Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
sliboval jsem v pátek, ale opět jsem to nedodržel, nebyl čas.
Tak či onak Vám přináším díl dnes.
2. Díl – Tudy cesta nevede
Seržant Alexandra Queen seděla na podlaze opřena o zeď. Kolena si rukama tlačila k břichu. Na nic nezaměřena hleděla skrz mříž. Neustále přemýšlela nad tím, jak se sem mohla dostat. Jedna verze za druhou se ji míhala před očima. Žádná z nich jí však nedávala dostatečný smysl. Jediná osoba, která by ji mohla osvětlit situaci, ležela na podlaze v bezvědomí. Občas ji zkontrolovala. Pravidelně se zvedající hrudník, v jehož středu se vyjímala ošklivá krvavá rána, ji alespoň částečně uklidňoval.
Cítila se vyčerpaně, její schopnosti ji neposlouchaly. Jediné, co mohla dělat, bylo čekat. Hodina míjela hodinu a ona stále seděla na podlaze. Již začínala být trochu zoufalá. Vstala. Přešla k mřížím. Pohlédla do chodby. Nikdo. Zavřela oči. Začala se pekelně soustředit. Po minutě, když už se lehce třásla, její snažení ustalo. Opřela se o mříž a těžce oddychovala. Otočila hlavu na bezvládné tělo. Beze změny. Podívala se opět do chodby. Spatřila dvojici bytostí, která se stále přibližovala. Nakonec oba došli až k cele. Jejich zrak spočinul na Alex. Ta jejich pohled opětovala. Po chvíli rozmýšlení jeden, pravděpodobně voják, došel k panelu, pomocí kterého vězení otevřel. Druhý bez váhání přikročil k seržantce, kterou pevně chytil za pravou ruku. Alex se pokoušela vymanit z jeho sevření, ale bezúspěšně.
Dvojice dovlekla Queen do rozlehlé místnosti. Stejně temná jako chodby či cela. Hodně vysoký strop naznačoval širší využití. Uprostřed stál kamenný stůl, v jehož čele byla usazena osoba, která již na první pohled vzbuzovala respekt. Aniž by kdokoliv promluvil, dovedli vojáci Alex ke stolu, přímo naproti neznámé osobě, a vzápětí odešli. Seržantka se rozhlédla kolem sebe, její pohled ale nakonec spočinul na jediné osobě v místnosti. Řádnou chvíli si ji měřila.
„Posaďte se,“ protrhla ticho a rukou ukázala na židli za Alexiinými zády.
„Co chcete? Proč jste nás unesli?“ chrlila jednu otázku za druhou.
„Řekla jsem, posaďte se!“ Alex byla proti své vůli donucena si sednout.
„Já budu pokládat otázky!“ rozkřikla se, vstala a zamířila si to k Alex, která se snažila vstát.
„Odkud pocházíš?“ procedila. Alex bylo zcela jasné, v jaké situaci se nachází.
„Jako byste to už dávno nevěděli,“ odpověděla, stále se zmítajíc v křesle.
„Máš silnou mysl,“ zazubila se. „Stejně jako ten druhý,“ dodala.
„Nic ti neřeknu,“ zvolala připravena na všechno.
„Dozvím se, co potřebuji vědět,“ zdvihla svou ruku a rychlým pohybem ji přitiskla k hrudi Alex.
Ictus
„Půl minuty do výstupu,“ upozornila Carisia sedící za konzolí.
„Štít a maskování, deset vteřin před výstupem přejděte na ruční řízení, chci tichý výstup,“ přikázal Atius, kapitán lodi.
„Rozumím,“ splnila kapitánovy rozkazy.
Ictus poklidně plul hyperprostorovým tunelem a zároveň se blížil k požadovaným souřadnicím. Několik stovek kilometrů od, podle databáze lodi bezvýznamné planety, se objevila sotva zaznamenatelná subprostorová anomálie, ze které vyskočil zamaskovaný Ictus.
„Jak jsme na tom?“ položil kapitán otázku bezprostředně po výstupu.
„Probíhá sken soustavy,“ odpověděl mu Quintin.
„Vše v pořádku, až na jednu z planet, senzory nedokážou zmapovat povrch, něco je blokuje,“ přidal se Illarius.
„Zvýšit výdej generátorů na osmdesát procent,“ podíval se Atius na holografickou obrazovku. Illarius provedl. Výsledek se zanedlouho dostavil. Senzorový systém byl posílen a jeho účinnost se zvýšila o čtyři sta procent. Nyní dokázal proniknout skrz rušení. Atius i zbytek posádky si ihned začal procházet údaje.
„Wraithi,“ odfrkl kapitán s opovržením.
„Velká stavba na povrchu, žádná plavidla,“ navázala Carisia.
„Co způsobuje to rušení?“ ptal se kapitán.
„Hvězdná brána,“ ozval se Illarius, zároveň zmáčknul několik tlačítek, „napojil jsem se na ni,“ pročítal si informace. „Je aktivní již několik hodin,“ podíval se na Atiuse.
„Zavřete ji,“ opětoval jeho pohled. Illarius otočil hlavu zpět ke konzoli. Opět zmáčkl sérii kláves. Kýžený výsledek se ale nedostavil.
„Nemohu, odmítá přijmout příkaz.“
„Vždycky se něco najde. Přibližte se na dostřel, aktivujte zbraňový systém,“ prohodil Atius rozhodným hlasem.
„Nemůžete ji zničit,“ zastavil ho Illarius. „Údaje jsou odlišné, mohlo by dojít k něčemu daleko horšímu.“
„Co tedy navrhujete?“ otázal se Atius Illariuse.
„Atlantidu, odtamtud hvězdnou bránu můžeme bezpečně vypnout.“
„Modli se, ať vůbec stojí,“ ozval se doposud mlčící Valero.
„Alespoň budeme vědět, na čem jsme,“ podotkl Quintin.
„Dobrá, kurz k Atla…“ Atius nestihl doříct, do řeči mu skočila Carisia: Počkejte,“ čímž si získala pozornost. „Senzory zachytily dvě odlišné známky života,“ odmlčela se. „Jsou to Lanteané,“ vydechla.
„Vždycky,“ řekl si sám pro sebe Atius. „Co tam vůbec dělají?“ položil řečnickou otázku. „Můžeme je přenést?“ natočil hlavu na Carisiu.
„Bohužel, paprsek rušením nepronikne,“ zakroutila hlavou. Kapitánovi i posádce bylo jasné, co bude následovat.
„Připravte se, za dvě minuty v hangáru,“ rozhodl velitel a zvedl se z křesla.
„Ty ne,“ zastavil Illariuse, „budeme potřebovat krytí, kdyby se něco zvrtlo.“ Ten pochopil a odebral se nazpátek ke své konzole. Zbylí byli za dvě minuty připraveni a čekali na kapitána v hangáru, ve speciálně, pro tuto jednotku upravené verzi jumperu. Atius si sedl na místo co-pilota, Valero se chopil kniplu, ještě v hangáru loď zamaskoval a vzápětí zvýšil tah motorů. Jumper vystřelil z hangáru a zamířil přímo k okupované planetě.
Galaxie Mléčná dráha, USS George Hammond, strojovna
Motory plavidla třídy Daedalos pracovaly na svůj nejvyšší možný výkon. Hammond putoval skrz subprostor již několik hodin. Na lodi samotné panovala ponurná nálada. Každý neustále myslel na Zem, na své blízké a přátele. Cítili jistý druh viny, zároveň toužil po pomstě. Nyní měli ale zcela jiný úkol. Ze všeho nejdřív potřebovali dostat loď do co možná nejlepšího stavu. Během bitvy utrpěl Hammond značné škody. Na paškál si technici vzali především zbraně, dále jejich péči potřebovala trojice emitorů štítu, na seznamu však byly i podsvětelné motory, na kterých v současné době pracovala plukovník Carterová, které asistoval generál O’Neill.
Sam stála u vysunutého šuplíku s krystaly, ty zářily. Na dvojici krystalů byly připojené kabely, které vedly přímo do jejího tabletu. Občas její prst spočinul na dotykové obrazovce. Jakmile udělala, co potřebovala, kabely odpojila a šuplík zasunula. Přešla k dalšímu.
„Carterová, to jste mě sem vzala jen, abych se na vás díval?“ ozval se zjevně znuděný generál, jenž seděl na stoličce nedaleko řídícího pultu.
„Vydržte, pane, za chvíli na vás přijde řada,“ uklidnila ho, zároveň vysunula šuplík, tady byly krystaly pohaslé. Čtyři z nich byly spálené, takový se jí naskytl pohled. Odložila tablet, ze zdi sejmula středně velký hliníkový kufr s logem její lodi, položila ho na blízký stůl a otevřela. Z molitanové pěny vyjmula čtyři, z celkově osmi krystalů. Vzápětí vyndala spálené krystaly a na jejich místo dala fungl nové, šuplík se ale nerozsvítil. To očekávala.
„Pane,“ zavolala a O’Neill sebou cukl.
„Ano?“ věnoval ji veškerou svou pozornost.
„Mohl byste, prosím, zapnout trojku?“
„Jistě,“ přitakal a přesunul se ke kontrolnímu panelu.
„Ale jen na deset procent,“ dodala. Jack jako zkušený mazák pomačkal ta správná tlačítka. Výsledek se dostavil v podobě zářících krystalů. Sam došla k O’Neillovi a přes jeho rameno se dívala na obrazovku, na které svítily údaje o stavu podsvětelného pohonu.
„Můžu?“ natahovala ruky ke klávesnici. Jack se odpíchl od podlahy a vzdálil se o pár metrů. Sam spustila diagnostiku, ta dopadla úspěšně, a ona tak mohla zatížit systém naplno.
„Dobrá práce,“ usmál se na Sam. Plukovnice jeho úsměv opětovala.
„Motory bychom měli,“ poznamenal. Carterová se na něj upřeně podívala.
„Ehm, motory byste měla,“ opravil se. Sam se znovu pousmála.
„Plukovníku Carterová, na můstek, opakuji, plukovník Carterová, ať se neprodleně dostaví na můstek,“ ozývalo se z interkomu.
„To jsme to zvládli rychle,“ podotkla a zamířili si to pryč z místnosti.
„Když se člověk baví…“ nedopustil si poznámku Jack a následoval Sam.
Dvojice došla na můstek, přítomní, jak se patří, zasalutovali, generál jim dal pohov a Carterová začala klást otázky.
„Kolik zbývá do výstupu?“ dívala se na Markse.
„Jeden a půl minuty, madam,“ odpověděl major.
„Jak jsme na tom s opravami?“ pokračovala.
„Před malou chvílí jsem dostal hlášení od desátníka Fieldse, se štíty jsou hotovi.“
„Výkon?“ zeptal se tentokrát Jack.
„Šedesát osm procent, pane,“ opáčil Kevin.
„A zbraně?“ ptal se dál O’Neill.
„Máme tři funkční asgardské platformy, čtyřiadvacet railgunů, dvanáct raketových sil, ale jsme bez hlavic, pumovnice na horizont rovněž zeje prázdnotou,“ podal stručné hlášení o současném zbraňovém arsenálu Marks.
„Myslíte si, že nás tam budou Luciáni a Praví jaffové čekat?“ zeptala se Carterová Jacka.
„Svobodní jaffové budou jako další na řadě,“ oznámil zjevný fakt.
„I tak jim ale bude nějakou dobu trvat, než se přeskupí a dostanou k Chulaku,“ uvažovala nahlas.
„Jestli už tam nebyli…“ to vyvolalo v každém jistý pocit nejistoty.
„Deset vteřin do výstupu,“ prohlásil major Marks, sledujíc odpočet na obrazovce před sebou.
„Štíty na maximum, nabijte asgardské paprsky, railguny do automatického režimu, F-tři nula dvojky v pohotovosti,“ vydala šňůru rozkazů a současně se posadila do svého křesla.
„Jdeme ven,“ zvolal. Hammond opustil hyperprostor několik stovek tisíc kilometrů od planety. Následovalo zažehnutí podsvětelných motorů. Plavidlo se s aktivní energetickou bariérou pomalu přibližovalo k Chulaku.
„Stav?“ otázala se Carterová.
„Jsme tu sami,“ odpověděl ji major Marks.
„Na orbitu, navažte spojení,“ přikázala a skrz čelní průzor sledovala Chulak, který se, jak se Hammond dostával stále blíže, zvětšoval.
„Madam, neodpovídají na naše volání,“ oznámil Kevin.
„Není něco s komunikací?“ zkusila Sam.
„U nás vše funguje správně,“ reagoval.
„Proskenujte planetu,“ nařídil generál O’Neill. Marks ihned provedl. Výsledek ho doslova a do písmene zarazil.
„Pane, planeta je bez známek života…“
Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, Woolseyho kancelář
Richard seděl za svým stolem. Před sebou měl ve stojanu usazený tablet, po kterém tu a tam přejel prstem, čímž otočil na další virtuální stránku. Pročítal si hlášení z mise, které před několika dny obdržel od majora Lornea. Nejednalo se o moc záživné čtení, koneckonců šlo o rutinní misi. Žádné stavby nebo ruiny, žádná potyčka s Wraithy, prostě nic. I přesto Evan dokázal své hlášení natáhnout na několik listů.
Woolsey ani nedočetl. Dvěma prsty přejel po obrazovce a ta okamžitě zčernala. Naplno se opřel do křesla, zaklonil hlavu a zavřel oči. Slyšitelně vydechl. Snažil se prací alespoň částečně zapomenout. Ale nešlo to. Věděl, že teď přijde ta pravá zkouška jeho schopností.
„Pane Woolsey!“ vyrušil ho McKay neohrabaně svým příchodem.
„Neučili vás klepat, doktore?“ odvětil nevrle Richard. Rodney se zarazil.
„Omlouvám se,“ zareagoval hbitě a zpomalil.
„Co potřebujete?“ zeptal se již vlídněji.
„Destructora,“ prohodil jako by nic.
„Tohle jsme už jednou probírali, doktore.“ Woolsey na tohle neměl náladu.
„Vzpomínám si,“ ujistil ho. „Teď se ale jedná o něco daleko důležitějšího,“ navnadil Rodney Woolseyho, aby začal dávat větší pozor.
„Na co narážíte?“
„Před několika hodinami senzory zachytily jakousi subprostorovou anomálii.“
„Ano,“ přitakal.
„Nedokázaly ji ale přesně identifikovat. Proto jsem zkusil zvýšit jejich citlivost.“
„A už víte, o co jde?“ otázal se zvědavě.
„Ne, pořád to nestačí,“ odvětil Rod.
„Tak proč chcete Destructora?“ nechápal.
„Senzory sice nedokázaly rozpoznat tu anomálii, ale alespoň jsem zjistil, odkud to pochází.“ Soudě podle Woolseyho výrazu raději pokračoval: „P4M-281, podle databáze je tam brána, tu se nám ale nepodařilo vytočit.“
„Nenapadlo vás třeba, že to s tím může souviset?“ nadhodil Richard.
„To si nemyslím,“ zakroutil hlavou, „kromě brány tam mají Wraithi základnu.“
„Takže podle vás za to můžou Wraithi?“ hodil na něj tázavý pohled.
„Přesně,“ ukázal na něj ukazováčkem, „kdo ví, co tam dělají,“ podotkl.
„Chápu, doktore. Ale jen průzkum, nemůžeme si dovolit přijít o další loď.“
„Snad si nemyslíte, že bych se pustil do Wraithů s jedinou lodí.“
„A právě proto s vámi raději poletí plukovník Sheppard,“ podíval se mu přímo do očí velitel Atlantidy.
„Počítal jsem s tím,“ zajásal Rod a už si chtěl šáhnout na ucho, „a co zbytek posádky?“
„Všichni dostali volno, nebudu to měnit, poletíte jen vy dva,“ odpověděl mu. Rodney následně již aktivoval vysílačku.
„Shepparde, kde jsi?“ Nic. Zkusil to znovu. John se stále nehlásil.
„Zase u sebe nemá vysílačku,“ zabědoval a beze slov odešel z Richardovy kanceláře. Ten si povzdechl, opět zaklonil hlavu, zavřel oči a dál se utápěl ve vzpomínkách.
McKay mezitím došel do řídící místnosti, kde přistoupil k jedné z konzol. Šáhl na několik krystalů, následně se otočil. Jeho pohled spočinul na LCD obrazovce, na které byly zobrazeny signály z podkožních lokátorů. Z nepřeberného množství vysílačů ho zajímal pouze jeden jediný, a to ten Sheppardův. Našel jej na jihozápadním mole. Odebral se za ním. Absolvoval jeden transport a pár minut chůze. Pomalým krokem došel k Johnovi, který seděl na samém okraji mola, měl pokrčenou levou nohu, na které měl položenou levou ruku. Po jeho levém boku se válely dvě prázdné plechovky od piva a jedna ještě nenačatá, okolo té byl plastový kroužek, který navazoval na tři prázdné. Z poslední ze čtveřice, kterou třímal v pravé ruce, pomalu upíjel. Zároveň si vychutnával západ zdejší hvězdy.
„Shepparde,“ oslovil jej, „co tu děláš?“
„Řekněme, že přemýšlím,“ odvětil a dopřál si další lok hořkého moku.
„Můžu se přidat?“ položil Sheppardovi otázku a přešel tak, aby Johnovi viděl do obličeje.
„Víc hlav víc ví,“ odvětil a podal mu poslední plechovku. Rodney oddělal plastový kroužek, plechovku za jemného syčení otevřel a přisedl si.
„Je to tu pěkné,“ zkusil nějak začít Rod.
„Proč jsi tady?“ šel přímo na věc.
„Potřebuji tvoji pomoc,“ přiznal se.
„Pokračuj,“ vyzval ho.
„Podařilo se mi zjistit místo původu té anomálie, brána nejde vytočit, takže jedinou možností je loď,“ vysvětlil.
„Woolsey ti dal klíčky od Destructora?“
„Jen pod podmínkou, že budeš řídit,“ opáčil.
„Už jsi velký kluk, Rodney, tohle bys zvládl,“ usmál se na něj.
„Nezačínej zase,“ zamračil se.
„Jdeš nebo ne?“ otázal se ho.
„Víš, že si tohle nenechám ujít.“ Vstal, dopil zbytek piva a s lehkým říhnutím odešel k transportéru. Rodney mu byl v patách. Dvojice došla do hangáru, kde nasedli do jumperu, který je dopravil na palubu mohutného korábu. Zanedlouho se ocitli na můstku, kde pracovali pouze dva technici. Ty McKay transportoval na Atlantidu.
Sheppard usedl na místo pilota a ihned začal s předletovou přípravou. Rodney mezitím dal vědět řídícímu. John zažehl podsvětelné motory a začal se vzdalovat od Vity. Po několika vteřinách letu se před Destructorem otevřelo hyperprostorové okno, do které ladně vklouzl.
Necelé tři hodiny stačily výkonným hypermotorům, aby dostaly loď na požadované souřadnice. Sheppard pro jistotu vystoupil o pár vteřin dříve. Plavidlo zamaskoval a dále pokračoval jen podsvětelnou rychlostí. McKay již netrpělivě čekal na údaje ze senzorů. Na žádné z planet v dosahu nezachytily senzory žádné známky života. V okolí nebyla krom Destructora přítomna žádná loď. Jediné, co senzory detekovaly, byla subprostorová anomálie.
Seržant Alexandra Queen seděla na podlaze opřena o zeď. Kolena si rukama tlačila k břichu. Na nic nezaměřena hleděla skrz mříž. Neustále přemýšlela nad tím, jak se sem mohla dostat. Jedna verze za druhou se ji míhala před očima. Žádná z nich jí však nedávala dostatečný smysl. Jediná osoba, která by ji mohla osvětlit situaci, ležela na podlaze v bezvědomí. Občas ji zkontrolovala. Pravidelně se zvedající hrudník, v jehož středu se vyjímala ošklivá krvavá rána, ji alespoň částečně uklidňoval.
Cítila se vyčerpaně, její schopnosti ji neposlouchaly. Jediné, co mohla dělat, bylo čekat. Hodina míjela hodinu a ona stále seděla na podlaze. Již začínala být trochu zoufalá. Vstala. Přešla k mřížím. Pohlédla do chodby. Nikdo. Zavřela oči. Začala se pekelně soustředit. Po minutě, když už se lehce třásla, její snažení ustalo. Opřela se o mříž a těžce oddychovala. Otočila hlavu na bezvládné tělo. Beze změny. Podívala se opět do chodby. Spatřila dvojici bytostí, která se stále přibližovala. Nakonec oba došli až k cele. Jejich zrak spočinul na Alex. Ta jejich pohled opětovala. Po chvíli rozmýšlení jeden, pravděpodobně voják, došel k panelu, pomocí kterého vězení otevřel. Druhý bez váhání přikročil k seržantce, kterou pevně chytil za pravou ruku. Alex se pokoušela vymanit z jeho sevření, ale bezúspěšně.
Dvojice dovlekla Queen do rozlehlé místnosti. Stejně temná jako chodby či cela. Hodně vysoký strop naznačoval širší využití. Uprostřed stál kamenný stůl, v jehož čele byla usazena osoba, která již na první pohled vzbuzovala respekt. Aniž by kdokoliv promluvil, dovedli vojáci Alex ke stolu, přímo naproti neznámé osobě, a vzápětí odešli. Seržantka se rozhlédla kolem sebe, její pohled ale nakonec spočinul na jediné osobě v místnosti. Řádnou chvíli si ji měřila.
„Posaďte se,“ protrhla ticho a rukou ukázala na židli za Alexiinými zády.
„Co chcete? Proč jste nás unesli?“ chrlila jednu otázku za druhou.
„Řekla jsem, posaďte se!“ Alex byla proti své vůli donucena si sednout.
„Já budu pokládat otázky!“ rozkřikla se, vstala a zamířila si to k Alex, která se snažila vstát.
„Odkud pocházíš?“ procedila. Alex bylo zcela jasné, v jaké situaci se nachází.
„Jako byste to už dávno nevěděli,“ odpověděla, stále se zmítajíc v křesle.
„Máš silnou mysl,“ zazubila se. „Stejně jako ten druhý,“ dodala.
„Nic ti neřeknu,“ zvolala připravena na všechno.
„Dozvím se, co potřebuji vědět,“ zdvihla svou ruku a rychlým pohybem ji přitiskla k hrudi Alex.
Ictus
„Půl minuty do výstupu,“ upozornila Carisia sedící za konzolí.
„Štít a maskování, deset vteřin před výstupem přejděte na ruční řízení, chci tichý výstup,“ přikázal Atius, kapitán lodi.
„Rozumím,“ splnila kapitánovy rozkazy.
Ictus poklidně plul hyperprostorovým tunelem a zároveň se blížil k požadovaným souřadnicím. Několik stovek kilometrů od, podle databáze lodi bezvýznamné planety, se objevila sotva zaznamenatelná subprostorová anomálie, ze které vyskočil zamaskovaný Ictus.
„Jak jsme na tom?“ položil kapitán otázku bezprostředně po výstupu.
„Probíhá sken soustavy,“ odpověděl mu Quintin.
„Vše v pořádku, až na jednu z planet, senzory nedokážou zmapovat povrch, něco je blokuje,“ přidal se Illarius.
„Zvýšit výdej generátorů na osmdesát procent,“ podíval se Atius na holografickou obrazovku. Illarius provedl. Výsledek se zanedlouho dostavil. Senzorový systém byl posílen a jeho účinnost se zvýšila o čtyři sta procent. Nyní dokázal proniknout skrz rušení. Atius i zbytek posádky si ihned začal procházet údaje.
„Wraithi,“ odfrkl kapitán s opovržením.
„Velká stavba na povrchu, žádná plavidla,“ navázala Carisia.
„Co způsobuje to rušení?“ ptal se kapitán.
„Hvězdná brána,“ ozval se Illarius, zároveň zmáčknul několik tlačítek, „napojil jsem se na ni,“ pročítal si informace. „Je aktivní již několik hodin,“ podíval se na Atiuse.
„Zavřete ji,“ opětoval jeho pohled. Illarius otočil hlavu zpět ke konzoli. Opět zmáčkl sérii kláves. Kýžený výsledek se ale nedostavil.
„Nemohu, odmítá přijmout příkaz.“
„Vždycky se něco najde. Přibližte se na dostřel, aktivujte zbraňový systém,“ prohodil Atius rozhodným hlasem.
„Nemůžete ji zničit,“ zastavil ho Illarius. „Údaje jsou odlišné, mohlo by dojít k něčemu daleko horšímu.“
„Co tedy navrhujete?“ otázal se Atius Illariuse.
„Atlantidu, odtamtud hvězdnou bránu můžeme bezpečně vypnout.“
„Modli se, ať vůbec stojí,“ ozval se doposud mlčící Valero.
„Alespoň budeme vědět, na čem jsme,“ podotkl Quintin.
„Dobrá, kurz k Atla…“ Atius nestihl doříct, do řeči mu skočila Carisia: Počkejte,“ čímž si získala pozornost. „Senzory zachytily dvě odlišné známky života,“ odmlčela se. „Jsou to Lanteané,“ vydechla.
„Vždycky,“ řekl si sám pro sebe Atius. „Co tam vůbec dělají?“ položil řečnickou otázku. „Můžeme je přenést?“ natočil hlavu na Carisiu.
„Bohužel, paprsek rušením nepronikne,“ zakroutila hlavou. Kapitánovi i posádce bylo jasné, co bude následovat.
„Připravte se, za dvě minuty v hangáru,“ rozhodl velitel a zvedl se z křesla.
„Ty ne,“ zastavil Illariuse, „budeme potřebovat krytí, kdyby se něco zvrtlo.“ Ten pochopil a odebral se nazpátek ke své konzole. Zbylí byli za dvě minuty připraveni a čekali na kapitána v hangáru, ve speciálně, pro tuto jednotku upravené verzi jumperu. Atius si sedl na místo co-pilota, Valero se chopil kniplu, ještě v hangáru loď zamaskoval a vzápětí zvýšil tah motorů. Jumper vystřelil z hangáru a zamířil přímo k okupované planetě.
Galaxie Mléčná dráha, USS George Hammond, strojovna
Motory plavidla třídy Daedalos pracovaly na svůj nejvyšší možný výkon. Hammond putoval skrz subprostor již několik hodin. Na lodi samotné panovala ponurná nálada. Každý neustále myslel na Zem, na své blízké a přátele. Cítili jistý druh viny, zároveň toužil po pomstě. Nyní měli ale zcela jiný úkol. Ze všeho nejdřív potřebovali dostat loď do co možná nejlepšího stavu. Během bitvy utrpěl Hammond značné škody. Na paškál si technici vzali především zbraně, dále jejich péči potřebovala trojice emitorů štítu, na seznamu však byly i podsvětelné motory, na kterých v současné době pracovala plukovník Carterová, které asistoval generál O’Neill.
Sam stála u vysunutého šuplíku s krystaly, ty zářily. Na dvojici krystalů byly připojené kabely, které vedly přímo do jejího tabletu. Občas její prst spočinul na dotykové obrazovce. Jakmile udělala, co potřebovala, kabely odpojila a šuplík zasunula. Přešla k dalšímu.
„Carterová, to jste mě sem vzala jen, abych se na vás díval?“ ozval se zjevně znuděný generál, jenž seděl na stoličce nedaleko řídícího pultu.
„Vydržte, pane, za chvíli na vás přijde řada,“ uklidnila ho, zároveň vysunula šuplík, tady byly krystaly pohaslé. Čtyři z nich byly spálené, takový se jí naskytl pohled. Odložila tablet, ze zdi sejmula středně velký hliníkový kufr s logem její lodi, položila ho na blízký stůl a otevřela. Z molitanové pěny vyjmula čtyři, z celkově osmi krystalů. Vzápětí vyndala spálené krystaly a na jejich místo dala fungl nové, šuplík se ale nerozsvítil. To očekávala.
„Pane,“ zavolala a O’Neill sebou cukl.
„Ano?“ věnoval ji veškerou svou pozornost.
„Mohl byste, prosím, zapnout trojku?“
„Jistě,“ přitakal a přesunul se ke kontrolnímu panelu.
„Ale jen na deset procent,“ dodala. Jack jako zkušený mazák pomačkal ta správná tlačítka. Výsledek se dostavil v podobě zářících krystalů. Sam došla k O’Neillovi a přes jeho rameno se dívala na obrazovku, na které svítily údaje o stavu podsvětelného pohonu.
„Můžu?“ natahovala ruky ke klávesnici. Jack se odpíchl od podlahy a vzdálil se o pár metrů. Sam spustila diagnostiku, ta dopadla úspěšně, a ona tak mohla zatížit systém naplno.
„Dobrá práce,“ usmál se na Sam. Plukovnice jeho úsměv opětovala.
„Motory bychom měli,“ poznamenal. Carterová se na něj upřeně podívala.
„Ehm, motory byste měla,“ opravil se. Sam se znovu pousmála.
„Plukovníku Carterová, na můstek, opakuji, plukovník Carterová, ať se neprodleně dostaví na můstek,“ ozývalo se z interkomu.
„To jsme to zvládli rychle,“ podotkla a zamířili si to pryč z místnosti.
„Když se člověk baví…“ nedopustil si poznámku Jack a následoval Sam.
Dvojice došla na můstek, přítomní, jak se patří, zasalutovali, generál jim dal pohov a Carterová začala klást otázky.
„Kolik zbývá do výstupu?“ dívala se na Markse.
„Jeden a půl minuty, madam,“ odpověděl major.
„Jak jsme na tom s opravami?“ pokračovala.
„Před malou chvílí jsem dostal hlášení od desátníka Fieldse, se štíty jsou hotovi.“
„Výkon?“ zeptal se tentokrát Jack.
„Šedesát osm procent, pane,“ opáčil Kevin.
„A zbraně?“ ptal se dál O’Neill.
„Máme tři funkční asgardské platformy, čtyřiadvacet railgunů, dvanáct raketových sil, ale jsme bez hlavic, pumovnice na horizont rovněž zeje prázdnotou,“ podal stručné hlášení o současném zbraňovém arsenálu Marks.
„Myslíte si, že nás tam budou Luciáni a Praví jaffové čekat?“ zeptala se Carterová Jacka.
„Svobodní jaffové budou jako další na řadě,“ oznámil zjevný fakt.
„I tak jim ale bude nějakou dobu trvat, než se přeskupí a dostanou k Chulaku,“ uvažovala nahlas.
„Jestli už tam nebyli…“ to vyvolalo v každém jistý pocit nejistoty.
„Deset vteřin do výstupu,“ prohlásil major Marks, sledujíc odpočet na obrazovce před sebou.
„Štíty na maximum, nabijte asgardské paprsky, railguny do automatického režimu, F-tři nula dvojky v pohotovosti,“ vydala šňůru rozkazů a současně se posadila do svého křesla.
„Jdeme ven,“ zvolal. Hammond opustil hyperprostor několik stovek tisíc kilometrů od planety. Následovalo zažehnutí podsvětelných motorů. Plavidlo se s aktivní energetickou bariérou pomalu přibližovalo k Chulaku.
„Stav?“ otázala se Carterová.
„Jsme tu sami,“ odpověděl ji major Marks.
„Na orbitu, navažte spojení,“ přikázala a skrz čelní průzor sledovala Chulak, který se, jak se Hammond dostával stále blíže, zvětšoval.
„Madam, neodpovídají na naše volání,“ oznámil Kevin.
„Není něco s komunikací?“ zkusila Sam.
„U nás vše funguje správně,“ reagoval.
„Proskenujte planetu,“ nařídil generál O’Neill. Marks ihned provedl. Výsledek ho doslova a do písmene zarazil.
„Pane, planeta je bez známek života…“
Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, Woolseyho kancelář
Richard seděl za svým stolem. Před sebou měl ve stojanu usazený tablet, po kterém tu a tam přejel prstem, čímž otočil na další virtuální stránku. Pročítal si hlášení z mise, které před několika dny obdržel od majora Lornea. Nejednalo se o moc záživné čtení, koneckonců šlo o rutinní misi. Žádné stavby nebo ruiny, žádná potyčka s Wraithy, prostě nic. I přesto Evan dokázal své hlášení natáhnout na několik listů.
Woolsey ani nedočetl. Dvěma prsty přejel po obrazovce a ta okamžitě zčernala. Naplno se opřel do křesla, zaklonil hlavu a zavřel oči. Slyšitelně vydechl. Snažil se prací alespoň částečně zapomenout. Ale nešlo to. Věděl, že teď přijde ta pravá zkouška jeho schopností.
„Pane Woolsey!“ vyrušil ho McKay neohrabaně svým příchodem.
„Neučili vás klepat, doktore?“ odvětil nevrle Richard. Rodney se zarazil.
„Omlouvám se,“ zareagoval hbitě a zpomalil.
„Co potřebujete?“ zeptal se již vlídněji.
„Destructora,“ prohodil jako by nic.
„Tohle jsme už jednou probírali, doktore.“ Woolsey na tohle neměl náladu.
„Vzpomínám si,“ ujistil ho. „Teď se ale jedná o něco daleko důležitějšího,“ navnadil Rodney Woolseyho, aby začal dávat větší pozor.
„Na co narážíte?“
„Před několika hodinami senzory zachytily jakousi subprostorovou anomálii.“
„Ano,“ přitakal.
„Nedokázaly ji ale přesně identifikovat. Proto jsem zkusil zvýšit jejich citlivost.“
„A už víte, o co jde?“ otázal se zvědavě.
„Ne, pořád to nestačí,“ odvětil Rod.
„Tak proč chcete Destructora?“ nechápal.
„Senzory sice nedokázaly rozpoznat tu anomálii, ale alespoň jsem zjistil, odkud to pochází.“ Soudě podle Woolseyho výrazu raději pokračoval: „P4M-281, podle databáze je tam brána, tu se nám ale nepodařilo vytočit.“
„Nenapadlo vás třeba, že to s tím může souviset?“ nadhodil Richard.
„To si nemyslím,“ zakroutil hlavou, „kromě brány tam mají Wraithi základnu.“
„Takže podle vás za to můžou Wraithi?“ hodil na něj tázavý pohled.
„Přesně,“ ukázal na něj ukazováčkem, „kdo ví, co tam dělají,“ podotkl.
„Chápu, doktore. Ale jen průzkum, nemůžeme si dovolit přijít o další loď.“
„Snad si nemyslíte, že bych se pustil do Wraithů s jedinou lodí.“
„A právě proto s vámi raději poletí plukovník Sheppard,“ podíval se mu přímo do očí velitel Atlantidy.
„Počítal jsem s tím,“ zajásal Rod a už si chtěl šáhnout na ucho, „a co zbytek posádky?“
„Všichni dostali volno, nebudu to měnit, poletíte jen vy dva,“ odpověděl mu. Rodney následně již aktivoval vysílačku.
„Shepparde, kde jsi?“ Nic. Zkusil to znovu. John se stále nehlásil.
„Zase u sebe nemá vysílačku,“ zabědoval a beze slov odešel z Richardovy kanceláře. Ten si povzdechl, opět zaklonil hlavu, zavřel oči a dál se utápěl ve vzpomínkách.
McKay mezitím došel do řídící místnosti, kde přistoupil k jedné z konzol. Šáhl na několik krystalů, následně se otočil. Jeho pohled spočinul na LCD obrazovce, na které byly zobrazeny signály z podkožních lokátorů. Z nepřeberného množství vysílačů ho zajímal pouze jeden jediný, a to ten Sheppardův. Našel jej na jihozápadním mole. Odebral se za ním. Absolvoval jeden transport a pár minut chůze. Pomalým krokem došel k Johnovi, který seděl na samém okraji mola, měl pokrčenou levou nohu, na které měl položenou levou ruku. Po jeho levém boku se válely dvě prázdné plechovky od piva a jedna ještě nenačatá, okolo té byl plastový kroužek, který navazoval na tři prázdné. Z poslední ze čtveřice, kterou třímal v pravé ruce, pomalu upíjel. Zároveň si vychutnával západ zdejší hvězdy.
„Shepparde,“ oslovil jej, „co tu děláš?“
„Řekněme, že přemýšlím,“ odvětil a dopřál si další lok hořkého moku.
„Můžu se přidat?“ položil Sheppardovi otázku a přešel tak, aby Johnovi viděl do obličeje.
„Víc hlav víc ví,“ odvětil a podal mu poslední plechovku. Rodney oddělal plastový kroužek, plechovku za jemného syčení otevřel a přisedl si.
„Je to tu pěkné,“ zkusil nějak začít Rod.
„Proč jsi tady?“ šel přímo na věc.
„Potřebuji tvoji pomoc,“ přiznal se.
„Pokračuj,“ vyzval ho.
„Podařilo se mi zjistit místo původu té anomálie, brána nejde vytočit, takže jedinou možností je loď,“ vysvětlil.
„Woolsey ti dal klíčky od Destructora?“
„Jen pod podmínkou, že budeš řídit,“ opáčil.
„Už jsi velký kluk, Rodney, tohle bys zvládl,“ usmál se na něj.
„Nezačínej zase,“ zamračil se.
„Jdeš nebo ne?“ otázal se ho.
„Víš, že si tohle nenechám ujít.“ Vstal, dopil zbytek piva a s lehkým říhnutím odešel k transportéru. Rodney mu byl v patách. Dvojice došla do hangáru, kde nasedli do jumperu, který je dopravil na palubu mohutného korábu. Zanedlouho se ocitli na můstku, kde pracovali pouze dva technici. Ty McKay transportoval na Atlantidu.
Sheppard usedl na místo pilota a ihned začal s předletovou přípravou. Rodney mezitím dal vědět řídícímu. John zažehl podsvětelné motory a začal se vzdalovat od Vity. Po několika vteřinách letu se před Destructorem otevřelo hyperprostorové okno, do které ladně vklouzl.
Necelé tři hodiny stačily výkonným hypermotorům, aby dostaly loď na požadované souřadnice. Sheppard pro jistotu vystoupil o pár vteřin dříve. Plavidlo zamaskoval a dále pokračoval jen podsvětelnou rychlostí. McKay již netrpělivě čekal na údaje ze senzorů. Na žádné z planet v dosahu nezachytily senzory žádné známky života. V okolí nebyla krom Destructora přítomna žádná loď. Jediné, co senzory detekovaly, byla subprostorová anomálie.
Za korekci, poradenství a další podobné věci vděčím SPeeDymu, kterému ještě jednou děkuji.
Komentáře jsou jako vždy vítány.
Skvělý díl 
Počítam, že by to mohli byť Antici v stázových komorách, ale istý si tým niesom. 
