Stargate Universe - pokračování seriálu

STARGATE UNIVERSE: S 03/E 08

Brána

Přestal vnímat tu naprostou tmu před očima a prázdno, totální prázdno v mozku. Probral se. Probudil se. Otevřel oči. Jeho unavená, vyčerpaná oční víčka se jen s krajní námahou od sebe odtáhla. Uvědomil si nesnesitelnou bolest hlavy, ale ne toho příčinu. Oči začínají jen slabě vnímat okolní svět, který, jak se zdá, netvoří nic jiného, než zářivě bílé horké cosi. Nebo taky nic. V uších mu hučí a také cítí palčivou bolest u kořene nosu.
Leží na zádech v něčem morkém, lepivém a studeném. Pokusil se převrátit na bok a pak na břicho a vstát. Po těžké námaze se mu to podařilo, poklekl a dlaněmi se opřel o zem. Začíná se mu navracet zrak. Celý svět se ve své mlhavé podobě mu v očích točí jako na kolotoči. Škytl, podruhé, vyzvracel se před sebe. Suchým dávením však z útrob vypravil jen šlem a sliny. Už docela vnímá okolí, jen kdyby se tolik netočilo. Hlava se mu zhoupla, podlomila ruka a celé tělo škobrtlo a upadl na bok, přímo tam, kam se vyzvracel.
Nová pozice mu umožnila v točící se mlze sledovat jiný kus scenérie. Míhá se před ním nějaký zářící oválný objekt. Co mu to jen připomíná, táže se sám sebe. Znovu se pokusil vzpřímit se na všechny čtyři. Podařilo se mu. Už mu není tak zle, začíná si uvědomovat, co to před ním září. Je to aktivovaná hvězdná brána, jejíž horizont událostí se klidně a smířlivě vlní a osvětluje své potemnělé okolí. Jak se sem dostal? Vzpomíná si. Vzpomíná si na tvrdý dopad odněkud z výšky, sem do prachu a hlíny.
Brána! Ne, ne, bránou se sem nedostal, pamatuje si něco jiného, někdo jej zde vysadil. Když padal k zemi, nevšiml si aktivované červí díry, všude byla zvláštní tma, přes kterou viděl. Ta brána se musela otevřít v době, kdy tu ležel v bezvědomí. Jak to ale bylo dlouho? Jak dlouho je hvězdná brána aktivovaná? Tu napadlo jej, co kdyby začala hromadit energii, tak jako se to už vícekrát stalo? Co potom? A co jeho fyzický stav? To nemůže být následek tvrdého dopadu na zem. Co se s ním dělo před tím, než začal padat? Co?
“Uvažuj!” tluče se pěstí do čela.
“No tak! Musíš něco udělat! Co jiného ti zbývá?”
Posadil se na zadek, jednou rukou se podpírá o hlínu, druhou, pravačkou, prohledává kapsy své uniformy. Nic. Ovládání brány u sebe nemá a pochybuje, že ho vůbec měl. Pro jistotu se rozhlédl kolem sebe, pokud mu to ještě se trochu točící hlava dovolovala, prošmejdil své okolí volnou rukou. Nikde nic. Už ví, co musí udělat, pokud tu nechce zůstat a zemřít.

Na palubě Destiny.

Chloe dnes nemá službu na můstku, toulá se po lodi, po jejích opuštěných částech, kde je ještě atmosféra, i když kyslík se zde nemění a vzduch je více než zatuchlý. V této části Destiny už kdysi byla. Tu někde musí být turbovýtah, jímž společně s Elim prchla, do stehna postřelena, před Luciány. Našla jej. Když však otevírala dveře od výtahu, tu zaslechla za sebou kroky. Otočila se. Spatřila Lisu Parkovou, kterak zcela přesně míří své kroky k ní.
“Liso?”
Doktorka Parková se poněkud zarazila a zastavila se.
“Chloe? Co tu děláš?”
“A co tu děláš ty?” odpověděla otázkou Chloe.
“Já? Chloe, ani to nevím...”
“Jo, to mně tak povídej. Tak já také v tom případě nevím, co tu dělám.”
“Myslím, že něco hledáš, Chloe.”
“Co bych hledala?”
“Tu přední vyhlídkovou palubu, na kterou ses dostala tehdy s Eliem tudle tím výtahem.”
“Jak to víš, Liso?” prozradila se Chloe.
“Nevím. Jen mě to teď napadlo.” tváří se tajemně Lisa.
Nastoupily společně do výtahu.
Na můstku doktor Rush zaznamenal aktivitu výtahu i otevírání dveří v neobydlené oblasti. Procvakal několik tlačítek, pohlédl na monitor a zašklebil se tím svým způsobem, který má znamenat škodolibý úsměv.

Zatím na planetě u brány. Snaží se povstát. Zdařilo se. Už se mu hlava jako zázrakem netočí, i vidění má už ostřejší. Doklopýtal k aktivované hvězdné bráně. Projde jí na druhou stranu, ať tam je co chce. Zaznamenal totiž zrakem slabé zarudnutí v horní části oblokou brány a divný bzučivý zvuk. Tady zůstat nemůže. Brána exploduje, tak jako brány předešlé. A má-li zemřít tu, roztrhán výbuchem, nebo někde jinde, tak to radši ať zemře někde jinde. Když projde tam někam na druhou stranu, má přeci jen šanci na přežití, i když vůbec neví, kam jde. Odhodlaně vkročil do horizontu událostí. Červí díra pohltila jeho tělo a rozložila jej na atomy.
Když se na opačné straně opět zhmotnil, ovanul jej čerstvý chladivý vzduch, vháněný do prostoru systémem ventilace. Rozhlíží se. Hučení v uších mu nahradilo vzdálené hučení strojů a motorů. Brána za jeho zády se uzavřela a po jejích stranách z otvorů v podlaze vytryskly horké páry chladícího zařízení. Ano, podařilo se mu to. Je zpět na Destiny. Rychlým krokem se vydal ke dveřím od chodby oproti bráně. Co se to tu děje? A co se to stalo s ním? Snad nalezne u jeho posádky odpověď.
Ale za pár chvil se bezradně zastavil na vyhlídkové palubě. Prošel vše, lékařskou laboratoř, jídelnu, několik kajut, nikde nikdo. Octl se tu, na Destiny, ale je tu zcela sám.
Plukovník Young tu zůstal sám.

“Vstupte!” pronesl plukovník David Teleford.
Do pracovny velitele vstoupil vojín Carlos a zasalutoval.
“Pane! Při pravidelné distribuci obědu jsem zjistil, že plukovník Young není ve své kajutě. Hlídka si ničeho nepovšimnula.”
Teleford odložil hrnek s pitím a pomalu povstal za stolem.
“Jak se odtamtud dostal?”
“To nevím, ale dveře se zevnitř otevřít nedaly, Rush je přece zablokoval.”
“Jedině že by ho pustil on.” na to řekl Teleford a pokračuje do vysílačky:
“Poručíku Jamesová, vytvořte pátrací tým, plukovník Young není ve své izolaci v kajutě! Vojín Carlos se k vám připojí.”
“Pane,” říká dále vojín, “před hodinou plukovníka navštívila slečna Wrayová.”
“Dobře, za tou se podívám sám.”
Plukovník Teleford jde tedy nejdříve za Camillou Wrayovou. Ta po incidentu na planetě propadá stále depresím a většinu času tráví ve své kajutě. To, že navštívila dnes Younga, je od ní naprosto výjimečné jednání. Telefordovi, který ji zastal v její kajutě, hledící z okna ven, nehodlala nic ohledně návštěvy říct a jen tvrdí, že pokud je plukovník Young nezvěstný, je jí to srdečně jedno a nezajímá ji to. Teleford ji tedy opouští. Jak jen se tato žena znenadání změnila!

Zatímco je Everett Young všude hledán, Chloe s Lisou vystoupily z výtahu na přídi Destiny. Chloe se tváří bezradně, neví, jak dál. Doktorka Parková však jakoby věděla, kudy dál jít. Vykročila chodbou na pravo a zabočila do nejbližších dveří. Chloe ji následuje a tu poznává, že Lisa skutečně jakýmsi záhadným způsobem ví, kam jít. Zastavily se u průhledné velké stěny na přední pravé vyhlídkové plošině. Sem ji tenkráte Eli donesl v náručí, s prostřeleným stehnem, aby se rozhlédl z okna a zjistil jejich polohu vůči zádi lodi. Jak je to dávno, myslí si nyní Chloe.
“Slyšelas to?” ptá se pojednou Chloe Lisy, která, stojíc bokem, čeká, až se její družka dostatečně pokochá pohledem na ubíhající hvězdy během jejich letu v FTL.
“Co?”
“Něco z chodby, takový šramot... počkej tu, Liso, jdu se podívat, třeba šel někdo za námi...”
Chloe se vrátila na chodbu k výtahu. Dveře od něj jsou rozevřené a v kabince zdviže stojí mužská postava.
“Eli?” křikla Chloe.
Postava mlčí, nehýbá se.
Chloe vykročila k výtahu, jehož dveře se na to však zavřely.
“Eli!!! Počkej!!! Eli!!!” křičí Chloe a buší pěstičkou do pevných dveří výtahu.
“Chloe, co se děje? Na koho to křičíš?” ptá se Lisa Parková, přistoupivší sem z vyhlídkové plošiny.
“Liso, tu v té kabince byl Eli, viděla jsem ho, on je celou dobu tu na lodi!” odpovídá Chloe, stále se sápajíc po dveřích, které se v ten okamžik rozevírají. Ve zdviži však nikdo není.
“Chloe, něco tě vyděsilo, nějaký stín, jsme tu samy.” utěšuje ji Lisa.
“Prosímtě, něříkej mi, co vidím nebo nevidím. Jak to můžeš vůbec říkat, něco takového, ty, slepá!” vzlyká Chloe a zády podél stěny sklouzává na podlahu a dává se do breku. Lisa usedá vedle ní.

Plukovník David Teleford přichází na můstek a jde rovnou k velitelskému křeslu, na němž sedí doktor Rush, hrající si s čudlíky.
“Rushi, proč jste odemknul kajutu plukovníka Younga? Zbláznil jste se? Ten chlap je nyní nebezpečný!”
“Jak odemknul? Copak Young není zavřený ve své kajutě?” zdá se být udiven Rush.
“Ne, není. A zatím není ani vůbec k nalezení!” odpovídá Teleford.
“Já to neudělal. Myslím, že je vám jasné, plukovníku, že já jsem ten poslední, kdo by chtěl Younga pustit z vězení.” brání se celkem logicky Rush.
“No v tomhle vám věřím, doktore. Chci ale vědět, jak se Young dostal z kajuty, tak to laskavě co nejdřív zjistěte!” uzavřel debatu Teleford a odchází z můstku kontrolovat průběh hledání zatoulaného plukovníka.

Plukovník Young však nemůže být k nalezení. Leží v blátě vprostřed nizoučkého jehličnatého lesa a prší na jeho vlasy, slepené hlínou a vodou. S námahou rozevřel oči. Kolem něj je příšeří, někde v dálce se co okamžik zableskne a nekonečné šňůry vody padají z temného nebe. Z polospánku a letargie jej probral prudký záchvat suchého dráždivého kašle, vycházejícího až odněkud z jeho průdušnic. Překulil se na záda a nechává si deštěm omýt obličej. Vyšvihl se na všechny čtyři, prohrábl mokré a špinavé vlasy prsty levé ruky a poklekl. Zároveň si uvědomil palčivou bolest na vnitřní straně obou předloktí. Ve světle sady několika po sobě jdoucích blesků spatřil krvavé skvrny na obnažených předloktích v řadách po třech za sebou. Vypadá to jako poměrně čerstvé pozůstatky po vpiších hodně silných chirurgických jehel.
Udeřil další blesk, tentokrát blízko tohoto místa. Hromová rána rozechvěla zem a na okamžik plukovníka ohlušila. V rachotu průtrže mračen rozeznává zvuky jiné. Zvuky vatáčející se hvězdné brány. Mezi smrkovým se rozzářil vír červí díry a horizontu událostí.
Young povstal a hustým deštěm se prodírá za světlem, až stanul na úpatí nástupní rampy před rozzářeným kruhem brány. Jen trochu zaváhal a vykročil na rampu.
Červí díra vyplivla plukovníka opět na palubě Destiny. Tvář lodi se však oproti předchozí změnila. Vše je jakoby naleštěné, ne tak ztmavlé jako v plukovníkově době. Young kráčí obezřetně do jedné z chodeb. Odpočítávání ukazuje, že loď skočí do FTL za dvě hodiny třicet pět minut. Everett vstoupil na chodbu a za jeho zády se ozvalo mužským hlasem příkré:
“Stara! Quisnam es?”
Young se na krátký okamžik zastavil. Po zlomku vteřiny ale vyrazil jak nejrychleji uměl, chtěje zmizeti za nejbližším rohem chodby. Nedoběhl. Dostihla jej přesně mířená omračující vlna z ruční zbraně, vyslaná za ním vysokým štíhlým mužem v tmavě rudé uniformě neznámého střihu. Muž přišel k ležícímu bezvládnému tělu plukovníka Younga a převrátil jeje tak, aby mu bylo vidět do obličeje. K prvnímu muži přistoupil ze dveří od prostoru brány druhý, oblečen ve stejné uniformě.
“Quis hic vir est?”
“Ignotus.”

Plukovník Teleford se připojil osobně k pátrání po Youngovi. Toto však nevede k ničemu, plukovník Young není doposud k nalezení. Z Telefordova rádia se ozval doktor Rush:
“Plukovníku, provedl jsem analýzu mechanismu dveří od Youngovy kajuty.”
“Tak co pro mě teda máte, doktore?”
“Ty dveře nikdo zevnitř neotvíral a ani přes ústřední ovládání dveří z některé kontrolní konzoly. Pokud plukovník neprolezl ventilací, což asi těžko, musí být v kajutě.”
“A představte si, Rushi, že není zatím ani nikde jinde.”
“No tak pak je plukovník Young kouzelník a rád bych viděl jeho představení.” shrnul rafinovaný kousek Everetta Younga, totiž zmizení jeho samotného z vlaastní uzavřené kajuty doktor.

Chloe se již vybrečela a nyní si jen rukávem otírá schnoucí stopy na tvářích po slzách. Lisa sedí vedle ní a slepeckým zrakem zírá do protější stěny. Obě notnou chvíli mlčí. Ticho přerušila dokotrka Parková:
“Chloe, víš, napadá mě, mohl to být Eli, to, co jsi zde viděla. Ale mohl to být Eli stvořený lodí, třeba nám chtěla Destiny jeho zjevením něco naznačit, ukázat...”
“Co třeba?” reaguje Chloe.
“Co když se Eli stal součástí lodní umělé inteligence, stejně jako před tím doktor Franklin? A podívej, kde nyní Franklin je. Máme ho zpět...”
“A na nic si nemůže vzpomenout, já vím.” skočila Lise Chloe do řeči.
“Chloe, pojď, vstávej, nepřišly jsme sem honit přízraky. Chci ti něco ukázat.” změnila náhle téma doktorka Parková. Poodstoupila kousek dál a otevřela blízké dveře.
Za nimy se Chloeniným zrakům rozevřel prostor podobný lodnímu můstku, jen o něco menší a bez oken a vstupní terasy. Po obou stranách místnosti se nacházejí zavřené dveře. Čelo prostory zaujímá podélná konzola se dvěma křesílky a závěsnými monitory. Střed místnosti zaujímá křeslo s mohutným podstavcem a nad ním ze stropu visí další podivná konstrukce s kabely, jejíž střed tvoří oválný předmět z tmavé neprůhledné hladce lesknoucí se hmoty, snad jakýsi kryt osoby, případně usednuvší do křesla. Po stranách křesla jsou ještě další dvě klasické konzole, snad dozorující nad činností jeho doposud neznámou činností. Chloe mihlo hlavou, že ony boční dveře vedou asi na tyto přední vyhlídkové plošiny, nacházející se po obou stranách této prostory.
“Posaď se do toho křesla, Chloe, jestli chceš.” vybízí ji Lisa a Chloe ji uposlechla. Křeslo pod jejím tělem celé zvláčnělo a prohnulo se do pohodlné vlnovky. Zároveň se rozsvítily obě konzoly po stranách a také kontrolní panel na zavěšené konstrukci nad křeslem, která se na pneumatické konstrukci jala sjíždět ode stropu dolů. Za pár vteřin Chloe, sedící v křesle, obklopil oválný vypouklý kryt a celou ji tak zakryl.
“Liso, to je úžasné, já vidím hvězdy okolo, celý vesmír, miliardy zářících bodů, které plují rychle kolem mě, Liso, k čemu to slouží?”
Lisa Parková neodpovídá.
“Liso, slyšíš?” ozývá se tlumený Chloenin hlas zevnitř konstrukce, kryjící její tělo, sedící v křesle.
“Liso?”
Ticho.
“Liso, já už vím, k čemu toto slouží, já to už vím, ale nemůžu to ovládnout, ono to ovládá mě, Liso, vypni to, musím z toho křesla pryč!” kříčí Chloe. Lisa však neodpovídá a ani nic nedělá. A ani nemůže. O tom, co právě provádí Chloe, vůbec neví.
Doktorka Parková právě přichází na Rushovo vyzvání na můstek. Doktoru totiž před několika momenty počaly na obrazovce vyskakovat podivné informace a chce se o tomto poradit právě s Parkovou, která poslední dobou projevuje nebývalé znalosti o lodi. Destiny právě před chvilkou vyskočila z FTL. Nestačil však Lise ani vysvětlit, co po ní chce, když tu mu tabulka na obrazovce oznámila, že bylo uvedeno do pohotovosti hlavní dělo a začalo střílet jen tak nazdařbůh jedním směrem mezi hvězdy.

Plukovník Young se probral z omráčení. Leží na znak na podlaze, zavřen v malé místnosti s jedněmi dveřmi. Vstal a popošel k nim. Pohlédl proskleným okénkem skrze dveře na chodbu. Po obou stranách dveří se zvenčí rýsovaly postavy dvou strážných. Co jsou ti chlapi zač? Vždyť onen varovný výkřik, než jej cosi omráčilo, zněl jako antičtina. Anebo mu to alespoň tak přišlo. Young takhle uvažuje a také mu napadá, že už ví, kde je to zavřen. Snad je to dokonce stejná místnost, v níž kdysi zavřel Davida Teleforda a zabil jej odčerpáním atmosféry. Jenže Antikové zde na Destiny? Vždyť Rush několikrát tvrdil, že tu nikdy nebyli. Jenže, copak se dá tomu parchantovi někdy věřit? Youngovy myšlenky přeskakují jedna za druhou. A nezdá se mu to všechno? Nehraje si s jeho myslí zase Destiny? Plukovník ztěžka usedl na jakousi bednu v koutě.
Z venčí se ozvaly kroky, zarachotil zámek a do jeho vězení vstoupil zavalitý nevysoký holohlavý muž, s dobráckým výrazem ve tváři, obut v černých lesklých polobotkách, oblečen do tmavých kalhot, do světle béžové košile a tmavě červené vesty s dlouhými volnými rukávy. Společně s ním sem vstoupil i jeden ze strážných v nám již známé uniformě. Zavalitý muž po několika vteřinách důležitého mlčení promluvil:
“Quis es? Unde orit?”
Everett pohlédl muži do očí a odvětil:
“Nerozumím ti ani slovo. Jste Antikové?”
“Quis es?” opakuje svou otázku zavalitec.
“Chlape, jmenuji se Everett Young a jsem plukovník letectva Spojených států amerických, pocházím z planety Země, z Tauri. Stačí? Pochybuju, že rozumíš mé angličtině.” dodal s úsměškem Young.
“Es peregrinus? Unde es venierat?” táže se dále muž, jakoby plukovníku rozuměl. Young mu již však neodpověděl. Lodí otřásl výbuch. Další a další. Young byl okamžitě v obraze. Tato Destiny je pod palbou. Zavalitý muž to ví také. Krátce hodil očima po Youngovi, pak vydal nějaký rozkaz stráži a spěšně opustil prostoru. Strážní přistoupili k plukovníkovi, jeden mu vtiskl hlaveň jakési příruční zbraně pod žebra a Younga zavalila vlna naprosté apatie a pocitu jakéhokoliv odporu. Nechal se tupě odvláčet chodbami do prostoru brány, jen stěží po cestě sledoval shon a ruch v chodbách, mužové i ženy pobíhající sem a tam, jako mravenci v mraveništi, přenášející různé kufry a bedny i přístroje. K jeho uším jako z velké dálky doléhají pro něj nepochopitelné rozkazy, které však jejich příjemci okamžitě plní.
Hvězdná brána jej již vítá svou zářivou hladinou červí díry, když jej strážní popostrkují až k ní. Loď se neustále otřásá pod dopady plazmových projektilů, energetické rozvody přetíženy kolísají, osvětlení poblikává. Muži vhodili tělo téměř nevnímajícího Younga do červí díry.

Poručík Scott se svým týmem spěchá do prostoru brány. Destiny před několika minutami vyskočila z FTL a její hlavní dělo zahájilo palbu na neznámý objekt mimo dosah. O chvíli později byla zvenčí aktivována brána. Scott a jeho lidé zaujali obranné pozice a čekají, co se bude dít. Tu z červí díry vyletěl kotrmelcem prudce muž v zablácené a promočené černé uniformě letectva, plukovník Young. Těžce dopadl několik metrů od brány a se sténáním zůstal ležet. Brána se uzavřela. Později vyšlo najevo, že v tento stejný okamžik přestalo střílet i hlavní dělo a několik vteřin poté Destiny skočila zpět do přerušeného letu, někam dál a dál za novými hvězdami.

Vau,pěkný díl

Edit: Ano,čtu rychle

Súhlas. pekná časť , aj keď zatiaľ neviem o čo presne sa jedná.
Možno cestovanie v čase, možno "súbežný let" dvoch Destiny (paralelný vesmír), ale skôr má to nasvedomí loď.
Tak znova čakať na pokračovanie.

pekne jen co je pravda. jen tak dal. trocha tajemna neni vubec na skodu. uz se nemohu dockat na dalsi dil.

A co bych nemohl vyvěsit další díl zrovna teď? :p :p :p

STARGATE UNIVERSE: S 03/E 09

Město

Doktor Nicholas Rush a Chloe Armstrongová sedí u plukovníka Teleforda v kanceláři na sedačce. Chloe líčí svůj zážitek a objev křesla. Dle Rushe jde o neurálně – virtuální rozhraní, ovládající hlavní zbraň Destiny, ne–li všechny zbraně lodi. Plukovník je objevem nadšen a chce do akce povolat Tamaru, aby prozkoumala křeslo ze zdravotního hlediska. Zjistil však, že mu došla baterka v radiu. Na chodbě před kanceláří odchytil vojína Carlose, jehož poslal se vzkazem za TJ. Rush bere s sebou na příď ještě doktora Brodyho, aby mu měl, obrazně řečeno, kdo podávat nářadí.
Vojín Carlos vyřídil vzkaz TJ, kterou zastal samotnou na ošetřovně a pak odešel do jídelny pro příděl stravy pro separovaného plukovníka Younga, který je po návratu své nevysvětlitelné anabáze opět pod zámkem ve své kajutě.
Zanedlouho naše celá průzkumná skupina, k níž byl přizván ještě doktor Franklin, se sešla na konci výtahu v přední části Destiny. Chloe vede badatele do místnosti s jí objeveným křeslem. Doktor Rush se s Jeremy Franklinem motá kolem ovládacích konzolí. Rush se chce také podívat podrobněji na konstrukci oválného krytu osoby v křesle sedící. Aby to mohl provést, musí se odpojit přívod energie do křesla, který se dá vypnout až ze zadního konce této sekce, kdoví proč, snad kvůli bezpečnosti. Rush tedy za tímto účelem vysílá Brodyho:
“Pane Brody, běžte vypnout proud tady k tomuto ovladači, rozumíte, kde to je?” ukazuje Brodymu ono místo na mapce této sekce, zobrazené na konzole. Brody rozumí a jde. Musí projít dvěma chodbami a pak přes velký sál do malé chodbičky, kde se nachází rozvod energie.
Adam Brody prošel chodbami a vstoupil do rozlehlého sálu, v němž v několika řadách vedle sebe stojí za sebou podivné žlutě zářící válcovité nádoby, přes dva metry vysoké, v mezerách mezi nimi se nachází konstrukce s energetickými rozvody ne nepodobnými rozvodům mezi jednotlivými stázovými komorami. Evidentně, ačkoliv jsou zbytečné systémy na lodi povypínané, tato laboratoř či jak by se prostora dala pojmenovat, má nejspíš vlastní energetický zdroj, nezávislý na jiných částech lodi.
Brody prošel sálem a vešel k ovládání rozvodu energie. Provedl to, co po něm chtěl Rush a chce se vrátit ke křeslu. V sále s nádobami si však povšiml ovládací konzole, zastrčené šikovně bokem za jedním z válců. Ze zvědavosti se ke konzoli přitočil a aktivoval ji. Obsahu, jenž se mu automaticky zobrazil na monitoru, vůbec nerozumí. Písmo je sice antické, ale mnohokrát doplněno jinými znaky či antickými písmeny, jaké v životě předtím neviděl, navíc jazyk vůbec není antičtina, ale jen podivný nesrozumitelný mumraj a změť souhlásek a slabik. Udiveně nad tímto kroutí hlavou a chce konzoli vypnout, přičemž si všiml, že nejspíš její aktivací spustil nějaký naprogramovaný proces. Snaží se jej zastavit, a to jakkoliv, ale konzola nereaguje už na nic a na obrazovce vedle nesrozumitelného textu ubíhá jen srozumitelný časový odpočet. Sto osmdesát dnů v přepočtu a nějaké drobné hodiny.
Brody už nechce tuto záhadnou konzoli ani vidět a rozhodnut, že své počínání musí před ostatními, zvláště před doktorem Rushem, utajit, odchází zpět. To tak, ještě se nechat drbat tím egoistickým doktorem. Ani nápad. Snad se nic nestane.
Průzkum křesla dopadl pozitivně. Nic se tu nezavrtává do hlavy jako v případě křesla s neurálním rozhraním, ani by zde uživatel neměl mít přístup k jiným systémům lodi než ke zbraňovým. Ani TJ neměla žádné výhrady k používání tohoto křesla, a to kýmkoliv.

Uplynul měsíc.

Plukovník Everett Young má svůj separační režim poněkud uvolněný, pochopil, že vojenský personál momentálně stojí za Telefordem a že on sám svým postojem posledních dnů ve velení, zvláště napadením doktora Volkera, si nic dobrého v očích veřejnosti a civilní posádky nepřidal. Může navštěvovat společenské prostory, nemá však přístup k řídícím systémům a ani ke zbraním.
Doktor Dale Volker se asi týden po útoku na svou osobu svěřil poručici Johansenové s intimním zdravotním problémem, když jej ještě před tím konzultoval s Adamem Brodym. Několik hodin po svém napadení plukovníkem Youngem zjistil, že se mu objevuje stopa krve v moči, což se den ode dne zhoršovalo. TJ odvolala s okamžitou platností Volkera z aktivní služby, i když on se tomu vehementně bránil.
O dva dny později přinesl tým poručíka Scotta z právě navštívené hornaté planety, krom spousty růžových brambor a pochytané drůbeže také množství drobných i větších rostlinek, z nichž se z části vyklubaly léčivé bylinky a z části chutné koření. Jedna rostlina se dala po usušení dokonce kouřit, avšak přinesli jí jen pramálo, tudíž tabákový nález byl zatajen. Jedna z přinesených bylinek má dle TJ příznivé účinky na urologický trakt lidského těla. Daleovu ledvinu však zachránit nedokáže, snad jen degeneraci ledvinové tkáně umírnit.
V uplynulé době Destiny zastavila u několika planet, jež nenesly žádné známky civilizace, ale zato byly dostatečně vhodné k doplnění zásob. Mimoto však na cestě loď potkala přeci jen něco. Další satelit, totožný s oním prvým, z něhož byl vysílán signál. Tento druhý byl jen zcela nefunkční a bez jakékoliv energie. Jeho “spodní” část s vysílačem byla celá uražena, snad asteroidem, a to již dávno v minulosti. Co bylo zajímavé, satelit v tomto případě nebyl chráněn mlhovinou, a to přivedlo doktora Rushe na myšlenku, že mlhovina kolem prvního satelitu byla umělého původu.

A tak Destiny letí dál a dál se vnořuje do nitra této galaxie. A právě po zhruba třiceti dnech od objevu zbraňového křesla loď vyskočila podle plánu z FTL v dosahu slunce, které ihned využila k nabytí zásob energie a pak se spustil odpočet, aniž by se vytočila brána. Samozřejmě stále je ve vytáčecím programu zapojen podprogram, který blokuje automatické vytáčení bran.
Doktor Rush navedl loď do blízkosti planety, která je druhou planetou ze sedmi této sluneční soustavy. Brána se nachází, či spíše nacházela právě na této planetě, ale i třetí planeta má poměrně příznivé podmínky pro doplnění zásob, jen se nachází právě na opačné straně soustavy. Na planetě je jeden poměrně rozlehlý kontinent a na opačné polokouli v rovníkové oblasti soustava menších i větších ostrovů. A to není všechno. Destiny zachytila na oběžné dráze planety stovky a stovky umělých družic a oběžnic, některé funkční, z jiných jen šrot, z povrchu kontinentu mnoho různých druhů rádiového vysílání, ale jinak se zdá být planeta mrtvá, bez života.
“Tak doktore, co tu máme za objev?” vstoupil na můstek plukovník Teleford.
“Plukovníku, zastavili jsme u země, která musela být centrem vesmírné civilizace.” odpovídá Rush.
“Musela být? Už není?”
“Vypadá tak opuštěná, plukovníku.” na to Rush.
“Kdyby tam dole někdo žil, podle toho co zaznamenaly senzory, museli by už o nás vědět a my bychom věděli, že oni o nás ví.” poněkud kostrbatě se snaží věc vysvětlit Brody.
“Takže poletíme dolů raketoplánem. Rushi, chcete letět také?” ptá se doktora plukovník.
“Jo, chci a myslím, že tam budu mít práci.” odpovídá Rush a pokračuje:
“Pan Brody by měl letět s námi, musíme zjistit, proč nemáme na senzorech záznamy o tamější bráně. Je možné, že ji postihlo totéž jako u bran, které jsme aktivovali my. A taky by mě zajímalo, zda ta civilizace o bráně věděla.”
“Doktore, dal jsem vyhledávat jakékoliv stopy po materiálu brány.” ozval se Brody.
“No a zjistil jste něco?” ptá se Teleford místo Rushe.
“Zaznamenal jsem zbytkové záření naquadahu v části jedné z hustě osídlených oblastí.”
“Takže můžete letět.” nakázal Teleford.

V raketoplánu letí dolů ke kontinentu Scott, Jamesová, další dva mariňáci, Rush a Brody. Poručík řídí letoun přímo v oblasti, označené Brodym. Raketoplán již prorazil šedavé celistvé mračna v atmosféře a jeho posádka spatřila hluboko pod sebou zemi. Atmosféra je v pořádku, žádné toxické ani radioaktivní zamoření. Teplota hodně nad nulou, devadesátiprocentní vlhkost vzduchu. Asi tu často pršívá. Luft jako ve skleníku, přitom žádný deštný prales, jen kopcovitá, patrně zemědělská a průmyslová krajina, občas pásy pravidelně vysázených lesů. Na obzoru se vynořila skupina velkých továrních hal a ještě před tím několik širokých vysokých komínů. Za nimi v mlhavých mracích probleskují skleněné a kovové stěny mrakodrapů a jiných městských staveb. Poručík Scott zamířil přímo do centra města. Rush doposud nezaznamenává nic jiného než nějaké zbytkové EM záření z fabriky coby snad pozůstatek nějaké dřívější výrobní činnosti. Raketoplán s výsadkem prolétl kolem městského centra a zamířil k rozlehlému kráteru, pozůstatku to veliké exploze. Dle měření radioaktivity naquadahu právě v této oblasti musela stát hvězdná brána. Co posádku raketoplánu udivilo, bylo to, že se tato oblast nachází nedaleko města a byla s ním spojena i jakousi dálnicí, přerušenou okrajem kráteru. V okrajových částech oblasti exploze jsou patrny i zbytky nějakých staveb, trosky silnic a ploch a jiných konstrukcí a zeleně, vyvrácené z kořenů. Jelikož se však kráter jako celek tváří docela nově, katastrofa se musela odehrát nedávno. Podle senzorů však v jejich dosahu není ani živáčka.
Scott na Rushovo vyzvání provedl ještě několik obletů centra města a zamířil zpět k továrnám. Raketoplán přistál na rozlehlém nádvoří mezi jednou z hal a nějakou, zdá se kdysi administrativní budovou. Tvoří ji konstrukce kovově tmavých, ale přespříliš lesklých stěn, žádné okna, jen v posledních dvou patrech z pěti vedou podél delších stran balkóny se zábradlím a v přízemí je proraženo do nitra stavby dvojice volně přístupných a průchozích vestibulů. Tovární hala je postavena patrně ze stejného materiálu, jen rovnou střechu má sytě červeně nabarvenou. Konstrukce, nesoucí potrubí a různé jiné vedení a patrně i krytou chodbu míří k nejbližšímu bloku staveb s komíny.
Mariňáci v čele s Jamesovou zajistili oblast a následně se pokouší proniknout do výrobní haly a vědátoři společně s Scottem přicházejí k administrativní budově.

Na palubě Destiny provádí doktor Franklin diagnostiku systémů podpory života. Vyzvala jej k tomu skutečnost, že v přední části lodi v prostorách okolo zbraňového křesla vypadla nedávno zprovozněná ventilace, vedená speciálním přemostěním k nejbližšímu čistícímu uzlu, který zprovoznili pomocí chemické směsi z Novu. Nemohli použít čistící stanici v těsném sousedství sálu s nádržemi, neboť to bylo kdysi v minulosti neznámo kým nejspíš úmyslně poškozeno. Kryt od zařízení se válel nedaleko v koutě, celý zprohýbaný a nádrž samotného zařízení byla roztříštěna patrně úderem těžkého předmětu.
Doktor Franklin se opětovně snaží zapojit filtrační systém, ale nedaří se mu to. Vždy když vyšle příkaz k zahájení filtrace, stroj běží přesně 36 vteřin a pak se zase vypíná. Volá si na pomoc Dala Volkera, který i přes mírnou bolest v zádech nechce už jen tak marodovat. Po čase dumání nad problémem vytvořil Volker jednoduchou smyčku, která vždy po třiceti šesti vteřinách zapne filtraci znova a znova. Stejně ta oblast lodi není trvale obývána.

Zatím na planetě zkoumá doktor Rush s Brodym a Scottem zblízka stěnu vestibulu a snaží se nalézt nějaký vchod do budovy. Tu pojednou se před nimi část stěny rozestoupila a oni hledí na pustou a prázdnou chodbu, osvětlenou okny, které zvenčí jsou asi nějakou vlastností materiálu nebo systémem maskovány. V polovině chodby se nachází schodiště do vyšších pater a podle šipek na ovládacím panelu i výtah. Jeho dveře, umě maskované, se však nerozevřely. Naši průzkumníci chvíli váhají, ale pak se přeci jen vydávají po schodech vzhůru. Snad tam něco naleznou.
Tým Jamesové objevil podobně jako druhá skupina vrata do haly a vstoupili dovnitř. Vešli patrně nějakým méně využívaným bočním vchodem, neboť se ocitli ve skladišti, plném beden a barelů, vzadu u stěny jsou v regálech menší krabice a u země jakési krátké nosníky. Za těmito regály se nachází další stěna, tentokrát s rozevřeným vchodem. Jamesová zamířila srdnatě oním směrem. Když vstoupila trochu dál do následující prostory, osvětlené rafinovaně celým stropem, rozkoukala se a pak pohlédla na nedalekou výrobní linku. Přistoupila o několik metrů blíž, aby se ujistila a pak rádiem volá doktora Rushe:
„Rushi, pojďte sem, toto budete chtít vidět!“

Na Destiny potkáváme Camillu Wrayovou. Přichází z jídelny, kde si nyní, když je tu klid, vzala něco k snědku a nese si to v krabičce do kajuty. Zavřela za sebou dveře, položila krabičku na noční stolek a usedla do postele. Na to zkameněl výraz v její tváři a pak nemnoho vykřikla bolestí, více však spíš úlekem. Vstala a přejela dlaní po matraci. Z lůžkovin ční hrot injekční jehly.

Doktor Rush se svou částí týmu přišel rychlými kroky do haly. Ve správní budově nic důležitého nenašli, jen prázdné kanceláře. Co stálo za zmínku, byly snad jen nápisy nad dveřmi, vyvedené v jemu známém písmu. Když vešli do tovární haly a spatřili výrobní linku, nikomu do smíchu či veselí nebylo. Na dlouhatánském výrobním pásu, obklopeny mrtvými továrními roboty, leží snad bez energie desítky a stovky dronů, ano, těch, co jim v předchozí galaxii tolik ztrpčovaly život. Nejblíže k výsadku jsou drony dohotoveny, na opačné straně haly patrně jen coby základní konstrukce.
Rush, podporován Brodym, chce továrnu i okolí blíže prozkoumat. Poručík Scott však okamžitě přikazuje shromáždit se v raketoplánu a odletět. Tato situace se musí co nejrychleji konzultovat s plukovníkem Telefordem a musí se také prohlédnout databáze dálkových senzorů Destiny, zda nejsou někde v dosahu mateřské lodi dronů.

Plukovník Teleford běží k přistávacímu doku raketoplánu. Je zvědavá na hlášení. V zatáčce chodby blízko výtahu se však srazil s Varrem, jenž se v pokleku snaží vzkřísit na zemi bezvládně ležící Camillu Wrayovou. Teleford instinktivně sáhnul po vysílačce:
“Poručíku Johansenová, připravte ošetřovnu, je tu naléhavá zdravotnická situace!”

Později na ošetřovně. Sešel se tu plukovník Teleford, doktor Rush, i Varro i TJ.
Poručice však nemá dobré zprávy. Před časem se jí z inventáře ošetřovny ztratila injekční stříkačka a stomililitrová dávka rostlinného antiseptika, extrahovaného z jisté rostliny, přinesené ještě v předchozí galaxii z jedné z misí. TJ tento rostlinný materiál v mikroskopickém množství používala k dezinfekci nástrojů, zničující účinek látky byl na bakterie opravdu zdrcující. Jaký to má účinek na Camillu, je dobře patrné z jejího neustále se zhoršujícího a prohlubujícího se koma. TJ ztrátu materiálu nahlásila, ale stalo se tak snad během sesazení plukovníka Younga z velící funkce, tudíž ani žádné potřebné vyšetření neproběhlo.
S nynějším stavem Camilly nemůže nic s vybavením, jenž má zde k dispozici, dělat. Camilla do několika hodin zemře. Na živu ji udržuje jen jeden z antických přenosných zdravotnických přístrojů, který však nikdo neumí ještě pořádně ovládat. Jediná možnost, jak ji zachránit, alespoň prozatím, je ji uložit do stázové komory. Plukovník Teleford souhlasí.

Téhož večera, dá-li se tak měření času na palubě vesmírné lodi nazvat, sešel se Matt Scott opět s Chloe v její kajutě. Ta však dnes nemá nějak náladu na obvyklé laškování. Podobné chmury na své drahé poručík pozoruje už několik dnů. Zatím se vyhýbal otázkám o příčině toho stavu. dnes mu to však již nedalo. A Chloe se očividně ulehčilo, když slyšela tu otázku a Mattovi se tedy svěřila.
Čeká s ním dítě. Nebyla si jistá, ale už to ví. Určitě. Má strach, strach ne z toho, že by dítě mohlo svoje první léta nebo celý život trávit uzavřeno ve vesmírem plující plechovce, ale strach, děsivou hrůzu z toho, zda to dítě se vůbec narodí v pořádku.
“Matte, co když ve mě zůstalo přeci jen něco z těch strašných mimozemšťanů???”

V tu samou chvíli je doktor Volker ve své kajutě. Právě se vrátil ze záchodu. Močí opět zředěnou krev. A má bolesti. Za TJ však už jít nechce, chce se věnovat své práci, ať je alespoň ještě nějakou dobu co k čemu. Stoupl si k oknu a pozoruje vesmír, plující kolem Destiny ve svých modravých vlnách FTL.

Dobrá časť , aj keď na niektorých miestach som sa musel trošku viac zamyslieť (čo je čo a ku ktorej poviedke patrí), ale nakoľko SGU tu viac-menej nieje , nebol vakšejší problém.
Aj napriek tomu, že táto časť ma až tak neoslnila (vážne neviem prečo ), verím, že nasledujúce časti mi to vynahradia.

Tak nový týden = nový díl
Nebo se pletu? Že by pauza za dvojdil?
Nebuť taký kruťas jak speedy

nj já na vás uplně zapomněl

STARGATE UNIVERSE: S 03/E 10

Projekt Destiny, part I.

Destiny. Antická loď vyslaná před stovkami tisíc let. Několik miliard světelných let od planety Země. Tato loď je patrně nejdůležitější objev, učiněný lidstvem od nálezu hvězdné brány. Jenže tu jsou nesprávní lidé na špatném místě. A chtějí se vrátit domů. Na Zem. Ale Destiny má energii sotva na napájení základních systémů. Loď je stará a poškozená.

Lidská posádka Destiny už mnoho dní spí ve stázi, jen Eli zůstal vzhůru, neboť jeho komora byla nenapravitelně poničena.
Nachází se právě ve své staré kajutě s dávkovačem KINA, když tu se k jeho sluchu donesl povědomý zvuk. Zvuk vytáčení brány.
Zrovna chtěl pokračovat v dokumentaci, KINO právě vypustil z dlaně. Vyskočil na nohy, a než se vzpamatoval, tři chevrony na bráně byly už zapadlé. Ještě když běžel ke stázovým komorám, nevěřil vlastně tomu, co slyšel a viděl skrze chodbu k dávkovači. KINO zanechal ve spěchu na místě, a jelikož nebylo uvedeno do vyhledávacího módu, zůstalo si klidně viset ve vzduchu.
Eli běží rychlými skoky k prostorům se stázovými komorami. Vyhnul se místnosti s bránou skrze jednu z okružních chodeb a výtahem sjel do nižšího patra. Ve zlomku vteřiny jej napadlo, že vzbudí seržanta Greera a pak se uvidí. Kdo to může přicházet skrz bránu? Přátelé? Nepřátelé? Záchranná mise ze Země? Přiskočil k ovládací konzole a reaktivoval Greerovu komoru. Ta se z modré rozzářila na oranžovou a kryt komory se vysunul vzhůru. Seržant Ronald Greer otevřel oči a udělal krok vpřed. Eli jej však uchopil za ruku a vytáhl z komory rychle ven.
“Seržante, musíme být rychlí!”
“Co se děje? Proč jsem vzhůru jen já? Už uplynuly...”
“Není čas, Ronalde, někdo přichází bránou na loď!”
“Cože, Eli?”
“Není čas!”
Seržant tedy míří s Elim ke skladu se zbraněmi. Jenže to se nachází blízko brány, na stejném podlaží. Podaří se jim ozbrojit se?
Potřebují se dostat do chodby za bránou ve směru letu, tam je skladiště se zbraněmi. Prošli dvěma chodbami a skrze jeden ovládací uzel, když tu se Greer zastavil a posuňkem dává Elimu najevo, aby mlčel. Směrem od brány se ozývají hlasy. Mezi nesrozumitelnými povely však jednomu rozumět bylo:
“Doktore Coopere, oblast zabezpečena, můžete poslat bránou další skupinu. Smith konec!”
Greer opatrně vykoukl přes nároží chodby a šeptá Elimu:
“To je mise ze Země...”
„Záchranná mise!“
„To nevíš, Eli. Buďme opatrní.“
“Jo, jistě, buďme opatrní.”
A chtějí pokračovat dál. Však nepovedlo se. Sotva vykročili, ozval se za jejich zády strohý povel:
“Stát!”
Zastavili se. Greer jen zaskřípěl zuby, Eli si neodpustil prohodit:
“No, a je to...”
“Mlčte, pane Wallace. Otočte se.” promluvil muž za jejich zády. Eli s Ronaldem se otočili s rukama nad hlavou a spatřili další tři muže v černých uniformách, kterak k nim míří, aby je prohledali. Povely vydával muž, mířící na ně samopalem. Asi pětatřicetiletý šlachovitý černoch, tmavý jak kakao, s hladce vyholenou lesknoucí se hlavou, nedbale přikrytou kšiltovkou. Na sobě má uniformu letectva Spojených států a frčky majora.
“Že jste vzhůru vy, pane Wallace, to víme, ale proč je vzhůru tady seržant Greer? Že by vám chyběla společnost? Pánská společnost?” s úšklebkem vyzvídá major a pokračuje:
“No, seržante... zkameněl jste?”
“Promiňte pane! Seržant Ronald Greer, pane!”
“Pohov! Já jsem major Roy Smith.”
Tu promluvil Eli:
“Jste záchranná mise? Našli jste další planetu, ze které se sem lze dostat?“
„Pane Wallace, na to vám teď nic neřeknu. Mám rozkaz vás zavřít do té doby, než přijde doktor Cooper. A vás, seržante, jelikož nejste ve stázi, rovněž. Desátníku, odveďte je někam a hlídejte!” Ve vysílačce se majoru na to ozvalo:
“Další vlna na cestě. Už se objevil Eli Wallace?”
“Ano, pane doktore. Je zajištěný. Byla tu malá komplikace, zároveň s ním se tu potuloval seržant Greer, tak jsem ho taky zavřel.”
„Hm, no co se dá dělat, s tím jsme nepočítali. Tak dobře. Cooper konec.”

Eli s Greerem byli zavřeni v jedné prázdné komoře, v sousedí chodby, na níž byli chyceni.
“Ronalde, co si o tom myslíš?” přemítá Eli.
“Hm, těžko říct. Jestli je to záchranná mise, tak s tím dělají nějakou tajnost.”
“Dvacet až dvacet dva minut.”
“Cože?”
“Od otevření brány. Dvacet, dvaadvacet minut uplynulo od otevření brány.”
“Takže ještě maximálně osmnáct minut. Pak se brána sama zavře. A přijde ten jejich doktor Cooper.”
„Pokud ji nezavřou dřív.“
„Pochybuju. Viděl jsi ty jejich uniformy?“
„Myslíš majorovu? To byla uniforma letectva, ne?“
“Tu nemyslím. Ale těch zbylých chlapíků. To nebyly armádní uniformy.”
“Chceš říct, že to jsou nějací podvodníci?” cítí se zmateně Eli.
“Ale ne, major Smith je skutečný major letectva, před naším odchodem na Icarus velitel SG 14 ve Stargate Command.”
“Tak o co tu jde, Ronalde?”
“Já nevím, Eli.”

Ve skladišti čekali dvě hodiny. Destiny byla již dávno přes hodinu na cestě v FTL, když tu vyskočila opět do podsvětelné rychlosti. A po další chvíli konečně za nimi někdo přišel. Ne, nebyl to avizovaný doktor Cooper, byli to jen jejich strážní.
“Vstaňte a pojďte s náma, pane Wallace a seržante.” prohodil temně jeden z nich.
Stráže je doprovodily do prostoru brány. Hvězdná brána je aktivována a právě jí někam na druhou stranu prošla skupinka vojáků. Dalších několik skupin čeká v řadě, pečlivě seřazeni. Jeden pětičlenný tým však svým ustrojením nepřipomíná pozemšťany. Kožené mundůry a vesty prozrazují spíš členy Luciánské aliance. Několik lidí popostrkuje do brány bedny s materiálem a výstrojí. Dva muži, jeden v pracovním plášti, druhý v košili a vojenské vestě, stojí u ovládacího pultíku pod schody.
“Co se to tu děje, pánové? Vždyť jste sotva přišli? Kam odcházíte?” diví se nahlas Eli a Greer do něj strká loktem, aby byl zticha.
“Jste na řadě.” hlásí muž v plášti od pultíku k desátníku, velícímu strážím, eskortujícím Eliho a Ronalda. Desátník popostrkuje oba zajatce před sebe do horizontu událostí, zbývající členové eskorty berou s sebou několik dalších zavazadel. Těsně za nimi prochází další lidé skrze zářící hladinu červí díry, vynořivši se z temnoty na okraji sálu. Evidentně je to lékařský personál. Muž v čele, hrdě bradu vztyčenou, obrostlou strništěm před časem holených vousů, prohlásil se silným skotským přízvukem k ženě po své levici, oblečené v zářivě rudý kožený kabát:
“Takže, Maillo, jdeme. No není to poprvé, co jdu někam bránou a nevím, zda se odtamtud vrátím.” Jeden z týmů v koženém oblečení se ujímá dalších beden, označených červeným křížem a společně s větším vozítkem na pásech pokračují dále bránou.
Muž v košili a vestě, stojící u ovládací konzole, si potřásl rukou se svým kolegou, v němž poznáváme doktora McCormicka, který již Destiny jednou, byť skrze komunikační kameny, navštívil.
“Jeffe, pozdravuj na druhé straně a že přijdu až s plukovníkem a doktorem Cooperem.” praví McCormick svému kolegovi, který míří na ta slova k bráně.
“SGD 3 a SGD 4, máte zelenou, SGD 5 čeká na doktora a plukovníka.” volá doktor McCormick od ovládací konzole a z vysílačky se mu ozývá povědomý hlas:
“Doktore McCormicku, jsme s doktorem Cooperem na cestě.“
„Jistě, plukovníku.“ odpověděl McCormick.
Zmíněné dva týmy společně se zbývajícími bednami a kufry prošly bránou. Členové SGD 5 stojí připraveni vedle brány. Ze schodů z vrchního patra sálu sestupují dva muži. Jeden vysoký, s prošedivělými vlasy, hladce oholenou vážnou tváří, přísným obočím a v civilním oblečení a jeho společník, plukovník David Teleford.
Doktor Cooper, onen muž v civilu, nese v pravé ruce šedý kufřík.
„Máte ty kameny, doktore?“ ptá se McCormick.
„Ano, myslím, že bude rozumnější, když je vezmeme s sebou. My je upotřebíme spíš.“ řekl s klidem v hlase doktor Cooper.
„Byly přesně tam, jak jsem myslel. Ani se je nepokusili schovat.“ dodává plukovník Teleford.
„A McCormicku, raketoplán zajištěný?“ ptá se na oplátku Cooper.
„Jo. Ten nikdo jiný než já už nesloží!“
Cooper přišel k bráně a teatrálně se před ni postavil:
“Tedy, pánové, odcházíme!” otočil se a vkročil do brány. Poslední ze zůstalých jej následovali, brána se uzavřela a Destiny skočila opět do FTL, aby po třech letech probudila svou starou spící posádku na okraji další galaxie.

Eli Wallace a Ronald Greer vystoupili společně se svými strážci na druhé straně. Hned poznali, že hvězdná brána, z níž vyšli, se nachází na palubě vesmírné lodi. Hukot systémů a motorů a reaktorů je neomylný. Brána stojí v čele rozlehlého sálu, podobného jako na Destiny. Samotná brána však nevypadá jako ta na staré Destiny. Tato je stejná jako brány v Mléčné dráze, snad alespoň na první pohled. I zdejší sál ve výšce patra obíhá ochoz s typickým zábradlím antického dizajnu. Naproti bráně však nekončí schodištěm, nýbrž stěnou s několika okny, za nimiž je vidět pohybovat se lidi. Patrně řídící centrum ovládání brány, podobně jako v SGC. Před bránou se naší dvojice ujímá major Smith a společně s oním desátníkem vedou každého zvlášť pod zámek. Seržant Greer mlčí, Eli však hlasitě protestuje. Ztichl však, když mu major Smith strčil pod prsa divnou pistoli, trochu jako zakňaktel.
“Ou, tak dobře, už mlčím.” zakoktal Eli.
“Musím vás zavřít, ale už ne na dlouho, pane Wallace. Za krátký čas se všechno dozvíte. Jen co to tu zajistíme a co se doktor Cooper zabydlí.” vysvětluje major Smith.
A nelhal. Eli v malé komoře, sedíc na jednomístném sedátku, čekal snad jen hodinu. Přišel pro něj opět major Smith.
“Doktor Cooper vás očekává, pane Wallace.” pravil a pokynul mu, že může bez obav vyjít na chodbu. Pak však, jak kdyby jej ještě něco napadlo, řekl:
“Jen prosím nedělejte žádné blbosti jako seržant Greer.”
“Kde je?”
“Našli jsme nedaleko odtud místnost blokovanou silovým polem. Seržant Greer si vykoledoval být prvním jejím obyvatelem. Pane Wallace, my to s váma opravdu myslíme na férovku, to jen Greer je trochu horká hlava.”
“Tak mi alespoň řekněte, kde to jsme?” nedá to Eliovi.
“Na lodi. A už pojďte.” nenechal se nachytat Smith. Prošli několika chodbami, podobnými chodbám na Destiny, ale světlejšími a ne z tak zašlého materiálu. Jsou osvětleny jednou řadou svítidel, zabudovaných ve stropě a vrhající své paprsky kolmo k podlaze, takže nic tu nezanechává stín. Přes jas svítidel není světlo nijak ostré a nepálí do očí. Nastoupili do výtahu a vyjeli několik pater vzhůru.
“Našli jste v této části vesmíru další antickou loď? Nápisy na ovládacích prvcích jsou antické, takže...” snažil se být zvědavý Eli, ale vše říkající pohled majora Smithe jej zarazil vprostřed věty.
Vystoupili z výtahu, prošli krátkou chodbou a major zabušil na dveře v jejím čele. Také dveře zde se zdají být podobné jako na Destiny, ale také mohou připomínat svými tvary trochu pozdější antickou architekturu. Nad podobou dveří bychom mohli ještě dlouze diskutovat, na to však není čas, neboť dveře, o nichž je tu řeč, se otevřely.
“Pan Wallace, pane doktore.” řekl Smith, otočil se na podpatku a odkráčel pryč. Eli hledí vstříc vysokému muži, prošedivělých vlasů, snad padesátníkovi, s přísným obočím.
“Dobrý den, pane Wallace, já jsem doktor Cooper, z NID, velitel této výpravy. Vítejte na palubě Speí.”
“Speí?”
“Speí. První pád Spés, Speí. To je anticky, znamená to Naděje, pane Wallace.”
“Spés. Naděje. Jsme opravdu na palubě další antické lodi? Třetí loď mého života, na níž stojím. Teda čtvrtá, když počítám tu zhavarovanou.”
“Pane Wallace, prosím, posaďte se a udělejte si pohodlí, Omlouvám se, že vám teď nic nenabídnu, ještě nemáme vybaleno.”
“Chci vědět, co se to tu děje.” míří k věci Eli.
“Nejprve se posaďte, bude to nadlouho a myslím, že spoustu věcí ani na poprvé nepochopíte.” upozorňuje doktor Cooper. Eli jej poslechl a usadil se do křesla, podobného sedačkám na Destiny. Doktor Cooper začal vyprávět celý příběh hezky od začátku.

Když plukovník Everett Young oznámil na Zemi, že jediná záchrana před drtícími útoky dronů a jejich mateřských lodí je uložit posádku Destiny na tři roky do stáze, zdálo se být vše v pořádku. Také onen neurčitý konflikt s Luciánskou aliancí se zdál být patovou situací.
O čtyři dny později byla Země opět ze strany Luciánské aliance napadena. Jejich útočnému týmu se podařilo infiltrovat a posléze obsadit Stargate Command skrze bránu. Pomocí velmi rafinovaného programu, poslaného vysílačem do systému SGC otevřeli iris a než se personál, jenž neočekával v tu chvíli návrat žádného SG týmu, vzpamatoval, bylo patro s bránou zabráno. Letectvo v čele s generálem Hankem Landrym nedokázalo v tomto momentě absolutního překvapení s nastalou situací nic dělat. Velitel Luciánského komanda okamžitě kladl podmínky svých nadřízených. Nebylo jimi nic jiného než bezprostřední spolupráce na projektech SGC, speciálně na Projektu Destiny. V tu samou chvíli bez jakéhokoliv ohrožení proudily do SGC skrze bránu další posily Luciánů, kteréž obsazovaly stále nové a nové prostory základny.
Když se zpráva o přepadnutí přísně tajného a přísně střeženého SGC společně s podmínkami Luciánské aliance dostala k prezidentovi Spojených států, došla mu trpělivost. Do akce nastoupily speciální jednotky z NID a mariňáci, vyjednávání se ujal doktor Richard Woolsey. Za účasti vyjednávací komise IOA a stráží z NID byla po 36 hodinách vyjednána smlouva mezi Zemí a Luciánskou aliancí. Snad to nebyla zrovna dlouhá doba, ale oba protivníci si vyšli maximálně vstříc. Richard Woolsey mohl totiž veliteli Luciánů slíbit něco, co nikdo jiný, totiž přímou účast na misi Destiny a nejen to. Domluvili počet týmů ze strany Luciánské aliance a i to, že mezi personál SGC bylo přijato několik jejich vědců s vynikajícími zkušenostmi s mimozemskými technologiemi.
Generál Landry byl trvale pensionován. Taktéž generál O’Neill. Velení letectva na ministerstvu obrany vytipovalo loajální a schopné muže a ženy ze svých řad. Ti zůstali v projektu hvězdné brány, ostatní byli přeloženi, nejlépe do zahraničních misí. Plukovnice Sam Carterová putovala natrvalo do Oblasti 51. Daniel Jackson se ujal vyučování kadetů z řad NID. Asi by bez hvězdné brány nemohl dál žít.
Novým velitelem SGC se stal Richard Woolsey, jenž se v obdobné funkci na Atlantidě poměrně osvědčil. Jenže nyní se již nemusel maskovat za poctivého člena IOA. Nyní již mohl přímo vystupovat jako jeden z čelních představitelů NID, kterým vždy byl a bude. Prezident dal plnou kontrolu nad programem brány právě NID, tedy od tohoto okamžiku mohl Woolsey okamžitě pracovat na akci, kterou v minulém roce naplánoval ještě coby velitel Atlantidy.
Během zkoumání atlantské databáze byla totiž nalezena doktorem Zelenkou v jedné okrajové části města, ještě do nedávna zatopené, laboratoř, věnující se výzkumu reliktního záření, vyslaném do všech částí vesmíru jen necelých 300 000 tisíc let po velkém třesku. A také tu nalezl databázi, týkající se Destiny a nejen jí. Mnohokrát byla zmíněna i jakási jiná loď, Spés, včetně přístupové devítimístné adresy, k níž však byla uvedena poznámka, že díky technické závadě na bráně na palubě, způsobené vzbouřenou antickou posádkou, jenž zde jistý čas působila, bráně na Speí nezapadne už nikdy devátý chevron. Jediná cesta na její palubu vede přes Destiny, která by právě nyní mohla být v dosahu a blízkosti. Speí. Doktor Zelenka byl vždy oddán NID a působil od samotného počátku na Atlantidě jako špion, svěřil se se svým nálezem Woolseymu a ten hned věděl, že tyto informace ve správný čas bude možno správně zužitkovat.
Po sepsání smlouvy s Luciánskou aliancí bylo sjednáno, že flotila mateřských lodí ve sjednaný čas obklíčí Landaru a výsadky zaberou prostor zdejší brány i s okolím. Vše musí být provedeno čistě a rychle. Ano, pane Wallace, už skončila doba, kdy si Země hrála na hodného strýčka, hlídajícího celou galaxii. Už odzvonilo hrdinným a hodným generálům O’Neillům. Toto je boj za budoucnost celého vesmíru. Alespoň podle antických výzkumů. Ne, nevstávejte, pane Wallace, hned se k tomu dostanu.

Tedy. Antikové vyslali, po mnoha letech zkoumání reliktního záření a přípravách, budování projektu hvězdných bran a secích lodí a následně přípravě letu Destiny, skupinu secích lodí o počtu až několika stovek a to po menších skupinkách do různých galaxií v blízkém dosahu Mléčné dráhy. Dnes tyto galaxie označujeme jako Magellanovy oblaky a přilehlé trpasličí galaxie v blízkosti naší galaxie, další skupina secích lodí mířila přímo do skupiny galaxií v Andromedě, tvořené velkou galaxií Andromedou a několika dalšími trpasličími eliptickými galaxiemi. To byl počátek cesty za tajemstvím vzniku našeho vesmíru. Výzkum reliktního záření pozorováním však pokračoval.
Po mnoha desetiletích až staletích měření, výpočtů i informací, zaslaných subprostorem ze secích lodí (tehdy byla celá Flotila Destiny ještě v dostatečné vzdálenosti) vyšly najevo další podrobnosti.
Antikové přišli na to, že náš vesmír byl skutečně před miliardami let vytvořen uměle v cizím vesmíru jako dceřiný vesmír. Ono to nemusí být ani tak složité, stačí zahřát nevelké množství stlačené látky na Planckovu teplotu a je to. Teda pokud se postupuje opatrně, jinak by při oddělení nově vznikajícího vesmíru mohlo dojít ke zničení mateřského. Oba vesmíry mohou pak být spolu propojeny uměle generovanou červí dírou či dírami černými a bílými.
Zrychlené rozpínání našeho vesmíru je pravděpodobně zapříčiněno temnou hmotou a Antikové vytvořili teorii, dle databáze podloženou fyzikálními fakty, že temná energie je do našeho prostoru vháněna takzvanými bílými dírami, což jsou v podstatě vyústění černých děr z mateřského vesmíru Stvořitelů. Jelikož jejich mateřský vesmír umírá, je pravděpodobně už natolik roztažený, že zmírají hvězdy i celé galaxie a Stvořitelé musí tedy přežívat ve formě podobné povzneseným bytostem.
Jejich vesmír obsahuje mnohem více černých děr, většina jich je o velikostech celých galaxií, uniká jimi zbytkové záření, fotony, atomový materiál do dceřiného, našeho vesmíru a gravitací černých děr se transformuje na temnou hmotu a temnou energii, která tryská v galaxiích i mimo ně z černých děr, mladých i prastarých, osamocených, vzniklých zhroucením hvězd i těch skrytých v jádrech samotných galaxií.
Jelikož Stvořitelé ale nechtějí zemřít spolu se svým vesmírem a nechtějí se dostat na úroveň natolik zbržděného myšlení a inteligence, která by sice dokázala zaznamenat kvantový pohyb, ale jinak by už nebyla ničeho schopna, vytvořili si tedy svůj nový vesmír, ten, v němž všichni žijeme. A chtějí se k nám přestěhovat. Být povzneseným je sice fajn, ale bez zasahování docela nuda, ne?
Kdoví, jak dlouho se to už děje, kolikátý je náš vesmír v pořadí, který kdy čekal na osídlení svými Stvořiteli. Co když se to děje stále dokola, statisíce a statisíce miliard let stále stejně?
Co když jsou Antikové předurčeni Stvořitele zastavit? Co když právě oni mají udělat konec tomu věčnému koloběhu? A nebo té záhadě přijít na kloub a říci jim: “Pánové, haló, ten váš umělý vesmír není mrtvý, tu jsou živé bytosti, které vám rozumí!”
Z jednoho místa na obloze záření přilétá s nejlépe pozorovatelnou pravidelností? Co když už odtamtud přicházejí?

A tak z Mléčné dráhy odletěla ještě jedna loď, Spés, nesoucí s sebou superurychlovač, schopný masívním proudem částic uzavírat černé i bílé díry a vůbec jakékoliv průchody do jiných dimenzí či realit. Loď má však druhý, neméně důležitý úkol. Je jím postupná likvidace co největšího počtu hvězdných bran, vysazených secími loděmi. Podle databáze lze totiž pomocí speciálního makroprogramu, jehož rozpracované torza byly uloženy při těchto informacích, vytočit všechny brány ve vytyčeném koridoru v jednotlivých galaxiích. Pokud by se mezi galaxiemi ke krajním branám připojil dostatečně silný zdroj energie, došlo by k navázání spojení se sousedními galaxiemi. Antikové, toto si uvědomivší, nechtěli riskovat, že by se k nim někdo mohl touto cestou dostat, naprogramovali systém Speí tak, aby subprostorem odvysílal všude do každé brány autodestrukční příkaz.
Speí má oproti Destiny vylepšené motory, pohybuje se mnohem rychleji než FTL, její rychlost dosahuje hranice hyperpohonu. Během nemnoha let byla na obě lodě vyslána mise, to již Antikové budovali svou říši znova od základů v galaxii Pegasus, Projekt Destiny však nebyl nikdy dokončen, snad kvůli výzkumu povznesení, snad to právě byl důvod pro to, že Antikové chtěli dosáhnout svého povznesení. Snad doufali, že jako bytosti na vyšší úrovni bytí budou mít více šancí bránit náš vesmír před Stvořiteli...

Doktor Cooper dovyprávěl Elimu tento příběh. Eli sedí zamyšlen v křesle a po chvíli mlčení se zeptá:
“Abyste se sem dostali, zneužili jste takto Landaru? Myslíte, že si to jen tak nechají líbit?”
“Prosím vás, pane Wallace, podle toho co jsem na té planetě sám viděl, než jsem s posledním týmem prošel bránou na Destiny, tam stejně nikdo nezbude, kdo by si stěžoval.” odpověděl v klidu doktor Cooper.
“Jádro jejich planety se přetížilo a Landara díky naquadrii explodovala!”
“To nemohu potvrdit, ale podle jejich senzorů, hlídajících energetické výkyvy, je to téměř jisté.”
“Máte s sebou komunikační kameny?” ptá se dále Eli.
“Vzali jsme si vaše z Destiny. Ale zatím je nepotřebujeme použít. Jsme samostatná předsunutá jednotka, která je natolik soběstačná, že nějaké rady ze Země nepotřebuje. Kdo měl zkušenosti a potřebné dovednosti a chtěl se tohoto projektu dobrovolně účastnit, šel s náma.“
„Jste ďábel, doktore.“
„A proč ne? Pane Wallace, momentálně probíhá zajištění lodi a týmy hledají zdejší můstek. Bylo by dobré, kdybyste s náma spolupracoval. My potřebujeme vaše znalosti o Destiny a dokázali bychom je nejen využít, ale i ohodnotit. Prosím, připojte se k některému z týmů, jakmile nalezneme můstek, společně s doktorkou Leavittovou, velitelem Luciánů zde na palubě, JaRonem a jinými můžete se stát důležitou součástí osazenstva řídících systémů této lodi, proti které je Destiny, alespoň co vím, hračka na klíček.“
„Doktore Coopere, vidím, že mi stejně ani nic jiného nezbývá.“
„To jsem rád, že jste to pochopil, pane Wallace.“
Eli se má k odchodu, venku na chodbě jej má doprovodit major Smith, ale ve dveřích se zastavil a otočil s ještě jedním dotazem:
“A seržant Greer, pane?”
“Ten je horká hlava, jak říká major Smith. Musíme počkat, až mu ta jeho rozpálená palice vychladne.”
“Jo. Takže...sejdeme se na můstku.”

[Aiwendill]

ako len neznášam NID...

zasa kafrú do všetkého a robia problémy...

Ooooo to vypadá velký.
Jsem nahžaven na další pokračování.
Zajímavá myšlenka o válce mezi vesmiry

Tak som sa dozvedel o tom, kde je Eli a Greer a ako sa plk. Telford dostal do blízkosti Destiny.
Jedna vec mi nedáva zmysel: Do stáze nešli len kvôli jedlu, ale aj nedostatku energie. Vytáčanie brány (niekoľkonásobné) by malo za následok "nedoskočenie" lode až po nasledujúcu galaxiu a následný dlhoročný let podsvetlnou rýchlosťou k prvej hviezde kde by sa dobila.
Aj ja si myslím o NID svoje + LA a veci okolo toho.
Napriek tomu sa teším na pokračovanie príbehu.

no nejspise se budu opakovat
novy tyden = novy dil

Chjo já se včera nedostal na net...

STARGATE UNIVERSE: S 03/E 11

Projekt Destiny, part II.

“Tak co to tu máte?” za chůze v otevírajících se dveřích ptá se doktor Cooper. Právě na zavolání přišel do jedné z čerstvě objevených komplexů laboratoří ve střední části Speí. Astrobiolog Edmund Wrenne, major Smith a doktorka Annie Leavittová měli zadán úkol prozkoumat další část plavidla.
“Ale našli jsme část chodeb se stázovýma komorama.” Povídá Leavittová.
“A i s mrtvolkama. Pojďte se podívat, doktore.” Řekl ještě doktor Wrenne.
“S mrtvolkama? Tak na to se podívám…” je poněkud zvědavý doktor Cooper.
“Tudy, doktore.” Vede velitele za sebou Wrenne a pokračuje: “Stázové komory do teď fungují. Sice jen na úsporný režim, ale stále uchovávají své obyvatele. Podívejte se, tady…”
V chodbě je dvanáct komor, z toho pět obsazených a aktivovaných.
“No podívejme se na to, kolegové.” Prohlíží dávno mrtvé tváře, či spíš jejich torza a polorozpadlé svraštěné pozůstatky doktor Cooper.
“Byli to humanoidi, lidé, snad Antikové.” Vysvětluje doktor Wrenne. “Jen měli tu smůlu, že zůstali v těch komorách moc dlouho. Čertví, proč nebyli probuzeni.”
“No jo, antické stázové komory stárnutí organismu nezastaví, jen zpomalí. Já osobně bych si to moc rozmýšlel, než bych do toho vlezl.” Komentuje nález Cooper.
“A to na Destiny teď spí přes padesát lid takhle. Nikdo neví, co se s nima může stát, u tak starých systémů.” Povídá spíš pro sebe doktorka Annie Leavittová.
“Zatím je nevypínejte, nevíme, na co zemřeli, jestli opravdu přestárnutím v komorách. Pokud jedou na úsporný režim, tak v tom zatím co se týče spotřeby energie, nevidím problém.” Povídá doktor Cooper a pokračuje: “Doktorko Leavittová, jděte na můstek za JaRonem a Curtisem, potřebují pomoct se zprovozněním navigačního systému.”

Jen několik hodin po obsazení Speí nalezl tým doktora Curtise její velitelský můstek. Vzhledem k vnějšímu tvaru lodi, nápadně podobnému Destiny, šli téměř najisto. Můstek byl otevřen, nijak nezajištěn, astrobiolog Wrenne společně s doktorem Carsonem Beckettem (ano, je to on, ten člen posádky se skotským přízvukem) zde nalezli na několika místech mikroskopické stopy biologického materiálu; ostatky životní formy s největší pravděpodobností obsahující antickou DNA a také pozůstatky syntetických i přírodních textilních materiálů.

Doktor Cooper míří od stázových komor přímo navštívit Eliho Wallace. Ten není ve své kajutě, mu přidělené, sousedící přímo s kajutou doktora Coopera, ale na vyhlídkové palubě, nacházející se téměř na stejném místě jako na Destiny.
“Tak jak se daří, pane Wallace?” ptá se doktor Cooper.
“Co myslíte, doktore?” na to Eli.
“Hm, myslím, že byste se chtěl nejraději vrhnout zase do nějaké práce, ne?”
“Myslíte?”
“Jak se vám líbí náš můstek? Pořád platí má nabídka…”
“Musí tu být ještě jedno ovládací stanoviště, minimálně stejně důležité jako můstek, pane doktore.” Přerušil jej Eli.
“Co tím myslíte, pane Wallace?”
“No, na můstku jsem neviděl žádné kontrolní stanoviště, které by mohlo ovládat naši hlavní zbraň na uzavírání těch děr, nic tomu aspoň nenasvědčovalo.”
Doktor Cooper se zahleděl ven na čáry ubíhajících hvězd, vzdychl a chvíli mlčel. Pak promluvil:
“Doktor Rush se ve vás nespletl. Správně vás odhadl. Je ve vás velmi velký potenciál, větší než v něm samotném.”
“Podle čeho tak usuzujete? Že jsem odhalil podstatu devátého zámku?”
“Ale kdepak, pane Wallace, to je už dávno minulost. Dokazujete to neustále.”
“Hm.”
“Jestlipak víte, že už logicky musíte být lepší než on, nesledujete jen jeden cíl, jako on.”
“Co vy můžete vědět, jaký cíl doktor Rush sleduje?”
“Ano, záleží mu na misi Destiny, na průzkumu tohoto vesmíru, na tom jak tu všechno sleduje a jak všechno se zrodilo, ale má jen jeden cíl. Chce se dozvědět co nejvíc, chce co nejvíc zmoudřet a porozumět podstatě všehomíra.”
“Proč by to dělal?”
“Povznesení, pane Wallace. To je jeho cíl.”
Oba se na chvíli zase odmlčeli.
“Tak co, pane Wallace, jdete do práce?” pronesl doktor Cooper.

Uplynul nějaký čas. Eli Wallace skutečně za pomoci majora Smitha nalezl, dalo by se říct, druhý můstek této lodi, ovládací stanoviště superurychlovače, hlavní zbraně, důležité ke zvládnutí úkolu, který Speí uložili před tisíci lety Antikové. Tato prostora, dokonce rozložitější než samotný můstek, nachází se v centru lodi, zhruba pod vyhlídkovou palubou. Příští dny strávil tým, jehož členem Eli byl, průzkumem principu této zbraně nezbraně. O několik dnů později jejich práci přerušil náhlý výpadek energie. Spés právě odpočívala v blízkosti jedné hvězdné soustavy, do níž doktor Cooper vyslal průzkumnou misi raketoplánem. Speí se nachází mimo dráhu, vytyčenou secími loděmi.
“Hej, co to tam na můstku provádíte?” volá do rádia Eli.
“Jsme pod palbou. Před minutou vystoupila z hyperprostoru neznámá loď a vzlétlo z ní hejno malých útočných lodí. Neměli jsme štíty, už jsme je naštěstí nahodili.”
“Jdu za váma nahoru, mám takové tušení…” křičí Eli a běží přes chodby k nejbližšímu výtahu.
Lodí třese vzdálené hučení a nárazy energetických proudů nepřátelských zbraní. Eli přiběhl na můstek a ihned zasedl k jedné z konzolí.
“Drony, to jsou oni, jsme v pytli, jak jsou na tom štíty?” hned spustil Eli proud výmluvnosti.
“Štíty 95 procent, energie ve zbraních 90 procent, daří se nám dobře, sestřelujem je jedna radost, zatím, teda…” odpovídá mu Leavittová.
Přispěchal doktor Cooper zasedl do velitelského křesla. Za ním přiběhl plukovník Teleford. Drony, poletující kolem Speí padají jeden člun za druhým.
“Neměli bychom zkusit nasadit do akce stíhače?” řekl Teleford.
“Zbytečné, zaměřuji mateřskou loď, snad na ni dostřelíme!” odpovídá doktor Cooper.
Eli nahlas přemýšlí: “Takže jsme se nalodili někde ve stejné galaxii, v níž se nachází Destiny.”
“A nebo taky ne. Co když ty svině jsou rozlezlé ve více galaxiích?” oponuje Leavittová.
“V té první galaxii, kterou jsme proletěli, nebyli.” Na to Eli.
“To nic neznamená, pane Wallace, soustřeďte se raději na akci, ano?” křičí Cooper.

Při průzkumu Speí byly nalezeny dva hlavní hangár ve spodní části rozšířeného trupu v zadní polovině lodi. Bylo zde zaparkováno dvacet šest stíhaček, tak akorát aby se vlezly do hvězdné brány, s plytkými křidýlky, širokým, zkoseným čumákem a vysouvacími motory. Krom nich ještě další čtyři letouny. Jeden raketoplán, co by jako z oka vypadl raketoplánům z Destiny. Eli hned o něm prohlásil, že je to třetí letoun, na Destiny chybějící. Při bližší prohlídce tohoto letounu bylo zjištěno, že musel někdy dávno projít úpravami. Obsahuje přidaný FTL pohon, vylepšený ohledně motorů Destiny a mnoho dalších palubních systémů navíc. Zbylé tři letouny vypadaly jako kříženci starých raketoplánů z Destiny a nějakých velkých jamperů, které jsou známy z Atlantidy.

Zmíněná bitva s mateřskou lodí dronů a samotnými drony dopadla pro Speí velmi dobře. Zvítězila na plné čáře. Mateřskou loď sestřelili salvou z hlavních zbraní a zbylé drony byly tím znehybněny.

Po čase se několikrát setkali jednak s drony a jejich mateřskými loděmi, vždy se stejným účinkem, a jednak s několika pohřebišti vesmírných lodí, trosek lodí Ursinů i rozhodně menšího množství trosek lodí dronů. Snad měli štěstí, že krátce před těmito útoky Spés čerpala čerstvou energii, snad v tom bylo něco víc.

V jedné hvězdné soustavě, opět mimo trasu hvězdných bran, prozkoumali kdysi dávno kultivovaně obydlenou planetu s velmi pokročilou civilizací. Orbitální sféry, doky kosmických lodí, řízené přírodní prostředí, kolem planety ohromné sluneční kolektory. Jen vše rozstřílené na maděru a na prach, jak se říká. Také povrch planety, zaplněný kdysi infrastrukturou, postihla zkáza. Nikdo nepřežil.

S odstupem času začal spolupracovat i seržant Ronald Green. Dopomohly mu k tomuto rozhodnutí také časté rozmluvy s Eliem. Tento se poslední dobou konečně sžil s posádkou Speí, dokonce i s Luciány a doktorem Cooperem. A dalo by se říct, že s někým se sblížil ještě víc. Ten někdo je Mailla Nergen, mladá schopná a neskutečně talentovaná luciánská lékařka, pracující společně s doktorem Becketem na ošetřovně a když je třeba, vyráží s týmy ven do terénu. Očividně by si nějak s Elim začala, ten ji však bere jen jako kamarádku, neustále. Navíc mu většinou za zády stojí Greer, který jaksi ke všem Luciánům, obzvláště po událostech na Destiny, drží nevykořenitelnou zášť a nedůvěru.
Zrovna tu nedávno Spés svedla vítěznou bitku s jednou z mateřských lodí, aby si otevřela cestu k hvězdě a také na jednu z šesti planet, okolo ní obíhajících. Po návratu z planety, nabrání zásob vody a jakéhosi ovoce velikosti fotbalového míče a tvaru banánů, se Mailla Nergen setkala s Eliem při obědě. Ona se vrátila z planety, Eli do té doby pracoval na zprovoznění automatické regulace vlhkosti atmosféry v několika okrajových sekcích lodi v její přední části. Do jídelny přišel o malou chvíli dřív než Mailla, která si tak k němu mohla v klidu přisednout. Seržant Greer (který se taktéž vrátil z planety – byla to jeho první mise na planetě za dobu, kterou tráví na Speí), si o chlup později přisedl nedůvěřivě o několik stolků dál, oba mladé však měl jako na dlani. Mailla se s Eliem snaží navázat konzervaci.
“Pane Wallace, proč se mě tak straníte? Prohodíte pár slov, zasmějete se, jestli se to tak dá nazvat a dál nic? Bojíte se mě?”
“Řekněme, že na vás nemám příjemné vzpomínky.”
“Na mě?”
“Na vás, na Luciány. Na ty, kteří obsadili Destiny. Na většinu z nich.”
“Slyšela jsem, že někteří z nich, ty které plukovník Young nevysadil, s vámi nakonec spolupracovali a byli braní jako vám rovní.”
“To jo.”
“A? Copak jste se s nikým z nich nebavil? Nesblížil? Tak málo lidí zavřených na té staré plechovce…”
“Ale jo, bavil.”
“S kým?”
“S Ginn.”
“S Ginn?”
“Jo. Proč?”
“Já ji znám, ještě od nás, žily jsme v jednom městě a pracovaly v jednom ústavě.”
“Byly jste přítelkyně?”
“No, řekněme že spíš jen kolegyně.”
“Aha.”
“A vy jste byli kamarádi, pane Wallace?”
“Hm….nejspíš něco víc než kamarádi…”
“Jo tak.. a ona? Zůstala na Destiny? Obětoval jste se za ni, aby ona mohla do stázové komory? Udělal jste to pro…”
“Je mrtvá.”
Okamžik trapného ticha.
“Oh, promiňte, pane Wallace, to jsem nemohla vědět…”
“To nic, už se s tím pomaličku sžívám, to nic, slečno Nergen.” Pokusil se o úsměv Eli.

Na chodbě doběhla Mailla seržanta Greera. Eli mezitím již odešel za svou prací.
“Seržante! Seržante, počkejte.”
“Co chcete?”
“Znal jste Ginn?”
“Cože? Vy jste mluvila s Eliem o Ginn? Teď v jídelně?”
“Uklidněte se, seržante. Mluvila, ne, nebojte, nic zlého jsem mu neřekla…Tak znal jste ji?”
“Asi tak jako každý jiný, kromě Eliho samozřejmě.”
“To je dobře.”
“Proč?”
“Já ji znala dřív taky. U nás v ústavu, kde jsme společně, i když na rozdílných odděleních, pracovaly, platila za největší děvku. Většinou dostala toho, koho chtěla.”
“To jste řekla Elimu?”
“Ne, neřekla, toto mu říct nemůžu. Ale myslím, že by to měl vědět jeho přítel.”

Spés překonala prostor mezi dvěma galaxiemi a vstoupila do následující. Destiny díky svému rychlejšímu pohonu zanechala za sebou. Byla to náhoda, že lidé na její palubu přišli právě v této době? Nebo to byl osud?

Doktor Cooper pracuje právě na diagnostice programu, vysílajícího do bran na planetách subprostorem autodestrukční protokoly. Při procházení databáze, týkající se bran v této nové galaxii, objevil, že v každé galaxii jsou vysazeny brány rozdílných výrobních sérií, stručně řečeno. Počítač na Speí musí pro každou sérii vytvořit nový podprogram. Něco se však muselo stát. Snad selhala prastará technika, ale generátor subprostorového autodestrukčního signálu během posledního skoku mezi galaxiemi dosloužil. Nezbývá nic jiného, pokud budou chtít pokračovat v rutinní práci Speí, zadávat autodestrukční příkazy do bran již napříště ručně. Ano, a to by mohla být skvělá práce pro Eliho. Každá hvězdná brána musí obdržet specificky zakódovaný virus s autodestrukčním programem. Zakódování prováděl doposud zmíněný generátor, který však tím že nefunguje, musí být nahrazen lidskou silou. Tak přemýšlí v tento okamžik doktor Cooper, z myšlenek jej přerušuje volání z můstku:
“Doktore Coopere, potřebujeme vás na můstku, ihned!”
Doktor nemešká a za okamžik již sedí ve svém velitelském křesle.
“Co se to tu děje, pánové?”
“V dosahu před několika minutami vystoupila z vysoce energetického hyperokna zatím neznámá loď.” Informuje svého velitele Jeff Curtis. Lucián JaRon dodává:
“Vypadá to, že o nás neví. Co je zajímavého, nemůžeme z jejich strany zachytit jakoukoliv informaci, krom toho okna a slabé stopy pohonu.”
“Je to mrtvé plavidlo?” ptá se Cooper.
“Nemyslím. Podle senzorů se pohybuje naším směrem.” Na to dí JaRon.
“Může letět setrvačností.” Namítá Cooper a pokračuje: “Je to na kolizním kurzu?”
“Zhruba. Mineme se, sice ne těsně, ale můžeme si zamávat.” Tvrdí Curtis. “A já bych těm klučíkům zamával rád, hm.”
“No naspěch tedy nemají, letí skoro krokem.” Posuzuje svá pozorování JaRon.
Na komunikační konzoli zablikala a zapípala kontrolka.
“Přijatá zpráva, pánové. Přepojuji si to k sobě.” Říká Cooper a začíná louskat přišlou zprávu. Ostatní na můstku jen s napětím obrací na něj oči.
“Pojď si to přečíst, Jeffe.”
Ten však nestačil. Systém zaznamenal další pokus o komunikaci, tentokrát hlasový. Doktor Cooper si jej chce poslechnout nahlas. Curtis tedy otevírá komunikační kanál na cizinci zvoleném kmitočtu a můstek se nese srozumitelná angličtina:
“Antické vesmírné lodi. Pokud nás slyšíte a rozumíte nám, prosím, odpovězte. Tady je průzkumná mise ze Země. Opakuji, pokud nás slyšíte, prosím, odp….”
“Co se stalo?!!”
“Vypadla komunikace!”
“Ne tak docela, komunikační kanál je stále otevřený, jen na druhém konci nikdo není!”
“Jak je to možné? Skočili zpět do hyperprostoru?”
“Naše senzory nic nezaznamenávají, žádné energetické výkyvy ani stopy po pohonu! Prostě tam nejsou!”
“Pánové, chci detailní rozbor všech naměřených a získaných informací z této situace!” rozkazuje doktor Cooper a pokračuje: “Pracujte na tom, máte na to hodinu, ještě vám sem pošlu Eliho! Neříkejte mu podrobnosti, jen ať vám pomůže s analýzou!”
Vstal z velitelského křesla a odešel. Jeho kroky míří přímo do pracovny plukovníka Teleforda. Ten se okamžitě poté, co mu Cooper vše povykládal, rozhodl zase jednou po delší době použít komunikační kameny a spojit se se Zemí. Tuto závažnou informaci by se měl Woolsey v každém případě dozvědět. Nicméně však počká na výsledek rozboru informací, nasbíraných za tu krátkou dobu pofiderního kontaktu Země.
Eli Wallace napochodoval na můstek, aby pomohl při rozboru zbytkových energetických stop. Práce však za tu hodinu, kterou jim doktor Cooper dal, nevedla nikam. Na nic kloudného nepřišli. Plukovník Teleford tedy se vrací skrze komunikační kámen zpět na Zemi bez přesnějších informací.
Richard Wollsey mu potvrdil, že musí jít o mýlku, o nesmysl, o halucinaci či o zblbnutí posádky. O žádné misi, ani připravované, neví. Jak by se tam také mohla tak rychle dostat. Snad jedině pohonem červí díry, ale ten zatím neumějí uspokojivě ovládat a ani to nevypadá, že by se to mělo v blízké budoucnosti změnit.
O několik hodin později Spés zachytila neznámý signál. Skládal se z řady čísel v osmičkové početní soustavě. Doktor Cooper nařídil signál sledovat. Hvězdné brány na planetách můžou na svůj autodestrukční program počkat, toto vypadá důležitější. Spés nabrala kurz plnou parou za původcem signálu. Přiletěli k nám již známé stanici. Mezi členy výsadku byl i Eli a plukovník Teleford. Ten ještě před odletem ke stanici raketoplánem ze Speí si vzal Eliho stranou:
“Eli, budu po tobě něco potřebovat, ale ostatní o tom nemusejí vědět, je ti to jasné?”
“Co to bude?”
“Až budeme na palubě toho satelitu, musíme společně nalézt ovládání vysílače. Jen my dva!”
“A k čemu to bude?”
“Pošleme zprávu plukovníku Youngovi.”

Na palubě satelitu se jim skutečně podařilo nabourat se do ovládacího počítače vysílače signál, a to vlastně jen díky naprosto primitivnímu přístupovému rozhraní a ovládání, kterému by porozuměl i naprostý imbecil, případně slepice. Plukovník Teleford za pomoci Eliho vložil za generované signály jisté uskupení číslic, které na kadetní škole užívali společně s Youngem coby své tajné heslo. Snad jej Young pochopí.

Hojnost času trávila posádka Speí výzkumu reziduálního záření a přesnějších měření, Eliho tým pracoval na autodestrukčních programech bran. Uplynulo několik dnů od návštěvy satelitu, odkud si Eli přinesl, obdobně jako doktor Rush v budoucnu přinese, záznamy civilizované planet a její přírody. Rozhodl se totiž v posledních týdnech, že znova začne pracovat na dokumentu ohledně cesty, který započal na Destiny a nedobrovolně opustil. Míní, že tyto záznamy se do jeho práce budou hodit. Při pravidelné kontrole jednotek čistících atmosféru na palubě se přišlo na to, že v části plavidla nepracují filtry tak, jak by měly. Automaticky se vypínají a zase zapínají. O něco později nastal problém s rozvodem energie na můstku. Vedení bylo automaticky odkloněno do venkovního osvětlení Speí. I po několikerém odstranění problému se to opakovalo. Když však automatika pootvírala přechodové komory na přídi, vypustila tak spoustu atmosféry a dva bezpečnostní členy NID, kteří tudy právě procházeli na pravidelné obhlídce, začal konečně doktor Cooper něco dělat.
Náročná revize systémů odhalila útočný nenápadný a naprosto zákeřný počítačový virus. Byl patrně přinesen Eliem z vysílací stanice společně se záznamy o planetě. Nejprve musel Eli zlikvidovat všechny přinesené záznamy a naformátovat disky, čímž přišel o několikatýdenní sesbíraný materiál, mimochodem také o poutavý rozhovor doktora Becketa o jeho práci na Zemi po návratu z Atlantidy. Vir však žil dál. Doktor Cooper zprovoznil záložní počítačový systém lodi a po složitých odvšivovacích a antivirových zátazích se mu během týdne podařilo přetáhnout, zkomprimovat a uložit stranou většinu závažného materiálu ohledně mise Speí. Nakonec se mu podařilo, za vydatné spolupráce právě Eliho, viru snad nadobro zbavit. Vir však do svého konce napáchal ještě spoustu škod, například zničil navigační mapu této galaxie, takže ji pak horko těžko doktorka Laevittová musela dávat zpětně dohromady pomocí záznamů z předsunutých secích lodí.

“Je tu ale krásně, že, Eli?” zkouší to na Eliho Jeff Curtis.
“Hele Jeffe, kolikrát tě budu muset ještě odmítnout?” nedá se Eli.
“Tak soráč, Maradono, pudu to zkusit na majora Smithe příště.” Směje se doktor Curtis.
Výsadkový tým se právě nachází na další planetě a Eli společně s Curtisem se chystají zadat do zdejší brány autodestrukční program. Brána stojí na příjemném paloučku, obklopena nízkými stromky se zlatavými kvítky. Je tu jaro. Travička bujně raší, ale dole v údolí u potoka mezi balvany se válí ještě zbytky sněhu. Za potokem se rozprostírá nedohledná travnatá pláň řídce porostlá ojedinělými stromy se žlutými květy. Z dálky vypadají jako ohromné rozkvetlé pampelišky. Opodál brány stojí seržant Greer a major Roy Smith. O něčem se nahlas baví a smějí se, jarní svižný vánek však jejich hlasy žene pryč opačným směrem. Někde vysoko na obloze poletují ze země neviditelní ptáci, skřehotající vzdáleným pronikavým hlasem. Na bráně se rozzářil první chevron.
Tým překonal několik vteřin překvapení a pak zaujal obrané pozice nedaleko brány za keříkem. Z kruhu brány se vyronil nestabilní vír červí díry. Pár chvil se nic nedělo. Pak z hvězdné brány vystoupil muž, vlekoucí v náručí nejspíš zraněnou ženu, jejíž košile je celá zakrvácená.
„To je doktor Morrison, geolog z Destiny.“ Tahá za rukáv Eli majora Smithe. Obdobnou zprávu podává opodál i seržant Greer Curtisovi. Brána se uzavřela, tým ze Speí vystoupil ze svých úkrytů.

Slečna Handsonová, to byla ta, kterou doktor Morrison převedl bránou, těžce zraněna, leží na ošetřovně. Carl Steiberg zemřel, dle doktorových slov, na předchozí planetě, stejně jako paní Adamsová, která ztratila mnoho krve a zanedlouho po svém zranění vykrvácela. Morrison si sice není Carlovou smrtí zcela jist, co však ví určitě, bylo to, že při podvečerním lovu na tamější zajíce zaslechl ze směru, kterým se Steiberg vydal, ukrutný řev a vytí. Nemohl mu pomoci, chtěl-li se pokusit zachránit alespoň slečnu Handsonovou. Okamžitě se s ní vydal k bráně.
Hodně času to trvalo, než se doktor Morrison dokázal sžít s nastalou situací a realitou ohledně existence Speí. Jedno však měl po tomto čase jasné. Chce každopádně na misi spolupracovat, a to ihned, počínajíc tímto okamžikem. Slečna Handsonová taktéž. Prý by mohla vypomáhat v kuchyni.

Několik dnů na to přišel čas, aby do akce vstoupil plukovník David Teleford. Podle setkání s doktorem Morrisonem a jeho vyprávění je Destiny někde v této oblasti a posádka potřebuje pomoct. Naložili tedy raketoplán, který pochází patrně z Destiny a který byl kdysi v minulosti na palubě Speí přestavěn a vylepšen, nejnutnějšími potřebami a plukovník Teleford se rozhodl, že osobně a sám zajistí přepravu raketoplánu na Destiny. V posledních hodinách totiž senzory Speí zachytili její stopu v subprostoru. Pomocí FTL motorů raketoplánu by měla cesta trvat jen několik hodin.
Teleford se vydal na let. Dle plánu vyskočil raketoplán z FTL a autopilot jej přivedl k přistávacímu doku, v němž zakotvil. Plukovník vstal a otevřel dveře od přechodové komory. Byl si jistý, že jeho přílet musela hladovějící a žíznící posádka zpozorovat. Bezstarostně vykročil na chodbu, kde čekal už někoho, kdo by se vrhl na přivezené zásoby. Stál tam ovšem plukovník Young a poručík Scott.
„Davide! Jak se opovažuješ! Co tu chceš?“
„Co? Ewerette, já vás přiletěl zachránit!“
„Poručíku, odejměte plukovníku Telefordovi zbraň a odveďte jej do cely!“
Teleford však nelení. Něco mu ve vteřině napovědělo, že asi není vše v pořádku a uskočil zpět za roh.
Young po něm pohotově střelil. Teleford se kryje za rohem přechodové komory. Musí se dostat zpět do raketoplánu! Zahajuje ústupovou palbu ze své pistole, kulky se odráží od kovových stěn chodby všemi směry. Young vystupuje zpoza rohu a pálí přesně na Teleforda a strefuje jej dvakrát do nohou. Teleford sebou trhl a praštil se silou do hlavy o stěnu. Zakolísal a klesl na kolena. Young se stáhl, přebíjí zásobník. Poručík Scott stojí s otevřenými ústy bokem a vůbec nechápe. Teleford se vzchopil, přiskočil ke dveřím do raketoplánu a střelil posledním nábojem ze zásobníku směrem na Younga, který právě vykoukl a krátce zamířil na Teleforda. Třeskla rána a Teleford ucítil palčivou bolest nad klíční kostí. To však se již dveře od raketoplánu zavřely, plukovník Teleford se dopotácel do pilotního křesla a s vypětím posledních sil odletěl s raketoplánem pryč od Destiny.
Zadal kurz v FTL na Speí, sotva ale raketoplán vskočil do FTL, vyletěl z ní zase ven. Před ním stojí Destiny. Plukovník Teleford ji však už nevidí. Je v bezvědomí a z ran na těle mu zvolna uniká krev. Raketoplán, naváděn autopilotem, přistává v přistávacím doku. Ve stejném jako před pár okamžiky.
Jeho přílet sledují z vyhlídkové plošiny doktor Rush a plukovník Young.

Jedna vec mi nedáva zmysel: Do stáze nešli len kvôli jedlu, ale aj nedostatku energie. Vytáčanie brány (niekoľkonásobné) by malo za následok "nedoskočenie" lode až po nasledujúcu galaxiu a následný dlhoročný let podsvetlnou rýchlosťou k prvej hviezde kde by sa dobila.

Jestli myslíš toto: Eli změnil kurz Destiny k nejbližší hvězdokupě, kde se mu podařilo načerpat energii a do toho přišla výprava NID a LA jestli teda myslíš tohle bylo to myslimže hned v prvním dílu...

zajimave cim dal vic.oprvdu se zacinam tesit na dalsi dil