SG: Stargate: Portmolior - 14. díl!

Dneska potřetí čtu slovo DEATH.... navíc tady, kde to všichni už dávno vědí mi přijde zbytečné projevovat takovéto znalosti jazyka Angličanů, Američanů a dalších

NJN, tady je to opravdu zbytečné, ale mrzí mě to. Takhle povídka byla dobrá.

[Dragon]

trvalo to dlouho, ale kupodivu jsem si zapamatoval že tato povídka má jen 14 částí, takže už to otvírám, jako normální topic a ne jako kdyby tu měl být další díl
je to opravdu DEATH
R.I.P (Requiescat In Pace)
Speciálně pro tebe

jinak opravdu se mi bude tato povídka chybět, zvlášť když tak dobře začala, pokračovala, ale jak skončí se už nedozvíme

btw:
proč se opakuji?

NO,už jsou to 2 MĚSÍCE a poříd ani čárka od našeho autora

Musíme předpokládat že je buďto posmrti, nebo z noci na den zapoměl psát

Od něj se konce povídky asi už nedočkáme,nechtěl by to někdo dopsat za něj

si to dopiš sám, když jsi tak chytrý....A podle mě máš dosti špatné propočty, když píšeš 2 měsíce..... A navíc: Už je to 2 měsíce....když už tak jsou to......

Tím 2 měsíce sem myslel dobu od posledního příspěvku

Jinak, já bych to nemohl dělat, protože popsat 1 stránku formátu A4 o tématu které sem ani nevymyslel, a nemám ani představu jak ho dokončit,se mi zdá nereálné, protože sem NIKDY žádnou povídku nenapsal, a tudíž nemám ani patřičné zkušenosti,zkus to TY, ty si tady ten kdo píše povídky.

Notak!!! Kdo tady zase ruší klid mrtvých...
Aspoň, že ten Dark Angel to tu koriguje, takhle ostře ve všem stírací příspěvky se mi líbí...

tak už dost nechte mrtvé odpočívat v pokoji a ať se zvás nestanou nosiči Noximátózi. Je již mnoho lidí na foru kteří jí jsou napadeni

[Dragon]

ale no tak kdo nám to tu ruší mrtvé?
copak nemůžete nechat padlé odpočívat v pokoji? prostě tato povídka a ještě jedna též dobrá už nikdy nepovstane ( i když nikdy neříkej nikdy...).

prostě a jednoduše abych to ukončil

vyzívám tě Noximo abys sem přišel a napal jasné stanovisko nemusí být nutně hned další dí, ale když sem přijdeš a napíšeš zítra se na to kouknu (pouze příklad) tak já ti uvěřím a když napíšeš toho a toho dne bude pokračování opět uvěřím, ale pokud to nesplníš (ano něco ti do toho vleze to se stane) tak by se hodila alespoň omluva

no jinak ať si každej zatím v hlavě vymyslí svůj Alternativní průběh až do konce což je sice velmi těžké ale co

odpočívej v míru a v pokoji

Omlouvám se, že reaguji takhle opožděně, ale tohle fórum už vůbec nesleduji a z nějakého důvodu mi systém neposlal upozornění na nové příspěvky.

Každopádně co si budem nalhávat, tu povídku nedopíšu. Jsem od přírody líný, povídka má u mě minimální prioritu a dostal bych se k ní možná tak někdy o prázdninách a to tak s 10% pravděpodobností.
Proto, pokud má někdo zájem, klidně ho nechám, ať ji dopíše za mě.
Řeknu mu jak jsem si představoval, že by měla poslední epizoda probíhat a jak to mělo být všechno ukončeno.

A jen tak pro zajímavost, tady je ukázka začátku epizody, která se mi tu už pekelně dlouho válí:

Poslední den Nového světa.

Errik Erricson se procházel chladným podvečerem Stockholmskými ulicemi. Zastavil před rušnou křižovatkou a čekal na zelenou. Podíval se na oblohu. Kdesi v dáli rozeznal vesmírnou loď velká skvrna přímo před Novým Jupiterem. Z takové dálky nepoznal jaký typ to přesně je. Od Odhalení se lodě drželi na mnohem nižší orbitě jen těsně nad leteckými linkami a výjimečně prolétly i přímo nad městem.
Errik vytáhl telefon a loď si vyfotil. Byl to jeho koníček. Patřil mezi sci-factiky, jak tuto moderní subkulturu trefně pojmenoval časopis People, fanoušky světa, který se z ničeho nic zaplnil úžasnými novými technologiemi, hvězdnými loděmi, teleporty, novou hvězdou, která osvětlovala oblohu! Zaplatil si cestu do Honk-Kongu jenom aby mohl projít hvězdnou branou. Zpět domů se pak vrátil oklikou přes New York a Sydney. Během pouhých čtyř hodin. Pravý sen sci-fi spisovatele jímž Errik byl. Stačilo zvednout hlavu a byl přeplněn inspirací. Ovšem zůstat originální bylo těžší.
Nový Jupiter prodloužil den už o dobrou hodinu a bylo na čase aby přenechal vládu noci. Světelné filtry začali blokovat záření a během čtvrt hodiny na planetu dolehla noc. Automatické fotobuňky začali rozsvěcovat města po celé východní straně severní polokoule.
To už ale seděl ve svém bytě před počítačem a textový ukazatel mu provokativně poblikával na začátku prázdného dokumentu. Ne, že by neměl nápady, ale, ačkoliv byl nadšeným sci-factistou, při psaní chtěl i nadále zůstat ve vodách sci-fi. Problém bylo odlišit literaturu faktu od beletrie. Každý den prosákla na veřejnost nějaká zpráva z misí SG-týmů a filmová studia se prala o práva na jejich filmové přepisy.
Nakonec se rozhodl recyklovat svojí starou krátkou povídku a přepracovat ji do delší formy. Povídka pojednávala o mimozemšťanech se zvláštní schopností doslova zhmotnit historii kolem sebe, kteří kráčeli po spálené Zemi budoucnosti a přiváděli vymřelou rasu lidí zpět k životu. Jenže xenofobní jedinci mezi lidmi na mimozemšťany útočili a v průběhu let postupně snižovali jejich počet. Jenže s každým mrtvým mimozemšťanem exponenciálně sláblo pole vytvářené jejich jedinečnou schopností. Mocná říše lidí se tak postupně zmenšovala z desítek osídlených planet na pouhou hrstku zbývajících, kteří si zmenšování neuvědomovali.
Dal se do psaní a doufal, že se v následujících dnech neobjeví složka popisující stejnou událost na opačné straně naší galaxie. I když část jeho duše byla touto možností nadšená…


Elizabeth Weir vstala z nepohodlné postele a šla si postavit na kávu. Byla nevyspalá a rozmrzelá. Když nalila vodu do rychlovazné konvice a spustila ji, tak se šla osprchovat. Poté se oblékla do formálního oblečení, vzala si diplomatický kufřík do jedné ruky a horkou kávu opatrně do druhé. Vyšla na chodbu.
Nezaměnitelné šedé stěny a barevné ukazatele na podlaze. SGC. Mladí vojíni a jiné šarže ji zdravili a ona sotva slyšitelně odpovídala. Blížila se k výtahu. Viděla, že jeho dveře se brzy zavřou. Rozeběhla se k němu a volala na kohokoliv uvnitř, ať podrží dveře. Marně. Zabouchly se jí přímo před očima. Navíc ucítila na ňadrech a břiše horko. Polila se kávou.
Začal s ní lomcovat vztek. Vší silou kopla do železných dveří a hrnek se zbytkem kávy roztříštila o zem. Pak hlasitě zařvala. Naštěstí v dohledu nebyl nikdo, kdo by ji slyšel.
Vrátila se zpět do svého pokoje, aby si vzala čisté oblečení. Podívala se do zrcadla a zhluboka se nadechla. Pak promluvila sama k sobě.

- „Tak klid Liz, všechno se urovná, všechno se urovná…“

Ovšem sama tomu nevěřila. Měla důvod být nervózní a rozrušená. Dnes se konalo další zasedání Aliance, první od doby, kdy Kelowna vyhlásila Zemi válku. Právníci zkoumali smlouvy Aliance, aby zjistili možný dopad tohoto kroku na Alianci samotnou. Smlouvy zjevně s takovouto alternativou nepočítali. Problém byl, že Kelowna z Aliance nevystoupila, to by bylo smluvně ošetřené, ale takhle všechny ostatní členy Aliance postavila do složité situace, kdy na základě smluv se dostal do války každý s každým. Aliance totiž byla povinována bojovat jak po boku Země, tak po boku Kelowny.
Elizabeth věřila a doufala, že dobytí Kelowny tento gordický uzel rozpletlo, protože v nastávající ofenzívě Aschenů se Zemi bude hodit jakákoliv pomoc. A byla to právě tato událost, která popohnala obávanou schůzku.
Elizabeth zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak se na sebe podívala do zrcadla. Byla unavená, nevyspalá, pofiderně upravená a připravená.
Opět vyšla na chodbu, tentokrát ráznějším krokem. Pozdravy ignorovala a mířila přímo k výtahu. K výtahu, který se jí zabouchl přímo před očima.
Musela se smát ironii okamžiku. Mladý člen personálu, který ze země smetával keramické střepy, se na ní nechápavě podíval. Ona se podívala na ně, stále se nepřestala smát.

- „Promiňte…“

Uklízeč něco nesrozumitelně řekl. Byl příliš vyveden z míry doktorčiným podivným chováním, než aby mohl pořádně artikulovat.
Elizabeth mezitím přijel výtah. Konečně nastoupila a odjela do hlubin Cheyenne Mountain.


Alex Smith, mladý černoch, běžel ranním New Yorkem. Snažil se dohnat manko, které mu způsobil rozbitý budík. Bylo by nemilé přijít do práce pozdě během prvního týdne od nástupu. Košer Manhattan byl v posledních dnech neuvěřitelně zalidněný, což mu rozhodně nepomáhalo. Vrážel do vážně se tvářících byznysmanů, promrzlých stánkařů a hlídkujících policistů.
Konečně byl jeho cíl na dohled. Universe Inn. Hotel v nevelkém mrakodrapu, tyčícím se ve stínu stříbrného klenotu Freedom Tower.
Prosklenými dveřmi vběhl dovnitř a zamířil rovnou do šatny. Několik lidí se tu právě převlékalo do rozličných pracovních úborů. Došel ke své skříňce. U vedlejší se oblékal James Smith, jeho bratranec, kolega a nejlepší přítel.

- „Zdravím, nesháněl mě někdo?“

- „Čau, ne v pohodě, nemusels spěchat.“

- „Jakto, co se děje?“

- „Zase zavřeli bránu.“

Alex lehce bouchne do skříně a sedne si na lavičku. Zhluboka oddechuje.

- „To si děláš srandu. Já se sem ženu jako blázen a zbytečně. Kdy ji zase otevřou?“

- „To nevim, zavřeli ji na neurčito.“

- „Co se to děje poslední dobou? Jsem tu sotva týden a už to je potřetí co zrušili cesty. To zase nebude co dělat.“

- „Když to zavřeli na neurčito, tak by nás moh Glenstone nechat jít.“

- „A neproplatit nám to. To určitě, potřebuju platit nájem.“

- „To asi moc neovlivníš. Není brána, nejsou návštěvníci, nejsou potřeba recepční.“

- „Hmm, prostě si tam stoupnem a budeme se tvářit nenápadně.“

James se rozesmál.

- „Jo, to by mohlo vyjít…“

James a Alex se oblékli do hotelových uniforem a šli si stoupnout k recepci. Nikdo je domů neposlal.


Tyler Smith stál na střeše vysoké mrakodrapové budovy a zapisoval si něco do svého tabletu. Pohlédl na oblohu a spatřil několik světlých teček. Věděl, že to jsou hvězdné lodě, neodvažoval se však hádat jejich jména. Pohlédl na Lincolnův památník, před kterým v nové nízké budově byla usazena brána. Zamyslel se a opět začal zaznamenávat své myšlenky na přenosný počítač.
Na střechu vběhla mladá důstojnice v namodralé uniformě. Stála k Tylerovi zády. Důstojnice se rozhlížela, až si ho konečně všimla.

- „Doktore, zase máte vypnutou vysílačku?“

Tyler se podíval na malý přístroj, který měl připnutý k opasku a zapnul ho. Pak omluvně pokrčil rameny.

- „Jste žádán u generála.“

Tyler vzal tablet a napsal na něj vzkaz: Něco ohledně Kelowny? Pak jí ho ukázal

- „Nemyslím. Nejspíš ne. Neřekli mi, o co jde, ale podle toho, jak se všichni tváří, to bude něco velkého.“

Tyler vstal a následoval důstojnici. Dovedla ho až před konferenční místnost a nechala ho dovnitř vejít samotného.

Velká, dřevěně zařízená místnost s kruhovým půdorysem se hemžila vojáky s velkými frčkami a lidmi v drahých oblecích. Po celé délce stěn z velkých obrazovek zářily další obličeje lidí z celého světa. Občas se někdo na místo i transportoval.
Těsně nad dveřmi vysel nápis Staragate Worldwide Project – budova byla centrem koordinujícím vnitroplanetární cesty branou po celém světě. A nyní byla vzhůru nohama.

Tyler přistoupil k jednomu z vojáků a ukázal mu stejný vzkaz jako před chvílí důstojnici. Voják, Tyler nedokázal poznat jaké hodnosti, zavrtěl hlavou.

- „Kéž by. Ne kdepak. Kelowna dopadla dobře – lépe než jsme čekali. Tady jde o Ascheny. Z Abydosského památníku jsme dostali zprávu, že se masivní flotila Aschenů blíží k Zemi.

Tylerovi se zrychlil tep a vyschlo mu v krku. Rychle načmáral na tablet další slova.

- Jak masivní?

- „Vypadá to na poslední steč. Planetární Bezpečnost stahuje všechny lodě k Zemi.

Sálem se rozezněla žádost o ticho. Brigádní generál Davis, velitel SGWWP stál u mikrofonu. Během sekundy bylo ticho

- „Děkuji. Jak jistě víte, blíží se k nám nepřátelská armáda Aschenů. Dle zpravodajců se jedná o tu část armády, která s námi bojovala o ex-Lucianské planety v Gamma sektoru. Čítá přibližně stovku lodí, tedy dvakrát tolik, než kolik jich máme přímo na orbitě Země. Máme výhodu v Antickém křesle a měsíční základně, nemluvě o několika obranných satelitech. Pořád to ale nestačí na jejich poražení. Aschené přiletí během pěti hodin. Všechny lodě dostatečně blízko byly už obeslány. Problém je, že nejbližší z nich přiletí až po šesti hodinách a je jich pouze sedm.
Planetární bezpečnost vyhlásila stav nouze. Máme být připraveni aktivovat evakuační plány. Doktore Smithi, můžete je prezentovat?“

Tyler byl trochu zaskočený, ale vydal se k pultu.
Posledních několik měsíců od svého uzdravení byl převelen do SGWWP, kde měl pracovat na matematickém modelu evakuace lidí za pomocí bran. Za pomoci vědců z SGC se pokoušeli vyvinout překlenovací vytáčecí protokoly, které by umožnili vytočit více bran najednou. Bohužel neúspěšně.
Poté cestoval z města do města kde se věnoval propočítávání, za jakých podmínek by bylo možné přesunout nejvíce lidí na jiné planety. Musel zahrnout umístění brány v jednotlivých městech, její dopravní dostupnost a počet obyvatel, kteří by se mohli dostat během třiceti osmy minut do bezpečí.
Všechny výpočty se museli pozměnit pro každou hodinu s ohledem na časová pásma, den a noc kolem Země.
Na základě jeho výpočtů byly vybudovány na vytipovaných planetách záchranné vesnice schopné pojmout co nejvíce lidí.
Byla to nudná práce, ale intenzivní a dlouhodobá a hlavně mu pomáhala zapomenout.
Jeho výpočty však stále nebyly hotové. Matematický vzorec měl optimalizovaný pouze pro čtyři pětiny z měst. Avšak i u těch řádně propočítaných docházel k výsledku, že je možné přesunout pouze necelé tři tisíce lidí jednou branou.

Nyní měl své závěry prezentovat veliteli celosvětové sítě bran, stejně tak jeho podřízeným v jednotlivých městech.
Přistoupil k pultu, připojil svůj tablet a mlčky začal přednášet své závěry.


Yumi Nasuto se chystala na odchod z práce. Byla akorát půlnoc a její šéf, typický japonský workholik ji konečně nechal jít. Sbalila si věci do kabelky a šla si přivolat výtah. Přistoupil k ní postarší muž v obleku – kolega jejího šéfa z jiného oddělení. Zdvořile se uklonila a pustila ho prvního do výtahu. Dolů jeli mlčky.
Tokio nespalo. Mezi dnem a nocí byl jen minimální rozdíl. Všudypřítomné neonové reklamy osvětlovaly město a vytvářely surrealistické obrazce v kalužích vody.
Pršelo. Ulice byly plné lidí s deštníky. Masa anonymních tváří míjela Yumi bez povšimnutí. Seběhla do stanice metra a složila mokrý deštník. Metro bylo jako vždy přeplněné, ale měla štěstí a dokázala nastoupit hned do prvního vlaku.
O tři stanice později vystoupila a vylezla z metra. Její byt byl v budově hned přes ulici. Přeběhla ulici, aniž by roztahovala deštník. Nečekala, že během takové chvíle tolik promokne. Vyjela výtahem do pátého patra. Cestou se snažila rukou osušit si vlasy.
Ve svém malém bytě pustila televizi a šla se pořádně osušit do koupelny. Excentrická moderátorka v noční výstřední verzi televizních zpráv právě předčítala bulvární aktuality: Několik perliček ze života slavných, poznámku o dalším pozastavení cest branou a nepravděpodobnou informaci o blížící se možnosti zakoupit si mimozemské zvířátko.
Yumi vylezla z koupelny, televizi přepnula na hudební stanici a šla k počítači zkontrolovat e-maily a své přátele na různých sociálních sítí.
Po půl hodině zkroušeně pohlédla na hodiny a šla se rychle osprchovat. Poté ulehla do postele a rychle usnula bezesným spánkem.

co ti na to říct.hlavně že ses vyjádřil,to je jedno pozitivum.škoda že jsi takový lenoch ,je to hodně dobrá povídka

tohle není o lenosti ale o času, který máš.....a nebudeme si nic nalhávat, toho času je potřeba dost, aby to mělo vůbec nějakou kvalitu.....
Ta povídka je jednoduše dokonalá a je škoda, že možná nebude dopsaná, pokud se na ni někdo nevrhne. Obávám se ale, že i tak, kdyby ji dopisoval někdo jiný,nebude dosahovat takové kvality.....je to škoda

[Dragon]

zatím jsem sice nečetl to co jsi z de postoval,ale věřím že je to určitě dobré jako vše ostatní nicméně musím souhlasit s DA prostě není čas což se ti nedivím osobně mám velmi velké časové deficity (na psaní) a věřím že stejně či podobně na tom je tady většina autorů a pokud ten čas není, tak to prostě nejde a vůbec to i přestává bavit... no každopádně jediná možnost je že to dopíšeš ty...jinak to bude asi ztrácet na kvalitě...

Hele, to není omluva, že je lenoch jsem jím sice taky, a dávám si leckdy dost načas, ale nakonec si vždy připomenu, že nejsem úplná svině, a musím to dopsat už jen kvůli vám a taky kvůli pocvičení v úderech na klávesnici za minutu

Kdyby opravdu chtěl, tak si sedne, a za dvě hodiny pomalého psaní to má hotové, to mi nikdo nevymluví, protože to vím

Takže bych debatu nasměroval spíše k probírání zlých vlastností píšícího...

Tak, v rámci pracovních povinností jsem taky kus přečetla a po obsahové stránce se mi to moc líbí Dobrý nápad s návratem Aschenů