Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
11
Jezdci pustiny
Jezdci pustiny
Po čtyřiceti minutách vlak přijel do stanice Gisborne. Chvíli jsem zvažoval zda vystoupit už zde, nebo raději pokračovat až na konečnou do stanice Bendigo. Gisborne patřilo mezi menší městečko, které v dnešní době obývalo pouze dva tisíce lidí, přičemž před válkou to byl téměř osminásobek. Zato populace města Bendigo se za poslední rok radikálně zvýšila. Podle posledních informací tam žilo více než dvacet tisíc lidí, přičemž před válkou to bylo více než sto tisíc. Otázkou zůstávalo, jaké podmínky tam panovaly. „Jsou tam také kamery na každém rohu a spousty nařízení jako v Melbourne?“ ptal se sám sebe.
Vlak stál ve stanici dobrých deset minut. Zpočátku jsem tomu nevěnoval příliš pozornost, přestože nebyl k delšímu pobytu důvod. Vlak zde nemusel čekat na protijedoucí, protože trať v tomto úseku byla stále dvojkolejná. Najednou se z okolí ozval řev motorů. Na chvíli mě to přeneslo do času, kdy jsem v řadách MFP proháněl padouchy. Řev stále zesiloval, jak se neznámí motorkáři blížili. To mě už vytrhlo z myšlenek a já vyhlédl z okna ven. Kolem stanice a na přilehlých pláních se náhle prohánělo mnoho motorek, trojkolek a dalších podivných strojů, které nesly známky různých úprav. V tom mi zatrnulo, když jsem poznal, že se jedná o motorkářské gangy, které ještě před rokem terorizovaly okolí Melbourne. Ihned jsem pomyslel na útěk, ale bylo již pozdě. Motorkáři během krátkého okamžiku obklíčili nádraží a stejně tak i vlak v něm stojící.
Z roztodivných strojů sestoupili členové gangu. Na sobě měli staré odrbané oblečení, které bylo typické pro podobné gangy. Ozbrojeni střelnými zbraněmi, ale i kušemi, mačetami, sekerami a dalšími podomácku vyrobenými zbraněmi. V rychlosti jsem se je pokusil spočítat a došel tak k číslu čtyřicet, skutečné počty však byly ještě o něco vyšší. Už nebylo možné se z vlaku nepozorovaně vytratit a v oddíle se nedalo ani nikam schovat. Tradiční schovku na WC jsem okamžitě zavrhl, protože to bývalo první místo, kam se mnozí schovávali a kde se také dali snadno najít. Rychle jsem zvažoval různé varianty, ale času bylo zoufale málo. Než přišel první nápad, členové gangu už procházeli vlak a brali zajatce. Pokusit se dát na útěk bylo předem odsouzeno k nezdaru, protože mužům na strojích se rozhodně nedalo uniknout po svých. Nádražní budova, jediná stavba poskytující určité útočiště by se záhy proměnila v past. Nezbylo mi tak nic jiného, než čekat na zázrak.
Případní strážci zákona, či NOM zde zřejmě neměl moc velký vliv, protože se motorkáři na tomto místě pohybovaly s naprostou jistotou. „Hej ty!“ Ozvalo se za mými zády. „Půjdeš se mnou. A žádný hlouposti.“ Nemělo smysl se vzpouzet. Zcela jistě by následoval výprask, nebo ještě hůře smrt. Potem smrdící chlap s rozcuchanými vlasy mě hrubě popadl za ruku a vedl mě z vlaku stejně jako všechny nebohé cestující, které potkal stejně nelichotivý osud. Ani jsem se nenadál, a už jsem seděl spoutaný v tmavém nákladním vozidle společně z deseti dalšími zajatci. Těžké ocelové dveře bouchly a prostor se propadl do naprosté tmy. Chvíli jsem měl ještě možnost poslouchat hlahol a pořvávání motorkářů a nebohých lidí v okolí. Jakmile bouchly dveře posledního vozidla, kdosi zakřičel: „Na nic nečekat! Jedem!“ Burácení motorů zesílilo a vzápětí se dalo i vozidlo s námi do pohybu.
V hlavě mi vyvstávalo mnoho otázek, ale nemělo příliš smysl se jimi zaobírat. Byl jsem zkrátka v nesprávný čas na nesprávném místě, a padl tak do zajetí potulných motorkářů, kteří stále drželi vládu nad pustinou. Marné byly mé myšlenky na téma, proč jsem raději nejel vlakem o čtyři hodiny později, nebo raději jiný den. Nyní mi nezbylo nic jiného, než čekat. Z jedoucího nákladního vozidla doprovázené desítkami motorkářů by se pokoušel o útěk jen naprostý blázen.
Cesta mohla trvat i několik hodin. Těžko se mi to odhadovalo, protože v téměř naprosté tmě člověk rychle ztratil pojem o čase. Stejně tak se nedal odhadnout cíl cesty. Dlouhou cestu jsem si snažil ukrátit povídáním s ostatními zajatci. Často nás však napomenul hlas z kabiny: „Ticho tam!“ Museli jsme tedy být potichu nebo si spíš šeptat, abychom věznitele příliš neprovokovali.
Konečně po dlouhé cestě nákladní vozidlo zastavilo. Kolem stále burácely motorky. Když se hluk trochu utišil, v dáli se ozvaly čísi hlasy. Přestože jsem se snažil naslouchat, nedařilo se mi zachytit ani útržky slov. Zanedlouho se dalo vozidlo znovu do pohybu. Cesta dál trvala ještě necelou půlhodinu. Tentokrát už jsme nejeli po asfaltové silnici, ale po nějaké vedlejší prašné. Po četných výmolech náklaďák často nadskakoval a už tak nepohodlné cestování v nákladním prostoru se stalo ještě hroznějším.
Když vozidlo znovu zastavilo a burácení motorů utichlo, kdosi se blížil ke dveřím nákladového prostoru. Konečně se dveře otevřely a po mnohých hodinách jsme opět spatřili denní světlo. Jasná zář slunce nás však oslnila a pořádně nebylo vidět, co se děje. Ještě než jsme se rozkoukali, už nás několik potulných motorkářů kamsi vedlo. Rychle jsem se snažil zorientovat, avšak stále díky ostrému světlu jsem stěží rozeznal obrysy jakési staré základny. „Nezdržovat se,“ ozvalo se za mými zády. Stejně jako já, tak i všichni ostatní byli nuceni v poutech co nejrychleji vstoupit do staré provizorně opravované stavby. Celou dobu mnozí na nás mířili kušemi, takže byla naprostá hloupost zkoušet teď uniknout. O tom se právě přesvědčil jeden ze zajatců, kterému se podařilo vymanit z pout. Sice rychle zabočil za roh, ale cesta byla slepá, a tak neměl šanci uniknout pronásledovatelům.
Nakonec mě odvedli do staré plechové kůlny, kde jsem zůstal zamčen sám. Ostatní zajatce gang odvedl kamsi pryč. Okolí záhy utichlo, pouze sem tam byly slyšet kroky hlídky. Zatímco mi hlavou probíhalo mnoho myšlenek, měl jsem pocit, že se snad začalo stmívat. Z ničeho nic na mě dolehla únava a já upadl do spánku.
Kolik uběhlo času, se dalo jen stěží odhadnout. Potom mě náhle probraly čísi hlasy.
„Co vím. Je to bývalý četař. Slyšel jsem zvěsti, že po Maxovi patřil mezi nejschopnější lidi z jednotky. Dokázal mnohým pocuchat nervy.“
„A co tedy s ním uděláme?“
„O tom ať rozhodne náš vůdce Dantazano. Osobně bych se s ním nemazlil. Pohrál bych si sním. A potom bych ho bez milosti zabil.“
„Dobrá. Co se dá dělat.“
„Dantazano by měl přijet někdy kolem poledne. Potom uvidíme, co vymyslí.“
V tu chvíli mi došlo, že budu muset vymyslet způsob, jak z tohohle vězení uniknout, nebo bude se mnou velmi zle. Jezdcům pustiny jsme v časech MFP několikrát šlápli na kuří oko, a tak není divu, že se mi chtěli pomstít. To je jistě také ten důvod, proč mě zavřeli samostatně.
Hlasy utichly a já začal vymýšlet plán útěku. Z provizorních provazových pout nebyl problém se dostat. Techniku úniků z provazů jsme se učili právě u staré jednotky a některým parťákům zachránila nejednou život. Poprvé jsem měl možnost si ji naostro vyzkoušet i já. Stačilo pár šikovných pohybů se zápěstím, a potom se vysvobodit. Nyní bylo třeba najít způsob, jak uniknout z kůlny a následně ze základny. Malým špinavým, zaprášeným a zamřížovaným okýnkem pronikalo jen slabé měsíční světlo, a proto jsem se musel orientovat pouze hmatem.
Téměř hodinu jsem zkoušel jednotlivé plechy a části kůlny ve snaze najít nějakou slabinu. Občas kolem prošla hlídka a já musel zůstat potichu. Na chvíli se mi v hlavě urodil plán ve využití starého triku spočívající v simulování nevolnosti, ale zdejší gang jistě nebyl včerejší a mohl by s takovou možností počítat. Zvolil jsem raději nenápadnější cestu. Když hlídka opět kamsi odešla, nastal můj čas. V jednom rohu se jeden z plechů zdál trochu uvolněný. Bylo třeba za něj párkrát pořádně zabrat. Protože jsem od snídaně prakticky nic nejedl a nepil, mé tělo pociťovalo už trochu slabost. Bylo třeba šetřit silami, a tak jsem se pokusil nejprve prknem odhrabat trochu zeminy a za pomocí prkna se pokusit vylomit kus plechu.
Konečně se povedlo a cesta na svobodu byla volná. Rychle jsem se ohlédl po hlídce a následně se protáhl úzkou škvírou v kůlně. Aby nikdo hned nezjistil, že se mi podařilo uniknout, ohnul jsem plech zpět. Teď zbývalo najít nějaké zásoby a nějaký stroj, na kterém bych unikl ze zajetí. Opatrně jsem prozkoumával jakýsi starý už léta nefunkční výrobní podnik přestavěný na opevněné ležení, přičemž stále pátral po umístění zásob, výzbroje, a také cesty ven. Hlavní brána byla však k mé smůle zavřená a hlídaná dvojicí motorkářů. Jezdci pustiny celý komplex kromě úprav vyzdobili nejrůznějšími kusy šrotu, zbytků vozidel a zvířecích kostí. I v malém svitu pochodní působila základna místy až strašidelným dojmem.
Brzy jsem objevil prostory, které složily jako skladiště. Přirozeně ho hlídala stráž. Čas od času se hlídky vystřídaly, ale ani jednou se nenaskytla příležitost k nenápadnému průniku. I přes pokročilou noc se zde stále pohybovalo příliš mnoho Jezdců. Prozatím jsem nechal skladiště na pokoji a vydal se hledat garáže. Ty se nacházely v části blíže k hlavnímu vchodu, takže by bylo možné rychle opustit nepřátelskou základnu. Zbývalo jen počkat, než hlavní bránu z rána otevřou pro první Jezdce.
Po hodině opatrného průzkumu jsem se vrátil zpět ke skladištím, kde už vládlo naprosté ticho. Zřejmě všichni spali, a tak se mi naskytla příležitost k likvidaci osamoceného strážného. Spěšně jsem naposledy zkontroloval okolí, a potom se nenápadně připlížil zezadu ke strážnému. Bylo nutné vše provést rychle, důkladně a v naprosté tichosti. Případný poplach by mé snahy zhatil a následně by mě čekala krutá smrt v rukou Dantazana. Chytl jsem strážného pod krkem a zároveň za pusu, abych mu znemožnil vyhlásit poplach. Potom už mi zbývalo několikrát praštit jeho hlavou o zeď. Jakmile se nepřítel sesul k zemi, otevřel jsem železné dveře a bezvládné tělo zatáhl dovnitř.
V nevelké stavbě vládla téměř úplná tma, musel jsem najít nejprve nějakou baterku, nebo alespoň louči. Ve vedlejší místnosti se mi povedlo najít alespoň svíčku a sirky. Nyní už se dařilo rozeznat jednotlivé předměty. Začal jsem pátrat po zbraních, ale také po místě, kam schovat mrtvolu. Když jsem otevřel místnost, kde se měly nacházet zbraně, počáteční nadšení záhy vystřídalo zklamání. Kromě nepořádku a mnoha zbytečností zelo skladiště téměř prázdnotou. Našel jsem tu akorát staré oblečení, ale žádné zbraně. V druhé místnosti stálo několik plechových skříní, kde už se na mě alespoň trochu usmálo štěstí. V jedné skříni, jsem objevil kuši a pár šipek, ve druhé pušku a několik nábojů. Třetí byla prázdná, a ta mi posloužila jako úkryt pro mrtvolu. Po průzkumu jsem co nejrychleji opustil skladiště. Chybějícího strážného zatím nikdo nepostrádal.
Pohled na oblohu už věstil pozvolna přicházející rozbřesk. Překvapilo mě to. V kůlně jsem musel prospat velkou část dne i noci. Trvalo dlouho, než se mi podařilo rozvázat provazy, uniknout z kůlny a samotný průzkum základny rovněž zabral dost času. Přesunul jsem se do garáží, kde si vyhlédl velkou terénní trojkolku. Po kontrole už zbývalo pouze čekat na vhodný okamžik k rychlému úniku.
Z hromady nepotřebných věcí, které mi posloužily jako úkryt před nechtěnou pozorností, jsem sledoval dění v základně. Dlouho zde vládl klid, pouze sem tam se nějaký strážný prošel po velkém nádvoří, nebo po hradbách tvořené starými paletami, plechy a částmi automobilů. Když už slunce začalo pozvolna objevovat za horizontem a základnu postupně zaléval ranní svit, začali mnozí vycházet z domů a věnovat se svým běžným činnostem.
Konečně nastal kýžený okamžik. Hlavní brána se otevřela, aby mohli přijet Jezdci hlídkující po okolí v noční době. Mnozí z nich nechali motorky, kde se dalo a kamsi odešli. Brána zůstávala otevřená, pouze ji hlídala čtveřice strážných. To byl ten pravý okamžik k provedení mého plánu. Připravil jsem si zbraně, nastartoval trojkolku a vyrazil rovnou k volnému průjezdu. Zprvu mi nikdo nevěnoval pozornost. Mysleli si, že jen někdo z nich odjíždí. Až v blízkosti brány si jeden z strážců všiml, kdo stroj ve skutečnosti řídí. Strážní se záhy na sebe nechápavě zadívali, a pak jsem jen zaslechl: „Vždyť to je náš zajatec. Co tu dělá?“ Potom už stačilo přidat plyn a vyrazit co nejrychleji vpřed. Strážci než stačili sáhnout po zbraních, srazil jsem trojkolkou dva z nich a následně ujížděl co nejdál od základny. Povedlo se. Byl jsem volný.
