StarGate:Exodus: 45. Díl - Pomoc shůry

Nějak se mi nelíbí jak se to vyvíjí... Ale díl dobrý, bohužel musím konstatovat, že i když nevím, jaké máš plány vypadá to, že se blížíme ke konci aspoň v Pegasu a nevypadá to na pěkný konec...

Doufam že nezajmou ani nezabijou Lorna. A myslim že Lorna je těší rozčílit ten vypadá v seriálu jako chladnější postava.A myslim že by projistotu vytáhli ZPM a poslali ho pryč aby měli jistotu

souhlasím se soreno. Pěkné, ale také se mi nelíbí, jak se to vyvíjí... Doufám, že Atlantida nepadne a že Johna vrátíš do původního stavu

Já doufam že nezabijou Lorna to je mnohem lepší důstojník.Sice sheppard má věčí hodnost ale Lorn je klidnej a nehrne se tak do boje.Ale shepard by se měl vrátit do půvofního stavu.

Tak jsem přečetl poslední dva díly a vypadá to moc dobře. Těším se, jak budeš pokračovat.

Zdavim chtel sem se zeptat budes pokracovat v povidce?
ted sem docetl vsech 42 dilu a chtelo by to pokracovani
jak to vidis s vydaním dalsiho dilu?

Ano už dlouho nic nevyšlo asi tři tejdny a doufam že budeš pkračovat tvá povídka je tu jedna z nejlepších.

Zdravím,

tak jsem rád, že to tady pořád někdo poptává, ale vidím to opravdu bledě Pár fanoušků jsem sice měl, ale přesto to byla bída a ve spojení s nedostatkem času z toho vychází jediné- dlouhá pauza a word netknutý. Možná se někdy přemluvím a nastřádám čas na nějaké to pokračování, ale v současné chvíli nevím vůbec NIC...

To je opravdu škoda protože věčina povídek co čtu moc nevichází a jedna měla pausu nebo dvě celkově jich je 6 asi

Škoda to je, tento názor s tebou sdílím, to je jasné. Psal jsem rád, i když to třeba nebylo bůh ví jaké, ale nejde to v současné chvíli skloubit s ostatním

Zdravím,

po hoooodně dlouhé době jsem zase něco sepsal, a tak přicházím s takovou menší ochutnávkou a taky s otázkou. Mám pokračovat, mám ještě něco napsat, nebo to definitivně zabalit. Líbilo se vám tohle malé dílko? Všechny odpovědi bych rád do komentářů, abych věděl, co a jak.

Mimochodem, ti bystřejší možná poznaží, jsem se v tomhle díle odněkud inspiroval. Nemá to nic znamenat, jen jsem měl v tu chvíli takovou náladu
Takže pokud se vám chce, tak čtěne a enjoy

- Zeleně zobrazen neznámý jazyk

„Dusty, tady Voodo, cílová lokace je na dohled, opouštíme vozidla a přesouváme se pešky.“

„Rozumím, Voodoo, UAV bude do pěti minut připraveno ve vašem kvadrantu, udržujte klid, vše jde zatím podle plánu.“

"Rozumím, Voodoo konec.“

Oba muži zahalení do tmavých temných hábitů vypnuli světla a sesedli ze svých čtyřkolek. První odepnul ze čtyřkolky odstřelovací pušku, zatímco druhý vytáhl zpod kabátu ovladač a stiskl jediné tlačítko, které bylo k dispozici. Po obou strojích se v tu ránu slehla zem.

„To pro jistotu, tihle chlápci jsou někdy dost dotěrní,“ zavtipkoval Voodoo směrem ke svému parťákovi.

„No jasně, ty se nikdy nezměníš,“ dodal polohlasem Kazatel a letmo zavzpomínal na staré časy.

Oba se dali do pohybu po úzké prašné cestě lemované hustým stromovým porostem. Na obloze jim za zády hlídkoval měsíc, zatímco před nimi se na vrcholu členité skály rozléhaly staré, opuštěné a dávno zapomenuté zříceniny. Po pěti minutách obezřetné chůze černou nocí se oba zastavili a zalezli za mohutný kámen. Voodoo si vyhrnul rukáv, aby mohl zkontrolovat zařízení, které měl připnuté na pravé ruce.

„Vstupujeme do horké oblasti. Tak teď, nebo nikdy,“ promluvil tiše Voodoo ke Kazateli.

„Tak raději teď, než nikdy. Nerad bych po tom všem, co jsem si prožil, schytal kulku na téhle zpropadené skále od nějakého povstalce.“

„Dusty, tady Voodo, vstupujeme do kvadrantu echo, požadujeme rádiový klid. Pokud půjde vše hladce, za hodinu už nás máš doma,“ promluvil Voodoo skrz vysílačku v uchu.

„Bez obav, pivko už se chladí. Dávejte na sebe pozor. Dusty končí.“

„Tak jdeme na to. Drž se za mnou a střílej, až to bude doopravdy nezbytné,“ pronesl poslední doporučení zkušenější Voodoo směrem ke Kazateli.

Oba vykročili z úkrytu a po chvíli seskočili z hlavní cesty do bahnitého podkladu a začali se plížit směrem k hoře. Bez jediného slůvka a bez spatření nepřítelem přebrodili oba vojáci většinu bažin a už se připravovávali na druhou fázi cesty, když začal po zemi tancovat kužel světla.

„Pššt, zalez za mě,“ reagoval hbitě Voodoo a svůj povel ještě doplnil o zdvižení své pravé pěsti.

Za chvíli se z temného rohu začalo ozývat praskání větviček a pískání. Nakonec se objevil i první strážný. V jedné ruce držel samopal a druhou si přidržoval v ústech cigaretu, od které se linul malý obláček dýmu. A když do sebe zrovna nevtahoval kouř z cigarety, pískal si pro sebe jistou melodii. Loudavým krokem se za chvíli ztratil v dálce a uvolnil dvojici doposud krčících se vojáků z presu.

„Něco tady nehraje. První hlídka po patnácti minutách. Obvykle tady bývá rušněji než u toho průzoru, kterým je vidět do dámských šaten,“ zavtipkoval Voodoo, čímž ale také vyjádřil částečné obavy.

„Možná jim jenom nesedí tohle počasí. Každopádně s tím ale nemám žádný problém, je to o starost míň pro nás,“ uklidňoval situaci Kazatel.

„Dobrá, dobrá, teď už ale jdeme. Čeká nás ještě hodně práce,“ zavelel Voodoo a oba muži se zase dali do chůze.

Svižně, ale stále obezřetně vyběhli z mělkých bažin a namířili si to přímo ke skále, ke které nakonec také došli. Kazatel sundal ze svých zad pušku a se slovy: „Nechám to na tobě,“ ji podal Voodooovi. Ten skrz optické zaměřování s termálním viděním a vysokým přiblížením zamířil na vrchol skály a vystřelil. Z ústí hlavně vyletěl v naprosté tichosti nepostřehnutelnou rychlostí projektil a nakonec se usadil tam, kde měl - na úplném vrcholku skály.

„Dobrá trefa, Voodoo. Jsi si jistý, že mě to udrží,“ obával se o své zdraví Kazatel.

„Tahle hračka má nosnost přes patnáct tun a unese i naše tanky, takže pokud sis nedal před odletem ten mastný biftek z kantýny, tak by tě to mělo unést,“ zavtipkoval si Voodoo na Kazatelův účet.

„Ten biftek jsem si dal, ale i tak budu doufat, že mě to udrží…Energetické lano, kdo to kdy slyšel.“

„To víš, nová doba, za mých let jsme šplhali ručně.“

„Však já vím, za tvých let neexistovaly ani maskovací technologie.“

„Ale ano! Tohle už je jenom komfort vás mladých. Teď už ale lez a nezapomeň, vysílačky musí zůstat vypnuté. Budeš na to sám.“

Kazatel si připnul konec jemně vibrujícího provazu do své karabiny, ohlédl se na svého parťáka a posléze už začal velice ladně a hlavně nezvykle rychle šplhat.
Přibližně za tři minuty už Kazatel zdolával poslední metry ostrého skaliska. Byl už tak vysoko, že svého kolegu v té tmě ani neviděl. Vyhoupl se tedy až na vrchol, sebral generátor energetického lana a nasadil si brýle, které vytáhl z postranní kapsy. V tu chvíli se mu naskytl pohled na detailní plány celé oblasti před ním a pouze pomocí myšlenek se mu dařilo přepínat spektra pohledu. Deaktivoval veškeré přídavné systémy a nechal zapnuté pouze noční vidění a pomocníka při identifikaci nepřátel. Shlédl ze skály, kde stále čekal Voodoo. Vztyčeným palcem dal na dálku najevo, že je v pořádku. Posléze se otočil, stáhl ze svých zad samopal a vydal se směrem do lesa, který z východu obepínal zříceninu. Zanedlouho narazil na první dvojici strážných, před kterou se ukryl v hustém křoví. Srdce mu bušilo, že ho div neprozradilo, když dva strážní procházeli těsně vedle něj, ale vše dopadlo dobře. Když se probojoval hlouběji do lesa, začalo přituhovat. Mikrofon v jeho uchu nepřestával bzučet a pípat, jak osobní senzory odhalovaly stále víc a víc neidentifikovaných známek života. Kazatel ale neměl na výběr, a proto obezřetně pokračoval. Hodně zpomalil – každý krok a pohyb zvažoval, v této situaci už mu šlo o život. Procházel se hluboko na nepřátelském území a byl na to všechno sám.
Pomalu se blížil ke svému cíli, když se ocitl obklíčen pěti muži. Pomocí virtuálního rozhraní ve svých brýlích měl dokonalý přehled o oblasti, ale nesměl se za žádnou cenu prozradit, nebo nechat odhalit nepřátelskými hlídkami. Siluety pěti postav se k němu blížily ze všech směrů a on se nemohl pohnout ani o píď. Lehl si proto do trávy, kde čekal a doufal.

„Tak, a je to v prdeli. Teď mě odhalí. To je konec,“ pomyslel si v duchu Kazatel.

Srdce mu pumpovalo krev po těle nezvyklou rychlostí, tep byl snad neměřitelný. Kazatel už měl před očima pouze jediné možné řešení této situace, a tak si připravil svou zbraň, ukazovák přiblížil ke spoušti možná co nejblíže a čekal, až ho nepřátelé donutí vystřelit.

„Saide, počkej chvíli, musím si odskočit,“ promluvil jeden ze strážných k tomu druhému.

„Jasně, ale neprotahuj to. Už tak jsme měli být před pěti minutami vystřídáni,“ odpovídal ten druhý.

První člen hlídky se odpojil od svého partnera a odešel o kousek dál. Kazetel jenom spatřil jeho nohu, jak skončila těsně vedle jeho obličeje, poté už si jen musel nechat líbit, jak vykonává jeho nepřítel svou potřebu přímo na něj. Kazatel nebyl zrovna nadšený, ale všechno bylo v této situaci lepší, než odhalení. Než muž dokončil potřebu, začaly se z dáli ozývat další hlasy a šustění větví a listí.

„Saide, promiň, brácho, ale zpozdili jsme se. Zdržel nás šéf. Máme tam dole takovou situaci,“ zavolal člen druhé hlídky už z dálky na Saida.

„V pořádku, hlavně, že už jste tady. Mrzneme tu už pěknou chvilku a po těch bastardech ani stopa,“ reagoval Said.

„Však se určitě někdy dočkáme, teď už ale mazejte. Karin narazil sud a pozval holky z druhé skupiny.“

Muž dokončil svou potřebu a připojil se k Saidovi, se kterým se vydal za hlasitého smíchu stejným směrem, jako měl namířeno Kazatel. Ten se mezitím pomalu uklidňoval a vzpamatovával ze šokové situace. Druhá hlídka se za hlasitého povyku přehnala přes Kazatelovu pozici a zmizela v tmavém lese. Kazatel pro jistotu ještě chvíli počkal, aby se ujistil, že je vzduch čistý. Senzory byly bez poskvrnky, a tak se za chvíli zvednul a s ještě větší obezřetností než předtím se vydal lesem přímo ke svému cíli. Vážil každý krok a ostražitě se rozhlížel po okolí. Po cestě narazil ještě na další dvě hlídky, ale dokázal se jim efektivně vyhnout. Jako duch se proplížil celým lesem plným nástrah, až dorazil ke svému cíli. Zahlédl hlavní vchod do zřícenin, který byl masivně hlídán. Všude kolem se potulovalo mnoho vojenských hlídek, na každém rohu čouhaly baterie automatické obrany. Přímý útok byl nemyslitelný a Kazatel to dobře věděl. Doplazil se k hustému křoví, za kterým se schoval a zpod svého tmavého hábitu vyndal množství vybavení – senzorové výbušniny, granáty, flashbangy, nůž, pistoli, zásobníky s municí, senzorové brýle a další množství moderního vybavení. Vše zabalil do jednoho hadru a zaházel větvemi a listím. Následně vytáhl z kapsy malou krabičku, na které blikala zelená kontrolka. Kazatel se pousmál. Krabičku otevřel a opatrně z ní vyndal dvě kontaktní čočky, které si nasadil na oči. Chvíli se rozkoukával a pak pokračoval v prozkoumávání krabičky s výstižným černozeleným znakem. Vytáhl náplast, kterou si nalepil na krk, někam do oblasti ohryzku, a na pravou ruku si nasadil prakticky neviditelnou rukavici z nanovláken. Nakonec vyndal miniaturní čip, který vložil do injekčního pera, a v oblasti zápěstí si ho aplikoval pod kůži. Když byl hotov se všemi procedurami, podržel tlačítko na spodní straně krabičky a ta se roztavila. Kazatel si hodil na hlavu kapuci, vyšel z křoví a namířil si to přímo k hlavní bráně.

Pokračování příště?...Uvidíme

není to takovej Medal Of Honor operace anakonda?...zrovna tuhle misi si dost dobře pamatuju...ovšem inspirace mohla přijít odjinud

No, nevím, jaká je to operace, ale tu hru jsi trefil

A to je upoutávka na tuhle povídku? Mě to tak nepřijde, mě to spíš připadá jako upoutávka na úplně novou povídku... Jen můj názor, hale a k tvojí povídce, když nic jiného tak jí aspoň dokonči, stejně vypadá, že v Pegasu jsme na konci, ale zajímají mě oriové (jestli to bylo tady) a replikátoři... A proto jsem pro to, aby tvoje povídka pokračovala...

Škoda že se, tu hru nehrál ,ale i tak nechápu jak to souvisí z tvojí povídkou,já sem furt čekal že jeden znich bude nějaká známá postava a nic jinými slovi WTF,a rozhodně pokračuj s takto skvělou povídkou.