i přes všechny problémy Vám přináším další část, nebudu to dál natahovat a jen popřeji příjemnou četbu.
19. Díl – Jedno s druhým
Galaxie Pegas, Vita, Atlantida, řídící místnost
Nevině a bezbranně. I tak mohla na první dojem působit Atlantida. Kdysi slavné město, nyní poslední naděje. Kdysi domov Antiků, nyní hrstky pozemšťanů.
Vznešeně se pohupovala na vlnách oceánu, příboj se rozbíjel o mola a sluneční paprsky se opíraly do její několik desítek tisíc let staré slitiny.
Na vrcholku centrální věže, na jednom z balkónů, pozoroval tuto krásu Richard Woolsey. Opřen o zábradlí a v lehké euforii se rozhlížel kolem sebe. Doslova hltal každou její část.
Z jeho rozjímání ho vytrhla aktivace štítu. Emitory dostaly pokyn a během chvilky celé město obklopovala obrovská průhledná bublina. Pro Richarda to byl jasný signál pro návrat do řídící místnosti. Otočil se na podpatku a zamířil ke dveřím, následně do centra všeho dění.
„Kolik zbývá?“ namířil otázku na Chucka.
„Pět minut,“ reagoval pohotově.
„Stále jen sedm lodí?“
„Před dvěma minutami se na senzorech objevila osmá, její rychlost je ale výrazně menší.“
„Za jak dlouho dorazí?“
„Při současné rychlosti a směru a za jeden a půl hodiny.“ Woolsey pokýval hlavou, následně si šáhl na pravé ucho a aktivoval tím vysílačku.
„Doktore, připraven?“ dostalo se mu rychlé odpovědi.
„Je to opravdu nutné? Se vší pravděpodobností to budou naši,“ opáčil nejistě Carson.
„To nevíme, neodpovídají na naše volání a já nehodlám nic riskovat,“ prohodil Woolsey.
„Buďte připraven, za čtyři minuty jsou tady.“ A spojení přerušil. Vzápětí se otočil zpět na Chucka.
„Jsou všichni na svých místech?“
„Ano, všechen nepotřebný personál je ve svých pokojích, obranné týmu jsou na pozicích,“ podal hlášení. Následovaly dlouhé čtyři minuty. Každý netrpělivě čekal na to, co se bude v nejbližší době dít. Nervozita by se dala krájet. Odpočet na jedné z obrazovek doběhl ke svému konci. Senzory varovně zapípaly a nad Vitou se otevřelo sedm hyperprostorových oken, ze kterých ladně vyklouzly lodě třídy aurora. U poslední, která se vynořila ze subprostoru, se v zadní části objevila obrovská exploze. Následovaly sekundární výbuchy. Již tak značně poškozené plavidlo nevydrželo tento nápor a vmžiku bylo rozerváno na kusy.
Zbylá šestice na tom nebyla o moc lépe. Trupy bitevníků byly černě očouzeny a v nich samotných zely obrovské díry, dokonce chyběly i části lodí. Byly vidět úniky atmosféry a některé panely podsvětelných motorů byly pohaslé.
Major Green, kapitán jedné ze zbylých auror, navázal spojení s Atlantidou. Na jedné z obrazovek v řídící místnosti se objevil jeho obličej. Za ním samotným se Woolseymu a ostatním naskytl pohled na poničený můstek lodi. Prostor byl zakouřen, občas vylétly jiskry.
„Majore, kde jsou ostatní?“ začal se ihned vyptávat Woolsey.
„Mrtví,“ odpověděl nevraživě.
„Cože?!“ nemohl uvěřit.
„Měli strašnou převahu, neměli jsme šanci je porazit.“
„O čem to mluvíte?“ vyzvídal dál Richard.
„Vypadalo to jako by nás čekali, byli všude, nebylo úniku,“ pokračoval Green. Woolseymu bylo jasné, že je major psychicky na dně, naštěstí se před obrazovkou objevil major Lorne, který ho ihned odvedl a posadil ke zdi, následně se vrátil zpět.
„Majore, co vy tam děláte?“ zeptal se Richard.
„Moje loď byla zničena, naštěstí nás stihli včas transportovat. Musel jsem nahradit majora Greena, nezvládal to,“ shrnul.
„Viděl jsem.“
„A celkový stav?“ navázal Woolsey.
„Flotila je zdecimována. Třináct auror bylo zničeno, možná i Destructor a se vši pravděpodobností i Daedalos. Máme několik raněných, lodě jsou dost poškozeny,“ popisoval zdrcený Evan.
„Ti, kteří potřebují lékařskou péči, přeneste na ošetřovnu.“ Lorne pokynul na Zelenku, který se hrabal v jednom panelu, aby začal raněné přenášet na Atlantidu.
„Znáte alespoň přibližný počet mrtvých?“
„Hodně lidí se nám podařilo transportovat ještě před zničením lodi, sám jsem toho důkazem, několikrát jsme ale štěstí neměli,“ oznámil se smutným tónem. Richard povzdechl.
„A co se tedy stalo s plukovníkem a Daedalem?“
„Daedalos dostal přímý zásah do motorů, když jsme ustupovali, senzory zachytily masivní explozi. A Destructor, který kryl náš ústup, dostával taky pěkně zabrat, opravdu nevím, pane.“
„Rozumím, každopádně senzory města zaznamenaly pomalu letící loď směrem k Vitě.“ Před obrazovkou se najednou objevil doktor Radek Zelenka.
„Pane Woolsey, budeme muset s loděmi přistát, aurory hlásí velký únik atmosféry a navíc opravy se lépe budou provádět na Atlantidě,“ upozornil Radek.
„Mola jsou vám k dispozici.“
„Budeme potřebovat každé volné ruce, lodě jsou v příšerném stavu.“
„Jak to chcete řešit s náhradními díly?“ položil trefnou otázku Woolsey.
„Budeme muset jednu loď rozebrat,“ prohodil jako by nic.
„Co prosím? Není jiná možnost?“
„Bohužel ne, jedinou možností by byla ta replikátorská pojistka, tam jsou údajně nějaké suroviny, ale cestu hyperprostorem rozhodně nedoporučuji, všechny zbylé aurory by mohly dopadnout jako ta, která explodovala před chvílí,“ vysvětlil doktor.
„Je mi to jasné, informuji tedy veškerý personál o současné situaci a vy dostaňte ty lodě dolů.“ Kývnul na Chucka a ten spojení přerušil. Vzápětí byl stažen městský štít, doktor Beckett vytažen z křesla, který se přidal k doktorce Kellerové a pomohl tak s ošetřováním zraněných členů posádek a Woolsey skrz interkom všechny vyrozuměl. Nikdo ani na vteřinu nezaváhal a automaticky se zapojil do oprav.
Mezitím na palubách zbylé šestice plavidel každý trnul hrůzou a netrpělivě očekával, zda jejich loď vydrží vstup do atmosféry. I přes rozsáhlá poškození některých bitevníků šestice úspěšně zvládla tento manévr a pomalu se snášela na Atlantidu. Každý pilot opatrně navedl svou loď nad přiřazené molo, vysunul kotevní systémy a jemně s lodí dosedl. Motory utichly, opravy začaly.
O hodinu později
Nad městem se opět tyčil štít, major Lorne si hověl ve zbraňovém křesle a zbývaly poslední vteřiny před příletem, senzory nerozpoznaného tělesa.
Vesmírnou prázdnotu jen několik desítek tisíc kilometrů od Vity prořízla subprostorová anomálie podobná hyperprostorovému oknu, ze které vzápětí vyskočil Destructor. Loď zpomalila na podsvětelnou rychlost a pomalu se přibližovala k planetě.
„Rodney?“ hodil tázavý pohled John na McKaye.
„Jsme celí.“
„To jsem si taky všiml, co Daedalos?“ McKay se otočil zpět k obrazovce, zmáčkl několik tlačítek, přeletěl v rychlosti údaje ze senzorů a obrátil se zpět na Shepparda.
„Kotvy drží, ale trup je ještě v horším stavu,“ oznámil.
„Jak to myslíte, doktore?“ zapojil se Caldwell.
„Jednoduše se rozpadá,“ podíval se Stevenovi přímo do očí.
„Vydrží vstup do atmosféry?“ zeptal se tentokrát John.
„Ne,“ odpověděl stroze McKay. Caldwell se však své lodi nechtěl tak lehce vzdát.
„A co ji transportovat?“
„To by možná šlo. Ale nevím, jestli to má vůbec cenu,“ konstatoval McKay.
„S tímhle na mě ani nechoďte,“ oponoval Steven.
„Tak dobře. Řekněme, že se nám ji podaří dostat dolů. A co pak? Vezmete si svářečku a spravíte ji? Ta loď je vrak. Museli bychom ji dostat na Zemi nebo alespoň na planetu s replikátorskou pojistkou a to nepůjde, Daedalos další cestu hyperprostorem nezvládne,“ řekl McKay narovinu. Caldwell si, ač nerad, přiznal, že Daedalos ukončil svou pouť.
„Přenesete ho?“ zkoušel Steven něco jiného.
„Vy jste mě neposlouchal?“
„Viděl jsem, v jakém stavu byly aurory. Náhradní díly se určitě budou hodit a navíc Asgard může být také užitečný.“
„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Provedu výpočty a zjistím, jestli to lodní generátory utáhnou.“ Najednou se ozvalo zapípání.
„Atlantida se s námi snaží spojit,“ reagoval jako první Sheppard a ihned hovor přijal. Před pilotním křeslem se vykreslila holografická projekce Woolseyho hlavy.
„Plukovníku, rád vás vidím,“ promluvil jako první Richard.
„Neberu si to osobně,“ ozval se McKay.
„Doktore, víte, jak jsem to myslel.“
„Dorazil zbytek v pořádku?“ staral se Caldwell.
„Sedm auror dorazilo, bohužel jedna byla natolik poškozena, že ihned po výstupu z hyperprostoru explodovala. Ale plukovníku, kde je váš Daedalos?“ otočil se na Stevena.
„Je přikotven k Destructorovi, nebyl schopen letu hyperprostorem a už ani nebude,“ opáčil zklamaně Steven.
„Vaši lodi je mi líto. A posádka?“ ptal se dál Woolsey.
„Třicet dva mrtvých, několik těžce a lehce raněných,“ tohle se mu neříkalo snadno.
„Doktoři Beckett a Kellerová jsou již připraveni.“ To byl pokyn pro Rodneyho, který ihned začal s přenosem raněných na Atlantidu, kde se jich okamžitě ujal zdravotnický personál.
„Co vaše loď, plukovníku?“ tentokrát otázka mířena na Shepparda.
„Nevěřil byste, co všechno vydrží. Wraithům pěkně zatopila pod kotlem.“
„Ale stejně to nestačilo,“ poznamenal Richard.
„Bohužel. Ale připadalo mi to jako past,“ podotkl Sheppard.
„To samé si myslí i major Green,“ odpověděl Woolsey.
„Green? Jak mu je?“ zajímal se.
„Zhroutil se, prozatím je na ošetřovně.“
„Hotovo,“ prohlásil Rodney po úspěšném transportu posledního zraněného. „Teď se vrhnu na ty výpočty,“ prohlásil a už se chtěl pustit do práce, Woolsey ho ale stihl ještě na chvíli zdržet.
„Jaké výpočty, doktore?“
„Pokusím se transportovat Daedala na Atlantidu, nezvládl by vstup do atmosféry. Pak ho budeme moct rozebrat a opravit tak aurory,“ vysvětlil ve zkratce.
„V plánu je ale rozebrat jednu z auror.“
„To byl čí nápad? Zelenkův, že?“ vypálil McKay.
„Máte pravdu a musím ho v tomto podpořit. Dle mého, když Daedalos bude rozebrán, tak to na opravu všech lodí stačit nebude,“ zastával Radkův názor.
„Ale zapomněl jste na Asgarda. Je více než jisté, že je poškozený, ale když ho opravíme, tak nám to značně pomůže.“ Woolsey pochopil.
„Ihned dám vědět doktoru Zelenkovi.“
„Výborně a já se konečně můžu pustit do těch výpočtů,“ odvětil nevrle McKay a otočil se zase k obrazovce.
„Dobrá tedy. Plukovníku, zakotvěte a za pět minut vás čekám v zasedačce, potřebuji podrobný popis toho, co se tam dělo,“ projekce zmizela.
„Tak, jdeme zaparkovat,“ řekl si spíše sám pro sebe a navedl Destructor na ideální trajektorii. Za burácení motorů obletěl bitevník zhruba polovinu planety, pak Sheppard motory vypnul, a loď tak letěla jen svou setrvačností. Nakonec Destructor prudce zpomalil a ustálil se přímo nad Atlantidou.
Následně John vypnul všechny nepotřebné systémy a vstal z pilotního křesla. Protáhl se, dlouze zívnul a podíval se na Caldwella.
„Jdete taky, pane?“ Steven pokýval hlavou na znamení souhlasu.
„Rodney, hodíš nás domů?“ McKay neřekl ani půl slova a okamžitě splnil Sheppardův požadavek. Dvojici obalilo žluté světlo transportního paprsku a rázem byli přeneseni do centrální věže, do řídící místnosti. Bez váhání zamířili přímo do zasedací místnosti, kde je již čekal pan Woolsey spolu s majorem Lornem.
„Majore, jak to šlo?“ promluvil na Lornea Sheppard.
„Stálo to za starou belu, pane.“ John se pousmál.
„Posaďte se, plukovníci,“ vyzval je Woolsey. Dvojice vzala místo a Sheppard spustil.
„Okamžitě po výstupu z hyperprostoru jsme věděli, že to nebude tak lehké, jak jsme si mysleli. Připravili si pro nás pěkné překvapení. Nějakým způsobem se jim podařilo upravit dvě aurory a okolo své flotily aktivovali dva obří štíty, dva sakra silné štíty.“ Překvapený Woolsey se zdržel dotazů. „Vyrukovali jsme na ně se vším, co jsme měli. Drony ale neměly takový účinek, jaký jsme potřebovali. Dokonce ani paprsky Destructoru nezabíraly. Rozhodli jsme se proto otestovat hlavní zbraň Destructoru. Řeknu vám, nic tak silného jsem v životě neviděl. Ten drobek s jedním štítem udělal rychlý proces.
Wraithi rozpustili formaci a začal boj loď na loď. Snažili jsme se využívat dlouhého doletu střel, ale to nám dlouho nevydrželo. Vyslali šipky, ty obklopily jejich lodě a celý plán šel do kytek. Museli jsme blíž. Bodová obrana s šipkami neměla problém a poměrně rychle se nám podařilo vyčistit bitevní pole alespoň do té míry, že jsme mohli opětovat palbu. Pak to ale začalo. Jako první šla loď majora Lornea, posádku ale Rodney stihl včas transportovat.
I přesto, že jsme byli pod velkým tlakem, oplatili jsme jim to stejnou kartou. Několik úlů a křižníků padlo během několika vteřin, činil se hlavně Daedalos.“ Tady věnoval jeden letmý pohled Stevenovi. „Horizont a Mark osmičky nadělaly u Wraithů pěknou paseku. Stejně to ale pořád nestačilo. Stále jich zbývalo více, než na co jsme stačili. Výdrž štítů slábla a hlavně nám docházely drony. Plukovník se rozhodl pro riskantní krok, ale vyšlo mu to a navíc nám tím hodně pomohl. S Daedalem provedl jeden krátký hyperprostorový skok a tím se dostal skrz druhý štít. Okamžitě zničil předělanou auroru a začal devastovat vše, co mu přišlo do cesty.“ Tady mu Caldwell skočil do řeči.
„Vystříleli jsme na ty zmetky všechno, co jsme měli. Wraithi vůbec nevěděli, která bije.“ Sheppard pokýval hlavou a pokračoval.
„Potom jsme přišli o další dvě aurory. A další tři hlásily prázdné sklady. Nařídil jsem, ať se stáhnou, ale oni pokračovali v boji. Jen s bodovou obranou napadali wraithské lodě. Působili jim docela velké škody, ale když Wraithi zjistili, že jsou snadným cílem, zaměřili se právě na ně. Pouze posádku z jedné lodě se nám podařilo zachránit.
Destructor jim následně uštědřil tvrdou ránu. Pomocí paprsků jsem zlikvidoval čtyři křižníky a dva úly, drony pak dostaly další tři lodě.
Pak to ale šlo ráz na ráz. Štíty byly natolik oslabené, že vydržely jen několik zásahů. Během chvíle jsme přišli o další tři lodě a vzápětí o další dvě. Nařídil jsem okamžitý ústup. S mou lodí jsem kryl ústup ostatních. Senzory ukazovaly, že sedmi aurorám se podařilo úspěšně vstoupit do hyperprostoru, ale Daedalos v poslední chvíli dostal zásah do motorů. Následná exploze poničila celou loď a Daedalos byl tak lehkým terčem. Nevím přesně ani jak, ale zdálo se mi, že mi loď poradila, ať použiji kotvící mechanismus. Natočil jsem loď zády k wraithské flotile a opatrně Daedala ukotvil. Příchozí palba byla ale natolik silná, že štít Destructoru nevydržel a těsně před skokem zkolaboval. Jako na potvoru zasáhli hyperpohon. Naštěstí má loď… FTL… tak to nazval McKay,“ vysvětlil. „Nakonec jsme museli přenést posádku Daedala na Destructor, loď nebyla schopna udržet vzduch,“ dokončil své vyprávění.
„Děkuji, plukovníku,“ vstřebával stále informace Woolsey.
„Pane, ale víte, co to znamená. Jestli je pravda to, co říkal Green a i to, co tvrdím já, tak jsme si tímto útokem zadělali na pěkný malér. Wraithi teď mají jasně navrch. Nemůžeme tady s městem zůstávat, s největší pravděpodobností už vědí, kde jsme,“ projevil se naplno Sheppard.
„Já vám rozumím, ale to není jen tak, o tom nerozhoduji já,“ opáčil Richard.
„Ale než se ti byrokrati z IOA rozhoupou, tak už může být pozdě. Já nehodlám čekat na rozhodnutí nějakých papalášů, kterým je úplně jedno, co se s námi stane.“
„A co chcete dělat?“ pustil se do Johna Woolsey.
„Musíme s městem odletět na replikátorskou planetu.“ John se už rozhoupával k odchodu, když do místnosti vběhl Chuck s čerstvou zprávou.
„Pane, neobdrželi jsme denní hlášení od Cestovatelů. Mají zhruba hodinové zpoždění.“
„To nemusí ještě nic znamenat,“ poznamenal Caldwell.
„Zkoušel jste se s nimi spojit?“ zeptal se Sheppard.
„Třikrát, ale červí díra se ani v jednom případě nevytvořila,“ odpověděl Chuck.
„Třeba mají problém s bránou nebo se něco stalo s tím McKayovým programem,“ zkoušel to dál John.
„Za tím bude něco jiného,“ podotkl Richard.
Galaxie Pegas, neznámá soustava, planeta s asuranskou pojistkou
I před posledním lokardským plavidlem se otevřelo hyperprostorové okno, do kterého loď bezpečně vklouzla. Nedaleko velkého pole trosek kroužící kolem planety, která již nevykazovala žádné známky života, se odmaskovala loď antického designu a stejně jako lokardská flotila zmizela ve subprostoru.
mu.
Uvítám veškeré Vaše názory.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Na Skypu jsem ho neviděl už dobu.
