SG-Pulverization 1x14 POZASTAVENO (čtěte poslední příspěvek)

Mno mám z toho smíšený pocity...ale převládají ty dobrý..rozhodně pokračuj...chci vědět jak to bude pokračovat a třeba mě to nadchne jako jiný...ale jinak vcelku slušné...

Zatiaľ úvodný diel
Takže som nezozbierala dosť podnetov na hodnotenie, ale zatiaľ je to fajn a nie je tam nič do očí bijúce zlé Zabila som tým pekných 30 minút, keď som namiesto spania čítala A páčilo sa mi to Uvidíme, čo sa bude diať ďalej

Tak abych to trochu vysvětlila: to povídání má způsobovat takové smíšené pocity není to nejúžasnější ale neřekla bych že je to zas úplný propadák, navíc jsem nejdřív uvažovala, že bych to udělala jako první odstavec z pohledu já hodilo by se mi to totiž do popisování aishiných pocitů ale nakonec jsem si řekla, že takhle to bude lepší... a jak už jsem řekla v úvodníku: začátky budou celkem nudné spíš takové, že se bude pořád něco řešit zajímavé to začne být zhruba od 5 dílů

jinak ještě jednou opakuju Vaše reakce byly z mého hlediska nedostačující (bohužel jsem velmi velký krtik především na vlatní práci) neříkejte mi, že tam nebylo nic hrozného!

nic hroznýho tam nebylo...to buď klidná jen už se nemůžu dočkat toho pátýho dílu ve kterém to podle tebe začne být zajímavý...teď si mě opravdu napla...

No veru, ale ja mám rada aj tie obkecávacie diely
Nečudujem sa, že si na seba kritická, to aj ja, neviem či si už písala nejaké poviedky, ale nie je to typická práca pre začiatočníka, tí mávajú omnoho viac chýb ako blbé členenie, nedelenie na odstavce a tomuto si sa absolútne vyhla Príbehovo zatiaľ tiež sľubné A ja si gramatické chyby veľmi nevšímam

2 mikuliska: jiste ze .....
a myslim ze ta kralovna (jestli to bude hlavni postava)by mozna mohla mit jinou pohavu(nehlede na to ze je zvlastni ze ten jeji hlas je "kouzelny")ale neber to jako kritiku jen sem proste zvyklej ze maji hlavni postavy dobrou povahu z pohadek no.....

je to dobrý opravdu...obkecávací díly mně nevaděj...ale celkem jsem se pousmál u toho jejího "krátkého" jména

Aisha Elie Anja Annie Sandra Amanda Irma Fiona Jane April Roo Ginevra Paige Kathrina Rachel Mary Will Monika Moonová neni zas až tak dlouhe jmeno.....

Nieeeee, absolútne nie....

Nedělejte si z toho srandu ona za to nemůže to já jsem ji tak pojmenovala

Kapitola 2. -Dvakrát a dost

Následující týden probíhal v duchu seznamování. Každý, koho Aisha potkala, byť třeba jen na chodbě, s tím se seznámila, takže ji za nedlouho znalo celé město. Od jednání s Woolseym už se vůbec nechovala tak vznešeně. Vlastně překypovala dobrou náladou, dobrosrdečností a otevřeností. Zatímco ona zjišťovala, že někteří lidi jí sedí méně a s jinými by mohla být pořád, tak lidi postupně zjistili, že Aisha nenávidí, když ji někdo říká slečno, madam, paní apod. nebo se k ní chová, jako ke královně (což samozřejmě zní dost zvláštně, vezmeme-li v úvahu její společenské postavení) anebo jí podlézá, čímž si někteří dost naběhli hned první den její přítomnosti. Stačil jí jediný den a všechny měla omotané kolem prstu. Každého znala do posledního detailu. Jménem křestním i přezdívkou, postavením na Atlantis a na Zemi, minulostí a dalších informací a na všechny se stále usmívala. Na všechny? Kdeže! Sheppard to štěstí neměl. Aisha si od něho udržovala velmi velký odstup a nikdo nevěděl, proč. Johnovi přišlo dost hloupé, aby na něho byla naštvaná kvůli lichotkám. Když druhého dne přišel na ošetřovnu pro nový zinkoklih, protože se mu při včerejším pádu pořádný kus urval, oznámila mu doktorka s překvapením, že noha se zahojila.
„To přece není možné.“ Namítl pplk. „Nemohla se zahojit přes noc. Podívala jste se na ten scan správně?“
„Třikrát.“ Odsekla Jennifer „A, ano, je to divné, ale zdá se, že jsem se na ten scan nedívala pořádně včera. Měl byste být jen rád. Aspoň s Vámi může jít Amanda na nějakou misi.“
„Aisha.“ Odfrkl si „Ona je tak…“
„Skvělá! Že ano?“ rozzářila se dr., patřila mezi ty, se kterými si Aisha tak rozuměla. John jenom nechápavě zakroutil hlavou a vyšel z ošetřovny. Když teď může v klidu chodit, rozhodl se jít si zatrénovat. V tělocvičně byl zrovna Ronon.
„Nechceš si zatrénovat?“ zeptal se sheppard.
„Zrovna jsem trénoval s Roo a… no… promiň, ale dala mi dost zabrat. Už dlouho jsem se takhle nezapotil..“ Rozplýval se Ronon.
„A co se mnou?“
„Ty jsi dobrý, ale ona je skvělá. Ty už chodíš?.“
„No jo… to teď neřeš. A kde vůbec je?“ houkl ještě za Dexem.
„Před chvíli odešla. Sháněl ji Mckay v jedné laboratoři. Znáš je, ty vědce. Uvidíme se pak.“ A s těmi slovy odešel.
Sheppard to nechápal. Co na ní všichni vidí? Vždyť není tak úžasná! No jo možná je hezká, ale že by se všichni chytli na to? Dost pochyboval. V tu chvíli si uvědomil, že si ještě nepřečetl spis z jejího jednání s Woolseym. Možná, že tam najde odpovědi na spousty otázek, které ho napadaly, když někdo řekl „Aisha“.

„Mohu dál?“ zaklepal John na dveře Woolseyho pracovny.
„Prosím.“ Nabídl mu vedoucí křeslo „ Co si přejete?“
„Rád bych si přečetl záznam Vašeho jednání s Aishou.“
„Ale ovšemže. Tady to je.“ Popadl modrou složku z jedné hromádky na pečlivě uklizeném stole a podal ji Sheppardovi.
„Mohl bych si to půjčit na pokoj? Víte, abych Vás nerušil. Doktor si ho chvíli zkoumavě prohlížel a nakonec řekl: „Dobře, ale do 2 hodin to chci mít zpátky.“

Záznam průběhu jednání
Dr. Richard Woolsey X Aisha Elie Anja Annie Sandra Amanda Irma Fiona Jane April Roo Ginevra Paige Kathrina Rachel Mary Will Monika Moonová

21. 9. 2009
zasedací místnost
Atlantis city, Pegasus galaxy

RW: Víte, proč jsme tady?
AM: Jistěže.
RW: A? Jak si to představujete?
AM: To je dobrá otázka. Jak si to představujete vy?
RW: Mám dojem, že jsem se ptal první a je slušností odpovědět.
AM: Slušností… Ano, z toho, co už jsem viděla, předpokládám, že v dnešním světě si slušnosti musíte vážit. Asi už moc slušných lidí není, co?
RW: Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to podíváte. Je slušnost a slušnost. Je slušné někomu otevřít dveře nebo neříhat na veřejnosti ale jinak už dnes lidé nejsou tak vstřícní jako dříve. Na každém kroku na Vás může čekat podvodník vydávající se za chudáka. Vy budete slušná a pomůžete mu a pak zjistíte, že Vám chybí peněženka.
AM: Myslím si, že nebýt podvodníků, nerozeznávali bychom slušné od těch neslušných. Všichni by byli stejní.
RW: Nemyslíte si, že takhle je to lepší? Jak byste jinak věděla komu věřit a komu ne?
AM: V takovém světě byste to nepotřeboval vědět. Každopádně já nevěřím nikomu.
RW: A nám?
AM: Ne.
RW: Tak co tu vůbec děláme?
AM: Jednáme. Pochopte mně, za celý svůj život, a nemůžu říct, že byl krátký, jsem poznala hodně lidí a denně jsem se s nimi potkávala na chodbách Atlantis, či jiných planetách. O spousty z nich jsem si myslela, že mi jsou věrní a vždycky budou mými přáteli a u většiny jsem se také mýlila. Některé nárazy byli příliš tvrdé. Až moc. To mně naučilo hodně. Spoléhám se jen na sebe, nesvěřuji nic, co zvládnu udělat sama druhým. Moje životní heslo je: Nikomu nevěřit a nikdy se nezamilovat.
RW: Jste k sobě dost tvrdá.
AM: V postavení, v jakém jsem já, musím být.
RW: Tím se dostáváme k našemu problému. Vaše postavení.
AM: Moje postavení je pro Vás problémem?
RW: Ne, ovšemže ne. Tak jsem to nemyslel. Poslouchejte. Vy jste Antička, dokonce královna Antiků a toto město patří po právu Vám. Dnes už však nejsou žádní Antikové, kterým byste mohla vládnout. My jsme na Atlantis už více než 5 let a pro mnohé se toto místo stalo druhým domovem. Několikrát už jsme se dostali do potíží a město jsme vždy ubránili. Přestěhovali jsme se z původní planety sem, potom na Zem a ze Země zpátky sem. Už jsme s městem něco zažili… A teď jsme tady všichni pohromadě. Vy i my. Co budeme dělat?
AM: Mýlíte se.
RW: Cože?
AM: Stále jsou Antici, kterým mohu vládnout.
RW: Věřte mi, všichni Antici, které jsme kdy potkali, už jsou mrtví.
AM: Kolik Antiků jste potkali?
RW: Posádky dvou lodí typu Aurora. První posádky byla v hibernaci a loď nakonec vybouchla, druhou zabili replikátoři. Další tady nejsou.
AM: Správně, tady ne. Říkal jste 2, to znamená, že je jich stále ještě 8.
RW: Osm čeho?
AM: Osm lodí typu Aurora s celou posádkou.
RW: Už jsem Vám, Moniko, přece řekl, že žádní další Antikové tady nejsou.
AM: A já už jsem Vám taky řekla, že, ano, máte pravdu, TADY žádní Antikové nejsou.
RW: Jak to myslíte.
AM: Tak, že Antici nejsou v galaxii Pegasus. My jsme vždycky mívali nějaký záložní plán, kdyby se všechno ostatní nepovedlo. Jestliže je pravda, co říkáte a my jsme skutečně prohráli, před odchodem na Zem mělo být do vesmíru vysláno 10 lodí. Přesněji do galaxie Orion. V pravidelných intervalech se měli vracet do Pegasu a kontrolovat zda by už byla možnost návratu.
RW: Jedna z těch posádek, o které jsem mluvil, nějakou dobu na Atlantis pobývala.
AM: Určitě se pokusili kontaktovat i ostatní lodě a k tomu je zapotřebí všechna tři plně nabitá ZPM.
RW: Jenže ty neměli.
AM: Ne?
RW: Ne.
AM: Pak je tedy nekontaktovali. Ale já stále mohu.
RW: No tak, Moniko, copak si vážně myslíte, že dnes, po 10 000 letech budou stále naživu?
AM: Nevím, ale máte pravdu. Po 10 000 letech už asi všichni živí nebudou. Přesto jich mohlo pár zůstat. A budovat se dá i s malým základem. Mám pro Vás řešení: Já povolám své lidi zpět. Vy odejdete s tím, že zůstaneme v kontaktu a stanou se z nás spojenci.
RW: A co takhle: Vy se přestanete honit za snem. Je minimální možnost, že ti další ještě žijí. Já Vám rozumím. Chcete něčemu věřit. Chcete aby Antikové, Vaši lidé, byli stále mezi námi. Jim rozumíte více stejně, jako oni Vám. Ale pochopte, oni už nejsou! My tady zůstaneme, vy tady zůstanete a budeme spolu žít šťastně až do smrti.
AM: Do smrti…
RW: To byl jen vtip.
AM: Tak proč se nesměji?
RW: Nesmíte mně stále chytat za každé slovo.
AM: Jsem Antik, je to má přirozenost. My zvažujeme každé slovo, které se chytáme říct, potrpíme si na tajemnost a jsme dobří na slovní hříčky.
RW: To Vám věřím. DO teď jsem nepochopil přísloví: „Jestliže bys věděl, že světlo svíčky je plamen, pak by jídlo bylo už dávno uvařené.“, nebo tak nějak to bylo. Co to znamená?
AM: K odpovědi musí dojít každý sám.
RW: Jak jinak… Zase jsme se ale odchýlili od tématu.
AM: Já stále věřím, že moji lidé někde jsou.
RW: Je to slepá víra.
AM: To je od Vás kruté.
RW: Život je krutý. Ale je to pravda.
AM: Kdybych se rozhodla pro Váš návrh, Antiky bych nevolala a zůstala bych zde s Vámi, co by to pro mě znamenalo?
RW: Jak to myslíte?
AM: Budu tady navíc. Bud jen překážet, vyčnívat z řady a taky… no, budu se nudit.
RW: O tohle Vám jde? Tak jděte, seznamte se se zdejšími lidmi a uvidíte, že oni Vás mezi sebe přijmou stejně jako Teylu a Ronona. Překážet a nudit se nebudete. Můžeme Vám tady dát práci. Šumíte? Zdravotnictví, botaniku, inženýrství?
AM: Na sezení v laboratořích moc nejsem. Ráda chodím ven. Tam se toho dá zažít víc než mezi čtyřmi zdmi.
RW: Tak to Vám nepovolím. Promiňte, ale na mimo planetární akce jste příliš mladá.
AM: Mladá? Jsem 100x starší než vy všichni tady dohromady a mám 1000x více zkušeností! Je mi 16 946 let.
RW: Páni! Já myslel, že Antici se dožívají průměrně 1000 let.
AM: Ano. Já to ale měla jinak než ostatní. To, že nemám žádné schopnosti, si vynahrazuju na délce svého života. I když bych to chtěla raději naopak…
RW: Copak Vám se dlouhý život nelíbí? Můžete toho tolik udělat. Co já bych za to dal…
AM: Typická chyba lidí. Myslíte si, kdovíjak to není úžasné, žít tak dlouho, ale neuvědomíte si, jak je to těžké, když všichni kolem Vás umírají a vy můžete jenom přihlížet. Nemůžete mít rodinu, protože byste všechny její členy přežil. Kdo by chtěl takový život?
RW: Už rozumím vašemu pravidlu: Nezamilovat se.
AM: Ano…
RW: My lidi se většinou bojíme smrti, ale u Vás to je spíš naopak.
AM: Smrt je jen začátkem cesty. A já už se těším, až se projdu…
RW: Stále si ale nejsem jist, zda bych Vás mohl přiřadit do nějakého týmu.
AM: Zkuste mi věřit. Ukážu Vám, že to zvládnu, jen mi dejte šanci!
RW: Dobře. Vyberu Vám tým-
AM: Ne! Totiž, ráda bych, třeba během příštího týdne, šla s každým týmem na nějakou misi zvlášť a potom si vyberu, se kterým z nich se mi nejlépe pracovalo.
RW: Dohodnuto. Jen bych na Vás měl ještě pár otázek.
AM: Ano?
RW: tak třeba. Nikdy jsem neslyšel ani nečetl o tom, že Antikům vládli králové. V žádných záznamech, hologramech ani nástěnných nápisech o tom není jediná zmínka.
AM: pokud jste si všiml, na všech těchto prostředcích bylo o nás mluveno pouze jako o Anticích, jako o celku. V záznamech není ani slovo o Nejvyšší radě, mém otci ani o jiných panovnících. Přestože jsem byla královna a moje slovo mělo největší váhu, vždycky jsme si životů vážili stejně. Proto nikdy: „Náš král rozhodl.“ ale „Antický lid rozhodl.“ Výjimkou je záznam, který jsem Vám před chvíli ukazovala.
RW: Kéž by to tak fungovalo i v dnešním světě.
AM: Kdo by si to nepřál…
RW: Jak je vlastně možné, že nemáte žádné schopnosti.
AM: Každý Antik, který se kdy narodil, získal jednu schopnost. Jednu jedinou. Jakou to hodně záleželo na jeho AGO, AGO jeho rodičů a na schopnostech jeho rodičů. Jestliže měli oba stejnou schopnost, bylo nanejvýš možné, že ji jejich potomek zdědí. Když měli různé, bylo pravděpodobné, že získá jednu z nich, ale u obou variant byla vždy šance, že získá úplně jinou. U Antika se schopnosti projevují už od mala. Jenže je rozdíl schopnosti mít a schopnosti ovládnout. Někteří Antici své schopnosti neovládli do konce života, ale takových bylo málo. Ovládnutí schopností vyžaduje velkou psychickou sílu. Můj otec byl empat. Věděl, co lidé v danou chvíli cítí. To se mu hodilo, když potkal mou matku. Tu jsem nikdy nepoznala a otec o ní nikdy nemluvil. Nevím, jaké měla schopnosti, ale vím, že nějaké měla. Abych odpověděla na Vaši otázku. Nevím, proč nemám žádné schopnosti. Moji rodiče je oba měli. Za celých 16 946 let se u mě ani náznakem neobjevili. Někteří u mě za schopnost považovali tu dlouholetost, ale u nikoho se nikdy nic podobného nestalo a tak většina tvrdila, že jsem prostě vadná.
RW: Vyčerpávající vysvětlení. Ještě jedna otázka: Jak je to vlastně s tou Vaší dlouholetostí? To jste jako byla 1000 let mimino nebo jak?
AM: Ne, to ne. Další věc, kterou má na svědomí AGO. Když jsme ještě děti, rosteme rychlostí jako lidi. A pak přijde den, který je pro každého Antika největší událostí života. U každého je to jindy. V tu chvíli Antik přestane růst normální rychlostí a jeho vývoj se zpomalí. U mě to bylo tak, že každých 1000 let pro mě bylo jako 1 rok pro člověka, ale pouze fyzickým růstem.
RW: takže když Vám je 16 000?
AM: 16 946 a ano. Je to v postatě, jako necelých 17let. Ale pořád nezapomínejte, že pouze fyzicky a já už jsem dospělá! Psychicky už jsem na tom lépe než mnozí odsud.
RW: Z mé strany už je to všechno. Co vy máte nějaké otázky?
AM: Atlantis je přece jenom moje město. Chtěla bych mít přístup ke všem záznamům a hlášením, jak minulých tak budoucích. A taky jistou účast na velení.
RW: Hlášení a všechno ostatní Vám bude samozřejmě pně k dispozici, ale myslím, že to tady vedu dobře a nemám pocit, že by do mého rozhodování musel někdo zasahovat.
AM: Hmm… Budu tedy jen sledovat Váš styl velení a k případnému zásahu se uchýlím jen v krajním případě. To je ode mě vše.
RW: takže si to ještě shrneme: Zůstaneme tu my i vy. Během příštího týdne si vyberte tým, do kterého budete zařazena. Budete mít přístup ke všem materiálům i možnost, řekněme, mluvit mi do velení. Všechno sedí.
AM: Stoprocentně.
RW: Takže já to teď oznámím mým lidem. Určitě už jsou zvědaví, jak jsme to vyřešili. A ještě se za mnou později stavte a sepíšeme smlouvu.
AM: Tak jdeme.

Použité zkratky: AM: Aisha Moonová, RW:Richard Woolsey
Začátek jednání 12:34
Konec jednání 14:28

John si po dočtení umanul, že si prostě musí něco zjistit. Zvedl se a odešel z pokoje.

Aisha seděla ve svém pokoji na posteli a pročítala si složky členů expedice na Atlantis. Odložila záznamy o Schan Ha My a popadla další z hromady trůnící na stole. Sheppard John přečetla si jméno na obálce a otevřela ji. Na úvodní straně ji uvítal milý úsměv vojáka, který jí od začátku vůbec nebyl po chuti. Pročítala si základní údaje, jako datum narození, když si uvědomila, že informace téměř nevnímá, jak pořád bloudí očima na fotografii, tak honem otočila na další stránku, kde už byl spis rozsáhlejší. Neuposlechnutí rozkazu, urážka nadřízeného, lehkomyslnost, jednání na vlastní pěst, další neuposlechnutí rozkazu a další urážka nadřízeného a to všechno jen v prvním odstavci. To bude pěkné kvítko, pomyslela si Aisha a četla dál. Během pár vteřin se její mínění změnilo, když došla k větě: „V rámci neuposlechnutí rozkazu bylo zachráněno 38 dětí a 15 žen.“ a pak tam byla další: „Ohrozil celou akci pro záchranu poručíka Susan Parkerové. Mise splněna, poručík Parkerová zabita.“ Aisha pročítala záznamy z jeho služby na Zemi, až konečně došla k službě na Atlantis. „ Na majorův rozkaz byl Athosanský národ po Wraithské sklizni evakuován na Atlantis.“, „ Zastřelil plk. Summera ve chvíli, kdy se na něm krmila Wraithská královna.“ Tato věta Aishe vyrazila dech. Věděla, že k takovému činu je zapotřebí silné psychicky, téměř, jako je potřeba k ovládnutí schopností. Zabít někoho, koho znáte, koho si vážíte je jedna z nejtěžších věci vůbec, přestože víte, že tak dotyčnému pomůžete. Aisha četla dál a každá další věta pro ni byla překvapením. Když už byla téměř u konce, rozlehl se jejím pokojem zvuk zvonku upozorňující na návštěvu. Aisha odhodila složku na postel, přešla ke dveřím, mávla rukou nad panelem a dveře se otevřely. Aisha zůstala zaraženě stát, protože tvář, do které teď hleděla, byla přesně ta, kterou před pár minutami viděla na fotografii.
„Co si přejete podplukovníku?“ zeptala se jako vždy trochu povýšeně.
„Chtěl bych se omluvit… no, jak jsem Vám tak podlézal…“ vykoktal rozpačitě Sheppard a Aisha ho beze slov pustila do pokoje.
„V pořádku. Neměla jsem na Vás tak vyjet. Nevím, co mně to popadlo. Obvykle se ovládám lépe a to že jste mi lichotil, nebyl vůbec důvod k tomu, abych na Vás tak zaútočila.“ Rukou mu pokynula k židli u nočního stolku a sama se v tureckém sedu se zády narovnanými jako podle pravítka posadila na postel. John sklonil hlavu a pohled mu padl na složku, která ležela vedle Aishy, „Četla jste moje záznamy?“
„Ano. Pročítám si záznamy všech lidí tady, ale nikdo z nich nemá tak bujný životopis jako vy, což mně přivádí na pár otázek.“
„Na jaké třeba?“
„Ta…“ prolistovala jeho složkou, až našla hledanou pasáž, „tady to je, Susan Parkerová-„
„Ano na poručíka si pamatuju…“
„To Vám věřím. Ohrozil jste celou akci pro její záchranu. Vy jste spolu něco měli?!
„Proč Vás vždycky napadne tohle…?“
„Nás?“
„Prostě všechny. Každý se na to ptá.“
„Neodpověděl jste mi na otázku.“
„Ne, nic jsem s ní neměl. Byla to jen má blízká přítelkyně. Dělali jsme spolu dva roky v Iráku. Ostatně tohle bych klidně udělal znovu pro každého v tomhle městě bez výjimky. Ti lidi tady jsou pro mě… no… asi, jako rodina…“
„Jste jiný, než jsem si myslela.“
„Hmm… chcete se zeptat ještě na něco?“
„Na všechny otázky jste už odpověděl.“ Řekla s úsměvem.
„A můžu se zeptat na něco já??“ Aisha si ho chvíli zkoumavě prohlížela, až musel John uhnout pohledem, protože se do těch jejích očí prostě nemohl dívat.
„Dobrá tedy. Pokud uznám za vhodné, odpovím.“
„Vážně Vám je 16 000let?“
„Ne, je mi 16 946let.“
„Jo, to jsem myslel, ale uznejte, že se tomu dá těžko věřit při vašem vzhledu.“
„Na vzhledu nezáleží. Vnější zjev nás často klame. Lidé by se měli dívat dovnitř. Kolika konfliktům bychom se s takovým přístupem vyhnuli…“ na chvíli oba zmlkli a pluli ve vlastních myšlenkách, až se Sheppard opět zeptal: „ Jak dlouho teda budete žít?“
„Doufám, že co nejméně, ale při mém pomalém tělesném vývinu to vypadá tak na 100 000let.“
„Když teda tolik a nemáte žádnou schopnost, není možné, že právě tohle je Vaše schopnost?“ Aisha se na něho znovu podívala tím svým rentgenovým pohledem, až Sheppard opět vyhlédl z okna.
„Ne. Všichni Antici trpěli dlouholetostí. U mě se to jenom trochu víc vyvinulo.“
„Proč pořád ‘trpěli‘? Mně to přijde úžasné“
„Já to považuji za prokletí…“
„Četl jsem záznam Vašeho sezení, znám Váš názor, raději byste žila, jako my. Ale Váš život má i své výhody. Hodně se toho naučíte, potkáváte nejrůznější lidi, vidíte, jak se mění styl, můžete navštívit spoustu míst a další.“
„Tohle všechno za cenu životního utrpení.“
Sheppard to dál nekomentoval, jeho názor nezměnila, tak se radši ptal dál.
„Když jste sem přišla a začala jste mluvit měl jsem takový zvláštní pocit a když jste potom zpívala, cítil jsem se tak unaveně… Co to bylo?“
„Nevím… Náhoda?“Aisha se postavila a přešla na balkón.
„Je to krásné, že?“ řekl John, který ji následoval.
„Města jsou krásná. Atlantis není jen tak obyčejné město. V jeho blízkosti si každý připadá jako jediný ve vesmíru, téměř indisponován. Dokud si na jeho kouzlo nezvykne.“
„Vy píšete básně.“
„Ne, jsem jen Antik a navíc jsem se tady narodila.“
„A jaké to bylo? Tady vyrůstat?“
„Bylo to to nejúžasnější dětství, jaké jsem mohla mít. Lepší prostředí si ani nedovedu představit. Někdy si říkám, že jsem si to ani nezasloužila. Ať jsem šla kamkoliv, všude byli jen známí lidé. Stačilo jen pár měsíců cupitat po chodbách a už jsem to tu znala jako vlastní boty… A ze všeho nejvíc nás děti bavilo objevovat tajné chodby.“ A při té vzpomínce se usmála. „Doteď si nejsem jistá, jestli jsme našli všechny. Bylo to krásné, dokud jsme byly děti.“
„Kdy antik přestane být dítětem? U nás jsou jako dospělí všichni starší 18let. Jak se to bralo u Vás?“
„Ptáte se mně na podobné otázky, jako se ptal pan Woolsey. Jak jsem říkala, do určité chvíle děti rostou tak rychle, jako lidé. Od chvíle, kdy se růst zastaví nebo lépe řečeno, zpomalí už je antik dospělý, může mít děti, vybrat si své místo ve městě apod. U každého je to jinak, někdo se stane dospělým ve 14, někdo třeba až ve 20.“
„A kdy to bylo u Vás?“
„Bylo mi 16. Přesně 16let, 2 měsíce a 7 dní.“
Jak to víte,“ podivil se sheppard jejímu přesnému určení.
„Nikdo u antiků na to přišel. My to prostě poznáme. Bylo to, jako bych se celá od základů měnila, všechno jakoby se předělávalo. Nevím, jak je to možné, ale řekla bych, že za to může AGO.“
„Pořád to Vaše AGO nechápu...“
„Je to tak jednoduché a přitom nesmírně složité. Pochopíte to, ale chce to více času, taky je možné, že to nepochopíte nikdy. Tak mně napadá, že i vy ho máte. Máte antický gen a to je u vás v podstatě AGO.“
„Myslím, že už to začínám chápat.“
„To sotva. Chce to víc času! Mně to trvalo téměř 300let! Máte ještě nějaké otázky?“
„Ano totiž ty Vaše vlasy…“ začal a podíval se na ni. Cop tentokrát neměla smotaný kolem hlavy, ale volně jí splýval až pod kolena.
„Co je s nimi?“
„No ta délka je…PÁNI! Úžasná.“
„Děkuji.“
„Jak dlouhé je máte, a nebudou Vám překážet na misích? Nemyslíte si, že by bylo lepší je zkrátit?“
„Za prvé: Jak dlouhé jsou, se nedovíte, protože mám vždy nějaký účes, takže za druhé mi rozhodné překážet nabudou a za třetí: NE! Moje vlasy je jediná věc na mně, kterou si tak vydržuju. Nikdy je nezkrátím ani o centimetr. Ten, kdo by mi s nimi chtěl něco udělat, bude litovat, že se vůbec narodil!“
„Já se jen ptal! Nemusíte mně za to zbít.“ zasmál se.
„O tom už nemluvte!“ cedila skrze zuby.
„Jistě s nůžkami v ruce se Vám budu raději vyhýbat.“
Aisha se už však neusmívala a John na ni poznal, že je něco špatně.
„Omluvíte mně?“ zeptala se ho poněkud jedovatě.
„Jistě.“ a vyšel z pokoje, „Nashle-“ dveře se před ním zabouchly, „-danou“ dořekl a nechápavě na ně zůstal zírat.

dneska opět kecací díl... jinak Vás znovu žádám o kritiku

a pro ty kteří chtějí vědět víc (hraju si na primu) v každém díle řekne Aisha něco, co bude velmi důležité pro další díly... je to opravdu v každém díle a jsou to jenom věty, náznaky nebo i slova, která se na první pohled zdají zbytečná a bývají dost nenápadná... jenom Vás chci trochu navandit na pečlivější čtení ale je to tak

Kritiku čakaj na druhý deň Asi to budem čítať v škole cez prvé dve hodiny....

jop...tak soce je to hodně upovídaný ale začíná se mi to i docela líbit...už aby byl další díl...ať mám co číst... rozhodně pokračuj

Myslím, že možno viem kam mieriš tými vetami, ktoré Aisha povie a sú tam tak poskrývané. Lebo, neviem, ale mám pocit že som pochopila veľa vecí teraz
A ešte - myslím že viem, prečo si Aisha podvedome udržiava od Johna odstup. A.... sama to povedala.... A už viac nepoviem A dúfam že je to tak.

A veľmi sa mi to páčilo ! Už sa neviem dočkať na ďalší diel a dúfam že bude skoro !!

pekn vlmi moc sem zvedavy jake slova nebo vety nebo naznaky to budou......

Dneska se malinko vyhneme kecání

Kapitola 3. – Tak to všechno začalo… nebo skončilo?

„Kde je Fiona?“ nadhodila u snídaně Teyla.
„Kdo?“ zeptal se Ronon.
„Naše nová společnice.“
„Je s týmem majora Whitse.“ oznámil John.
„Myslím, že bychom jí měli říkat jen jedním jménem. Takhle jsou kolem toho jenom samé zmatky. Navrhuji Roo, to je nejpěknější.“ řekl Ronon.
„To je dobrý nápad, ale Roo se mi moc nelíbí. Fiona je hezčí.“ namítla Teyla.
„A co takhle: budeme jí říkat prosté Aisha. Je to hned její první jméno. Myslím, že to tak bude nejlepší.“ navrhl Sheppard. Ještě chvíli se dohadovali, ale nakonec se usnesli, že aisha bude přece jenom nejvhodnější a během pár minut bylo takto dohodnuto celé město.

„Mon-. Tedy Aisho! Vy už jste zpět? Čekali jsme Vás o něco později.“ přivítal dr. Woolsey příchozí tým v doprovodu s Antičkou.
„Na posouzení týmu nepotřebuji celý den.“ usmála se na něho, „A navíc tam toho nebylo stejně moc k práci. Dr. Khalinski našel nějaké naše sloupy a v předpokladu, že jde o významný archeologický objev, se pustil do překladu. Nechal toho teprve až jsem mu řekla, že je to jen pár receptů.“
„Antická kuchařka?“
„Tak něco. Jsme géniové, ale máme své mouchy. Psát takové malichernosti po stěnách…“
„Vy stále věříte, že ti ostatní žijí?“
„Nikdy nepřestanu věřit.“
Woolsey jen zakroutil hlavou a pokračoval: „Tak jak se Vám líbil Whitsův tým?“
„Dovíte se, všechno se dovíte… Trpělivost. Který tým si vyberu, Vám oznámím na čtvrteční poradě.“ usmívala se stále Aisha, „Ještě mi chybí… 5 týmů: majora Westa, pplk. Shepparda, majora Thakese, kapitána Thompsonové a majora Lorna.“ odpočítávala na prstech.
„Ty nejlepší si necháváte na konec co?“
„Tak to by konec musel být už od začátku. Nedá se určit, který tým je nejlepší. Všechny jsou skvělé. Všechny mají své přednosti i své chyby. Bude to těžké rozhodování.“

„Tak co pěkného jste si s Aishou řekli?“ zeptal se Ronon Johna při tréninku.
„O čem to mluvíš?“
„Zahlédl jsem tě předevčírem, jak vcházíš k ní do pokoje.“
„No a?“
„No tak, nehraj to na mně.“ ušklíbl se Ronon, „Všiml jsem si, jak se na ni díváš. Já jsem taky chlap a vím, že takhle se muž na ženu dívá jedině, když ji má v-“
„Hej!“ přerušil ho Sheppard a vykryl jeho kopanec, „Abych nezačal o Amélii.“
„Já aspoň Amélii nezapírám. Zato ty…“
„Prosím tě, vždyť Aisha je hrozná. Je panovačná, namyšlená stará…“
„Krásná, milá, hodná, chytrá, silná.“
„…není můj typ a co sem přišla, leze mi na nervy.“ dořekl Sheppard a dělal, jakoby jeho předchozí poznámku neslyšel.
„Jak myslíš…“ pokrčil rameny Ronon, ale myslel si svoje.
„Au!“ vyjekl John a začal si masírovat holeň, „To bylo za co?“
„Jaktože vlastně cvičíš? Neměl jsi s tou nohou něco?“
„Vypadá to, že se Kellerová spletla. Ne, že bych si stěžoval, ale přísahal bych, že mně ta noha fakt bolela.“
„Hypochondre.“ sykl Ronon a zcela nečekaně udeřil Shepparda levačkou do trojúhelníku, až mu vyrazil dech.
„Dáme – si… pauzu“ vykašlal John a složil se na lavičku.
„Dobře. 5 minut, ale pak začneme s holemi.“

„Tak hele. Řeknu Vám to stejně, jak jsem to říkala ostatním. Chovejte se tak, jak se na misích obvykle chováte. Jako bych tam ani nebyla. Nepředvádějte se a ani ze sebe nedělejte idioty, kdybyste mně do svého týmu nechtěli. Dokážu Vás poznat i z obyčejného sezení na kamenech. Jasné?“ začala jako tolikrát předtím Aisha misi, tentokrát s týmem majora Lorna.
Ozvalo se souhlasné mručení a pak všichni společně prošli Bránou. Nacházeli se na planetě, kterou vybrala Aisha, a na kterou chodila s každým týmem. Byla to klidná, neobydlená planeta podobající se Zemi. V okolí Brány byla většinou tráva, na obzoru se tyčilo až do oblak jakési pohoří a si 2 km od nich byl smíšený les, jímž protékala říčka.
„Zachycuji nějakou energetickou stopu.“ ozval se dr. Smith.
„Kde?“ zeptal se Lorne.
„Hmm… Tímhle směrem.“ a ukázal k lesu.
„Fajn. Jdem to omrknout.“

„Tak, jak jste se měli?“
„Dr. Woolsey, jestli se mně na to budete ptát pokaždé, přijdete o překvapení. Ale když už se ptáte, nic tam nebylo. Sucho, žádné stromy nebo rostliny, jen seschlá tráva a pořádné horko.“
„To jste si to určitě užili.“
„Major Lorne byl nadšen.“ utrousila s úšklebkem Aisha, „Když mně teď omluvíte, půjdu si dát sprchu.“

„Jak bylo?“ vyzvídal Sheppard, když si přisedl k Lorneovi při obědě.
„Normálka…“
„Mohl bys to rozvinout?“
„Nic se tam nedělo. Jen vedro na chcípnutí.“
„Většina týmů, se kterýma šla ven, měla pohodovou misi. Jak nás potom chce posoudit, když se nic neděje.“
„Má své způsoby.“ pousmál se Lorne spiklenecky.
„A nechtěl bys rozvinout tohle?“ Evan si jen pořádně zavdal ze svého hrnku a pak odvedl řeč jinam.

„Na chvíli mě poslouchejte. Jste předposlední tým, který jdu okouknout. Tohle už jsem říkala tolikrát, že se mi o tom i zdá. Po Vás už mi zbývá jen tým kapitána Thompsonové. Chovejte se tak, jak se na misích obvykle chováte. Jako bych tu ani nebyla. Nepředvádějte se a ani se nechovejte jako idioti, kdybyste mně do svého týmu tak strašně nechtěli.“ a při těch slovech Aisha významně pohlédla na Shepparda. „I kdyby se nic nedělo, nevadí, dokážu Vás poznat i z toho, jak brzo si rozbalíte ty svoje proteinové tyčinky, co s sebou nosíte. Jasné?“
Teyla, Ronon, Sheppard i Mckay přikývli a prošli Bránou na vybranou planetu, která však teď vypadala úplně jinak než při poslední návštěvě.
Hvězdná brána byla uprostřed ruin Antického stylu. Nebe bylo zbarveno jemně do oranžova, asi 100 metrů od nich se nacházel les obrovských rozměrů a asi 1 km na východ se rozprostíralo moře s krásnou pláží.
„Rychle! Schovejte se sem za ty kameny!“ přikázal tiše Sheppard.
„Co se děje?“ zeptal se vyděšeně Mckay. John pohodil hlavou směrem k jednomu sloupu, u kterého se o něčem dohadovali 3 Wraithi.
„Jsou tak zaujatí tím svým rozhovorem, že si ani nevšimli, že jsme přišli.“ zašeptala Teyla, „Vypadá to na vědce.“
„Ovládací panel je až u nich, takže bez povšimnutí se zpátky nedostaneme.“ uvažoval Sheppard. „Nějaké nápady?“
„Všechny je postřílíme.“ zareagoval automaticky Ronon.
„Beru to jako plán B. Ještě někdo?“ když nikdo nic nenavrhoval, pokračoval, „Může jich tady být. Možná je tu i Hive, ale nikde nevidím dart. Můžeme je zajmout, nebo aspoň jednoho z nich. Třeba zjistili něco důležitého. Ale jak jsem řekl, nevíme, jestli jich tu není víc-“ najednou zmlkl, protože za sebou ucítil nějaký pohyb. Prudce se otočil. Hleděl přímo do Wraithského stunneru . Nad nimi stála skupinka asi 20 Wraithů a všichni na ně mířili.
„Tak teď už to víme.“ podotkl John a vzápětí byl omráčen.

„Johne. Podplukovníku!“ třepal někdo se Sheppardem. Ten okamžitě otevřel oči a pokusil se postavit. Dost se ale zapotácel, tak ho Teyla, která u něho seděla, přitlačila zpátky k zemi. „Zůstaňte sedět.“ poradila mu. Sheppard se rozhlédl kolem. Byli v jedné věznici pravděpodobně na nějaké Hiveship. Mckay stále omráčený ležel kousek od něho. Aisha dřepěla opřená o stěnu se zavřenýma očima, ale někdo chyběl.
„Kde je Ronon?!“ zeptal se pplk.
„Nevím. Když jsem se probrala, už tu nebyl.“ odpověděla mu Teyla. V tu chvíli se ozvalo tiché heknutí a Mckay sebou škubl. Teyla k němu okamžitě přiskočila. John se postavil a přistoupil až k mřížím. V chodbě nikdo nebyl. Viděl ovládací panel, ale to mu nebylo moc platné, když s ním nemohl nic udělat. Otočil se zpátky do místnosti. Aisha byla stále ve stejné poloze. Mckay se vyděšeně podíval na Shepparda. Ten se od něho musel odvrátit. Žádná záchrana nepřijde. To bylo jisté. Všichni si mysleli, že jsou venku s Aishou na testovací misi. Vrátit se mají až za několik hodin. A to už bude zřejmě pozdě. Věděl, že by to jako voják neměl, ale začínal propadat panice a strachu. Nebál se o sebe, ale o ostatní v místnosti. Samozřejmě taky o Ronona. Radši ani nemyslel na to, co všechno s ním už asi udělali.
„Johne.“ položila mu na rameno ruku Teyla. Otočil se na ni. „My to zvládneme. Už jsme byli v horších situacích. Hlavně nesmíš mít strach.“ připomněla mu a malinko smutně se pousmála. „Mysli na to, že jsou lidi, kteří nás ještě potřebují. Kvůli nim se odsud musíme dostat.“ Určitě myslela na Torina. John nevěděl, co na to říct. Jenom přikývl a otočil se na druhou ženu v místnosti.
„Aisho?“ zkusil opatrně. Vypadala jako v transu, ale jakmile zaslechla své jméno, okamžitě otevřela oči.
„Ano?“
„Potřebuju abyste-“ co však potřeboval, už se nedozvěděli, protože se z chodby ozvaly kroky. Za pár vteřin už se mříže rozestoupily a dovnitř vešla skupinka Wraithů. Jeden z nich se rozhlížel po místnosti a pak něco „zachrčel“ ve wraithštině. Strážní na všechny zamířili zbraněmi a začali je strkat ven. John se nechápavě podíval na teylu, která se taky tvářila překvapeně. Oba mysleli na to samé: Wraithi se nikdy nekrmí takhle hromadně. Vždycky si právě ukořistěné jídlo, dávají po jednom. Sheppard se snažil zapamatovat si cestu, přestože tušil, že ji absolvuje jen jedním směrem. Wraithi je dovedli do nevelkého sálu, jehož zařízení obnášela jediná židle. Strážní, kteří drželi Teylu a Shepparda zůstali stát u stěny, zatímco Mckay byl odveden na židli. Ze stínu vystoupila královna.
„Jistě vy jste ze Země.“ zazněl její hypnotizující hlas sálem. „Poznala jsem Vás hned, jak Vás přivedli.“
„Já jsem velící.“ vykřikl Sheppard. Za tuto opovážlivost schytal ránu pažbou zbraně do kolena. Takový nápor nevydržel a klesl k zemi.
„Na všechny bude čas.“ zahučela královna. „Kde je Země?“ otočila se na Mckaye.
„Nedávno jsem utrpěl otřes mozku. Hodně věcí jsem zapomněl.“ zašeptal Rodney. Byla v něm malá dušička, ale někde v nitru se v něm zrodilo odhodlání nic neprozradit. Královna si odfrkla a dřív než stačil kdokoliv něco říct, začala se na Mckayovi krmit. Ten řval bolestí.
„Ptám se naposledy. Kde je Země?“ vyjela královna na Rodneyho.
„Já… nemůžu.“ vydechl vyčerpaně Rodney. Wraithka bez dalších řečí napřáhla ruku.
„Ne!“ vykřikl Sheppard. Královna otočila hlavu a nepěkně se usmála. „Na tebe taky přijde řada.“ a začala se krmit. trvalo to pár vteřin a Mckayova kostra dopadla na Zem.
„Zabiju tě!“ zařval Sheppard a pokoušel se vymanit ze sevření stráží. Královně se mu jen smála, pak pokynula hlavou a byla jí přivedena Teyla.
„Aisho, nějaký nápad?“ zeptal se už bezradně Sheppard.
„Tohle je na Vás.“
„Cože?“
„Já jen pozoruju.“
„Sakra! Jsi ty vůbec normální?! Tohle už není sranda!“
„Jak jsem řekla, je to na tobě.“
„Doufám, že si mně vezme dřív, než tebe blázne. Nechtěl bych se na to dívat.“
„Kde je Země?“
„To bys chtěla vědět, co?“ odsekla Teyla a stále se prala se svými vězniteli.
„Nebudu tady s tebou ztrácet čas.“ John si mohl vyřvat hlasivky, ale nic to nepomohlo. Po chvíli ležela na zemi mrtvá i Teyla.
„Ty už snad budeš rozumnější.“ zadoufala královna, když vzpouzejícího se Shepparda Wraithi hrubě posadili do židle.
„Kde je Země?!“
„Kde je Ronon?“ zeptal se na oplátku Sheppard.
„Ten milý hoch, který nebyl k jídlu? Tak ten nám poslouží jako zábava. Lovci štvanců už ho pronásledují.“ John pohlédl na Aishu. Dívala se na něho s naprostým klidem. Stráže ji už nedrželi. Jen tak tam stála. Nechápal to.
„Aisho, zlato, mohla bys přijít sem, mezi nás?“ řekla královna, když viděla, kam se sheppard dívá.
„Jsi uctívačka wraithů?“ vyjekl Sheppard, když s naprostým klidem přešla místnost a postavila se vedle královny.
„Ne tak docela… Jen jsme uzavřeli takovou malou dohodu. Země a Atlantis za vládu Pegasu. Tady moje drahá-“ usmála se na královnu, „-se přemístí i se všemi ostatními Wraithy do Mléčné dráhy, jídla je tam dost pro všechny, a já si to zaberu tady. Snad sis nemyslel, že bych se k Vám mohla přidat. Já jsem vyšší bytost a oni taky. Rozhodně vyšší než jste vy.“ zašklebila se krutě, „Vy jste nic!“
„Kde je Země?“ zeptala se znovu královnu a John cítil, jak jeho mysl ochabuje pod vlivem královniny telepatie. Snažil se, ale zoufalství jím prostupovalo. Mckay je mrtvý, Ronon je pryč, možná už taky mrtvý, Teyla je mrtvá. I kdyby mlčel Aisha ví jak se dostat na Atlantis a odtud už je cesta na Zem jednoduchá. Nezvládl to. Všechno jí to řekl. Souřadnice Země i Atlantis, jak používat identifikační kódovač i všechno ostatní.
„Hodný chlapec. A teď, ti první dva za moc nestáli. Ty snad budeš chutnější.“ a napřáhla ruku. John zavřel oči. Očekávaná bolest se však nedostavila. Místo toho ho ovanul svěží vánek.
„Co se stalo?“ ozval se vedle něho známý hlas. John otevřel oči.
„Mckayi!“ vykřikl, „Teylo, Ronone!“ bez přemýšlení se k nim vrhl a všechny je objal.
„No trošku se stáhni.“ řekl Ronon, „Mám ještě nějakou hrdost.“
„Vždy´t jste byli mrtví.“
„A to ti tak vadí, že nejsme.“ zeptal se Mckay. Oplácával se po celém těle jako by se chtěl ujistit, že mu nic nechybí.
„Já neumřel.“ přihlásil se Ronon.
„Co se to tu děje?“
„Nic z toho, co jste viděli, se nestalo.“ Všichni se otočili. Za nimi stála Aisha a opírala se o Bránu. Byli stále na té planetě. Kolem byli ruiny, les a nedaleko moře. Hlavní bylo, že nikde nebyli žádní Wraithi.
„Cože?“
„Na tuhle planetu jsme my Antici posílali naše děti, když dospěly, aby se naučili čelit svému strachu. Byla jsem tu se všemi týmy. Nechodili jsme na různé planety, ale na tuhle. Vypadá pokaždé jinak. Mění se podle lidí, kteří ji navštíví. Vytváří něco jako virtuální realitu, ve které se splní všechny Vaše největší obavy. V případě skupiny se scénář vytváří podle první osoby, která sem projde. V našem případě to by podplukovník. Vy všichni jste se chovali tak, jak byste se ve skutečnosti v danou situaci chovali. Tato, řekněme hra, končí ve chvíli, kdy si člověk prošel všechny svoje strachy.“
„Počkat! Když jsme se chovali jako ve skutečnosti, Vy jste nás podvedla.“
„Mezi Vaše obavy pravděpodobně patří i strach ze špatného rozhodnutí a víra ve špatného člověka. Já jen hrála roli. Byla jsem tu už tolikrát, že mně planeta zařadila do své hry.“
„Proč se nebojím třeba striptérek…“ povzdechl si smutně Sheppard.
„Co jsou to striptérky?“ zeptala se zaujatě Aisha.

„Pořád to nechápu.“ řekl zničehonic do naprostého ticha v laboratoři č. 4 Mckay.
„Je to jednoduché Rodney. Prostě stiskni tohle tlačítko, pootoč tímhle kolečkem a-“
„Tohle nemyslím, Zelenko. Myslím tu planetu, na které jsme byli s Aishou.“
„Jo slyšel jsem o tom.“
„Vážně?“
„Už tam byla se všemi týmy, takže se to prokeclo. Nikdo ale nechce říct, co se dělo u nich.“
„Prostě nechápu, jak něco takového dokáže vytvořit jedna planeta.“
„Nemá magmatické jádro, jak jsme na to zvyklí. Tvoří jí převážně sloučenina jakési magnetické hmoty, uhlíku, vodíku a beryllia. Nikdo neví, jak ta planeta ve skutečnosti vypadá. Zjistili jsme pouze, že se lidem naváže na buňky jakýsi halucinogen. Vy jste snad vždycky na všechno našli odpověď?“ to mu odpověděla Aisha, která se právě objevila ve dveřích.
„Ne nenašli.“ přiznal Zelenka.
„Ano našli.“ vyhrkl zároveň s ním Rodney.
„Blbče.“ sykl směrem k němu Radek česky.
„Mluvím všemi lidskými jazyky dr. Zelenko.“ řekla aisha taktéž česky, usmála se na něho a odešla.
„Nemám rád, jak se vždycky někde znenadání objeví.“ utrousil Mckay.
„Pořád Vás můžu slyšet!“ ozvalo se zavolání z chodby.

„Prosím o klid!“ uzemňoval Woolsey shromážděné v zasedačce.
„Děkuji, doktore. Nebudu to moc protahovat. Je nám tu dost těsno, takže se vsadím, že nejsem jediná, kdo se těší, až odsud vypadne.“ zahájila Aisha svůj proslov a rozhlédla se po zasedačce, kde se mačkalo 23 vojáků, „Jste tady všichni velící jednotlivých týmů, abyste se dozvěděli, ke kterému se přidám. Než Vám to prozradím, ráda bych Vám ještě řekla, že jste byli všichni úžasní. Skvěle se mi s Vámi pracovalo se všemi a o to bylo těžší vybrat jen jeden tým. Kdyby se Vám mé rozhodnutí nelíbilo, mám pro Vás jen dvě věty: Reklamace nepřijímáme. Peníze nevracíme. A nyní bez dalších okolků, vybrala jsem si tým pplk. Shepparda. Nejde o to, že má nejvyšší hodnost nebo tak. Vybírala jsem vylučovací metodou, a nakonec jsem se rozhodovala mezi týmy majora Fredrixe, majora Fingové, kapitána Louise a podplukovníka Shepparda. To je mé konečné rozhodnutí a nebudu ho měnit.“ zasedací místností se rozlehl potlesk. „To se tak radujete, že nejsem právě ve Vašem týmu.“ Všimla si, že Sheppard poněkud surově popadl svoje věci a nakvašeně vyrazil z místnosti. Při tom pohledu se škodolibě usmála.

„Aisho! Aisho, počkejte!“
„Á, Teylo. Zdravím.“
„Jsem ráda, že jste v našem týmu.“
„Děkuji. Podplukovník Vaše nadšení nesdílí.“
„Ho to přejde. Ještě si na Vás nezvykl, ale na tréninku tvrdil, že mu to nevadí.“
„Snad mluvil pravdu.“
Teyla se zastavila. „ Aisho, vy jste skvělá žena. Stačilo mi pár dní, abych to zjistila. Věřím, že budete skvělou součástí našeho týmu, přestože vypadáte jako 17ti leté dítě.“ dodala s úsměvem, „se Sheppardem jste si na začátku možná moc nesedli, ale to se brzo uklidní, uvidíte. Jen mi věřte.“
„Jste upřímná. Toho si cením. Nechcete zajít na oběd?“
„Moc ráda.“ a společně se vydaly do jídelny.

tak tenhle díl jsem po sobě nestihla přečíst... pokud najdete nějakou chybu tak mně na to když tak upozorněte a já to opravím a taky případné chyby prosím omluvte