Povídky M.A.

Jak tak koukám, tohle fórum se nějak propadá (v čase). To nepotěší.

Hlavně se propadá ve zkouškovém, ale to mi právě skončilo, takže se to třeba zlepší

Zatím, abyste věděli, kde jsem byla a proč jsem nemohla psát, tady je můj report z návštěvy Polska, sice to není povídka, ale Anglii jsem sem taky dávala, přinejhorším mi to někdo smaže, nic nového pod sluncem

Kód: Vybrat vše

http://www.toktokra.webzdarma.cz/varsava.htm

Nazdárek lidi! Sice teď budu mít dva příspěvky pod sebou, ale je to po roce, notak mi to snad odpustěj. Já vím, že se ode mě očekává, že sem budu psát jenom, když budu mít nějakou další povídku, jenže já ji pořád nemůžu dopsat, nemám na ni věčně čas a hrozně mě to deptá, tak si sem napíšu jenom tak, aby se topik s mýma povídkama zase trochu posunul nahoru, chichichi
No ale stejně jsem se vás chtěla zeptat, jestli si myslíte, že mám napsat povídku o Sheppardovi a Rodneym a to dokonce né humornou? Já mám totiž dilema, jestli to napsat o nich, protože vím, že jsou hodně oblíbení a určitě to bude číst víc lidí, a nebo jestli mám radši dát přednost své tradici a napsat o nějakých postavách, kterých si většina lidí ani nevšimla... No a slibuju, že brzo už sem nějakou povídku fakt dám!

Tři příspěvky pod sebou! Tak z toho bude doživotní ban

K povídce: přízraci se nelíbí vám, Wraithi zase mě, tak jsem to vyřešila třetí možností

UCTÍVAČKA

Výcucníkovské lodě nejsou zrovna nejzábavnější místo v naší galaxii. Tmavé chodby, pavučiny, lidé v kokonech, kteří v jednom kuse kňourají, pár koster, které se nikdo neobtěžuje uklidit, děsně styloví výcucníci, kteří se klackují po chodbách a každému vyhrožují patetickými fatalistickými průpovídkami… Jediné místo, kde se občas něco děje, je klubovna spolku sadistů, kde členové řežou do žabiček, do krys, do Ronona a tak dál, všude jinde je to nuda. Ještě štěstí, že stráže, které tu vše hlídají, mají tak dobře vyprojektované přilby, že nic vůbec nevidí, takže sem každou chvíli někdo přijde, pokusí se to tu vyhodit do vzduchu a aspoň se něco děje. Mám dojem, že je to naschvál, jinak by se tady každý (kromě členů spolku sadistů) ukousal nudou. Asi si říkáte, proč tu teda bydlím, když si tak stěžuju, proč se neodstěhuju. No, když další a jediná alternativa je smrt, člověk přehodnotí priority. Když mi výcucníci řekli, že je mám uctívat nebo mě vysajou, no to víte, že jsem si vybrala to první. Jasně že je neuctívám, ale přece se kvůli tomu nenechám vycucnout, že. Tomu se říká lež z milosti. Tak to tu vidí skoro všichni, snad až na Máňu, která je totálně blbá, myslí si, že výcucníci jsou boží poslové a chodí s Bobrem. Bobr je jeden takový výcucník, který se tu klackuje nejčastěji, hlídá nás a mezi výhružkami smrti nám dává neslušné návrhy. Když se mu někdo nezdá, kouká na něj hrozně zblízka, cení zuby a nahlas dýchá. Kromě Máni ho nikdo nebere vážně.
Dnešní den nebyl o nic zajímavější, než kterýkoli jiný. Ráno nás všechny vzbudil alarm svolávající stráže k výcviku v boji s bílými hůlkami. Všechny jsme se rozmrzele vyvalily z pryčen, až na Máňu, která už byla na nohou a chtěla se modlit nebo co, a dohrabaly jsme se koupelny, teda aspoň tomu tak říkáme, ale je to spíš ze srandy. Vyšlo najevo, že zase někdo nebo něco sežralo mýdlo. Problém výcucníkovských lodí je v tom, že jsou celé organické a živé, a tak občas snědí něco, co nemají. V kotelně je sice krmí nějakými speciálními nudlemi, aby byly silné a hodně vydržely, jenže jim to asi už nechutná. Každé ráno si musíme omýt obličej takovým nehorázným ale opravdu nehorázným hnusem, abychom měly jemnou pleť, oslnily vězně a vymámily z nich užitečné informace pod příslibem tělesných rozkoší. Sice to funguje, teda jako ten hnus, jenže za jakou cenu?! Zkoušely jsme ho nejdříve smývat vodou, jenže to, co výcucníci považují za vodu, kterou se lidé myjí, je ještě daleko horší než ten hnus, takže jsme od toho upustily a radši ho necháváme ztvrdnout a opadat. Když jsme tedy měly konečně zkrášlující kůru za sebou, šly jsme za královnou. Stokrát jsme jí pročísly hřebenem vlasy, vyzkoušela si sto párů bot a u toho se pořád ptala zrcadla, kdo je v naší galaxii nejkrásnější. Pak ho roztřískala, protože ukázalo nějakého šedého mužíčka s velkýma, černýma očima, kterýma co chvíli mrkl. Potom jsme šly nalévat do chodeb vodu, což se musí udělat, kdyby někdo přišel, aby ho stráže aspoň slyšely capkat. Taky by mohl uklouznout a rozbít si nos. Smůla, že se to spíš stává strážím, no nic, přece se nebudeme protivit vůli božích poslů. Já jsem zrovna musela nalívat vodu do chodby, kde žije jeden takový chlápek, který mě stále obtěžuje. Ani dneska si nedal pokoj.
„Prosímtě, pusť mě ven!“
„Ne.“
„Pro smilování boží, přece mě tu nenecháš!“
„Už jsem ti řekla, že s tebou nic nechci mít, neznám tě, nech mě na pokoji!“
„Jsi krásná jak hvězda jasná, přece musíš mít v sobě trochu soucitu!“
„Ty úchyláku, říkám ti nech mě být!“
"Vždyť se nemůžu ani hnout, jsem tady úplně omotaný a kdykoli může přijít nějaký výcucník a skoncovat se mnou! Já nechci být jídlo! Vždyť jsem člověk jako ty, copak tobě to nevadí,!"
"Ne."
A tak to šlo pořád dál a dál, až konečně přišel Bobr, vysál ho a byl klid. Potom mi řekl, že mám jít do naší cimry, že nám musí něco říct. Už jsem se děsila, že nám zase bude chtít dělat striptýz, ale naštěstí se to nestalo, podruhé už bych to vážně nesnesla.
„Takže dívčinky,“ zahájil a chlípně se u toho chechtal, „Máme pro vás konečně zase práci. Dneska ráno nás navštívili dva pánové, kteří si mysleli, že nás doběhnou. Doběhli pouze do vězení,“ samolibě se usmál a Máňa dostala záchvat afektovaného smíchu. Všichni ostatní se tvářili otráveně, „Takže by se nám hodilo, něco pěkného se od nich dozvědět, než se rozhodne o jejich dalším osudu, buďto je dáme do spižírny nebo kroužku sadistů. No ale to jim neříkejte, víte, že to kazí morálku!“ Potom vybral dívku, která se měla pokusit něco z těch nebohých vězňů vytáhnout a odešel. Máňa dostala tentokrát záchvat pláče, že nevybral ji, a přemýšlela, jak by se mu měla zavděčit, aby ji vzal na milost. My ostatní jsme radši odešly vyšívat záclony než abychom ji poslouchaly.
Na druhý den přišel Bobr pro další dívku, ale tu první nevrátil. To se několikrát opakovalo a nám už to začalo být divné. Vypadalo to tak, že ani jedna z nich zatím neuspěla, takže ji dali za trest spolku sadistů a poslali do vězení další. Po několika dalších dnech už zavládl opravdový neklid. Bylo mi jasné, že tímhle tempem dojde dříve či později i na mě, a tak jsem se rozhodla pro všechny případy na to připravit. Moje příprava spočívala v tom, že si tři dny nebudu čistit zuby, budu se válet po zaprášené a slizké zemi a hrozně moc cvičit, abych byla zcela zničená a vyčerpaná. Usoudila jsem totiž, že jsou to zřejmě nějací chytří vězni, kteří na trik s vyparáděnou panenkou uprostřed výcucníkovské lodi neskočej. Během mé přípravné lhůty sice Bobr pořád opruzoval kolem a snažil se zjistit, co to dělám, ale já mu pokaždé řekla, že hledám jehlu od vyšívání, a on odešel, i když při tom dost divně koukal.
Jak jsem předpokládala, brzy na mě skutečně přišla řada. Bobr přišel, čuchnul si ke mně, utekl do řídícího centra a dva strážní mě dovedli do vězení, i když v praxi to bylo tak, že jsem tam spíš dovedla já je, chápete. Ale oni už mají tak nacvičené, že vypadají, jakože ví, kam jdou, že to nikdo nepoznal.
Do cely jsem se vrhla po hlavě a ještě se vyválela v dalším bordelu, co tam byl na zemi. Pak jsem se těžce zvedla a chytla se křečovitě mříží, kterýma jsem začala zoufale třást. Jedna se roztrhla, tak jsem s tím radši přestala a zamaskovala jsem to naprosto hysterickým řevem:
„Prosím, ne! Neee! Pusťte mě, já nechci umřít! Udělám cokoli, jen už mě nemučte!“ Pak jsem předstírala záchvat pláče, přičemž jsem si pateticky rvala vlasy a ještě to doprovázela občasnými neartikulovanými skřeky. Pak jsem se jakoby uklidnila a znova začala žadonit u mříží. Pak jsem předstírala, že ztrácím naději a s mumláním nadávek na adresu výcucníků jsem se po svém výstupu konečně obrátila na své spoluvězně.

Za několik hodin přišel Bobr. Zastihl mě sedící na zemi a velmi naštvanou.
„Tak co, už jsi něco zjistila? Víš, jak to s tebou dopadne, když selžeš!“ zasyčel a pohodil několikrát výhružně dredama. Pohlédla jsem na něj.
„Jak z nich mám sakra něco vytáhnout, když jsou mrtví?!“ ukázala jsem rozhořčeně na dvě vysáté mrtvolky v rohu cely. Bobr se trochu ošil a rozhlédl se po strážných, kteří se teď zmateně začali točit na místě, protože jelikož nic neviděli, byla to pro ně novinka.
„Ehmmm…“ řekl Bobr, vytáhl pušku a omráčil oba strážné, „Jasně že nejsou mrtví, královna zakázala, aby na ně kdokoli kromě vás šahal, asi jenom spí, tak je koukej probudit a získat nějaký informace, nebo bude zle!“ řekl pak spěšně se špatně zakrývanou nervozitou, popadl strážné a s funěním je odtáhl někam za roh.
„Bobreeeeeeeeee!!!“ křičela jsem za ním, ale už byl pryč. Co jsem mohla dělat? Prohlédla jsem si mrtvoly. Nic zajímavého po kapsách neměly a upřímně, kdo by se chtěl nějak detailně hrabat ve vyschlých kostřičkách? Tak jsem si rezignovaně opět sedla na zem a začala jsem se ještě víc mračit.

Určitě je vysál Bobr. To bylo nad slunce jasnější. Takovej podrazák! Když si vemu, kolik holek od nás to kvůli němu odneslo! Kdyby se mi teď dostal do ruky, tak… Ovšem než jsem stačila ve svém rozhořčení vymyslet, co bych s ním udělala, aby mě přitom nestihl též vysát nebo nějak zlikvidovat, loď se otřásla tak, že jsem odletěla ke stěně. Naštěstí zrovna tam, kde leželi bývalí vězni, takže jsem dopadla na měkké. Když jsem se zmateně zvedla, otřásla se loď znova. Potom se rozezněl otravný kvílivý zvuk poplachu. Po chodbách začali zmateně běhat nevidomé stráže, naráželi do sebe a vzájemně se zneškodňovali. Po chvíli mi došlo, co se to děje. (Výcucníci si to mezi sebou zatelepatujou, ale co my chudáci lidé? Musíme na to přijít sami.) Někdo útočí na naši loď! Hurá! A tentokrát už to vypadalo opravdu hodně nadějně, ty velké otřesy! Akorát to mělo jeden háček. Asi všichni chápete, jaký.
Trochu jsem zacloumala mřížemi a ty se přetrhaly. Vyběhla jsem z cely a horečně přemýšlela. Jak odtud sakra ven? Záchranné moduly tu nejsou, stíhačku neumím řídit, nouzové východy taky nikde, ve vesmíru jen tak dýchat asi nepůjde… Zkrátka docela opruz. Před celou jsem se srazila s nějakým strážným, který mě zcela smetl na zem, zakopl o mě a spadl na špičatý konec své pušky, načeš skonal. Zvedla jsem se a zakroutila hlavou. Oni se prostě nikdy nepoučí… Rozběhla jsem se nazdařbůh po lodi. Nikdo si mě nevšímal, protože měli všichni plné ruce práce s chytáním jídla, které zdrhlo z kokonů a panikařilo, protože zjišťovalo, že co se přežití týče, moc si nepomohlo. Uprostřed všeho toho hemžení a rámusu mě něco napadlo. Zamířila jsem do skladu. Byl tam hrozný bordel, všude poházené zbytečné a nepoužitelné věci, které si tam někdo uskladnil zřejmě na horší časy. Ale já jsem věděla, co hledám. Přelezla jsem hromadu umělých bílých plnovousů a stanula před skříní poslední záchrany. Ta byla na lodi proto, aby se do ní ukládalo to, o co někdo opravdu ale opravdu nechtěl přijít. Ovšem byla tak zabarikádovaná všemi těmi věcmi okolo, že se nikomu nechtělo se k ní dostávat, a tak zůstávala prázdná. Byla napůl pohřbená v záplavě starých kalendářů s koťátky (výcucníci žijou strašně moc let a kalendář s koťátky se přece nedá jen tak vyhodit do vzduchoprázdna, no uznejte), které se nějakou šťastnou náhodou na jedné straně sesypaly tak, že šlo otevřít jedno křídlo dveří. Loď se opět oklepala, takže jsem se pevně chytla rohu skříně. Přitom mi padl zrak na malou cedulku. Stálo na ní: Ohnivzdorná, voděvzdorná, vakuuvzdorná, výbuchuvzdorná, vycucnutívzdorná, nárazuvzdorná, shoření-v-atmosféřevzdorná, nerez. Varování: Chraňte před McKayem!
Nevěděla jsem sice, co to je McKay, ale usoudila jsem, že to stejně risknu. Vlezla jsem do skříně a zabouchla za sebou dveře.
Kolem mě se rozhostila neproniknutelná tma. Nad hlavou jsem slyšela cinkání ramínek na šaty, to bylo ale brzo přehlušeno zvukem, jakoby někdo zvenku mlátil do dveří. Držela jsem je vší silou zavřené a křičela: „Promiňte, tady je obsazeno!“ A potom se ozval lomoz obrovské exploze. Zacpala jsem si uši, ale za chvíli už to nebylo třeba, neboť všude kolem se rozlilo nepřirozené ticho, které vládne jedině ve vesmíru. Slyšela jsem jen svůj vlastní dech a kručení v břiše, jelikož jsem měla hrozný hlad. Začala jsem si z nudy zpívat, ale i to mě asi po dvou hodinách omrzelo a já jsem usnula.
Probudil mě nějaký strašný kravál. Vůbec jsem netušila, co by to mohlo být, jen jsem doufala, že to není ten McKay. Čekala jsem, co bude dál. Po době, která se mi zdála téměř nekonečná a kdy už jsem si říkala, že mi z toho snad hrábne, se ozvalo něco jako šplouchnutí a potom bublání, čvachtání, šumění a nějaké další podivné zvuky, jaké jsem nikdy v životě neslyšela a tudíž nevím, co to bylo. Pak to zas přestalo, zůstalo jenom cachtání. Zřejmě jsem spadla na nějakou planetu a teď jsem někde na vodě, usoudila jsem briskně. Pěkně to houpalo a já už si chtěla oddechnout, že jsem se přece jen zachránila, když tu se ozval ze tmy skříně další hlas:
„Už je po všem? Ach Bobře, drahý, jsem tak šťastná, že tu jsi se mnou!“ Zděsila jsem se. Nebyla jsem ve skříni sama. A ten hlas jsem poznala. Byla to Máňa. Tak proto byly kalendáříčky kolem skříně tak pěkně odhrnuté… a už mi taky došlo, co bylo to mlácení na dveře těsně před tím, než loď vybuchla. No, pěkně to měli vymyšlené, jen co je pravda.
„Ehmm… víš, já nejsem Bobr.“
„Cože?!“
Tak tohle bude dlouhá plavba.

Tak jsem si přečetla pár tvých povídek a musím říct, že se mi moc líbily Jsou tak správně trhlé. Hlavně Uctívačka, to byl masakr ( jen nevím jak po tonhle dopíšu jednu svou vážnou povídku o Wraithech ) A co se týče přejmenování Wraithů na výcucníky, taky dobrý Jen piš dál, těším se na další tvé výtvory

No... taky mám s vážnými povídkami problém občas jakmile se na to člověk jednou začne dívat takhle, už to normálně nejde...

A co takhle si zkusit protiúkol? Zajímalo by mě, jak by od tebe vypadala nějaká srdceryvná povídka s umírajícím hrdinou atd.. i když prý psát humor vyžaduje větší dávku umění

Však já už jsem tu psala, jestli by si někdo chtěl přečíst ode mě povídku o Sheppardovi a McKayovi, teda nevim, klidně by tam i někdo umíral a taky by nebyla humorná...
Jo a kdyby tě to fakt zajímalo, tak jako uplně první povídku tady v tom topiku mám nehumornou povídku o peterovi

Ok, omlouvám se , tu o Peterovi jsem četla asi jako jednu z úplně prvních povídek na foru - a moc se mi líbila! Určitě napiš , to co máš v plánu - Sheppard a McKay ! Jsem 100% pro!

Ahoooj! Tak jsem zase tady s novou povídkou, doufám, že aspoň někdo z toho má taky takovou radost jako já Trvalo to dlouho, uznávám, ale když já to psala ve škole a to víte, přednášky nejsou zas tak dlouhé, jak by se zdálo, když je musíte poslouchat Sice to není ta vážná o Sheppovi a McKayovi, ale je to pokračování Star Trek Přemek A pozor, je to nevhodné pro slabší povahy, protože to obsahuje slovo PŘÍZRAK!! A né jednou, takže bacha

STAR TREK PŘEMEK
Jak došla malinová šťáva


„Co tím chcete říct, že došla malinová šťáva?“
„Pane, omlouvám se, ale které části z toho nerozumíte? Jsem kuchař, nemám takovou slovní zásobu, abych vám ke každému ze slov „došla malinová šťáva“ řekl ještě tři synonyma!“
„To jakože ode dneška budeme krvácet doopravdy?!“ Jindy tak klidný a vyrovnaný Kleinman vypadal nyní, k překvapení přítomných, dost rozrušeně. Nikdo nechápal, proč ho zrovna tento bezvýznamný fakt, totiž že došla malinová šťáva, natolik dráždí. Jenže Kleinman nebyl jen tak nějaká samoúčelná povídková postava, aby hned začal všem vysvětlovat, proč dělá to, co dělá. Prostě jen zakroutil hlavou, jakoby smutný, že to nikomu jinému nedochází, a odkráčel z jídelny.
Na chodbě před jídelnou potkal prvního důstojníka Markse.
„Marksi, ani tam nechoď, došla malinová šťáva.“
„No a?“
„Copak ty to nechápeš? Dojde malinová šťáva a všechno jde do kopru!“
„Cože?“ Chudák Marks vůbec netušil, o čem to Kleinman blábolí, ještě nikdy ho neviděl tak rozrušeného, vlastně ještě nikdy neviděl, že by si Kleinman na cokoli stěžoval... a teď tohle...
„Nevíš, co je to kopr?“ odsekl podrážděně Kleinman a rozhlížel se zamračeně po ošuntělých nálepkách na elektrických skříních. Kdykoli jindy by si pomyslel, že by se měly už vyměnit, aby se nestalo neštěstí, dnes ho to ale ani nenapadlo.
„No... to je přece taková kytka, co se dává do sklenice, když zavařuješ okurky, jednou na srazu majorů mi o tom Lorne vyprávěl dost děsivou historku!“
„Notak vidíš, takže chápeš, jak je to vážné.“ Marksovi už začalo docházet, že s někým to tu doopravdy je vážné.
„No a co s tím chceš dělat?“ zeptal se tedy opatrně, protože bláznům se nemá odporovat. Kleinman se znovu rozhlédl, vytáhl zápisník a tužku, něco napsal a ukázal to nenápadně Marksovi. Marks si to přečetl, lekl se a utekl do své kajuty, bez večeře!
„Srabe...“ zavrčel Kleinman a zmačkal papírek, na kterém stálo: GENERÁLNÍ STÁVKA!

Na druhý den se na všech nástěnkách posádky objevily plakátky s nápisem: „Pro všechny, komu není lhostejný chod této lodi! Přijďte dnes v 15:00 do kajuty kapitána Davea Kleinmana.“ Marksovi to bylo trochu divné, proč se porada takové závažnosti koná v kajutě nějakého podřadného důstojníčka (když jste major, začnou vám všichni s nižší hodností připadat podřadní), ale samozřejmě se dostavil. Jaké bylo jeho překvapení, když u Kleinmana v kajutě byl kromě něj v 15:00 už jenom Kleinman. I ten vypadal trochu zklamaně.
„Měl jsem radši napsat „Kdo chce vidět Asgarda bojovat s morčetem“, na chod lodi zdá se nikdo neskočil... teda kromě tebe, Marksi, chmm... dokonce ani generál nepřišel, pro naši věc je to sice téměř esenciální, ovšem z globálního hlediska je to alarmující!“ Marksovi šla hlava kolem, tolik cizích slov v jedné větě a ještě navíc ani ten podmět a přísudek mu nedával moc velký smysl... Tak raději dělal, že si prohlíží výzdobu Kleinmanovy kajuty. Po stěnách visely v rámečcích různé výstřižky z novin a časopisů, Marks přečetl jen některé titulky: „Kleinman“, „Kleinman se vrací“, Kleinman a Robin“, Kleinman navždy“, „Spiderman. Superman. Kleinman.“...
„Dave Kleinman, muž, na jehož tváři se objeví náznak úsměvu jedině při sledování Happy Tree Friends. Muž, kterému nelze říci ne,“ začal číst Marks jeden z článků, „Teda to jsem o tobě nevěděl!“ Kleinman vypadal spokojeně a hrdě se rozhlédl po své sbírce.
„No co, každý má snad právo na své alterego!“
„Já žádné alterego teda nemám... ale mám fretku a to je snad taky dobrý, né?“ Kleinman jen zavrtěl hlavou a obrátil oči v sloup.
„Ehm, no nic, budeme ignorovat, že na lodi je přísný zákaz přechovávání domácích mazlíčků (s výjimkou Hermioda) a přejdeme rovnou k věci... Generální stávka by se měla pořádně naplánovat!“
„Počkej...“ zděsil se Marks, „Ale já žádnou stávku dělat nechci!“
„Přišel jsi? Přišel, tak se nevymlouvej. Navíc, přece mě nenecháš stávkovat úplně samotného? Svého nejlepšího kamaráda Kleinmana!“
„Podle támhletoho článku jsi sám zachránil tři automobily a jeden autobus od havárie, během dvou minut jsi opravil semafory a ještě jsi převedl stařenku přes přechod, tak mi vysvětli, na co mě potřebuješ?“ ukazoval Marks na jeden výstřižek, kde byla fotka Kleinmana, kterak si podává ruku s ředitelem dopravní policie.
„Ale tohle je něco jiného,“ bránil se Kleinman a nenápadně shodil ze zdi několik dalších článků podobného ražení, „tady došla malinová šťáva!“ Zkusil na Markse udělat psí oči, ale ten i nadále zůstával skeptický, psí oči byla totiž jeho specializace a Kleinman mu v tomto oboru nesahal ani po kotníky. Tak se Kleinman rozhodl, že vsadí na jistotu. „Hele, prostě se nevykrucuj, jdeš do toho se mnou, nebo řeknu generálovi, jak jsi tenkrát s pomocí párátka a zubní niti zabránil protržení vnějšího pláště lodi, on tě s radostí povýší na plukovníka a pak bude pozdě brečet!“ Trocha zdravého vydírání nemůže být nikdy na škodu.
„Ale to byla nehoda!“ zakvílel Marks zoufale. „Jenom jsem si chtěl vyčistit zuby!“
„Na to ti tak skočím, mlč a už neodmlouvej.“ Kleinman z Marksova výrazu poznal, že má vyhráno. „Takže, nejdřív bychom si měli vymyslet nějaké heslo, něco jako slogan, každá pořádná revoluce má mít svůj slogan!“
„Cože? Ještě před chvílí to byla generální stávka!“ pípl opatrně Marks, který si prostě nemohl pomoct a musel neustále své okolí bombardovat otravnými trefnými poznámkami.
„Revoluce je jiný slovo pro generální stávku a nepřerušuj pořád. Chtělo by to něco krátkého, jasného a úderného, ale aby to zahrnovalo podstatu toho, čeho chceme dosáhnout, hmmm...“ Kleinman se podrbal na bradě a začal přecházet sem a tam po své ubikaci, přičemž různě rafinovaně kličkoval, jelikož na koberci byl bleděmodrý vzor a on měl modrou rád, takže ji nechtěl pošlapat pracovními botami. „Hm, co takhle Budeme bojovat do poslední kapky malinové šťávy?“
„Jenže my už žádnou malinovou šťávu nemáme, tak jak můžeme…“ namítl Marks, ale Kleinman mu hned skočil do řeči.
„Pravda, pravda, tak co třeba… Svoboda, rovnost, malinová šťáva!“
„No já nevím, co takhle… Odpor je marný?“ navrhl s nadějí v hlase Marks. Sice si už nepamatoval, kde to slyšel, ale znělo to dobře. Kleinman protočil panenky.
„A kde v tom máš malinovou šťávu, ty chytráku?“
„Víš, problém malinové šťávy je v tom, že není krátká, jasná, ani úderná!“
„A taky že došla, na to nezapomínej, takže si nestěžuj a vymýšlej. Hmm… S malinovou šťávou navěky a nikdy jinak!“ Marks nešťastně sledoval Kleinmana, který byl očividně ve svém živlu. Po chvíli už to nevydržel.
„Kleinmane, proboha, tak si dáme za heslo něco, co všichni pochopí, třeba Dejte nám malinovou šťávu, o to snad jde, ne?“
„Tys to vůbec nepochopil, člověče, když demonstruješ, tak jde o to, abys měl nějaký chytrý heslo, který donutí kolemjdoucí se zamyslet, a né nějaký suchý požadavky!“ Marks jen zakroutil zoufale hlavou.
„Demonstrace? Před chvílí to byla revoluce.“
„Demonstrace je jiný jméno pro revoluci a revoluce je jiný slovo pro generální stávku, jasné? Dobře, takže… co třeba Bez šťávy jsme namydlený?“ Marks složil hlavu do dlaní.
Nakonec se Kleinman usnesl, že heslo se ještě nechá k projednání a začal plánovat průběh celé revol… stávky… vlastně demons… no prostě akce.
„Takže, Marksi, zítra půjdem do práce jakoby nic a až nám generál dá nějaký rozkaz, budeme dělat že nic a až se zeptá, proč děláme že nic, ukážeme mu transparent s naším heslem… na kterém se do rána usnesu,“ líčil vše Marksovi.
„Víš, co potom generál udělá?“ zeptal se ho trpělivě Marks.
„Dá nám malinovou šťávu, co jiného!“ zazářil Kleinman.
„Ne. Zavolá stráže a dá nás zavřít do vězení. Na naše místa půjde někdo jiný a my půjdeme před soud,“ opravil ho Marks nešťastně. Kleinman se na chviličku zamyslel nad touto novou perspektivou. Potom rázně zavrtěl hlavou.
„Ne, Marksi. My tady bojujeme za správnou věc, za pravdu a spravedlnost, za malinovou šťávu! Tváří v tvář našim argumentům nám nikdo neřekne ne!“

Další den ráno se vše zdálo, jak se patří. Když generál Hammond dorazil o půl desáté na můstek, za oknem se míhalo modré něco, všechny mašinky s hučením běžely, Kleinman seděl s kamennou tváří u univerzální konzole, Marks se jako vždy při jeho příchodu zatvářil nervózně, vzadu dvě ženské schovávaly spěšně magnetky, kterými ještě před chvílí hrály na té divné umělohmotné počmárané desce piškvorky… Na co asi ta deska slouží, pomyslel si v duchu generál a hupsnul s radostí do velitelského křesla, až to zapraštělo. Ženské na ni hned chytře začaly něco čmárat fixkami a spěšně vytahovaly z krabičky magnetky ve tvaru Přemka, přízrakovské lodi a pásu asteroidů, které na ni začaly různě uchycovat. Generála to zaujalo. Znovu se zvedl a obkroužil pár ráznými kroky podivnou tabuli.
„Co je to za čmáranici?“ zeptal se jedné z ženských, která právě popadla pad a předstírala, že něco počítá, protože si myslela, že pak se jí generál na nic nebude ptát.
„To je znázornění naší polohy, pane, dílčí výpočty našeho kurzu a doby, za jakou ho budeme muset změnit,“ odpověděla ženská a nenápadně smazala zbytek křížku a kolečka, na které generál právě ukázal.
„A proč je to tak křivý?“ zeptal se zase se zájmem generál.
„To je proto, že vše znázorňujeme ve sférických souřadnicích, pro zjednodušení,“ přispěchala s odpovědí a houbou na mazání druhá ženská.
„É, aha. No… výborně, pokračujte,“ řekl generál trochu rozmrzele. Čekal, že to bude něco daleko zajímavějšího, když to vypadá tak futuristicky. Ženské si pohledem blahopřály, že se generála tak snadno zbavily, ale ve skutečnosti ho svými rádoby chytrými vysvětleními ještě utvrdily v přesvědčení, že je to deska na piškvorky, což hodlal později podrobně prošetřit. Chvíli ještě obcházel kolem.
„A co je tadyncto kulatý s popiskem FUJ?“
„To je přízrakovský křižník, pane.“
„Cože?!“
„Ano pane, ten co se k nám blíží, ráno jsme vám to volali a říkal jste, že tu hned budete.“
Generál si vzpomněl na incident, který se odehrál zhruba v sedm hodin ráno a který považoval za hodně nepovedený pokus dostat ho včas do služby.
„Aha,“ řekl jen a šel si sednout do křesla, „Kleinmane, jak jsme na tom se zbraněmi a štíty?“ zeptal se. Kleinman nic neřekl. „Kleinmane, haló, jsi hluchej? Na něco jsem se tě ptal!“ zakvičel generál podrážděně. Kleinman se k němu beze slova obrátil a zvedl kartón s nápisem „Malinová šťáva – základ státu!“
„Co to je za blbost?“ podivil se generál, který ještě nikdy v životě něco takového neviděl. Kleinman se vzpřímil a zatvářil se sveřepě.
„To, generále, je vzpoura!“ Generál se podíval na Markse. Ten vypadal dost zděšeně. Když spatřil, že se na něj generál dívá, začal prudce mávat rukama jakože on nic.
„Generále, o tomhle já nic nevím, ještě včera to byla demonstrace!“
„Vzpoura je jiný slovo pro demonstraci a demonstrace je jiný slovo pro revoluci a revoluce je jiný slovo pro generální stávku, jasné?“ vysvětlil Kleinman ochotně. Generál se zamračil a nepatrně pokynul rukou. Ze stínů vzdálenějších konzolí vystoupili dva drsně a nesmlouvavě vyhlížející sekjůriťáci a odtáhli zoufalého Markse a poměrně šokovaného Kleinmana do vězení. Sotva v chodbě dozněly Marksovy výkřiky „Ale generále, já přece nic neudělal!“ „Pusťte mě, já za nic nemůžu!“, zakroutil generál hlavou.
„Tak to bylo dost chabý,“ zhodnotil výstup, „Ta dnešní mládež už ani pořádnou vzpouru udělat neumí…“ Zatočil se na křesle a za konzole zasedly dvě výše zmiňované ženské, které už tou dobou začínaly bolet nohy.

Když oba revolucionáře odvedli z můstku, nastal opět klid. Ovšem něco takového nemohlo vydržet dlouho. Za chvíli si generál, spokojený sám se sebou, vzpomněl, v jaké situaci se nacházejí.
„Jo, takže ty... ženská... jak jsme na tom se zbraněmi a štíty?“
„Vše funkční a připraveno, pane,“ řekla ženská.
„Výborně, výborně...“ mumlal si generál, „Takže zatím poletíme dál a budeme dělat, že jsme mírumilovné plavidlo, které si nepřeje vyvolávat rozruch, checheche...“ zasmál se generál svému ďábelskému plánu. Na obrazovce se pomalu zvětšoval přízrakovský křižník. Náhle začala na Kleinmanově konzoli blikat kontrolka. Ženská, která u ní nyní seděla, se chvíli pokoušela přijít na to, co to znamená, ale nebylo to snadné, Kleinmanově konzoli nikdo na lodi plně nerozuměl (kromě samotného Kleinmana, samozřejmě), byla totiž univerzální a mohlo to znamenat téměř cokoli.
„Pane... myslím... řekla bych že... na palubě tři někdo ukradl držák na ručníky, pane,“ oznámila nakonec ženská, ale neříkala to vůbec s jistotou.
„Cože? No to snad ne!“ rozhořčil se generál, „Hned tam někoho pošlu!“ Za chvíli kontrolka zase zablikala.
„Pane, právě ukradli další!“
„Cože? No to je neslýchané, morálka na naší lodi je téměř tak nízká, jak bych čekal!“ zavrtěl generál nevěřícně hlavou. Za další chvíli kontrolka zablikala potřetí.
„Pane, už zase ho ukradli!“
„No to není možné, tolik jich na lodi ani nemáme! Jak může být někdo tak hloupý a krást pořád dokola ten samý držák na ručníky, no já tam snad zajdu sám!“ zařval generál už vysloveně naštvaně a zvedl se z křesla. Zarazil ho hlas jedné z ženských. Ukazovala na obrazovku směrem ke křižníku. Zdálo se, že se z něho vysouvá veliká cedule s nějakým nápisem. Generál si nasadil brýle a přistoupil těsně k obrazovce.
„Tak to... sakra... už zvedněte...“ četl s námahou, bylo to opravdu daleko a on si vzal brýle na čtení, takže to pro něj nebylo snadné, „Cože? Co máme sakra už zvednout?“ podivil se nad podivnou zprávou.
„Ahááá!“ zvolala ženská sedící u Kleinmanovy konzole, „Tak takhle to je! Hm, pane, volají nás.“
„Cože? Kdo nás volá?“
„No ti přízraci, pane.“
„Řekněte jim, že nemám čas, musím tu vyřešit krádeže držáků na ručníky a vsadím se, že když tam byli, vzali i ty ručníky! I přízraci přeci musí uznat, že za těchto okolností budou muset počkat.“
„Ne, pane, totiž, nikdo nic neukradl, víte?“
„Jakto, to je nesmysl, vy je krejete! Jedete v tom s nima! Kolik vám slíbili ručníků, hm? Hm?!“ vrhl se generál na ženskou a začal s ní třást. Nebohá ženská jen němě ukázala znovu na obrazovku. Z křižníku se vysunula další cedule s nápisem „Je to fakt důležitý!“
„No dobře,“ řekl nakonec generál a usadil se zpět do velitelského křesla, ovšem neodpustil si zavolání ostrahy, která odvedla kriminálnici do cely. Její místo zaujala vycpaná žirafa s vycpanou kytičkou v puse.
„Tak tedy odpovězte na jejich volání, když je to tak důležité!“ zavelel generál. Žirafa poslušně zmáčkla čudlík se zeleným telefonním tlačítkem. Na obrazovce se zjevila přízrakovská hlava, ošklivá jak jen taková přízrakovská hlava může být, která měla na sobě kudrnatou paruku a umělé řasy. Promluvila děsivě skřehotavým hlasem:
„Um, zdravím vás, lidská lodi, jsem doktorka Weirová, jak jistě vidíte,“ zamrkala řasami, „Unesli mě přízraci, ale podařilo se mi ovládnout jejich loď, žádám o povolení k vstupu k vám na palubu!“ Generál si přízraka zkoumavě prohlížel.
„Ale doktorko Weirová, proč máte tak velké oči?“ zeptal se podezřívavě.
„No přece protože... umm... ehhh... další otázka!“ znejistěl přízrak zamaskovaný za Weirovou.
„Tak tedy proč máte tak velké zuby?“ zeptal se zase generál.
„Tedy, abych tak řekl... teda řekla... hmm... nechcete se mě radši zeptat, proč mám tak velké ruce??“
„Ano, proč máte vlastně tak velké ruce?“
„Abych vás mohla lépe snííííííííst!“ zachechtala se takzvaná Weirová z plna hrdla. „No ale teď zpět,“ uklidnila se.
„Dobrá, povoluji vám vstup na palubu, ovšem musíte být neozbrojená a nesmíte s sebou brát žádné další přízraky, jasné?“ Zamaskovaný přízrak se na chvíli zamyslel a pak neochotně přikývl.
„Tak tedy dobrá, člověče.“

Když generál večer uléhal na svá generálská lože, byl sám se sebou velmi spokojený. Za jediný den se mu podařilo šoupnout do vězení dva stávkující občany, zlodějku ručníků a přízraka vydávajícího se za dr. Weirovou, tak tomu už říkal úspěch.

„Kleinmane, Kleinmane, ať se na mě tak nedívá!“ kňoural zděšeně Marks a schovával se za Kleinmana.
„Pane, nedívejte se tak na něj,“ požádal Kleinman slušně přízraka, který s nimi okupoval celu. Byl celý neklidný, už z nervozity vysál nějakou ženskou, kterou tam sekjůriťáci přivedli chvíli po Kleinmanovi a Marksovi, a teď střídavě přecházel sem tam celou a díval se divně na Markse.
„Ale nojo, nojo,“ zamumlal smířlivě přízrak a dal se do přecházení sem a tam. „Já to nechápu,“ rozčiloval se při tom, „Proč mě zavřeli do vězení? Přece jsem splnil naši dohodu, přišel jsem sám a beze zbraně!“
„Předstíral jste, že jste doktorka Weirová,“ připomněl mu Kleinman.
„Pravda, to bylo trochu nefér, ale bylo to s dobrým úmyslem!“
„A s jakým?“ zeptal se zvědavě Marks.
„Přece všechny tu vysát a zmocnit se vaší lodi!“
„Aha.“
„A víte, že se vůbec nedivím?“ spustil Kleinman, „Na téhle lodi se každému slušnému člověku hrozně křivdí. Mě například taky zavřeli do vězení a to jsem stávkoval za správnou věc!“
„A za jakou, smím-li se zeptat?“ zeptal se přízrak.
„Za malinovou šťávu. Ona došla, víte?“ odpověděl Kleinman. „Mimochodem, já jsem kapitán Kleinman, tohle je Marks a vy jste...?“ Přízrak se zdál nesvůj, že by jim měl říct své jméno.
„No... když já nevím... ještě žádný přízrak nikomu neřekl své jméno... ale předpokládám, že je to lepší, než kdybyste mi říkali tak pitomě, jak je u vás zvykem... chudák Bublifuk, taky bych radši umřel, než aby mi říkali Steve... O Fríťovi nemluvě... Tak tedy... Kolimátor, k vašim službám.“
„Kolimátor? Co to je?“ zasáhl opět do rozhovoru Marks.
„To je moje jméno, mladý člověku,“ řekl přízrak trochu ukřivděně, přestal chodit sem tam a opět se divně zadíval na Markse. Ten si toho nevšiml a začal se chrochtavě smát.
„A vaše žena se jmenuje Kyveta, né?“ vychrochtal potom rozjařeně a obrátil se na přízraka, takže si všiml jeho divného pohledu a hned ztichl.
„Ano, jak to víte? No to jsou mi věci...“ podivil se přízrak a začal přecházet sem tam celou. Při tom si mumlal něco jako buc-buc-buc-buc-buc... Pak skočil k mřížím a zařval: „Všichni zemřete! Váš osud už je zpečetěn a ty,“ ukázal na takového malého a hubeného strážného, „Budeš první, na kom se budu krmit, až mě mí dobří známí vysvobodí, kapišto?!“ a hrozivě mu ukápla z pusy slina. Strážný vyjekl a schoval se pod peřinu. Kolimátor zle zavrčel na zbývající strážné a pak hrozivě zařval: „Mydli... fidli... BÁC!!!“ a pokusil se je přes mříže uškrtit.
Kleinman to vše chvíli sledoval, ale pak usoudil, že pro jeho věc to nemá pražádný význam. Obrátil se tedy k Marksovi, který na celý výstup zděšeně třeštil oči.
„Marksi, musíme se odtud dostat ven, takhle malinovou šťávu nezachráníme!“

Uplynulo několik hodin a situace ve vězení se pranic nezměnila. Kleinman za tu dobu vyzkoušel všechny možné únikové triky, ale nic neuspělo. Strážní byli totiž speciálně vycvičení, aby se nenechali přesvědčit, že to co dělají, je vlastně děsně špatné a ve skutečnosti je to proti jejich přesvědčení. Také už nedělali tu chybu, že by se nechali zmlátit vězněm schovaným vedle dveří cely, hlavně proto, že tam žádné dveře nebyly, pouze mříže. Asi by vás zajímalo, jak se tedy vězňové dostali dovnitř, co? Přece je tam transportovali speciálním asgardím paprskem uzpůsobeným pouze k přepravě do vězení a z vězení. Rafinované, co?? A už vůbec se nemohlo stát, že by se něco zvrtlo, když strážní dávají vězňům jídlo – žádné jim totiž nedávali. Když Kleinman začal uvažovat o tom, jak z Markse udělat svůdnou ženu, která by mohla mít se strážnými víc štěstí než on, uznal Kolimátor, že krize dosáhla vrcholu, a vytáhnul si pletení.
„Z každého vězení je cesta ven a já tu cestu najdu!“ říkal Kleinman už asi po páté.
„Kleinmane, tak se s tím prostě smiř, nedostanem se odsud, dokud nás někdo nepustí!“ snažil se ho uklidnit Marks, který neměl ani náhodou v úmyslu svádět ochranku, „Odtud by se nedostali ani plukovník Sheppard a doktor McKay, natož my...“
„Vážně myslíš, že by se odsud nedostali?“ zarazil se Kleinman.
„Jasně, vím to jistě,“ usmál se na něj Marks a ulevilo se mu, že bude konečně klid, „Tohle vězení bylo speciálně navrženo na základě jejich hlášení o tom, jak utíkali ze všech možných vězení. Věř mi, kdyby tu byli s námi, budou namydlení!“ Kleinman si Markse změřil přivřenýma očima a pak zařval:
„CHÁ!“ čímž způsobil, že Marks leknutím spadl z pryčny na zem a Kolimátorovi uteklo oko, „Takže konečně můžu dokázat, že jsem lepší než ty dvě máčky!“ Kleinman si zamnul ruce a pustil se do snahy o útěk s novým zápalem.

Kleinman, Marks a Kolimátor se plížili potemnělou chodbou v blíže neurčené oblasti Přemka.
„Co se furt tak šklebíš?“ zašeptal Marks a šťouchl do zad Kleinmana, který šel před ním.
„Přece protože jsem konečně dokázal, kdo je největší borec v letectvu, a Sheppard to není.“
„Hele, nějak moc si fandíš, kdyby se tam neobjevil Hermiod s disruptorem a neomráčil ty stráže nervovým stiskem kolena, ještě trčíme v cele.“ To Kleinmanovi trochu zkazilo radost, ale nakonec nad tím jen pokrčil rameny. Nakonec, tady přece vůbec nešlo o nějakého Shepparda či Hermioda, nýbrž o malinovou šťávu, a její vidina se nyní zdála slibnější než kdy dřív. S touto myšlenkou otevřel Kleinman servisní potrubí a vlezl dovnitř.
„Musím říct,“ pokračoval Marks, „že mě docela překvapilo, když jsi mu slíbil polovinu zisku...“
„Říkal jsem si, že jinak nás tam nechá, nebo hůř... však víš, čeho všeho je Hermiod schopný!“
„Pravda,“ musel uznat Marks, „To by mě zajímalo, k čemu může Asgard jako Hermiod potřebovat malinovou šťávu...“
„No, to mě docela taky,“ řekl Kleinman, „Ale když se nad tím zamyslím, tak doufám, že se to nikdy nedozvím.“ Marks jen přikývl tomuto moudru a následoval Kleinmana do potrubí, přičemž před sebou strkal Kolimátora. Ne že by mu nevěřil, ale jistota je jistota.
Když dorazili k nejbližší servisní komoře, ve které se střetávalo několik potrubí a která obsahovala spoustu blikajících panelů a zamotaných drátů, rozhodl Kleinman, že je čas vymyslet nějaký plán.
„Tak já bych se třeba mohl vrátit na svou loď...“ navrhl Kolimátor.
„Né tak rychle!“ zarazil ho Kleinman, „Copak si myslíš, že si jen tak můžeš odejít?“
„Vysát všechny na palubě mi očividně nedovolíte... tak co bych tu ještě dělal?“
„Přece tě předáme generálu Hammondovi a on nám za to udělí milost a malinovou šťávu!“ usmál se zle a vypočítavě Kleinman.
„No to ne! Vždyť by mě poslal někam do laboratoře, kde by do mě šťouchali lidi vidličkou, to už vás radši oba na místě vysaju a uteču!“
„To snad nebude nutné,“ řekl rychle Kleinman, ale on i Marks si pro jistotu odsedli dál, „Jsem si jistý, že se nějak rozumně domluvíme...“
„Hmm...“ naklonil Kolimátor hlavu, vycenil zuby a natáhl ruku k Marksovi, který na nic nečekal a zdrhnul.
„Co tohle: Necháme tě jít, když nám seženeš malinovou šťávu?“ nevzdával se Kleinman.
„Hmm...“ obrátil se Kolimátor na něj. Natažený pařát se mu hladově chvěl, oči mu chtivě žhnuly a ze zubaté tlamy mu vytekl pramínek slin. Přitom ještě přerývaně dýchal a vražďácky se smál pod vousy. Kleinman seděl, ani nedutal, protože nebyl tak prozíravý jako Marks a nesedl si do ústí některé z chodeb. Rozhlížel se nenápadně kolem, jestli by se tu nenaskytl předmět vhodný k obraně před nenasytným přízrakem. Uviděl akorát šroubovák, který se tam bezprizorně povaloval po zemi, ale vypočítal si, že pokud k němu bude ruku šinout tak pomalu, aby si Kolimátor ničeho nevšiml, tak to nestihne, a pokud bude ruku šinout trochu rychlejc, tak si toho Kolimátor všimne a to ho určitě ještě víc rozběsní. Takže se oddal osudu a očekával nejhorší. Kolimátor se nad ním klenul jako stín smrti a potom řekl:
„Dobré, že??“ a vypadal velmi spokojený sám se sebou.
„Uffffff!“ řekl Kleinman, když se přesvědčil, že Kolimátor už opravdu nejeví zájem ho vysát, „Tohle už mi nikdy nedělej!“ Kolimátor se nevinně usmál.
Po krátké chviličce bestiálně zařval a vysál Kleinmana na kost.
„COŽE???“ podivil se Kleinman, „To snad ne!“
Promiň, já to taky neplánovala, ale musíš uznat, že tahle scéna k tomu vysloveně spěla a taky dospěla.
„No ale... co malinová šťáva?“
Doufej, že Marks bude ve tvém jménu pokračovat v úsilí ji zachránit.
„Tak to se nebojím.“¨
Pravda, asi nebude.
„No ale co celá tahle povídka? Takhle to přece nemůže skončit! Mysli ve větším měřítku... o kom budeš psát, když né o mně?!“
Nojo... víš, já tě taky nechci zabít, ale prostě se to stalo, kdo jsem já, abych se protivila vůli osudu?
„Autorka, bohajeho.“
„Když vás tak slyším... já ho jako nemusím vysát, celkem ani nemám hlad. Uznávám, nebude to už ono, ale můžeme prostě zůstat u toho, že jsem se nevinně usmál...“ navrhl Kolimátor.
Ale jestli se to dozví ostatní přízraci, tak tě vyhostí a nebo se ti budou přinejmenším za zády smát!
„No, žádná novinka... pořád ještě mám svoje pletení pro případy nouze...“
Notak dobře. Nakonec – A ve prospěch zápletky, účel světí prostředky. Ale pro příště si dej Kleinmane laskavě pozor, kam a s kým lezeš, a teď pěkně poděkuj tady panu Kolimátorovi, že se tě tak zastal.
„Díky, kámo! Po povídce máš u mě panáka!“
„Rádo se stalo, kapitáne Kleinmane, už se těším.“
Notak to by stačilo, vy dva... Radši zpět k příběhu.
„Ano.“
„Ehm hm.“
Kolimátor se tedy jen nevinně usmál. Nemohl si prostě pomoct a nepředvést své mistrovské dovednosti! Potom se opět klidně posadil vedle Kleinmana.
„Víte, rád vám obstarám malinovou šťávu, ale váš plán má jednu malou chybu. Nejdřív se odsud musím dostat a pak teprve vám ji můžu dodat.“ Kleinman pokýval hlavou a zamyšleně si zamnul bradu. V tom přiharašil chodbou Marks.
„Ahoj hoši, tak už jste se dohodli? Právě jsem narazil na párek techniků, kteří nás tu hledají, asi už si všimli, že jsme utekli...“ K potvrzení jeho slov se za ním v potrubí ozvaly hlasy:
„Už tě máme, ty jeden Marksi, nám neutečeš!“ a vítězoslavný smích.
„No... asi bychom měli zmizet,“ navrhl Marks. Kleinman na nic nečekal a vrhl se do jednoho z potrubí.
„Tak jdeme!“ zavelel.

Technikům v potrubí unikli snadno. Nikdo se nevyznal na lodi tak jako Kleinman. Nikdo neví, jak je to možné, protože v tomto případě se neuplatní onen prostý důvod, že ji sám navrhoval či stavěl. Asi tak po dvaceti minutách se různými kličkami a zkratkami dostali k hangáru. Těsně před poklopem potrubí, které ústilo do chodby, se Kleinman zastavil.
„Takže, Kolimátore, ne že bych ti nevěřil, ale přece jen, mám nakázáno být podezřívavý...“
Pšt! Takhle se nemluví!
„Eh... takže... ne že bych ti nevěřil, ale jistota je jistota. Musíš nám tu nechat nějaké rukojmí, abychom si mohli být jistí, že si jen tak neodfrčíš pryč a na naši dohodu se vybodneš.“
„Na jakou dohodu?“ zeptal se Marks. Nikdo si ho nevšímal.
„Nojo, rukojmí, to se lehko řekne... Co byste si tak představoval?“
„Jaká je to dohoda?“ dožadoval se Marks, ale nikdo si ho stále nevšímal.
„Tvoje PLETENÍ!“ vybafl Kleinman tvrdě.
„Jakže??“ zděsil se Kolimátor, „ Vy chcete... abych... notak dobře... Abych řekl pravdu, chtěl jsem hned odletět a nikdy už s vámi nezkřížit cestu, hlavně tady s tímhle...“
„Co je to za dohodu, co je to za dohoduuu??“
„... ale zdá se, že budu muset. Tak tady máte...“ vytáhl Kolimátor neochotně svoje pletení. Byla to už téměř celá jedna ponožka s obrázkem zeleného, zubatého sluníčka.
„Řekne mi už konečně někdo, jakou máte dohodu?“
„Ale kušuj. A teď...“ řekl Kleinman a vykopl víko od potrubí. Jak zařinčelo o podlahu, přivolalo to dva sekjůriťáky, které musel Kleinman chtě nechtě násilně omráčit. Potom poslal Markse (který přestal mluvit a usilovně se mračil, očividně se pokoušel si domyslet sám, co mají za dohodu) zabavit ženskou, která seděla na dispečingu. Když Marks neochotně odešel, naťukal Kleinman tajný kód do panelu a vrata hangáru se otevřela.
„Takže,“ pronesl směrem ke Kolimátorovi, „Než odletíš, ještě mi řekni jednu věc. Kde sakra vezmeš malinovou šťávu??“ Kolimátor se na něj vážně podíval. Chvíli neodpovídal.
„To je tak,“ řekl nakonec, „Kdysi dávno jsem navštívil jednu planetu...no, navštívil, prostě jsme tam vlítli a všechny vysáli, žejo... No prostě jsem byl na jedné planetě, kde se těžila malinová šťáva. Nikdy před tím jsem nic takového neochutnal, byla tak červená a sladká a... no... malinová... chápeš mě, ne? Prostě někdy jsou v životě věci, které přízrak musí mít, kterým nedokáže odolat! Problém nastane, když se to začne přehánět... To se stalo mně. Musel jsem malinovou šťávu mít, toužil jsem po ní čím dál víc, v jednom kuse jsem křižoval galaxii a hledal ji. Věnoval jsem tomu všechen svůj čas a nestaral jsem se o nic jiného. Moje žena mi po čase odešla i s naším malým synkem Koenzymem, ale já si toho ani nevšiml. Moje posádka se v jednom kuse bouřila, ale já je pokaždé všechny vysál a sehnal si novou. Rodiče mě vydědili, ztratil jsem svůj majetek a postavení, ale na ničem z toho mi nezáleželo, dokud jsem měl malinovou šťávu. Až po mnoha stoletích jsem si uvědomil, jakou jsem udělal chybu... ale teď už je pozdě, můj život je v troskách a jediné, co mi zbývá, je malinová šťáva. Mám jí plnou loď! A je stále tak děsivě červená a sladká a... no... malinová.“ Kolimátor pokýval smutně hlavou a vážně se zahleděl na Kleinmana. „Dávejte si na ni pozor, kapitáne Kleinmane, nebo se může stát, že dříve nebo později i vás dovede malinová šťáva do záhuby, dejte na má slova.“
Kleinman stál jako opařený touto řečí, která trvala trochu déle, než si představoval (takže ženská v dispečingu už si jich dávno všimla a chudák Marks teď musel úplně sám bojovat venku s tlupou vojáků, které tam nazuřený generál poslal) a němě hleděl za přízrakem, který se odebral do své stíhačky, nastartoval a proletěl silovým polem ven.

„Co tím myslíte, že si nedáte?“ vrčel nasupeně kuchař.
„Kterému slovu z věty „Nedám si“ nerozumíte?“ odpovídal vyrovnaně Kleinman. Opět to byl ten muž, kterého posádka znala od vidění – klidný a profesionální za všech okolností.
„Hele, chlape, tu pitomou malinovou šťávu nikdy nikdo kromě vás nechtěl. Co mám podle vás dělat s tím sudem, co nám poslali vysávači, když už si nedáte ani vy??“ soptil kuchař.
„Promiňte, prostě mě přešla chuť,“ pokrčil rameny Kleinman, „Ale pro půlku si určitě přijde Hermiod, to se nebojte,“ a vydal se z jídelny do své kajuty. Po cestě vytáhl z kapsy téměř dopletenou ponožku, kterou mu Kolimátor nakonec věnoval. Takže to vlastně dobře dopadlo, pomyslel si. Generál sice nebyl nadšený z toho všeho, co se stalo, ale co mohl dělat? Dal Marksovi a Kleinmanovi třídní důtku a napařil jim tři dny veřejně prospěšných prací na ošetřovně, ale to bylo vše. Jo a pak tady byl ten vojenský soud, který se odehraje, jakmile doletí na Zemi... no ale prosím vás, než se tam dostanou, beztak si to už nikdo nebude pamatovat a pokud ano, stejně se ukáže, že z lodních záznamů to jaksi záhadně zmizelo (hehe) a pak už jim to nikdo stejně nedokáže.
Kleinman tedy dosáhl svého, všichni kuchaři svorně nadávali na sud malinové šťávy, který zavázel ve spižírně, Marks začal chodit s ženskou z dispečingu a tak žili všichni šťastně a spokojeně až do dalšího dne, kdy naši dva hrdinové nastoupili službu na ošetřovně, kde byli svědky mnoha děsivých věcí, mimo jiné i toho, na co potřeboval Hermiod tu malinovou šťávu... ale to už je jiný příběh.

Ježiš nééé, už na mě všichni zapomněli, nikdo to nečtééé ...

To néní právdáááá! Teď jsem se k tomu dostala a musím říct, že kritizovat nemám co! Je to super, několikrát jsem málem spadla ze židle. Zvedlo mi to náladu o 100% a ještě dlouho se budu podivně smát, když mi někdo nabídne malinovou šťávu...hrozně se mě líbilo jak se ze stávky vyvinula revoluce atd. Jedním slovem: SUPER

Ahoj, Miss. Jsem zpátky. Je to trochu nostalgický, po tak dlouhý zase číst tvé povídky. Musím říct, že kvalita se změnila k lepšímu. Jsem ráda, že zase píšeš a přeju ti do příštch let hodně zdraví, hodně štěstí, ať tě Lorne nemlátí pěstí, ať ti na tvoje líčko svítí denně sluníčko. Já odcházím. Farewell.

Je to opravdu skvělé!!!! Dlouho jsem hledala nějaké takové odreagování..... Apofis je zase na válečné výpravě, tak s docela nudím
Ale asi by mě přerazil, kdyby zjistil, že nejvíc jsem se nasmála u ripu Apofis a sprchy v SGC a pak u trhlého I Goa´uldi mají své dny.

Ale jinak pravidelně padám z lehátka u každé povídky a kdyby jenom jednou
Stráží si za dveřmi opravdu musí myslet, že jsem se zbláznila.

Opravdu piš dál: Nudím se častěji, než je zdrávo a tohle je skvělé.
Velká gratulace tak skvělé spisovatelce

Možná ti pošlu pohled z nějaké vzdálené galaxie, chceš ?

Tak jsem přečetla pát povídek z první stránky. Musím uznat, že jsou opravdu dobré. Nejdřív mě totálně dostala ta o Peterovi, protože jsem Petera jako postavu měla taky ráda. A pak mě děsně rozesmála ta o Martoufovi, i když jsem měla Martoufa jako postavu ráda Chudák.
No, až zas budu mít blbou náladu, tak si pročtu další