Povídky M.A.

Už není Tak zpět ke Komickým

Jonas Quinn zdraví Zemi


„ Neplánovaná aktivace brány!“
„ Zavřete iris!“
„ Vžnndztskříípp.“ Ozývaly se podzemní základnou obligátní zvuky.
„ Přijímám signál, pane,“ pištěl seržant Davis sedící u ovládacího počítače, „ Je to SG-1, pane.“
„ To je divné,“ dumal generál Hammond, „ Měli přijít až za šest hodin… Počkejte… není to divné.“
„ Pane?“
„ Jo, otevřete iris,“ přikázal generál a běžel nejvyšší rychlostí, jaké byl schopen, do prostoru brány. Byl pěkně naštvaný, protože vyhlídka na šest krásných hodin bez SG-1 byla pryč.
Z brány se vypotácela tři orvaná individua. Hammondovi se pořád zdálo, že něco není tak úplně v pořádku, a když se brána zavřela, došlo mu to.
„ Plukovníku, kde je Jonas?“
„ Je mrtvý!“ řekl O’Neill a za zpěvu oslavné hymny se vydal na ošetřovnu.
Všichni na základně byli šťastní jako nikdy, jen generálovi se pořád něco nezdálo.
„ To není dobré, bylo to moc snadné,“ pronesl ponuře, čímž ostatním zkazil náladu. Všichni s obavami pohlédli a bránu (ti, co nebyli v její blízkosti, se aspoň s obavami zastavili tam, kde zrovna byli).
Nastal okamžik ticha a pak náhle…
„ Neplánovaná aktivace brány!“
„ Zavřete iris!“ zakřičel generál a oči se mu rozšířily.
„ Přijímám signál, je to SG-1, pane!“
„ Zavřete iris! Zavřete iris!" řval hystericky generál.
„ Nejde to! Zasekla se, pane!“ mlátil neméně hystericky Davis do ovládacího panelu.
„ Bezpečnostní tým k bráně!““ zaječel Hammpond do interkomu, „ Ne, radši víc, všechny bezpečnostní týmy z celé základny do prostoru brány! RYCHLE!“ vřeštěl Hammond. Pak popadl sluchátko červeného telefonu:
„ Řekněte prezidentovi, že potřebujeme okamžitě posily! Máme tu nouzovou situaci!“ V tu chvíli z brány obklopené těžce ozbrojenými vojáky vystoupil Jonas Quinn a udiveně se rozhlédl kolem.
„ Co je?“ řekl. Vojáci ztuhli hrůzou.
„ Tak palte, na co čekáte?!“ křičel generál. Vojáci se probrali z transu a začali všichni střílet na vyjeveného Jonase.
V tu chvíli dorazily posily od prezidenta v podobě majora Paula Davise.
„ Cože? To je všechno? Vy jste jediný?“ nevěřil svým očím generál.
„ Ano, jsem tu jakožto mírový vyjednavač, chápete,“ naparoval se major.
„ Ale s tím se nedá vyjednávat!“ zoufale vykřikl Hammond.
„ A kdo to je?“
„ JONAS QUINN!“ Po vyslovení toho jména se spustily všechny automatické zbraňové systémy na základně.
„ Cože?“ zalapal po dechu Davis, „ Tak to už chápu. Zavolám znovu prezidentovi, zatím vyplňte tohle.“ Vrazil mu do ruky nějaký papír a už mačkal číslo na svém mobilním telefonu. Generál tedy šel do své kanceláře a začal vyplňovat formulář.

Jméno: generál G. Hammond

Místo: SGC

Zaškrtněte závažnost invaze:

(/) extrémně nebezpečná

( ) středně nebezpečná

( ) méně nebezpečná

Doplňte:

Zaútočilo na nás 1 slovy jeden mimozemšťanů.

Udejte v procentech odhadovaný rozsah kontaminace: 100%



Váš formulář bude nyní uložen k přezkoumání na ministerstvu mimozemské invaze.

Děkujeme za váš čas a přejeme příjemný zbytek dne.



Když dopsal, zrovna se vrátil Davis.
„ Pane, posily tu budou za půl hodiny.“
„ To už bude pozdě,“ pronesl tiše generál a vyšel z kanceláře.
Vojákům v prostoru brány právě došly náboje. Když se usadil prach, řekl Jonas Quinn:
„ Ne že bych chtěl radit, ale tohle už raději nedělejte, mohli byste mi ublížit…“ To už bylo i na otrlé vojáky moc. Zaječeli a do jednoho se rozutekli pološílení hrůzou.
„ Evakuujte základnu!“ rozkázal Hammond. „ A… zahajte autodestrukci!“
Ale už když v dostatečné vzdálenosti od základny odpočítával poslední sekundy, věděl generál, že to nestačí.

Vyhláška USAF:

Spatříte-li ve své blízkosti pohledného mladého muže v sexy přiléhavém tričku, který se na vás mile důvěřivě usmívá, zabijte ho.
Dokud je on naživu, nebude Země v bezpečí.

Generál Hammond

A to je Jonas jedna z mých nejoblíbenějších postav

Nádhera, fakt krása!!

Je to lepší a lepší

To se dá ohodnotit třemi písmeny:
LOL

Opět jsi mě přesvědčila, jak snadno se dá zbavit postavy, kterou nemáš ráda. Senzační povídky. Nevím, co říct dál. Snad jen pokračuj. A ještě zmírni trochu humor, protože jsem už zase málem spadla ze židle.

2McBeck.C: JOnas je její oblíbená postava, takže ne, že by byla neoblíbená

2M.A: tak nějakou další ne???je mi jedno co to bude, klidně i něco co nevím, jak se jmenuje

Tu posladní bych nazval:
1.Je třeba zabít Jonase
2.Zabijte Jonase
3.Hledá se někdo, kdo by zaměstnal Jonase,zn. v jiné galaxii

to Malinape: Já jsem pochopila, že Jonas bude její oblíbená postava(jestli ne nejoblíbenější). To zbavení se neoblíbené postavy bylo ještě k té předešlé povídce. Myslím Teal´ca (Majkla). Stejně tak jako se ho (možná marně) snažila zabít ve Věcech mezi nebem a zemí (či jak se to jmenovalo).

Víte, taky jsem si toho všimla, že Teal'c chudák umírá nějak často, ale já proti němu fakt nic nemám To spíš s tím Martoufem...

**už je to pryč...**

Přesně takhle nějak si představuju, že Jack píše svá hlášení. Fakt super. A Teal´c už je tam zase ten špatný co?!

Nojo, už to tak vypadá, že proti němu podvědomě něco mám Ale tak já napíšu něco, kde bude hlavní kladný hrdina, aby se neřeklo

Přesně takhle nějak si představuju, že Jack píše svá hlášení. Fakt super. A Teal´c už je tam zase ten špatný co?!

MARTOUFOVA MISE
Pěkně napsané, výtečně použité neslušné výrazy, dobře vyjádřené emoce.

Martoutoufova mise - dokončení
Ještě lepší než MARTOUFOVA MISE.

I GOA’ULDI MAJÍ SVÉ DNY (aneb co se stane, když se stárgejťáci potkají se svými idoly)
Druhá povídka směřovaná ke Goa'uldovi (viz Goa'uld Amon), suprově zpracovaná. Ten konec jsem tak trochu nepochopila. (Neukamenuj mě, Damacone.)

Jak bylo vedro a ještě k tomu se stala vražda
Takový malý crossover... Nečekaný a trochu krátký konec.

Jonas Quinn zdraví Zemi
Asi nejlepší povídka ze všech momentálně hodnocených.

Deník col. Jacka O’Neilla
Trochu nepřehledné, ne tak na výši jako ostatní povídky.

Momentálně si dělám luk a šípy. Danny mi právě řekl, že si asi fandím, poněvač se netrefím ani samopalem do slona z tří metrů a odešel bezduše tlachat s Noxama o kytičkách.

Deník Teal’ca – Jaffy – Sholvy
Mnohem přehlednější, hezky napsané.

Asi jsem to s tou meditací z nudy přehnal, všude vidím růžové Jaffy a musím se všemu hihňat.

Pozn. Je to jen přelud, nebo tvé povídky pomalu začínají upadat? Doufám, že je to přelud.
Pozn. Ta tvá přezdívka (Miss_Atlantis) je míněna jako "Slečna Atlantis" nebo Stýská se mi po Atlantis"? Nebo že by obojí?

No, to nevím, jestli se ti to zdá, ale podle mě se to těžko dá posoudit, jelikož jsem ty povídky posílala v různém pořadí, než v jakém byly napsané Teď už žádné starší nemám, neboj, takže se snad zase pozvednou

Jo ta přezdívka... no, asi podle situace Ale původně vznikla tak, že se mi líbilo, jak se to rýmuje

A teď něco, co jste ještě nikdy neviděli - aspoň doufám

Na počest naší staré klávesnice – i když jsi byla špinavá a špatně se na tobě mačkaly písmenka, budu na tebe vzpomínat a doufám, že zažiješ mnohá skvělá dobrodružství!

TRAGICKÁ DOBRODRUŽSTVÍ

Dobrý den. Jsem docela obyčejná klávesnice, i když vím, že je to jenom fráze, protože já žádná obyčejná klávesnice nejsem, a toto jsou moje dobrodružství, jak se skutečně staly. Teda stala.
Začínala jsem jako každá klávesnice v obchodě s klávesnicemi. Byla jsem vystavená v zasklené vitrínce a všichni obdivovali můj moderní dizajn, všichni se podivovali nad mými oblými liniemi a nad mým černým a stříbrným povrchem. Pak jednou přišla objednávka. Zabalili mě do krabice, kterou vycpali papírovými kuličkami, a prodavač se se mnou navždy rozloučil. Neměla jsem ho moc ráda, pořád na mě vejral přes sklo od pultu, myslím, že si na mě potají myslel. Ale to už teď bylo jedno. Já jsem někam jela v krabici a v duchu jsem se obávala, jaký bude můj další osud. Jestli se dostanu do dobrých rukou, jestli na mě nebudou blemcat marmeládu, jestli ze mě pro srandu nebudou vytahovat písmenka, jak jsem slyšela vypravovat hrůzostrašné historky od klávesnic, které byly v obchodě na opravu! Ale nic takového se nestalo. Místo toho když mě rozbalili, přelepil mi někdo všechny klávesy podivnými značkami. Byl to celkem fajn flek, moc jsem se nepředřela a moc se toho ode mě nechtělo. Ale přece jen to mělo své vady. Pořád do mě někdo třískal a ječel: „Sedmý symbol nezapadl!“ a podobně, což mi po nějaké době začalo lézt na nervy. Ten chlápek, Walter, ale nebyl špatný člověk, dokonce uměl psát všemi deseti, teda spíš všemi sedmi v jeho případě, a to se jen tak nevidí. Až na ty občasné úlety byl vážně docela fajn. Ale jednou už to fakt přehnal, pořád třískal do Esc a opakoval, že to nejde nejde nejde, až jsem se neudržela a kousla jsem ho. No, neměli jsme spolu nějaký vřelý vztah a tohle ho jenom utvrdilo, že nejsem ta pravá. A to jsem bezdrátová! Nevděčník. No, každopádně, divné symboly (symboly Brány, jak jsem se dozvěděla) ze mě zase sloupali a přeřadili mě k jiným činnostem. Walter se asi rozhodl opravdu se mi pomstít, protože jsem ho slyšela pomstychtivým hlasem říkat Silerovi, že půjdu k flakse. Jak jsem se brzy dozvěděla, „flaksa“ byla v SGC přezdívka podplukovníka Mitchella. Ovšem tenkrát jsem nechápala, jak rafinovaná pomsta to byla, ani jaké utrpení mi to přinese, protože jsem se poprvé zamilovala. Ano, přesně tak, copak jste si mysleli, že klávesnice nemají žádné city? Hmmm, ještě dnes cítím jeho prsty na svých písmenkách… no, ne že by to bylo nějaké blaho. Nikdy si neumyl ruce, když šel na mně psát, házel do mě drobky, lil po mě kafe a různý limonády a další hnusy a jednou na mě dokonce zespodu nalepil žvejkačku! Taky psal jednom dvěma prsty, i když, většinou jenom jedním, protože druhou rukou držel nějaký jídlo, který do mě padalo! Ale přes to všechno jsem ho měla ráda, nechala jsem se, já husa hloupá, obalamutit jeho pohlednými konečky prstů. Nikdy jsem ho nenechala napsat hrubku, všechno jsem po něm opravovala a když usnul a spadl ze židle, dokonce jsem za něj dopisovala několikastránkové nudné hlášení. Ale on jako by to neviděl, vždycky jenom prohodil něco jako: „Tyjo, jsem chytřejší než vypadám!“, když ho generál veřejně za jeho hlášení pochválil. Ale většinu času do mě akorát velmi nešetrně třískal, když hrál nějaký hry, což dělal častěji, než je zdrávo. A ty sprosťárny, co na mě někdy psal! To bych mohla vyprávět. Já si pamatuju všechno, co na mně kdy kdo napsal a někdy je to opravdu hodně zajímavý. Potom si začal dopisovat s nějakou Ruth. Fuj, takový jméno, Ruth, brrr. Vždycky začínal: Milá Ruth. Ale stejně jsem mu pořád psala hlášení, opravovala chyby a tak, jsem přece jenom pouhá klávesnice, takže tyhle věci mě nemůžou hned rozhodit, navíc je to pod mojí důstojnost, nějaký žárlivý scény a tak. Ale jednou, to mě vážně vytočil. To tenkrát napsal: Milá Ruth. Omlouvám se ti, že nemůžu přijít na schůzku v Růžičkové kavárně, jak jsi navrhovala, ale musím dát neprodleně vyčistit svou klávesnici, opravdu to hrozně spěchá. Snad někdy jindy. Tvá Flaksa. Teď mě tak napadá… proč se vždycky podepisoval Tvá Flaksa? Mělo mi to být podezřelý od začátku! Tedy, po tomto dopisu jsem se zaradovala jako nikdy. Opravdu je to tak? Opravdu dá přednost mně před nějakou Ruth? No, upřímně, než Růžičková kavárna je asi lepší cokoli, ale mně? MNĚ?? Ne. Byla to jen prachsprostá výmluva, samozřejmě. Co jsem od takový flaksy mohla taky očekávat? Místo toho šel večer s Tealcem stavět sněhuláka a mě nechal doma, zaprasenou od těch jeho prasáckejch prasáren!! Pardon, nechala jsem se unést, myslela jsem od jídla a nešetrného zacházení. Samozřejmě tam opět nechal rozepsané hlášení (to znamená, že z něho už měl celá tři slova: Dneska, teda včera). To neměl dělat. Využívat mě jako výmluvu, aby mohl tahat za nos nevinnou dívku? Nikdy! No, nevím, jestli Ruth byla nevinná dívka, ale pro něj byla každopádně moc dobrá. Ale to každá. Ten Mitchell, ta flaksa, ten by si zasloužil… no. Tak. Rozhodla jsem se tedy ve svém spravedlivém hněvu mu to hlášení trochu doplnit a vylepšit. Po dvaceti minutách (delší jsem napsat nemohla, to by nikdo neuvěřil, že to psal on) jsem byla se svým dílem spokojena: Včera jsme byli na jedný planetě. Byly tam samý šutry a trochu stromy. Lidi si s náma nepovídali. Házeli po nás různé nářadí jako kosy a tak. Rozhodl sem jakošto náčelník naší vípravi vyřešit problém pomocí vijednávání cé štyrkou. Kártrová byla proti a ta má stejnou hodnost myslim, takže s toho sešlo. Paznecht se rozhodl že to s nima eště skusí, ale mě to nebavilo, tak sem se šel vykoupat do studny. Vesničané na mě házeli různé věci jako židle a taky nějaký jídlo. Aš mě to přestalo bavit, oblíknul sem se a šel za Týlkem. Koukal jak puk kousek od vesnice. Čau Týlku, řekl jsem mu na pozdrav. Mlč, flakso, řekl mi Týlk na uvítanou a ukázal někam do houští. Nic tam vůbec nebylo, dělal si ze mě nejspíš srandu. Tak sem ho na místě seřval, že jako já tady nejsem pro srandu a takový ty řeči. Koukal na mě a pak mě praštil. Asi už ho nikdy neseřvu, bylo to velmi bolestivý a taky to porouchalo mé přirozené charisma. Když sem se zbudil, nějaké dívky na mě házeli různé dary lesa a taky košíky na houby. Kdyš sem se na ně usmál a ukázal jim svou zbraň, utekli, ani se nerozloučili. Těmdle lidem se jeden fakt nezavděčí. Proto vás pokorně prosim, generále, už mě na tu planetu nikdy v životě neposílejte, nemaj mě tam rádi a taky si prosimvás promluvte s Týlkem, ať už mě nemlátí. To je tak asi vše. Vaše Flaksa…. Ano, krásné hlášení to bylo, jsem na něj náležitě hrdá. Samozřejmě si ho Mitchell ani nepřečetl, když se vrátil, a rovnou ho odevzdal generálovi. Co bylo dál, to nevím, ale dovedu si to živě představit. Od té doby už jsem mu nikdy neopravovala chyby a taky jsem se mu schválně lepila na prsty a blokovala jsem některá písmenka, co nejvíc potřeboval, párkrát jsem ho kousla a podobně. On ale nebyl tak hloupej, jak jsem si vždy myslela. Poznal to, že mu to dělám schválně, taky si od té doby pokaždé přečetl, co napsal. Nakonec mě napsal do seznamu nepohodlných osob, samozřejmě pod pseudonymem, které měly být co nejdříve poslány daleko předaleko do galaxie Pegasus, kde nebudou nikomu překážet a s trochou štěstí se jich SGC zbaví navždy. Pseudonym, co mi vymyslel, byl pan Kropáček. Do kolonky důvodu napsal: Kousla mě, mrcha. Vím to, měl tu nesmírnou drzost psát to na mně! Výběrové řízení měl samozřejmě mistrně zmanipulované Walter, a tak se stalo, že jsem se ocitla na cestě do města Atlantis. Ovšem svou životní láskou jsem byla ocejchována nadosmrti, Mitchell mi před odjezdem zespoda korunou vyryl ZBOHEM TVÁ FLAKSA. A ještě navíc s hrubkou! Je to k nevydržení.
Na Atlantis to vážně nestálo za nic. Kromě mě tam byla ještě jedna klávesnice, dokonce s mutlimediálními tlačítky, a ta pořád něco mlela o jakémsi doktoru Grodinovi, jak byl úžasný, inteligentní, jaké měl skvělé prsty… Opravdu to měla v hlavě porouchané. Pojmenovala jsem si ji pro sebe Ruth, šiblá Ruth. S uživateli to nebylo o moc lepší. Dostala jsem se do výbavy doktora McKaye a to byla opravdu poslední kapka k dovršení mého neštěstí. Dříve jsem si myslela, že hůř už se ke mně snad člověk chovat nemůže, ale to jsem neznala McKaye. Dělal samozřejmě všechno to jako Flaksa, ale navíc, když si uvědomil celý můj potenciál, rozhodl se mě použít jako zbraň proti Přízrakům a při nejbližší příležitosti mě jednomu omlátil o hlavu. Přitom mi vypadlo několik písmenek, ale McKay se tím příliš nezabýval, nějak hala bala je vrátil, ale byla pomíchaná. Při jeho příští noční seanci s doktorem Zelenkou, když zase vymejšleli kravinky a nalívali se instantním kafem, jsem mu napsala, co si o něm myslím. Vůbec mu to nedošlo a myslel si, že je to nějaký vychytralý virus. Asi deset dnů se ho snažil zlikvidovat, čímž převrátil naruby celé město, protože všem nakázal vypnout přístroje a podobně. Po deseti dnech jsem mu při další půlnoční seanci s doktorem Zelenkou napsala, ať přestane blbnout, že to není žádný virus, ale jeho klávesnice. McKay to pořád nemohl pochopit. Když to ukázal Zelenkovi, ten se vůbec nedivil, naopak, řekl, že v tom případě může být McKay rád, že to nebyl žádný virus, a všem zase povolil zapnout přístroje. McKay to však nemohl překousnout a druhý den, když se Zelenka zrovna nekoukal, mě vyhodil z okna. Naštěstí mě o dvě patra níž chytila doktorka Weirová, která tam zrovna měla na balkóně vážný pohovor s podplukovníkem Sheppardem. Nesnáším podplukovníky, kdyby už jen proto, že jsou to podplukovníci. Podivila se a rychle poslala Ronona, aby mě donesl zpátky do laboratoře, a vůbec nemohla pochopit, jak jsem jim mohla vypadnout ven. Sheppard si všiml mého nápisu na spodku a navrhl, že to možná vůbec nebyla náhoda, že to možná je nějaký vzkaz! Weirová odpověděla, že žádnou flaksu nezná, a ať Ronon už maká, nebo uvidí. Sheppard se zalekl a raději přestal odporovat. Ještě jsem zaslechla, jak Weirová říká: „Tak a teď zpátky k tomu kompotu.“ Když mě McKay znovu uviděl, nebyl příliš šťastný. Začal křičet, ať mě daj pryč, že mu vyhrožuju a že jsem na něj drzá. No, něco na tom bude. Ale co, když si to zasloužil. Ronon si myslel, že se McKay zbláznil, a nabídl mu doprovod na ošetřovnu. Zelenka mu to také doporučil a zároveň slíbil, že mě zatím někam zavře, aby mě McKay nemusel už nikdy vidět. Když zůstal Zelenka v laboratoři sám, napsal na mě: „Je to pravda, že žiješ?“ Teda, od vědce takového formátu jsem čekala něco víc, ale zřejmě jsem ho přecenila. „Jo,“ napsala jsem tedy, aby to pochopil. „Bezva,“ odpověděl. Vůbec mu nedošlo, že může normálně mluvit, že ho taky uslyším. „Co znamená ZBOHEM TVÁ FLAKSA?“ napsal po chvíli. Tím mě rozzuřil. Odpověděla jsem mu tak, že už se nikdy neodvážil přiblížit se ke mně víc jak metr. Když se vrátil McKay, dostal málem záchvat z toho, že tam stále jsem. Zelenka se na mě pokradmu díval a řekl, že tohle se musí nějak řešit. A tak se stalo, že jsem se ocitla na Daedalu.
Už mi bylo opravdu všechno jedno, takže jsem promluvila na první osobu, co se mi naskytla v okolí použitelného počítače. Vy se divíte, že takové používají na Daedalu? Nepoužívají, ale já jsem chytřejší než vypadám, hoho. Ten rozhovor zněl asi takto:
„Čau Asgarde.“
„Čau klávesnice.“ To mě trochu zarazilo, ale pokračovala jsem.
„Tobě nepřipadá divný, že komunikuju?“
„Ne, proč?“
„Normální klávesnice přece nekomunikujou.“
„Cože? O jakých klávesnicích mluvíš?“ To mě dostalo úplně a nechala jsem ho v klidu pracovat. Jeho práce spočívala v přepisování nul na jedničky a jedniček na nuly, jaký to mělo další dosah, to netuším. Byla jsem opravdu zvědavá, co se mnou provedou. Očekávala jsem cokoli, protože podle mě jsou tady všichni totálně na hlavu, včetně mě, co mám ty pomíchaný písmenka, takže mě ani moc nepřekvapilo, když mě jednou ráno vyhodili z nákladového prostoru přesně na kolemletící přízrakovskou loď roje, čili rojnici. Střechou jsem se propadla na nějakou chodbu. Teda, moc pevný lodě nemaj. Tím nárazem mi ale vypadlo písmenko N a nemohla jsem ho nikde najít. Vtom se přiklátil nějaký chlápek v černých šatech a s dlouhými bílými vlasy, docela fešák, to se musí nechat. Nejdřív na mě několik minut tak jako dejchal skrz zuby. Když se nic nedělo, pokusil se ze mě vysát život. To trvalo dalších několik minut. Když to nefungovalo, rozzuřil se a otočil se pryč tak prudce, až se mu rozevlály vlasy. Vrhli se na mě dva jeho poskoci ve srandovních helmách. Nevěděli vůbec, co se mnou, až si jeden všiml toho nápisu na spodku. Zavolal na vlasáče, aby se šel kouknout. Vlasáč mě hnedka popad a někam mě odnášel. V duchu jsem si říkala: Do takovéhle situace by se normální slušná klávesnice nikdy dostat nemohla! Proč jen jsem kousla Waltera? Proč jen jsem tak zlobila Flaksu? Proč jsem se z toho nepoučila a dokonce začala povídat s doktory? Kdoví co se teď se mnou stane a je to jen a jen moje vina! Vlasáč mě donesl k nějaké ženské. Vypadala docela divně. Přečetla si ZBOHEM TVÁ FLAKSA a očividně ji to rozzuřilo. Začala řádit až uškrtila dva poskoky a rozbila okno. Asi kdysi znala nějakou flaksu, jinak si to nedokážu vysvětlit. Pak rozkázala vlasáčovi, aby mě zavřel do vězení. Ve vězení bylo smutno. Už ani nevím, jak dlouho jsem tam byla, protože se tam nic nedělo a nikdo si se mnou nepovídal a vůbec. Jen tam každou chvíli přišel prudit vlasáč a dejchal na mě skrz zuby, ale vysát mě nemohl. Asi ho to iritovalo. Nakonec mě odtáhl do laboratoře, kde mi přimontovali chybějící písmenko N, ale to by nebyli Přízraci, aby to udělali jen tak nezištně. Do toho písmenka mi přidali taky jedno malé sledovací zařízení, aby vždycky věděli, kde jsem. A potom, potom mě pustili. Na jedné planetě mě jen tak vysadili a odletěli. Ale ať se hnu kamkoli, to sledovací zařízení jim to prozradí.
A od té doby mě loví. A já lovím je. Proč to dělají, to nevím. Ze sportu, pro zábavu, aby odhalili techniku klávesnice na útěku, aby odhalili naše klávesnicové slabiny v boji... možná. Musím se skrývat jen v divočině, vesnici, kde mi minule poskytli přístřeší, Přízraci do základů zničili. Ale pořád jsem ještě tady a to vám povídám, ještě o mně uslyšíte!