Star Trek Atlantis 0x01 Complete

No, nebudu opakovat, co už bylo řečeno...

Další část je tady. (Já ten prolog snad nedopíšu )

STAR TREK ATLANTIS

0x01 Burdens of Past (Part VI)

„Kapitáne, máme loď pod kontrolou.“ Hlášení z intercomu zaznělo transportní místností. Kapitán Renfield přešel ke zdi a odpověděl do mikrofonu: „Rozumím, začněte s přípravami ke startu – „Obrátil se na Mitchella. Ten jen přikývl. „ - za okamžik jsem na můstku.“ Nato se otočil k ostatním. „Generále… generále,“ kývl na O‘Neilla a Mitchella a odešel na chodbu.
„Dobře,“ zamnul si ruce Jack, „to by bylo.“ Dr. Millerová se chystala odejít, ale Mitchell ji zarazil. „Budeme tě ještě potřebovat.“
„Vážně sis to nerozmyslel?“ zeptal se ho O‘Neill.
„Kdepak,“ zavrtěl Mitchell smutně hlavou a podal Jackovi svůj zat.
„Co se dá dělat. Dej mi pozor na synovce,“ řekl Jack a převzal od druhého generála zbraň.
„Jasně“
Dr. Millerová všemu přihlížela se zmeteným pohledem, ale postupně ji začalo svítat. Rty se jí pomulu pohnuly: „Ty s námi nepůjdeš.“ To nebyla otázka, spíše konstatování.
„No pravej voják by řekl: ‚Vlast mě potřebuje‘. A já říkám: ‚Potřebuji vlast‘.“ odpověděl Mitchell s úsměvem. Pak nasadil vážný výraz a zasalutoval směrem k O‘Neillovi.
„Generále, bylo mi ctí s vámi spolupracovat.“
O‘Neill rovněž vyšvihl ruku do ukázkového pozdravu a odvětil: „Mě také, generále.“
Mitchell se otočil k dr. Millerové: „Sbohem Jane,“ pak zaváhal, „nikdy jsem ti to neřekl, ale je mi líto toho, co se stalo Rodneymu.“
Jane Millerová mu chtěla odpovědět, ale oči se jí zalily slzami, a tak ho mlčky objala.
„Dělej co musíš, Jacku,“ pobídl Mitchell. Jack zmáčkl spoušť svého zatu a modrý proud energie poslal Mitchella do bezvědomí. Pak se obrátil na Jane, které po tváři stále tekly slzy: „Transportujte ho k ostatním. Bude tvrdit, že jsme ho drželi jako rukojmí.“ Ta jen mlčky přikývla a omráčený generál zmizel v paprsku oslnivého světla.
Jack přistoupil k doktorce, která stále zírala do země v místech, kde ležel Mitchell, a chytl ji kolem ramen. „Však on se o sebe postará. Teď od vás potřebuji abyste vzala tým svých lidí a vyrazila do základny. Zkopírujte co nejvíc dat do naší paměti a kopii pošlete Carterové do Pheonixu.“ Doktorka se očividně vzpamatovala, protože slzy v očích nahradil tvrdý, nekompromisní výraz.
„Rozumím!“ pronesla a otočila se k odchodu. Jack ji však ještě zarazil:
„A doktorko…“
„Jane bude lepší“ ušklíbla se.
„Tak tedy Jane… nenapadá vás, co udělat s SGC?“
„Bohužel, pokud bychom nevybombardovali celou horu, tak nic. Před několika lety pokryli celou horu rušením z inhibitorů přenosu. Nic nemůžeme transportovat dovnitř ani ven.“
„Škoda,“ ucedil Jack, „zapomněl jsem si tam pantofle.“
„Cože?“ vyvalila Jane Millerová oči.
„Vtip,“ ušklíbl se Jack, „Jen vtip…“
Jane se nakonec zacukaly koutky úst a v poměrně lepší náladě odešla za svými povinnostmi. Ještě než se dveře zavřely, zavolal Jack do chodby:
„Kanaďani jsou suchaři!“ a vyšel taky na chodbu. Za dveřmi se málem srazil s nějakým technikem, který si to hasil opačným směrem. Očividně slyšel, co generál před chvílí volal, protože se na Jacka podíval poněkud zmateně. Pak se ale otřepal, omluvil se a pokračoval v cestě. Jack chvíli přemýšlel, která země má jednoduchou, červenobílou vlajku, a pak se otočil:
„A Poláci taky!“

Na můstku panoval čilý, předstartovní ruch. Uprostřed toho všeho seděl ve svém křesle kapitán Renfield, hlavu maje opřenou o ruku a hledíc na prázdnou obrazovku. Jeho drobná postavy se v křesle téměř ztrácela a ze zadní části můstku byly vidět jen jeho slámově žluté vlasy. O to více z něj byla cítit autorita.
„Pane…“ Renfield leknutím málem nadskočil. Chtěl komunikačnímu důstojníkovi říct něco peprného, ale pak si uvědomil, že správného kapitána dělá (mimo jiné) i schopnost nevybíjet si vztek na podřízených.
„Ano?“
„Strojovna hlásí, že loď je téměř pod kontrolou.“
„Téměř?“ povytáhl kapitán obočí.
„Jedno z hlavních skladišť vykazuje podivné výkyvy energie. A především nemá strojovna přístup k energetické síti tohoto skladiště, na rozdíl od těch ostatních.“
„Pošlete tam Jimmyho a nejbližšího z techniků.“
Komunikační důstojník úsečně přikývl a otočil se zpět ke svému panelu. Můstek opět zaplnilo napjaté ticho. Po chvíli vešel generál O‘Neill. Renfield vstal a otočil se k němu. To Jacka překvapilo.
„Děje se něco, kapitáne?“
„Emm,“ odkašlal si Renfield, „rád bych vám předal velení lodi.“
I kdyby Jackovi řekl, že Slunce se změnilo v supernovu, nemohl ho překvapit více.
„I kdybych chtěl, tak jsem přece ve výslužbě.“
„Tím, že jste s námi šel, jste se de facto vrátil do šlužby.“ Usmál se a pak dodal: „Vždyť si to zasloužíte…“
„Táhne mi na šedesátku…“
„Generál Hammond zůstal v aktivní službě do osmašedesáti.“
Jack se zatvářil pochybovačně, ale pak se zeptal: „Může si velitel změnit jméno lodě?“
Renfield se šibalsky usmál a odvětil: „Myslím že to překousnem.“
Jack se také usmál v odpověď, přešel ke kapitánskému křeslu a posadil se.
„I křesla na mé chatě jsou pohodlnější,“ zavrtěl se, „nicméně, Renfielde, co říkáte na jméno Enterprise?“
Kapitán Renfield se teatrálně zašklebil překvapením, a protože kdysi sloužil na Daedalu jako navigátor, sedl si do křesla u navigační konzole.
„A co budete dělat vy?“ optal se ho Jack.
„Navigátora, jako kdysi. Víte, můj strýc míval jedno pořekadlo, které jsem přejal: ‚Lepší být posledním z prvních, než prvním z posledních.‘“
„Hezké pořekadlo… a co to znamená?“

Technik Stanislaus Dombrowski spěchal do strojovny. Srážka s generálem O‘Neillem ho sice vyvedla z míry, ale teď už zase klusal stálým tempem. Kdyby už fungovaly ty výtahy! Z můstku do strojovny to takhle bylo deset minut mírného klusu.
Měl jsem se tam nechat transportovat, zalitoval technik. Hlášení intercomu, které se počalo rozléhat celou chodbou, ho přinutilo opět zastavit.
Technik Dombrowski, okamžitě se hlaste!
Stanislaus doběhl dva metry, které mu zbývaly k mikrofonu intercomu.
„Stanislaus Dombrowski, slyším.“
„Sejděte k záďovému skladišti a zjistěte, co se děje s jeho energetickým rozvodem. Cestou se k vám připojí major Higgs.“
Alespoň je to blíž než strojovna, chlácholil se technik. „Rozumím,“ řekl, tedy spíše vyprskl do mluvítka intercomu. Vytáhl svou zbraň a rozběhl se k nejbližšímu průlezu…

Klid na můstku opět narušilo hlášení komunikačního důstojníka.
„Generále, už vysílají rozkazy k přesunu.“
„Cože? Vždyť mají předat rozkazy až po poledni. Já jsem oběd ještě neměl.“
„Očividně je odvysílali dříve.“
„Už jsme poslali Nowakové zelenou?“ otázal se Jack Renfielda.
„Kdepak, s tímhle jsme nepočítali.“
„Hmmm…“ zamyslel se Jack. „Komunikační, kanál na Odysseu .“
Jack cítil, jak se na něj ufixovaly pohledy většiny osazenstva můstku. Otázku všech vyslovil kapitán Renfield: „ Odysseu ?“
„Ano Odysseu ,“ usmál se Jack kysele, „A řekněte jim, že na oblast 51 zaútočil generál O‘Neill a generál Mitchell. Nowáková pochopí.“
Renfield přikývl, jako že chápe, zatímco komunikační důstojník už vysílal zprávu. Jack sáhl po svém pobočním intercomu:
„Strojovno, je doktorka Millerová zpět?“
„Ano“
„Kdy můžeme startovat?“
„Klidně hned!“
„V tom případě proveďte!“
Loď se roztřásla, jak motory začaly nabíhat…

Kromě několika polorozpadlých stavení (Kdyby je ovšem někdo viděl zevnitř, změnil by názor. A o tom pod nimi, se nemá cenu zmiňovat) byla kolem dokola poušť. Nic neobvyklého. Kdyby se zde nacházel nějaký nezávislý pozorovatel, podivil by se, odkud se berou takové silné otřesy.
Náhle se země počala rozevírat. Obrovské čelisti se od sebe oddalovaly, až odhalily obrovskou masu lodě pod sebou. Po několika desítkách sekund se čelisti zastavily. Loď se pomalu vznesla do vzduchu. Konstrukcí připomínala ostatní pozemské lodě, jen záďová část byla (pokud vezmeme v úvahu poměr velikostí) podstatně mohutnější. Na boku svítilo bílé označení D-305. Nový pozemský dreadnought se vydal na svou první cestu…

Jimmy se celou cestu podivoval, proč u sebe technik nosí takový kanón. Desert Eagle Action Express přece není zbraň pro vědátory. Hlavně když má ráži půl palce. To není pistole. To je zbraň hromadného ničení, ušklíbl se Jimmy.
Nakonec se Stanislaus Dombrowski a Jimmy Higgs zastavili před dveřmi.
„To má být vchod do sladiště?“ podivil se Jimmy, „myslel jsem, že skladiště mají pořádná vrata.“ dodal ironicky.
Stanislaus začal vysvětlovat: „Tři hlavní lodní skladiště – záďové, levoboční a pravoboční – mají samozřejmě hlavní vchod. Vrata, jak říkáte vy. Ale mají i servisní vchod, vedoucí na ochoz nad skladištěm. A tyto servisní vchody leží o patro výše než ty hlavní. Tohle je jeden z nich,“ dodal, zatímco otevíral dveře.
Jimmyho vyvedl technikův didaktický tón hlasu z míry tak, že si nevšiml, jak ho Stanislaus pobízí, aby vstoupil jako první. Vešel tedy a hned se zarazil.
„Myslím, že po tomhle by mě nepřekvapilo nic, ani kdyby se Elvis vrátil…“ zašeptal.
Technik se postavil vedle něj, brada mu poklesla a zamumlal něco polsky. Jimmy rozuměl slovo Ježíš.
Skladiště bylo kompletně přestavěné. Po stranách stály nebo byly zavěšeny věci, jež do normálního skladiště nepatří. Ale pozornost mužů upoutalo něco jiného. Něco, kvůli čemu si nevšímali ničeho jiného.
Středem skladiště, téměř až k dvojitě pancéřovaným vratům do vesmíru, vedla kolejnice. A tam na vyvýšeném podstavci stál předmět. Mnoha kulturami vesmíru uctívaný, mnoha civilizacemi zatracovaný.
Rty obou mužů se nakonec pohnuly a unisono zašeptaly:

„Hvězdná brána…“

a? a? a kde je zbytok? som napeta na prsknutie, ja chcem zbytok!!!

Už je 26. a žádné pokračování? Protééést.
Super čtení.
Dík

Heh, superdlouhý prolog, indeed. Jsem naprosto dezorientovaná - co že se to stalo Rodneymu? Skvělé vyjádření:

Mirra píše:

A tam na vyvýšeném podstavci stál předmět. Mnoha kulturami vesmíru uctívaný, mnoha civilizacemi zatracovaný.

Well, na Zemi si myslí, že Atlantis je zničená - viz ten díl s konferencí (Part III myslim...)
===============================================
Další část je tu. Vypadá to, že prolog bude mít devět částí, ale nic neslibuju. Omlouvám se za délku prologu, ale je mi líto, cokoliv vynechat.

STAR TREK ATLANTIS

0x01 Burdens of Past (Part VII)

Generál O‘Neill sledoval na hlavní obrazovce lodi, jak se Odyssea pomalu vzdalovala od planety. Jack bubnoval prsty na opěradle svého křesla a mručel si pro sebe. Nowáková musela očividně spustit akci, protože jinak by si jich očividně všimli.
„Z Odyssey startují stíhačky,“ ozvalo se z útrob můstku, „všech osm.“
„Nějaké signály?“
„Zatím nic…“ odmlčel se komunikační. „Moment! Hlášení majora doktora Montoyi. Naši žádají o povolení k přistání… a máme se držet dál od Odyssey , prý to bude pořádná šlupka.“ Omluvně pokrčil rameny a dodal: „Přesně takhle to říkal.“
„Dobře“ přikývl O‘Neill. „Držte se dál a povolte jim přistát v záďovém doku jedna.“
Třída dreadnoughtů byla stavena jako částečný nosič stíhaček, a proto byla vybavena čtyřmi průletovými hangáry, v každém „křídle“ lodě byly dva. Takovýto hangár je schopen pobrat dvacet čtyři stíhaček. Zároveň, protože dreadnought měl působit společně s menšími loděmi, disponoval dvěma prázdnými záďovými doky po šestnácti, aby zde mohli přistát stíhačky ze zničených lodí.
Osazenstvo můstku sebou překvapivě trhnulo, když se Odyssea na obrazovce změnila v žhnoucí kouli plazmatu. Jack si promnul zábleskem rozbolavěné oči a ulevil si: „To byla teda šlupka…“

Skladiště se utápělo v přítmí. Jediný zdroj osvětlení bylo zelené světlo nad bránou. S bránou ale nic společného nemělo, sloužilo jako světlo k potvrzení o uzavření vrat do prostoru, jež se nacházela dva metry za ní. Brána samotná stála na podstavci, iris maje zavřenou.
Jimmy konečně odtrhl oči od brány. Rozhlédl se po zbytku skladiště, ale více už rozeznat nedokázal. Rozsvítil proto svou baterku a kuželem světla přejel skladiště. Bohužel, baterka spadala do kategorie kapesních svítilen, a tudíž nedosvítila dál než na deset metrů. Ochoz, na němž stáli, se nacházel dva metry nad podlahou skladiště. Šířku ochozu odhadoval Jimmy na jeden a půl metru.
Stanislaus mezitím rozsvítil svou svítilnu a zaujatě si prohlížel strop. Jimmy také vzhlédl tím směrem, ale nechápal, co mohlo technika na holém stropu zaujmout.
„No právě, že to nic,“ ušklíbl se Stanislaus a Jimmy si uvědomil, že přemýšlel nahlas. Polák pokračoval: „Klasická velká skladiště mají u stropů manipulační jeřáby, jejichž údržba se provádí odsud seshora. To, že žádný jeřáb, ani jejich koleje, nevidíš znamená jediné.“
„Že je odmontovali?“ nadhodil Jimmy.
„To bys teď viděl jejich kolejnice, přinejmenším úchyty, díry po šroubech, nebo tak něco,“ zavrtěl hlavou technik. „Strop je absolutně čistý. To znamená, že už předem plánovali nedávat sem jeřáby.“
„Takže místnost stavěli už pro bránu.“ Jimmy se neptal. Jen konstatoval, co si myslel.
„Asi jo.“
Major přejel zamířil svítilnou do tmy a pomalu se otáčel. Nic neviděl – přesně, jak čekal. Stanislaus ho pojednou zarazil.
„Počkej,“ šeptl a zamířil svítilnou do míst, kam před svítil Jimmy. Teď si toho všiml i voják. Ze tmy se zablesklo zpět.
„Nějaké sklo,“ zhodnotil technikův objev.
„To by tady ale nemělo být. Pojď blíž.“

Nebylo to obyčejné sklo, ale tvrzené plexisklo, které navíc zvenku působilo jako zrcadlo. Technik se přesto snažil něco uvnitř zahlédnout
„Tohle je na hovno,“ ulevil si zklamaně Jimmy.
„Jo, asi máš pravdu,“ přisvědčil Stanislaus a odvrátil se od skla.
Jimmy přikývl a pokynul baterkou dolů. „Rád bych se podíval na ty věci tam dole.“ Rozeznávali několik matných obrysů, o nichž nevěděli, co jsou zač.
Teď bylo na Stanislavovi, aby přikývl. Oba muži sešli dolů po kovovém točitém schodišti.
Jako první narazili na čtyři puddle jumpery. Přestože se svému objevu dosti podivovali, pokračovali dále.
„Tak takovouhle hračku bych si dal líbit,“ promluvil Jimmy mlsně. Stáli před jakousi buginou. Dvoumístná kabina by se spíše hodila do stíhačky jak tvarem, tak složitostí ovládacích prvků. Kola se silnými gumami a extrémním odpružením byla zvednuta podél trupu vozidla, a zakrývala tak světlu přístup k zbraňovému arzenálu buginy. Teprve když oba muži popošli, všimli si široké hlavně nad kokpitem, snad raketometu. Dvě hlavně rotačních kulometů po stranách působily spíše jako pomyslná třešnička na dortu. Oba muže pobavila komiksově působící malůvka na boku vozidla. Bůhvíproč zobrazovala na zadních stojící veverku se stylovými černými brýlemi. Ta směrem k pozorovatelům mířila koltem a druhou prackou držela granát.
„Co myslíš, dovolí nám to vyzkoušet?“ optal se Jimmy s úsměvem. Technik jen pokrčil rameny, a zatímco se voják stále rozplýval nad vozítkem, přešel Stanislaus na druhou stranu skladiště. Otočil se a pohledem tak obsáhl celou levou polovinu. Vedle čtyř jumperů odpočívalo celkem šest kousků těchhle vozítek. Pak se obrátil k pravé polovině.

Major Fritz Montoya leknutím málem nadskočil, když se před ním v záři transportního paprsku objevil generál O‘Neill a kapitán Renfield.
„Je mi líto, jestli jsme vás vyděsili,“ omlouval se Jack s úsměvem, „ale ještě nefungují výtahy a pěšky je to do záďových doků daleko.“
„V pořádku,“ usmál se Montoya, „rád vás vidím generále. Ale je tu jedna věc…“
„Kde je podplukovník Nowáková?“ přerušil ho Renfield.
„To je právě ta věc,“ pokýval Montoya smutně hlavou. „Je mi líto. Nezvládla to.“
„Tak to je špatná zpráva. Její schopnosti nám budou chybět. Počítal jsem s ní…“
„Bylo ale opravdu nutné Odysseu zničit?“ změnil téma Jack.
„Na to, abychom ovládli loď nás bylo málo. Možná, kdyby velitel lodě byl na naší straně… ale takhle ne,“ zavrtěl hlavou zdravotník.
„Chápu. Renfielde,“ obrátil se Jack na exkapitána, „vzkažte Jane Millerové, že může transportovat dodatečný personál z povrchu. Nebo víte co? Radši se toho ujměte společně.“ Renfield přikývl a odkráčel k intercomu. Za okamžik se v záblesku světla transportoval pryč.
„A vy, majore, jděte na ošetřovnu, nějak nám tam chybí personál. Ostatní taky na svá místa…“

„Majore, a co byste říkal na tohle,“ zvolal Stanislaus Dombrowski.
Jimmy se obrátil a rozběhl se k technikovi. Ve spěchu ale přehlédl kolejnici vedoucí k bráně a zakopl o ni. Svalil se na zem a kolejnici počastoval těmi nejlepšími nadávkami, co angličtina nabízí. Nakonec vstal a kopl do ní.
„K čemu myslíš, že je?“ oslovil Stanislava. Ten si na kolejnici posvítil a pořádně si ji prohlédl. Z kolejnice vybočovalo celkem čtrnáct menších kolejnic. Šest do leva, přímo pod ony buginy, zatímco zbylých osm vedlo někam za technikova záda.
„Očividně startovací rampa,“ promluvil opět Stanislaus svým didaktickým tónem, který takto Jimmymu zněl jako hlas jeho instruktora na vojenské akademii. Proto mě ten tón předtím vyvedl tak z míry, pomyslel si Jimmy, ale nahlas pronesl jen:
„Rampa? To jako tyhle autíčka budou startovat rampou?“
Technik pokrčil rameny. „Nemusí, ale tyhle věci ano,“ dodal a namířil světlo baterky na pravou část skladiště. Světlo dopadlo na zavěšený letoun a vedle Jimmy tušil obrysy dalších sedmi. Letoun vypadal trochu jako F-302, ale byl štíhlejší a protaženější vzad. Křídla byla tupější a jejich krajní část byla sklopena pod trup. Na horní ploše křídel byla také zde malůvka. Jakýsi barevný pták, také s černými brýlemi, držící v pařátech pumu. Jimmy se musel proti své vůli usmát.
Pod tímto strojem stála na kolejnici jakási bedna s úchyty. Alespoň jako bedna Jimmymu připadala a svůj dojem prozradil Stanislavovi.
„Kdepak bedna,“ opravil ho Polák. „Na tohle pravděpodobně posadí stroj a ten ho katapultuje branou.“
„Branou?“ Jimmy si připadal jako malý školák, když se na všechno doptával, ale touha po informacích byla větší.
„Jo, branou. Proto všechny kolejnice vedou do brány. A proto taky ta sklopená křídla. Aby se vůbec do brány vešel. Hlavně při zpáteční cestě, kdy pilota nenavádí kolejnice. A ještě je tu jedna věc, co mě v mém názoru utvrzuje. Podívej se sem.“ Posvítil na bok letounu. Ve světle Jimmy spatřil označení GF-302.
„Co to podle tebe znamená?“ napínal majora technik.
„Nechám se podat.“
„GF – gate fighter,“ prohlásil vítězoslavně Stanislaus.“
„Hmm,“ zamručel Jimmy, naštvaný, že na to nepřišel sám. „Pěkný… Co tu takhle rozsvítit a podívat se na všechno za světla?“ dodal za chvíli.
„Na to jsem pomyslel, hned co jsme přišli,“ ušklíbl se technik, „ale ovládání světel i všeho ostatního je zablokované příkazem ze shora. Což je divné, protože skladištní osvětlení je naprosto autonomní.“
„Ale tohle není obyčejné skladiště,“ potřásl Jimmy hlavou.
„Ne to teda není,“ přisvědčil Stanislaus a posvítil směrem k zrcadlovým oknům nahoře, „zkusíme se teda dostat tamhle. Řekl bych, že tam bude převedené ovládání skladiště.“
Major Higgs přikývl a poznamenal: „Myslím, že říkat tomu skladiště je značně nadsazené. Nechci něco napevno tvrdit, ale podle toho, co jsme našli, to má s bránou víc společného, než se původně zdálo.“
Technik pokýval hlavou. „Asi máš pravdu. No nic, tak jdem,“ pronesl a oba muži se pustili do hledání vchodu.

Najít vchod nebylo zas tak těžké, pomyslel si Jimmy. Spolu se Stanislavem stáli před masivními dveřmi. Na stěně vedle se nacházela čtečka bezpečnostních karet, kterou si technik se zájmem prohlížel.
„Nemůžeš to zkratovat, nebo tak něco?“ zeptal se Jimmy skoro netrpělivě.
„U starších typů by to fungovalo,“ začal Stanislaus, zatímco něco hledal ve své ledvince, „tam si měl vyhodnocovač přímo v čtečce. U nových typů je čtečka od něj oddělená. Vyhodnocovač je pak někde na trase k mechanismu dveří. Ovšem kabel je položen náhodně.“
„Tak tu stěnu rozeberem, ne?“
„Asi narážíš na to, že stěna je z jakéhosi plastu, co?“ Otázal se technik a začal si prohlížet svou vestu. Jimmy přikývl.
„Tak pro tvou informaci, tenhle jakýsi plast je speciální plast o tvrdosti téměř jako kov. Sice nevím, proč ho použili na některé přepážky na lodi, ale je pravda, že je ultralehký. Nicméně,“ usmál se, „rozebrat tyhle dva čtvereční metry by nám trvalo celý den. Jednu část mřížky klidně, ale celý vážně ne.“
Jimmy znovu pokýval hlavou a pořádně se podíval na zeď. Opravdu, při podrobném zkoumání rozeznal mřížku, jejíž jeden čtverec měl asi deset krát deset centimetrů.
„A právě to nakonec uděláme,“ pokračoval Stanislaus. „A pomůže nám tohle,“ dodal triumfálně a z vesty vytáhl jakési průhledné kolo, asi pět centimetrů v průměru.
„Co je zase tohle?“ zhrozil se Jimmy.
„Takový menší udělátko. Je to plněný jemným kovovým prachem. Když to dám do blízkosti vodiče s proudem, magnetické pole si nám pohraje s prachem.“ Přiložil kolo na zeď pod čtečkou a pomalu kroužil kolem. Nad čtečkou se část prachu zformovala do podoby siločar.
„Tady to máme,“ zajásal Polák, „teď najít vyhodnocovač a máme to.“
Pomalu posouval zařízení po zdi metodou pokus-omyl. Vždy, když obrazec siločar zmizel, vrátil se na předchozí místo a pokračoval jiným směrem. Vodič vedl směrem k hornímu okraji dveří, kde se ale obrátil a směřoval kolmo dolů. Těsně nad zemí technik zavýskl a oslovil druhého muže. Jimmy si všiml, že obrazec je výraznější, než kdykoli předtím.
„To je ono?“
„Jo, máme to.“
„Teď musíme jen sundat ten kus zdi,“ povzdechl si major.
„To by neměl být problém.“
„Zase něco, co bych měl vědět?“
Stanislaus se usmál tím nejnevinnějším úsměvem. „Á…ha. Tak poslouchej, ať se něco naučíš. Tady zapracovala byrokracie. Každé zařízení dražší než pár tisíc dolarů prý musí procházet řádnou údržbou. Včetně těch skrytých. Teď jen zjistit kombinaci… Musí se stisknout dva rohy, jen nevím který.“
Technik zašátral po desce a postupně stiskl různé kombinace rohů. Když stiskl oba dolní rohy, deska poodskočila. Technik si radostí zamnul ruce a začal se přehrabovat v kabeláži vyhodnocovače.
„To stačilo jen stisknout dva rohy? A ty ses tu hrabal se svým udělátkem…“ odfrkl si Jimmy pobaveně.
„Takže pán chce trochu počtů?“ odpověděl Stanislaus stejně pobaveným tónem, ale nepřestal pracovat ve změti kabelů. „Na jeden čtverec je to šest možných kombinací. Zeď za kterou může být kabel má… hmm devět čtverečních metrů? Jo asi tak. Takže to máme devět set čtverců po šesti kombinacích. 5400 celkových možností – přeji pěknou zábavu.“
„Tak jo, tak jo. Brzdi!“ vyděsil se naoko Jimmy. „Jen to otevři.“
„Vždyť na tom dělám… á hotovo!“
Dveře se odsunuly a oba muži zamířili baterkami do tmy.

Jack seděl v hlavním křesle v Konferenční místnosti dva. Místnost jedna sice měla lepší vybavení a byla větší, dvojka měla zase okna. A to se bude hodit, pomyslel si Jack a založil ruce na prsou. Pak přikývl na Renfielda, který seděl naproti němu. Bývalý kapitán lodě stiskl tlačítko na intercomu:
„Jane, můžete.“
O okamžik později se v místnosti objevili dva lidé – prezident Spojených států Amerických Thomas Benson a jeho čínský protějšek Liu Ang…

Veľmi pekné, skutočne Bodaj by bolo čo najskôr pokračovanie..
Ale našiel som jednu malú chybičku, kombinácií rohov na jeden ten štvorec nie je 6, ale 12 (počet všetkých dvojíc zo štyroch prvkov sa vyráta ako 4*3).

Ne je jich šest. Vem si rohy A - B - C - D: To máš AB, AC, AD, BC, BD a CD. Je jedno jestli je to AB nebo BA...

Nj, máš pravdu.. neuvedomil som si, že nezáleží na tom, v akom poradí ich stlačíš..

fakt super povidka u se tesim na pokracovani

Super příběh, ale chtělo by to další pokračování ,už jak dlouho na něj čekám.
Škoda že v seriálu star trek často zmiňují, byl by to zajimavý spinoff...

Tak jsem se po dvou měsících probudil a napsal předposlední část prologu. Dobře se bavte!

STAR TREK ATLANTIS

0x01 Burdens of Past (Part VIII)

Světlo baterek ozářilo kovové točité schodiště. Major Jimmy Higgs kývl na znamení souhlasu a spolu s technikem Stanislavem Dombrowski po něm pomalu vylezli. Nad schodištěm byla další místnost. Když ji osvítila zář jejich baterek, oba se zarazili.
Místnost byla dokonalou kopií řídící místnosti v SGC. Jimmy vyhlédl prosklenou stěnou a napůl čekal, že před sebou uvidí bránu jako v SGC. Viděl ale jen potemnělé skladiště a po levé straně zeleným světlem osvícenou bránu.
Ze strnulého zírání sklem ho vytrhlo mírné zacvrlikání zpoza něj. Otočil se a spatřil, jak Stanislaus pracuje s baterkou v zubech na nějaké skříni. Jimmy se ho užuž chtěl zeptat, o co se to (sakra) snaží, ale pak se kolem něj začaly s hlubokým hučením probouzet přístroje, včetně osvětlení místnosti a skladiště. Technik se na majora usmál šibalským úsměvem.
„Majore,“ ozvala se jimmyho vysílačka, „v záďovém skladišti značně vzrostla spotřeba energie. Co tam děláte?“
„No,“ zaváhal Jimmy, „v kostce – Dombrowski tu zapnul pár přístrojů. Jinak řekněte dr. Millerové, že by sem měla přijít. Nejlíp s celým vědeckým týmem. Bude docela překvapená.“
Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak úsečné „Rozumím.“
„Tohle je očividně řídící místnost brány,“ podotkl Stanislaus a na důkaz svého tvrzení otevřel a zavřel iris. „Ovládá ale i další části skladiště,“ řekl pak a naťukal několik příkazů do počítače. „Řídí se tu odpalování stíhaček bránou…“ Jeden z letounů dosedl na onu podivnou věc na kolejnici a na ní dojel před bránu. „…nebo do prostoru.“ Brána se sklopila vpřed, světlo nad ní zčervenalo a vrata se otevřela. Úniku vzduchu do vesmíru bránilo už jen silové pole.
„Teď ale počkáme na Millerovou,“ upozornil ho Jimmy a usadil se do jednoho z křesel. Několika příkazy vrátil Stanislaus vše do původního stavu a pohodlně se opřel v dalším křeslu.

Jack se musel hodně přemáhat, aby se nerozesmál. Prezident USA Benson se zhmotnil s telefonem u ucha, zbytek kabelu mu visel od hluchého sluchátka. Alespoň čínský prezident vypadal jakž takž důstojně.
Oba prezidenti nejprve na několik vteřin strnuli, a pak naráz začali mluvit.
„Co se to sakra…?“
„Kde to jsem?“
„Jak jsem se sem dostal?“
„Kdo jste?“
Většině otázek nebylo rozumět, ale všechny byly směřovány na Jacka. Ten se usmál a pravil:
„Pánové klid, všechno se dozvíte. Sebe předpokládám znáte.“ Ani jeden z prezidentů nedal najevo, že tam ten druhý je. „Já jsem generál O‘Neill, letectvo Spojených států.“
„Amerika,“ uklouzlo zhnuseně Liu Angovi, „jen Amerika si může dovolit unášet prezidenty.“
„Pardon,“ ohradil se Benson, „ale já rozkaz k ničemu takovému nevydal. Ujišťuji vás, že sám jsem oběť únosu.“
„A to vám mám věřit?“ zasmál se pohrdavě Liu Ang. „Odkdy americké letectvo unáší své prezidenty?“
Jack položil ruce před sebe na stůl dlaněmi dolů. Gesto to bylo tiché, ale účinkovalo lépe než hlasité napomenutí. Oba prezidenti rázem zmlkli a obrátili se na Jacka.
„Pánové, opravdu pracujeme nezávisle na americké vládě. Když byla vojska Ori před šesti lety poražena a projekt brány zmilitarizován, došlo k vytvoření odbojové buňky, která měla za cíl zabránit použití mimozemských technologií v pozemských konfliktech. Celých sedm let jsme nejevili žádnou zjevnou aktivitu, jen jsme získávali tajné spolupracovníky po celém světě. Ano i v Číně,“ kývnul Jack směrem k Liu Angovi.
„Každopádně v nedávné době jsme objevili skutečnosti, které nás přinutily jednat.“
„ Odyssea ,“ zamumlal Benson se stopami děsu v očích.
„Ano,“ přikývl Jack a podíval se na nechápavě se tvářícího Liu Anga. „Začaly se objevovat skutečnosti, že se chystá útok na Čínu.“ Jack sledoval výraz čínského prezidenta. Ten ani nehnul brvou. Jack proto dodal:
„Vesmírný útok.“
Tentokrát se už Liu Ang v křesle napřímil a vytřeštil oči.
„Ano, byly připraveny rozkazy pro Odysseu a Orfeus , aby zaujaly pozici nad Pekingem a na jakoukoli agresi odpověděly bombardováním. Ostatní lodě měly být povolány k Zemi. Na těchto třech lodích - Apollu , Daedalu a Hefaistu jsme měli dost lidí na to, abychom je ovládli. Lodě jsme pohřbili a nechali vyslance informovat různé planety o stavu na Zemi a doporučili uzavřít brány a pohřbít DHD.
Na Odyssey jsme měli jen málo lidí a tudíž jsme museli loď sabotovat.“
„Vy parchanti!“ zakřičel Benson a hodil sluchátko, které do teď stále svíral v ruce, po Jackovi. Ten se sotva stačil sehnout a sluchátko zarachotilo na zdi.
„A jak vidíte sami,“ pokračoval Jack nevzrušeně, „ Orfeus je již v naší moci.“
„Stejně si další loď znovu postavíme!“ zamumlal Benson tvrdošíjně.
„A budete vědět jak?“ ušklíbl se Jack. Protáhl si prsty, vstal a pomalým krokem přešel k oknu. Na panelu vedle něj naťukal několik příkazů a reálný obraz Země nahradila dokonalá počítačová kopie, pořízená kamerami Orfea . Obraz se pak začal přibližovat k Zemi a nakonec se ustálil na jedné z pouští Severní Ameriky.
„Tohle je Oblast 51.“ Prezident Benson ostře zasykl. Jack si toho nevšímal. „Je vám doufám jasné, že k ovládnutí Orfea jsme museli ovládnout Oblast. Zaměstnanci jsou v pořádku, najdete je v jedné z okolních vesniček. Ale teď musíme vyřídit jinou věc,“ řekl, načež kývl na Renfielda. Ten přešel k intercomu a úsečně řekl: „Spusťte to!“
Během pár vteřin se na záběru objevil oblak prachu.
„To jsou následky podzemního výbuchu menší jaderné hlavice. Většina Oblasti se vypařila, zbytek bude nepřístupný a naprosto nepoužitelný. Samozřejmě, máte ještě SGC, ale věřte, že něco také vymyslíme. Asi by nebylo od věci získat i bránu.“ Prezident Benson opět nevědomky sykl.
Liu Ang si odkašlal, aby upoutal pozornost „Takže jste Ameriku odřízl, skoro odřízl,“ opravil se, „od mimozemských technologií. Proč jste sem tahal i mne?“ zavrčel.
„Takže přejdeme k hlavnímu bodu dnešní show,“ nenechal se Jack vyvést z míry. „Mimochodem, to co teď řeknu není z mojí hlavy. Na to tu máme jiné mozky.
Současná situace je dost podobná První studené válce. Je tu ale rozdíl. Zatímco Sovětský svaz stál tehdy na vratkých základech, které se nakonec zřítily, dnešní Čína má stabilitu zaručenou hybnou masou miliardy prostých lidí.“ Liu Ang se blahosklonně usmál. Jack ho raději přehlížel. „A proto dochází k situaci, kdy žádná strana nechce ustoupit, a nejspíše neustoupí. Nakonec to povede k válce.“
„A vy chcete, abychom se usmířili,“ ucedil ledově Benson.
„Nikoli,“ pousmál se Jack, „to už spíš New York Islanders vyhrají Pohár. Naším cílem není válce zabránit, ale zmírnit ji.“
„To znamená…?“ obočí Liu Anga vylétlo prudce vzhůru.
Jack se opět obrátil k panelu u okna. Výhled na (bývalou) Oblast 51 potemněl a nahradila ho mapa světa, pod kterou se ihned nato objevila cifra počtu obyvatel – takřka šest a půl miliardy.
„Toto je simulace nejpravděpodobnějších jaderných útoků.“
Na mapě se začaly objevovat červené fleky. Začaly zaplňovat Severní Ameriku, Evropu, evropskou část Ruska, Blízký východ a pobřeží Číny. Jak fleky přibývaly, rapidně klesal počet lidí – 3,4 miliardy. Pak se začaly fleky objevovat pomaleji a roztroušeně – Indie, Thajsko, sever Afriky, sever Jižní Ameriky, Japonsko, Nový Zéland – 1,9 miliardy. Zde Jack simulaci zastavil. Vedle mapy se objevilo počítadlo – po čtyřech týdnech. Oba prezidenti seděli bez dechu a strnule zírali na obrazovku.
„Tohle jsou jen přímé důsledky použití jaderných zbraní. Jak vidíte, počet obyvatel Země klesl na méně než třetinu. Ale to není vše. Vítr rozšíří radioaktivní spad po okolí.“
Časovač se rozjel a zastavil se na čtyřech měsících. Červené oblasti zmatněly, ale zato se takřka dvakrát zvětšily.1,5 miliardy.
„A teď to nejlepší. Důsledky radiace.“
Časovač začal ubíhat v řádu roků. 1 rok. Červená, nyní spíše růžová, se rozšířila po celé Severní Americe, Evropě, Asii s výjimkou Sibiře, a severní polovině Afriky. 1,2 miliardy.
2 roky. Růžová se začala šířit do moří severní polokoule. 1 miliarda.
5 let. Všechny oceány s výjimkou polárních čepiček růžové. Na většině světa je zasažena i oblast kolem pobřeží. 700 milionů.
10 let situace se příliš neliší od předchozí, ale cifra spadla na polovinu.
„Po deseti letech od prvního útoku bude obyvatelná jen Sibiř, vnitrozemí jižní půlky Afriky a Jižní Ameriky, vnitrozemí Austrálie a polární oblasti. Na druhou stranu obyvatelné znamená v porovnání se zbytkem světa a i zde bude částečná radioaktivita.“
10 až 50 let. Počet lidí klesne na 50 milionů.
50 až 100 let. 10 milionů.
Po čase začaly cifry obyvatel zase stoupat, ale to už klesly na 500 tisíc a počítadlo mělo 400 let.
Ani jeden z prezidentů se nezmohl na slovo.
„Toto je simulace, pokud do oněch vnitrozemských zón nedopadne žádné hlavice.“
Nakonec se Liu Ang vzchopil: „A pokud ano?“
„Lidstvo zmizí z planety, až na několik skupinek lidských mutantů. Na podrobnosti se mě prosím neptejte, ani tohle není z mé hlavy.
A nyní pánové, dovolili jsme si sestavit, samozřejmě jen v hrubých obrysech, Smlouvu o zákazu používání jaderných zbraní. A ještě jedna věc: Nikdo vás do ničeho nenutí.“
Oba prezidenti se na sebe podívali a pokrčili rameny.

Po hodině a půl byla již Smlouva hotová a každý prezident měl u sebe jednu kopii, společně s předvedenou simulací. Nakonec Benson nadhodil otázku, která ho pálila na jazyku:
„Myslím, že některé ostatní státy dokážeme přesvědčit, ale mnoho ostatních řídí spíše armáda a i v USA má armáda v rukou hlavice, kterých se nebude chtít vzdát.“
„I na to jsme mysleli,“ odvětil Jack. „Už tři roky monitorujeme veškeré jaderné bomby a hlavice větší než kufřík. A i kufříkové nálože máme z větší části označené.“
Renfield již odešel dohlížet na loď, a proto k intercomu přešel Jack sám. Nic neříkal, jen dal signál. Brzy se ve vesmíru daleko za oknem zablesklo. A potom znova a znova. Tucty jaderných bomb i hlavic se objevovaly v prostoru a hromadily se v jednom chumlu. Nakonec z lodi vylétl jediný projektil. Krátce na to zaplál vesmír oslnivým světlem.
„A až sestavíte nové, dejte si pozor, komu padnou do rukou. Ani byste nevěřili, kde všude jsme je našli,“ ušklíbl se Jack.
Obličejem Liu Anga nejprve projel záchvěv hněvu, ale nakonec se na něm rozhostila úleva. Jakmile se ale otočil k Bensonovi, opět mu výraz ztvrdnul.
„Tohle není mír,“ zasyčel, „nevyhrál jsi.“
„Ty taky ne,“ ucedil Benson, „nakonec rozhodne hrubá síla.“
Jack si povzdechl a stisknutím signálu na intercomu poslal oba prezidenty zpět na povrch.

Za dveřmi konferenční místnosti dvě už čekala dr. Millerová.
„Generále, máte chvilku?“
„Klidně i dvě. Co máte?“
„Ehm, pane, jeden z našich problémů se vyřešil?“
„A?“
„Hvězdná brána. Není v SGC.“
„A kde je?“ podivil se Jack.
„Tady na palubě.“
Jack nevěřil svým uším: „Jakto?“
„Záďové skladiště, to, kde jsme zaznamenali výkyvy energie, je přestavěno na…“ pátrala po správném slově, „no, místnost s branou. Zároveň slouží jako hangár pro stroje schopné pohybu branou. Mám za to, že tenhle stroj byl zkonstruován s tímto účelem. Vlastně ani skladiště nepřestavovali, oni ho už takhle postavili.“
„Tak to jsme stopli správnou loď, co?“ pousmál se Jack.
„To ano… Jak šla jednání?“ změnila téma.
„Nic neobvyklého. Na atomovkách se shodli, jinak na sebe pořád štěkali. Ale ta vaše prezentace na ně udělala vážně dojem. Skvělá práce.“
Jane Millerová se začervenala: „Díky.“
„A jestli nemáte nic na práci, jděte zkontrolovat hyperpohon.“
„Ano, pane,“ otočila se a zamířila ke strojovně. Pak se ale zarazila: „My někam letíme?“
„Letíme se podívat na starý kamarády.“
„Starý kamarády,“ přemýšlela Jane nahlas. Pak jí to došlo: „Teal‘c a jaffové.“
„Přesně tak,“ přitakal Jack s úšklebkem.
„Ti ale zmizeli, ne?“
„To ano, ale já, Mitchell a Carterová jsme od Teal‘ca dostali zprávu, kam se zbytky jaffů vydali.“ Jack z kapsy vytáhl malý červený krystal a hodil ho Jane. „Podívejte se na to.“
„To je rozkaz?“ pousmála se.
„A měl by být?“
„No nevím,“ zakabonila se, „tak dobře. Rozkaz, pane!“

Na můstku panovala takřka ospalá atmosféra, ale jakmile se dveře na můstek otevřely, všichni předstírali aktivitu. Jack se usadil do svého velitelského křesla a chvíli se nic nedělo. Nakonec se ozvalo z intercomu: „Generále, hyperpohon funkční a připraven.“
„Díky, Jane.“
„Renfielde,“ obrátil se k bývalému veliteli Orfea , „zadejte kurz do galaxie Pegasus.“
Renfieldovo obočí vylétlo vzhůru, ale kurz potvrdil. Za zlomek sekundy se před Orfeem otevřelo jasně modré hyperprostorové okno.

V tom samém okamžiku se pod Orfeem odmaskovala goa‘uldská nákladní loď a přiblížila se trupu druhé lodi co nejblíže. O další zlomek později se, již v hyperprostoru, opět zamaskovala.

„To je divné,“ ozval se důstojník u senzorů.
„Určete ‚divné‘,“ upozornil ho Jack.
„Vypadalo to jako loď.“
„Senzory lodě nejsou na 100% zkalibrované,“ skočil jim do řeči Renfield, „především při skoku do hyperprostoru a ven mohou ukazovat vše možné. Nejspíše to nic nebylo.“
„No, stejně to prověřte,“ řekl Jack.
„Rozkaz!“ důstojník se obrátil zpět ke svému panelu a začal usilovně zpracovávat data.

Před Jane Millerovou se otevřely dveře a ona vešla na vyhlídkovou palubu. Tato paluba tvořila nejspodnější patro v hlavě lodi a sloužilo především k rekreaci. Jediná stěna, která nebyla prosklená byla zadní, směřující k trupu lodi. Na levé straně (z pohledu Jane) byl u této stěny malý bar, na pravé straně visel na zdi improvizovaný terč pro šipky, obklopený skupinkou lidí.
(„Hoši už jste někdy hráli šipky ve stavu beztíže!?“)
Střed místnosti zaplňovaly stolky, některé obsazené ať už skupinkami či jednotlivci. U dvou stolů sražených k sobě seděla skupinka členů posádky, mezi nimiž Jane rozeznala majora Higgse, doktora Montoyu a technika Dombrowského. Přes hradbu těl zahlédla karty a sloupce žetonů.
(„Umíte vy Američani něco jinýho než pokr?“ hulákal Stanislaus Dombrowski. „Jen počkejte až vás naučím mariáš!“)
U malého stolku u předního okna zahlédla generála O‘Neilla a plukovníka ‚exkapitána‘ Renfielda. Na stolku stála láhev whisky a oba drželi v ruce sklenku s touto zlatavě hnědou tekutinou. Jane k nim pomalým krokem došla. Renfield si jí všiml jako první.
„Á, tady jste, doktorko,“ začal, „pojďte a přidejte se k nám.“ Podal jí další sklenku.
„Díky.“
„Co vy si myslíte,“ oslovil ji Jack. „Na co v Pegasu narazíme?“
„To je dost nepředvídatelné. Jaffové odešli před šesti lety a zrovna v době, kdy začínal střet Asuranů s Wraithy.“
„I když byli občas arogantní, rád bych, aby to tam chlapci přežili,“ povzdychl si Jack.
„Ostraha generálu O‘Neillovi.“ ozvalo se náhle z intercomu.
Jack si znovu povzdechl a vydal se k intercomu u baru, jedinému v místnosti – on ani Renfield u sebe vysílačku neměli. Jane Millerová ho ale s úsměvem zadržela a podala mu svojí vysílačku. Jack ústy naznačil ‚díky‘ a přiložil si vysílačku k ústům.
„Tady O‘Neill, co se děje?“
„Zadrželi jsme vetřelce v místnosti s kruhy. Náhodou jsme šli kolem a viděli, jak se přenáší.“
Jack zakryl rukou vysílačku a obrátil se k Millerové s Renfieldem. „Jak se může někdo transportovat do hyperprostoru?“
Jane už otvírala pusu, ale Renfield byl rychlejší: „Pane, myslím, že vím, kde se tu vzal.“ Jack ho pohledem pobídl, aby pokračoval. „Ta anomálie na senzorech, co jsme před šesti dny zaznamenali při vstupu do hyperprostoru. Asi to vážně byla loď.“
Jane pokývala hlavou a dodala: „Ta loď se musela přiblížit k Orfeu … promiň Jacku, vlastně k Enterprise , a dostala se tak do hyperpole kolem naší lodi.“
Jack se zarazil a pomalu promluvil: „A protože ji teď nevidíme, musí být zamaskovaná.“
Jane na něj navázala: „A technologii maskování v hyperprostoru jsme vyvinuli na Zemi a instalovali jen na jednu loď.“
Jack se s Renfieldem obrátili směrem k oknu, a pak zase k sobě: „Valina loď.“
Jack si uvědomil, že z vysílačky něco slyší.
„… no tak podejte mi tu vysílačku,“ uslyšel jakoby z dálky známý ženský hlas, „on mě zná, sakra.“ Pak se z vysílačky ozval rachot a po chvilku všichni tři jasně uslyšeli:
„Ahój Jacku. Už mě to tam dole nebavilo. Mysleli jste si, že se proletíte beze mne?“
Jack obrátil oči v sloup a otočil se k Renfieldovi: „Nějak to s ní zařiďte. Najděte přes kruhy její loď a jí už nechte na palubě. Ať se ale nemotá do běhu lodě.“
„Jasně,“ naznačil Renfield salutování a odkráčel pryč.
Jack se obrátil k oknu a napil se ze sklenky.
„Každopádně, Jane, tohle bude ještě zajímavý výlet…“

Poslední pokračování je velice dobrý, ostatně jako vždy - tvý povídky se hodně dobře čtou. Jednání prezidentů bych si nějak podobně představoval i v reálu Doufám, ze pokračování už píšeš a nenecháš nás zas čekat

no co k tomu říct? Good work - profesionální výkon!
P.S.
napiš do budoucna něco taky o SGA týmu...

dik za pokracovani , je to good

PS. ale chtelo by to neco s Atlantis teamem