Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky SGA - můj pokus o povídku - A little different alliance

SGA - můj pokus o povídku - A little different alliance


Odeslat nové téma Odpovědět na téma

Příspěvek 09.8.2008 20:49:14
Dark Angel Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1473
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
tak v tom případě se velmi omlouvám za malověrnost :-) a určitě k pokračování - ano!
Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.

Mé Povídky ZDE

Příspěvek 09.8.2008 21:34:42
Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Teď jsem si to celé přečetla a určitě souhlasím s pokračováním. Povídka byla skvělá, jen jak už zaznělo mě zklamal ten konec, jinak určitě piš dál!

Re:

Příspěvek 20.8.2008 10:30:45
SheppOne Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 23
Bydliště: Tišnov
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Mooony píše:
Teď jsem si to celé přečetla a určitě souhlasím s pokračováním. Povídka byla skvělá, jen jak už zaznělo mě zklamal ten konec, jinak určitě piš dál!

díky za kladné ohlasy, vážím si i těch kritických.
uričtě se pokusím o pokračování 8)

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Budu se těšit na pokračování, jak už jsem psala, bylo to hodně dobré (super byly ty citróny :oops: :D )

SheppOne Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 23
Bydliště: Tišnov
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Nazdar lidi, tak skoro po roce je tu pokračování. Nějak jsem se zasekl na mrtvým bodě, potom ke mně přišly zajímavější věci, co bych moh dělat, než psát povídku, ale nakonec jsem se odhodlal. Doufám, že mě za pokračování nesežerete. Abych byl upřímný, to pokračování se mi osobně moc nelíbí, ale hodnocení nechám na vás. Takže jako vždy, otevřený kritice i pochvalám :D
Kapitola osmá – Unexpected Difficulties

…před pěti hodinami…

Na základně Atlantis se ozval charakteristický zvuk, jaký se vždy objeví, když se někdo teleportuje na základnu nebo z ní. Elizabeth sešla schody v hale, aby jako první uvítala vracející se tým. Přemýšlela o slovech, které by řekla, jakmile se všichni objeví dole, ovšem nic ji nenapadalo. Jak se tak hloubala ve své mysli, objevil se před ní teleportovací paprsek a v místnosti se objevil John Sheppard. Na tváři se mu zaskvěl úsměv, jakmile uviděl Elizabeth.
„Vidíš, Elizabeth, tak jsme to přece jen zmákli,“ řekl se samozřejmostí v hlase John.
„Ano, to vidím, ale kde je zbytek vašeho týmu a tým majora Lornea?“ zeptala se Weir.
„Jdou hned za mnou, Lorne je postřelen, Ronon nevrlej, Teyla s Katie otřesené a Rodney se zrovna dal do hádky s kuchařem na Daedalu, protože mu strčil omylem do kuřete citron. Ten to asi pěkně schytá,“ uchechtl se Sheppard.
„Propána, co se stalo majoru Lorneovi?“ zeptala se s obavami Weir.
„Hmm, postřelil jsem ho, ale to teď není důležité, dozvíte se to v hlášení. Důležitější je, že jsme prozatím přerušili wraithsko-replikátorské spojenectví. Ovšem nic jim nezabrání, aby spojenectví proti lidem nemohli uzavřít na jiné planetě.“
Liz pokývala hlavou: „Ano, to je pravda, tím se budeme zabývat, až ona situace nastane. Teď je důležité, že jsme nepřišli o žádného člena týmu.“
Jakmile to dořekla, objevilo se v místnosti dalších devět záblesků, a v nich zbytek týmů. Rodney, Teyla, Ronon, mjr. Lorne, dr. Reed, plk. Caldwell, Katie, kpt. Waters a por. Davies.
Ještě než někdo stačil něco říct, zakřičel do vysílačky Caldwell: „Dostali jsme se sem v jednom kuse, dobrá práce na tom teleportačním zařízení, Hermiode.“
„Děkuji, veliteli, to mě velice těší. Jsem šťastný jako veš,“ řekl Asgard.
Caldwell se uchechtl a řekl: „Říká se jako blecha,“ a ukončil konverzaci.
Konečně skupina začala věnovat pozornost i veliteli tohoto zařízení, Elizabeth.
Ta byla šťastná, že se také konečně mohla dostat ke slovu. „Tak ještě jednou, Johne, jsem tak ráda, že vás všechny vidím. Děkuji, plukovníku,“ obrátila se směrem ke Caldwellovi. Ten se uklonil a odešel.
Elizabeth se otočila k Lorneovi: „Majore, chci, abyste okamžitě zašel na ošetřovnu a nechal Jennifer, aby vás prohlédla. To platí i pro vás dvě,“ upřela svůj zrak na Teylu s Katie.
„Ale Elizabeth, nám nic není, opravdu, obě se cítíme v pořádku,“ tlumočila i za Katie Teyla.
„To je sice možné,“ ozval se zničehonic Rodney, „ale nemůžeme si být jisti, jestli v sobě máte nebo ne ty replikátorské nanity, takže, Elizabeth, bych to vysoce doporučil.“
Weir se zatvářila, jakože má Rodney pravdu a podívala se zpět na Teylu. Teyla se podívala významně na Katie, uklonila se, poděkovala a spolu s Katie odešla.
„Rodney, podle mého názoru bys měl na ošetřovnu také zajít a vzít si něco na tu tvoji alergii,“ řekla Weir s náznakem lehkého úsměvu.
„No konečně si také někdo všímá zdravotního stavu nejdůležitější osoby na této základně,“ řekl McKay povýšeně. Dr. Weir za ním ještě zavolala: „Rodney, vím, že ses teď vrátil, ale mohl by ses cestou do na ošetřovnu stavit do laboratoře a pomoct Radkovi. Něco se stalo s bránou a nikdo neví co.“
„No neříkal jsem to. Jakmile odejdu, vždycky se něco stane a Zelenka je úplně bezradnej. Raději tam zajdu hned, než tam ještě na něco šáhne,“ řekl nabubřele Rodney a odkráčel pryč.
Ronon se usmál a odešel také. Sheppard chtěl ještě něco říct, pootevřel ústa, ale v poslední sekundě si to rozmyslel. Nasadil svůj typický „happy face“ a odešel taktéž.
Elizabeth si pořádně oddechla, že jsou všichni opět v pořádku doma, vyšla schody a razila si cestu do své kanceláře. ′Konečně chvilka klidu,′ pomyslela si.

…za deset minut…

„Oh, ještě se musím jít podívat do laborky, co je ksakru s tou bránou,“ řekla si pro sebe Elizabeth.
„Tak co, Rodney, už víš, v čem je problém?“ zeptala se nedočkavě.
„Oooo, ano. A musím říct, že s větší blbostí mě ještě nikdo neotravoval,“ řekl dotčeně McKay.
„Co, prosím? To, že nefunguje brána, je podle tebe blbost?“ zeptala se naštvaně Weir.
„Hm, takže po pořádku. Brána funguje úplně perfektně. Nenašel jsem nic, co by nasvědčovalo opaku. Problém je v systému. Zdá se, že se jistý nejmenovaný vědec,“ podíval se směrem k Zelenkovi, který se začervenal, „snažil hrát Warcraft přes lokální antickou síť. Víš, je to něco jako náš LAN. A zdá se, že antické síti se Warcraft 3 nelíbil a bral ho jako virus. Tak se začal bránit. Tím pádem se restartoval celý systém a Warcraft byl vypuzen ze sítě. Což mně připomíná, že musím ještě s Radkem dohrát jednu partičku.“
Weir se podívala přísným pohledem na Zelenku, který se zastyděl a řekl: „Omlouvám se, Elizabeth. Chtěl jsem si prostě zahrát partii s Chuckem a nějak se to vymklo z ruky. Neměl jsem to zatajit. Ještě jednou pardon.“
„Hlavní věc, že se systémem města a bránou nic není. Teď, Radku, běžte dělat něco užitečného.“
Radek odešel se svěšenou hlavou. Rodney se za ním s úsměvem díval, pak se obrátil k Elizabeth a ta ho sjela pohledem.
„Co je? Cizímu neštěstí se směje vždycky líp než vlastnímu.“
Elizabeth se na něj stále naštvaně dívala.
„No jo, tak já už jdu.“ A odešel. Elizabeth vrhla ještě pohled za odcházejícím Rodneym a odkráčela zpět do své kanceláře.

…o pár stovek metrů dál…

Teyla s Katie kráčely v doprovodu dvou vojáků na ošetřovnu, aby je mohla dr. Keller prohlédnout. Obě dvě vypadaly velice nervózně a jakoby to nebyly ani ony. Vojáci, kráčející za nimi, obě ženy sledovali velice pozorně.
„Víte, jste oba dva velice milí, ale, myslím, že na ošetřovnu dojdeme i bez vašeho doprovodu,“ snažila se s úsměvem na rtech jemně naznačit Katie doprovodu, aby odešel. Teyla se též usmála, aby to vypadalo důvěrně.
Napravo jdoucí vojín se taktéž usmál a pravil: „To je hezké, ovšem my posloucháme rozkazy pouze od doktorky Weir, takže se obávám, že budeme nuceni vás obě doprovodit až na místo.“
„Ale to opravdu není nutné, pánové, obě známe tuto základnu jako své boty, takže počítám, že po cestě na ošetřovnu se neztratíme,“ nepřestala na vojíny tlačit Katie.
Vojín, stojící nalevo, už pomalu začal ztrácet nervy, položil svou ruku na MP5ku, visící kolem jeho krku, a řekl směrem k oběma dámám: „Dámy, všichni tady víme, že o to tu vůbec nejde, že?“
Teyla se podívala na Katie, ta přikývla a řekla: „Dala jsem vám výbornou šanci utéct, hoši. Chtěli jste to sami,“ a obě se začaly pohybovat směrem k oběma vojínům.
„Co, co to děláte?“ zachvěl se vojínovi hlas, „ to není žádná legrace, nechte toho! Já budu střílet,“ a vzal do rukou samopal. To ovšem Teylu s Katie vůbec nevyvedlo z míry a pokračovaly v chůzi.
„Tak dobře,“ řekl jeden z vojáků, „tady máte trochu olova.“ Zvedl do vzduchu taky samopal a vystřílel do Teyly celý zásobník.
K vojínovu údivu se kulky v Teylině těle zastavily a její tělo je jakoby vsáklo. Ta se směrem k vojínovi zamračila, přiběhla k němu, vzala ho pod krkem, zvedla do vzduchu a pohybem palce mu zlomila vaz.
Teyla se směrem ke Katie usmála a pověděla: „ Tak, Osmdesátá první, chceš si podat toho druhého, nebo ho přenecháš mně?“
Druhý voják, zastrašený tím, co právě viděl, se dal na okamžitý útěk.
Katie se hrozivě zachichotala: „Ti lidé jsou tak roztomilí, vždy si myslí, že nám mohou utéct,“ a rozběhla se za ním.
Vojín už už dobíhal k transportéru, když vtom se před ním objevila Katie. „Někam spěcháš, vojáčku?“ Zformovala svou ruku do jakési čepele a zabodla ji vojínovi přímo do srdce. Jeho tělo bezvládně padlo k zemi a po podlaze se začala šířit kaluž krve.
„Měli bychom ty dva někam schovat, do večera ještě zbývají nějaké dvě hodiny,“ řekla Teyla a Katie se zatvářila, jakože to zní velmi rozumně.
Vzaly obě těla k transportéru, daly je dovnitř a poslaly do odříznuté části města, o které si myslely, že ji nikdo nezkoumá.
Jakmile se dveře transportéru zavřely, prošel kolem Rodney se sandwichem v ruce. Když spatřil Teylu s Katie uprostřed chodby, kde není nikdo kromě nich, vydal se směrem k nim.
„Ahoj, dámy, co vy tady tak samotné? Pokud se nemýlím, na základě mého skvělého doporučení byste měli být momentálně na ošetřovně,“ nadhodil přátelským tónem McKay.
Obě dvě se postavily tak, aby Rodney nespatřil tu velkou skvrnu od krve na podlaze.
„Ovšem, ovšem, Rodney, ale my jsme cestou dostali žízeň a právě se vracíme s jídelny,“ řekla nejistým hlasem Katie.
„Oh, jasně, ale nevidím, že byste drželi láhve s vodou. Hm, počkat, to je divné. Jídelna je přece úplně na opačné straně, než ze které jdete.“
Teyla s Katie na sebe pohlédly a věděly, že jejich vymyšlené alibi je úplně nanic. Obě dvě přivřely oči a podívaly se zpět na McKaye. Jejich pohledy byly tak hrozivé, že Rodney úplně rozmáčkl svůj sandwich, který držel v ruce.
„Já, já jsem nechtěl být tak dotíravý. Jestli máte svoje důvody proto být tady, tak mě to vůbec nezajímá, vážně. Já jen takhle v klidu odejdu pryč,“ vydal se směrem do vedlejší chodby, „ a je po problému, ne?“
Než však stačil utéct, ucítil pouze palčivou bolest vzadu na hlavě. Pomalu padal k zemi a upadl do bezvědomí při pohledu na dvě ženské postavy stojící nad ním.

…večer…

Prošla zhasnutou chodbou v křídle města, kam většinou nikdo nechodil. Bylo to ono křídlo, které prozkoumával Rodney. To křídlo, kde se přístroje chovaly jako živé, jako myslící. Došla až na konec chodby ke dveřím, které vedly do místnosti se spoustou vyřazených antických počítačů. V místnosti na protější straně už čekala. Byla pokryta stínem, který vytvářely dva měsíce oné planety.
„Viděl tě někdo?“ zeptala se.
„Ne, nemyslím si. Kdy to chceš provést?“ zeptala se právě příchozí.
„Za chvíli. Musíme ale rozsvítit.“
Příchozí stála u dveří a sáhla po vypínači. Ve světle vynikly jejich obličeje. Přece se jim jen něco stalo.
„Tak, prosím, Katie, pardon, Osmdesátá první, dělej.“
„Dobrá, ustup, Teylo. Hmm, Osmdesátá druhá.“
Teyla ustoupila pár kroků stranou, Katie položila svoji dlaň na jeden vyřazený LCD monitor, a ten se začal formovat do nám známé podoby námi všemi nenáviděného brouka. Charakteristický zvuk, který brouk vydával při chůzi, se začal rozléhat celou místností.
„No, pojď, můj drahoušku!“ nastavila Katie ruku k broukovi. Ten jí vylezl na rameno a třel se jí o hlavu, jako to dělají kočky.
Katie pohlédla na Teylu, ta šla blíž ke Katie. Teyla pohladila brouka po jeho chladném těle, pohlédla Katie do očí a usmála se.
„Tak můžeme,“ řekly jednohlasně a zasmály se ještě víc.

…Johnův pokoj…

John ležel pohodlně na posteli, v rukou držel knihu Vojna a mír a vedle postele na nočním stolku byl puštěný hudební přehrávač. Jako vždy zněl Johnovým pokojem Johnny Cash a jeho Greatest Hits. Zrovna dočítal stránku, když se ozval zvonek u jeho dveří. Sheppard zaklapl knihu, položil ji vedle přehrávače a šel otevřít.
„Oh, Lorne, rád vidím, že jste už v pořádku. Keller vás dala do pořádku, že? Věděl jsem, že to zvládnete. Dejte se rychle do kopy, chlapy jako vy potřebujeme hodně brzo v pořádku.“ řekl plukovník a poplácal Lornea po rameni.
Lorne se usmál. „Děkuji, pane. Nejen za to, co jste řekl teď, ale i za to, že jste nám přišel pomoct na tu planetu. Bez vašeho týmu bychom tam nejspíš umřeli.“
„Pojďte dál a posaďte se,“ pokynul Lorneovi John a ukázal na volnou židli u okna.
„Jo, díky, pane,“ vysoukal ze sebe major a vešel do pokoje.
Sheppard zavřel dveře a posadil se na postel. „Je samozřejmé, že jsme se vrátili pro vás, vždyť vy byste udělal to samé, nemám pravdu,“ zakřenil se John.
Lorne se usmál: „Jistěže ano, pane.“
„Tak vidíte.“
Lorne nevěděl, o čem mluvit, tak začal vychvalovat Johnův pokoj. „Víte, pane, máte to tady vážně moc pěkný. Ten výhled na oceán, ten je úplně skvělej. Mě strčili do pokoje, kterej má výhled přímo na západní věž, takže všechno, co vidím, jsou akorát šedivý zdi. A ten plakát Cashe, ten je skvělej taky.“ Jen to dopověděl, cítil se trochu trapně.
„Majore, začínáte znít jako ženská. Vám jde o výhled z okna? Vždyť můžete kdykoli jít na balkón a podívat se na oceán. A máte pravdu, Cash je můj život. Tady ten plakát mě přežije, to vám povídám.“ Oba se na sebe podívali a vyprskli smíchy.
Asi půl hodiny si tam spolu ještě takto povídali, když vtom John zaslechl povědomý zvuk.
„…a tak jsem té barmance povídal: ′Hele, zlato, nemůžeš′...“ povídal Lorne historku, když ho přerušil Sheppard.
„Psst, Lorne, tiše. Slyšíte to?“
Lorne okamžitě zmlkl a naslouchal divnému zvuku. „Jde to asi z chodby,“ řekl.
Sheppard popadl svou devítku, kterou měl ve stolku, otevřel dveře a vešel na chodbu. „Počkejte tady,“ křikl ještě na Lornea.
John šel částí chodby, kde zrovna v tu dobu nefungovaly zářivky, proto tam byla tma jako v pytli. ′Sakra, že jsem si nevzal baterku,′ pomyslel si, když už opravdu nebylo nic vidět. Zvuk se ozýval zpoza rohu na konci chodby. Samozřejmě tam taktéž byla tma.
„Rodney, slyšíš mě? Kde trčíš? Potřebuju, abys mi zprovoznil osvětlení na podlaží, kde je můj pokoj,“ řekl do vysílačky John. Nikdo se ovšem neozval. „Sakra, Rodney, slyšíš?“ Zase nic.
„Radku, slyšíš mě?“
„Ano, plukovníku, co se děje?“
„Nevíš, kde je Rodney? Nemůžu se ho dovolat.“
„Bohužel, taky nevím, kde je. Měl mi pomoct s jedním generátorem, ale taky se ho nemůžu dovolat. Co potřebujete?“ zeptal se plukovníka.
„Dobře, asi už spí. Jak ho znám, vždycky když přijde z mise, tak potřebuje alespoň dvanáct hodin spánku, jinak je druhý den nepoužitelnej. Já bych potřeboval zprovoznit osvětlení na chodbě, vedoucí k mému pokoji.“
„Ano, pane. Chvíli počkejte.“
„Díky, Radku.“
Asi po minutě se najednou začalo rozsvěcovat veškeré osvětlení na chodbě. John upřel svůj zrak do rohu chodby a ztuhnul. Namířil tam hlaveň své devítky, nasadil obličej plný odporu a vystřelil.
V rohu místnosti se na kousky rozletěl replikátor. John sklonil zbraň a zahlásil do vysílačky Weir: „Elizabeth, máme problém, a to pořádnej.“
Vypnul vysílačku a podíval se zpátky na brouka.
„Son of a bitch,“ zakřičel na celou chodbu. Obrátil se na podpatku a odkráčel zpět ke svému pokoji.

SheppOne Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 23
Bydliště: Tišnov
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
tak co lidi, nikdo to ještě nečetl??

bindina Uživatelský avatar
Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 244
Bydliště: puddle jumper zaparkováný za našim domem
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
fakt dost dobrý pokračování :bravo:
nyní pokračuji na mé povídce: Stargate trochu jinak
viewtopic.php?f=27&t=7920

a na nové povídce z prostředí neovladatelné vesmírné lodi která míří směrem k černé díře a z níž není možnost úniku(zatím nemá jméno)

SheppOne Uživatelský avatar
Airman
Airman

Příspěvky: 23
Bydliště: Tišnov
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Tak a jsem tu zpátky s pokračováním. Tím, jak jsem povídku rozvedl a téma, co jsem si zvolil, tím jsem na sebe upletl pěkně velkej bič. Snažím se z toho co nejelegantněji vybruslit, tak mě snad nesežerete... :D
Kapitola devátá – Buggin’ Out

…mezitím v jídelně…

Elizabeth jídlo na Atlantis nijak zvlášť nemusela, ale tím vším stresem a obavami o životy svým blízkých přátel jí pěkně vyhládlo. Nabrala si na tác dva sandwiche s tuňákem, půl litru vody Evian a pořádnou horu bílých hroznů. Usadila se ke stolu v rohu jídelny, daleko od dalších hladovců, aby mohla pořádně popřemýšlet. Posledních pár misí nešlo přesně podle jejích představ, vlastně na posledních pěti misích pokaždé někdo riskoval život. Je jasné, že pokaždé, když někdo projde bránou, riskuje život a nemusí se už nikdy vrátit. Ovšem poslední dobou toho bylo na Elizabeth trochu moc. Po chvíli zastrčila tyto myšlenky hluboko pod povrch a snažila se myslet na něco pozitivního, např. že na žádné z těchto pěti misí nikdo nepřišel o život.
Zakousla se do tuňákového sandwiche a koukala přitom nepřítomně na hlouček vědců, kteří seděli dva stoly od ní. Hráli šachy. Tuhle hru Elizabeth nikdy nechápala a ani se ji pochopit nesnažila. Šachy ji upřímně nudily. Jednou, zpátky na Zemi, nemohla usnout a pustila si televizi. Narazila na kanál, kde právě šachový mistr světa obhajoval titul. Dívala se na to pět minut a bylo po nespavosti.
Dala si do pusy dvě zbývající kuličky hroznů, zapila je zbytkem vody a zvedla se od stolu. Šla směrem k vědcům hrajícím šachy, že si do nich trochu rýpne, když vtom ji zašuměla vysílačka.
„Ano?“ řekla do vysílačky.
„Elizabeth, máme problém, a to pořádnej.“ Ve vysílačce rozpoznala Johnův hlas. A je to tady. Chvíle bez stresu opět skončila, tahle práce jí tedy stoprocentně zdravotně neprospívá.
Rozběhla se do kontrolní místnosti, kde seděl Chuck s pár dalšími lidmi. Všichni vypadali velmi zaměstnaně. Chuck prováděl diagnostiku brány, poručík Woodgate prováděla kontrolu systému města jako funkčnost štítu, možnost maskování a kontrolu vesmírných senzorů.
Elizabeth běžela do kontrolní místnosti, protože si myslela, že když je nějaký problém, má to automaticky souvislost s bránou, ovšem ta se zdála být v pořádku.
„Chucku, co se to sakra děje, plukovník Sheppard mi volal, že se vyskytl nějaký problém…“ vyhrkla zadýchaně Weir.
Chuck vypadal udiveně. „O ničem nevím, madam. Tady je vše v pořádku.“
Weir se trochu uklidnila, aktivovala si vysílačku v uchu a zavolala Johnovi. „Johne, co se děje, jsem v kontrolní místnosti, tady žádný problém není, tak co se tedy děje?“ zeptala se dychtivě.

…Sheppardův pokoj…

John doběhl zpátky do svého pokoje, kde už stál Lorne v pozoru a dychtivě očekával, co se stalo na chodbě a proč tam John střílel.
„Plukovníku, co se stalo, slyšel jsem výstřely!“
„Majore, máte u sebe zbraň?“
„Bohužel, ale neočekával jsem, že když půjdu navštívit vás, tak budu potřebovat zbraň. O co jde?“ otázal se Lorne.
„Na chodbě jsem právě zastřelil jednoho Replikátora.“ řekl John a nasadil obličej plný odporu a vzteku.
Lorne vypadal totálně zmateně. „Ale plukovníku, já bych řekl, že to není možné, jak jste mohl zastřelit Replikátora jen vaší devítkou?“
„No, to je ta nejdivnější část, nebyl to totiž Replikátor, kterého vytvořili Antikové, ale tentokrát to byl brouk jako ti, co bývali v Mléčné dráze.“
„Cože?“ vykřikl Lorne. „Ale jak se sem dostali, zatraceně?“
„To, majore, nevím. Zatím toho nevím o nic víc než vy. Teď ale není čas na vybavování. Musíme vám sehnat zbraň a dostat se do kontrolní místnosti.“ rozhodl rázně Sheppard a spolu s Lornem vyšli z pokoje. Došli na konec chodby, každý zaujal pozici na opačné straně dveří a Lorne je mávnutím ruky před zámkem na zdi otevřel. Opatrně nakoukli do tmavé chodby. Také zde nefungovalo osvětlení. Vypadalo to, že chodba je prázdná.
Sheppard chtěl udělat první krok vpřed, ale zastavil ho zvuk z jeho vysílačky. Vytáhnul ji z kapsy, že do ní promluví.
Lorne ho předběhl: „Pane, tohle asi není vhodná chvíle, ale máte vysílačku do ucha?“
John se na něj upřeně podíval, snažil se usmát, ale vylezl z toho jen jakýsi úšklebek a řekl: „Zaprvé, tohle je opravdu snad ten nejhorší čas a místo na to, ptát se na takový otázky.“ Lorne pomalu sklopil hlavu. „A zadruhé, před dvěma hodinami jsem trénoval s Rononem, on na mě nasadil round-house kop, já se složil k zemi a vysílačka by vypadla. Snažil jsem se jí najít, ale bohužel. To si zase vyslechnu od Rodneyho, jak ztrácím jeho technověcičky.“ odfouknul si John.
Lorne se začal smát. „Tak Ronon zase vyhrál, co?“
„No, když už to musíte vědět, tak jsem ho nechal vyhrát. Neměl dneska svůj den a víte, jakej Ronon dokáže být, když má špatnej den…“
Oba se na sebe podívali a pokývali hlavami, jakože Rononova špatná nálada je na Atlantis hodně známá.
„Teď, s dovolením, odpovím. Ano, Elizabeth, o co jde?“ zeptal se John.
„Johne, co se děje, jsem v kontrolní místnosti, tady žádný problém není, tak co se tedy děje?“
„No, jsem tady s Lornem v chodbě před mým pokojem a koukáme do tmy. Jo a taky tu máme možnou invazi Replikátorů – brouků. Jednoho jsem dostal a na další jsme zatím nenarazili, takže je docela možný, že jich tu víc není, ale nehodlám nic riskovat. Kde je sakra Rodney? Snažil jsem se s ním spojit, ale neozývá se.“
Ve Weir hrklo. Tohle opravdu potřebovali. Další Replikátory, když už v téhle galaxii jedny mají.
„Johne, jak se sem dostali? Já myslela, že všichni Replikátoři v Mléčné dráze byly zničeni. A o Rodneym nic nevím. Zkusím se s ním spojit.“
„Jak se dostali do Pegasa, to ti neřeknu na sto procent, ale jak se dostali na Atlantis, to mě něco napadá.“ Nechtěl na to ani pomyslet, ale bylo to jediné logické vysvětlení.
„Co máš na mysli?“ podivila se dr. Weir.
„Teyla a Katie, myslím, že nejsou tak v pořádku, jak nám všem tvrdily. Musíme je najít, a to co nejdřív. Já s Lornem půjdeme sehnat pár vojáků, vezmeme si nějaké zbraně a pročešeme město. Ty se zkus spojit s Rodneym a pošli někoho najít Teylu s Katie. Za hodinu se ohlásím rádiem. Sheppard konec.“
John se odmlčel a Elizabeth zkusila, jestli se dovolá Rodneymu. „Rodney, jsi tam? Máme tady menší krizi.“ Nic. „McKayi, slyšíš mě?“ Zase nic.
McKay se neozýval. Zkusila ještě městský intercom, ale to bylo také k ničemu. Elizabeth začala docházet trpělivost, tak zavolala Zelenku.
Radek se přiřítil do kontrolní místnosti, jak nejrychleji mu to jeho tělo dovolilo. Postavil se před Weir a nemohl popadnout dech. Po chvíli se jeho dýchání uklidnilo.
„Radku, nemůžu sehnat McKaye, nevíš, co s ním je?“ zeptala se zvídavě Weir.
„Promiň, Elizabeth, ale také nevím, kde je. Už jsem to říkal plukovníku Sheppardovi, když jsem mu zprovozňoval osvětlení u jeho pokoje. Co se vlastně děje?“ optal se vědec.
„Máme tu Replikátory, broučí Replikátory!“ řekla rázně Liz.
Zelenka zbledl a posadil se k nejbližší konzoli. Několika jistě vedenými pohyby zobrazil na hlavní obrazovce plán města.
„Co je to, Radku?“
„Zapnul jsem vnitřní senzory města, jestli nezachytím Rodneyho známky života, zadal jsem do počítače kód jeho podkožního vysílače a chvíli počkáme, jestli počítač něco najde.“ pravil vědec.
Oba upřeně civěli na obrazovku, když po chvíli se ozval slabý tón a na monitoru se objevila červená tečka s McKayovým jménem poblíž jižní věže. Vypadalo to, že je zavřený v transportéru.
„Tak jsme ho našli, ale jeho signál je velmi slabý. Je to buď rušené, nebo je Rodney zraněný.“ řekl s obavami Radek.
Elizabeth na něj pohlédla s vážným výrazem a rádiem hned poslala dva vojáky na místo, kde měl být Rodney.
Po pěti minutách čekání se ve vysílačce ozvalo: „Madam, našli jsme dr. McKaye, je v bezvědomí, ale nevypadá to nijak vážně. Odneseme ho na ošetřovnu. Wilkinson konec.“
„Děkuji, seržante. Za chvíli tam budu. Weir konec.“
Zelenka s Elizabeth si oddechli, že je Rodney v pořádku. Elizabeth ale stále vrtalo hlavou, jestli by nebylo možné nějak lokalizovat Replikátory, kteří se pohybovali po městě. Sdělila svou myšlenku Zelenkovi, ten chvíli přemýšlel a pak ho něco napadlo.
„Nevím, jestli to vyjde, ale víme, že všichni Replikátoři jsou spolu nějak virtuálně propojeni a to jim umožňuje spolu komunikovat v reálném čase. Tudíž jestli dokážu zjistit frekvenci, na které komunikují, mohl bych je teoreticky všechny lokalizovat. Dej mi dvacet minut.“ odvětil Radek a otočil se zpět k počítači.
„OK, já se zatím zajdu podívat na ošetřovnu, jak se daří Rodneymu.“ křikla Weir, jak vycházela z řídící místnosti. Radek zvedl ruku do vzduchu, jakože ji slyšel, a pak se opět pustil do práce.

…ve zbrojnici…

Podplukovník John Sheppard se oblékal do výzbroje a přemýšlel, proč se klidné odpoledne muselo zase proměnit v boj. Je pravda, že zapsáním se na Atlantis podstupoval určité riziko. Riziko, které s sebou neslo nejen boj o jeho vlastní život, ale i o životy jeho přátel. Že když ne denně, tak alespoň často bude všechno riskovat a v případě nutnosti položí svůj život za život členů jeho týmu. Ale aspoň jedno odpoledne si přál mít klid, dočíst Vojnu a mír a trochu se prospat. Tohle ovšem nebylo ono odpoledne. Tohle odpoledne bude opět vyplněno rachotem zbraní, železitým zápachem krve a nevinnými oběťmi. On byl ovšem odhodlaný udržet počet obětí když ne na nule, tak na minimu.
Zapnul si útočnou vestu až nahoru, dal si do ucha novou vysílačku, zkontroloval počet nábojů ve své devítce, hodil si přes krk SR36ku a čekal, až se ostatní oblečou. S majorem Lornem přibral ještě deset vojáků a Ronona.
Ronon se samozřejmě nechtěl vzdát své zbraně, ale protože by neměla na Replikátory skoro žádný účinek, smířil se s SR36kou. Hodil si ji kolem krku a zkoumal ji ze všech stran. Netvářil se u toho zrovna šťastně. Sheppard se usmál.
Ostatní zůstali u klasiky, devítka a P90ka.
„Shepparde, co jsou vlastně tady ti Replikátoři zač? Já myslel, že Antikové vytvořili Replikátory ke svýmu obrazu, jako lidi…“ přerušil ticho Ronon a hodil si zbraň na záda.
„Problém je v tom, že tihle nejsou z Pegasu, ale pocházejí z galaxie Ida, domovské galaxie Asgardů. Nebo z Mléčné dráhy, těžko říct, protože Asgardi zavedli tady ty brouky do naší galaxie, protože si s nimi sami nevěděli rady. Ovšem je tu určitá šance, že tyto Replikátory bude lehčí porazit než ty „naše“,“ udělal John rukama ve vzduchu uvozovky.
To Ronona zaujalo. „Proč si to myslíš?“
„Protože neznají naše triky. Nikdy se s Atlantis nesetkali. Pamatuješ, jak se Replikátoři snažili převzít město a Rodney je pak zničil jedním generovaným EM paprskem všechny najednou?“
Ronon pokýval hlavou na náznak souhlasu a dodal: „Odkdy ty víš, co je generovaný EM paprsek?“ Zachechtal se.
„Věř tomu nebo ne, ale někdy mi dokonce něco z toho, co McKay říká, uvízne v hlavě. Většinou tomu nerozumím, takže to ignoruju, ale tohle mě hned napadlo. Zpátky k věci. Takže je zničil všechny najednou, ale od té doby už jsou proti tomu imunní. Ovšem tito Replikátoři tomu ještě nečelili, tak jsem si říkal, že by to Rodney mohl zkusit znovu, stejnej trik.
„Jsme hotovi, pane,“ zahlásil najednou Lorne.
John byl tak zapálený do svého monologu, že sebou trhl. „Dobře, takže jdeme na to. Lorne, vezmete si šest chlapů a půjdete prozkoumat severní část města. Já a Ronon a zbytek půjdeme směrem k bráně. V případě potíží navázat okamžitě rádiový kontakt. Rozumíte?“
„Ano, pane.“ řekl Lorne a s šesti vojáky se rozeběhl ven ze zbrojnice. „Hodně štěstí, plukovníku.“
„Díky, majore. Tak jo, jde se na to. Odchod.“ zavelel Sheppard a pomalu jeden po druhém opouštěli zbrojnici.

…na ošetřovně…

Elizabeth došla na ošetřovnu celá zachmuřená. Tenhle den se zatím opravdu nevydařil. Nic nejde podle plánu. Nic.
Vstoupila dovnitř a na druhém lůžku od dveří uviděla Rodneyho s obvázanou hlavou. Ještě, než k němu stačila dojít, postavila se jí do cesty dr. Keller.
„Oh, Jennifer, to jsem se tě lekla. Jak je na tom?“ otázala se Weir a hlavou pokynula k Rodneymu.
„Naštěstí nic vážného, měl lehký otřes mozku a na těle má nějaké oděrky, ale nejhorší je, že nevíme, kdo to udělal,“ rozčilovala se Jennifer.
„Plukovník Sheppard má takovou teorii, kdo by to mohl být. Myslí si, že Teyla s Katie nejsou ti, za koho se vydávají,“ zvážněla Elizabeth.
Keller se kousla do rtu a pak řekla: „No, je pravda, že jak jste je po návratu z planety poslala na ošetřovnu, tak se sem vůbec nedostaly. Myslela jsem, že jste změnila rozkaz, a tak jsem nic nehlásila. Ach ne, je to má vina, že tady teď Rodney leží, kdybych to byla nahlásila dřív, nemuselo se mu vůbec nic stát!“ Doktorka začala vyšilovat a popotahovala.
„Jennifer, nic z toho není vaše vina. Nemůžete za to, že tu teď Rodney leží, za to mohou ti, co ho napadli. Říkala jste, že to nic není, že je v pořádku, to je přece hlavní. S těmi Replikátory si to vyřídíme hned, jak se Rodney probudí. Plukovník Sheppard a major Lorne už prozkoumávají město, je také možné, že jich tu víc není. John říkal, že zatím narazili jen na jednoho. Všechno se časem uvidí. Tak a teď se jdu konečně podívat na Rodneyho, dovolíte?“
Položila ruku Jennifer na rameno na náznak toho, že by ráda prošla k McKayovu lůžku. Ta okamžitě uhnula z cesty, aby Weir mohla projít.
Rodney ležel klidně. Vypadalo to, jako by jen spal. Na hlavě měl namotanou gázu, na sobě modré pyžamo a vedle na nočním stolku velkou zásobu jídla, kdyby se náhodou probral. Elizabeth přikročila k posteli, chytl ho za ruku a chvíli k němu promlouvala. Dr. Keller to v pozadí pozorovala.
„…a tak doufám, že se brzy probudíš, protože potřebujeme tvou pomoc. Dr. Keller má o tebe hrozný strach, stejně jako my všichni ostatní. Radek právě zkouší pomocí počítače najít všechny Replikátory, popřípadě kde mají hnízdo. Ale…“
„Prosím tě, ten by nenašel ani česko-anglickej slovník, i kdyby mu ležel přímo před očima,“ skočil Elizabeth do řeči McKay. Jakmile to dořekl, otevřel oči a uviděl tváře Jennifer a Elizabeth, jak se na něj smějí.
„Rodney, konečně ses probral. Jak je ti?“ zeptala se Weir.
„Je mi dobře, akorát mě bolí trochu hlava, žaludek mám jak na vodě a taky myslím, že se mi vrátilo to šimrání v kolenu. A taky…“
„Je mu fajn,“ pravila Jennifer, zakroutila hlavou směrem k Rodneymu a usmála se.
„Rodney,“ promluvila znovu Weir, „jak se ti to stalo?“
McKayovi se roztřásla brada, moc se mu do toho nechtělo. Nechtěl to říct, kdo mu to udělal. Když to řekne, tak se to stane skutečným, a on prostě nevěří tomu, co viděl.
„Rodney?“
„Byla to Katie,“ vyhrkl tak rychle, až ho to samého překvapilo. „Byla to Katie a Teyla, šel jsem zrovna z jídelny se sandwichem v ruce. Měli zrovna kuřecí, můj nejoblíbenější, takže jsem si prostě musel vzít.“
Obě se na něj upřeně dívali.
„Dobře, dostali jste mě. Nemůžu vystát ty vaše usvědčující pohledy. Vzal jsem si dva. Dva sandwiche. Ale viděl jsem Chucka, jak si bral tři, takže prakticky…“
„Rodney,“ začala ztrácet trpělivost Weir, „měls otřes mozku, takže ti to blábolení odpustím, ale mohl by ses prosím už dostat k věci?“
„Aha, ano, pardon. Takže šel jsem z jídelny a uviděl jsem Teylu a Katie samotné u transportéru. Šel jsem si s nimi promluvit, ale chovali se hrozně divně. Když zpozorovali, že tuším, že něco není v pořádku, Katie se ke mně začala přibližovat blíž a blíž. Bylo to děsivé. A ten její výraz.“ McKay se otřásl. „Jak se ke mně přibližovala, uviděl jsem na podlaze kaluž krve a kousek dál mrtvého vojáka. Bylo jasné, že tam stáli, abych ho neviděl. Jakmile Teyla viděla, že se koukám směrem k tomu mrtvému, bylo mi jasné, že už odtud neuteču. Katie ke mně přiskočila a praštila mě do spánku pěstí. Ovšem bolelo to, jako kdyby měla v ruce ocelovou tyč,“ dořekl Rodney a prohmátnul si na hlavě místo, kam ránu schytal. Byla tam pěkná boule.
Jennifer se na McKaye láskyplně zadívala a pohladila ho po hlavě. „Neboj, budeš v pořádku.“
Elizabeth chtěla také něco říct, ale přerušila ji vysílačka.
„Dr. Weir, jste tam?“
„Ano, slyším, Radku. Co se děje? Už jste našel polohu Replikátorů?“ chtěla vědět Weir.
„To je právě to. Musíte sem okamžitě přijít, musím vám něco ukázat,“ řekl zcela vážným a naléhavým tónem Zelenka.
Elizabeth se zamračila. „Hned jsem tam, Weir konec.“
Pohlédla na Rodneyho, aby ho viděla, jak se pomalu souká z postele.
„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala se vědce káravě.
„Jako co to vypadá? Jdu s tebou za Zelenkou. Určitě zase něco rozbil…uff.“
„Tak to tedy ne, zůstaneš hezky v posteli. Vždyť jsi měl otřes mozku a můžeš sotva stát,“ koukla Elizabeth na viklající se Rodneyho tělo.
„To je v pořádku, já to zvládnu. Vezmu si berle a budu fit jak rybička.“
„Nerada to přiznávám, ale je možné, že tě budeme potřebovat. Tak dobře, Dr. Keller ti dá berle a půjdeme, ano?“
„OK.“

…v kontrolní místnosti…

Elizabeth vpadla do kontrolní místnosti jako uragán a za ní se pomalu o berlích plazil McKay.
„Ach, Rodney, rád tě vidím. Ale neměl bys tak utíkat, abys nezakopnul,“ utahoval si z něj Radek.
„Hm, ha, ha, až někdy dostaneš přes hubu od Replikátora, pak si můžeme promluvit. Tak copak je ta velká krize, kvůli které jsem musel jít až sem?“ zeptal se jízlivě McKay.
„Ano, takže popořádku. Zkoušel jsem, jestli je možné vysledovat pohyb Replikátorů na základě frekvence, kterou používají ke komunikaci. Jak se ukázalo, možné to je. Když se otočíte k obrazovce, můžete se o tom sami přesvědčit.“
Weir se bleskově obrátila k monitoru, McKay s tím měl trochu problémy, ale nakonec to taky dokázal. Oba hleděli na obrazovku jak otupělí.
První se k otázce odhodlala Weir: „Radku, nějak to nechápu. Kde jsou všichni ti Replikátoři a co je to za místnost, kterou nám ukazuješ?“
Na obrazovce, která zabírala půl zdi za DHD konzolí, byla vidět mapka místnosti, která byla místností vůbec nejdůležitější na Atlantis.
„Tak k tvé první otázce. Byl jsem z toho taky vyjevený, ale nikde ve městě jsem žádné jin nenašel. Takže to vypadá, že na Atlantis je jen dvacet Replikátorů, zatím. Pokud se jich zbavíme co nejdříve a nebudou mít tedy šanci se replikovat. Ke druhé otázce. To, co vidíš, je srdce Atlantis. ZPM místnost!“ řekl Zelenka a ztichl.
McKay uviděl u konzole, která ovládala ZPM, dva jinak vypadající body než ty ostatní.
„Radku,“ oslovil ho Rodney, „ty dva odlišně vypadající body, co je to?“
„To je další špatná zpráva. Ukážu vám to na videu ze ZPM místnosti.“ Naťukal nějaký příkaz na klávesnici, mapka zmizela a místo ní se na obrazovce objevilo video ve vysokém rozlišení. Místnost vypadala jako každá jiná na Atlantis. Vysoké zelené zdi s masivními pilíři zapuštěnými do nich. Až na to, že teď po zdech lezli Replikátoři a byla tam poněkud tma. Uprostřed místnosti stály tři konzole, v jejichž středu byla jakási platforma s třemi sloty. Jeden z nich byl prázdný, ve zbývajících dvou byla aktivní ZPM.
McKay s Weir se zadívali na dvě postavy stojící u konzole. Takže to byla pravda. Domněnka se potvrdila. Něco se jim stalo.
U konzole stály Teyla s Katie a zadávaly do ní nějaké příkazy.
„Co to sakra dělají, Radku?“ zeptala se ustrašeně Weir.
„Nevím, dejte mi chvilku,“ řekl Zelenka a začal horentně něco dělat na počítači.
„Zatraceně, jestli dělají to, co si myslím, tak máme hodně velkej problém,“ zamručel si pro sebe Rodney.
Zelenka, celý bledý se odklonil od počítače směrem k Weir.
„No, tak co jste zjistil?“ zeptala se nedočkavě.
„Jestli to čtu správně, tak naše dvě ZPM začala produkovat masivně víc energie, než město potřebuje.“
„No, to nevadí, ne? Tak převedeme veškerou tu produkovanou energii do odlehlých částí města, do štítu apod.,“ navrhla Elizabeth.
„To sice můžeme, ale pořád to nebude dost.“ Radek se ustaraně podíval na Rodneyho a ten mu pohled opětoval.
McKay se podíval na Elizabeth. „Co se Radek snaží říct, je to, že Teyla s Katie nastavily ZPM na přetížení, takže pokud něco rychle neuděláme, město vyletí do vzduchu a my s ním!“


Jako vždy budu velmi vděčný za připomínky, komentáře i pochvaly :D
Tak čtěte...

Kocourr Senior Airman
Senior Airman

Příspěvky: 273
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
no šup šup, chce to další díl, určitě nejsem jedinej, kdo chce vědět jak to dopadne :smile:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Předchozí

Zpět na Mrtvé povídky

cron