Eleiřina země povídek- Berte tohle třikrát denně

Všem vám děkuju za reakce. Jsem vážně ráda, že se vím povídka líbila. Co se smutného konce týče...to, že se nakonec stal pouze alternativním mi trochu udělalo řáru přes rozpočet, protože jsem s Elenou už dál nepočítala , takže pokud bude další pokračování, tak to nějakou dobu potrvá. Mám sice už něco v hlavě, ale musím do toho teda Elenu ještě nějak zapracovat, protože původně to měla být jenom taková hra s Evanem. Jakožto whumperka jsem se chtěla vyřádit, ovšem teď si tak říkám, že u toho klidně Elena může být taky.
No, takže teď bude asi delší pauza a pokračování přijde někdy v budoucnu

Tak jsem přečetla všechny tvé povídky a musím říct, že jsou fakt skvělé
Evan s Elenou jsou skvělá dvojce a jejich dialogy nemají chybu a jejich vztah je taky moc pěkně napsán.
Jelikož jsem je přečetla v poměrně rychlém sledu za sebou tak v tom trochu guláš, ale aspoň se zmíním o pár věcech, které mi uvízly v paměti.
"Znovuoživení" Petera bylo dobře napsané a uvěřitelné, žádné šílenosti s klonováním a podobné excesy, jenž vidíme v seriálu.
Byla jsem zvědavá, jak vyřešíš konflikt mezi T. a A. (celé názvy techle národů nepamatuju ) a vcelku mě překvapilo, že to dohadování se trvalo "jen" devět, naši politici by se dohadovali ještě teď
A ten alternativní konec. ještě,že byla alternativní. Mrzelo by mě, kdybych přišla o pošťuchování Eleny a Lorna
A máš u mě dvě velká plus. Za krasobruslení a za irské tradicionály

Těším se na další povídky

Děkuji za komentář. No, tak to vidím, že se Eleny jen tak nezbavím Znáte takový ten pocit autorů, když se jim nějaká postava vymkne z rukou? Sapkowski měl podobný problém s Geraltem
No, ale teď vážně. Terijané a Atarinci. Atarincům jsem původně chtěla dát jiné oponenty, ale když už jsem v první povídce použila Terijany, tak jsem se k nim chtěla znovu vrátit. Dohadování na devět hodin? No, hodně na se tom podepsala přítomnost Atlanťanů, kteří je k dohodě dotlačili násilím Však o vztazích těhle dvou světů bude aspoň krátká zmínka
Krasobruslení a irské tradicionály. No, to jsou dvě moje srdeční záležitosti (zejména ty tradicionály), takže to prostě musí být
Peter. Děkuji za chválu. Kdybych mohla zveřejnit ty myšlenkové pochody, kterými jsem k té verzi došla, tak kam by se hrabaly parodie Miss Atlantis

Jo a jinak asi dám do prvního příspěvku ještě odkaz na úvodní povídku "Elenovského cyklu" s názvem "Cesta za Herkulovy sloupy", která je v samostatném topicu.

Tak dětičky, a jsem zpět s novou povídkou. Co o ní říct? Prostě trochu zdravého whumpingu před spaním. A koho já bych mohla týrat jiného, než majora Lorna? Tentokrát se mu stane taková nemilá věc, havaruje s F-302 na cizí planetě. Původně to měla být povídka bez Jordanové, ale nakonec se mi nechtělo, aby Eva zachraňoval Sheppard, takže nakonec je i Jordanová. Ale roli nedostala zadarmo, musela si jí tvrdě oddřít. No a mihnou se i staří známí Terijané a plukovník Caldwell.
Omluvte případné chybky, které tam mohly zůstat. Časem je snad eliminuji, až to budu číst poněkolikáté
Takže, dětičky, příjemnou četbu. Jo a komentáře by byly fajn, pokud vám zbyde trocha času.

Sám se svou vůlí přežít
Major Lorne měl po nekonečných pěti týdnech každodenní služby volnou neděli, které už se nemohl dočkat. Kvůli škrtům v rozpočtu na Zemi zatrhli příval dalšího personálu, alespoň dočasně, a tak chod dvou základen musel být zajištěn z toho, co měli na Atlantis k dispozici, což značně stížilo situaci s rozpisem služeb. Ozývalo se stále hlasitější remcání týkající se přepracovanosti. Situace se ještě zhoršila, když přišla doba dovolených a co čert nechtěl, několik vojáků, s kterými major Lorne a podplukovník Sheppard počítali, onemocnělo, a tak oběma velitelům nezbylo nic, než zatnout zuby a nést břímě neustálé služby osobně.
Půl dne major prospal. Pohrával si s myšlenkou, že by zůstal v posteli i po zbytek výjimečně teplé neděle, ale nakonec vyrazil do chodeb města za nějakým tím rozptýlením. Nejprve samozřejmě zamířil do jídelny. Klidný oběd byl něčím, čeho se mu v posledních dnech nedostalo. Jedl ve spěchu a často u toho ještě s Sheppardem řešili organizační věci. Jídlo pro ně bylo jedinou dobou, kdy na to měli čas. Pevně doufal, že generál O´Neill, jehož o pomoc požádala plukovník Carterová, udělá na Zemi pořádek rychle, jinak se zhroutí nejen on, ale půl personálu základny. Vlastně základen, obou.
Před jídelnou uviděl stát kapitána Jordanovou v hloučku dalších žen. Jako všichni vojáci, i ona teď sloužila takřka nepřetržitě. Podle toho, jak živě se zapojovala do rozhovoru a házela úsměvy, by člověk řekl, že to zvládá mnohem lépe, než většina ostatních, ale její kruhy pod očima a občasné skrývané úšklebky majorovi spolehlivě prozradily, že je na tom s energií stejně mizerně. Když byla unavená, byla protivná a nevrlá, ale teď, zdálo se, se snažila působit mile na kolektiv. Bylo to dobré pro morálku. Důstojníci přece musejí jít příkladem.
Než major dorazil k hloučku, doléhaly k němu střípky rozhovoru.
„Viděla´s, jak ti Sanchez zíral na zadek?“ pohoršovala se zrovna doktorka Watsonová.
Elena se jen uchechtla a se stoickým klidem odpověděla: „Smutnější by bylo, kdyby na tak výstavní kousek nezíral.“
Major Lorne, který ženy zrovna míjel, přese všechnu snahu odolat vyprsknul smíchy. Sebevědomí kapitánovi rozhodně nechybělo.
„Vy se moc nesmějte, vy mě při tréninku okukujete taky, pane,“ zpražila ho se smíchem Elena.
„Okukuje tě tu každý chlap, který není teplý,“ přisadila si Kate Watsonová. „A pojď se už konečně najíst.“ Zatáhla jí pak do jídelny.
Elena se rozesmála.
„Nemá ten tvůj náhlý hlad spojitost s jedním majorem, který teď prošel kolem,“ rýpnula si Elena.
Kate neodpověděla, podivně ale zčervenala.
Sotva se major dotknul vidličkou jídla, zašuměl rozhlas. S napětím očekával obsah sdělení.
„Major Lorne a kapitán Jordanová, ať se dostaví do kontrolní místnosti.“ Zazněl nelítostný verdikt. Překvapivě major i kapitán udělali přesně totéž. Praštili vidličkami o stůl a se zlostným šeptáním se neochotně zvedli ze židlí. Major si pomyslel, že jakmile Chucka dostane pod ruku, něco mu udělá. Byl si jistý, že podobné myšlenky se teď honily hlavou i Jordanové.
...
„Co se děje?“ zeptal se major, sotva dorazil do kontrolní místnosti. Ani nečekal na Jordanovu, která zůstala kousek za ním.
„Daedalos poletí na plánované setkání s Terijany. Běžná výměna zásob. Ale z nějakého důvodu si tentokrát Terijané žádají přítomnost vás a kapitána,“ informovala ho plukovník Carterová.
„Řekli proč?“ zeptala se Jordanová, která zrovna dorazila.
„Ne. Plukovník Caldwell se ptal, ale velitel Gret se nějak podivně vykrucoval.“
„Předem upozorňuju, že na vyšetřování a řešení konflitků s Atarinci jim kašlu,“ varovala Jordanová nasupeně. Ještě si živě pamatovala, co se stalo minule.
„Plukovník Caldwell jim řekl něco podobného. Varovali jsme je, že se do podobných věcí odmítáme míchat,“ souhlasila s jejím postojem Carterová.
„To já jen pro pořádek. Kdy vyrážíme?“
„Za hodinu.“
„Jdeme se připravit,“ oznámil Lorne. Když už, tak se alespoň po cestě trochu vyspí, jak doufal.
...
Major si nalil horkou kávu a postavil se k oknu. Rád se díval na let hyperprostorem. Nějakým zvláštním způsobem ho to fascinovalo. Náhle se kdesi za ním ozvala rána. Otočil se tak prudce, až mu trocha kávy vycmrndla na ruku. Zasyčel a postavil hrnek na nejbližší stůl, aby si ruku mohl otřít. Když se podíval ke dveřím, uviděl Jordanovou s pusou od ucha k uchu.
„Já vás zabiju!“ zavrčel.
„Já vím, vy toho naslibujete,“ zasmála se.
„Jste se vyspala do růžova, koukám. Už máte zase nadbytek humoru. Měl bych vás, až se vrátíme, poslat na misi s bandou botaniků.“
„Né,“ vykřikla s hraným zděšením. „Botaniky ne. Už budu hodná.“
„A vůbec, chtěla jste něco předtím, než jste se rozhodla přivodit mi infarkt?“ zajímal se.
„Ano, plukovník Caldwell vzkazuje, že jsme téměř na souřadnicích, tak máme jít na můstek,“ vyřídila vzkaz od velitele.
Major postavil hrnek a vyrazil.
...
Daedalos se vynořil z hyperprostoru na orbitě jakési planety. Už od pohledu vypadala nevlídně, nebylo se co divit, že skeny neodhalily žádnou populaci. Terijané jí nejspíš vybrali záměrně. Byl to poněkud odlehlý kout galaxie. Stále se drželi své taktiky schovávání se před Wraithy.
„No fuj tajxl,“ okomentovala planetu kapitán Jordanová. „Tam bych chatu nechtěla.“
Všichni přítomní se více či méně pousmáli.
„Kapitáne, když máte tolik humoru, co kdybyste šla dohlédnout na výměnu zásob,“ navrhl major Lorne. Plukovník Caldwell návrh podpořil. Nebyl z Jordanové zrovna nadšený. Až příliš mu připomínala Shepparda a on byl toho názoru, že vojáci jako Sheppard jsou pohromou pro armádu.
„Ano, pane,“ zahlásila poslušně Jordanová a vyrazila vstříc skladu. Moc nadšeně však nevypadala. Nesnášela podepisování papírů.
U vchodu na můstek se kapitán minula s Ormusem Gretem a jeho doprovodem. Vřele se s ním pozdravila a pokračovala ve své cestě.
...
Ormus Gret, plukovník Caldwell a major Lorne zrovna dořešili organizační věci týkající se atlantsko-terijského spojenectví. Jedním z bodů byla pravidelná zpráva o vývoji situace s Atarinci. Atlanťané vyžadovali, aby se tyto dva světy mezi sebou dohodly, jinak přeruší diplomatické styky s oběma. Ku Lornovu i Caldwellovu překvapení se situace začala rýsovat v dobrém světle.
Když se trojice vrátila na můstek, už tam čekal Eran Terod v přátelském rozhovoru s kapitánem Jordanovou. Major si jí přísně změřil. Příliš se zdržela.
„Poslyšte, kapitáne, že vy jste ty papíry k podpisu i vyráběla. Protože jinak by vám to nemohlo trvat tak dlouho,“ rýpnul.
Elena nasadila provinilý výraz.
„Já za to nemůžu, pane,“ ospravedlňovala se. „To Eran, kdybyste slyšel, jaké návrhy mi v tom skladu dělal.“
Ormus Gret se přísně podíval na svého podřízeného, který zachovával vážnou tvář jen stěží.
„Tak návrhy? No, poučte nás, kapitáne.“ Major se rozhodl vyzkoušet, kam až jeho podřízená situaci vyhrotí.
„No, pane, většina jich je neinterpretovatelných a ve většině hraje hlavní roli přítmí a bedna s municí.“ Kapitán stále zachovávala chladnou tvář. Jen Lorne, který ji znal nejlíp, si všiml nepatrného cukání v koutku úst.
Ormusova tvář ještě více ztuhla a Eran podezřele zrudl. Teprve teď se Lorne uvolil Ormusova zástupce zachránit.
„Jak vás znám, kapitáne, tak bych řekl, že ty návrhy s bednou od munice spíš pocházely od vás a teď jste jen uražená, že je Eran profesionál.“
To už Elena úsměv neudržela. Pousmál se i Eran a Lorne. Ormus Gret se vrátil k neutrálnímu výrazu a plukovník Caldwell počítal do deseti, už potřetí. Přísahal si, že se postará, aby tahle pekelná ženská na Atlantis maximálně škrábala brambory. Někdo, kdo je schopný demoralizovat i Lorna, je horší než deset Sheppardů.
Zrovna když chtěl plukovník srovnat svoje podřízené zpět do přijatelných mezí, ozvalo se hlášení od navigátora, že se z hyperprostoru vynořily dvě wraithské lodi a blíží se k orbitě planety. Plukovník okamžitě nechal vyhlásit poplach. Ormus s Eranem se rozloučili a chvatem se vrátili na Obren.
...
„Odletěli už Terijané?“ zeptal se naléhavě plukovník Caldwell.
„Ano, pane,“ zněla odpověď.
„Zvednout štíty a připravit se k palbě.“
„Pane...“
„Co je?“
„Vypouštějí stíhače.“
„Vypustíme vlastní,“ navrhl Lorne a aniž by čekal na odpověď, zamířil k hangáru. Kdesi za ním zazněl souhlas plukovníka Caldwella.
Daedalos prolétával mezi wraithskými loděmi a pálil ze všech baterií. Dostal už několik přesně mířených zásahů a tak veškerou energii rozkázal plukovník převést do štítů. Odpadlo tak použití asgardských zbraní, které znamenaly velký energetický nápor. Obren dělal v podstatě totéž. Soustředěně pálil na jednu z nepřátelských lodí a co to šlo, pokoušel se vyhnout zásahům.
Venku mezitím zuřila bitva stíhačů. Letka z Daedalu pod vedením majora Lorna spolu s terijanskými piloty likvidovala Wraithy vcelku spolehlivě, čelila však velké přesile.
Ozvalo se zaprskání a můstkem se rozlehl zápach kouře. Technik u komunikačního panelu sáhl po hasícím přístroji.
„Škody?“ zeptal se Caldwell.
„Minimální. Spravím to,“ nahlásil technik, jakmile panel uhasil.
„Tak si pospěště, potřebujeme vědět, co se tam děje.“
Technik se chopil nářadí a chystal se zarýt do panelu, ale Jordanová ho odstrčila.
„Jděte od toho, držíte ten šroubovák jako jeptiška p....ehm....kadidlo.“
Na to se od panelu začalo ozývat praskání, skřípání, rány a nadávky. Plukovník Caldwell se děsil toho, aby loď zůstala pohromadě. Brzy však rádio zašumělo a bitva stíhačů se zase začala vysílat v přímém přenosu.
V té době už venku mnoho stíhačů nepoletovalo. Většina wraithských pilotů už poznala mrazivé vakuum vesmíru na vlastní kůži. Buď je sestřelili nepřátelští letci a nebo střelba z Obrenu a Daedalu. Přesto však ještě nebylo dobojováno. Wraithové bojují do posledního dechu. To ostatně na vlastní kůže pocítlily obě lodě spojenců. Pomalu docházela energie pro napájení štítů a wraithské hnízdní lodi se stále vznášely na orbitě jako bohové pomsty, i když už i na nich bylo vidět, že jim probíhající bitva příliš nesvědčí.
„Pane, už toho moc nevydržíme,“ nahlásil technik.
„Musíme ty lodě porazit.“ Plukovník Caldwell si byl vědom stavu lodi, ale nutnost je nutnost. Pro jistotu se však rozhodl dát vědět stíhačům, aby se připravili k urychlenému návratu na mateřskou loď, kdyby bylo potřeba rychle ustoupit.
„Začínáme se tu venku už nudit, půjdeme jim po zbraních,“ navrhl Lorne a s dalšími dvěma nejzkušenějšími piloty vyrazil k mateřským lodím, ostatním rozkázal řídit se rozkazem plukovníka.
„Majore, máte za zády společnost,“ varoval majora Daedalos.
„Vím o nich,“ ozval se Lorne.
Pak bylo chvíli ticho. Na radaru byl vidět kličkující majorův letoun a zbylí dva stíhači, jak pokračují k systému zbraní na mateřské lodi. Lorne měl hravou náladu. Dlouho už neseděl ve stíhačce, tak si to teď užíval. S Wraithy si hrál víc, než bylo třeba. Nakonec však pronásledovatelé z radaru zmizeli. Major se opět připojil k útoku na mateřskou loď.
„Nemáte za co, Daedale,“ ozval se rozjařený major, když jedna z mateřských lodí přestala střílet.
„Skvěle majore, vraťte se na loď.“
Venku už nebylo stíhačů zapotřebí. Jedna z mateřských lodí vypouštěla atmosfréu a druhá byla bezbraná. Obren a Daedalos, přestože jim bitva dala také zabrat, se už o výsledek zvládli postarat sami.
„Rozkaz, pane. Slyšeli jste!“
Pozemské stíhače se obrátily k Daedalu.
„Majore...“
„Vím o nich,“ přerušil major varování z Daedalu. Ano, věděl o wraithech, kteří se ho na Daedalos rozhodli doprovodit.
Rychle se mu podařilo zbravit jednoho, ale stále ho pronásledovali další dva.
„Sakra...“ radio zašumělo. Na radaru bylo vidět, jak majorův letoun stěží manévruje.
„Majore, blížíte se k planetě,“ ozvalo se znovu varování. Odpovědí však bylo šumení.
„Kruci....pil....to....ne...u.....vrovat....áhne..do...féry,“ ozývalo se z rádia mezi šumem.
„Pane, míří přímo do atmosféry,“ nahlásila Elena plukovníkovi.
„Můžete je transportovat?“ obrátil se plukovník k obsluze příslušného panelu.
„Ne, pane,“ zněla odpověď. „Atmosféra ruší paprsek.“
„....kusím....stát....netě....“
„Ztratili jsme je, pane. Jsou v atmosféře.“
Caldwell vzdychnul. Tuhle bezmoc neměl rád. Nesášel, když ztrácel lidi a nemohl s tím nic dělat.
...
Major obrátil letoun k Daedalu. Doufal, že se mu podaří pronásledovatele setřást. Brzy však poznal, že tak snadné to nebude. Přiblížil se více k planetě. Doufal, že by si mohl pomoci sestoupením do vrchních vrstev atmosféry. Než svůj záměr ale stačil realizovat, pocítil náraz a letoun se stal stěží ovladatelným. Dostal zásah.
„Sakra, dostal jsem to,“ nahlásil do rádia, přičemž se snažil vyrovnat řízení a doletět zpět na mateřskou loď. Nemilosrdně ho to však táhlo do atmosféry.
„Ma...re...ížít...e...k...etě.“
„Taky by mi mohli říct něco, co nevím,“ zavrčel Lorne vztekle. Dobrá nálada byla ta tam.
„Kruci, koupil jsem to. Nemůžu manévrovat. Táhne mě to do atmosféry,“ zestručnil situaci. „Zkusím přistát na planetě,“ rozhodl se. Moc tomu ale nevěřil. Atmosféra planety byla plná rušení a s poškozenými motory bude rád, když v ní neshoří. A pokud se mu jí nějakým zázrakem podaří proletět, plácne sebou o nějakou skálu. A pokud by sebou o skálu náhodou neplácl, zabije ho zemětřesení nebo nějaká jiná z přírodních katastrof, kterou z orbity pozorovali. Tahle planeta byla tím, co by si představil pod pojmem Peklo.
„Držte se, Reynoldsi, zkusím nás dostat atmosférou,“ prohodil major směrem k druhému z posádky letounu. Poručík Reynolds však byl delší dobu podivně tichý.
„Sakra,“ zavrčel major.
Turbulence v atmosféře třásly letounem jako dítě svou hračkou. Major stěží udržel letoun jakž takž rovně. Letěl ale příliš rychle a nedařilo se mu zpomalit. V kokpitu stoupala teplota.
„Vydrž to. Nechytni,“ šeptal Lorne.
F-302 se řítila dolů. Nemilosrdně se přibližovala k rozzuřenému povrchu planety. Lorne viděl mohutný sesuv půdy. Všude, kam jen dohlédl, se něco podobného dělo. Povrch se v žádném případě nedal nazvat stabilním. Ještě nikdy nic takového neviděl. Jedna velká zkáza, kam se jen podíval. Planeta běsnila. Nedalo se čekat, že vetřelce uvítá s otevřenou náručí.
K zemi už zbývalo několik desítek metrů. Rychlost byla stále příliš velká. Lorne se vzdal naděje na hladké přistání. Připravoval se na pořádný náraz. Vlastně bude moci být rád, když se nerozplácne do velikosti superpizzy a jeho kousky nebudou k nalezení na stovky metrů kolem. Pokoušel se vybrat co nejstabilnější místo, ale brzy s tím přestal. Zjistil, že nemůže mít obojí, zpomalení i stabilní místo přistání, musí zvolit jen jedno. Zvolil zpomalení, byť by bylo sebemenší. Zem se přiblížila, podala ruku, které se letoun pevně chopil. Schoval se v náruči kruté hostitelky.
...
„Ráda bych se připojila k záchrané misi, pane,“ požádala kapitán Jordanová plukovníka Caldwella. Ten se na ní díval nechápavě. Jordanová znejistěla.
„Bude záchraná mise, že ano?“
Plukovník zakroutil hlavou.
„Každou chvíli se tu mohou objevit další Wraithové. Ty dvě lodě nebyly náhoda. Musíme rychle odtud. Další boj nevydržíme,“ vysvětlil plukovník.
„Ale major Lorne a poručík Reynolds jsou tam dole a potřebují pomoc.“ Jordanová vztekle máchla rukou směrem k oknu, z něhož byla vidět planeta, jíž posádka nazvala Pekelná díra.
„Jsou už pravděpodobně mrtví, kapitáne.“
„Pravděpodobně. Nemůžeme je odepsat, protože jsou pravděpodobně mrtví. Nic nevíme.“
„Stejně tak nemůžeme riskovat na základě toho, že mohou být ještě naživu. Je to tragická ztráta, ale musíme jí přijmout. Nemůžu ohrozit...“
„Přijmout?!“ vykřikla Jordanová. „Ve vší úctě, pane, já jí přijmout nehodlám. Musíme tam pro ně. Major není Kara Thrace, aby osedlal cylonský Raider a vrátil se v něm sám.“
„Aby co?“ nechápal plukovník.
„Ale nic. Pane, prosím. Povolte mi tu misi. Dlužím to majorovi.“
„Je mi líto, kapitáne. Nemůžu to riskovat. Musíme odletět.“
„Pane, ve vší úctě, ale heslo ´Neopouštíme své lidi´ by mělo platit pro všechny stejně.“
„Co tím chcete říct?“ plukovík začínal mít kapitána plné zuby. Utvrzoval se v záměru nechat jí poslat zpátky na Zem a pokud možno co nejdál od Hvězdné brány. Nejlépe zpátky do Čech leštit podlahu.
„Že kdyby tam dole byl podplukovník Sheppard, misi byste povolil.“
„Kapitáne, to stačilo. Dejte si odchod, než vás na zbytek cesty nechám zavřít,“ rozčílil se Caldwell.
„Pane, prosím. Dejte mi alespoň hodinu. Prosím.“ Jordanová byla zoufalá. Dlužila toho Lornovi tak moc a teď, když to nejvíce potřeboval, nemohla splácet.
„I kdybych vám tu misi povolil, kapitáne, na palubě není jumper. Jak se tam chcete dostat?“
Jordanová obrátila hlavu k oknu. Významně se zadívala na Obren.
Steven Caldwell dlouho mlčel. Přemýšlel. Zvažoval pro a proti. Těch proti sice bylo mnohem víc, ale nakonec se rozhodl.
„Dvě hodiny, kapitáne. A jakmile uvidím jediného Wraitha, odlétáme. A Ormuse o pomoc požádáte sama. Slušně. Jak zvýšíte hlas, osobně vás zavřu do cely. Rozuměla jste mi, kapitáne?“
Elena si oddechla.
„Ano, pane.“ Zasalutovala. Stálo jí to spoustu úsilí, aby zůstala profesionální a udržela radost na uzdě.
...

...
Major Lorne pomalu otevřel oči. Na malou chvilku doufal, že by se třeba mohl probudit na ošetřovně na Atlantis, kde by se kolem něj motaly sestřičky a nedaleko lůžka by si dělala starosti drobná doktorka. Dokonce i za nemístné poznámky Jordanové by byl rád. Jenže ošetřovna na Atlantis vypadala úplně jinak než to, co viděl. Pochopil, že tady mu blonďatá Kellerová nepomůže.
Opatrně sundal helmu. Bolela ho hlava. Po nárazu měl na tváři několik šrámů. Nejspíš od rozbitého skla, které leželo všude kolem. Rozřízl pásy a pokusil se zvednout. Celé tělo ho bolelo. Raději nepřemýšlel o tom, co všechno má zlomené. Vyplivnul krev, která se mu nahromadila v puse, a pak se znovu zkusil vysoukat ze svého místa. Jakmile se mu podařilo zvednout, letoun se zatřásl a kus sjel po bahně. Evan Lorne ztuhl. Ještě tohle. Bude se muset z letounu co nejdřív dostat. On a Reynolds. Skoro na něj zapomněl.
„Reynoldsi, jak jste na tom?“ zeptal se. Otázka však zůstala bez odpovědi.
„Sakra,“ zasyčel a znovu se zkusil zvednout. Tentokrát pomaleji a opratrněji.
Chvíli to trvalo, ale dostal se až k Reynoldsovi. Pochopil, proč byl celu dobu tak tichý. Z hrudi mu trčel kus kovu, který se tam ale zabodl nejspíš až při pádu. Jeho tvář byla poseta šrámy a hlavu měl zvrácenou v nepřirozené poloze. Evan nemohl určit, které ze zranění přišlo dřív, nicméně ať tak či tak, poručík Reynolds byl mrtvý.
Kdyby byly okolnosti jiné, pokusil by se Reynoldsovo tělo vytáhnout ven, ale teď na to ani nepomyslel. Pomalu se soukal ven z vraku. Opatrně, neboť při každém prudším pohybu stroj kus ujel. Neměl zájem skončit někde pod tunami hlíny. Když se však díval kolem, stejně ho to nejspíš nemine.
Už byl skoro venku, když se hlína pod vrakem definitivně uvolnila a bývalá stíhačka se rozjela kamsi do jámy. Evan zaklel. Musel jednat rychle. Seskočil. Nevěděl, jestli mu to pomůže, jestli tuny zeminy nevezmou sebou i něco tak nepatrného, jako je on, ale pořád lepší risknout to, než se jistojistě nechat pohřbít se svou F-302.
Měl štěstí. Dopadl sice tvrdě, ale na relativně pevnou zem. Zaskučel bolestí a znovu vyplinul krev. Na chvíli byl v bezpečí. Aby si ten pocit moc neužíval, dala o sobě vědět všechna jeho zranění. Pokoušel se nemyslet na to, co všechno ho bolí. Snažil se myslet na cokoli jiného. Doufal, že mu přijde na mysl něco pozitivního, ale jediné, na co dokázal myslet, bylo to, že měl žízeň a bylo mu horko. Ano, bylo mu horko, hrozné horko. Na planetě totiž panovalo příšerné vedro. Bylo tu příšerné vedro, přitom půda byla mokrá, rozbahněná jako od prudkého lijáku. Když se řítil atmosférou, viděl v dálce hurikán. Kam se to proboha dostal? A pak další ne zrovna pozitivní myšlenka. Jak se, sakra, dostane odtud? Ne. Nesmí na to myslet. Důležité je přežít. Přežít co nejdéle. Musel si vytyčit nějaký cíl. Nemůže jen zůstat ležet někde, kde se může každou chvíli sesunout půda. Kopec. Musí se dostat na nějaký kopec, kde bude dobře vidět. Ačkoli v téhle hnusné atmosféře by nebyl vidět ani kdyby byl oblečený v svítívě oranžovém tanečním oblečku. Ne, kuš. Myslet pozitivně. Musí vylézt na kopec. Co? Vylézt? Vždyť se může s bídou plazit. Tak se vyplazí. Prostě se musí dostat na kopec.
...
V hangáru na Daedalu přistála terijská přepravní loď. Ormus Gret s pomocí souhlasil, ani ho Elena nemusela přemlouvat. Jakmile se dozvěděl, že jde o majora Lorna, nabídl pomoc vlastně sám. Když se otevřely dveře, Elena užasla. Ormus slíbil nejlepšího pilota. Elena ani v nejmenším nečekala, že to bude sám jeho zástupce.
„Erane, vy jste všude,“ zasmála se.
Eran úsměv opětoval.
„Je nás málo, a tak toho musíme zastat spoustu. Nemůžu za to, že v armádě vynikám.“
„Hlavně skromnost.“ Elena do něho dloubla prstem a pak se usadila vedle něho v kokpitu.
„Dobře se připoutejte, podle našich přístrojů to nebude zrovna příjemný let.“
Na to Eran vyletěl s lodí z hangáru. Okamžitě zamířil k planetě.
„Máte přibližné souřadnice havárie?“ zeptal se.
„Máme hov...houby.“ Elenu rychle přešla dobrá nálada. „Bude to někde na přivrácené polokouli.“
„A na to máme dvě hodiny?“ ujistil se Eran.
„A čím kratší dobu prožvaníme, tím lépe. Prostě leťte. Budeme tam létat tak dlouho, dokud nezahlédneme letoun.“
Eran pokrčil rameny. Znal Elenu jen chvíli, ale už věděl, že nemá smysl se hádat. Ostatně se nic moc jiného dělat nedalo. Na přístroje kvůli atmosferickému rušení nebyl spoleh.
...
Zraněný pilot kulhal po šedé pláni. Boty se mu co chvíli zabořily do bláta. Sil neměl mnoho. Každý krok pro něj znamenal úspěch. Trýznila ho bolest. Kterou část těla uměl pojmenovat, ta ho bolela. Co chvíli vyplivl krev. To nemůže značit nic dobrého, pomyslel si. Nejraději by si někam lehnul, zavřel oči a spal. Spal a na všechno zapomněl. Nechtěl ale, aby všechno skončilo na nějaké Bohem opuštěné planetě v cizí galaxii.
Když vylezl z letounu, viděl kopec vzdálený nanejvíš tři kilometry. Rozhodl se, že se na něj vyšplhá. Jenže tehdy se to zdálo jednoduché. Teď, když byl stěží v polovině cesty a už skoro nemohl, ho pomalu opouštěl poslední zbytek optimismu. Bylo mu vedro. Zahodil už veškerou nepotřebnou výstroj, která ho tížila, přesto mu stále bylo vedro. Měl žízeň a u sebe neměl ani kapku vody. Těžce oddechoval. S každým nádechem ho bodlo na prsou. Nejspíš zlomené žebro, možná víc žeber, pomyslel si. Snad mu nepropíchnou plíce.
Zradila ho levá noha. Podlomila se mu a on skončil na zemi. Vztekle zavrčel, ale v hloubi duše za to byl rád. Něco uvnitř mu říkalo, ať nevstává, ale ta jeho část, která chtěla přežít, byla silnější. Začal se hrabat na nohy. Levá nechtěla poslechnout. Skoro v ní neměl cit. Zoufale se zadíval na svůj cíl. Vzdychl. Olíznul si suché rty a pak se znovu pokusil zvednout. Podařilo se, ale stál jen s těží. Znovu se dal do pohybu. Teď, když se na jednu nohu nemohl téměř vůbec spolehnout, to šlo mnohem hůř.
Po několika desítkách metrů se octnul znovu na zemi. Tentokrát to se zvedáním nebylo tak snadné. Noha nechtěla poslechnout.
„No tak,“ sténal zoufale. „Vstávej!“ poroučel si. Nešlo to.
Chvíli jen tak civěl před sebe, pak zavřel oči a pokoušel si představit domov. Rodiče, kterým slíbil, že tentokrát na Vánoce opravdu přijede, sestru a své synovce, kterým slíbil, že si s nimi zahraje baseball, dům, v němž vyrostl, prostě cokoli, co by ho přimělo vstát a jít dál. Nic z toho se mu však nevybavilo. Jediné, na co si vzpomněl, byla Atlantis. Vlastně se tomu ani moc nedivil. To byl teď jeho domov. Vybavil si ranní porady, na nichž vídal rozespalý obličej Jordanové, která nesnáší vstávání, vybavil si tréninky s Rononem, z nichž sotva odcházel po svých, a vybavil si vůni vlasů Jennifer Kellerové. Jednou, když hodnotili ženskou část expedice, Radek Zelenka řekl, že Jennifer Kellerové hezky voní vlasy. Měl pravdu. Voněly po tropickém ovoci. Vždycky, když byl na ošetřovně a ona prošla kolem, cítil tu vůni, která mu připomínala léto.
Znovu otevřel oči a zadíval se do dálky. Vstávej, křičel na sebe v duchu. Vstávej a jdi. A až se odsud dostaneš, někam jí pozveš. Zatnul zuby a po dlouhém snažení se mu podařilo postavit. Pomalu, krůček za krůčkem, šel dál.
...
„Erane, řekněte mi, že ten hurikán támhle, nemíří k nám,“ zaprosila Jordanová, když v dálce uviděla masivní řádění smrtonosného živlu.
„Bohužel míří. Jak dlouho nám plukovník dal? Dvě hodiny? Myslím, že ten hurikán tu bude dřív.“ Eran se plně soustředil na pilotování, které nebylo vůbec snadné. Loď sebou třásla jako vyděšený ratlík.
„Třeba se to ještě otočí. Tady se počasí mění rychle.“ Jordanová se držela naděje.
„Možná. Myslíte, že mohli spadnout někde tady?“ zajímalo Erana.
„Možná. Mám tu něco, co by s notnou dávkou fantazie mohlo připomínat signál, ale nemám tušení, jestli je to od našich lidí, nebo jen zachytávám nějaké svinstvo z atmosféry. Ale budeme se toho držet. Je to jediné, co máme.“
...
Konečně se octnul na úpatí kopce. Vděčně padnul na zem, aby si tu chvíli odpočinul. Už nemohl. Za nádechy platil stále větší bolestí, levá noha vypověděla službu skoro úplně a nesnesitelně ho bolela hlava. Hrozně se mu chtělo spát. Pociťoval nesmírné zoufalství. Byl sám na cizí planetě, kde jediný kámen nebyl bezpečný, byl zraněný, bez zásob. Kolik času mu vlastně zbývá? Pomoc by měla přijít rychle. Náhle pocítil ještě větší úzkost.
Pomoc? Evane, ty tupče, žádná pomoc nepřijde. Caldwell by musel úplně přijít o rozum, aby do takového Pekla někoho pustil. A kdo by sem vlastně dobrovolně šel? Ne, nepřijdou. Pro ně jsi mrtvý. Vlastně bys měl být mrtvý. Budeš mrtvý a ani to nepotrvá tak dlouho. Kdo by se pouštěl do takového bordelu pro mrtvolu? Nikdo. Ani Jordanová není tak šílená a to má skoro stejně velký spasitelský komplex jako Sheppard. Vlastně má i podobné sebevražedné sklony, ale do takového průšvihu by nešla. Ne kvůli někomu, kdo stejně umře.
Tak dost! Přestaň fňukat. Ještě neumíráš. Pořád ještě dýcháš, tak se sakra snaž. Koukej vylézt na ten kopec! Neprošel jsi výcvikem proto, abys pošel někde v bahně jako nakopnutej pes. Zvednul hlavu. Kopec byl prudký a on se neudržel na nohou. Co se dělo dělat? Jak že to na ně řvali při výcviku? Plížením vpřed?! Tak tedy dobře.
Stoupání šlo pomalu. Země byla mokrá a kluzká. Vždycky, když se kousek vyplazil, zase sjel dolů. Nakonec ho i plazení bude stát víc sil, než doufal. Musel rukama rýt do hlíny, aby se udržel.
...
„Tohle nemá cenu. Jak tu máme něco najít, když dosah senzorů je prakticky nula,“ postěžoval si Eran.
„Planeta zas...blbá.“ Co byla Elena na Atlantis, začínala být stále méně slušná.
Nálada v pilotní kabině začínala klesat pod bod mrazu. Hrozba hurikánu byla čím dál reálnější, viditelnost rapidně klesala a po letounu majora Lorna nebylo ani vidu ani slechu. Navíc bral pomalu za své i časový limit daný plukovníkem Caldwellem.
„Eleno, měli bychom myslet na návrat. Ten hurikán je skoro za dveřmi a dvě hodiny už jsou taky téměř pryč,“ připomenul Eran.
Elena vzdychla.
„Nikam neletíme, dokud je nenajdeme!“ rozhodla.
„Budete mít problémy, Eleno.“
Usmála se. Nijak příjemně, usmála se tak, jak to dělala vždycky, když měla něco zalubem.
„Víte, co miluju na technice, Erane?“
Pilot mírně zakroutil hlavou.
„Že se na ní dá svést prakticky cokoli. V tomhle hnusu je nanejvýš pravděpodobné, že přístroje nebudou ukazovat to, co mají. Mírné zpoždění se tak dá pochopit, ne?“
Eran s úsměvem zakroutil hlavou.
„Vás bych za podřízenou nechtěl, Eleno. Neodletí bez nás?“ ujistil se ještě.
„No, možná jo. Jak moc vás mají na Obrenu rádi?“
„No, doufám, že natolik, aby na nás počkali,“ vzychnul Eran. „Stejně bych byl pro návrat. Tady už nic nenajdeme.“
Elena si ho nevšímala. Prohlížela si povrch. Mlčela. Náhle ukázala rukou na cosi v dálce.
„Erane, leťte tam!“ vybídla pilota. „Támhleta brázda mi nepřipadá moc přirozeně.“
Eran obrátil stroj k místu, kde byla značně rozrytá hlína.
„Do hajzlu,“ vyhrkla Elena, jakmile se octli nad hlubokou jámou. „V tý ďouře je zapadlá 302jka. No to mě...na moje holý záda...sakra fix. Přistaňte, Erane!“
„Co?!“ vyděsil se pilot. „Eleno, to nemyslíte vážně. Vydíte ten nestabilní povrch?“
„Támhle na tý pláni to půjde. Je to pár stovek metrů od tý díry. Přistaňte tam.“
Eranovi došlo, že nemá smysl se hádat. Proletěl nad plání, která vypadala, že by mohla přistání lodi vydržet.
Půda byla měkká. Sotva loď dosedla, propadla se o několik centimetrů. Eran doufal, že nebude mít problémy se startem. Elena okamžitě po přistání vyběhla ven. Foukal silný vítr, přesto ale bylo poměrně horko. Půda však byla bahnitá. Zřejmě tu lije tak často, že země nestačí ni vyschnout. Ostatně podle mraků, které se valily z dálky, se zřejmě se sílou místních lijáků brzy seznámí.
„Erane, zůstaňte tady. Kdyby hrozilo nebezpečí, odleťte.“
„Řekl bych, že půjdu s vámi, ale nemůžeme si dovolit přijít o loď. Hodně štěstí, Eleno, a buďte tak opatrná, jak jen umíte být.“
Elena kývla a vyrazila směrem, kterým se nacházela díra, v níž byla zapadlá F-302.
...
Zahřmělo. Nebo to nebyl hrom? Mohl to být taky zvuk motorů nějaké lodi, jenže co by tady dělala loď. Ne, určitě to byl hrom. Nemohl to být motor. Přeskočilo mu z falešné naděje. Evan zvedl oči k obloze. Z dáli se táhla černá mračna. Zvedl se prudký vítr. Hurikán. Přijde hurikán. Ten, který viděl, když se řítil k zemi. To bude parádní zakončení jeho snahy o přežití.
Nad hlavou se mu mihnul stín. Znovu se ozval hrom. Stín a hrom pospolu? Musí to být loď. Tohle přece nemůže být náhoda. Určitě tu krouží loď. Hledají ho. Jenže neuvidí ho. V šedé kombinéze celý od bahna splývá s povrchem. Neuvidí ho. Klidně můžou proletět přímo nad ním a ani si ho nevšimnou. Nemůže na sebe nijak upozornit. Nic u sebe nemá, nic, čím by upoutal pozornost. Ani na ten kopec už nemusí lézt. Nebo přeci jen ano? Stále je to jeho nejlepší šance. Nahoře ho uvidí spíš. Zapátral v sobě po posledním zbytku sil a pokusil se postavit. Zdálo se mu to jako věčnost, kdy naposledy stál na nohou. Ve skutečnosti to bylo něco málo přes půl hodiny. Postavil se. Hned mu však podjely nohy a on s těží udržel rovnováhu. Ohlédnul se. Vylezl s bídou pár desítek metrů. Takhle se nahoru nikdy nedostane. Přestože nemohl došlápnout na levou nohu, vyrazil kupředu. Klouzal. Někdy se musel podepřít rukou, aby zase nespadl, ale stoupal rychleji. Ale bolelo to. Hrozně to bolelo. Všude. Už nejen na prsou, už ne pouze noha nebo hlava, bolelo ho všechno. Napadlo ho, že je dobře, že mu v dětství vyoperovali slepé střevo, protože si byl jistý, že kdyby ho stále měl, bolelo by ho teď taky. Ta myšlenka ho, bozi vědí proč, pobavila. Pobavila ho natolik, že se hlasitě rozesmál. Velice rychle však smích přešel v zoufalé naříkání. Padl na kolena, bil pěstí do země a moc rád by nadával, kdyby mu na to zbývala síla. Uštědřil zemi ještě jeden úder a padl obličejem do bláta. Už se mu nechtělo nikam lézt. Stejně to nemělo cenu. Žádná loď tu není. To mu prostě jen přeskočilo. Pomalu ale jistě začal klouzat dolů. Ani se tomu nesnažil zabránit. Bylo mu to jedno. Jen ho ještě napadlo, jestli třeba tuhle odpornou planetu nepojmenují Lornův Hrob.
...
Elena stála na okraji díry, v níž vězel zpola zasypaný letoun F-302. Původně chtěla slézt dolů, ale teď viděla, že by to nebylo zrovna nejmoudřejší. Z okrajů jámy se neustále odlupovaly kusy mokré hlíny a letoun na dně klesal hlouběji a hlouběji do útrob zuřící planety. Tak tenhle konec rozhodně Lornovi nepřála. Vlastně mu žádný konec nepřála. Vždyť už se spolu naučili vycházet. Už se dokonce mohli nazývat přáteli. Jejich vzájemné hašteření už přestalo být motivováno spory, nýbrž začalo být ryze přátelské. Proč, sakra, musí vždycky přátele tak rychle ztrácet? A pak se lidi diví, že si od nich drží odstup. Sotva si je oblíbí, hned se ocitá na jejich pohřbu.
A Reynolds. Ach ano, Reynolds. Neustále na něj zapomíná. Neznala ho. Nesloužil na Atlantis, veškerý čas trávil na Daedalu, kde se jen několikrát potkali na chodbě. Je ho škoda. Měl nejhezčí zadek mezi piloty. Vlastně se několikrát setkali pohledy, když se ohlíželi za pozadím toho druhého. Vždycky se oba hrozně rozesmáli a šli si po svém. Žádné červenání, žádné urážení, jen smích. Měl vlastně docela pěkný úsměv. Je ho škoda.
Zklamaně se otočila. Zadívala se na terijskou loď vyčkávající v dálce. Vykročila. Šlo se hůř. Šla proti větru, který jí šlehal do obličeje. Do očí jí létalo svinstvo. Stálo jí spoustu energie udělat krok. Vítr musel znovu zesílit. Hurikán je blízko. Zastavila se, aby si přes obličej uvázala šátek. Náhle si všimla podivně rozrytého bahna. Vypadalo to trochu jako stopy, avšak ten, kdo je zanechal, musel mít s chůzí velké problémy. Musel být těžce zraněný. Rozhodla se vyrazit po stopě. Jestli byl těžce zraněný, nemohl dojít daleko. Určitě bude rychlejší, a tak by ho měla brzy dohnat.
...
Naposledy zvedl hlavu. Neměl už chuť ani sílu někam se přesouvat. Chtěl už jen ležet a počkat, až všechno skončí. Jen se ještě chtěl rozhlédnout po místě, které se stane jeho hrobkou. Krásnější planetu si vybrat nemohl, jen co je pravda. Vzedmula se v něm poslední vlna nevole. Nechtěl tu umřít, opravdu ne. Jenže jak odtud? Nikdo pro něj nepoletí. Ne, tentokrát se na Atlantis nevrátí. Už ne. Už nikdy město Antiků neuvidí. A neuvidí ani nikoho v něm. Neuvidí ji. Měl ji někam pozvat, dokud ještě mohl. Ale možná je to takhle lepší. Nebude mít důvod pro něj truchlit. Někoho si najde a bude šťastná.
Najednou ji viděl před sebou. Brodila se plání přímo k němu. Ve větru jí vlály vlasy, přes obličej měla uvázaný šátek. Měla na sobě těžkou výstroj, nohy se jí bořily do bahna, ale ona i přesto šla poměrně rychle. Vypadala odhodlaně. Kruci, Evane, nadával si vduchu, poslední halucinace a ty si představíš ženskou ve výstroji.
„Je...nni...fer,“ vykoktal, když konečně došla k němu.
Zastavila se a pohlédla na něj. Moc vřelosti v očích neměla. Sundala si šátek. Viděl, jak protáhla rty v úšklebku.
„Pomalu, pane, pomalu. Nejdřív vás odtud musíme dostat, pak přijde řada na doktorku.“
Kruci, Jordanová. Takže se přece jen nezbláznil? On ne, ale ona asi nemá všech pět pohromadě.
„Sa..kra...Jorda...nová...co tady...,“ nedořekl. Neměl sílu. Chtěl jí vynadat. Co tady, sakra, dělá? Jestli chce umřít, má se někde v klidu zastřelit a nepřidělávat Caldwellovi papírování. Caldwell. Ani si nechtěl představit, co mu musela říct, aby jí sem pustil. Vlastně mu to bylo jedno.
„No, taky vás ráda vidím, pane. Mimochodem vypadáte hrozně. Neplazil jste se v posledních několika hodinách bahnem?“ rýpla, přičemž se ho pokoušela zvednout. Moc jí to neusnadňoval.
Neměl by na její humor náladu, kdyby jí ovšem vnímal. Z celé scény mu došlo jen to, že se ho pokouší vytáhnout na nohy. Pokusil se pomoct jí. Neutáhne ho, když jí nepomůže. Konečně stál. Stěží, ale stál. Podpírala ho, no, vlastně na ní víceméně visel. Znovu si natáhla šátek přes obličej. Zadívala se kamsi do pláně. Nechápal, co tam hledá, nebylo vidět na krok. Vítr už byl tak silný, že stát dalo práci. Ve vzduchu létaly menší kameny, prach, hlína, prostě svinstvo. Obloha zšedla. Spouštěl se déšť.
Vzdychla. Obrátila k němu hlavu a podívala se mu do tváře. Pak se zase podívala dopředu. Vyzkoušela pevnost povrchu, která začínala být neslavná. Už předtím se nohy bořily do bahna. S dalším deštěm to bude jen horší. No, co se dalo dělat. Musí vyrazit k lodi. Nedělala si však moc velké iluze, že by ještě nějaká loď čekala. Dala Eranovi instrukci, aby okamžitě odletěl, kdyby se počasí ještě víc zhoršilo. Nechtěla ale před majorem dát své pochyby najevo. Viděla na něm, že se mu pomalu vrací ztracená naděje, nechtěla mu jí zase brát.
„Zvládnete jít, pane?“ zeptala se. Byla to spíš řečnická otázka. Musel to zvládnout. Neměl na výběr.
Kývnul. Sice dost pochyboval, že ujde víc jak tři metry, ale to na něm nejspíš viděla sama. Co by jí vykládal?
Klopýtali řídnoucím bahnem. Nepostupovali nijak rychle. Do zad jim vál vichr a šlehal déšť. Uniformy těžkly. Dalo stále větší práci vyprošťovat těžké vojenské boty z bláta.
„Zkurvená práce,“ vyštěkla kapitán, když se jí nepovedlo botu vyprostit, čímž ztratila rovnováhu jak ona, tak major. Oba se svalili na zem. Major si pád ani neuvědomil. Podezírala ho, že je napůl v bezvědomí. Ona si ho však uvědomila bolestně. Uslyšela tiché křupnutí a nohou jí projela ostrá bolest.
„No ještě tohle! Zasraný bahno!“ nadávala.
Na chvíli si přestala majora všímat. Nejdřív musela dostat svou nohu ze sevření lepkavé hmoty. Zatáhla, ale vzápětí zakřičela bolestí. Pomohla si rukama. Zhluboka se nadechla, zatnula zuby a zatáhla znovu. Znovu vykřikla, ale nohu vyprostila. Bolest jí však vystřelovala až ke koleni. Vstala. Sama stát mohla, možná mohla i pomalu jít, ale co až znovu zvedne Lorna. Jak ho dotáhne k lodi, která už dávno odletěla, když sama sotva stojí?
„Majore, pane,“ zatřásla ležícím vojákem. „Budu potřebovat vaší pomoc, jinak tam nikdy nedojdeme.“
Otevřel oči. Všiml si, jak kapitán ulevuje jedné noze. Okamžitě si to spojil s výkřiky, které před chvílí slyšel a o nichž si myslel, že se mu zdály. Zranila se.
„Nechte mě tu,“ vybídnul jí tiše.
„No to zrovna,“ zavrčela a táhla ho za ruku nahoru. „Netáhla jsem se sem proto, abych vás tu nakonec nechala. Půjdete se mnou, i kdybych měla lézt po čtyřech a mít vás přitom na zádech.“
Major se pousmál. Byl by se rozesmál úplně, připadalo mu to zábavné, ale věděl, že smích by ho pekelně bolel.
S její pomocí se postavil. Teď, když už nebyl sám, v sobě nacházel překvapivě hodně sil. Podepřeli se navzájem. Lorne si představil, jaký na ně musí být asi pohled, a znovu se pousmál. Vzápětí se ale rozkašlal a vyplivnul krev, která se mu kašlem nahromadila v puse.
„To máte z toho, že vám to připadá vtipné,“ rýpnula Elena. Ona se tolik nebavila. Všechno jí začínalo štvát. Štval jí déšť, štvalo jí bahno, štvala jí poraněná noha, štval jí vítr a štval jí i major. Proč, sakra, musí být tak těžký, když měří metr padesát i s chůdami?
Udýchaně se zastavila. Už skoro necítila nohu. Uniformu měla úplně mokrou, dala by se ždímat. Vítr působil, že jí začínala být zima. Otřásla se a pak znovu zvolna vykročila. Už to není daleko. Klopýtala. Ona a kvůli ní i major. Podívala se na něj. Musí ho dovézt k lodi, musí. Měla pocit, že už neudělá ani krok, ale jednou slíbila, že ho odtud dostane, tak to taky udělá. K čemu by jí pak byly všechny ty výcviky, které absolvovala? I při nich měla pocit, že už neudělá ani krok, a přesto vždycky vydržela až do konce. Vždycky si našla něco, co jí hnalo stále dopředu. Tentokrát to byl muž, který se jí opíral o rameno.
Dostávali se k místu, kde Eran Elenu vysadil. Viditelnost sice byla mizerná, přesto by se loď už nejspíš rozeznat dala. Před nimi však krom spousty hlíny a kamenů nebylo nic. Elena protáhla koutky. Čekala to. Sama mu tu instrukci dala. Ale cosi hluboko uvnitř ní stále doufalo. No, nedalo se nic dělat. Položila majora na zem a sama padla vedle něj. Lehla si a nechala si na obličej dopadat obrovské děšťové kapky. Major vedle ní těžce oddechoval. Došlo mu, proč zastavili, a nemohl říct, že to nečekal. Žádný pilot se špetkou zdravého rozumu by s lodí nezůstal v takovém počasí. Zavřel oči. Teď už mu v tom nic nebránilo. Jen ho tížilo svědomí. Kvůli němu tu nakonec umře další člověk. Praštil pěstí do země. Nejraději by zakřičel. To té prokleté planetě dva mrtví nestačí? To musí uzmout ještě další život?
...
Major Lorne znovu otřevřel oči. Neměl tušení, jak dlouho byl v bezvědomí, vlastně ho dost překvapovalo, že se probudil. Vítr už ustal, dokonce i déšť byl slabší. Země byla rozmáčená a studená. Prudce se ochladilo. Obloha už ale trochu zesvětlala. Planeta se začala tvářit přívětivěji, ale major jí tu vlídnou tvář vůbec nevěřil.
„Jen na nás zase něco vymýšlíš, mrcho,“ zasténal.
„Co?“ vedle něj se ozvala Jordanová.
„Nic. Trochu se to uklidnilo.“ Major mluvil těžce, ale přesto souvisle.
„Hm,“ zamručela Jordanová, přičemž dál ležela jako by nic.
„No tak, Jordanová, trochu optimismu,“ snažil se jí povzbudit.
„Optimismu? Na co, proboha? Na umření? To zvládnu i bez něj.“ Zavřela oči.
„Kdy jsme si vyměnili role? Na umírání jsem tu já.“ Skoro jako by chtěl dokázat svoje slova, vykašlal krvavý hlen.
„Majore, moc mě těší, že jste našel naději, ale teď na ní už není místo. Ten hurikán všechno zkazil. Jediná loď, která nás odtud mohla dostat, je pryč.“
„Vrátí se.“
„Nemá se kdo vrátit. Caldwell mi dal dvě hodiny. Máte vůbec představu, jak už jsme tu dlouho? Daedalos je dávno pryč a Obren taky. Možná už jsou na orbitě další Wraithové. Buďme realisti, pane. Je po všem.“
„Není. Rozhodně nehodlám umřít na cizí planetě a ke všemu s vámi, Jordanová. Vrátí se, uvidíte.“
„Jste si nějak jistý.“
„Jsem, protože Eran by vás tady nenechal.“
„Jak víte, že pilotoval on? A moment, jak víte, že by...“
Major se rozesmál, což zapříčinilo, že ho rozbolela celá hruď.
„Prořekla jste se, když jste zjistila, že je loď pryč. A co se druhé otázky týká, mám oči. Ty návrhy s bednou s municí nebyly tak daleko od pravdy, že?“
Elena se zatvářila kysele. Neřekla však nic. Ani nevěděla, co na to říct.
Z oblohy se ozval dunivý zvuk.
„Neříkejte mi, že to začne znova,“ vzdychla Elena.
„To není hrom. Takhle zní terijská přepravní loď. Ten samý zvuk jsem slyšel, když jste přiletěli poprvé.“
„Ten pitomec se fakt vrátil. A já si vždycky myslela, že poslouchá rozkazy za každých okolností.“
Major se ušklíbnul.
„Víte, kapitáne, jeden pohled na vaše pozadí demoralizuje i ty nejposlušnější.“
Rozesmála se.
„Tak vstávejte, ať nám nepřistane na zádech,“ šťouchla do Lorna.
Na to se sama začala zvedat. Nebylo to snadné. Zlomenina se rozležela. Nohu měla dvakrát větší a bolel jí i pohled na ni. Když si toho Lorne všiml, snažil se postavit bez pomoci, ale nešlo mu to. Byl už moc slabý a i on měl jednu nohu nepoužitelnou.
Za několik okamžiků pár desítek metrů od nich přistála loď. I když se pilot snažil s lodí dosednout lehce, zaryla se několik centimetrů do bláta. Otevřel se výstup a ven vyšel Eran Terod. Okamžitě zamířil k ležící dvojici.
„Eleno, omlouvám se, ale musel jsem...“
„Chápu,“ přerušila ho kapitán. „Pomozte majorovi, já se za vámi nějak došourám.“
Eran zvednul Lorna a pomalu ho vedl k lodi. Když se otočil, viděl, jak se Jordanová stále snaží zvednout.
„Zůstaňte ležet, Eleno. Pomůžu vám. Mimochodem rád vás vidím naživu, majore,“ poprvé promluvil i k Lornovi.
„Dík,“ syknul major.
Eran uložil majora do lodi a pak se vrátil pro Elenu. Natáhla k němu ruku v domnění, že jí pomůže vstát a odvede jí, on se však sehnul a bez známek námahy jí zvednul do náruče. Snažila se protestovat, neměla ráda, když jí někdo zvedal, ale nebylo jí to nic platné.
Eran jí usadil do křesla druhého pilota. Víc místa beztak v lodi nebylo. Terijané měli několik druhů přepravních lodí, tohle byla ta menší, jen pro pár lidí. Většinu místa zabralo lůžko pro zraněného, které do lodi přidali vzhledem k charakteru mise. Teprve teď si Elena oddychla.
„Ještě bych se moc neradoval. Nad těmi mraky zuří pořádná bouřka. Bude to s námi pěkně házet. Budeme rádi, když proletíme bez úhony. Cesta sem nebyla žádná procházka. Navíc váš plukovník zuří...“
„On tam ještě je?“ podivila se Elena.
„Ano, je. Ormus se přimluvil. Nezachytili jsme žádné Wraithy. Ale slyšel jsem něco o roztrhnutí.“
Loď se vznesla. Elena sledovala mraky a pomalu začínala litovat, že na planetě nezůstala. Na konfrontaci s plukovníkem Caldwellem se vůbec netěšila.
Jak stoupali do horních vrstev atmosféry, loď sebou stále více házela. Kolem nich létaly blesky. Elena trnula hrůzou. Nepřekvapilo by jí, kdyby je blesk smetl z oblohy. Planeta si je jen tak vzít nedá. Tvářila se ale klidně. Nechtěla dát znát svoje obavy. Eran se také tvářil klidně. Plně se soustředil na pilotování. Kapitán se ohlédla dozadu. Chtěla zkontrolovat, jak je na tom major. Byl v bezvědomí, opět. Docela mu záviděla. Také by nejraději tenhle let zaspala. Nedovedla si představit, že by letěli jumperem, jenž by musela pilotovat ona. Nikdy by to nedokázala. Rozplácli by se na zemi.
Nikdy nebyla vděčnější za pohled na vesmír. Když se loď octla ve vakuu, spadl jí velký kámen ze srdce. Pohled na Obren a Daedalos, vyčkávající na orbitě, jí doslova hřál. Bylo po všem. Byla zpátky. Jen ještě přežít Caldwellův hněv.
...
Major Lorne se po dlouhé době probudil z bezvědomí. Bolest příliš nevnímal. Určitě s tím měla mnoho společného ta spousta analgetik, co pravidelně dostával. Nikdy nebyl za pobyt na ošetřovně tak vděčný jako teď. Rozhlédl se kolem. Na lůžku hned vedle toho jeho seděla Jordanová. Jak si všimla, že se probudil, usmála se.
„Dobré ránko, majore. Tak jste to pod těmi nánosy bahna byl přece jen vy.“
„Jordanová, vy jse tu chyběla,“ vrátil útok. „Ty berle jsou vaše?“
„No jo, jsem tu teď za polednici.O berličce, hnáty křivé, hlas vichřice podoba.“
Major druhé části nerozuměl a vlastně ani nechtěl. Beztak si jí jen broukla sama pro sebe. Bylo na ní něco divného. Snažila se tvářit vesele, ale jeho ta přetvářka příliš nepřesvědčila.
„Co je?“ zeptal se.
„Co by mělo být?“ snažila se tvářit nechápavě.
„Už s vámi mluvili?“
Střelil přesně.
„Jo.“
„A?“
„Nevyhodí mě, pro tentokrát. Ale jinak moc nadšení nebyli. Sheppard s Caldwellem se tvářili, že mě každou chvíli oběsí na stožáru, pokud nějaký najdou, a Carterová se mračila, ale nakonec se mě zastala.“
„Zastala se vás? Co jste jí řekla?“ Lorne byl ohledně kapitána podezíravý.
„Teda, tak jako vy mě ještě nikdo prokouknutou neměl,“ přiznala Jordanová. „Mluvila se mnou ještě předtím, než se do mě pustilo celé trio. Vyjela na mě, že nejsem v pozici, kdy bych mohla posuzovat rozhodnutí tak zkušeného důstojníka, jakým je plukovník Caldwell. Zeptala jsem se jí, jestli by tohle napsala do dopisu pro vaší rodinu, kdybyste tam zůstal.“
„A na základě toho se vás zastala? Já bych vás za tohle vykopnul zpátky na Zem takovou rychlostí, že hyperpohon by byl proti tomu tříkolka.“
„Vy si ještě počkáte, než budete zase někoho kopat. Kellerová říkala, že jste měl namále. Když mluvím o Kellerové, proč jste mi tam dole řekl Jennifer?“ Jordanová už se zase tvářila jako šotek.
Lorne vzdychnul. „Proč jsem si myslel, že na to zapomenete?“
„Nebojte, budu mlčet jako hrob. Ale možná byste jí měl někam pozvat. Určitě by...“ Když si kapitán všimla Lornova výrazu, zmlkla a zahihňala se. „Aha, tak ono už se stalo. Neztrácíte čas.“
Lorne se podíval Jordanové přes rameno, kapitán se ohlédla a na druhém konci místnosti spatřila doktorku Kellerovou. Znovu se zahihňala a slezla z lůžka, vzala si berle a s šibalským úsměvem se odbelhala.

I když to je whumping povídka a měla bych spíš chudáka Lorna litovat, tak jsem se většinu čtení smála. Hlavně tedy u přirovnávání Eleny k Sheppardovi a u Kary Thrace (to jsem málem spadla ze židle ).
Povídka se četla prakticky sama, je moc dobře napasná a prostě byla super. Do budoucna se těším na nějaký další přírustek

No tak, naozaj, malo to byť vážne, veď to aj bolo.... no dobre, ale ja som sa nevedela prestať rehotať

Někdo, kdo je schopný demoralizovat i Lorna, je horší než deset Sheppardů.

„Nebojte, budu mlčet jako hrob. Ale možná byste jí měl někam pozvat. Určitě by...“ Když si kapitán všimla Lornova výrazu, zmlkla a zahihňala se. „Aha, tak ono už se stalo. Neztrácíte čas.“
Lorne se podíval Jordanové přes rameno, kapitán se ohlédla a na druhém konci místnosti spatřila doktorku Kellerovou. Znovu se zahihňala a slezla z lůžka, vzala si berle a s šibalským úsměvem se odbelhala.

No, tak na záver - bolo to veľmi dobré, také ľahšie, ani som pri tom veľmi nemusela zapájať mozgové bunky - naozaj také zdravé pred spaním, aj keď som to teda práve pred spaním nečítala No proste, výborné Dúfam že ešte niekedy niečo podobné bude

Už jsem ti říkala, že přímo zbožňuju tvůj humor? Ono, jednu chvíli jsem Lorna litovala a v druhou jsem se smála jako blázen. Některé hlášky mě poslaly do kolem Kdybych seděla na židli, tak pravděpodobně spadnu. Jinak konec vypadá slibně a ještě...těším se na další

Poviedka tradične super a ako už Ani spomínala, číta sa sama. Lorna mi bolo ľúto... ale kto by pri tých tvojich poznámkach zostal vážny? Nie... vážne... nemajú chybu! To, s akou ľahkosťou zapájaš humor, je úžasné Už som spomínala, že poviedka bola super?
Možno mňa osobne prekvaplil ten koniec... v alter.konci, čo je pri predchádzajúcej poviedky to bolo jasne cítiť... inak to to tu teraz bolo Snáď vieš, čo myslím (muhehe, rada hovorím v hádankách )

Všem moc díky za komentáře. Tak vidím, že jsem se měla trochu držet na uzdě s některými poznámkami. Chudák Evan, místo toho, abyste ho litovali a plakali, tak se mu smějete. Uraženě sedí na posteli a objímá polštář a vzkazuje vám, že v další povídce vystupovat nehodlá, jede na Zemi na rekonvalescenci

Anijsha: No, Karu jsem si nemohla odpustit. V jedné povídce už Elena vzpomínala na MacGyvera, tak teď jsem jí rozšířila záběr

Leja: Ach ano, vím, co myslíš. Ale nemůžu se řídit alter koncem. Proto byl taky jen alternativní. Kdybych se jím měla řídit, tak by v téhle povídce neměl Eva kdo zachránit Kdepak...já nedělám to, co čtenáři čekají

My sa mu nesmejeme! To vôbec nie! My len... no dobre! Ale nie úmyselne!

Zistila som, že som preskočila jednu poviedku Hneď som to dohnala... bolo v nej dosť Erana a musím povedať... vrrr . Po nej som ti normálne odpustila, že si alter. koniec nebrala do úvahy. Teším sa na čokoľvek, čo vymyslíš.

p.s. Evan, nehnevaj sa a ukáž sa aj nabudúce

Jestli chceš dosáhnout dokonalosti v gramatice, hlídej si ji/jí, ni/ní

Tak děcka, dneska jsem tady jen s takovou kratičkou záležitostí. Je to takový úlet, takže text neberte příliš vážně. Je to něco, co vznikne, když se Lornofilka nudí. Opět se omlouvám za možné chybky, které mohly zůstat. Jo a text je stroprocentně bez Eleny
A jako vždy přeji příjemnou četbu.

Všední den aneb běžné pracovní strasti majora Lorna
Probudil jsem se. Fakt? A dokonce v posteli a ještě lepší, že ve svojí. To je vskutku potěšující zjištění. Takže tedy, probudil jsem se. Podle tamtoho strojku, co si pořád nemůžu zapamatovat, jak se mu říká (na akademii jsme mu říkali bomba a drželi jsme se od něj dál, ale Sheppard říkal, že tohle je něco jiného, tenhle většinou nebouchne, když přestříhnete špatný drát), jsem měl být za hodinu a půl ve službě. Takže už jsem neměl moc času. Vstal jsem z postele a šel se upravit. Ono to není jen tak, zjistit, na jakou stranu se pouští kohoutek, kam se oblíkají kalhoty, která bota je pravá a která levá, jen si to někdy zkuste. No a pak na sebe musíte navěšet všechny ty nesmysly, co stejně nevím, k čemu slouží (ale s cé čtyřkou jsem se naučil otvírat dveře), ale podle předpisů (které jsem stejně nikdy nečetl) je s sebou musíme tahat.
Zbývalo mi ještě patnáct minut, když jsem konečně usoudil, že můžu jít mezi lidi. Pro jistotu jsem si do vesty ještě šoupnul hřeben. Sice se mi povedlo ten pramínek přimět, aby netrčel, ale co kdyby si to náhodou při nějaké děsně drsné akci rozmyslel. Nakonec, přece nám při výcviku vtloukali do hlavy, že musíme být připraveni na všechno.
Šel jsem chodbou do řídící místnosti. Hezky pomalu, žádný spěch, aby mi vítr nerozfoukal účes. Času jsem měl konec konců dost. Je to fajn život, mít ubikaci pět metrů od transportéru. Sice mi vždycky dlouho trvá, než po kapsách najdu ten návod k použití, co mi napsal Zelenka za to, že jsem na něj neřekl, že pravidelně z jídelny krade citróny (hehe, nevím, co s nima pořád dělá, ale McKay se mu už hezky dlouho vyhýbá a je na něj překvapivě hodný), ale stejně mi to značně ulehčuje nástup do služby. Narozdíl třeba od Shepparda, který pořád otravoval, že chce pokoj s balkónem daleko od lidí, a teď pořád běhá do služby zpocený.
Pomalinku jsem vyšel z transportéru. Nikdo si toho nevšiml, a tak jsem předstíral, že jsem přišel pěšky. Sheppardovi totiž návod k použití transportéru ještě nikdo nenapsal, a tak je vždycky strašně protivný, když z něj vidí někoho vycházet. Tím spíš, když je ten někdo pod jeho velením (což mimochodem není žádná výhra). Šel jsem do zasedací místnosti, kde už netrpělivě čekal Woolsey. Ten chlap všude chodí aspoň o hodinu dřív. Někdo říká, že chce být důležitý, já si ale stojím za názorem, že prostě jen nerozumí těm číslům na displeji bomby...ehm...holinek...eh... časomíry...no nic. Těsně za mnou se ozvalo dunění vojenských bot. To zase přibíhal Sheppard. Každé ráno mu uhýbám, ale teď mě napadlo, co by se asi stalo, kdybych neuhnul, a tak jsem si dál pomalu vykračoval do zasedačky. Sheppard mě dohnal přímo ve dveřích. Byl tak vykolejený tím, že nemá volnou cestu, že ani nestačil zastavit. Když jsem si uvědomil, že do mě ten ignorant sprostě vrazí, chtěl jsem přeci jen uhnout, potíž však tkvěla v tom, že nebylo kam. A tak se stalo, že do mě ten ignorant skutečně vrazil. Udělal jsem několik dost nejistých kroků kupředu ve snaze udržet rovnováhu. To se mi však nepovedlo a já spadl. K mé smůle mě ty kroky kupředu dostaly do tak nešikovné pozice, že jsem se při pádu uhodil do hlavy o desku stolu. A světlo zhaslo.
Probudil jsem se. Tentokrát ne v posteli, nýbrž na podlaze v zasedací místnosti. To už je vrchol všeho. Už se ani neobtěžují mě dopravit na ošetřovnu. Ale pořád jsem na tom ještě dobře. Ještě mě aspoň překročí. Nejistě jsem se postavil na nohy. Ani se mi moc nemotala hlava, a tak jsem se rovnou rozhodl podívat na záznam z porady. Co musím Woolseymu přičíst k dobru je to, že rozumí svým podřízeným a chápe jejich potřeby, a tak se záznamy z porad pořizují ve verzi s obrázky. Díky tomu denní plán pochopí i někdo jiný než McKay.
Znuděně jsem odkýval denní rozpis. Zase žádné vzrůšo. Mise k našim spojencům, které máme varovat před sklizní. To znám. Zase budeme utíkat před stíhačkami, střílet Wraithy, možná nás unesou, pak ty samé otravné otázky stylu „Kde je Země? Kolik vás na ní žije? Jak se dostaneme na Atlantis?“, vyhrožování vycucnutím a záchrana na poslední chvíli. Prostě nuda k uzívání. Letmo jsem zkontroloval, jestli mi stále drží účes, a nenápadně do vlasů zajel hřebenem. Když jsem usoudil, že vlasy jsou zase více než dokonalé, vydal jsem se probudit ty lemry ze svého týmu. Sice bych je vůbec nepotřeboval, beztak mě jen zdržují, ale v předpisech (přiznejte se, kdo jste je kdy viděl) je jasně psáno, že tým má být čtyřčlenný. Ten, kdo si tohle vymyslel, musel být pořádný srábek.
V chodbě vedoucí z kontrolní místnosti jsem potkal Shepparda. Divně se na mě mračil a něco mí říkal. Nemám tucha co, u slova „majore“ jsem ho přestal poslouchat. Ten chlap měl tak strašně nagelované vlasy, že mě to úplně vykolejilo. Ještě že moje vlasy vypadají tak dokonale a neodolatelně. Když jsem se zase vrátil do reality, Sheppard už díky bohu mlčel. Koukal na mě ale o poznání divněji. Asi čekal nějakou odpověď. Zatvářil jsem se tak, jako bych byl ochotný na jeho rozkaz v kožichu lézt Peklem, a řekl „Ano, pane“. Samolibě se usmál a odešel. Kdyby věděl, že nemám páru, co jsem mu odsouhlasil, tak by se tak spokojeně netvářil.
Probudit celý tým není žádná legrace. Ti mizerové vždycky dlouho do noci skáčou panáka a pak se jim nechce vstávat. Netrvalo to ale ani dvě hodiny a už jsem bušil na poslední dveře. Ty se otevřely a ven vyletěl poštář. Instiktivně jsem ho chytil. Pozůstatek z doby, kdy jsem byl na základní škole nejlepší z celého kroužku vybíjené. Naštvaně jsem polštář hodil zpátky a zasáhnul spáče přímo do hlavy (to je taky z dob vybíjené). Ten chudák se tak lekl, že popadl stunner, se kterým spí, a střelil. K mé smůle se trefil. A světlo zhaslo.
Probudil jsem se. Teda vlastně mě probudilo, jak se mnou někdo třese a něco kňourá. Bylo to to ho...ten hlupáček, co po mě střelil. Teď se omlouvej, blbe, teď je to platné. Rázným pohybem ruky jsem mu naznačil pohlavek a tím jsem celou věc ukončil. I když, vlastně neukončil. Kopal jsem ho před sebou celou cestu až k bráně. (Nutno podotknout, že nejdřív jsme museli ještě do zbrojnice, z níž to není k bráně nejblíž.) Před bránou stál Sheppard. Na toho chlapa já mám neuvěřitelnou smůlu. Něco na mě už z dálky ječel. Lekl jsem se, jestli nemám třeba rozcuchané vlasy, tak jsem rychle nakouknul do nejbližšího skla. Proč jsem vlastně doteď nevěřil, že mi výstroj tak sluší? A ty vlasy, ty jsou prostě dokonalé. Tak co, sakra, ten Sheppard zase chce? Rozhodl jsem se ho ignorovat a mávnul jsem na Chucka, aby vytočil číslo...ehm, teda bránu. Když začal, Sheppard se uklidnil, jenom divně ťukal do bomby na svojí ruce. Ať si nejdřív upraví vlasy a pak se stará o mojí dochvilnost. Než jsme prošli bránou, blýsklo mi hlavou, jestli by mě taky povýšili, kdybych ho zastřelil. Škoda, že jsem si to tenkrát na poslední chvíli rozmyslel. Kdybych jen věděl předem, že mi tu náměsíčnost všichni sežerou.
Jakmile jsme se ocitli na druhé straně toho modrého nečeho (Goauld ví, jak se tomu říká), všichni svorně jsme zkonstatovali, že jsme se dostali zase do pěkného zapadákova. Snažil jsem se tým přesvědčit, abychom odtud zařvali „Bacha, přiletí Wraithové“ a pak zase rychle zmizeli, ale jak jsem záhy zjistil, nikdo mě neposlouchal. Stevenson pozoroval nějaké nedorostlé kuře, co sedělo na bráně, Tayler se drze rýpal v nose a Johnson si ihned začal stavět domeček z mechu. Takovou ignoranci jim trpět nebudu. Zatvářil jsem se jako hodný strýček a kamarádsky prohlásil.
„Tak fajn, hoši. Vyrazíme. Vesnice je od brány dvě míle, tak ať tam brzo jsme.“
Sice nevím, co jsou to dvě míle, a už vůbec nemám tušení, jak daleko ta pitomá vesnice je, ale hrozně se mi líbilo, jak se všichni zatvářili zoufale. No, máte mě poslouchat.
Cesta do vesnice vedla lesem. Já lesy tak nesnáším. Nejen, že si člověk vždycky tak zasviní boty, které pak musí celý večer čistit, ale ještě to tam divně smrdí, pořád padají nějaké šišky a co chvíli má člověk něco pod nohama. To nenávidím úplně nejvíc, furt se vyhýbat nějakým pařezům. Jeden je ani nevidí. No fajn, většinou vidí, ale tenhle jsem opravdu neviděl. Všimnul jsem si ho, až když jsem padal k zemi. Snažil jsem se na něj nespadnout, což se mi povedlo, ale tomu kameni vedle už jsem se nevyhnul. A světlo zhaslo.
Probudil jsem se. A jak jsem záhy zjistil, právě včas. Ti pitomci místo toho, aby pokračovali do vesnice, seděli na palouku a se šiškama hráli kuličky. Se šiškama! Kdyby si aspoň nasbírali bobky. Všechny jsem je zpohlavkoval a zabavil jim všechny šišky. Chtěli trucovat, ale když dostali další pohlavek, neochotně pokračovali v chůzi.
Konečně jsme měli vesnici na dohled. Vesničané nám uspořádali ohňostroj. To od nich bylo milé. Budu muset osobně poděkovat starostovi. Mám ohňostroje rád. Akorát teda nevím, proč kvůli tomu podpalovali všechny chalupy. Úplně by přece stačilo nakoupit nějaké rachejtle. Mezi chalupami zmateně pobíhali lidé a řvali něco o příznacích, ale neřekli čeho. Ještě abych od nich něco chytil. Pro jistotu jsem si přes pusu uvázal kapesník. Možná by bylo lepší, kdybych se před tím do něj nevysmrkal. Vzpomněl jsem si na staré westerny. Vždycky se mi líbilo, jak tam banditi nosili kapesníky přes obličej, a tak jsem z legrace namířil P-90ku na nejbližší vesničanku a zařval: „Prachy sem nebo to do tebe našiju, ženská!“. Vůbec nerozuměla legraci. Místo toho, aby se začala smát, raději zdrhla, přičemž řvala, abych jí neubližoval.
Než jsem stačil najít toho starostu, abych mu poděkoval za krásný ohňostroj, nad vesnicí začali lítat přerostlí netopýři. Vesničani už zase vyřvávali něco o těch příznacích. Podíval jsem se na nebe. Ti zdejší netopýři se ohromně podobají wraithským stíhačkám. Že to stíhačky opravdu asi budou, mi došlo, až když jeden z těch netopýrů upustil pár Wraithů. Konečně. To jim to trvalo. Konečně něco, co můžu zabít. Vydal jsem rozkaz.
„Nepříčetně střílejte po všem, co se hýbe, dokud se to hýbat nepřestane!“
Byl jsem první, kdo rozkaz uposlechnul. (No, vlastně by se dalo říct jediný, kdo rozkaz uposlechnul.) Ti tři srábkové popadli nejbližší děcka, a že je prý musí odvézt do bezpečí. Normálně sprostě zdrhli. Ale jen ať, aspoň se nebudou plést.
Blížili se ke mně tři Wraithové. Asi si mysleli, že si dají lehký oběd, ale nečekali, že vytáhnu z vesty granát a znovu předvedu, jak skvěle umím hrát vybíjenou. Musím uznat, že ten prostřední by se v kroužku vybíjené taky neztratil, chytat uměl skvěle. Asi na sebe byl patřičně hrdý, tedy dokud granát nebouchnul a on se i kamarády neproletěl za nejbližší stodolu. Ďábelsky jsem se zasmál, abych situaci dodal na dramatičnosti. Přepadla mě neovladatelná touha zkontrolovat, jestli mi tlaková vlna nezničila účes. Před chvilkou jsem totiž cítil, jako by mi něco dopadlo na hlavu. Doufal jsem, že mě nepodělal jeden z těch netopýrů. Netopýří trus se hrozně špatně dostává z vlasů. Tak to nakonec nebyl netopýří trus, ale kus wraithských střev. Schoval jsem si ho do vesty jako trofej a hřebenem jsem si znovu upravil účes, abych i v boji vypadal neodolatelně.
Koutkem oka jsem zahlédl, jak se něco míhá mezi chalupami. Pár vteřin jsem na to místo střílel, než jsem se podíval, co to bylo. Hm, kočka. Ta už si nezamňouká. Zkontroloval jsem vesnici, jestli je ještě na co střílet. Krom kuřat a další zvěře tu už nic takového nebylo. Zklamaně jsem svojí milovanou P-90kou (familiárně jí říkám Barča) perforoval pár kuřat a pak pomalu vykročil směrem, kterým zdrhli moji stateční hoši. Znovu se mi vybavily westerny a napadla mě ďábelská myšlenka, že bych jim mohl za trest střílet pod nohy a donutit je tak tancovat.
Už jsem svoje hochy skoro viděl, když jsem zaslechl střelbu. Někdo něco zabíjí a já u toho nejsem. To jsem nemohl nechat jen tak. Rozeběhl jsem se za zvukem. Moji kluci pálili na strom, za kterým se krčil jeden Wraith. Strom už byl skoro na třísky, ale Wraith neměl ani škrábnutí. Odplivnul jsem si a v duchu přísahal, že ty nemehla zavřu aspoň na týden na střelnici a nedám jim najíst, dokud se aspoň jeden z nich netrefí do terče. Pak jsem si to ale rozmyslel, protože se mi nechtělo sestavovat nový tým, až by tenhle umřel hlady.
„Okamžitě přestaňte ničit tu zeleň, než na vás zavolám spolek pro ochranu jehličnanů,“ zakřičel jsem na svůj tým. Já vůl. Projevili tolik inteligence, aby pochopili, že nemají střílet na ten strom, ale už ne tolik, aby jim došlo, že nemají střílet vůbec a tím spíš ne, když se i se zbraněmi otočí na mě. Vrhnul jsem se na zem a hystericky křičel, aby okamžitě odhodili zbraně. Naštěstí je to samotné vyděsilo, a tak poslechli ještě dřív, než jsem jim ten rozkaz dal. Mezitím začal utíkat onen Wraith, který se skrýval za stromem. Vyskočil jsem ze země a běžel za ním. Po chvilce jsem ho dohonil.
„Stůj nebo střelím,“ zakřičel jsem. Vlastně jsem ani nečekal, že poslechne. Příjemně mě překvapil. Ovšem, co už vůbec příjemně nepůsobilo, byl stunner v jeho ruce. A jako na potvoru stačil zamířit dřív než já. Rozhodil jsem rukama. Teď to přijde. Už už jsem se připravoval na tmu. Jenže ten modrý hnus proletěl těsně kolem mě. Jooo. Ještě jsem měl šanci působit drsně. Jenže místo toho, abych do toho šmejda vyprázdnil zásobník, jsem na něj udělal dlouhý nos a křičel:
„Bé hé, vedle, vedle, há há.“
No jo, copak vy jste nikdy nejednali zkratově? No, co k tomu říct? Na podruhé už se trefil. A světlo zhaslo.
Probudil jsem se. Hned jsem poznal celu na mateřské lodi. Ten parchant mě prostě nemohl zbaštit hned. To je určitě tím, že moje vlasy vypadají tak dokonale, že se na ně chtěl chodit dívat. V tom mě utvrdil hned po chvilce, když přišel, otevřel celu a začal si je prohlížet ze vzdálenosti deseti centimetrů. Asi se mu líbily, protože se u toho hezky usmíval. Jen nemusel tolik funět. Nejenže mu strašně smrdělo z pusy, ale taky mě málem rozcuchal. Pak ho zřejmě napadlo, že by můj účes mohl ukázat kamarádům, aby zavedl nový módní trend. Nemusel mě táhnout za sebou, trefil bych z cely sám.
Dotáhnul mě do komnaty královny. Nejspíš si chtěla důkladně prostudovat strukturu mého účesu, aby mohla svým vojákům udělat taky takový. Donutila mě si kleknout, aby mi dobře viděla na hlavu. Pořád si rukou měřila délku vlasů v poměru k obličeji a zblízka zkoumala, kolik gelu jsem použil. Vzhledem k tomu, že mi poslední krabičku ukradl Sheppard, byl jsem na sebe hrdý, že jsem tak dokonalého vzhledu dosáhl zcela přirozenou cestou, jen za použití hřebenu. Ostatně když si člověk nenechá vlasy přerůst jako Sheppard, tak potom žádný gel nepotřebuje. Proto se taky nechávám často stříhat. Někdy dokonce úplně nakrátko. To když ztrácím autoritu jako velitel. Krátké vlasy v armádě působí dost drsně na to, aby mě zase všichni respektovali.
Něco mě začalo lechtat na prsou. Sakra, ta úchylná ženská mě začala osahávat a přitom řvala „Řekni mi to, nebo se na tobě nakrmím!“. Tak jsem jí to tedy prozradil. Přesně jsem jí popsal, jak má dělat tahy hřebenem, aby byl účes dokonalý. A taky jsem jí poradil, aby nejdřív svým vojákům ostříhala ty bílé dredy. Dávno už totiž nejsou v módě. Možná by tohle někdo měl vysvětlit i Rononovi. No, aspoň si je ještě nebarví na bílo.
Praštila mě a řekla, že mě ta drzost brzy předje. Ona vážně neví, co by chtěla. Kdybych jí nic neřekl, tak mě vysaje, a když jí to řeknu, tak mě mlátí. Rozepla mi bundu. Docela jsem znervózněl. Ne že bych trpěl předsudky, ale ještě jsem toho vypil příliš málo, abych si dal říct s něčím takovým. Navíc si moc nepotrpím na dominantní typy. Zase mě začala osahávat. Dva vojáci mě přitom drželi, abych jí neutekl. No, asi už s tím měla nějaké zkušenosti. Tak jsem jí alespoň řekl, že na to jde moc rychle, že by to pro začátek chtělo třeba pizzu, nějaké víno (raději víc, při pohledu na ní) a svíčky (aby bylo co nejméně světla). Zase mě praštila. Tak na tohle už si opravdu nepotrpím. Rozhodl jsem se, že se co nejrychleji vypařím. Na vojáky, co mě drželi, jsem zkusil starou známou fintu „Hele, ptáček“, ale oni se neotočili. Divný, na mě to vždycky zabere. Ale oni přes ty přiblblý masky stejně asi nic nevidí. A nebo nemají rádi ptáčky. Zrovna ve chvíli, kdy napřahovala ruku, aby se ke mně přisála, se loď začala třást. Tyhle záchrany na poslední chvíli nikdy nezklamou.
Královna přikázala, aby mě odvedli zpátky do cely. Poslušně jsem šel s doprovodem do chodby. Když jsem měl jistotu, že jsme od té ženské dostatečně daleko, praštil jsem jednoho z Wraithů do nosu. No, praštil bych ho do nosu, kdyby ho neměl pod tou hnusnou maskou. Skoro jsem si o ní zlomil prsty. Držel jsem si pěst a nadával. Asi jsem si měl spíš všímat druhého Wraitha (prvnímu se maska nějak zpříčila na obličeji, takže byl plně zaneprázdněný její úpravou do původní polohy), protože mě střelil stunnerem. A světlo zhaslo.
Probudil jsem se. Konečně mě taky jednou vzali na ošetřovnu. Sice teda do té parodie na ošetřovnu, co je na Daedalu, ale i to se počítá. Zkontroloval jsem si vlasy. I na ošetřovně přece člověk musí vypadat k světu. Právě včas, neboť přišla nějaká mladá doktorka. Po té královně tohle byla příjemná změna. Chvíli mě obíhala s různými udělátky, aby konečně zkonstatovala, že jsem v pořádku. Vydal jsem se na můstek, abych se mohl postavit za křeslo plukovníka Caldwella. Abyste chápali, Caldwell hrozně nesnáší, když mu někdo stojí za zády, takže když se mu postavím za křeslo, je hrozná sranda sledovat, jak je nervózní.
Abych působil jako opravdový velitel, zeptal jsem se, hned jak jsem si stoupnul za to křeslo, kde je můj tým. Ono mě to i doopravdy zajímalo, začínal jsem tu myšlenku se střílením pod nohy brát hodně vážně. Caldwell se chvíli ošíval a pak mi řekl, že tým prošel bránou na Atlantis. Hm, neřádi pohodlní. Já bych je tam nechal plazit vakuem a ještě po střepech. Když jsme pak konečně přistávali na Atlantis i my, byl jsem za to neskutečně rád. Ono stát několik hodin na jednom místě docela unaví, i když se o to křeslo dá opřít.
Doletěli jsme v dobrém čase. Ještě jsem stihl večeři a promítání večerníčku. Dojem mi trochu zkazilo, že k večeři jsme měli krupicovou kaši místo slibovaného chilli a jako večerníčka promítali Krtečka místo avizovaného Ramba. Ale aspoň jsem se zasmál. V první řadě totiž seděl Sheppard a nervózně si okusoval nehty. To říkám pořád, že ten chlap je tvrdý asi jako třídenní puding.
Zklamaný jsem se odebral do svojí ubikace. Jakmile jsem se osprchoval, třikrát si umyl hlavu šampónem s kondicionérem pro lesklé a silné vlasy a samozřejmě si vyčistil zuby pastou proti zubnímu kazu, zalezl jsem do postele. Z nočního stolku jsem vzal stunner. Jednu výhodu tahle věc má. Nemusíte v noci hodiny čučet do stropu. Modře se zablýsklo a pak světlo zhaslo.

omg tak to nemá chybu!
Za bežných podmienok si text skopírujem do wordu a zvýrazňujem (zvyčajne žltou) pasáže (alebo skôr vety), ktoré nemajú chybu - trefné, ironické, rozosmejú, pobavia. Teraz? Kašľala som na to, lebo by to musel byť celý text!
Evan mi s tým účesom pripomínal Belmonda vo filme Muž z Ria (dúfam, že sa to tak volá... ten herec, aj ten film).
A zvyšok? Sakra Eleira, kam na tieto veci chodíš? To nemá chybu! Prosto to nemá chybu!

p.s. A svetlo zhaslo.

*vyylezla z pod stolu, aby sem něco napsala*


Tak to je geniální Jak psala Leja, to nemá chybu (teda jednu jsem tam objevila, ale čert to vem). Výtlem od začátku do konce. Prostě paráda. Na nějaký konstruktivní komentář se asi nezmůžu