SG: Odkaz Phoenixe_15.12.2014 Thrandia

Mě to přišlo divný, že by z dvoumetrovejch siláků zdegenerovali na Malý šedivý prde... za pouhejch 1200 let

sakra konečně .. nejlepší povídka tady! .. už se nemůžu dočkat pokračování

Ještě aby se ti nelíbila, když v ní jsou Asgardé

díl vynikající , jen malej detail, když před 8000 lety byli dvoumetroví, tak jak mohli změnit stavbu těla, když už se klonovali?..., zvláštní

Však oni zdegenerovali tím, že neustále dokola klonovali klony. dál a dál. Zároveň je museli uměle vylepšovat, ať je v nich dostatečně nabouchaný mozek. Tohle bylo i v seriálech

Jo Jako to popisovala Carterová v seriálu, je to jako kopírovat kopije vyjetý z kopírky, časem už to ani nepřečteš

Přesně
A vím, že to sem nepatří, ale musím se s vámi podělit, já šel do kolen

super a dík za další díl..

Viva la France

11.3.1815,8:56
Paříž
Na kopci, na okraji města, stála vysoká kamenná věž připomínající mlýn. Dvojice černých ramen se pohybovala a předávala morseovkou zprávu, když se nad ní začalo smrákat. Čisté ranní nebe se plnilo mraky a ty začínaly černat. V zahrádce hned vedle věže se otevřela jasně zářící trhlina, z ní vypadla Cheryl a vlna, kterou vytvořila průchodem, zasáhla věž. Ta se pod úderem otřásla a vypadlo z ní pár kamenů.
Aurora se zvedla ze záhonu, chytila do ruky svou hůl a pohlédla na nebe. Hustě černé mraky se formovaly v okruhu tří set metrů od věže, jejich středem byla trhlina, jenž se stále nezavírala a začínal do ní proudit vzduch.
Prudký vítr se obtáčel kolem věže, trhal listí ze stromů, ničil kytky na zahradě a byl doprovázen blesky, ty již v okolí zapálily porost. Dveře telegrafní věže se rozrazily a ven vyběhl postarší muž, rychle na něj ukázala holí a vzduchem jej přitáhla k sobě. Přistál u jejích nohou, kolem kterých prudce vlálo bílé roucho a pohlédl nad sebe.
Cheryl zvedla hůl nad hlavu ve vodorovné poloze a začala si cosi rytmicky mumlat. Vítr přecházel do nefalšovaného tornáda a jeho středem byla prasklina a Cheryl, vichr se jí jakoby netýkal. Vlasy se třepotaly ve větru stejně jako roucho, ale s ní samotnou vichřice nepohnula. Ze zad jí zase vytrysknula zářící křídla, její mumlání přešlo do jasně slyšitelných slov a větrem se neslo:
„Just a small town girl...“
„...Livin‘ in a lonely world.“

Kód: Vybrat vše

http://www.youtube.com/watch?v=rfUYuIVbFg0&p=6293C469CB704E1E&playnext=1&index=20

Vytvořila kolem sebe a telegrafisty zářící bublinu právě v čas, aby zastavila dva údery blesku. Muž pod ní ležel v naprostém šoku a ze strachu se nemohl ani pohnout. Kolem jejich ochranného pole proletěl právě vytrhnutý strom. Část koruny se dotknula bubliny a s jasně rudým zábleskem se spálila, hned nato celý strom zmizel v trhlině. Začala vytvářet svou vlastní bouři, aby dokázala neutralizovat tu, která již zuřila a zároveň s tím obalovala trhlinu bublinou vakua. Její „zaříkávání“ dosáhlo maxima a téměř křičela:
„Hiding somewhere in the night...“
Nad prvními mraky se vytvořila druhá vrstva s opačnou polaritou a tak blesky, místo dopadání na zem, létaly mezi mračna Podobným způsobem zrušila i zuřící tornádo, které právě vyvrátilo část věže. S obrovským vypětím roztočila vítr v okolí do protisměru a vír prostě udusila. V posledním kroku natlačila mraky do sebe, tím je zahustila, voda v nich prudce zkondenzovala a během minuty dopadla na zem, čímž udusila malé požáry. Trhlina, do které již nic nevnikalo, se mohla sama uzavřít a po chvíli zmizela. Když se malá potopa přehnala, spustila hůl na zem a zářící koule se rozplynula stejně, jako rudá křídla na zádech. Vysílená přesunula většinu své váhy na hůl a odpočívala v lehkém předklonu.
Stařík ji vyděšeně pozoroval a Cheryl byla jen ráda, že z toho nedostal infarkt. Když se pokusil odplazit pryč, stoupla jednou nohou na jeho záda, aby ho zastavila. Klekla si k němu, otočila jej na záda a přiložila mu ruku na vyděšený obličej. Během okamžiku spokojeně spal a měl potlačeny všechny vzpomínky na poslední události.
Prohlédla si okolí, jeden strom byl zcela pryč, druhý ležel vyvrácený, zahrada byla rozrytá tornádem, dvě třetiny věže se zhroutily a ve všech prohlubních stálo několik centimetrů vody.
Konečně popadla dech a vyrazila z kopce dolů, směrem k městu. Na jedné z polních cest si všimnula několika sedláků, jak se za ní otáčejí. Když se jim ztratila z dohledu, překryla své roucho iluzí sedláckého oblečení, svou hůl zamaskovala jako kus klacku a vstoupila na předměstí Paříže. Čtvrť v níž stál palác se tyčila nad nízkými budovami chudiny jako snová země. Dlouze si honosné budovy z dálky prohlížela a plánovala další postup. „Dostat se po stěnách budovy do vyšších pater by nebyl problém, ale Napoleon má určitě prsten stále u sebe... Času mám dost, alespoň si udělám prázdniny...“
Ulicemi dobloudila až k okraji čtvrti, kde se usadila na roh a s nataženou dlaní se dala na žebrání. Slunce se již blížilo k poledni a stále se nedočkala jediné mince, všichni ji míjeli jako by tam ani neseděla. Kolem jedné odpoledne se k ní přiblížila malá holčička, opatrně jí podala několik franků a rychle zase utekla k mamince. Cheryl vstala a zmizela mezi dvěmi chýšemi. Položila bankovky na zem a přejela přes ně rukou, čímž vytvořila jejich kopie, pohyb zopakovala a zkopírovala je znovu a znovu...
Zrušila iluzi a na svém rouchu a s holí se vmísila do lidí v bohatší čtvrti, v nejhorším mohla být považována za cestovatele z Arábie... Našla si cestu na závodní dráhu nedaleko Elysejských polí a u sázkařů vsadila na nejhoršího koně závodu všechny své peníze s kurzem více jak tři sta ku jedné. Postavila se ke dráze a čekala na zahájení závodu. Nad tribunami zazněl startovní výstřel a koně vyrazili z boxů. Cheryl stále zcela nehybně u trati opřená o svou hůl a s přivřenýma očima sledovala běh hřebců. Ten, na kterého vsadila, zůstával uprostřed pole, ale na rovince před cílem se cosi stalo. Všech šest koní před ním přestalo poslouchat své žokeje, ztratili rychlost a nakonec zastavili. Aurořin favorit proběhl cílem na prvním místě a ona se vydala pro své čerstvě nabyté peníze.
Muž ji, skřípajíce zuby, vyplatili obrovskou částku, čtyři sta tisíc franků. S takovým obnosem netrvalo dlouho a povedlo se jí na Elysejských polích koupit malý zámeček s rozlehlým parkem. V jejích službách se během následujícího dne ocitla desítka lokajů, kuchařů a uklízeček, plán se pomalu, ale jistě rozjížděl. Co se jména týkalo, vybrala jej ze svého nejoblíbenějšího románu...
Zpráva o nové baronce, nebo princezně ze vzdáleného orientu, možná i Číny, se rozšířila mezi pařížskou aristokracií jako požár. Nikdo ji pořádně neviděl, ale její neobvykle vyzdobený zámek, zahrady a styl života jasně říkal, že není místní. Týden po jejím nenadálém zjevení se v sídlech šlechty objevily pozvánky na večírek pořádaný hraběnkou de Monte Cristo. Vůně linoucí se z pozvánky, styl jejího provedení a použití čistého zlata na písmo a zdobení dával tušit velké bohatství.
18.3.1815, 10:35
Sídlo banky Debray a Beauchamp
Po kostkách ulice Saint-Germain dorazil krytý dostavník tažený nádherným bílým čtyřspřežím. Každý kůň měl na čele zlatý střapec a pozlacené bylo i spřežení. Kočí seskočil z vyvýšeného sedátka, oběhl vůz, otevřel dveře a nastavil své rámě.
Na stupínek kočáru došlápnula štíhlá noha v sandálu a hned za ní se vynořil zbytek ženy, jíž spřežení patřilo. Přidržela se přichystané paže, došlápnula na chodník a přikázala kočímu, ať počká. Hned poté vyrazila do nitra budovy, kde již měla smluvenu schůzku.
Krátkým, rychlým krokem následovala lokaje k dubovým dveřím. Dlouhé hnědé vlasy proložené copánky se leskly ve slunečním světle, tenký závoj zastíral obličej od nosu níže, šaty z hedvábí odkrývaly dekolt, v němž se pohupoval smaragd na zlatém řetízku, a stejně tak bříško. Od pasu dolů viselo několik vrstev poloprůhledné látky rozdílného střihu a délky, žena vypadala jako z pohádky tisíce a jedné noci. Lokaj otevřel dveře a ohlásil:
„Hraběnka de Monte Cristo!“
Muž, jenž doteď seděl za stolem, se rychle postavil, urovnal svůj padnoucí oblek a uhladil bradku. Dívka mu podala ruku, kterou s úklonou lehce políbil a představil se:
„Albert Debray, k vašim službám madam.“
„Prosím, říkejte mi Cheryl.“
„Dobrá tedy, Cheryl. Prosím posaďte se,“ a svá slova doprovodil gestem ruky, ukazujíce na pohodlné křeslo před jeho stolem. Když se posadila, usedl také a opět promluvil:
„Vzhledem k tomu, že máte u naší banky otevřen účet, dohodl jsem se s mým společníkem, že vám nabídneme naše osobní služby.“
Za jejím narůžovělým závojem se rty pohnuly do úsměvu.
„Takhle asi nezvete všechny vaše klienty.“
„Vidím, že záminka je více než průhledná... Vaše konto vykazuje rychlé pohyby ve sta tisícových částkách, je až neuvěřitelné, jak rychle se peníze objevují a zase mizí. Chtěli jsme vám proto nabídnout speciální úvěr pro případ nouze.“
„Obchodování na burze mě finančně zásobuje velice slušně, ale úvěr by se opravdu hodil.“
„Výborně, nemusím snad ani říkat, jak významným zákazníkem pro nás jste. Všichni o vás mluví a když se mluví o vás, mluví se i o nás.“
„Copak jedna žena může způsobit tolik rozruchu?“
„Velice snadno. Zvláště s vaší tajuplností a při nejmenším odvážnou garderóbou. Jste v Paříži týden a již o vás všichni ví.“
„Já a tajuplná? Co to povídáte?“
„Vždyť nikdo, kromě vašich sluhů, kteří neřeknou ani slovo, vás nikdo neviděl bez závoje.“
V jejích zelených očích se objevily jiskřičky. Sáhnula rukou za ucho, kde povolila sponku a sundala svou hedvábnou roušku. Bankéř byl doslova fascinován jejími rubínově rudými rty a ostře tesanou tváří. Cheryl se usmála.
„Pořád jsem tak tajemná?“
Debray ze sebe nejprve dostal jen překvapené „Ne...“, po chvíli se otřepal a pokračoval:
„Proč probůh nosíte závoj a zakrýváte takový skvost?“
„Zvyk... A částečně se mi líbí, že lidé neznají můj obličej. Nepotřebujete něco podepsat kvůli tomu úvěru?“
„Ano, ano... Tady si můžete pročíst o co přesně jde.“
„To snad nebude potřeba, ne?“
Vzala ze stolu pero, podepsala listinu a pak se slovy:
„Přiveďte i svého společníka,“ posunula po stole obálku s pozvánkou.
Upevnila svůj závoj zpět na místo, vstala od stolu a zároveň s ní i bankéř. Obešel stůl, otevřel jí dveře a rozloučil se. Cheryl se vrátila stejnou cestou, jakou ji vedl sluha nahoru, venku lehkým krokem seběhla do kočáru a kočí prásknul bičem nad hlavami koní.

19.3.1815, 12:35
Kavárna na Mont-martre
„Říkám vám drahý Beauchampe, že její obličej nejde popsat...“ opakoval již po několikáté Debray.
„Ale prosím vás...“
„Je to... jakoby říkal: `můžeš se na mě dívat, ale jestli se mě dotkneš... ` dokonalý případ mučení.“
„Milý příteli, jestli se někdy dáte k armádě a padnete do zajetí, čeká vás nemilé překvapení...“
„Nevěřte mi, když nechcete! Pozítří večer ji uvidíte na vlastní oči a můžete posoudit sám.“
„Pozítří večer? To jste ovšem měl říct dřív... Na osm hodin večer mám domluvenou schůzku s Renaudem.“
„Tak to ji zrušte dokud je čas, na tomhle večírku prostě musíte být.“
„Ale...“
„Musíte.“
„Dobrá tedy, přijdu se podívat na tu vaši orientální princeznu...“
V ten samý den se postarala o další rozruch, když se k jejímu zámku sjeli zahradníci, kuchaři, číšníci a několik desítek dělníků. Všichni zmizeli buď uvnitř budovy, nebo v zahradách a nikdo mimo pozemek neměl tušení, co se tam děje. Vozy se zásobami zastavovaly na příjezdové cestě bez přestávky až do přespříštího dne odpoledne. Některé přivážely jídlo, jiné květiny, kameny, nebo celé stromy. Poslední z nich odvezly dělníky, kteří strávili na zahradě přes čtyřicet hodin.

20.3.1815, 18:34
Elysejská pole č.20
Vůz bez střechy zastavil před bránou, vystoupila z něj dvojice mužů a oba si prohlédnuli zámek. Ve všech oknech se svítilo, čelní vchod byl otevřen dokořán a nad střechou se rozprostíralo čisté podvečerní nebe slibující příjemnou jarní noc. Všude v okolí budovy korzovali hosté a z interiéru se šířila hudba.
Debray s Beauchampem vyšli po kamenných schodech a vstoupili do sálu jehož honosná výzdoba vyrážela dech. Vysoké řecké sloupy s ozdobnými hlavami podpíraly klenutý strop pokrytý zlatými freskami, v oknech se pohupovaly hedvábné závěsy světle nachových odstínů, na mramorových stěnách visely perské koberce a vzduch byl prostoupen sladkou vůní orientálního ovoce. Oba muži, stejně jako všichni hosté před nimi, stáli v úžasu a prohlíželi si dekoraci.
Lokaj hlasitě oznámil:
„Pánové Debray a Beauchamp.“
Ze skupinky lidí opodál vyšla ladným krokem Cheryl a zamířila ke dvojici. Poloprůhledné lesklé bíle šaty vyšívané zlatou nití a rouška přes obličej ze stejného materiálu kontrastovaly s jejími hnědými vlasy a dokonale pasovaly k výzdobě sálu. Debray se jako v transu uklonil a zlehka políbil její ruku, poté gestem ukázal na svého společníka a představil jej:
„Pan Beauchamp.“
Ten, stejně jako jeho kolega před chvílí, zlehka políbil ruku hostitelky a lehce snovým hlasem pronesl:
„Hraběnko...“
Za sněhobílým závojem se rubínové rty pohnuly do úsměvu a ozval se její hlas.
„Alberte, váš společník se tváří stejně jako vy předevčírem.“
„A vy se opět tváříte stejně překvapeně,“ odpověděl s úsměvem.
Cheryl se usmála ještě více a s mrknutím prohodila:
„Žena nemá lichotek nikdy dost.“
„Jak se vám...“
Albert větu nedokončil. Metr od něj zvýšil lokaj hlas a ohlásil dalšího hosta:
„Lord Draconis III.“
Amandino srdce poskočilo, tváře zčervenaly a mysl jí zaplavily vzpomínky. Nemusela se dívat, kdo to je, velice dobře poznala Dragovu vůni. Se slovy:
„Pánové...“ se lehce uklonila, otočila se zády k hlavnímu vchodu a nejkratší cestou se vydala ke dveřím do soukromých komnat. Zrovna míjela skupinku postarších mužů, když se s někým srazila. Málem upadla, ale mužovy paže ji s ohromující rychlostí zachytily a pomohly zpět na nohy. Její nos byl plný Dragovy vůně, věděla, že se srazila právě s ním a stejně dobře věděla, že nesmí vidět její obličej. S hlavou skloněnou zamumlala:
„Děkuji.“
Rychle jej obešla, už téměř vběhla do svých komnat a zavřela dveře. Klika sotva docvakla a po její tváři začaly stékat slzy. Sotva na něj dokázala zapomenout, musela jej znovu potkat tady, teď... Zmatenější už být nemohla. Nevěděla jestli ho chce více zabít, nebo obejmout. Vynadat mu, prosit o odpuštění, nebo mu snad říct o budoucnosti...? Sklouzla zády po stěně a v tichosti seděla v naprosté tmě, jediný zvuk vydávaly velké, bíle zářící, slzy dopadající na podlahu.
Nebyla si jistá, jak dlouho seděla na podlaze. Ve tmě neměla jak měřit čas a dveře byly utěsněny dostatečně na to, aby neslyšela nic z vedlejších místností. Když se uklidnila tak vstala, otevřela dveře a uviděla sál ponořený v šeru a služebné, kteří uklízeli. Zase zavřela, došla na druhou stranu místnosti a krátkou chodbou se dostala do obývacího pokoje ze kterého vedlo malé francouzské okno do zahrad. Vyšla ven a pohlédla na nebe. Měsíc se od horizontu posunul na střed oblohy, musela ve svých komnatách strávit při nejmenším čtyři hodiny. Její pohled sjel dolů na stromořadí po levé straně, zdálo se jí že zahlédla jakýsi bílý odlesk. Chvíli místo pozorovala a po chvilce se vydala hlouběji do zahrad.
I když bylo jaro, připomínala noc spíše tu letní. Čistý teplý vzduch byl naplněn vůní okolních stromů jejichž koruny se pohupovaly v lehkém vánku a okvětní lístky padaly na krátce střižený trávník. Na jednom z chodníčků si zula sandály a bosá chodila po trávníku bez zjevného cíle. Na konci řady jehličnanů zatočila vpravo a došla ke kvetoucí lípě, jedinému původnímu stromu, který na zahradě zůstal. U jeho kořenů začínalo malé umělé jezero vykládané mramorem a naplněné čistou vodou. To nejbližší k bazénu, co mohla tato doba nabídnout.
Stáhnula obě ramínka na paže, lehce se zatřepala a šaty sklouznuly na zem. Jen ve spodním prádle došla po malém dřevěném molu několik metrů od břehu. Zhluboka se nadechla, roztáhla paže, vymrštila se do vzduchu a s minimálním šplouchnutím zajela šipkou pod hladinu. Vynořila se na hladině a udělala pár temp, když jejím tělem projel prudký výboj, přešel do vody a pokryl hladinu jasně bílou pavučinou jejímž středem byla Cheryl. Když se vzpamatovala z bolestivého zážitku, došlo k druhému výboji a prsteny se rozzářily. Voda se ve vteřině proměnila na páru, pára na plasmu a Amanda tvrdě dopadla na dno, kde ztratila vědomí.
Když se probudila, bylo již všude kolem světlo a ona ležela ve své posteli přikrytá dekou. Zmateně se rozhlédla po pokoji a v jednom z rohů uviděla Alberta spícího v křesle. Když se jí vrátily vzpomínky na včerejší noc kousnula se do rtu. Jak mu vysvětlí, že ji našel v prázdném jezeře a v bezvědomí? V tichosti vyklouznula z postele, hodila na sebe župan a odešla z místnosti. Hned za dveřmi potkala jednoho ze služebných, který se uklonil
„Dobré ráno slečno.“
„Dobré... Abdule, tušíš jak jsem se dostala v noci do svého pokoje?“
„Samozřejmě slečno. Donesl jsem vás tam.“
„Cože? Ty? Proč je potom v mém pokoji pan Debray? Jak jsi vůbec věděl, kde mě najít?“
„Na kterou otázku si slečna přeje odpověď jako první?“
„Vezmi to popořadě...“
„Pana Debraye jsem potkal po cestě zpět do domu, zatoulal se v zahradách a když mě viděl, jak vás nesu do domu, strachoval se o vaše zdraví.“
„A to jsi nechal v mém pokoji cizího muže?“
„Nezlobte se slečno...“
„To je v pořádku, ne že by mi od něj hrozilo nějaké nebezpečí...“
Sluha s lehkým úsměvem přikývnul a odpověděl na druhou otázku:
„Našel jsem vás přesně tam, kde jste mi řekla, že budete.“
„Eh... Co prosím?“
„Přišla jste do domu, dala mi tuhle lahvičku a řekla, že potřebujete moji pomoc u jezera. Když jsem došel na místo, našel jsem vás v bezvědomí a podal vám lék přesně podle instrukcí.“
Cheryl se sice tvářila naprosto nechápavě, ale přikývla, že to je vše, vzala si od něj prázdnou nádobku a sluha odešel. Počkala až se za ním zavřou dveře, podívala se na malou skleničku a po chvíli s ní mrštila o podlahu. Se zvoněním narazila do dlaždic a bez rozbití se svezla do rohu místnosti. Cheryl si odfrkla:
„Triniové sklo... Co se to tu sakra děje?“
Došla pro skleničku, sebrala ji z podlahy a zrovna za sebou uslyšela kroky, když se energie v jejím těle opět splašily. Prudká bolest jí připomněla, kdy k tomu došlo naposledy a bylo ji jasné, co se bude dít. Přes oslepující bolest ještě zaslechla Albertův hlas i když nerozuměla jedinému slovu. Soustředila se na jedno jediné slovo... Kamelot.

800 n.l.
Kamelot
Prostor v laboratoři se zavlnil jako hladina vody a po chvíli z něj vystoupil Merlin. Broukal si jakousi melodii a ukládal paměťové krystaly na jejich místo, když za sebou cosi uslyšel. Prudce se otočil připraven na všechno, tedy téměř. Na podlaze uviděl Cheryl v těžkých křečích, které z očí a nosu tekla krev. Rychle k ní přiskočil s holí v ruce jejíž krystal se rozzářil. Křeče polevily, tvrdé sevření ruky povolilo a na podlahu se vykutálela sklenička. Její oči několikrát těkly, a přes proschlé rty prošlo jediné slovo:
„Pomoc...“

Klobouk dolů, palec nahoru. Velice povedený díl. Jen tak dál.

Amandino srdce poskočilo

Nemá tam bejt a
Má předce dvě srdce ne

Jinak... perfektní a záhadný jako vždy

Bych mohl odpřísáhnout, že jsem dal napsal množné číslo, ale očividně ne

Jedním slovem VELKOLEPÉ St0rm je zpět a je ve vrcholné formě jen tak dál

Jeee, takové lichotky )
Jo kuci neznáte nějakou fintu, jak uložit tenhle topic na disk, abych ho mel pristupny offline?

nezdržovat se ukládáním na disk a syp sem prosim nový díl.