Stargate: Retaliation-8. Díl-Naděje umírá poslední (1.2.14)

[Marks]

Good news. Už jsem to dočetla a vracím se ke psaní. Spokojený???

Jestli je to na mě tak to už se stalo a bylo to hrozný

fakt

[Marks]

Tak jak to vypadá s novým dílem? Už je konec srpna

Zdravím,

no potěším Vás, ještě dnes bych měl díl dopsat, už chybí jen pár řádků a pak ještě nějaké to shrnutí, korekce a jestli vše půjde hladce, v pátek to tady máte.

[Marks]

To ráda slyším, už se nemůžu dočkat pokračování

Kssparova ty rači piš tu svojí ta pauza je nudná

[Marks]

daedalos: Máš na fóru tolik povídek, takže jaká nuda

2kasparova655365: deadalos

Ale já čtu jen tvoji ,Defence, Invertion, a tu jednu o lidstvu co našlo rapotori z battlstar galactici.Tak aspoň retalation by mohl vyjít další díl.

[Marks]

Nechcete toho hoši po mně moc?? A navíc píšete o jiné povídce tady v topicu... Teda pokud to Mr. Mister nebude vadit
A Pučíku, nezapomněl jsi na něco Něco mi tam pořád chybí...

Zdarec,

jdeme na to, ne?

V minulých dílech:
Luciánská aliance a Praví jaffové společně napadli Zemi, kterou se jim pomocí speciálního zařízení na po pohyb vesmírnými tělesy podařilo zničit. Jen hrstka pozemšťanů přežila, když prošla bránou na Atlantidu díky ZPM z Odyssey. Pouze jedinému plavidlu pozemské flotily se podařilo utéct, konkrétně lodi plukovníka Carterové – USS George Hammondovi. Na rozkaz generála O’Neilla se Hammond vydal vyhledat své poslední spojence – Svobodné jaffy. Bohužel ani u jedné jimi obývané planety neuspěl. Podle lodních senzorů byly všechny planety vybombardované z vesmíru. Hammond je v současnosti přítomen na souřadnicích, kde by se měl nacházet původ sub prostorového signálu, který senzory nedávno zachytily.
Podplukovník David Deamon na poslední chvíli zachránil seržantku Alexandru Queen, i s ní v náručí prošel hvězdnou bránou. Oba nemají zdání, proč a hlavně kam je brána poslala. Podstoupili mučení wraithské královny a nyní se snaží uniknout ze svého zajetí, netuší však, že pomoc jim jde přímo naproti.
A nyní pokračování…

4. Díl – Verze 2.0

Galaxie Mléčná dráha, neznámá soustava, USS George Hammond, můstek
Právě probíhal sken soustavy, to svým způsobem ale nebylo vůbec zapotřebí, budoucí střed zájmu byl viditelný pouhým okem. Na ten se právě zaměřila plukovník Carterová.
„To snad není možné. Je to…?“ Na to jediné se Sam zmohla.
„Navažte spojení,“ přikázal generál O’Neill. Major Marks neprodleně splnil rozkaz.
„Můžete, pane,“ kývl na Jacka.
„Tady brigádní generál Jack O’Neill, plukovníku Makarove, jste to vy?“ pronesl a skrz čelní průzor pozoroval zubožené pozemské plavidlo. Chvíli se z reproduktorů linul jen šum, vzápětí následoval i lidský hlas.
„Слава Богу,“ ozvalo se jako první. „Ano, jsme to my, pane,“ pokračoval velitel lodi a v jeho hlase byla známa zjevná radost. Na můstku Koroleva všichni propukli v jásot.
„Jak jste na tom, plukovníku?“ pokračoval Jack.
„Měl bych vám něco říct, generále. Plukovník Makarov padl v bitvě. Odnesl to, když jsme se snažili uniknout,“ vysvětlil ruský důstojník. O’Neill si jen povzdechl.
„S kým tedy mluvím?“ otázal se posléze.
„Mé jméno je Sergej Antonov, major Sergej Antonov,“ opáčil s přízvukem.
„Dobrá, majore, jak to s vámi vypadá, Korolev by potřeboval do servisu, jak to tak vidím,“ komentoval vzhled plavidla.
„Ani nevím, kde mám začít, pane. Třetina systémů je neopravitelně poškozena, včetně hyperpohonu, podsvětelných motorů, zbraní, štítu, dokonce vypadla i podpora života, tu se nám ale naštěstí podařilo zprovoznit. Chybí nám část zádě, trup je v té části narušen. Několik sekcí je neobyvatelných. A rovněž jsme ztratili několik členů posádky,“ vykreslil jejich současnou situaci.
„Musím říct, majore, že jsem nečekal, že Koroleva ještě někdy uvidím,“ přiznal se Jack.
„Měli jsme na mále. Až se vrátíme na Zem, tak nadřízeným navrhnu, aby loď přejmenovali,“ pronesl stále pozitivně naladěn. Generál si s Carterovou vyměnili pohledy.
„Víte, majore,“ odpovídala Carterová místa O‘Neilla. „Bože…,“ tohle se ji neříkalo vůbec snadno. „Země…Země už… není, Luciánská aliance spolu s Pravými jaffy asi před jedním dnem provedli útok.
„Cože? Jak se to stalo?“ vyptával se zděšený Antonov.
„Luciáni pomocí nějakého přístroje zapříčinili srážku Měsíce se Zemí,“ vysvětlila plukovnice. Major neodpovídal.
„Přežil někdo?“ promluvil po chvíli.
„Několika desítkám se podařilo projít bránou na Atlantidu,“ odpověděla Carterová zdrceně.
„Takže jediní přeživší pozemšťané jsou teď v Pegasu?“ ujišťoval se.
„Ano,“ přidal se opět O’Neill. Major Antonov i ostatní přítomní na můstku Koroleva zprávu o zničení Země nesli velmi těžce. Tato informace však nezůstala jen mezi stěnami můstku, ale brzy se roznesla po celé lodi. Mnozí jakoby ztratili chuť dál bojovat, dalo by se říct, že již ani neměli za co.
„Majore, jste tam?“ zeptala se, když se dlouho nikdo neozýval.
„Jo, jen nám dejte chvilku.“ Spojení se přerušilo. Sam se obrátila na Jacka.
„Na co myslíte, pane,“ zajímala se blonďatá plukovnice.
„Jak je odsud dostaneme,“ odvětil stroze. „Napadá vás něco, Carterová,“ dodal posléze.
„No, můžeme se pokusit spravit jejich hyperpohon, ale vzhledem k tomu, že by oprava zabrala moc času, tak bych navrhovala jinou možnost,“ přemýšlela.
„A jakou?“ byl zvědavý Jack. Sam věděla, že taková otázka bude následovat, proto okamžitě odpověděla.
„S pomocí asgardského jádra vytvoříme kotvící systém. Vyrobíme asi deset nebo raději dvanáct ploten, které umístíme na každou loď. Korolevovi na hřbet a Hammondovi na břicho,“ vysvětlovala. Hammond se následně přiblíží na co možná nejmenší vzdálenost a pak bude jen stačit plotny aktivovat. Energetické spojení mezi jednotlivými články přitáhne lodě ještě blíž, téměř se budou dotýkat. Tak můžeme Koroleva bezpečně odtáhnout,“ dokončila svůj výklad.
„A budeme moci takhle vstoupit do hyperprostoru?“ pokračoval v kladení otázek generál.
„Neměl by v tom být problém, pane, bude sice potřeba posílit spojení a pravděpodobně i roztáhnout štít tak, aby obklopoval obě lodě, ale mělo by to fungovat,“ odpověděla plukovnice.
„Ještě jedna otázečka, kde jste na to přišla?“ vrtalo mu hlavou.
„Je to asgardská technologie, narazila jsem na ni při pročítání databáze,“ objasnila.
„Dobrá, dám vědět Korolevovi, vy běžte vyrábět ty plotny,“ vyslovil Jack a už chtěl pokynout na majora Markse, ten byl ale rychlejší a měl pro generála i plukovníka Carterovou novou informaci.
„Pane, senzory zachytily loď v hyperprostoru mířící k naší pozici,“ oznámil.
„O jakou loď se jedná,“ zarazila se Sam ve dveřích.
„Třídy Ha’tak,“ odvětil klidně.
„Jen jedna?“ zeptal se udiveně Jack.
„Ano, pane.“ Kevin otočil hlavu zpět na O’Neilla.
„Za jak dlouho dorazí,“ navázala Carterová.
„Při současné rychlosti za dvacet osm minut,“ sdělit přesný čas doletu.
„Stihnete to do té doby,“ obrátil se generál na Carterovou.
„Ani náhodou,“ zakroutila hlavou.
„Jednu loď zvládneme, pane,“ přidal se major Marks.
„I tak tady nemůžeme trčet, mohou přiletět další, hoďte sebou, Carterová.“ Sam pouze kývla hlavou ve znamení souhlasu a odešla za svými povinnostmi. Generál vzápětí uvědomil Koroleva, jehož senzory byly mimo provoz.
Posádky obou lodí se daly do práce. Každý se snažil být nějak nápomocen. Probíhaly přípravy na spojení obou lodí. Asgardské jádro na Hammondovi jelo na sto procent. Plány na požadovaný výrobek byly uloženy v jádru, takže se okamžitě začalo s výrobou, která byla především energeticky náročná. Dvanáct ploten jádro vychrlilo během několika minut a nyní následovala ta složitější část – jejich rozmístění. Plukovník Carterová spolu s dalšími techniky určila přesnou pozici každé plotny, zbývalo pouze tyto kusy, pro pozemšťany nové technologie dostat na požadované místo. Ke slovu se dostal transportní paprsek. Všech dvanáct kusů v mžiku obalilo bílé světlo transportního paprsku. Plotny přistály tam, kde měly. Sam dálkově zadala první příkaz. Započalo přichycování k trupům. Plotny se nejprve přicucly k lodím magneticky, následně se trup v okolí každé začal zahřívat, později tavit. Tucet ploten se doslova a do písmene vpeklo do trupů lodí.
„Skoro hotovo, pane,“ vešla Carterová zpět na můstek s tabletem v ruce.
„Pozdě, už je tady,“ sledoval vystupující loď třídy Ha’tak z hyperprostoru. USS George Hammond se vznášel před Korolevem tak, že ho kryl vlastním tělem.
„Pane, snaží se s námi navázat komunikaci,“ protrhl ticho major Marks.
„Na obrazovku,“ nařídil generál a přesunul se k displeji, na kterém se objevil obličej Ba’ala.
„O’Neill, že mě to nepřekvapuje,“ pronesl povýšeným hlasem.
„Ba’ale, ty hade, nemáš být náhodou mrtvý,“ opáčil jako by nic, nedal na sobě nic znát, „Co chceš?“ pokračoval Jack.
„Nabídnout vám spojenectví,“ odvětil a generál se začal upřímně smát.
„Spojenectví s tebou? Nevěřím ti ani nos mezi očima, takže to asi neklapne,“ zakroutil hlavou.
„Rozmysli si to…“ nestihl doříct, do řeči mu skočil O’Neill.
„Počkat, zdá se mi to, nebo ty skutečně o něco žadoníš? Doufám, že se tohle nahrává, protože až to budu někdy vyprávět, tak mi nikdo neuvěří,“ užíval si Ba’alovo žadonění Jack.
„Nezkoušej mou trpělivost, jsem bůh“ vyhrožoval.
„Á, to už je starý známý Ba’al,“ vtipkoval dále generál s úsměvem od ucha k uchu.
„Musíme Luciánskou alianci zastavit,“ snažil se představit své plány Ba’al.
„My ji zastavíme, ale tebe k tomu potřebovat nebudeme,“ přešel na vážnou notu generál.
„Vůbec nevíš, o co tady jde,“ začínal být již lehce naštvaný.
„Já myslím, že to chápu dost dobře.“
„Zničení Země byl jen začátek,“ nadhodil.
„Mě ty tvoje výmysly nezajímají,“ otočil hlavu na majora Christophera Lewise, zbraňového důstojníka.
„Jsme v dostřelu?“ otázal se.
„Ne, pane,“ odpověděl mladý Brit.
„Marksi,“ dal mu signál. Kevin nic neříkal a neprodleně plnil generálovy rozkazy.
„Co to děláte, pane?“ zeptala se šeptem Carterová, aby jej Ba’al neslyšel, ten dění na můstku Hammonda sledoval a nevěděl, co si o tom má myslet.
„Je na čase obrátit list, Carterová,“ vrátil se k vydávání rozkazů.
„Lewisi, nabijte asgardské paprsky, hned, jakmile budeme v dostřelu, palte,“ otočil hlavu zpět k obrazovce.
„Děláš velkou chybu,“ pronesl Ba’al a vysílání se přerušilo.
„Pane, Ha’tak zažehl podsvětelné motory,“ komentoval Marks.
„Uniknou?“ zajímalo generála.
„Ne, jsme rychlejší.“ Pak se na chvíli odmlčel. „Jsme v dostřelu.“ Jako na povel z Hammonda vyšlehly dva provazce přehřáté plazmy, které se nekompromisně zahryzly do štítu pyramidové lodi, který ihned zkolaboval. Následoval paprsek třetí, který pouze plavidlo lízl, ale i to stačilo na to, aby z něho udělal nehybný kus šrotu. Pozemský křižník se přehnal nad Ba’alovou kocábkou a nyní kolem ní kroužil jako hladový sup.
„Ha’tak zneškodněn,“ zahlásil major Lewis. „Jaké jsou rozkazy, pane,“ dodal. Jack si to ještě jednou promyslel.
„Skončeme to,“ zpečetil osud Ba’ala, alespoň tohoto, tušil, že někde se ukrývají jeho další klony.
Chris aktivoval zbylých čtyřiadvacet railgunů, které svůj cíl našly v goa'uldské lodi. Tisíce projektilů zasypávaly ničím nechráněný trup, který se pod tíhou příchozí palby bortil. Brzy se objevily první exploze, po nich následovaly další a větší. Představení ukončila obrovská exploze, ta Ha’tak poslala do žhoucích pekel.
„Cíl zničen,“ oznámil Lewis.
„Zpátky ke Korolevovi, dokončete to, ať odsud můžeme vypadnout,“ vydal poslední rozkaz a bez dalších slov odešel z můstku. Hammond se stočil o sto osmdesát stupňů a šinul si to přímo k ruskému bitevníku. Několik desítek kilometrů od Koroleva plavidlo prudce zpomalilo a opatrně se přibližovalo ke svému cíli. Major Marks se nyní maximálně soustředil. Prsty mu po panelu jezdily jak zběsilé. Jakmile Hammond doplachtil do požadované vzdálenosti, Kevin zadal příkaz pro zpětný tah. Když loď zpomalila téměř na nulu, zažehly se manévrovací trysky, ty dílo dokonaly. Hammond se ustálil jen několik metrů nad Korolevem.
„Skvělá práce, majore,“ pochválila jej Carterová, která si již hověla ve svém křesle. Na tabletu, který stále třímala v rukou, zadala další příkaz. Všech dvanáct ploten ožilo a vždy po dvojicích mezi sebou vytvořily energetické spojení, které přitáhlo lodě ještě více k sobě. Za své ovšem vzalo několik antén na hřbetu ruského korábu.
„To by šlo,“ řekla si spíše sama pro sebe při pročítání údajů. Zároveň aktivovala energetickou bariéru, ta bezpečně obalila dvojici plavidel, navíc ještě pro jistotu posílila spojení mezi jednotlivými plotnami.
„Pane, hotovo,“ prohlásila do vysílačky.
„Kurz k Atlantidě, už nás tady nic nedrží,“ reagoval stroze a vysílačku vypnul. Lehce zaražená plukovnice jen pokynula na Markse, ten již v počítači hledal souřadnice Vity.
„K Atlantidě, majore.“
Kevin zmáčkl poslední tlačítko, Hammondovy podsvětelné motory se rozzářily a dvojice lodí vyrazila vpřed. Zanedlouho se otevřelo dostatečně velké hyperprostorové okno, do kterého oba křižníky bezpečně vklouzly. Poslední pozemské křižníky se vydaly na několikatýdenní cestu.

Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, zasedací místnost
Majestátní antické město se pohupovalo na vlnách oceánu. Všechna mola byla obsazena loděmi třídy Aurora, které byly v dezolátním stavu, opravy na nich však neprobíhaly. Stále platilo Woolseym nařízené volno. Celková nálada na Atlantidě stála za starou belu. Všichni neustále mysleli na své zesnulé blízké. Každý se s tím snažil vyrovnat po svém. Někteří vyhledali pomoc psychiatra, jiní se snažili zapomenout.
Plukovník Sheppard a doktor McKay se již vrátili a nyní za účasti Richarda Woolseyho, generála Landryho a doktora Jacksona v zasedačce podávali hlášení o průběhu jejich mise.
„Takže jste tam více méně letěli zbytečně,“ začal jako první Woolsey po vyslechnutí Rodneyho příběhu.
„Ne tak docela,“ bránil se McKay. „Víte, dost jsem nad tím přemýšlel,“ letmo pohledem přejel všechny přítomné. Zarazil se u Shepparda, ten se již s blaženým úsměvem na tváři chystal něco říct.
„Nech si to!“ zastavil ho včas McKay. Plukovník jen vydechl.
Woolsey to ignoroval a raději se dál ptal: „A na co jste přišel?“
„Při srážce Měsíce se Zemí mohla červí díra přeskočit jinam.“
„Na tu planetu?“ zajímalo Daniela.
„Je to jedna z možností.“ Doktor si nebyl jistý.
„Jedna možností?“ nechápal Landry.
„Ano, červí díra mohla skočit i vícekrát,“ vysvětloval.
„Je to vůbec možné, Rodney?“ zapojil se Sheppard.
„Zatím jsme se s tím ještě nesetkali, ale možné to je.“ Podíval se na Shepparda.
„A proč…“ chtěl se dál ptát Woolsey, v uchu se mu ale rozezněla vysílačka.
„Pan Woolsey do řídící místnost, pan Woolsey ať se neprodleně dostaví do řídící místnosti.“
„Něco se děje, musím jít.“ Tím ukončil poradu. Sám se jako první zvedl ze židle a odešel do centra všeho dění, ostatní si to ovšem nenechali ujít, chtěli být v obraze, proto Woolseyho následovali.
„Co pro mě máte, Chucku?“ vypálil otázku Richard po svém příchodu.
„Sto dvacet sedm lodí v hyperprostoru, pane,“ oznámil s obavami. Richard se slyšitelně nadechl.
„Wraithi?“
„Podle senzorů to vypadá na Lokardy,“ opáčil.
„Za jak dlouho dorazí?“ získával dál nezbytné informace.
„Patnáct hodin a devět minut,“ četl data z obrazovky.
„Co se děje?“ zajímal se jako první Sheppard.
„Další problémy, plukovníku,“ prohodil. „Lokardi proti nám posílají dalších sto dvacet sedm lodí,“ sdělil.
„Sto dvacet sedm?“ divil se McKay.
„Ano,“ odsouhlasil Chuck.
„Přijde vám to divné, doktore?“ nechápal Richard.
„Poprvé, pokud si dobře pamatuju, poslali ten samý počet lodí, to nemůže být náhoda“ uvažoval nahlas.
„Myslíš, že to takhle půjde dále? Když je porazíme, přiletí zase sto dvacet sedm? “ ptal se Daniel.
„Myslím, že jo, jejich jedinou výhodou je počet, budou to zkoušet tak dlouho, dokud nás neporazí,“ vyložil svůj katastrofický scénář na stůl McKay.
„Co tedy budeme dělat?“ zeptal se Richard všech přítomných.
„Já myslím, že máme jen jedinou možnost,“ přihlásil se o slovo Sheppard, „odletět odsud s městem pryč. I když se nám je podaří porazit, přiletí další a pak další, zkrátka musíme zmizet,“ představil svůj plán. Woolsey musel uznat, že plukovník má pravdu, zůstávat na této planetě by byla velká chyba.
„Dobrá tedy, připravte město k odletu.“ Jak řekl, tak se i stalo. McKay spolu se Zelenkou začali provádět nezbytné úkony k tomu, aby Atlantida mohla bezpečně opustit Vitu. Ze všeho nejdřív zkontrolovali integritu všech městských částí, následovalo prověření funkčnosti inerciálních tlumičů, podsvětelných motorů a v neposlední řadě i hyperpohonu. Nakonec si dvojice doktorů nechala rozvody města a stav ZPMemek.
„Jak to u tebe vypadá, Rodney?“ protrhl ticho zničehonic Radek. Oba se nacházeli v rozvodně, u kontrolního panelu, ten se tyčil několik metrů od toho s moduly nulového bodu.
„Už jsem skoro hotov,“ oznámil a dál se věnoval své práci.
„Budeme muset vyměnit jedno ZPM,“ podotkl český vědec.
„Skočíš pro něj?“ otázal se Zelenky.
„Jo, jen vydrž chvilku, počkám, až doběhne diagnostika rozvodů,“ odpověděl, přičemž se opíral o konzolu.
„Já to pohlídám, běž pro něj,“ vyháněl jej. Radek raději nic neříkal a odešel do skladu. Ani ne za pět minut byl zpět i se ZPM. Rodney zmáčkl několik tlačítek a jako na povel z panelu vyjely všechny tři žlutě zářící moduly. McKay přistoupil k panelu a vyjmul z něj jeden, téměř vybitý. Zelenka ho pak nahradil plně nabitým. K údivu obou se po zasunutí ZPM rozzářilo do sytě rudé barvy.
„Co to…?“ lekl se McKay a okamžitě přiskočil ke konzole. V rychlém sledu pomačkal několik kláves, pak slyšitelně vydechl.
„Uf…“
„Na co jsi přišel?“ ptal se Zelenka.
„Jen na to, že to nebouchne,“ podotkl.
„Na nic jiného?“ pokračoval v kladení otázek.
„Počkej,“ pročítal si informace na obrazovce, „jestli jsou ty údaje správné, tak to ZPM od replikátorů je ještě výkonnější než ta, která jsme používali doposud,“ pronesl nadšený McKay.
„O kolik výkonnější?“ byl zvědavý Radek.
„O necelou třetinu,“ prohodil s úsměvem na tváři.
„To je úžasné,“ radoval se Zelenka.
„ZPM verze dva nula,“ smál se dál Rod.
„Doktore, jak to u vás vypadá?“ ozval se v McKayově uchu zkreslený Woolseyho hlas.
„Více než dobře, máme pro vás novinku,“ oznámil McKay.
„Teď na to není čas, probereme to později, chci se jen ujistit, jestli můžeme vzlétnout?“ ptal se přímo. Slova se jal doktor Zelenka: “Vše je v zelených číslech,“ s těmito slovy a se stále blaženým úsměvem na tváři Radek zasunul trojici generátorů do nitra panelu.
„Výborně, jdeme na to,“ dokončil rozhovor a vysílačku vypnul.
V křesle si již hověl plukovník Sheppard, který začal s předletovou přípravou. Inerciální tlumiče byly nabity, štít se právě uzavíral nad centrální věží a John startoval podsvětelné motory.
Celé město se lehce otřásalo, voda okolo něj samotného se vypařovala. Atlantida se pomalu zvedala z vodní hladiny. Křeslo modře zářilo, otáčelo se a Sheppard se maximálně soustředil. Atlantida zanedlouho dosáhla orbity. Motory zářily jasně modře a hnaly město pryč od Vity. Zbýval poslední krok. Plukovník jedinou myšlenkou aktivoval hyperpohon. Atlantida zmizela v subprostoru. Destructor ji zanedlouho následoval.

Na závěr jako vždy bych chtěl poděkovat SPeeDymu jednak za korekci a druhak za poradenství, a všeobecně pomoc na povídce.

Budu rád za jakýkoliv komentář.

Jej tak supr díl. Zase jsem se chytil:-) a kdy plánuješ pokračování?

[Marks]

Juchůůů Skvělý díl

Hurá noví díl jen velmi smutný uplně jsem zapoměl na zníčenou Zemi :'(ale aspoň je radost že Korolev zatím přežil.Jen mě překvapilo že Baal žije tedy žil aspoň ten na hataku.A ústup Atlantidy velmi zajímavé.