Stargate: Retaliation-8. Díl-Naděje umírá poslední (1.2.14)

Máš Atlantidu... Podle mě to půjde cestovatelé na svých lodích žijí bůh ví jak dlouho... Ale ty jsi taky asi vyvraždil, takže... Já bych to viděl, že bych odletěl z těhle dvou galaxií a žil někde jinde... Třeba v Idě, nebo u Oriů... Netrpělivě čekám co se stane...

Puk píše:

Ak ju obsadia, tak sa vždy môžeme vrátiť,

No právě, obsazení Země tady už bylo mnohokrát. Stejně ji nakonec dobyjí zpět. Tímto jsem si to jednak zjednodušil, nebudu muset popisovat zvlášť Milky Way a zvlášť Pegas, hezky všichni budou pokupě.

soreno píše:

Máš Atlantidu...

A šest auror, Destructora a Hammonda, s tím se už dá něco dělat.

Asi vám zbúram barák, ale ostane vám záhrada, stan , spacák a auto.
Samozrejme bez rodiny a príbuzných.

Aj keď viem, že toto je "len" poviedka.

fakt pěkná povídka podle mně bys měl pokračovat dál a těšim se na další díly.

jenom připomínky psal si tam že Apollo byl zníčen nad replikátorskou planetou,
Apollo byl přece vyřazen při bitvě s úlem se zpm a sun tzu byla prakticky zníčena při tej bitvě a opuštěna.
a Marks má sloužit na daedalu jinak fakt pěkná povídka

Děkuji za pochvalu.

gendro-galdest píše:

jenom připomínky psal si tam že Apollo byl zníčen nad replikátorskou planetou, Apollo byl přece vyřazen při bitvě s úlem se zpm a sun tzu byla prakticky zníčena při tej bitvě a opuštěna.

Já jsem si to pozměnil, aby mi to sedělo k následujícím událostem. Apollo byl zničen nad replikátorskou planetou, posádka transportována na jednu z Auror a Aurora následně padla v bitvě s Úlem napájeným ZPM. Z lodě se ještě před tím stáhly informace, vlastně celá její databáze, ta se promíchala s databází na Atlantidě, to je ale vše řečeno v povídce.

gendro-galdest píše:

a Marks má sloužit na daedalu jinak fakt pěkná povídka

To myslím, kde má či nemá sloužit nehraje až zas tak velkou roli. Koneckonců v seriálu byl jednou na té lodi, podruhé zas na jiné. Já jsem si ho dal na Hammonda a na Daedalovi jsou jiní lidé, teda byli.

Jinak info pro pro všechny. Kvůli nedostaku času jsem posledních čtrnáct dní neměl na psaní čas, škola mi dávala pořádně zabrat. Teď už to je ale volnější a já mohu pokračovat. Těšte se.

[Marks]

Už se nemůžu dočkat

já taky

Sice pravdou je, že jsem dneska psal jak o dušu, ale i tak nevím, jestli to do středy stihnu. Více reálnější bude asi pátek.

kliiid zadny stres. to neres ze to nebude ve stredu. hlavne ze to bude.
jsou tu povidky i pres rok u ledu
tak nejaky ten den navic uz nikoho nerozhodi
jen at to ma tvou obvyklou kvalitu, psani horkou jehlou(klavesnici) jen aby to bylo neni dobre, ale to ty jako ostrileny a uznavany autor vis nejlepe sam

Zdravím,

podařilo se. Dnešním dnem odstartujeme druhou sérii. Jak jsem již naznačoval, bude jiná. Nebudu nic vyzrazovat dopředu, ať Vás nepřipravím o nějaké překvápko.

Takže pokračujem tam, kde jsme skončili, tedy alespoň částečně...

1. Díl – Jiný den, jiná galaxie

„Porušila jste pravidla!“ pronesla osoba sedící za dlouhým stolem, který byl umístěn na vyvýšeném místě a za kterým se nacházeli ještě další čtyři, do bílého hábitu odění lidé.
„K čemu je nám moc, když ji nemůžeme použít?!“ opáčila mladá žena, stojíc za dřevěnou ohrádkou.
„Moc dobře víte, že se do lidských záležitostí nevměšujeme.“
„Oma Desala se dopustila mnohem většího přestupku,“ upozornila žena.
„Bude patřičně potrestána,“ ujistil ji jeden z přísedících.
„Omu stranou, tady jde o vás!“ zvýšila hlas osoba sedící uprostřed.
„Vaše jednání nemůžeme tolerovat.“ Žena věděla, že jde do tuhého.
„Za porušení prvního pravidla vás jménem povznesených Antiků podle vzoru Chayi Sar odsuzujeme k ochraně Terry.“ Roztáhla ruce a ženu obalilo pronikavé bíle světlo. Jakmile se rozplynulo, nebylo po ní ani památky.

Alex otevřela oči. Viděla rozostřeně. Několikrát mrkla. O něco lepší, stále to však nebylo ono. Poznala, že se nachází v tmavé, téměř ničím neosvětlované místnosti. Z lehu se pokusila posadit, aby si mohla udělat alespoň přibližný obrázek okolí. Její snažení bylo ale marné. Tělo nereagovalo. Cítila se totálně vyčerpaná. K tomu se navíc přidala šílená bolest hlavy.
Otočila pohled doprava. Naskytl se jí pohled na tmavě fialovou stěnu utvořenou z nějakých vláken. Nic zajímavého. Zkusila levou stranu. Opět stěna. Co ale upoutalo její pozornost, byla osoba ležící na břiše jen několik metrů od ní. Chvíli ji pozorovala, pak podle uniformy poznala, že se jedná o příslušníka amerického letectva. Zkusila se převalit a dostat se tak blíž. Bolest byla nesnesitelná. Nevydržela to. Omdlela.

Opět otevřela oči. Cítila se o poznání lépe. Bolest hlavy ustoupila a nyní byla schopna pohybu. Posadila se. Podepírala se rukama. Rozhlédla se kolem sebe. Už to tady začala poznávat. Odhodlala se postavit. Na druhý pokus byla úspěšná. „Jsem ve vězení,“ pomyslela si, když došla k něčemu, co připomínalo mříže. Pohlédla do chodby, ve které zaznamenala pohyb. Tři postavy. Jakmile se dostali blíž, uviděla dva, pravděpodobně vojáky, kteří mezi sebou vlekli třetího, toho každý držel za jednu ruku. Došli až k cele, kde byla uvězněna Alex. Ta odstoupila od mříží a vyčkávala. Jeden z vojáků pomocí nedalekého panelu otevřel vězení, následně pomohl druhému dovléct zajatce dovnitř, kde ho bezcitně hodili na podlahu. Alex si ani nevšimli, a když byla mříž na svém místě, odešli pryč. Bez váhání přiskočila k bezvládnému tělu. Podle hrubých rysů těla si tipla, že nejspíše půjde o muže. A taky že ano. Otočila dotyčného na záda a ihned jej poznala.

Ictus
Zamaskovaná loď antické konstrukce se poklidně vznášela několik stovek kilometrů od obrovského asteroidového pásu. V soustavě se krom ní samotné nacházely ještě další čtyři planety, ani jedna však nebyla schopna udržet život. Světlo soustavě dodával modrý obr.
Na můstku Icta nebylo krom jedné konzole aktivní absolutně nic, dokonce ani podpora života. Ten byl i přes to všechno na palubě přítomen. Energie proudila jen do několika systémů, především do pěti stázových komor, ve kterých byla uložena posádka.
Velice citlivé senzory přijaly data. Ictus je ihned zpracoval. Lodní generátory zvýšily svůj výdej na dvacet procent. Osvětlení se aktivovalo, otevřely se ventilační průduchy. Byl zadán příkaz k probuzení posádky. Pět členů sborově vykročilo ze stázových komor. Navzájem se na sebe podívali.
„Všichni v pořádku?“ otázal se muž ve středním věku, pravděpodobně velitel.
„Jak dlouho jsme tam byli zavřeni?“ opáčil muž po jeho pravici.
„Těžko říct, musíme na můstek,“ podíval se na něj velitel a bez váhání odešel tím směrem.
Automaticky si sedl do křesla uprostřed místnosti, to bylo posazeno na vyvýšeném postu a přibližně čtyři metry od zadní stěny, na které visely tři dotykové displeje. Zbylí členové posádky obsadili konzole podél zdí. Můstek neměl ani jedno okno, místo toho se na největší stěně, přímo naproti křeslu velitele, nacházela velká holografická obrazovka, na které se zobrazovaly jednak údaje o stavu plavidla, ale i reálný obraz dění venku. Můstek nebyl celkově moc rozlehlý. Relativně nízký strop mu dodával na útulnosti.
„Jak jsme na tom?“ prohodil.
Slova se jala mladá žena štíhlé postavy a středně velkého vzrůstu. Svýma hnědýma očima pohlédla rovnou do těch kapitánových.
„Systémy jsou v pořádku, loď bez jakéhokoliv poškození,“ oznámila.
„Proč nás plavidlo probudilo?“ ptal se dál kapitán.
„Senzory zachytily subprostorovou anomálii, podle všeho to má spojitost se systémem bran,“ reagoval tentokrát muž sedící u konzole napravo.
„Nic víc nevíme?“ zkusil kapitán.
„Ne, to je vše,“ odpověděl muž.
„Odmaskovat a aktivovat hyperpohon,“ přikázal velitel a začal přemýšlet o současném problému.

Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, řídící místnost
Amélie Banks si ještě stále vychutnávala napínavou četbu v podobě knihy „Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda“. Občas zkontrolovala obrazovky, zda je vše v pořádku, většinu času se ale věnovala poutovému příběhu. Úplně ji pohltil.
Zábava byla ale ty tam, když se ozval zvuk vytáčející se brány. Amélie ihned zavřela knihu a naplno se věnovala svým povinnostem. Jakmile se vztyčil štít, uvědomila pana Woolseyho. Když zapadl osmý chevron, bylo ji jasné, že se se vší pravděpodobností bude jednat o příchozí červí díru ze Země. „Kde by ale vzali energii?“ vrtalo ji hlavou.
S aktivací brány vešel do místnosti pan Woolsey doprovázen plukovníkem Sheppardem.
„Co se děje?“ začal klasicky Richard.
„Přijímám identifikační kód SGC,“ oznámila Banksová.
„Cože?“ zeptal se udiveně Sheppard.
„Vypněte štít,“ přikázal Woolsey a vydal se k bráně. Když scházel schody, zaznamenal deaktivaci štítu, vzápětí z vodní hladiny začali vystupovat první přeživší. Richard si odchytl prvního, na kterého narazil.
„Co se stalo?“
„Musíme to tu uvolnit, přicházejí další,“ vyhrkl ze sebe seržant.
„Kdo? Kolik?“ chrlil otázky.
„Nevím, byla nařízena evakuace,“ pokračoval seržant.
„Jaká evakuace?“ nechápal stále Richard.
„Země padla,“ prohodil suše seržant a vzdálil se od Woolseyho, kterého nahradil Sheppard.
„Co se děje?“
„Země padla,“ přetlumočil Woolsey ve spěchu.
„Jak padla!?“ zvýšil hlas.
„Nic víc nevím, plukovníku!“ uzemnil jej. Následně si šáhl na ucho a zavolal posily.
„Majore Lorne, Teylo, Ronone, potřebujeme vaši pomoc u brány, okamžitě.“
„Plukovníku, vás se to také týká,“ otočil se na Johna.
„Budou přicházet další, musíte ty lidi navigovat,“ prohodil. Sheppard neřekl ani půl slova a jal se svého úkolu.
„Nezastavujte se, pokračujte vpravo! Nezastavujte se, pokračujte vpravo!“ řval, aby jej bylo slyšet. Většina příchozích ho uposlechla, našli se ale i tací, kteří se vydali na opačnou stranu. Tam byly ale připraveny obranné týmy, které za normálních okolností měly zabezpečit okolí brány.
„Johne, co se děje?“ vyzvídala Teyla, mající v patách majora Lornea a Ronona, kteří se prodírali skrz zástup pozemšťanů.
„To je nadlouho. Potřebuju, abyste ty lidi směřovali k ubikacím,“ Teyla pokývala hlavou na znamení souhlasu. Rychlým krokem se vydala tam, kam mířil dav. Evan a Dex se k ní připojili.
Usměrňování příchozích probíhalo vesměs hladce. Dav se hýbal tím správným tempem, před bránou bylo tak dostatek místa. Brzy ale bylo po srandě. Zhruba za dvě minuty od aktivace se modrá hladina rozplynula a posledními, kteří prošli, bylo trio Landry, Lamová, Jackson.
Woolsey se chopil příležitosti a ihned začal Landryho bombardovat otázkami.
„Generále, co se stalo? Jsou ještě nějací přeživší?“
„Země je zničena, to se stalo,“ odpověděl nevrle Hank.
„Jak?“ ptal se dál Richard.
„Ti zmetci proti Zemi poslali Měsíc, neptejte se mě, jak je to možné, já to nevím,“ informoval Landry.
„A co lodě?“
„Nevím, seběhlo se to strašně rychle, můžeme jen doufat,“ povzdechl Landry.
„Musíme to oznámit ostatním, ať předejdeme nějakým nedorozuměním,“ podotkl Jackson.
„Souhlasím,“ přidal se Woolsey, který za doprovodu trojice zamířil za Amélií.

Galaxie Mléčná dráha, USS George Hammond, můstek, o sedm a půl minuty dříve
„Pane, musíte nařídit evakuaci,“ radila Carterová, která přihlížela zničení tři sta čtyřky.
„Všechna stanoviště byla zničena, nemáme kam jít,“ odvětil O’Neill.
„Ještě zbývá Atlantida.“ To zaslechl Emerson, kterému bylo hned vše jasné.
„ZPM, za chvíli ho tam máte, pane,“ dořekl a ihned vydal patřičné rozkazy.
„Marksi! K Odyssee!“ vrátila se k velení.
Pozemský bitevník změnil kurz a šinul si to k vlajkové lodi, kde probíhala demontáž modulu nulového bodu. Energetický pokles po vynětí ZPM ze systémů byl opravdu znatelný. Štíty viditelně ztratily svou sílu, to samé platilo o zbraních. To však odhodlání posádky nijak neovlivnilo. Nikdo na palubě se nehodlal vzdát, raději by hrdinně padli. V jejich snažení je podpořil Hammond. Svými štíty chránil svou sestru, kde se jen dalo. Posádky obou plavidel vzájemně spolupracovaly a snažily se koordinovat své útoky tak, aby byly co nejúčinnější. Dosti oslabené tři sta čtyřky se bily jako lvi. Každou chvíli z jedné nebo druhé vyšlehl provazec rozžhavené plazmy, který se nemilosrdně zahryzl do energetické bariéry nepřítele. Velmi často asgardské zbraně podpořily pozemské rakety, uplatnění našly ale i railguny, které na agresory chrlily tisíce projektilů. Nebezpečnější než kdy jindy. Tak se lodě pozemšťanů v této chvíli prezentovaly.
Spanilá jízda ale brzy skočila. Velké procento příchozí palby bylo směřováno na Odysseu. Ochranná skořápka, která nebyla podporovaná energií jdoucí ze ZPM, vypověděla službu. Červeno-žluté pulzy si prodraly cestu skrz průhledný štít a napadly trup. V plášti se objevovaly trhliny, skrz které vzápětí opouštěl loď vzduch, vybavení, bohužel došlo i na členy posádky.
„Stav!?“ zařval Emerson, sedě ve svém křesle, současně si pravou rukou kryl obličej před vylétajícími jiskrami.
„Jsme bez štítů, došlo k porušení integrity trupu na třech palubách, energetické rozvody na těchto místech jsou v háji. Asgardské zbraně, odpalovače raket, railguny, vše mimo provoz,“ podal hlášení major Moore.
„Co motory?“ ptal se dál Emerson.
„Neproudí k nim dostatek energie, máme jen čtrnácti procentní výkon,“ opáčil Patrick, který stále bušil do klávesnice před sebou.
„Úhybné manévry, kurz Anubisova mateřská loď. Spojte mě s Hammondem,“ pokynul na Moora, který plnil plukovníkovy rozkazy. Jako první zadal příkaz, který motory probral k životu, vteřinu nato se na obrazovce naproti Emersonově křeslu objevila tvář plukovníka Carterové.
„Jak jste na tom, Paule?“ starala se.
„Lhal bych, kdybych řekl, že se z toho dostaneme,“ pronesl ustaraně.
„Odleťte z dostřelu,“ snažila se.
„Odyssea je až příliš poškozená.“
„Musí přec…“ tady ji Paul přerušil.
„My to nezvládneme, Sam. Ale vy ano.“ Carterové se hnaly slzy ven. „Leťte odsud, Zemi už nezachráníme. Jsem rád, že jsem tě poznal,“ rozloučil se. Sam nestačila reagovat, Odyssea inkasovala několik dalších zásahů, které vyřadily komunikaci.
Plukovnice si utřela slzy, otočila se k čelnímu průzoru, skrz který pozorovala, jak se Odyssea blíží ke svému cíli.
„Patricku, zapněte interkom,“ vydal poslední rozkaz Paul, přičemž se postavil doprostřed můstku před své křeslo.
„Odyssea je na konci své cesty. Díky vám se stala tím, čím je. Nedokázal bych si snad ani představit lepší posádku. Děkuji vám za vaši službu. Bylo mi ctí s vámi sloužit,“ polknul suše Emerson. Otočil se o sto osmdesát stupňů. Rozhlížel se po můstku a spokojeně se usmíval. Usadil se do křesla a pohlédl před sebe.
Odyssea byla již téměř u svého cíle. Motory jely na svůj nejvyšší možný výkon. Trup pozemské krasavice byl neustále zasypáván nepřátelskými pulzy. Nedostala se dostatečně blízko. Poškození přesáhly únosnou mez. Několik tisíc kilometrů od nepřátelské flotily Odyssea explodovala.
Sam zavřela oči, chvíli tam jen tak stála.
„Madam?“
„Madam!“ to už Carterovou probralo.
„Jaké jsou rozkazy?“ ptal se major Marks.
„Otočte loď, pryč odsud,“ prohodila sklesle.
„Kolik zbývá?“ Kevin si zobrazil patřičné údaje.
„Sedmnáct vteřin.“
„Zaznamenáváme nějaké aktivní lokátory?“
„Tři,“ opáčil.
„Kdo to je?“ vyhrkla ze sebe
„Generál O’Neill, podplukovník Deamon a seržantka Queen.“
„Okamžitě je transportujte!“ přikázala.
„Jsme z dosahu,“ oznámil Marks.
„Dostaňte nás blíž!“ Nervy měla úplně na dranc.
Major již ale tohle slyšet nepotřeboval. Věděl, že musí jednat, a to rychle. Hammond byl jen těsně za hranicí transportu. Vteřiny ubíhaly, čas se krátil. Konečně. Loď se dostala do „zelené zóny“. Marks blesku rychle zadal příkaz. Chvíli se nic nedělo. Pak se přímo na můstku ve světle transportního paprsku zhmotnil generál Jack O’Neill.
„Co ti zbylí dva?“ zjišťovala ihned Carterová.
„Ztratili jsme signál,“ odpověděl.
„Do hyperprostoru,“ prohodila ještě směrem k Marksovi a vzápětí se věnovala generálovi.
„Pane,“ oslovila jej, „proč jste nebyl transportován s ostatními,“ pokračovala.
„Proč myslíte?“ podíval se jí přímo do očí. Sam to bylo jasné.
„Kam letíme?“ zeptal se.
„Do Pegasu.“
„Ne, zatím ne.“ O’Neill měl ještě něco v plánu…

Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, jihovýchodní molo, Aurora, můstek
Po celém městě i na palubách všech lodí zněl z interkomu hlas pana Woolseyho. Informace, že Země už není, se dotkla absolutně každého. Nebylo člena expedice, kterých by na Zemi neměl rodinu nebo alespoň někoho známého, na kterém mu záleželo. Mnozí propukli v pláč, někteří se dokonce zhroutili. Woolsey dohovořil a Rodney měl slzy na krajíčku.
„Ne, ne, ne, to nemůže být pravda,“ nechtěl tomu uvěřit. Spadl do pilotního křesla.
„Musela přece přijít s ostatními.“ V tom ho to trklo. Ihned reagoval a přenesl se na Atlantidu, do řídící místnosti.
„Prošla i Jeannie!?“ vylekal přítomné svým nečekaným příchodem.
„Rodney!“ okřiknul jej Daniel.
„Prošla nebo ne!?“ dotíral tvrdě McKay.
„Nevím, bylo tam hodně lidí,“ opáčil Jackson. Rodney neodpovídal, okamžitě vyrazil do chodeb města. Doběhl k davu, skrz který se začal prodírat.
„Uhněte! Neslyšíte? Uhněte!“ razil si cestu. Docela i surově odstrkával lidi, zároveň se rozhlížel kolem sebe. Někteří jedinci si to ovšem nenechali jen tak líbit a Rodneymu to vraceli. Doktora to však nerozhodilo a stejným tempem pokračoval dál. Došel až nakonec. Nic. Znovu pohlédl do davu, stále bez výsledku. Nevěděl, co má dělat. Cítil se osamělý jako nikdy před tím. Opravdu přišel o celou svou rodinu?
„Rodney?“ ozval se za McKayovými zády. Okamžitě se otočil.
„Díky bohu…“ rozběhl se k ní a pevně ji objal.
„Povol trochu, nemůžu dýchat.“ Rodney ji pustil.
„Promiň, myslel jsem…“ zatlačil slzy.
„V pořádku, jsme v pořádku.“ Až teprve teď si všimnul Kaleba, který za ruku držel Madison.
„Ale jak je to možné? Všichni přece lokátory nemáte,“ nechápal Rod.
„Byli jsme zrovna na procházce,“ vysvětlila. McKay pochopil.
„Ještě že tak,“ ulevilo se mu.
„Už máte pokoj?“ staral se McKay.
„Před chvíli jsme přišli, Rodney,“ upozornila.
„Klidně…“ nestihl doříct, přerušila ho vysílačka.
„Doktore McKayi, slyšíte mě?“ ozval se zkreslený hlas Amélie. Rodney jedním stiskem aktivoval aparát.
„Mluvte.“
„Potřebujeme vás v řídící místnosti.“
„Nepočká to?“
„Obávám se, že ne.“ Rodney si povzdechl.
„Za chvíli jsem tam.“ A vysílačku vypnul.
„Musím něco vyřídit. Můžete jít do mého pokoje, ať nemusíte stát tady, pamatuješ si kde to je?“ Jeannie pokývala hlavou na znamení souhlasu.
„Dobře.“ S těmito slovy se s trojící rozloučil. Během několika vteřin došel do centra všeho dění.
„O co jde?“ otázal se po svém příchodu.
„Senzory zachytily subprostorovou anomálii,“ oznámila Amélie.
„Hyperprostorové okno?“ tipnul si McKay.
„Nevím, senzory města to nedokážou přesně rozpoznat.“
„Pusťte mě k tomu,“ odvětil a dral se ke konzoli.

Za pomoc a jiný úhel pohledu a samozřejmě i korekci vděčím SPeeDymu, kterému ještě jednou děkuji.

Komentáře jsou jako vždy vítány.

[Marks]

Šikula Díl byl pěkný, jen tak dál Ale Odyssey mě bylo líto To asi znamená, že Emerson a všichni na palubě jsou mrtví, že?

Jedna otázečka: Bude Velikonoční speciál?? Speciály ti jdou nejvíce

Podle názvu jsem čekal úplně jinou galaxii, nějakou novou a ne Pegas. To bylo takové malé zklamání. Bylo v povídce napsané co Alex, ta povznesená bytost udělala, že se jí ostatní zbavili ? A aby se neřeklo, že jsem nesklonil poklonu. Už ze začátku to vypadá, že druhá série bude velmi zajímavá, snad i vyjímečná a originální od ostatní povídek (Né, že by nebyly ostatní povídky originální, ale už není moc co vymýšlet a v povídkách se stávají stejné věci ) , takže držím palce a těším se na další díl.

díl byl výborný kdy můžeme očekávat další

nádhera jen tak dál

Také jsem moc nepochopil co se mělo dít s tou povznesenou... A kdy to bylo... Jinak pěkný a těším se na další díl...