud rozrušení smrtí podplukovníka. Ještě nevědí, že to vlastně doopravdy nebyl podplukovník Sheppard, ale myslím si, že když jim to půjdu říct, nebudou moc otevření komunikaci se mnou,“ vysvětlil Lorne svůj odmítavý postoj.
„Ačkoli,“ navázala Jordanová naprosto s klidem, „Ronon by zase problémy dělat nemusel. Jemu ukážete Ufona, řeknete ´Střílej´ a on neklade zbytečné otázky, ale Teyla má kolem všeho příliš keců.“
„Koho mi to jen připomíná,“ zavrčel Lorne polohlasně a nevraživě se díval na Jordanovou. Ve vězení si nejspíš příliš odpočinula a teď má zase spoustu energie.
„Já s nimi promluvím,“ rozhodl se Woolsey, přičemž se neohlížel ani na jednoho z přítomných vojáků. Ostatně, on byl velitel.
„No dobrá, takže nejdřív ta karanténa, doktore. Pak Jennifer vybere krev a udělá testy. Jakmile dostaneme cíle, zaútočíme,“ shrnul plán Lorne.
„Radku,“ obrátila se Jordanová na Zelenku. „Bude dobré když tu karanténu udržíš co nejdéle. Nebude se nám tak nikdo plést do cesty.“
„Což mě přivádí k úkolu pro vás, kapitáne. Vy budete na každém kroku hlídat McKaye. Myslím, že se Zelenkovi bude líp pracovat na systému, když mu to McKay nebude kazit,“ zadal Lorne ještě poslední úkol.
„Nemyslíte si, že náhlé spuštění karantény by mohlo u těch mimozemšťanů vzbudit podezření?“ ozval se těsně před rozchodem Zelenka, jako by čekal, jestli si tenhle fakt někdo uvědomí bez něj.
Všichni se k němu otočili.
„Jestli jo, stejně nebudou mít šanci se spojit jeden s druhým a reagovat,“ pokrčil rameny Lorne.
…
Od spuštění karantény uplynuly tři dny. Mezi obyvateli města okamžitě zavládl neklid, jenž neměl daleko k panice. Na Lorneovi, Jordanové a dalších (nakonec Lorne i Jordanová ocenili, když Woolsey zasvětil do situace Ronona a Teylu, jejichž vzorky krve byly v pořádku) zůstalo, aby lidi uklidnili a vysvětlili jim, že se nejspíš o žádnou závažnou nemoc nejedná, ale přesto raději velitel města vyhlásil karanténu, aby nedošlo ke zbytečnému riziku.
Jordanové se podařil kousek, za nějž jí poplácal po zádech dokonce i Woolsey. Postarala se totiž o to, že McKay zůstal zavřený v místnosti, v níž neměl přístup k žádnému počítači. Lorne zatím co chvíli chodil na ošetřovnu a ptal se Kellerové a jejího týmu, jak pokročili.
Když přišel třetího dne večer, konečně mu Jennifer oznámila, že jsou hotovi a dala mu do ruky seznam těch, kdo byli nahrazeni vetřelci. Jak Lorne čekal, první na seznamu bylo jméno Rodney McKay, hned za ním pak následovala jména dalších vysoce postavených členů expedice, kteří v dohledné době opustili základnu. Celkem třináct jmen, z nichž jedno Lorneovi naprosto vyrazilo dech, Coolidge. Nikoho (tedy krom Lorna, ale ten si to už dávno nechal vymluvit) nenapadlo, že by Coolidge mohl být jedním z vetřelců, vždyť přeci na Atlantis byl teď poprvé. Fakt, že by vetřelci mohli být i na Zemi, byl velmi znepokojující.
Lorne poděkoval Jennifer a jejímu týmu, vzal si seznam a odešel dát dohromady tým. Jordanová, poručík Sidorov a seržant O´Hara už čekali, připraveni vyrazit do akce. Záhy se připojili Teyla a Ronon. Lorne usoudil, že to by mohlo stačit. Byli domluveni se Zelenkou, že nechají město uzavřené, aby nedošlo k honičkám. Radek bude útočným týmům otevírat dveře a transportéry, které budou potřebovat. Rozdělili se na dva týmy po třech. Jordanová zůstala se svými, Lorne se připojil k Rononovi a Teyle. Každý tým dostal přidělená jména, za nimiž měl vyrazit.
Zpočátku to šlo rychle a snadno. Uvěznění mimozemšťané neměli možnost klást velký odpor, třebaže čekali, že po nich Atlanťané půjdou. Karanténa se ukázala jako neocenitelný pomocník. Týmy jednoho po druhém odváděly své zajatce do vězení, občas je tam dokonce přitáhly v bezvědomí.
První velký problém však nastal ve chvíli, kdy si Lorneův tým přišel pro vetřelce vydávajícího se za doktora Parishe, člena botanického oddělení. Ten zůstal ve společnosti pěti dalších členů expedice, a protože pochopil, že všechno není v pořádku, nelenil a své „spoluvězně“ vzal jako rukojmí. Pod hrozbou, že své „kolegy“ zabije, přinutil Lorna, Teylu i Ronona, aby se stáhli. Zároveň požadoval, aby veškeré další zátahy okamžitě přestaly a již uvěznení vetřelci, aby byli propuštěni. To poslední samozřejmě ani Lorne ani Woolsey nechtěli dovolit, avšak ve zbytku mu bylo vyhověno. Lorne radiem přikázal Jordanové, aby se i její tým okamžitě stáhl a nechal vetřelce být. Nacházeli se teď v patové situaci.
Tedy, alespoň si to Lorne myslel do té doby, než zašuměla vysílačka a z ní se ozval poněkud přešlý hlas kapitána Jordanové. Ještě než se dostala k tomu, co se stalo, Lorne vytušil další velký problém.
„McKay utekl,“ oznámila Jordanová.
„Co? Jak?“ zajímal se Lorne.
„Je to McKay. I když je to mimozemšťan, zřejmě od McKaye pochytil víc, než podobu. Rozrýpal ovládací panel u dveří a když jsme pro něho přišli, byl fuč,“ vysvětlila Jordanová.
„Ale vždyť jsme ho hlídali.“
„Radka zaměstnalo, jak nám otevíral dveře, nevšiml si toho. Jdeme po něm, než zaleze někam, kde ho nenajdeme,“ ohlásila kapitán.
„Nechte pátrat váš tým, Teyla s Rononem mu pomůžou,“ Lorne kývl na své společníky a oba vyrazili do chodeb města. „Vy pojďte za mnou, kapitáne.“
Nečekal dlouho, než kapitán dorazila k němu.
„Co se děje?“ zeptala se zadýchaně.
„Vy mi pomůžete vyřídit to tady,“ oznámil jí Lorne.
„Proč já?“
„Protože Ronon mi s tím jeho postojem ´Postřílíme je všechny´ lezl na nervy,“ štěknul Lorne. Už ho mimozemšťané otravovali.
Jordanová k Lorneovi náhle pocítila obrovské sympatie. Ona si na práci po boku Ronona a Teyly nemohla zvyknout. Sice oba vypadali jako lidé, ale ona stále nemohla vstřebat fakt, že nepocházejí ze Země. Zvláštní, že u Erana Teroda podobný problém neměla.
Než však stačili s Lornem vymyslet nějaký plán, nahlásila jim Teyla, že uprchlý vetřelec se spojil s několika dalšími, ozbrojili se a kladou tuhý odpor. Lorne okmažitě zburcoval další bezpečnostní týmy a poslal je na pomoc.
„Musíme se připojit,“ řekl Jordanové, která už téměř vybíhala. „Nejdřív ale musíme vyřešit tohle,“ zarazil jí ještě Lorne.
„No a co mu říct, že může volně odejít, že mu půjdeme z cesty?“ navrhla Jordanová.
Lorne se zamračil. „Ale notak, na to přece neskočí.“
„Pane, podle mě tu jen ztrácíme čas,“ rezignovala Jordanová. „Nedomluvíme se s ním, takže pokud tam nechceme vpadnout a začít stunnerem střílet po všem, co se pohne, nevidím jiné řešení.“
Lorne si její návrh promýšlel. I jeho už to napadlo, ale Woolsey mu to zatrhnul, nechtěl riskovat životy rukojmích.
„Ustupte od těch dveří!“ ozval se náhle z chodby známý hlas, normálně patřící doktoru McKayovi.
„Proč nám ta pitomá Athosianka neřekla, že míří naším směrem?!“ zavrčela Jordanová.
„Odhoďte zbraně a ustupte od těch dveří,“ vyzval je znovu McKay.
Zdálo se, že Lorne s Jordanovou nemají na vybranou. Mimozemšťané byli v přesile tři na dva a za dveřmi bylo v ohrožení života pět nevinných lidí. Kdyby se tu strhla přestřelka, Parish by určitě všechna rukojmí zabil. Oba vojáci se po sobě podívali a hodili zbraně na zem. Zároveň ustoupili několik metrů od dveří, za nimiž se nacházel vetřelec.
Vetřelec v podobě McKaye na svého kumpána zavolal. Ten, jakmile uslyšel známý hlas, popadl jedno rukojmí a spolu s ním vyšel na chodbu. McKay souhlasil, že vyděšenou doktorku vezmou s sebou, aby na ně bezpečnostní týmy nedorážely.
„To vám nepomůže,“ vyrovala je Jordanová. „Raději jí zastřelím, než bych vás nechala odejít.“
Po těch slovech se doktorka roztřásla ještě víc, zatímco mimozemšťané poněkud znejistěli. Všichni, až na toho, který se vydával za McKaye. Ten přistoupil blíž k Jordanové a vysmál se jí.
„Vím moc dobře, že něco takového by nikdo z vás neudělal.“
Jordanová si však nevšímala toho, co říkal. Udělal totiž přesně to, co po něm chtěla. Jakmile byl v dosahu, chytila a zkroutila mu ruku, v níž držel zbraň. Všichni ostatní náhle přestali věnovat pozornost čemukoli jinému, čehož okamžitě využil Lorne. Sebral ze země stunner a střelil vetřelce, jenž držel rukojmí. Ihned se pak vrhl vpřed a odstrčil doktorku z palebné linie. Sám se přikrčil a střílel do dvojice, která se rozestoupila a taktéž se přikrčila. Jiná možnost krytí v chodbě nebyla.
Jordanová zápasila s falešným McKayem o jeho zbraň, v čemž ke svému překvapení prohrávala. Nikdy by jí nenapadlo, že dostane nakládačku od McKaye. Popravdě, byla to poněkud bizardní scéna. Lorne vlastním tělem kryl doktorku a pomalu jí strkal zpět do místnosti, z níž před chvílí spolu s vetřelcem vyšla. Podařilo se mu omráčit dalšího vetřelce. Ten poslední zaváhal v opětování palby. Měl strach, aby netrefil falešného McKaye, který byl očividně jejich velitel. Lorne si nijak nestěžoval, alespoň se nemusel bát postřelení.
Falešný McKay uštědřil Eleně Jordanové pořádnou ránu, po níž kapitán spadla na zem a vyplivla z pusy krev. Když se pak napřahoval k dalšímu úderu, Lorne ho omráčil stejně jako dva předchozí mimozemšťany a pospíšil si do místnosti za svými zády, kde všem přikázal, aby se za něčím schovali. Poněkud pomlácená Jordanová ho následovala.
„Až dostanu Teylu do ruky, tak z jejího dítěte udělám sirotka,“ nadávala Jordanová, zatímco si otírala krev stále tekoucí z rozbitého rtu.
Lorne to nekomentoval. Raději se věnoval situaci na chodbě. Rukou přejel nad panelem odblokovaných dveří a když se otevřely, vyhlédl ven. Ozval se výstřel. Major do chodby vystřelil ze stunneru a znovu vyhlédl. Znovu se ozval výstřel. To se několikrát opakovalo, až konečně střelba z chodby ustala. Major se trefil a omráčil i posledního vetřelce. Okamžitě s Jordanovou vyběhli ven a omráčené odzbrojili a spoutali. Pak se spojili s bezpečnostními týmy, aby zjistili, jaká je situace.
Stále ještě zbývalo chytit čtyři mimozemšťany, s nimiž sváděli přestřelku Sidorov a O´Hara. Lorne poručil týmu, který zrovna přišel na pomoc, aby zajatce dopravil do vězení a přidal se k pronásledování. Pak spolu s Jordanovou vyběhl podpořit kapitánův tým.
Místo přestřelky našli brzy. Vypadalo to tam jako ve válečné zóně. Krom poručíka a seržanta tu už byly i další týmy, včetně Teyly a Ronona. Elena si je oba nevraživě prohlížela, zatímco Lorne žasl nad tím, jak tolik vojáků a Ronon nedokáže přemoci čtyři ufony. Atlanťané už dávno nestříleli jen ze stunnerů, přizpůsobili se svým protivníkům. Vetřelci však byli dobře kryti a zřejmě ze zbrojnice ukradli i značné množství nábojů. Všechny týmy se proto raději stáhly a vyčkávaly.
Jordanová chvíli hodnotila situaci, pak se rádiem spojila s Radkem Zelenkou. Chtěla vědět, jestli je možné se nepřátelům nějak dostat do zad. Zelenka jí slíbil, že otevře cestu, jíž jí detailně popsal, a že jí bude navigovat. Elena šťouhcla do Sidorova a O´Hary, aby šli s ní. Na ně byla zvyklá a jim nejvíc v boji důvěřovala. Domluvila se s Lornem, aby počkal, dokud mu nedá vědět, že jsou na místě, pak společně vyrazí do útoku.
Po několika minutách napjatého ticha se Jordanová konečně ozvala. Tým zaujal pozice a čekal na Lorneův pokyn, aby vyrazil. Ten přišel záhy. Vetřelci už zřejmě pochopili, že nemají možnost se prostřílet, a tak jen vyčkávali s nabitými zbraněmi na útok a doufali, že se jim podaří vzít s sebou co nejvíce Atlanťanů. Náhle cosi zarachotilo a kolem se začal šířit slzný plyn. Vzápětí se ozvaly kroky vojáků v plynových maskách, kteří přicházeli ze dvou stran.
Nastalý chaos ještě umocnila střelba, jíž vojáci opětovali. Náhle se ozval výkřik a kdosi z vojáků zavrávoral a padl na zem. Lorne švihl pohledem na místo, kde tušil Jordanovou, než si uvědomil, že ona tím postřeleným být nemohla, neboť výkřik byl jednoznačně mužský. Ani vlastně nevěděl, proč ho najednou bodla taková starost, vždyť občas měl chuť tu ženskou střelit sám.
Když bylo konečně po všem, Lorne se začal rozhlížet, aby našel zraněného. V oblaku plynu viděl, jak kdosi klečí nad ležícím tělem a mluví do vysílačky. Tím klečícím byla kapitán Jordanová, která volala zdravotní tým. Naneštěstí pozdě, seržant William O´Hara už byl mrtvý.
…
Všichni vetřelci už byli mrtví nebo pod zámkem. Konečně mohli zrušit karanténu, což značně zvedlo náladu všem, dokonce i Lorneovi. Vlastně všem, krom kapitána Jordanové. Ta seděla v jídelně a nepřítomně se rýpala vidličkou v netknutém jídle. Prázdným pohledem se dívala kamsi před sebe a ani nezaregistrovala, že vedle ní už několik minut stojí major Lorne. Ten si nakonec sedl proti ní. Dlouho mlčela, pak jen hlesla: „Byl to fajn chlap.“
Lorne mlčel. Chtěl jí nechat mluvit.
„Měl se ženit, víte?“ pokračovala kapitán. „Za tři měsíce se měl vrátit do Irska a měl se ženit. Strašně se těšil. A já měla hrůzu, koho dostanu jako náhradu za něj. Tohle na tý práci nesnáším, to že stačí chvilka a umře vám kamarád.“
Pak pokračovala v tichém zírání do zdi.
„Jak jdou výslechy?“ zeptala se po dalších několika minutách.
Lorna ta otázka překvapila. Odpověděl však.
„Nic moc. Pořád tvrdí, že naši lidé jsou všichni mrtví, že neměli důvod, aby je drželi naživu, ale já tomu nevěřím. Woolsey se spojil se Zemí a poslal jim předběžné hlášení. Dozvěděl se, že našli pravého Coolidge. Je prý trochu otřesený, ale bude v pořádku. Když nezabili jeho, proč by zabíjeli Shepparda a zbytek? Taky na Zemi začali s vyšetřováním všech, u koho je možné, že by mohl být vyměněný za jednoho z těch vetřelců. Podle mě byl ale Coolidge jediný. Stačil jim. Dochází mi ale nápady, jak z nich dostat něco o našich lidech,“ postěžoval si Lorne.
„Já to z nich vymlátím,“ nabídla se Jordanová.
„Vy jste ten poslední člověk, kterého k nim pustím, kapitáne,“ sdělil jí Lorne.
„Myslíte, že bych mstila Willieho?“
„Ano,“ přitakal Lorne. „Mimochodem, cítíte se na to, abyste promluvila na pohřbu?“
Přikývla.
„Musím to být já. Vy byste mu nezazpíval.“
„Co?“ podivil se Lorne.
„Měl rád jednu písničku. Pořád říkal, že tu mu jednou zahrajou nad rakví, tak pro něj chci naposled něco udělat.“
Do jídelny vešel Woolsey. Pohledem chvíli přejížděl sem a tam, než konečně našel majora Lorna. Ani ho nenechal promluvit, rovnou mu sdělil, že konečně mají adresu, kde vězní členy expedice. Lorne okamžitě vstal, aby se přidal k plánování záchrané operace
„Pane, nechte mě jít taky,“ zaprosila Jordanová.
„Ne!“ zněla odpověď.
„Pane,-“
„Ne!“ zaznělo ještě důrazněji. Jordanová pochopila, že vzdorovat nemá smysl, a znovu se posadila.
…
Major Lorne už v životě zažil spoustu tuhých bojů. Většinu z nich v době, kdy pracoval v SGC a na Atlantis. Avšak to, co je čekalo na téhle planetě, nemělo daleko k označení Peklo. Ať už mimozemšťané, kteří tak pečlivě připravovali invazi, měli proti Pozemšťanům cokoli, vyjádřili to v tuhých bojích dostatečně jasně. Snad jen zázrakem nepřišel o život nikdo další a všechny zajatce se podařilo bez úhony osvobodit. Několik vojáků sice utrpělo zranění, ale naštěstí nic, co by zanechalo výraznější následky.
Nedlouho po návratu na Atlantis vyhledala Lorna kapitán Jordanová. Major však o operaci odmítl mluvit. Věděl, že ještě dlouho bude mít všechno před očima, ale mluvit o tom prozatím nechtěl, tím spíše ne s Jordanovou. Vyčetla by mu, že jí nenechal jít. On si však za to rozhodnutí gratuloval. Věděl, že by se mstila, a nedovedl si představit, že by v tom pekle musel ještě dávat pozor na ní.
„Je to k neuvěření,“ pronesla Jordanová, když se večer sešli s Lornem, Jennifer a Woolseym, aby doladili hlášení. „Dali si s tou invazí takovou práci a pak to ztroskotá na jednom pitomci, co se neumí ovládat.“
„Naštěstí,“ oddechl si Woolsey. „Kdo ví, kam by to došlo, kdybychom to nezarazili včas. Nejspíš by vyměnili celé vedení a pak by měli pod kontrolou Atlantis.“
„Celé asi ne,“ zakroutil hlavou Lorne. „Možná už jen vás.“
„A vás,“ podotkl Woolsey.
„Myslím že ne. Neříkal jste, že o majorovo převelní na Vareos se zasazoval nejvíc Coolidge? Chtěli se majora zbavit jinak,“ zapřemýšlela Jordanová.
„A to je další věc, co mě děsí,“ přiznal se Woolsey. „Jak se mohli dostat ke Coolidgeovi?“
„Coolidge přeci vedl ty pohovory s našimi lidmi. Takhle měli možnost se k němu dostat. Ti mimozemšťané zjistili, že Coolidge je důležitá osoba, a tak si usmysleli ho vyměnit. Jeden z našich, co k němu šel, musel být ve skutečnosti jedním z nich,“ uvažovala Jordanová.
„Ale všichni se přece vrátili?“ namítla Kellerová.
„Všichni ne. Mezi zachráněnými byl doktor Mendes, ale ten po pohovoru podle našich informací zůstal na Zemi. Ve skutečnosti si změnil podobu na Coolidge. Páni, vážně to zní děsivě, když to člověk řekne nahlas.“ Lorne se otřásl. Byl rád, že všechno je za nimi.
„Mimochodem, majore, s tím převelením...“ začal Woolsey, Lorne ho však přerušil.
„Půjdu tam. Nebudu přidělávat problémy.“
„Jak chcete. A ještě něco, byl jste navržen na povýšení, možná byste to rád věděl,“ oznámil mu Richard.
Lorne na něj vytřeštil oči. V povýšení nedoufal. I Jordanová se tvářila překvapeně, pak ale nasadila jeden ze svých poťouchlých výrazů. Přeci nemohla dát najevo, že to Lorneovi přeje.
…
Měl už sbaleno. Nastal totiž den D a on se přesouval na nové působiště. Stále z toho měl trochu strach, ale říkal si, že když zvládnul zarazit mimozemskou invazi, určitě si poradí i s jednou malou základnou. Velice ho však trápilo to, že s Jennifer se teď budou vídat jen velice vzácně. Měl obavy, jestli to odloučení zvládnou.
Zbývala mu ještě jedna věc, kterou chtěl udělat. Vlastně musel udělat. Kapitán procházela složky. Vybírala nového člena do svého týmu. Když si všimla Lorna, zvedla k němu oči. Chvíli si ho prohlížela, pak vstala a napřáhla ruku. On se jí však nechopil. Zapřemýšlela, co zase provedla, pak se ale usmál. Kupodivu jí to zmátlo ještě víc.
„Co se děje?“ zeptala se podezíravě.
„Pojďte se mnou.“
Elena nevěřila vlastním uším. Donutila ho, aby větu zopakoval. Přece jí nemohl dobrovolně nabízet, aby šla na Vareos taky. Vždyť by měl být rád, že se jí zbaví.
„Já? Proč?“ podivila se.
„Protože když vám nebudu žehlit průšvihy, tak vás odtud vyhodí,“ zažertoval.
Elena se rozesmála.
„Ten se poved, ale teď, když dovolíte, musím doplnit tým.“ Znovu napřáhla ruku a naznačila pohledem, že se opravdu potřebuje věnovat práci.
„Já ale mluvím vážně,“ řekl Lorne. „Můžu si za zástupce vybrat, koho chci. Vybírám si vás.“
Eleně ta nabídka doslova vyrazila dech. Dlouho proti němu mlčky stála a přemýšlela, než mu odpověděla.
„Ne, pane, děkuji. Zůstanu tady.“
Nechtěla odcházet. Vlastně to bylo ze sobeckých důvodů, Vareos jí opravdu přišel jako odkladiště pro nepohodlné důstojníky. Vlastně čekala, že jí tam Sheppard stejně pošle, hned jak se zase ujme funkce, ale do té doby chtěla zůstat na Atlantis.
„Dobře, nebudu vás nutit.“ Lorne zněl zklamaně, ale nijak nenaléhal. Bylo to její rozhodnutí. Nakonec určitě bude rád, že nepřijala.
Za několik hodin už stál před jumperem, jímž měl na základnu odletět. Než nastoupil, ještě se naposled otočil. Přišly se s ním rozloučit obě. Jennifer ještě naposled objal. Kdo ví, kdy jí znovu uvidí a jestli mu neřekne, že už to dál nemá smysl a že má někoho jiného. Pak pohlédl na kapitána. Najednou mu připadala zvláštně osamnělá. Asi jako stromek na rozlehlé louce. Měl trochu výčitky z toho, že jí tu nechává. Určitě si jednou nepohlídá pusu a on tam nebude, aby se za ní postavil. Uvědomil si, že se o ní doopravdy bojí. Naposledy se tak cítil, když odcházel na vojenskou školu a loučil se se svou sestrou.

no co říct? ...přečteno jedním dechem ...bylo to naprosto dokonalé a úžasné ... těším se, že bude snad nějaká další povídka...brzy

jop, opravdu pěkné, dobrá zápletka, napínavé místy vtipné tak si představuju dokonalou povídku

super ale ja som nedockavy clovek a uz cakam dalsie diely

No na další díly si počkáš. Začíná mi semestr a profesoři se zbláznili, takže asi na psaní nebude moc času. Takže doporučuji si tenhle díl užívat co nejdéle

Pěkná povídka, takové sci-fi krimi. Teylu a Ronona jsi popsala dokonale Jen s tím Sheppardem jsi mě zklamala. Takhle ho zabít/nezabít, jsem čekala nějaká jeho muka Hmm, snad příště

Takže děkuji komentujícím za odezvu. Další povídka je zatím v nedohlednu

Ani: Mno to teda nevím nevím, co jsi mohla čekat. Jsem původně myslela, že by umřel i pravý Shepp, ale nakonec jsem si tuhle chuťovku schovala na někdy jindy. Třeba by se to mohlo stát stěžejním bodem nějaké další povídky. Tam ho třeba utýrám