Stargate re-Evolution - Část 7. – Spása

Viděl někdy někdo u Antiků dvojčata?

Minos Tauros

O měsíc později, přesněji 2.8.1999, přednesl Marek svému velení návrh na úpravu starého vojenského komplexu na nové výzkumné a výcvikové středisko. Protože na základně bylo dost budov pro cvičení boje ve městech i otevřené plochy pro ostatní druhy výcviku návrh prošel a na místo byly vyslání lidé, kteří měli zkontrolovat stav celé základny a doporučit další postup. Všechny budovy na povrchu se už začaly rozpadat a nebylo by bezpečné v nich cokoliv podnikat. Jen dvě přízemí budovy u hlavní brány byly, až na vypadaná okna a rozpraskanou omítku, poměrně v pořádku. Kupodivu na tom byla nejlépe podzemní část základny, sice na pár místech blízko u hranice lesa začala prorůstat vegetace, ale to bylo zatím jediné vážnější poškození, které průzkumníci našli.

Celá skupina pokračovala na poslední místo, kde ještě nebyli. Tím místem byly podzemní garáže. Po cestě dlážděné betonovými panely přišli před veliká kovová, místy dost rezavá, vrata. Major Wagner, velící prohlídky základny, si zapsal poznámku do svých papírů a rozkázal svým podřízeným otevřít hlavní vjezd do podzemních garáží. Jeden z majorových mužů si vrata zběžně prohlédl a ihned přistoupil k jejich levé straně. Chytil za jeden z vyčnívajících kusů kovu a zabral. Nic se nestalo. Zabral tedy znovu, ale opět se nic nedělo.
„Desátníku, zkuste to z druhé strany,“ poručil Major Wagner.
„Ano, pane,“ přijal rozkaz desátník a přesunul se na druhou stranu vrat. Opět uchopil kovový výstupek, tentokrát nápadně podobný madlu, a zabral. Vrata těžce zasténala, pohnula se asi o půl metru a pak se nadobro zasekla.

„Majore, tohle musíte hned vidět! Propadlá podlaha a dole určitě něco je! “ skoro zakřičel podivně pisklavým hláskem malý poručík Hraboš, když vstoupil dovnitř a rozsvítil svoji baterku. Major vzápětí přišel, sklonil se nad okrajem propadliny a jakoby nevěřil vlastním očím, řekl: „Co to proboha je?!“
„Netuším, pane. Vypadá to jako nějaký kruh,“ ozval se opět poručík Hraboš.
„Přineste horolezeckou výstroj,“ přikázal svým podřízeným Major.

Po dvaceti minutách už vojáci měli ukotvená lana a první dva slaňovali ke starověkému artefaktu. Jakmile se dostali na hromadu suti, odepnuli se z lan a zamířili k onomu podivnému kruhu. Prvního z nich přemohla zvědavost. Sundal si rukavici. Trochu váhavě se sklonil k položené bráně a dotknul se jí. Na špičkách prstů ucítil chlad.
„Je to kovové,“ řekl potichu a podíval se kde je jeho kolega.
Druhý ve světle své baterky uviděl dvě bedýnky plné něčeho, co vypadalo jako malé skleněné tabulky.
„Tady je nějaké sklo. Vypadá to, že si to tu někdo schoval, ale nevidím tu žádný další vchod,“ řekl voják a po chvíli všechno ohlásil svému nadřízenému. Major Wagner usoudil, že na tohle stačit nebude a v rychlosti požádal své velení o vědeckou podporu.

O několik hodin později přijel konvoj vojenských vozidel. Kolona zastavila u brány, kde na něj už čekal major Wagner s několika svými muži. Řidič prvního vozidla s ním krátce promluvil. Major ukázal rukou směrem k druhému konci základny a kolona se opět rozjela. U brány zůstaly jen poslední dva vozy, aby zamezili vstupu nežádoucích osob. Po třech minutách kolona dorazila ke garážím a jednotlivá vozidla zastavila na okraji toho co kdysi bývalo cestou z betonových panelů. Z prvních tří vystoupili jen vojáci, ale z dalších dvou vystoupila čtveřice lidí v civilním oblečení. V zbývajících šesti už byly jen samí vojáci, kteří měli zajistit pomoc a v případě potřeby bezpečí čtyřem vědeckým pracovníkům ministerstva obrany. Všichni čtyři vědci měli za úkol zjistit co je tajemný kruh zač a určit tak možnosti jeho využití. Jedním z nich byl dr. Vašek Zelenka.

Chvíli po tom co vědci vstoupili do garáže, přiletěly tři jumpery. Přistály na trávě hned vedle zaparkovaných vozidel. Vyhrnuli se z nich vojáci s antickými nesmrtícími zbraněmi (pozn. jako v díle Aurora), většina z nich se zastavila před vraty a jen plukovník Kobain a tři jeho podřízení vešly do garáží.
„My to tady přebíráme. Všichni od teď podléháte přímo mě a mým lidem,“ oznámil plukovník. Všichni co byly v místnosti, se na něho okamžitě otočily. Jeden z vědců už chtěl promluvit, ale jeden z vojáků co přišel s plukovníkem, ho umlčel listem papíru, na kterém byly rozkazy z ministerstva. Potom se přivítal s doktorem Zelenkou a krátce mu vysvětlil co se v minulých měsících dělo kolem vraku.

Když plukovník odhalil svému velení funkci brány, dostal rozkaz a prostředky k tomu vybudovat kolem garáží provizorní základnu a vyslat bránou průzkumnou misi na ověření části informací z krystalů.

Během čtrnácti dnů se stará vojenská základna změnila k nepoznání. Většina budov byla proměněna na hromady trosek, u hlavní brány byla vybudována čtyři kulometná hnízda a dvě provizorní dřevěné věže. Hlouběji v základně vyrostly desítky stanů, mezi kterými se nápadně vyjímal starobylý antický artefakt, který byl za pomoci dvou jumperů vytažen na povrch. Před bránou stálo ve dvou řadách zády k sobě šest antických lodí. Kolem pobíhala spousta vojáků i vědců, kteří dokončovali přípravy jumperů na misi.

Pomalu se blížil začátek mise a tak se u jumperů začali shromažďovat jednotlivé posádky se svým vybavením.
„Martine, vidíš? Přijel se na nás podívat i ministr obrany.“ šťouchl do svého kolegy jeden z vojáků a ukázal na muže v černém obleku, který právě opodál vystupoval z civilního auta.
Chvíli na to přišel plukovník Kobain, hovor mezi vojáky i vědci utichl a celkově se před bránou a kolem jumperů uklidnil pohyb. Jen několik opozdilců z řad vědců, kteří se měli účastnit mise přibíhalo na svá místa. Když byli všichni konečně připraveni, přikázal plukovník nastoupit do připravených lodí a sám vešel do první z antických lodí v levé řadě. Po rychlé poslední kontrole piloti nastartovali své stroje, vzlétly a seřadili se před bránou s plukovníkovým jumperem v čele.
„Kapitáne, zadejte adresu.“ vydal plukovník rozkaz své zrzavé podřízené usazené vedle něj.

Kapitán Janíková zadávala na DHD jumperu symboly a zároveň se rozsvěcovaly oranžové chevrony na bráně. Když zapadl sedmý zámek, brána se s pro ni typickými efekty otevřela. Hned jak se horizont událostí ustálil, začaly jumpery prolétávat bránou. Sotva se první z nich zmaterializoval na druhé straně, ozvalo se na ostatním pěti z komunikačních systémů: „Okamžitě zastavte, není tu dost místa!“
Ale už bylo pozdě, druhý jumper byl napůl rozložen horizontem událostí. Naštěstí plukovník Kobain myslel dopředu a zvednul svoji loď nad úroveň vrchního okraje brány. Sotva o pět vteřin později se pod ním objevil jumper dva.
„Rozumím plukovníku. Čekám na další rozkazy,“ odpověděl na plukovníkovu výstrahu pilot třetí lodi.
„Tady ministr Dobrovský, co se děje plukovníku. Myslel jsem, že podle informací z krystalů máte být na otevřeném prostranství.“ ozvalo se z plukovníkovy z vysílačky.
„Ano pane, zdá se, že někdo popletl symboly,“ odpověděl plukovník, hodil káravý pohled na svoji podřízenou a dodal: „Ale když už jsme tady, rád bych se podíval co tu je.“
„Dobře plukovníku, máte svolení.“
„Děkuji, pane ministře. Ozveme se za dvě hodiny. Průzkumný tým, konec,“ hned na to se brána zavřela. Jumpery přistály každý na jedné straně brány a spolu s ní tak zaplnily téměř polovinu plochy podlahy. Všichni vojáci vystoupili z lodí, ale neměli co dělat, protože jediné dvě další věci v místnosti byly zadávací panel k bráně a na první pohled kamenný podstavec se třemi destičkami v řadě, jedním volným místem za nimi a nápisem před nimi:

[ Az se slunce střetne s měsícem a proletí sipy strelcu, noc bude bez vetřelců (pozn.:antické písmo) ]

Z jumperů vystoupilo všech šestnáct lidí, a protože v poměrně malé místnosti nebylo kromě brány a podstavce nic zajímavého, shromáždili se všichni kolem něj.
„Až se slunce střetne s měsícem a proletí šípy střelců, noc bude bez vetřelců.“ přečet a přeložil nápis plukovník Kobain.
„Co to má být za blbost?“ ozval se jeden z vojáků.
„Hádanka seržante.“ odpověděl plukovník, „Má někdo nápad jak to vyřešit?“
„Plukovníku, mohl by jste přeložit co je napsané na těch třech kamenech?“ zeptal se doktor Novák.
„Úsvit,“ ukázal plukovník na první z kamenů, „soumrak“ přesunul svůj prst ke druhému kameni, „a to třetí slovo nepoznávám.“
„Myslím, že to mám,“ ozvala se nejistě zrzavá kapitánka.
„Tak mluvte,“ povzbuzoval ji nedočkavě doktor Novák.
„Myslím, že je to úsvit,“ začala kapitán Janíková nejistě, „Slunce se s měsícem střetává ráno, šípy střelců by mohly znamenat paprsky slunce a vetřelci noci budou asi hvězdy.“
Hned jak kapitán domluvila, doktor Novák rychle chňapl po prvním kamenu a vložil ho na volnou pozici. Hned jak se kámen usadil na svém místě, ozářilo místnost jasné bílé světlo. Když světlo zmizelo, bylo v místnosti o tři lidi a jeden podstavec s hádankou míň. Velitel druhého jumperu, major Wagner, přikázal vytočit bránu. Po krátké rozmluvě s lidmi na Zemi dostal major rozkaz pokračovat v průzkumu jediným možným směrem. Nahoru. Z podlahy se zdálo, že místnost nemá stop, že pokračuje do nekonečna. Hned jak se přerušilo spojení, poslal major dva své muže a jednoho z přítomných vědců do jumperu, aby zjistili kam se dá dostat.

„Bože, tady to páchne,“ řekla si kapitán Janíková, když se probudila ve velmi špatně osvětlené a na první pohled vlhké místnosti. Rozhlédla se kolem sebe. Plukovník Kobain i doktor Novák byly stále v bezvědomí. Natáhla se ke svému nadřízenému a snažila se ho probudit. Po chvíli snažení se ji to povedlo.
„Co se stalo?“
„Nemám nejmenší tušení, pane,“ odpověděla kapitánka.
„Co to sakra…“ začal panikařit právě se probouzející vědec.
„Klid doktore, nic vám nehrozí. Teda kromě toho smradu,“ snažil se plukovník uklidnit doktora Nováka, „a té mrtvoly, támhle v rohu,“ dodal, když rozsvítil svoji baterku.
„Vypadá to jako by si na tom něco už pochutnalo,“ řekla kapitán, když se podívala blíž na tlející mrtvolu vzdáleně připomínající lidskou bytost se čtyřma rukama a podivně tvarovanou hlavou. Břicho mrtvoly bylo roztrhané, většina toho bývaly vnitřnosti, byla sežraná a na prvních žebrech dokonce šli vidět stopy zubů.
„Tak doktore, teď máte důvod k panice.“ řekla kapitán.
„Měli by jsme odsud rychle vypadnout. Máte u sebe nějakou zbraň?“ zeptal se plukovník, když zjistil že u sebe nemá ani nůž.
„Ne pane, ten transport, nám nechal jen baterky,“ zamávala svým zdrojem světla zrzka. Protože v místnosti nebylo nic co by je tam drželo, všichni se vydaly jediným východem z místnosti. Trojce opatrně postupovala chodbami, potkali několik míst, kde se chodby různým způsobem křížily, ale žádnou další místnost. Stále jen stejné, vlhké a mrtvolným pachem prosycené kamenné chodby.


„Neslyšeli jste něco?“ zeptal se vyděšený doktor.
„Ne, doktore, něco se vám zdálo,“ řekl plukovník.
„A zase,“
„Pane, slyšela jsem to taky. Kroky. Za námi,“ otočila se kapitán a posvítila do tmy. Nic tam nebylo, ale kroky se zdály čím dál tím blíž.
„Pohneme se. Nerad bych se proti tomu stavěl bez zbraní. Ať už je to cokoliv,“ ukončil plukovník diskusi. Po té se všichni vydali dál ve snaze vzdálit se od podivných zvuků. Po chvíli rychlejší chůze se dostaly na kruhové prostranství s průměrem přibližně čtyřicet metrů, ze kterého vedlo devět dalších chodeb. Místnost byla také o třikrát vyšší než chodba, ze které právě trojce vyšla. Na úrovni druhého patra byl ochoz a tak celá scéna připomínala jakousi arénu. Všichni tři se zastavili zhruba uprostřed. Po chvíli rozhlížení se a přemýšlení co dál si doktor Novák všimnul části poměrně velikého antického nápisu kolem okraje kruhové desky tvořící střed podlahy arény. Nejprve začal nánosy špíny čistit špičkou boty, ale když to moc nešlo sehnul se a začal nápis oškrabávat hranou svojí baterky.
„Mo…no…ta..u…ros,“ pokusil se o překlad nápisu doktor.
„Ne doktore, Minos a Tauros,“ opravil ho plukovník, který měl o mnoho rozsáhlejší znalost antického jazyka. Než stihly pokračovat v rozhovoru, přiřítil se s rachotem tvor, jehož kroky dříve slyšely. Přes dva metry vysoká potvora s tělem podobným lidskému a hlavou nápadně podobnou býkovi. Celé jeho tělo pokrývala hustá hnědá srst a kusy něčeho co snad kdysi mohly být části kožené zbroje nejméně tří různých bojovníků. Plukovník Kobain spolu se svojí podřízenou hned začali zkoumat své okolí a hledat něco čím by se mohly bránit. Doktor Novák zůstal hrůzou stát na místě jako přimražený. Dvojce vojáků uviděla skupinu kosterních pozůstatků dvou lidí a bůh ví kolika jiných tvorů. Rozběhli se k nim, aby našli nějaké zbraně nebo alespoň jejich zbytky. Nebylo tam ale nic kromě hromady ohlodaných kostí. Plukovník tedy vzal nejdelší kost, kterou uviděl, nejspíš to kdysi byla stehenní kost nějakého humanoidního tvora. Položil jeden konec na zem a těžkou vojenskou botou na ni dupl. Konec staré kosti nevydržel a rozpadl se. Plukovník si tak vytvořil jakousi bodnou zbraň. Kapitán následovala příkladu svého velitele a obdobným způsobem si vytvořila podobnou zbraň z druhé stehenní kosti.
„Doktore, rychle odtamtud vypadněte!“ zakřičel plukovník, když si všiml, že vědec stále stojí na místě a velkou rychlostí se k němu blíží ne zrovna přátelské stvoření. Doktor se rozběhl směrem ke svým spolubojovníkům, ale nebyl dost rychlý. Nepřítel ho stále doháněl.

Tým v jumperu stoupal po přímce stále nahoru. Po asi minutě pomalého stoupání antická loď proletěla silovým polem a octla se ve vesmíru.
„Páni, je to vesmírná stanice,“ divil se pilot.
„Zaleťte blíž k planetě, rád bych provedl pár měření, mohlo je to přenést tam,“ požádal doktor Mráček. Třetí člen posádky, poručík Kavka, jen znuděně seděl na svém místě.
Od stanice se planeta o přibližné velikosti jako je Země zdála jen zahalená těžkými šedými mračny, ale při přiblížení a pomocí přístrojů bylo zřetelně poznat obrovské množství výbojů.
„Tady končíme, doktore. Tím nemám šanci proletět,“ řekl pilot.
„Rozumím. Ani na senzorech nic není. Myslím, že se můžeme vrátit k bráně,“
„Majore, tady poručík Kavka. Nic jsme nenašli. Vracíme se k bráně,“ ohlásil poručík. Jumper se dlouhým obloukem stočil zpět ke stanici a začal pomalu sestupovat k ostatním průzkumníkům.

„Doktore, k zemi,“ zakřičel na poslední chvíli plukovník. Naštěstí ho vědec poslechnul a zalehnul na břicho na špinavou podlahu. To ho zachránilo před Minotaurovým máchnutím obrovským válečným kladivem. Doktor Novák se přetočil na záda právě včas, aby viděl rychle se blížící se hlavici nepřítelovy zbraně. Najednou ho něco chytlo za límec a asi o metr a půl popotáhlo. Kladivo narazilo do podlahy, v místech kde ještě před vteřinou bylo doktorovo tělo, takovou silou, že v kamenné podlaze vytvořilo menší kráter. Minotaurus se nyní plně soustředil na bezbranného doktora a plukovníka Kobaina, který se ho snažil chránit. Toho využila kapitán Janíková, obešla nepřítele, uchopila svoji improvizovanou zbraň oběma rukama, napřáhla se a bodla. Špice kosti se svezla po hraně koženého brnění a zarazila se mu do levého boku. Minotaurus zařval a prázdnou rukou se po kapitánce ohnal. Ta stála naštěstí dost daleko ale i přes to uskočila o kus dozadu. Minotaurus se vzpamatoval a začal se připravovat k útoku na kapitána Janíkovou. Začal pochodovat směrem k ní a zároveň zvedal svoji zbraň k útoku. Kapitán stále ustupovala, ale stěna za ní se neúprosně blížila. Minotaurus znovu zařval bolestí a upustil svoje kladivo. Kostěná zbraň pronikla jeho lehkou zbrojí a zasekla se hluboko do jeho masa. Ve stejném okamžiku se s neuvěřitelnou rychlostí otočil a odmrštil plukovníka dobrých deset metrů daleko. Dopadl do hromady kostí. Jedna ze starých kostí se mu zabodla zezadu do spodní části hrudního koše a kus trčel zepředu ven. Plukovník sklonil hlavu, uviděl že z něj trčí kus kosti a upadl do bezvědomí. Tohoto souboje využila kapitán a znovu bodla minotaura do levého stehna. Minotaurus se skácel na všechny čtyři. Kapitán přešla vedle těžce oddechujícího polozvířete, sebrala jeho zbraň, s velkou námahou zvedla jeho těžkou zbraň a jediným úderem mu doslova rozdrtila krční páteř. Minotaurova mrtvola s rachotem dopadla na kamennou podlahu.

„Výborně,“ ozval se hluboký mužský hlas odněkud ze tmy.
„Porazili jste netvora,“ řekl druhý hlas.
„Zasloužíte odměnu,“ ozval se znovu první hlas, ale z jiného místa. Malou chvíli na to trojici zahalilo světlo a zmizeli někam pryč.

Plukovník Kobain se probudil na tvrdé podlaze, necítil žádnou bolest. Nahmatal místo kde bylo zranění. Našel jen potrhanou uniformu. Od stropu svítilo velmi ostré světlo, které ho na chvíli donutilo přivřít oči. Rozhlédl se kolem sebe. Kousek nalevo ležela kapitán Janíková o něco dál na pravé straně doktor Novák. Místnost byla poměrně malá. Podél dvou stěn stály počítačové terminály očividně antické výroby. U třetí zdi stály dva velké stroje, které jemně hučely a v poslední byly rozměrné dveře. Když se plukovník chystal probudit svoji podřízenou, přišly dvě zahalené postavy.
„Konečně jste se probudil,“ řekla jedna z postav.
„Vítejte v naší laboratoři,“ řekla druhá postava.
„A kdeže to vlastně jsme?“ zeptal se plukovník, postavil se a přešel ke kapitánce.
„Všude a nikde,“ odpověděla první postava.
„Pomáhá nám to zůstat skrytí před ostatními,“ dodala druhá postava. Plukovníkovi se podařilo probudit kapitána Janíkovou a ta se hned pohotově zeptala:
„Proč jste nás sem vzali?“
„Protože jste porazili netvora,“ odpověděla jedna z postav.
„Aby jste dostali svou odměnu,“ doplnila opět druhá. Plukovník zatím došel k doktorovi a snažil se ho probudit.
„Jakou odměnu? O čem to mluvíte? My jsme sem ani nechtěly,“ nechápala kapitán Janíková.
„Tak dobře, začneme od začátku,“ řekla první z posta:, „Jmenuji se Mínos.“
„A já jsem Tauros,“ doplnila druhá úplně stejná postava.
„Jsme to, čemu vy říkáte povznesení Antikové,“ řekl Mínos a zároveň s posledním slovem se plukovníkovy konečně povedlo probudit doktora Nováka.
„Vy jste Antikové?“ vložil se hned do hovoru doktor.
„Ano a nepřerušujte, ke všemu se dostaneme,“ řekl trochu výhružně Tauros a pokynul na Mínose aby pokračoval.
„Původně jsme se povznesly stejně jako většina z naší rasy, ale potom přišla pravidla. To se nám přirozeně nelíbilo a tak jsme hledaly způsob, jak se tomu vyhnout, nebo obejít. Kvůli Mirdinovi už jsme nemohly použit fázové posunutí. Dokonce jsme se kvůli tomu několikrát vrátily do naší původní formy a znovu se povznesly. Nakonec se nám to povedlo, přišli jsme na trochu odlišný způsob povznesení, který nám dovoloval se před ostatními alespoň načas schovat. Ale draze jsme za to zaplatili. Ztratily jsme podstatnou část našich schopností. Díky posledním z nich jsme vybudovali stanici s Hvězdnou bránou, jak jí vy říkáte, a labyrint dole na planetě. Když jsme pak zpozorovali trhlinu mezi vesmíry a plukovníka s doktorem Zelenkou jak skrz prošly, rozhodly jsme se jednat. Za cenu prozrazení můj bratr zmanipuloval zadávací program na vaší lodi,“ najednou se zasekl a jakoby se na chvíli zamyslel.
„Děje se něco?“ zeptal se plukovník.
„Jsou už blízko, musíte hned odejít,“ odpověděl Tauros.
„Užívejte své dary dobře. Spoléháme na vás, musíte svůj plán dotáhnout do konce a pak ještě dál. Jen tak zabráníte zkáze, která se stava ve vašem vesmíru“ podíval se Mínos na plukovníka a mávnutím ruky trojici přenesl zpět na stanici s bránou. Nikdo už na stanici nebyl a tak se plukovník rozhodl vrátit zpět na Zem. Doktor zadal adresu, brána se otevřela a hned jak se ustálil horizont událostí, všichni tři do něj vstoupili.

Velmi velmi zajímavé směřování příběhu jsem moc zvědav co bude dál.

dobrý příběh uvidíme jak se to vyvine

Co k tomu říct? Snad jen všechno má svůj důvod. Jo a je tu konečně první část odpovědi k tomu obrázku co jsem postoval dřív.

Nový svět

Na konci nově vyhlížející asfaltové silnice stálo v zemi zapuštěné starobylé antické zařízení. Po obou jeho stranách stály nové budovy, některé rozestavěné, některé před nedávnem dokončené. Nejblíž k levé straně brány byla přízemní budova s jediným oknem táhnoucím se téměř po celé její přední straně, za kterým se skrývalo centrum řízení provozu brány. Těsně za touto budovou pomalu rostla první vyšší budova. Na opačné straně silnice se nacházela přistávací plocha pro stroje s kolmým startem a pod ní podzemní garáž.

Čilý stavební ruch občas narušilo jen přistání nějakého stroje, nebo příchod nějakého týmu bránou. Každou aktivaci provázela naprosto totožná procedura. Ihned po ustálení horizontu událostí se aktivoval štít zabraňující průchodu nežádoucích návštěvníků. Po příjmu správného signálu se deaktivoval štít a prošel tým, který zamířil do další přízemní budovy v řadě ne levé straně brány sloužící jako zbrojnice.

Relativní klid základny narušila až neplánovaná aktivace brány. Základnou se okamžitě rozezněl poplach. K bráně se snad ze všech stran sbíhali po zuby ozbrojení vojáci. Horizont událostí se ustálil.
„Pozor, nelze aktivovat štít na horizontu událostí,“ ohlásil rozhlasem technik z řídícího centra brány. Někteří vojáci se na sebe nevěřícně podívali. Štít doposud pokaždé fungoval. Horizont událostí problikl. S přibývajícím časem se nervozita v řadách obranných jednotek exponenciálně zvyšovala. Horizont událostí znovu problikl a hned na to z červí díry vyšly tři postavy v uniformách českých vojenských jednotek. Všechny hlavně okamžitě mířily na příchozí.
„Ruce vzhůru!“ zařval velitel.

„Doktore? Určitě jste zadal adresu na Zemi?“ zeptal plukovník Kobain.
„Ano jsem si jistý.“
„No, mně to tak nepřipadá,“ vložila se do diskuse kapitán Janíková.
„Jak dlouho říkali ti antici že jsme byly mimo?“ ptal se doktor Novák.
„Neříkali, doktore,“ odpověděl plk. Kobain s rukama stále nahoře.
„Nestřílejte, jsou to naši,“ ozval se hlas z řídícího centra.
„Známý hlas,“ řekl spokojeně plukovník a dal ruce dolu.
Během chvíle vyběhl doktor Zelenka spolu s majorem Wagnerem provizorním vchodem.
„Plukovníku, pokud jste to vy, byly jste nezvěstní téměř dva roky. Teď nebude klást odpor a necháte se odvést do cely, kde zůstanete než potvrdíme, že nejste nebezpeční,“ nakázal major a ukázal na šestici vojáků, kteří vždy ve dvojici vzali jednoho z příchozích a odvedli je směrem ke stále provizorním celám.

Třetí den od uvěznění
„No tak mi alespoň řekněte jaké je datum, vojíne,“ snažil se zjistit už nejmíň po desáté plukovník Kobain.
„Je mi líto pane, nesmím vám říct vůbec nic, dokud…“
Mladého vojína přerušil příchod majora Wagnera a doktora Zelenky.
„Marku, našli jsme v tvojí DNA jisté nesrovnalosti. Podle našich lékařů nejsi člověk, podle toho co si pamatuju z naší reality bych řekl že jsi teď víc Antik než člověk,“ pokusil se vysvětlit situaci Vašek.
„A co doktor Novák a kapitán?“
„To samé jako u tebe, téměř polovina DNA byla přepsána,“ odpověděl doktor.
„Proto musíte pochopit, že vás nemůžeme pustit,“ dokresloval situaci major Wagner: „Nicméně, přesuneme vás do pohodlnějšího ubytování tady na základně. Z toho co jsem pochopil ze spisů tady doktora Zelenky je šance, že se u vás dříve nebo později projeví nějaká nebo nějaké schopnosti které by vám umožnili útěk. Takže zatím budete nadále pod stálým dozorem a bez povolení nebudete opouštět vaši novou ubikaci.“
„Doufám, že mi konečně někdo vysvětlí, co se tady stalo.“
„Jasně Marku, mám to tady nachystané,“ zamával doktor Zelenka tlustou složkou, co měl u sebe.
Hned na to přišla eskorta, odemkla všechny tři cely a vyvedla všechny tři skoro antiky na denní světlo.

Přízemní budova s celami se nacházela v severovýchodním cípu základny, téměř až na jejím okraji. Celá skupina, šest vojáků s antickými zbraněmi, doktor Zelenka, major Wagner, kapitán Janíková, doktor Novák a plukovník Kobain, se vycházkovým tempem vydala podél severního okraje základny směrem k čerstvě dokončeným ubytovnám. Po cestě míjely jedno staveniště vedle druhého, a kde nebylo staveniště, stály stany sloužící od ubytování přes několik ošetřovat až po část laboratoří. Ubytovny byly šedivé dvoupatrové železobetonové budovy. Skupina nyní již bez majora Wagnera, který se cestou oddělil aby se mohl věnovat dalším svým povinnostem, vešla do třetí budovy od hranice základny. Všem třem byly přiděleny pokoje v patře, hned vedle sebe. Před každými z nich stála dvoučlenná hlídka dvacet čtyři hodin denně. Každý pokoj byl vybaven stejnou malou koupelnou, stejnou postelí, stolkem s židlí a notebookem připojeným k místní síti. Jediná další věc v pokoji byla skříň s čistou uniformou.

O pár hodin později se všichni tři sešli s doktorem Zelenkou v největší místnosti na patře, která v budoucnu bude sloužit jako společenská. Prozatím v ní byly jen dva velké stoly a kolem nich osm obyčejných dřevěných židlí. Doktor Zelenka seděl v čele stolu přímo proti dveřím. Trojce příchozích se usadila vedle sebe po jeho levé straně. Vašek si otevřel složku a začal: „Stalo se toho opravdu hodně co jste byly pryč. Začal bych teda tím co se stalo asi tři dny po tom co jsme zrušili pátrání,“ na chvíli se odmlčel, otočil si stránku a pokračoval: „5.9.1999 nám ministerstvo obrany dalo povolení k vybudování malé stále základny pro bránu, trénování boje s mimozemskými zbraněmi a výzkum zařízení z vraku aurory a samozřejmě později dalších mimozemských technologií. Všechno šlo hodně dobře, někdo na ministerstvu viděl potenciál toho co jsme tady začali dělat a pumpoval do nás neuvěřitelné množství peněz. Zhruba o měsíc později se zástupci USA nechali slyšet, že by takové technologie neměly patřit do rukou tak malého a primitivního státu jako je Česká republika. Tím naštvali nejen nás, ale i spoustu dalších, hlavně evropských států. Najednou se svět začal rozdělovat na tři skupiny. Jedna sympatizovala s USA, k nim patřilo Rusko, Kanada, Japonsko a pár dalších menších států. Na naši stranu se přidala většina evropských států, kromě Španělska, Švýcarska a části východní Evropy. Poslední skupina, dá-li se tomu tak říkat, zůstávala neutrální a vyčkávala co se bude dít. Sem patřila v podstatě celá Asie, Afrika a Austrálie.
11.10.1999 se na nás Američané pokusili o preventivní úder. Díky bohu netušili o našem úspěchu při výcviku pilotů jumperů. Na druhou stranu jsme my netušili, že se jim povedlo ukrást a upravit pět Alkešů.“
Doktor Zelenka se na chvíli odmlčel, podal každému z přítomných podal papír s popisem vlastností amerických lodí.
„Doktore, kolik máme momentálně provozuschopných jumperů?“ zeptala se kapitán Janíková.
„Celkem jich bylo na auroře sto deset. Při dopadu jich bylo sedmdesát devět nenávratně zničeno a dvacet šest poškozeno. Pět jsme jich mohli používat od začátku, ale měli jsme jen dva lidi, kteří byli schopni jumpery pilotovat. Momentálně máme jedenáct funkčních jumperů a deset vycvičených posádek,“ podal doktor vyčerpávající odpověď.
„Takže vrak zničily?“ položil dotaz doktor Novák.
„Zničili celou přední část než se je povedlo zlikvidovat,“ odpověděl doktor a když nikdo neměl další otázku tak pokračoval ve výčtu událostí: „Pár dní se Američané snažili útok hodit snad na všechny státy, které s nimi nesympatyzovaly. Vzdali to když jsme ze zničených alkeshů vytáhli jejich vojáky. Všechno se vyhrotilo přibližně před rokem, když se americké síly vylodili na západním pobřeží Francie u měst Brest, La Rochelle a Bordeaux.“
Všichni přítomní jen nevěřícně vyvalili oči.
„To se je ani nikdo nepokusil zastavit?“ vysypal ze se otázku plukovník.
„Nikdo neměl čas, zamaskovaní připluli až k pobřeží, než se tam kdokoliv dostal měli postavené předmostí a postupovali do vnitrozemí.“
„A co jumpery? I když by byly jen dva, nadělaly by dost škod na to aby si vylodění rozmyslely,“ nechápala neaktivitu českých vojáků kapitán Janíková.
„Nemělo by to smysl, byly by proti obrovské přesile z letadlových lodí,“ předběhl doktora Zelenku, plukovník Kobain.
„Přesně tak plukovníku, navíc od východu se přidalo k útoku Rusko. Během půl roku se fronta přesunula až přibližně do kruhu o průměru přibližně 200 kilometrů kolem Brna. A než se zeptáte, stále se drží na stejném místě. Díky jumperům a další antické technice se blíž zatím neodváží.“
„To snad není možný, jak se jim proboha povedlo dobít celou Evropu do půl roku?“ nechtěl plukovník Kobain uvěřit aktuální situaci.
„Mají energetické zbraně. Inspirovali se u goauldů. Stejná technologie jako u tyčových zbraní, jen v jiném obalu. Vypadají jako M4ka, jen zakončení hlavně je trochu jako otevřená tyčová zbraň. Vystřelují malé energetické pulsy s velkou kadencí. Navíc mají štíty a tuny dalších věcí,“ vysvětlil doktor Zelenka.
„Pořád to nechápu, v naší realitě přece neměli vůbec nic. Žádné energetické zbraně, žádné ukradené lodě, vůbec nic. Touhle dobou sotva začínali s prvními pokusy s naquadahovým generátorem,“ pokoušel se plukovník Kobain pochopit Americký pokrok.
„Tak to nemám tušení, zdá se že všechny jejich nové technologie vychází z těch goualdských, tak se nabízí hned několik možností, ale zatím neexistuje způsob jak si je ověřit,“ odpověděl doktor Zelenka.
„Zní to jako že jsme pěkně v prdeli. Co vůbec máme na obranu, kromě jumperů?“ položil další otázku plukovník.
„Dali jsme dohromady dva štítové emitory, ale nemáme je čím napájet a vlastně ani nevíme jestli fungují. Veškerou energii co máme, používáme na pokrytí spotřeby civilních obyvatel a těch pár firem co nám zbyli. Dál máme dvacet antických pěchotních brnění, devadesát osm pušek a sto dvacet tři menších zbraní. Problém je s ATA genem. Zatím se nám ho nepovedlo syntetizovat a nemáme tak dost lidí schopných je používat. Na frontě je jen patnáct lidí vyzbrojených antickými technologiemi. A nakonec máme rozestavěnou loď, ale momentálně to jde dost pomalu, současný tempem ji dostavíme tak za tři nebo čtyři roky. Máme nedostatek skoro všeho co tě napadne a teď mám na mysli i věci jako jídlo nebo vodu. Navíc civilní obyvatelstvo je na tom dost bledě, cokoliv se nám pro povede získat nebo opravit je hned zničené nebo ukradené.“
„Moc toho není, alespoň máme bránu. Ta nám dává nějaké možnosti, nebo ne?“ ptal se doktor Novák a vzápětí dodal: „Tak mě napadá, jak je možné, že provoz naší brány nekoliduje stou americkou?“
„Američani ji přestali používat potom co se jejich týmy začaly vracet naší bránou. Teď používají na mimozemské cesty alkeše a goualdské nákladní lodě.“
„Kolik jich vlastně mají?“ chtěla vědět Kapitán Janíková.
„To se taky neví, snažíme se monitorovat odlety a přílety, ale je to těžké. Nemáme pořádný senzorový systém a satelity na které se dalo připojit jsou už zničené,“ dostalo se jí odpovědi od doktora Zelenky.
„Myslím, že je čas zvrátit rovnováhu sil,“ promluvil plukovník Kobain.
„Jak to myslíš?“ ptal se pohotově doktor Zelenka.
„Asi už mi došlo co ti dva Antici myslely tím darem,“ řekl plukovník a podíval se na své dva kolegy, kteří už to taky pochopili.
„Pane, máte na mysli Aurelii?“ zeptala se kapitán Janíková.
„Přesně tak, mohla by vyřešit všechny naše problémy,“ potvrdil plukovník Kobain.
„Kdo je Aurelia?“ nechápal doktor Zelenka.
„Ne kdo, ale co. Je to antické město, ani zdaleka se nevyrovná Atlantidě a jí podobným, ale má všechno co budeme potřebovat,“ tvářil se spokojeně plukovník.
„Jen takový hloupí dotaz. Jak se tam dostaneme? Aurelia nemá bránu,“ zapojil se do diskuse doktor Novák, který si už nějakou chvíli něco kreslil na nepotištěnou stranu papíru s informacemi o amerických alkeších.
„To nechte na mě. Vašku, budeme potřebovat povolení pro cestu mimo planetu,“ vymyslel plukovník Kobain nový plán.

Takže? Jedeme dál? Přitvrdíme?

dobrý, jen tak dál

Tak to je hodně hustý, klidně přitvrď ještě více je to hodně zajímavé.

Díky za komentáře, co můžu slíbit jsou nové originální technologie a pár nápadů, které jsou alespoň co já vím dost originální. A taky brzy přibudou vesmírné lodě, některé velmi známé, ikdyž trochu upravené a potom spousta originálních, včetně obrázků jak si je představuju. A jak jste si mohli odvodit ze seznamu dílů, taky přijde na řadu válka, jistě už někteří tuší kdo bude hlavní záporák, některé indicie už v textu jsou. Jinak by se mi hodil nějaký "beta" reader na prodiskutování pár dost kontroverzních věcí, jen jestli to není přehnané. Kdo by měl zájem, tak mi hoďte SZ.

pškný. jen tak dál.
aspon to neni vykradený z jinejch povídek, jako ta co sem čet naposled.

Tak teď trošku kratší část, nicméně velmi důležitá pro další směřování přiběhu.


Část 6. - Tokrové

Na bráně v poušti se ustál horizont událostí, ze kterého vzápětí vyletěla jedna malá loď antické
konstrukce. Loďka si to zamířila do vrchních vrstev atmosféry, aby měla její posádka přehled o co
největší části planety.
„Spouštím hloubkový průzkum,“ oznámila kapitán Janíková ze sedadla kopilota a pokračovala v
rozhovoru: „Proč s námi vůbec neletí i doktor Novák?“
„Říkal něco o emitorech štítů z aurory, nějak jsem těm jeho technoblábolům nerozuměl,“ odpověděl
plukovník Kobain z místa pilota.
„Pokud by alespoň ty dva zprovoznil, byl by to rozhodně krok vpřed.“
„To ano kapitáne, ale ikdyž se mu to povede tak je stejně nebudeme mít čím napájet.“
„Myslíte, že ani jeden generátor nebude použitelný?“ ptala se kapitán, ale odpovědi se nedočkala,
protože systémy jumperu ohlásily objevení obrovské podzemní stavby a vzápětí se ozvala
komunikace.
„Zachytili jsme váš sken, prosím sdělte své úmysly,“ ozval se jeden z tokrů, když jim došlo že byl jejich
úkryt prozrazen.
„Tady plukovník Kobain, ze Země. Přišli jsme sem hledat spojence a obchodní partnery. Máme hodně
co nabídnout.“
„Dobrá, posílám vám souřadnice pro přistání. Budeme jednat na povrchu z očí do očí,“ navrhl tokra.
„To šlo dobře, čekal jsem že to budou víc zdržovat,“ prohlásil plukovník když obdržel koordináty místa
přistání.
„Mám pocit, že jsou jen zvědavý na technologii, která je dokázala odhalit i takhle hluboko pod
povrchem,“ řekl kapitán Janíková.
„Snad nám půjde vyjednávání rychle. Vy kapitáne pro jistotu zůstanete v jumperu a budete
v pohotovosti kdyby se něco zvrtlo. Svobodník Daněk vám bude dělat společnost, ostatní půjdou se
mnou,“ vydal plukovník rozkazy těsně před přistáním. Loď zvířila jen úplné minimum prachu a
lehounce dosedla na čerstvě navátý písek. Zároveň s přistáním se aktivovaly kruhy, ve kterých se
zhmotnila šestice tokrů v pískově zbarvených uniformách.
„Vítám vás na Vorashi. Jmenuji se Thellas, byl jsem pověřen vést s vámi prvotní jednání,“ přivítal
tokra větší část posádky jumperu, když se k sobě obě skupiny dostatečně přiblížily.
„Já jsem plukovník Marek Kobain,“ představil se znovu.
„Tak k věci, co přesně jste nám přišli nabídnout?“ ptal se bez otálení tokra.
„Znovuzrození vaší rasy,“ řekl bez okolků plukovník.

„Co tím myslíte?“ nechápal tokra.
„Vím, kde je vaše královna.“
„Naše královna se ztratila před více než dvěma tisíci lety. Všichni tok'rové věří, že je mrtvá. Pokud
nemáte důkaz, nikdo, včetně mě, vám neuvěří.“
Plukovník Kobain se podíval na hodinky: „pokud šlo všechno podle plánu, měla by být ve své kanopě
na cestě na naší základnu Zemi. Za hodinu očekáváme spojení s velitelstvím, určitě vám poskytnou
důkazů kolik budete chtít.“
„Dobrá, předpokládejme, že bych vám věřil, co požadujete na oplátku?“ zjišťoval stále nedůvěřivě
tokra Thellas.
„Loď schopnou cesty hyperprostorem,“ vznesl jednoduchý požadavek plukovník. Na Thellasově tváři
se objevilo ještě větší zmatení.
„Myslím, že rada bude souhlasit se zapůjčením jednoho Teltaku, ovšem jen pokud mluvíte pravdu a
Egerie skutečně žije,“ odpověděl Thellas.
Než uplynula hodina, měli obě delegace co probírat. Tok’rové zjišťovali jak lidé přišli k tak pokročilé
technologii a jak je tady na Vorashi našli. Kapitán Janíková se zase vyptávala na život v tokerském
podzemí a jak zvládají budovat takové tunely s tak malým množstvím lidí. Kupodivu byly tok’rové
docela sdílní co se jejich a goauldské technologie týká a poměrně dost toho lidem ukázali.
Hodina uplynula jako voda a Thellas s plukovníkem Kobainem a dvěma Tok’ry z jejich rady už čekali v
jumperu až se aktivuje brána a naváže se spojení se Zemí, což se také stalo a okamžik po ustálení
horizontu událostí se na obrazovce objevila tvář pozemského komunikačního důstojníka.
“Plukovníku Kobaine, naše mise byla úspěšná, průzkumný tým navázal kontakt s civilizací na Pangaru.
Přesně podle instrukcí vyzvedli kanopu se stále živou královnou. Nebyla v příliš dobrém stavu a tak
byla přemístěna do nádrže s vyživujícím roztokem a každou minutou se lepší,” na obrazovce se
přepnul záběr do místnosti se spoustou lékařských přístrojů, kterým dominovala nádrž se
symbiontem.
“Zdá se, že mluvíte pravdu, jakmile si ověříme že je to opravdu naše královna, tak vám tu loď dáme
darem,” prohlásil jeden ze zástupců tokerské nejvyšší rady a pokračoval: “ pokud dovolíte, pošlu s
vámi na vaši planetu tři naše vědce, kteří prozkoumají pravdivost vašich tvrzení.”
“Jistě, počítali jsme s tím,” řekl pohotově plukovník Kobain a zároveň se podíval směrem na display
kde už byla znovu hlava komunikačního důstojníka.
“Tady jsme na delegaci připravení,”prohlásil, podíval se kamsi napravo od sebe a dodal: “ do dvaceti
minut vás očekáváme, Země konec,” a s tím se brána uzavřela.
“Thellasy, vážení radní, zavolejte prosím vaše vědce, ať můžeme letět. Tlačí nás totiž čas,” snažil se
plukovník popohnat tokry.
“Jistě plukovníku, ihned budou připraveni. Takovou naději na vybudování celé civilizace Tokrů jsme
snad ještě neměli. Je i v našem zájmu spěchat,” odpověděl jeden z radních a otočil se k odchodu.
Během pěti minut se několikrát aktivovali kruhy a tok’rové si do malé antické loďky přinesli několik
přepravek s vybavením. Při poslední aktivaci kruhů se zhmotnila trojce vědců, kteří ihned nastoupili
do jumperu.

Ještě než se zavřely dveře jumperu, měla už kapitán Janíková zadanou adresu Země a vysílala kód
potřebný k průchodu štítem chránícím bránu. Jakmile obdržela potvrzení, proletěla antické loď zpět
na Zemi, kde zaparkovala na přiřazeném místě.
Plukovník Kobain z místa pilota zadal příkaz k otevření zadních dveří antické lodičky a potom nechal
jumper přejít do úsporného parkovacího módu. Venku se mezitím připravili představitelé českého
státu, mezi nimi i premiér a nejvyšší velení armády. Po krátkém uvítání se byla tokrům nabídnuta
pomoc s jejich vybavením a bez dalšího zdržování se celá delegace vydala do laboratoří k tokerské
královně.
Přibližně v půlce cesty se Marek s kapitánkou Janíkovou se svým doprovodem oddělili aby se šli
připravit na další misi, která jim měla zajistit plnou důvěru lidí a svobodu, kterou potřebovali aby
mohli lidstvo rychleji postrkovat kupředu.
V laboratoři se tokrové dali ihned do práce, vylepšili roztok ve kterém plavala Egerie aby pro ni byl
přirozenější a hned na to se dali do skenování a porovnávání dat s jejich údaji, občas odebrali nějaký
vzorek tekutiny od symbionta v nádrži, občas přidali další složku do roztoku, ale většinou pracovali na
svých přístrojích, co si sebou přivezli. Přibližně po dvou hodinách vedoucí tokerský vědec požádal o
spojení bránou na Vorash.
Brána se vytočila a v komunikační místnosti se na obrazovce objevila tvář známého tok'ry.
“Všechny údaje souhlasí, je to naše královna.” řekl tokerský vědec.
“Výborně, “ neskrýval své nadšení Thellas a stejně tak tokerstká rada, které byla vidět za ním: “lidé
mají svůj teltak připravený tady na Vorashi, rada mezitím bude jednat jak postupovat dále, ty se
zatím starej o královnu tak jak zasluhuje.”
Po té obrazovka potemněla a brána se uzavřela.
Zanedlouho byla už Hvězdné brány připravena šestičlená skupina vojáků, kteří měli na Vorashi
vyzvednout loď. Jakmile se ustálil horizont událostí, všech šest jich prošlo a brána se zase
deaktivovala.

dobrý díl

díl dobrej, ale hrozně krátkej.
jinak, podle mě by při prvním setkání měli bejt toktové podezřívavější a ne tak otevřený. a dám zemi jenom tak loď byť za cenu jejich královny? to by mělo bejt několik lodí třídy hatak a ne jedna lodička

Super díl moc se těšim na další můžu jen hádat kam mají asi v tom Teltaku namířeno

Pěkné, krátké, výstižné.

Dámy a pánové, drazí čtenáři,

přemohla mě ukrutné lenost a další neodkladné povinnosti, ale už mám splněno a přináším vám malé rozuzlení předchozích událostí a taky malé zamotání událostí následujících. Jako vždy, dejte vědět co si myslíte a co si myslíte že bude následovat. Tentokrát jsem opravdu zvědavej jestli se někdo trefí

Kdoví kde
“Musí pokračovat, nesmí se zastavit, Zemi obsazuje nepřítel.”
“Spása je na cestě, oni to zvládnou, věř jim. Minos jim sice nestačil dát všechno, ale bude to stačit. Jakmile se jim podaří přistát, mají napůl vyhráno.”
“Uvidíme, ale určitě budou potřebovat i Atlantis.”
“Ta už ale sama moc dlouho nevydrží!”
“Však já už se postarám aby vydržela než přijdou, i kdyby mě to mělo stát život.”
“Jak myslíš starý brachu,dělej jak myslíš.”

Teltak
V teltaku letícím hyperprostorem se tísní třicet pět lidí a jeden tokra na místě pilota.
“Markysi, kolik nám zbývá k cíli?” zeptal se plukovník Kobain.
“Ještě vašich patnáct minut,” odpověděl tokra.
“Už tu začíná být hrozný vzduch,” ozvala se kapitán Olga Janíková odkud z nákladního prostoru.
“Podpora života tu není stavěná na tak dlouhou cestu s takhle velikou posádkou,” řekl Markys zpoza pilotní konzole.
“To už vydržíme, už jsme skoro tam,” poznamenal Vašek Zelenka opírající se o sedadlo kopilota.

Po uplynutí času se nad modro-zelenou planetou otevřelo hyperprostorové okno a malá loď gouldského desingu se usadila na oběžné dráze.
“Vyhledávám anomálie,” oznamil pilotující tokra.
“Zaměřte senzory na tuhle ohlast,” ukázal mu Marek čtverec uprostřed obrazovky.
“Nic tam není plukovníku, musel jste se zmýlit,” řekl tokra.
“Ne, určitě tam je. Vstupte do atmosféry a podíváme se zblízka,” nechtěl to plukovník vzdát.
Markys jemně posunul ovládání a loď se dala do pohybu k diskutovaným souřadnicím.
“Pane támhle, jak nerostou stromy, ta mýtina má povědomý tvar,” řekla kapitán Janíková když se jí povedlo prodrat se za pilotní křeslo.
“To bude ona, je maskovaná, máme štěstí že ji prozradili stromy,” konstatoval doktor Zelenka.
“Markysi, pomalu se přibližujte. Jakmile se dostaneme do maskovacího pole najdeme místo na přistání,” radil Marek pilotovy.

Goauldská loď se přiblížila k mýtině a po velmi mírné spirále klesala z okraji lesa. V jednom okamžiku se výhled z lodi dramaticky změnil. Místo zelené louky se objevila stavba nepopiratelně antického původu.
“Je ještě krásnější než jste popisoval pane,” rozplývala se kapitánka nad krásou antického města.
“Opravdu je nádherná, pojďme na přistání. Markysi, támhle, u paty té krajní věže je přistávací plocha pro lodě,” řekl plukovník Kobain.
“Vidím ji plukovníku, přistáváme.”
Markys s lodí zkušeně přistál u krajní věže centra města a celá posádka lodě se hned hnala ven se nadýchat čerstvého vzduchu. Po padesáti hodinách cesty na samotný okraj galaxie v malé lodičce to bylo pochopitelné. Jako poslední vystoupil Marek s Markysem.
“Nic takového jsem ještě za těch 2157 let co létám galaxií neviděl,” žasnul tokra.
“A to je teprve začátek, počkejte až uvidíte interiér, to je teprve mazec,” povídal Marek a začal rozdělovat posádku do týmů aby mohly co nejrychleji letět zpět na Zemi.
“Tým jedna a dva půjdou s doktorem Zelenkou do kontrolního centra motorů. Týmy tři a čtyři s kapitánem Janíkovou do hlavní rozvodny. Zbytek se mnou do hlavní řídící místnosti. Markysi, jdete se mnou?” zeptal se nakonec Marek zatímco první dvě skupiny se už vydali do útrob antického města.
“Jistě plukovníku, jsem nesmírně zvědavý na technologie tohoto místa,” odpověděl Markys.

Po se i poslední skupina vydala k transportéru v přízemí nejbližší věže. Energie ve městě i po tisících letech stále proudila a tak byly cesty ke všem třem cílů velmi rychlé. Všichni měli předem rozdělené úkoly a všichni lidé prošli základním školením v používaní antických počítačů. Práce šla od ruky a běhěm necelé půlhodiny byly týmy připojeny na vnitřní komunikační systém města a pomalu končili se základní kontrolou stavu celé stavby. V průběhu kontroly města se plukovník Kobain usadil do ovládacího křesla uprostřed místnosti a přidal se k diagnostice města a mezitím co běžel diagnostický software, si doplňoval informace o možnostech města.

“Plukoníku, vybité ZPM jsme vyměnili za nové a jsou tu uskladněné ještě tři další,” ozvala se vysílačkou kapitán Janíková z centrální rozvodny energie.
“To jsou dobré zprávy kapitáne, jakmile doktor Zelenka dokončí kontrolu motorů tak odlétáme. Právě začínám předstartovní přípravu.” odpověděl plukovník a s pomocí ovládacího křesla aktivoval jeden po druhém systémy potřebné pro cestu vesmírem. Asi po deseti minutách se vysílačkou ozval tým doktora Zelenky, že obě sady motorů jsou v pořádku a že můžou odstartovat.

Chviličku na to už se malé antické město Aurelia zvedalo z povrchu planety a zanechalo za sebou jen kus spálené země. Během dvou minut se město chráněné štítem už vznášelo na oběžné dráze a připravovat se ke skoku do hyperprostoru směrem k Zemi.

Během cesty hyperprostorem část týmů zůstala kontrolovat stav energie a motorů, ale část se ve tříčlenných skupinkách vydala prohledávat další části Aurelie. Po prvních šesti naprosto bezproblémových hodinách letu se úplně všichni sešli v zasedací místnosti aby si předali informace o všem na co během průzkumu narazili.

“Desátníku, začněte,” pokynul plukovník Kobain na jednoho ze svých podřízených.
“Při průzkumu jsme narazili na hangárovou věž pro jumpery, zde,” ukázal na zobrazené holografické mapě a pokračoval:” nachází se v ní dvě stě padesát přistávacích míst, z toho je sto dvacet devět obsazených. U paty věže je pak servisní hala. V dalších věžích kolem jsou jen ubytovací kapacity.”
“Děkuji desátníku, pokračujte vy,” ukázal na člověka v uniformě, ale bez označení hodnosti.
“Jistě plukovníku, můj tým a tým inženýra Vávra začal průzkum zde,” ukázal na hologramu: ”a pokračoval tudy, než jsme narazili na obrovské hydroponické systémy. Celkem jsme nahlédly do šesti hal, všechny jsou plné systémů vertikální hydroponie, každý obsluhovaný automatickým systémem pěstování a sběru. Z toho co jsme pochopili je možné je konfigurovat na jakékoliv rostliny, které se vejdou do pěstebních buněk. Navíc tato technologie zrychluje vegetační cyklus rostlin přibližně na trojnásobek, takže budeme mít první čerstvou zeleninu za nějaké dva nebo tři týdny, podle informací z terminálu je možné takto zásobovat až půl milionu lidí, ale negativem je vysoká spotřeba energie.”
“Děkuji, to jsou skvělé zprávy, s energií si zatím starosti dělat nemusíme, pokračujte další,” ukázal plukovník na dalšího člověka v řadě.
“Můj tým šel tudy,” ukázala žena v uniformě s červeným křížkem: “jak jsme předpokládali, v těchto dvou věžích se nachází nemocnice. Přibližně tři sta pokojů po dvou lůžkách, dále pak operační sály, laboratoře a sklady zdravotnického materiálu. Celkově dokonale vybavená nemocnice.”
Lékařka se nadechla a chtěla pokračovat další větou, ale přerušil ji příchod doktora Zelenky.
“Nenechte se rušit, pokračujte doktorko,” řekl a posadil se na poslední prázdné místo u stolu.
“Už jsem jen chtěla dodat, že bude nějaký čas trvat než se personál na Zemi naučí zacházet s takhle vyspělou technikou,” řekla doktorka.
“S tím počítám, po přistání vám bude k dispozici kapitán Janíková. Vědomosti, které ji předali antikové se týkají převážně věcí, které pomohou civilnímu obyvatelstvu,” představil plukovník Kobain část dalšího postupu.
“Říkáš, že kapitán má vědomosti, které pomůžou civilnímu obyvatelstvu. Jaké máš teda ty?” ptal se doktor Zelenka.
“Tak jak říkáš, kapitán má vědomosti, které usnadní každodenní život běžným lidem, doktor Novák získal znalosti o vojenské technice a já mám takovou směs. Neznám detaily jak antické věci fungují, ale mám znalosti jak je ovládat a co všechno je s nimi možné udělat. I tak mám pocit, že toho všichni tři známe jen malý zlomek. Myslím že Minos a Tauros nestihli dokončit celý proces implantace vědomostí.”
“Dobře a není nějaké způsob jak to dokončit, a nebo získat víc někde jinde?” měl doktor Zelenka další otázku.
“Spousta toho je na Atlantis, ale ta je momentálně mimo náš dosah a pak by přicházela v úvahu studnice vědomostí. Ta zase ale obsahuje jen informace před odchodem Antiků do Pegasu.”
“Takže v ideálním případě budeme muset získat obě dvě,” konstatoval Zelenka.
“Přesně tak, až pořádně zabezpečíme naše pozice v za Zemi tak se vydáme pro studnici vědomostí a Atlantida bude muset počkat až dokončíme některou loď třidy Daedalos. Jinak se na ni bezpečně nedostaneme, nevím jestli je v téhle realitě vytvořený program pro automatické vynoření,” dořekl plukovník, když se z vysílačky ozvalo hlášení že zbývá patnáct minut do výstupu z hyperprostoru.

Po patnácti minutách se ve Sluneční soustavě otevřelo nezvykle rozměrné hyperprostorové okno, ke kterého vyletělo antické město Aurelia. Sotva město stačilo nabrat kurz na přistání, začalo se k němu stahovat velké množství goualdských lodí. Všechny na něj postupně zahajovali palbu, od kluzáků, přes alkeše až po dvacítku hataků. I přes takové množství zásahů, štítu neubývalo energie a dál pokračovalo ve svém kurzu k Zemi.
“Vašku jak jsou na tom zbraně?” zeptal se plukovník Kobain z ovládacího křesla.
“Funkční, ale tohle město je vybavené jen bodovou obranou, proti stíhačkám super, alkeše možná, ale hatakům s tím neublížíme,” odpověděl doktor Zelenka.
“Fajn, tak jdeme na přistání, možná to bude trochu drncat.”

Velmi pěkný díl, moc se těšim na další díl.