SG: Odkaz Phoenixe_15.12.2014 Thrandia

forton: Tak jsem se k tomu konečně dostal a teď jsem St0rmovi tu korekci poslal.

Tak co je s tim dílem Poněkud zpoždění, ne

kdepak je dalši díl storme

Tak Storme!!! Zítra chceme DVA díly! ?

nejseš mrtvej strome?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?!?

Aby se mu něco nestalo

Omlouvám se za ten skluz, ale úplně jsem na vás zapomněl... Běhal jsem všude možně a přemýšlel nad jiným příběhem.

Počátek

Kamelot, 800 n.l.
Cheryl se zrovna pokusila uhnout kouli energie, neúspěšně. Myrddin máchnul holí a vrhnul po ní další výboj. Cheryl vytvořila telekinetickou bariéru, ale ta kouli ani nezpomalila a opět zasáhnula svůj cíl. Cheryl se zvedala z podlahy a zavrčela:
„Kroť se sakra! Jsem sotva dva dny po skoku...“
Merlin přestal na chvíli útočit, opřel se o hůl a promluvil na ni, jako by učil malé dítě psát.
„Vzpomeň si, co jsem říkal. Pyrokineze a telekineze ti jsou k ničemu. Když vytvoříš oheň myšlenkou, nebo nahromadíš energii, musí cestovat prostorem dle zákonů fyziky... Soustřeď se, vnímej svět kolem sebe a můžeš vyvolat oheň třením molekul na libovolném místě. Způsobit větrnou smrť, nebo záplavy. Je to jen fyzika...“
Cheryl zavřela oči a snažila se nemyslet na nic, jen vnímat něco tak malého, že je to neviditelné. Po několika minutách ticha se v uzavřené místnosti zvedl lehký vánek. Přestal však stejně rychle jako začal. Myrddin odložil svou hůl a se slovy:
„Je čas na další meditaci...“ dosednul do zvláštního kleku. Cheryl ho následovala a přesně plnila jeho instrukce.

O tři hodiny později
Místností opět létaly výboje. Konečně dokázala vytvořit tenkou vrstvičku vakua skrz níž výboj neprošel a teď procházela zátěžovým testem. Merlin každý výboj o kousek posílil a čtvrtý si již našel cestu skrz. Pochválil ji za pokrok a plynule přešel na druhou část. Holí rozdělal oheň v krbu a ukázal jí, ať si před něj sedne. Když si sedala, zeptala se:
„Jak jste věděl o prstenech? Jak jste vlastně věděl o mě?“
„Jakmile uhasíš ten oheň, můžeme si promluvit.“
„Uhasím? Předpokládám, že ho nemůžu jen tak polít vodou...“
„Najdi libovolný způsob uhašení, výběr je na tobě. Jediná podmínka, musí to být magie.“
Zatímco Cheryl zírala do ohně, usadil se ke stolu a začal přebírat svitky a knihy, něco hledal. Její první pokus směřoval na již zvládnutou vrstvu vakua. Oheň bez kyslíku nehoří... Uzavřela jej tedy do polokoule, jejíž obal tvořilo vakuum a čekala, až uvnitř vyhoří poslední kyslík. Plameny začaly lehce kolísat, ale nedokázala bariéru udržet dostatečně dlouho a oheň se vrátil k původní síle.
Druhá možnost byla zchlazení. Teplo vzniká třením molekul, stejně tak oheň. Pokud by se jí podařilo ochladit dřevo dostatečně na to, aby přestalo žhnout... Zírala na jeden z hořících kusů a ani se nehnula. Po delší době začala vnímat molekuly a atomy dřeva a soustředila se na ně. Jejich kmitání zpomalovalo, povrch přestával rudě zářit a černal. Celá větev po chvíli přestala hořet a tak se přesunula na další. Než s ní však skončila, první větev zase hořela. Tudy cesta nepovede...
Merlin zvedl oči od papírů a prohodil:
„Musíš myslet ve větším měřítku. Nenech se limitovat.“
Přemýšlela, co se tím snažil říct a zároveň cvičila ochlazování objektů. Jednu z větví dokázala zmrazit, když jí došlo, co tím myslel. Nenechat se limitovat místností, myslet „velce.“ Položila ruce na kolena, zavřela oči, zhluboka vydechla a přestala se hýbat.

O půl hodiny později
Nad věží se proháněl prudký vítr a stále zesiloval. Lehkým zahříváním jedné části atmososféry vytvořila mezi rozdílně teplými vrstvami vítr a už jej stačilo jen nasměrovat. V jediném okamžiku se stočil do úzkého víru, prosvištěl komínem a zasáhnul ohniště. Oblak popela se vyhrnul ven z krbu a po celé místnosti létaly kusy papíru. Když se prach usadil, ležely v ohništi jen žhavé uhlíky. Merlin pokýval hlavou.
„Zatím žádný zázrak, ale na začátečníka skvělý výkon. Teď si můžeme promluvit.“
„Fajn,“ sedla si na druhou židli a pokračovala, „jak jste o mě věděl?“
„Mám několik záznamů, které zmiňují zloděje prstenů... Samozřejmě to těžko pochopí někdo jiný, než já. Například Nyxya se ztratila ve vlastnictví Maximia Scipia, ostatně zároveň s ním. To je ten muž, který byl poslán zabít Hannibala.“
„Ale to nebyl člověk. Zvláštně zapáchal.“
„Nějak takhle?“ řekl a hodil jí kus oblečení, ke kterému si přičichnula.
„Přesně.“
„Mezi lidmi se pohybuje několik desítek potomků Antiků evakuovaných z Atlantis. Z vyprávění je ve tvé době naše DNA tak zředěná, že zanechává jen určitý neaktivní gen... Ale ve starověkém Římě a dokonce i tady, je ještě dostatečně silný, aby předával i schopnosti. Většina z nich svou sílu odhalí a obrovské množství z nich, ne-li všichni, se dají na cestu násilí.“
„A prsteny?“
„Co s nimi? Ptáš se k čemu jsou, nebo kde se vzaly?“
„Cokoliv mi o nich můžete říct. Zatím to vypadá, že je sbírám a nemám tušení k čemu...“
„Je jich pět. A abych vysvětlil k čemu slouží, je potřeba se vrátit hodně, hodně do minulosti...“

213 000 př.n.l.
Pegassus, Atlantis
Po řídící místnosti líně přecházeli Antici. Až když se roztočila brána zpozorněli a sledovali zářící vnitřní kruh, na kterém se objevovaly symboly. Při zapadnutí sedmého zámku se však zadávání nezastavilo a do prostoru brány přiběhla jednotka vojáků. Rozsvítil se osmý a hned poté devátý symbol. Nestabilní částice se rozmáznuly o bezpečnostní štít a všichni čekali, co se bude dít. Systémy města přijaly jeden z nejdelších bezpečnostních kódů, který kdy používali a štít se automaticky vypnul.
Destiny volala domů... Skrz horizont proletěly tři malé černé sondy kulovitého tvaru a brána se okamžitě odpojila, aby loď neplýtvala energií. K zařízením se dostavila skupina vědců, deaktivovala je a odnesla do laboratoře.
Už to, že Destiny sama navázala kontakt značilo o závažnosti situace, její automatické systémy směly k takovému kroku přistoupit jen v nejvyšší nouzi. V průběhu následujícího dne byla všechna data zpracována a, po šokujícím objevu, padnulo rozhodnutí o vyslání expedice do galaxie Majoris.
Z propočtů souřadnic, které Destiny dodala, byla odhadnuta spotřeba energie, jenž sahala do závratných čísel i pro Lanteany. V den vyslání sto členné Anticko/ Asgardské expedice se u brány nacházelo i zvláštní zařízení kruhového tvaru. Po obvodu v něm byla zapuštěna čtyři ZPM a vodiče byly napojeny přímo na hlavní rozvod pod bránou. Energetické moduly zazářily, když se brána začala vytáčet. Po zapadnutí osmého symbou vyrazil vír nestabilních částic, ustálil se na horizontu a plně vybavená expedice začala procházet skrz.
Na druhé straně se nejprve objevila malá armádní jednotka a za ní civilisté tlačící antigravitační nákladní plošiny plné zásob a vybavení. Po průchodu všech pěších se na Atlantis rozevřel strop, z něhož klesnul jumper a zmizel v bráně. Sotva se na druhé straně zhmotnil, červí díra zkolabovala a čtyři přídavná ZPM byla na nule.
Zatímco vědci a vojáci začali stavět základnu kousek od brány, vystoupal jumper do tří set metrů a začal kroužit kolem gigantické stavby a skenovat ji. Výsledná data se sice lišila od těch, jenž poslala Destiny, ale nikdo tomu nepřikládal větší váhu, její systémy byly přecejen velice staré.
Černá kaskádovitá budova z lesklého kamene a kovu se tyčila nad planinami. Čtvercová základna se táhla kilometr a půl na každou stranu a v mnoha patrech zely otvory, výstupky a balkóny. Předběžná analýza se naprosto zbláznila. Počítače se nemohly rozhodnout, zda stavba vůbec existuje, natož jak je stará. Všechny hrany byly dokonale ostré a tmavé leštěné stěny odrážely okolní zalesněné údolí a poletující jumper.
Expedice ještě ten den odhalila vstup do budovy a začala s prvním průzkumem. Chodby bez jediného okna byly osvětlovány důmyslným systémem zrcadel a světlíků a umělé osvětlení tak potřebovali jen v noci. Úplně každá stěna, ve všech chodbách a místnostech, byla pokryta zvláštním písmem a vyobrazeními. S podobným písmem se ještě nikdy nesetkali. Mnohem elegantnější, než antická abeceda, jenž byla plná hran a čtverečků.
Průzkum prvních chodeb byl dokončen v následujících dvou dnech a ve všech narazili na pevné mechanické dveře. Všichni členové výpravy, kteří toho byli schopni, se pokoušeli o otevření za pomoci telekineze, ale zcela neúspěšně. Jakési záření vycházející ze stěn jim bránilo ve využití schopností.
Zatímco vědci procházeli úvodní část budovy, zařizovali technici a vojáci základnu. Přímo ve stínu budovy postavili stany, zavedli rozvody energie, počítačové sítě, kuchyni a vztyčili štít pro udržení tepla uvnitř a vlhkosti venku. Vše napájeno za pomoci ZPM.
Za pomoci jumperu se pokusili dostat do dalších částí budovy přes balkóny a kaskády, ale zcela bez úspěchu. Venkovní dveře byly zajištěny lépe než trezor. Jejich schopnosti nefungovaly a technologie jim nebyla nic platná. Laserové i mechanické vrtačky a pily zkoušely ve dne v noci proniknout skrz tmavý materiál, jehož povrch na ně nijak nereagoval a pár centimetrů od paprsku byl zcela chladný.
Po týdnu marných pokusů narazil jeden z vědců na úzkou chodbičku skrytou v tmavém rohu. Protáhnul se skrz a objevil malou čtvercovou místnost vyloženou křišťálem, jenž nesl stéjné nápisy jako zbytek budovy a byl doplněn o hru světla, které se v něm lámalo. V přesném středu místnosti, ve všech třech směrech, visel ve vzduchu stříbřitý prsten s drážkami a líně rotoval. Za pomoci skeneru překontroloval stěny i prsten. Jediné, co odhalil, byly antigravitanční vlny. Natáhl tedy ruku a předmět sevřel v dlani. Zvědavost byla, ostatně jako vždy, silnější než opatrnost. Uchopil prsten mezi prsty a nasadil si jej.
Jeho oči byly naprosto nečekaně zahlceny množstvím obrázků a musel je zavřít kvůli ostré bolesti v hlavě. Chvíli počkal až přejde a opět je zkusil otevřít. Místnost vypadala stále stejně, ale přesto jinak. Nápisy a obrazce na stěnách najednou dávaly smysl... Prohlédl si podlahu místnosti, na níž stálo „Ten, kdo hoden jež, uzřít dokáže.“
Zcela ponořen do okolních stěn zapomněl, že by měl takový objev hlásit a jen bloudil chodbami a četl.
Vědci právě zkoušeli odhalit mechanismus, jenž drží dveře na místě, avšak stále neúspěšně. Ty se bez jediného varování samy otevřely a za nimi stál jejich kolega s prstenem na ruce. Trvalo velice dlouho, než vysvětlil, jak dveře otevřel a ještě déle, než vyšetřili jeho i prsten.
V další části budovy nalezli rozlehlé haly vysoké několik pater, stěny byly opět pokryty písmem, ale ani s prstenem nebylo možné všechno přeložit. Vědci se střídali v nošení prstenu a ve směnách zapisovali alespoň ty části textu, kterým bylo rozumět.
Hala, ležící přímo ve středu budovy, byla rozdílná hned v několika bodech. Její stěny nezdobily žádné nápisy ani žádné obrazy. V jejím středu však stála obrovská socha ptáka z černého mramoru, který dominoval sousoší. Špičky roztažených křídel sahaly do deseti metrů, hrdá hlava byla natočena do boku, zobák pootevřený a diamantové oči lámaly parsky světla přicházející z podlahy. U jeho nohou zel čtvercový zářící otvor až po okraj vyplněn jakýmsi čirým materiálem, na protilehlé straně klečela socha ženy s obličejem v dlaních.
Na dvou rozích vedle fénixe stály sochy muže a ženy otočeny zády k otvoru s levicí zdviženou jako varování... „stůj.“ Zvláštní, až neuvěřitelný, byl fakt, že sochy měly humanoidní tvar a připomínaly Antiky. Okamžitě po objevení místnosti se v jejích prostorách shromáždila celá expedice. Všechny zajímalo co dva muži, dvě ženy a mohutný pták brání.
Z úctyhodné vzdálenosti prováděli měření a zjišťovali,zda je sousoší pod nějakým ochranným systémem. Nenalezli však žádné záření, senzory, paprsky, silová pole a v hladkých stěnách kolem nebyl jediný zářez. Opatrně se tedy přiblížili k otvoru a náhlédli dolů.
Pod deseti metry čiré hmoty, připomínající sklo, ležel jakýsi sarkofág, nebo rakev. Lesklé stříbřité víko bylo zdobeno složitým obrazcem z vlnek, obloučků a kruhů z černého lesklého materiálu. Prohlédli si i sochy a každá z nich měla malý otvor. Otisk na zátylku klečící ženy vypadal, jako povrch prstenu, který objevil vědec v první fázi budovy. Sundal si jej tedy z prstu a zkusil ho přiložit.
Zapadl na tisícinu milimetru a žilky v černém mramoru zazářily. Leknutím uskočil a prsten odejmul. Vytáhli poznámky a počítače a začali projíždět veškeré záznamy, co měli k dispozici. Ve finále dali dohromady celou pravděpodobnou historii budovy.
Rasa, jenž ji vybudovala, musela být ještě starší než Antici samotní, kteří se doteď pokládali za první vlnu evoluce. Zdi byly naplněny jejich historií, průzkumy dalekých galaxií, bitvami a daty v neznámém formátu. Nalezli dokonce zmínky o Mléčné dráze, Pegassu a Idě. Tyto galaxie byly rozpoznány podle souřadnic.
V učitém bodě museli prohrát válku, nebo byli vyhlazeni přírodní katastrofou a poslední přeživší postavili tento chrám, odkaz, hrobku. Na křídlech ptačí sochy bylo vytesáno:
„Zde leží nejmocnější válečník a nejmoudřejší vládce. Nechť Zářící umožní návrat z hlubin smrti.“
A prsteny sloužily jako zámek, k odemknutí jejích tajemství, odkrytí posledního odkazu.
Zatímco ostatní členové expedice zkoumali pohřební místnost a snažili se dostat k sarkofágu, bloudil jeden z Asgardských vojáků chodbami a prohlížel si vyobrazení obrovské vesmírné bitvy. Blížil se ke konci fresek, když se z dálky ozval výkřik a střelba energetických zbraní. Rozběhl se směrem, kde tušil problémy... komnata se sarkofágem.
Čím byl blíže, tím hlasitější byly výkřiky, ale také jich ubývalo. Už mu zbývala jen poslední chodba, když se na rohu srazil s antickým vědcem. Oba dopadli na zem, pomohli si navzájem vstanout a vědec zadýchaně vykřikoval:
„Přišli...Přišli odnikud! Vynořili se ze stěn a podlah a začali unášet naše lidi.“
Asgard se chystal, že do místnosti vrazí, ale když uviděl, jak se zavlnila stěna a z ní vyšla desítka mužů v černých maskách, rozmyslel si to. Kývnul na vědce ať utíká a začal po mužích střílet. Jeho palba však procházela skrz ně, vzal tedy nohy na ramena.
Když doběhl do tábora, byl už vědec u konce s balením. Datové krystaly s výzkumem naházel do batohu, vytrhnul ZPM ze zařízení ve středu základny a skočil do jumperu. Voják ho následoval, usedl na místo pilota a odstartoval.
U brány zase přistáli, vědec rychle vyskočil ven a, stále se ohlížející na zlověstnou černou budovu, připojil ZPM. Zpocený a udýchaný zaběhl zpět do jumperu, kde už pilot spustil speciální program, nachystaný pro návrat. ZPM se rozzářilo, když brána ustálila červí díru. Plavidlo se vzneslo, vyslalo kód a okamžitě v ní zmizelo. První skok vedl do sousední galaxie, kde další a další brány jen odrážely obdržená data napříč pěti galaxiemi až k Atlantis.
Jumper automaticky zastavil a začal stoupat do hangáru, kde se usadil na své místo. Sotva otevřeli dveře, čekala na ně malá armáda a všichni měli vytažené zbraně. Byli pryč přes pět set let...

Kamelot, 800 n.l.
Cheryl se zatvářila nevěřicně.
„Pět set let?“
„Ano... Nakonec prokázali, že jsou členy expedice vyslané do Majoris. Je pravděpodobné, že v jednom z mnoha desítek odrazů mezi bránami prošla červí díra sluneční erupcí a hodila s nimi pět set let do budoucnosti. Abych pravdu řekl, můžou být jen rádi, že to bylo tak málo...“
„To pro ně nikdy neposlali záchraný tým?“
„Ale ano, poslali. Nikdy však nikoho nenašli, chodby byly zcela prázdné a neprostupné dveře odmítaly propustit týmy dál.“
„A prsten?“
„Přeživši vědec ho měl u sebe, když si zachránil život. Pojmenovali jsme jej Palmya, polovinu z něj již vlastníš.“
„A druhou má můj bratr... Povedlo se vám někdy najít ostatní?“
„Asgardé v Idě odhalili Viru a já, před útěkem z Atlantis, objevil Diciu,“ pohladil prsten na své ruce a pokračoval,„ty jsi nalezla Nyxyu zde na Zemi v době Hannibala...“
„Jeden stále chybí...“
„Ano, chybí. Nikdy se nám jej nepodařilo vypátrat, ale z pár zmínek, jenž máme z hrobky, víme, co umí... Z jeho nositele se údajně stává bystrý stratég, vojevůdce a taktik.“
Cheryl se usmála.
„Myslím, že mám představu, kde by mohl být...“
„Ano? Ale to má čas, teď máme důležitější věci na práci.“
Uchopil svou hůl, klepl o podlahu a místnost pohltilo temno. V černotě se začal nabíjet energetický výboj a zvolal:
„Výcvik pokračuje... Braň se!“
Cheryl nestihla reagovat a hned první výboj jí srazil k zemi, rychle se ale vyhoupla na nohy a začala odrážet další a další útoky.

Pěkný, ale vzhledem k tomu, že si posledně vynechal, by si sem mohl dneska hodit ještě ten díl, co měl být původně pro dnešek.
Abys pak ke konci neměl tejdení skluz.

uz me to nebavi psat ale zase skvely dil
kde je ten druhy

storme chceme dalsi diel, kedze si na nas zabudol minuli tyzden
zacinal som mat abstinencne priznaky tak sup sup

Super a co ten druhý díl:-)?

Zaujímavá časť.

Zajímavý, jsem zvědavej koho tím vynikajícím stratégem myslíš (napadá mě pár jmen jako třeba Napoleon nebo Caesar)

typuju Žižku

Vzhledem k mému negativnímu postoji vůči Husitům to Žižka fakt není