Eleiřina země povídek- Berte tohle třikrát denně

tak to je moc Nejdřív jsem, přiznám, četl komentáře a říkal si, že by to bylo až tak skvělé?...Bylo , tohle bylo dokonalý

Tak i já sem přidám komentář.
Takže za prvé
Za druhé
Myslím, že jsem to vystihla dobře, ale abych přece jen napsala, tak tohle bylo geniálně šílené. Málem mě to zabilo . Doufám, že takovýhle úletů budeš mít více . Prostě dokonalé

Och bože....
Chudák Lorne, ešte aj Wraithi ho obťažujú, aký je dokonalý
Idem sem s tým, že už pomaly zastávam, ale teraz som dokonale čulá Bolo to proste.... úžasné Keď už som si myslela, že sa konečne dochechtám, asi po štvrtý krát prišla veta "A světlo zhaslo" a bola som zase späť No jo, keď sa nudíš tak z toho vznikajú veľmi zaujímavé veci....

Všem děkuji za reakce. Jsem ani nečekala, že ten nesmysl bude mít takové ohlasy. No, když už nic jiného, tak z mé nudy vzešlo něco dobrého. Rozesmála jsem pár lidí. No, tak zase někdy příště u dalšího úletu

jestli takhle lorne přemýšlí pořád tak potěš pánbůh a jak tak přemýšlím asi si taky pořídím jeden stunner na spaní

Jak psali ostatní...prostě super. Líbily se mi trefné postřehy na obvyklé věci v seriálu. Fakt jsem se válela smíchy.

Jinak všeobecně tvoje povídky moc ráda čtu, hlavně proto, že jsem fanynka Lorna. A navíc máš takový hezký styl vyprávění a i když vím, že to dobře dopadne, tak je to zábava. Takže doufám, že budou další povídky a snad i trochu delší. Čím víc Lorna, tím líp!

Podľa mňa sú tvoje poviedky geniálne ...nemám slov...teším sa na pokračovanie....

no tak jsem během dvou dnů přečetla všechny povídky (na další topic se chystám ) a musím říct, že klobouk dolů ...je to naprosto dokonalé a u povídky Všední den aneb běžné pracovní strasti majora Lorna jsem málem umřela smíchy ... jinak jsi mi u jedné mojí povídky kdysi psala, že pokaždé Evana týrám, ale to říká skutečně ta pravá ...chudáček maličký ...bylo mi ho aj líto....ale rozhovory mezi Elenou a Evanem jsou perfektní...no a já mizím číst další tvoji povídku a doufám, že nějakou zase brzo napíšeš....byla by škoda, kdyby ne

EDIT: No tak dočteno úplně všechno ...jak bývá u mě dobrým zvykem, začala jsem od prostředka a příchod Eleny na Atlantis jsem četla naposled...no nevadí ...i tak ta úplně první povídka stála za to....ale ta délka
Ne, teď vážně...všechny povídky byly naprosto dokonalé

Mackenzie:Týrání Lorna? Já vůbec nemám tušení, o čem to mluvíš To tady přece nikdo (krom tebe ) nedělá. Ale jsem ráda, že se ti povídky líbí. Pracuju na další, ale zatím to s ní vypadá dost nahnutě. Možná se jí fórum ani nedočká, protože zatím mi připadá taková dost na hlavu postavená a zavádí dost...no...no...přehnaně. Ale uvidíme. Jsem teď v psaní nějaká...no prostě nevydržím dlouho u jedné povídky, když už začnu psát, takže pracuji asi na pěti věcech najednou . Ta nejnovější E-E povídka (E-E = Evan-Elena...to jen aby ta zkratka byla správně pochopena...ne, vůbec tato zkratka nebyla vybrána záměrně pro její dvojsmyslnost ) už sice má asi sedm stránek, ale příběhově je stále někde v počátcích, takže je na ní ještě práce dost. Ale časem něco přibude.
A co vlastně bylo smyslem tohodle sáhodlouhého příspěvku?...Ehm, díky za komentář a jsem ráda, že se ti má tvorba líbí

takový sáhodlouhý příspěvek ...to já nikdy nedokážu ...ale za koment nemáš zač ...ale teď jsem Lorna maličko týrat přestala...teda myslím

přečetla jsem všechny tvoje povídky a musím říct, že jsou opravdu excelentní ta s Lornem mě fakt dostala, četla jsem ji v noci, když už všichni spali, tak jsem se málem udusila a explodovala zadržovaným smíchem, byla skutečně DOKONALÁ nejlepší bylo "A světlo zhaslo." prostě nemám slov Elena s Evanem jsou skvělá dvojka, tak jen doufám, že budou i v dalších povídkách, které připravuješ a taky doufám, že další povídky přijdou brzo no a na závěr tě ještě musím pochválit za gramatiku, jelikož jsem tam nenašla žádné chyby až na pár drobnůstek (jsem na gramatiku dost háklivá a hrubé chyby mě dokáží odradit i od skvělého děje xD) ... takže - jen tak dál

mužu říct jen toto KRÁSNÁ POVÍDKA TEŠÍM SE NA DALŠÍ

Exelentné bravooo jak normalne casti tak parodia. asi naj. povietka aku som tu cital. aby som pravdu povedal tak postava na sposob eleny mi v SGA chybala. za par hodin som to precital cele a tesim sa na dalsiu cast. cakam na nu ako lorne na novy gel

Tak, moji milí, pomalu a jistě nám nastávají dlouhé podzimní večery a já jsem zpátky s novou povídkou, která vám je, jak doufám, alespoň trochu zpříjemní (nebo ještě víc znepříjemní, to je na vás ).
Je to tentokrát zase trochu delší, ujela mi ruka , takže bude vkládáno po částech. Mezi jednotlivými částmi vám nechám chvilku pauzu, abych vás víc napínala
A co k povídce říct? No zase je to jedna elenovská, takže kdo jste se těšil, že mě pustila Mary Sue horečka, asi vás zklamu. Hlavní hrdinové tedy - Elena Jordanová, major Lorne (snad jste nečekali nic jiného), Richard Woolsey, Jennifer Kellerová. Hlavní záporáci - no, nechte se překvapit . Děj...je složitý, snad se v něm zorientujete. Bude se hodně vyšetřovat a ke konci přijde řada i na nějakou tu akci
Takže tedy, příjemnou četbu.

Nepřítel mezi námi

Major Lorne se probudil do krásného slunečného dne se skvělou náladou. Samotného ho překvapilo, jak výbornou náladu má. Nebylo divu. Cítil se odpočatý jako ještě nikdy v životě. Když pominul fakt, že několik týdnů strávil ve vojenské nemocnici, nikdy předtím mu nebylo lépe. Konečně, doma mu nic nechybělo, a protože byli všichni rádi, že se uzdravuje, nikdo po něm ani nic nechtěl, a tak celé dny jen polehával a pospával. Sice měl občas strach, že z toho zleniví, ale teď byl zpátky na Atlantis a připadalo mu, že je to včera, co odešel. A to i přes všechny události, jichž se stačil od svého návratu zúčastnit a z nichž nejvíc nepříjemné bylo zřícení budovy, v níž se ke své smůle zrovna nacházel. Nohu sice nakonec zlomenou neměl, ale sdílet malý prostor s McKayem už nikdy nechce.
Když vycházel z ubikace, panel ovládající dveře podezřele zablikal a dveře se začaly horlivě zavírat a otvírat. Normálně by ho to rozladilo, ale řekl si, že si nenechá zkazit náladu maličkostmi. Rychle se protáhl zrovna se otvírajícími dveřmi a pokračoval vstříc celodenní službě. Cestou odchytil jednoho z techniků a nahlásil mu závadu. Technik slíbil, že se na to ihned podívá. Lorne vesele poděkoval a šel dál. Dneska ho prostě nic nesmělo rozhodit.
Na ranní poradu přišel poslední. Zkontroloval čas. Ne, neopozdil se, dokonce šel ještě o několik minut dřív. Sice se často nestávalo, že by se všichni sešli včas, natož dřív, ale co, aspoň to budou mít dřív za sebou a bude moct jít v klidu na snídani. Ostatně stejně toho snad nebylo moc na programu, většinu problémů vyřešili při velké poradě na konci minulého týdne.
Zarazil se, když viděl na místě velícího sedět Richarda Woolseyho. Připadalo mu, jako by šel na výslech. Zkrátka si ještě na změnu velení nezvykl. Nechápal, co IOA vadilo na plukovníku Carterové. No, však oni jí najdou nějaké jiné místo, kde se bude moci blýsknout. A Woolsey, no Woolsey konec konců nebyl tak špatný. Jen všechny rozčiloval svým puntičkářstvím. Ve všem musel být dokonalý pořádek. A pak samozřejmě hlášení. Každý musí psát hlášení. Jako by nikdo neměl nic jiného na práci. Snad jen Jordanová měla z tohoto nařízení škodolibou radost. Zpočátku. Přešla jí ve chvíli, kdy musela překládat hlášení Alexeje Sidorova z ruštiny do angličtiny, neboť Woolsey trval na hlášeních v angličtině, kterou poručík ovládal velmi dobře slovem, písmem už to však bylo horší. Elena si vzala do hlavy, že její tým se zařadí mezi elitu, a tak dbala na dokonalost ve všech směrech. To znamenalo nepustit na velitelský stůl nic, co by vyžadovalo další úpravy.
Přesně jak očekával, porada skončila brzy. Jeho nálada se po poradě ještě víc zlepšila. S tichým pobrukováním zamířil do jídelny. Měl už opravdu hlad. Už asi po stopadesáté si slíbil, že bude snídat před poradami, ale věděl, že slib zase nedodrží, protože se nepřinutí vstát dřív. S tácem v ruce se rozhlížel, kam se usadí. Nikde nebyl volný stůl. Přemýšlel, ke komu si přisednout, když uviděl Jordanovou. Seděla sama, a tak se rozhodl, že si přisedne k ní. Stejně už nejspíš odcházela. Uvítala ho vřele. Ve shonu posledních týdnů se moc neviděli. Oba trávili spoustu času na jiných planetách, takže se na Atlantis míjeli.
„Vypadáte nějak podezřele vesele, pane,“ poznamenala kapitán a podezíravě si ho prohlížela.
Nic neřekl. Co na to taky říct? Prostě měl dobrou náladu, no a.
„Má to nějaký konkrétní důvod?“ pokračovala ve výslechu.
Teď už něco říct musel. No, popravdě, stejně měl co dělat, aby nejžhavější novinku z porady nevykládal každému kolemjdoucímu.
„Víte, co je nového, kapitáne?“ Naž stačila byť jen zakroutit hlavou, pokračoval. „Jmenovali mě stálým velitelem na Vareu.“
„Aha...teda, vlastně...opravdu?!“ vysoukala ze sebe. Samozřejmě že tohle věděla mnohem dříve než Lorne. Šuškalo se o tom už pěkně dlouho. Nechtěla mu ale kazit radost. I když větší novinkou by pro ní bylo, kdyby jí řekl, kdo mu bude dělat zástupce, to se ještě neprovalilo. No, pak tu byla možnost, že se o tom ještě nerozhodlo. Mezi kapitány panovala jistá naděje, že když velení základny dostal major, tak zástupce by mu mohl dělat nějaký kapitán.
Lorneovi samozřejmě neušlo, že Eleně neříká žádnou novinku, a tak začal přemýšlet nahlas s úmyslem vytáhnout z ní všechno, co ví.
„Jen by mě zajímalo, proč vybrali mě. Čekal bych někoho s vyšší hodností. Je to přece dobré odkladiště pro...tak moment...je to přece dobré odkladiště,“ uvědomil si náhle a dobrá nálada ho pomalu opouštěla. Proč se ho pro všechno na světě chtějí zbavit? Proč jeho? A hlavně, kdo se ho tak zoufale snaží uklidit někam do ústraní? Sheppard? Nesmysl, vždyť mu celkem úspěšně už kolikrát kryl záda. Woolsey? Taky ne, proč by mu vadil? Tak ale kdo? Dobrá nálada byla ta tam, vystřídala jí naprostá paranoia. Najednou všude viděl místo úsměvů falešné přetvářky a dýky v rukou, čekající jen na to, až se otočí zády.
Elena z jeho výrazu přesně vyčetla, co se v něm právě odehrává. Snažila se všechno zase nějak uklidnit.
„Třeba vás povýší,“ zkusila mu vrátit optimismus.
„Myslíte? Blbost. Někdo se mě chce zbavit. A já blbec se z toho ještě radoval.“
„Ale no tak. Nevíte, co mají se základnou v plánu. Třeba prostě chtějí jen spolehlivého člověka ve vedení. Nesmíte to brát tak černě.“ Elena se snažila.
„Asi máte pravdu.“ Major pokrčil rameny, dopil kávu a vydal se do služby. Teď už s o poznání horší náladou. Jeho tým se měl na co těšit.
…
Pomalu ale jistě se blížil den majorova odchodu do Disneylandu, což byl neoficiální název základny na planetě Vareos. Major měl ohledně svého převelení smíšené pocity. Jednou stranou se těšil, ale zároveň měl z nové funkce strach. A také ho zajímalo, kdo se ho chce zbavit, kdo je zodpovědný za jeho „odklizení“ mimo centrum dění. Tyhle myšlenky ho provázely na každém kroku a následekem toho bylo, že jen málokdy mu bylo do smíchu.
I teď, během služby v řídící místnosti, se mračil víc než obvykle. Částečně tomu bylo navině to, že se dle jeho názoru nic nedělo. Nebavilo ho jen tak přecházet sem a tam. Náhle se však aktivovala brána. Lorne ožil. Prudce se obrátil k technikovi sedícím za panelem a zeptal se, co se děje. Technik zkontroloval čas a pak nezúčastněně odpověděl, že se vrací tým kapitána Jordanové. Vzhledem k tomu, že se neozvalo žádné nasupené volání, tak se pravděpodobně tým nevracel pod palbou, a tak se Lorne zase ponořil do nudy. Jenom ze zvědavosti shlédl přes zábradlí k bráně.
Kapitánův tým vypadal, jako by právě vylezl z pece. Z uniforem div že neodkapával pot. Všem členům týmu se v tvářích zračila obrovská únava. Jakmile prošli bránou, zhluboka se nadechli. Bez zastavení zamířili do šaten.
„Hádejte, co napíšu do hlášení?“ odfrkla Jordanová. Členové týmu se neurčtiě zazubili. Sice nevěděli, co konkrétně bude následovat, ale měli jasnou představu, v jakém duchu se to ponese. „Že je tam zkurvený vedro,“ dokončila kapitán a tým se rozesmál. Rozesmál se i major. Taky to čekal.
Kapitán zvedla hlavu a na velitele se zamračila. Byla zralá na sprchu a pak minimálně dvanáctihodinový spánek. To druhé zmíněné však nepřipadalo v úvahu, neboť před sebou měla ještě spoustu povinností, a tak major usoudil, že bude lepší vyklidit jí cestu. Takhle unavená vždycky ztrácela smysl pro humor. Zejména pro ten na její účet.
...
Když šel ze služby, zaslechl nedaleko kapitánův hlas. Zněla rozladěně. Po tom, v jakém stavu se vrátila z mise, se tomu nedivil. Nejspíš jí potkal někdo, kdo se ještě nenaučil rozpoznat, kdy se jí má vyhnout obloukem.
„Protože je to idiot!“ vykřikla na toho, s kým mluvila, ať už to byl kdokoli. „Nechápu, co si o sobě myslí, blbec. Začínám být v pokušení ho nahlásit. Posledních pár dní mě štve. Jestli mu to přijde jako sranda, tak já se teda nesměju. Blbec...Dobrý večer, pane,“ přešla plynule do pozdravu určeného majorovi, když se míjeli. Major poznal, že osobou, která kapitána doprovázela, byla doktorka Kate Watsonová, antropoložka často doprovázející Elenin tým.
„Dobrý večer. Stalo se něco?“ zajímal se.
„Nic!“ odsekla kapitán.
„Na to, že se neděje nic, je vás příliš slyšet, kapitáne. Jestli máte s někým problém, tak...“
„Vyřídím si ho sama, pane!“ zavrčela ještě méně přívětivě.
„Ať to ten dotyčný přežije, kapitáne,“ varoval ji Lorne a pak si definitvně šel po svých. Kdesi za sebou zaslechl cosi v češtině. Nepochyboval o tom, že to nebylo nic lichotivého, a jen doufal, že to nepatřilo jemu. Ale částečně ho těšilo, že jsou na základně lidé, co jsou rozladěnější než on od svého jmenování do nové funkce.
Sotva major udělal několik kroků, proběhl kolem něj podplukovník Sheppard. Zastavil se před kapitánem Jordanovou a něco jí tlumeným hlasem říkal. Doktorka jen něco špitla a sklonila hlavu. Kapitán se postavila mezi ní a podplukovníka a založila si ruce. Nadechla se k nějaké odpovědi. Major, který celou situaci sledoval, nepochyboval, že ta odpověď měla být pěkně peprná. Kapitán ale nic neřekla. Raději to, co měla na jazyku, zase spolkla a jenom mávla rukou. Beze slova se spolu s Kate chystala pokračovat si po svých. Podplukovník ji ale chytil za ruku a zastavil ji. Obrátila se na něj s neskrývanou zlostí. Podívala se na svou ruku, za níž ji držel, a pak na podplukovníka. Její pohled prozrazoval, že jediným důvodem, proč ho ještě neuhodila, je fakt, že je jejím nadřízeným. Sheppard mluvil nezvykle ostrým tónem, nezdálo se však, že ho Elena vnímá. Jen upřeně sledovala svou ruku.
„Pustíte mě, nebo mám sepsat oficiální stížnost na vaše chování...pane?!“ zavrčela tak nahlas, aby jí slyšeli i kolemjdoucí.
Podplukovník se rozhlédl a pak jí pustil.
„Neskončili jsme!“ varoval jí.
„Já doufám, že ano,“ odsekla.
Podplukovník odešel. Kapitán s doktorkou Watsonovou zůstaly stát, dívaly se za ním a nevěřícně kroutily hlavami. Majorovi to nedalo a vrátil se k nim.
„Teď už mi řeknete, co se děje, kapitáne?“ naléhal.
„Ne, pane. Ale možná to řeknu panu Woolseymu, pokud to nepřestane. Omluvte mě, jsem unavená.“
Na to i s doktorkou odešly směrem ke kapitánově ubikaci.
Major vzdychnul. Pak ale také zamířil do své ubikace. Scéna, jíž se stal svědkem, mu však nedala spát. Jordanová přece nikdy s Sheppardem neměla problémy. Dokonce si major vždycky myslel, že Shepparda uznává víc než jeho. Co se mezi nimi mohlo dít tak vážného, že to chtěla řešit oficiální cestou? Sheppard přece neměl ve zvyku dělat problémy podřízeným.
…
V několika následujících dnech se situace mezi kapitánem Jordanovou a podplukovníkem Sheppardem uklidnila. Nebo přinejmenším se nijak nevyhrocovala. Tiše se míjeli a nemluvili spolu více, než vyžadovala služba. Kapitán profesionálně přijímala rozkazy a podávala hlášení, ale jak mohla, držela se mimo podplukovníkovu společnost.
Major se neochotně chystal k odchodu z města. Nechtělo se mu. Obzvláště ne teď. Z nějakého důvodu nechtěl odejít dřív, než se ujistí, že kapitán a podplukovník se vzájemně nezaškrtí. Ani nevěděl, proč se o tenhle spor tolik zajímá. Na základně se nacházela taková spousta lidí, co se nesnášeli, že dva navíc nehráli roli. Pracovat spolu dokázali, a jestli se v osobní rovině snesou, to nikoho přece nemusí zajímat, dokud to nezasahovalo do plnění povinností.
Jednoho večera, dva dny před svým odchodem, seděl major Lorne v jídelně. Byl už po večeři a chystal se odejít do své ubikace. Celodenní služba mu dala zabrat. Prolézal se svým týmem jednu dost nepříjemnou planetu. Po návratu si připadal přesně jako Jordanová před několika dny. Jen jeho komentář byl poněkud slušnější.
Už odcházel, když si uvědomil, že slíbil Jennifer Kellerové, že se ještě dnes uvidí. To ho na celém odchodu z Atlantis rozčilovalo nejvíc, ona zůstávala, tudíž už se nebudou vídat tak často. Chvíli sice přemýšleli o tom, že by požádala o místo šéflékařky na Vareu, ale Woolsey předem naznačil, že něco takového nepřipadá v úvahu. Rozhodli se tedy využít všechen zbývající čas a vídat se co nejvíce. Lorne zamířil na ošetřovnu. Jennifer už sice měla končit služba, ale ona vždycky přetahovala. Nemohla se od svých pacientů odtrhnout.
V chodbě narazil na Jordanovou. Vypadala unaveně (posledních pár dnů tak vypadala neustále) a velmi rozčileně. Šla rázným krokem a v obličeji měla výraz masového vraha. Lorne přemýšlel, zda na ní má vůbec promluvit. Nezdálo se, že je v náladě se s někým vybavovat. Nakonec jeho dilema vyřašila ona sama. Když major procházel kolem ní, kupodivu se usmála a zcela přívětivě ho pozdravila.
„Jdete za Jennifer?“ Spiklenecky na něj mrkla. Samozřejmě, že o jejich vztahu věděla. Vědělo o něm půl města. A vlastně proč ne? Oni se jím nijak netajili. Jen teď Lorne začal poněkud hůř vycházet s McKayem a Ronon se na něj mračil víc než obvykle.
„Jo. A vy?“ oplatil jí otázku.
K jeho překvapení Elena na chvíli vypadala, že neví, co říct. To se často nestávalo. Když měla nějakou schůzku, většinou se tím netajila. I když zas moc často se s nikým nescházela. Lorne jako jeden z mála, možná jako jediný, věděl, nebo přinejmenším tušil, proč. Prostě se dívala dále, než na palubu Atlantis. Mnohem dále.
„Mířím za Kate,“ rozhodla se nakonec odpovědět stručně.
„To je při cestě. Bude vám vadit, když půjdu s vámi?“ zeptal se opatrně.
Usmála se a naznačila, že proti tomu nic nemá. Bavilo jí dívat se, jak se majorovi nechce pryč, a snaží si užít každou maličkost na Atlantis.
Chvíli šli mlčky, ale pak to Lorneovi nedalo a zeptal se: „Kapitáne, co máte za problém s Sheppardem?“
Neodpověděla. Jen se zamračila. Zmínka o Sheppardovi se jí nejspíš netrefila do nálady. Lorne už se proto podruhé neptal.
Zastavili se přede dveřmi ubikace doktorky Watsonové. Elena přejela rukou před panelem, ale dveře zůstaly zavřené.
„No, snad otevře rychle. Tak pěkný večer, pane,“ mrkla znovu na svého velitele.
Oplatil jí mrknutí a chystal se k odchodu, když se zpoza dveří ozval přidušený výkřik. Lorne se kvapem vrátil.
„Kate?!“ zavolala Elena. „Kate, jsi v pořádku?!“
Zevnitř se neozvala žádná odpověď, jen další pokus o výkřik. Elena znovu přejela rukou nad panelem, ale když se dveře ani tentokrát neotevřely, odklopila kryt a začala se rýpat v krystalech. Po chvíli se dveře otevřely. Lorne, těsně následovaný Elenou, vběhl dovnitř. Záhy se však zarazil a několik vteřin zůstal nevěřícně zírat. Elena zrovna tak. Nad postelí, na níž se v sevření silných paží zmítala drobná doktorka, se skláněl podplukovník Sheppard.
První se vzpamatoval major Lorne. Přestože stále ještě nemohl uvěřit tomu, co vidí, chytl velitele, který se mezitím otočil čelem k nezvaným hostům, a mrštil jím stranou. Elena se vrhla k vyděšené doktorce, která se krčila u zdi. Podplukovník Sheppard se zaměřil na majora Lorna. Bláhově ho teď považoval za největší hrozbu. Lorne jen doufal, že se Elena bude věnovat utěšování přítelkyně a nebude se snažit vlastními pěstmi bránit její ctnost. Nechtělo se mu sbírat Shepparda do igelitového pytle. Elena se však rozhodla nechat boj na jiných a pomalu teď vyváděla Kate na chodbu, kde se mezitím shromáždil dav „čumilů“. Kdesi zahlédla bezpečnostní jednotku. Její hlas se rozlehl chodbou jako vichřice a mariňáci se nekompromisně začali prodírat k otevřeným dveřím. Z ubikace se ozývaly zvuky boje. Ohlédla se a viděla, jak major Lorne právě uštědřil svému veliteli pořádnou ránu do nosu. Samozřejmě v sebeobraně, jak byla přinejmenším Jordanová ochotna dosvědčit. Další ránu pak podplukovník dostal do břicha a v následujícím momentu mu major zkroutil ruku za záda a povalil ho na zem. To už se do pokoje dostal bezpečnostní tým. Major poodstoupil a nechal mariňáky dělat jejich práci. Elena pokračovala s otřesenou Kate Watsonovou na ošetřovnu.
…
Když na ošetřovnu dorazil major Lorne, slyšel jen tichý ženský hlas a občasné vzlyky. Zastavil se mezi dveřmi a mávnul na Jordanovou, která seděla u lůžka doktorky Watsonové a utěšovala jí. Jordanová něco řekla Kate a vyšla ven. Viděla, jak si major tiskne sáček s ledem na ruku.
„Snad jste si o toho šmejda neublížil,“ zavrčela vztekle.
„Trochu. Asi jsem ho praštil moc velkou silou,“ pokrčil Lorne rameny.
„Kde je?!“
„V base. Řekla vám něco?“ zajímal se Lorne.
Elena zakroutila hlavou. „Je otřesená. Hned tak něco neřekne. Já toho bastarda zabiju.“
„Já tomu nemůžu uvěřit. Nikdy bych nepomyslel, že...“
„Já taky ne, ale po tom, jak se choval posledních pár dní, mě to mohlo napadnout.“
„Jak se choval?“ zajímal se Lorne. Ostatně bylo teď na něm, celou věc vyšetřit, než se to dostane na Zem.
„Na Shepparda divně. Pořád Kate otravoval a dělal jí návrhy. Nechtěl se nechat odbýt. Když jsem se do věci vložila já, sám jste viděl, jak reagoval. Ale ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo dojít takhle daleko.“
„Budu si s ní potřebovat promluvit,“ trval na svém Lorne.
„To vám teď nějakou dobu nedovolím, pane. Potřebuje se sebrat. Pěkně to s ní zamávalo.“
„Nedivím se. A fyzicky je v pořádku?“
Elena přikývla. „Jo, Jennifer jí prohlídla. Nic jí není. Bude potřeba, aby si s ní v první řadě promluvil psycholog. Kdo vůbec nastoupil po doktorce Heightmeyerové?“
„Nemám tušení,“ přiznal Lorne. „Ale vsadím se, že ten, kdo tušení má, ho sem brzo pošle. Kapitáne, ale uvědomujete si, že s ní potřebuji mluvit co nejdřív? Tohle nám tu dlouho nezůstane. Vsadím se, že Woolsey se toho bude chtít rychle zbavit a přizve sem vyšetřovatele ze Země. A dám krk na to, že ten brát ohledy nebude.“
„Jen ať si někdo něco zkusí. Nejdřív bude muset projít přese mě. Když říkám, že není ve stavu, kdy by mohla s kýmkoli mluvit, tak to myslím vážně. Potřebuje čas, aby se sebrala. Já, sakra vím, co dělám.“
Lorne si mlčky prohlížel kapitána Jordanovou. Ve tváři měla tak ledový výraz, až z něj šel mráz po zádech. Ještě nikdy jí takhle neviděl. Cosi mu říkalo, že tady se děje ještě něco jiného.
„Chci si promluvit s Sheppardem,“ vyštěkla, když spatřila gestikulaci Jennifer Kellerové, která jasně naznačovala, že není vůbec nadšená, když se major s kapitánem hádají na prahu ošetřovny. Nečekala na Lorneovy prostesty a rázně vykročila. Lorne pospíchal za ní. Neměl v úmyslu nechat jí s Sheppardem ani na vteřinu osamotě.
…
„Vypadněte!“ štěkla Jordanová na strážné u Johnovy cely.
Mariňáci pohlédli na právě přícházejícho Lorna. Ten jim naznačil, ať zůstanou na svých místech. To už Jordanová stála u mříží. John Sheppard vypadal klidně a vyrovnaně. Tvářil se, jako by se nic nestalo. Jen, jakmile si všimnul Lorna, škodolibě se usmál. Neušlo mu, že major neohýbá prsty na pravé ruce.
„Přišel jste mě odprosit, majore?“ zazubil se na něj.
Lorne na něj vytřeštil oči. Takové chování u Shepparda ještě nikdy neviděl. Muselo mu přeskočit, jinak by se nemohlo dít to, co se dělo.
„Držte zobák!“ zavrčela Elena skrze zaťaté zuby.
„Takhle se s nadřízeným nemluví, kapitáne,“ odseknul jí Sheppard. „A vůbec, co pěkného jste mi přišla povědět?“
„Možná byste něco chtěl říct vy nám, podplukovníku,“ zkusil Lorne začít cosi jako výslech. Jordanová však měla jiný názor na konverzaci, jež by se měla vést.
„Přišla jsem ti říct jednu věc, šmejde. Postarám se, abys za to, cos Kate udělal, seděl tak dlouho, až budeš mít vousy jako Methuzalix. A taky se postarám, abys z basy nevylezl po svých...“
„To stačilo, kapitáne!“ okřikl ji Lorne. „Možná byste se měla jít někam uklidnit.“
„Ještě jsem s ním neskončila!“
„To nebyla žádost!“ zvýšil Lorne hlas, ačkoli to dělal nerad.
Jordanová stála na místě a kdyby pohled mohl zabíjet, Sheppard by nepřežil ani vteřinu. Lorne nechtěl čekat, až se situace vyhrotí, a tak kývnul na strážné, aby kapitána vyvedli. Sám pak zůstal, aby podplukovníka vyslechl.
…
Po dvou hodinách Lorne našel Elenu sedět v jídelně. Před ní stál prázdný hrnek. Židle kolem se válely ve všeříkajících polohách. Vypadala ale o něco málo klidněji než před dvěma hodinami. Lorne si přisedl. Elena dlouho nesnesla ticho.
„Co vám ten šmejd řekl?“ zeptala se.
„Ten šmejd má stále ještě vyšší hodnost než vy, kapitáne, tak bych vám byl vděčný, kdybyste...“
„Nenuťte mě, majore, abych vás poslala do háje. Dobře víte, že nic na světě, dokonce ani vy, mě nedonutí, abych tomu parchantovi řekla přívětivěji než šmejde.“
„Kapitáne, snažte se ovládat. Ne každý vám bude tolerovat to, co já.“
„Tak co vám řekl?“ zeptala se znovu.
„Nic,“ odpověděl sklesle. „Budu si muset promluvit s doktorkou Watsonovou.“
„To nepřichází v úvahu,“ odporovala Elena.
„Musíme vědět, jak to bylo.“
„To je snad očividné.“
„Fajn, tak teda, co k tomu vedlo.“
„To budeme muset vymlátit z Shepparda,“ trvala Elena na svém.
„Vymlátit, to by byla jediná možnost, jak ho donutit, aby nám něco řekl,“ postěžoval si Lorne.
„Tak...co nám brání?“
„Protokol.“
Elena se zamračila. „Kate vám nic neřekne, majore. Nechce o tom mluvit ani se mnou.“
„Jestli nebude s nikým mluvit, nikam se nepohneme a Sheppardovi to nakonec projde.“
„Cože? To mu přece nemůže projít. Sebelepší právník ho z toho nevyseká.“
„Ale vyseká. Bez svědectví doktorky Watsonové ho z toho dostane i právník amatér.“
„Vždyť jsme oba viděli, co jí dělal. Slyšeli jsme jí křičet a na chodbě bylo minimálně dvacet lidí, kteří...“
„Kteří viděli mě, jak se s ním peru. Neviděli, co tomu předcházelo. A co se vás týče, je spousta svědků toho, že jste se s Sheppardem chvíli předtím dost pohádali. Kapitáne, je nutné, aby doktoroka řekla, co se stalo. Nějak jí přimějte mluvit,“ naléhal Lorne. Záleželo mu na tom, aby se situace vyjasnila dřív, než jí Woolsey předá na Zem.
„Majore, ona se stydí. Věřte mi, když říkám, že jen tak nepromluví.“
„Kapitáne, já chápu, že se jí snažíte chránit, ale...“
„Ne, žádné chránění. Jen říkám, jak jí teď je. Dejte jí čas. Jestli vám to pomůže, nebude mluvit ani s vyšetřovatelem ze Země. Nebude chtít nikoho vidět. Bude si připadat trapně před každým.“
„Mluvíte nějak zasvěceně. To máte z kurzů psychologie?“ Lorne se snažil její odpor nějak zlomit.
Elena se odmlčela. Náhle našla něco zajímavého na zemi.
„Ne, to mám z vlastní zkušenosti,“ špitla potom sotva slyšitelně.
„C-co prosím?“ zakoktal se Lorne.
„Jo, už je to dlouho. Bylo to ke konci školy. Jeden ze spolužáků. Jeden z mála, které jsem odmítla. Vynahradil si to, parchant.“ Elena si hrála s hrnkem a nohama šoupala židli po zemi sem a tam.
„Aha...to jsem...nevěděl...“ Lorne nevěděl, co říct.
„Ani jste nemohl,“ reagovala klidně. „Nikde se o tom nepíše. Nehlásila jsem to. Po pár dnech jsem si to s ním vyřídila sama.“
„To si dovedu představit.“
„Ne, nedovedete,“ zakroutila Elena hlavou. „Úplně jsem se přestala ovládat. Ten chlap je dneska na vozíku.“
„Ale takovou rvačku byste měla v záznamech,“ namítl Lorne.
„Neohlásil jí. Ne proto, že mu bylo trapné, že ho zmlátila ženská, ale proto, že by musel přiznat, že si to zasloužil. Po tom, co mi to udělal, jsem samozřejmě byla ošetřená lékařem, protože to bylo fakt...ošklivé...i mně zůstaly následky...ten doktor říkal, že to musí ohlásit, ale přemluvila jsem ho, aby to nedělal. Jenže pokud by na mě ten parchant prásknul, že jsem ho zmlátila já, doktor by mluvil. Nejsem hrdá na to, že jsem dostala chlapa na vozík, ale když jsem se tenkrát dozvěděla, co mi způsobil, prostě jsem se neovládla. Potřebovala jsem to ze sebe vymlátit.“
Lorne mlčel. Překvapilo ho, jak moc důvěrnou věc mu svěřila. Nikdy by nevěřil, že se takhle otevře zrovna jemu. Vážil si té důvěry. Ovšem na základě toho, co slyšel, se rozhodl, že kapitána raději udrží mimo vyšetřování, jak jen to půjde.
...

krásné, úžasné...ostatně jako vždy a těším se, co nám z kaňoura Johna vyleze