Star Trek Atlantis 1x02 Part VI

Využil jsem trochu vánoční volno, abych se pohnul dál...

STAR TREK ATLANTIS 1x02 Winds of change (větry změny)
Part III


IKS. Nak‘r‘hor, okraj galaxie Pegasus

„Opravdu je to Federační loď!“ vykřikl taktický důstojník.
Kapitán slastně zavrčel. „MajQa'! Výborně. Po letech nějaká pořádná kořist a ne jen O’khra. Stav?“ vyštěkl na důstojníka, který potvrdil totožnost lodě.
„Jsou značně poškozeni. Zbytky plasmy a protonových shluků ukazují, že jim explodovala gondola. Může jít o důsledek střetnutí se zaznamenanou prostorovou poruchou.“
„Cha, bha, bha, bha,“ rozchechtal se hrdelně kapitán. "Jen změkčilí lidé se nechají porazit vesmírnou anomálií. Změňte kurz a zamaskujte nás!“
Taktický důstojník se zachechtal spolu s kapitánem a pak poslušně splnil rozkaz. První důstojník, který doteď nahlížel taktickému důstojníkovi přes rameno, se postavil vedle kapitánova křesla a praštil se levicí o hruď na znamení uctivého pozdravu.
„Pane, ta loď je vyspělá. Vyspělejší, než ukazují předpoklady.“
„Targský hnůj! Pravý válečník se nedá zastrašit technikou,“ odpověděl kapitán a odplivl si na podlahu.
„I statečný válečník s bat'lethem může zamřít v boji s lstivým protivníkem s disruptorem. I když je ten protivník zraněný.“
„Pokud máš pravdu, tak se naše duše dnes odeberou do Sto'Vo'Kor. Ale padneme v boji se ctí s opravdovým protivníkem. Nehodlám vystavovat další generace vysávání proradných O’khra dalších devadesát let! Dnes je dobrý den na smrt! Heghlu'meH QaQ jajvam!“
První důstojník přikývl. „Heghlu'meH QaQ jajvam! Qapla' batlh je!

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus

Raketoplán třídy Delta se ladně vyhoupl z hangáru Tolkienu a začal oblétat svou zmrzačenou mateřskou loď. Oproti ní byl jen pouhou drobnou mouchou, ale právě i ta moucha byla v lepším stavu než velká loď.
Terry bočním průzorem pozorovala, jak se shluky lidí ve skafandrech rojí kolem určitých míst na povrchu její lodě. A nešlo vždy jen o techniky. Do práce byli zapřaženi všichni, včetně týmu archeologů i mariňáků. Hlavně tam, kde bylo třeba vyměnit nějakou prostou součástku, pracovali právě oni pod dohledem jednoho z nižších techniků, zatímco ta schopná inženýrská síla se potýkala s většími problémy. Mezi tyto větší problémy patřilo obnovení systémů lodní gravitace, zprůchodnění rozvodů EPS nebo třeba kompletní revize toho prokletého pojistného okruhu. Na zbylých tisíc a jedna oprav – ať už výměna několika zničených gravitačních desek, náhrada spálených okruhů v deflektoru nebo třeba oprava některých vnitřních vedení - připadla nižší priorita a tedy i méně kvalifikovaná pracovní síla. Skupinka dobrovolníků pak pomáhala Doktorovi se zraněnými, kteří zaplnili všechny tři ošetřovny na lodi. Terry se již po několikáté zarazila, jak to, že tohle všechno všichni přežili, i když na druhou stranu si musela připomenout, že ti dva, co leží na hlavní ošetřovně v umělém spánku po rekonstrukci páteře, vůbec nemají jisté, že budou ještě chodit. Terry se otřásla a věnovala pozornost opět své lodi.
Kvůli opravám bylo třeba vypnout velkou část systémů. Pohon, zbraně, štíty, dálkové senzory... pokud něco z toho přežilo katastrofický přílet do této galaxie, tak teď to museli vypnout, aby se to dala opravit. Stejně byl přívod energie do těchto systémů... nejistý. Naopak transportéry a průmyslové replikátory jely na plno, protože platilo, že s výjimkou warp jádra se každá součástka dá zreplikovat. A transportéry zreplikované díly posílaly na místo oprav.
Terry se naklonila, aby průzorem pohlédla více dozadu, a zahleděla se na pahýl po odpálené gondole. Zalil ji svírající pocit nejistoty. Sotva před půl hodinou, než se s Harrym vydala na tuto prohlídku lodi z venku, jim T’Sol soukromě oznámila, že ze senzorů vydolovala data ohledně oné zničené gondoly. Před odpálením nebyla teplota ani tlak v gondole na kritické úrovni a tedy neznamenala žádné nebezpečí pro loď. Naopak odpálení gondoly plasmu uvnitř zažehlo a to nakonec vedlo k jejímu výbuchu. Jinými slovy, Terry měla pravdu.
A to byl ten problém. Teď měla pravdu, ale nebyla to jen náhoda? Kdy přijde další okamžik, kdy se poddá tajemné předtuše a zavede loď na smrt? Toho se nyní bála, když si připomněla možnou katastrofu, jež mohla nastat, kdyby se přeci jen mýlila a Harry dal na její předtuchu. Terry cítila, že se mění. A sice ne fyzicky, ale duševně. Její emoce dosáhly nové, nepoznané hloubky, ale zároveň s ní tyto emoce dokázaly zmítat několikrát silněji. Měla také pocit, že dokáže dohlédnout dále a spatřit více, než obyčejný člověk, ale také měla strach, co tam spatří...
Terry odvrátila zrak od pahýlu gondoly a opačným průzorem se podívala do hlubin vesmíru. Zamrkala, protože měla pocit, že něco zahlédla. Pomalým krokem přešla k onomu průzoru, zatímco Harry si ji od kormidla měřil zamyšleným pohledem. Terry pohlédla ven do prázdného prostoru a stále nedokázala poznat, co to je. Bylo to něco mlhavého a žlutého, snad zlatého. Sklopila zrak k podlaze, aby měla možnost se zamyslet, ale onen zrakový vjem nezmizel... Terry začalo docházet, že ten vjem není před ní v prostorovém smyslu, ale jediný další smysl zbývá ten...
Vize ji udeřila silou kinetické hlavice. Spatřila před sebou zlatavý vortex obklopující cestu do budoucnosti. Ona jako vůdce svobodných lidí této galaxie proti všem nebezpečenstvím. Ona jako uctívaná osoba, dcera Ysery. A hlavně jako spasitel, opravdový Spasitel s velkým „S“, vůči níž i skutky Ježíše, Suraka a Kahlesse blednou, protože z jejích činů budou pořízeny skutečné a věrohodné záznamy. Viděla sebe, jak vede Poslední flotilu do boje za svobodu vesmíru. Jak ji její lidé následují, ať už jde kamkoliv, vzhlíží k ní... ne! Oni ji uctívají - její vlastní posádka - a sledují, jak... nakonec selže... Vize se rozplývala, ale ne do přítomnosti. Temnotou se propadla někam vpřed...

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus, neznámá budoucnost

Můstek byl až na kapitánovo křeslo prázdný a skoro tichý. Lodní poplach zkusil zahlásit své sdělení, ale nakonec to vzdal a po několika elektronických zachrchláních se odmlčel. Jediný zvuk tedy tvořilo šumění ventilace. Nebylo to hlasité, ale kdysi neslyšné zařízení nyní po staletích práce mlelo z posledního a jeho mrtvolný šum vyplňoval prázdnotu můstku.
Poboční displej kapitánova křesla zobrazoval jasně bílou časoprostorovou anomálii v normálním viditelném spektru. Hlavní obrazovka by ji nepochybně zobrazovala také, ale ze všech tří zbyly nyní jen alumoplastové střepy. I stěna za místy, kde kdysi byly obrazovky, si vytrpěla své. Nahrubo přivařený plát zakrýval díru, kterou vypálilo opotřebované vedení.
Bylo to jen malou útěchou, loď stejně jinde vypadala jako umírající tvor. Ona vlastně byla tvor. Tvor, kterého nepřímo stvořila Terry Taylorová, konkrétně pak víra lidí v její osobu a její atribut... Tolkien. Ale dnes tu nebyl nikdo, kdo by tuhle loď uctil... nikdo jiný nezbyl poté, co Rossum prolomil bariéru vyšších sfér a uzmul moc povznesených pro sebe. Moc, jež spojila dva kdysi oddělené světy a přivedla zkázu oběma světům a všem v nich... kromě ní a Tolkiena... a i to se mělo teď změnit. Vrásčitá ruka v admirálské uniformě pohladila anomálii na displeji a pak se sevřela v pěst.
„Ano, je to správné, že má mise končí tam, kde začala,“ ozval se chraptivý hlas, zlomený tíží let a tíží zklamání. Hlas počítače se v tuto chvíli opět pokusil něco pronést, skoro jako v odpověď admirálovi.
„Je konec, konec pro nás oba,“ pokračovala admirál.
Počítač opět zachraptěl. Nebylo pochyb, že nyní opravdu ve snaze odpovědět. A admirál věděla, co říká, protože se jí pokleslé koutky úst zvlnily v mírném úsměvu. Prvním za poslední roky samoty.
„A ty myslíš, že jsem to nevěděla, když Poslední flotila selhala? Mohla jsem to skončit již tehdy, ale chtěla jsem si vytrpět svůj trest. Ano vím, že jsem tvrdila, že hledám způsob, jak vše změnit, ale hlavně jsem chtěla trpět. Trest za své zklamání. Proto jsem nikdy neodložila tuhle uniformu a nevrátila se ke kapitánské. Aby mi každý pohled do zrcadla potvrdil, že jsem zklamala každého v Poslední flotile.“
Další zachrchlání z reproduktorů.
„Však, já vím, že žádné zrcadlo na palubě už dlouho není v celku. Ani za ta dvě staletí sis nevyvinul cit pro metaforu.“
Počítač se opět pokusil odpovědět.
„Dlužím ti příliš odpovědí a příliš z nich stejně neznám. Ale řeknu ti tohle, zklamala jsem svůj osobní cíl. Nenalezla jsem Nikki. Nikde. A to jsem myslela, že jsem převrátila galaxii naruby. A pak kvůli mě zemřela, ať byla kdekoliv. Protože my dva jsme nějak přežili, pochopila jsem, že mám trpět jako trest za selhání cílů osobních i těch pro všechny. A na tvou třetí otázku. Proč nyní? No, možná si po dvou stech letech zasloužím odpočinek. Kdo ví? Třeba bych takto přežívala i tisíc let ve věčném trestu a já nemám zájem o Tantolova muka... nakonec chci dojít klidu. A nakonec, chci vše změnit!“
Reproduktory se pokusily pronést jen jediné slovo.
„Nevím, jak. Nevím, co se stane, až se to pokusím provést, ale předtím, než se odeberu na odpočinek, pokusím se to změnit. Nezapomínej, že má moc mi zůstala, ačkoliv jsem ji dvě století odmítala použít. A věřím, že i ty jsi trpěl dost.“
Následující zapraskání mělo smutný nádech.
„Ano, taky sbohem... a nyní, můj poslední příteli, vpřed.“
Celá loď se otřásla, když se dala do pohybu, a anomálie na pobočním displeji začala narůstat. Admirál odevzdaně opřela hlavu a zavřela oči. Narůstající tepavá bolest ve spáncích jí přinášela jen uspokojení. A snad i trochu jiskřičku naděje. Během narůstajících sekund cítila, jak nepřátelské částice z anomálie trhají trup lodi na kusy. Čím dál tím víc jich proniklo až do srdce lodi, kde admirál seděla. Více a více se jich zakusovalo do jejího těla, ale ona je nevnímala. Jen z každé přebrala její energii, ať byla jakákoliv. Nakonec se loď zanořila do anomálie úplně a rozpadla se na časem zmítaný prach. Ale tam někde ve středu anomálie stále zůstávala jedna součást lodi v celku. Její kapitán. Navzdory admirálské uniformě, kterou z ní stejně servaly proudy antitachyonů a dalších částic, se cítila opět jako kapitán. S další a další energií, jež vstřebala, se cítila mladší a silnější... a nakonec opět otevřela oči... a Terry Taylorová, vytržená ze své minulosti, si konečně uvědomila své já, když rty jejího staršího vtělení vyřkly to slovo.
„Nezapomeň,“ vydechla Terry Taylorová a i přes vakuum vesmíru ji mladší Terry Taylorová slyšela.
Pak se starší Terry Taylorová poddala proudům ničivých částic a vědomí mladší Terry Taylorové, nyní již ničím nepoutané, bylo odmrštěno zpět do minulosti...

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus, přítomnost

Terry nyní opět hleděla opět vlastníma očima z průzoru raketoplánu.
„Nezapomenu,“ zašeptala.
„Co nezapomeneš?“ zeptal se tiše Harry, který nastavil autopilota a nyní stál vedle Terry.
„Na své vlastní selhání,“ špitla Terry a opřela se o Harryho. „Na svou vlastní budoucnost,“ vzlykla mu na rameni a pak se nakonec rozplakala...

Hvězdná základna jedna, orbita Země

„Za Tolkienem, nemám pravdu, admirále?“
V pracovně admirála Pickarda zavládlo zmatené ticho. Shinak se snažil tvářit, že právě provedl nějaký dramatický výstup, ale nikdo z pozvané trojice důstojníků Flotily se netvářil nijak chápavě. Admirál Pickard sice vypadal jako někdo, komu právě vzali vítr z plachet, ale nijak víc. Z toho Lilly pochopila, že se Shinak právě dotkl věci, která do všeho zapletla i Romulany. Něco, co má co dočinění s lodí Tolkien... to jméno někde možná zaslechla, ale nic určitého...
„Vysvětlete,“ ukončila nakonec ticho poručík Annika Hensenová.
„Co víte o lodi Tolkien?“ odpověděl admirál otázkou.
Poručík naklonila mírně hlavu na stranu a pak spustila. „USS. Tolkien, neoficiálně známá jako vlajková loď výzkumu a průzkumu Flotily. Díky zásluhám první lodě s označením NCC-1892 bylo jméno Tolkien zařazeno na čestný seznam jmen jako pátá loď v historii Flotily. Celkem vypuštěny čtyři lodě Tolkien a to ve třídách Constitution, Excelsior, Ambassador a Courageous.“ Na konci pozvedla poručík hlavu na dotaz, zadali to bylo dostatečné.
Admirál Pickard se navzdory napětí v místnosti usmál. „Přál bych si mít borgskou paměť. Nicméně,“ dodal a jeho úsměv pohasl, „jsem se spíše ptal, co víte o poslední verzi lodě Tolkien. Ne, nemusíte odpovídat,“ připojil spěšně, když se Hensenová nadechovala k dalšímu výkladu. Pickard pak sáhl do svého stolu a vytáhl trojici paddů, které podal svým podřízeným. Shinak žádný nedostal, ale podle jeho výrazu Lilly usoudila, že by v nich nebylo pro něj nic nového. Lilly pak sklonila zrak ke svému paddu a začal zběžně prolítávat řádky.
„Kapitán Taylorová,“ zamumlal kapitán Chakotey. „Od Toma Parise, kapitána Parise,“ odpravil se, „jsem slyšel o komandéru Taylorové, která byla jeho první důstojník a po tom incidentu u Deep Space 4 dostala své vlastní velení. Je to ta samá osoba?“
„Ano,“ odpověděl Pickard. „Kapitán Taylorová byla pověřena velením nového Tolkienu poté, co byl jeho předchůdce zničen při onom incidentu. Její dlouhodobá mise spočívala v poskytování podpory archeologickému týmu při výzkumu starobylých monumentů označovaných jako Velké kruhy.“
„Slyšel jsem, že možná šlo o nějaké kalendáře,“ zamyslel se Chakotey a Lilly si vzpomněla na přednášky z Xenoarcheologie, povinnou součást studia Mezirasové diplomacie (o logičnosti této vazby si myslela své, ale nelibost studentů tohoto oboru se soustředila spíše na předmět Astronomie pro diplomaty, který byl pozůstatkem dob minulých. Tehdy se považovala za diplomatické faux pas, když jste nedokázali najít domovskou hvězdu na cizí noční obloze).
„Kalendáře, obětiště, orientační body v krajině...“ začala Lilly vypočítávat. „Všechno možné a nic z toho nebylo prokázané. Shodují se snad jen názory, že původně je vytvořila stará rasy, předcházející většinu těch současných.“
„A to poslední je to jediné pravdivé. Ani netušíte jak,“ pokýval hlavou Pickard. „Velké kruhy, ve skutečnosti nazývány hvězdné brány, sloužily této rase jako prostředek mezihvězdného cestování.“
Lilly několik sekund docházelo, co právě admirál řekl, a ani si pořádně nedokázala sesumírovat myšlenky, když se tématu chytl Chakotey.
„Něco jako ta zařízení zbylá po Ikonianské říši?“ Lilly došlo, proč se o to tak zajímá. Pokud Chakotey pracoval na programu nového způsobu mezihvězdného cestování, staronová technologie by byla stejně dobrá, pokud by se jí podařilo oprášit. Ani nedokončila tuto myšlenku a vzpomněla si na slova admirála Pickarda, že při výzkumu oné hyperbrány by jim měla pomoct technologie stará. Bylo to tak fascinující, jak všechno začalo do sebe zapadat... Dobrá, ně všechno, jen malé procento, ale v absolutních číslech to bylo hodně a Lilly se myšlenky rozběhly na všechny strany. Pokud je to zařízení, jak to, že to nikdo nepoznal? Ikonianská říše – o tom se mluví jen jako o nějaké tajemné říši, nic o jejich zařízení nikdy neslyšela. Počkat a co tedy vlastně Tolkien? A co Romulani mají co dělat s...
„Výzkum provedený v posledních měsících ukazuje, že Ikonianská říše mohla být jedna z posledních odnoží této rasy, která bývá označována jako Antikové. Ikonianská zařízení byla pravděpodobně poslední vylepšení těchto hvězdných bran,“ odpověděl Pickard.
„A Tolkien?“ zkusila Lilly vrátit směr porady tam, kde se alespoň trochu chytala.
„Asi bych měl začít od začátku,“ řekl admirál Pickard, mimoděk si upravil uniformu a opřel se v křesle, čímž naznačil, že se bude povídat trochu víc. Ostatní se ve svých křeslech trochu uvolnili, ale jen tak, jak bylo vhodné v admirálově přítomnosti. Tedy až na Shinaka. Ten seděl svým pohrdavě uvolněným způsobem neměně dál.
„Tolkien cestoval od planety na planetu a jeho trasa byla zvolena tak, aby na každé planetě byla hvězdná brána. Cílem archeologického týmu bylo sbírat informace, které by mohli pomoci odhalit původ těchto artefaktů. Posádka pak měla za úkol poskytnout týmu veškerou podporu lodních zařízení.
Po několika měsících mise loď zastavila u planety Sahal v sektoru Dabala. Zpočátku další rutinní zastávka se změnila v největší výpravu do dějin nejen lidstva. Souhra událostí, která nakonec nebyla úplně náhodnou souhrou, nakonec vedla k cestě Tolkienu do jiné galaxie.“
Pickard se odmlčel na tak dlouho, aby nechal slova působit, ale aby zároveň nedal nikomu prostor pro otázky.
„Na lodi se objevil Q, který požádal kapitána Taylorovou o pomoc. Opakuji, požádal, nijak jí nepřinutil. Pomoc se týkala záhadných sil, které se snaží nabourat moc Q kontinua. Q ještě nasměroval kapitána ke galaxii Pegase a pak zmizel. Jenže na lodi se ve stejnou dobu objevila trojice cizinců – lidí, kteří podle vlastních slov přešli do naší hmotné sféry ze sféry, kam se jejich vědomí po smrti přeneslo. Tato sféra je prý obývána převážně Antiky, jež vyvinuli způsob, jak se po smrti do této sféry ‚povznést‘ a že dokonce Q je jeden ze starých Antiků, který žil kdysi i na Zemi.
Šílené?“ zeptal se admirál užaslých posluchačů (něco bylo nové i pro Shinaka, k velkému potěšení Lilly). „Bude hůř. Tato trojice prý prodělal toto ‚povznesení‘ v první polovině jednadvacátého století a uchovala si na svou dobu kompletní vzpomínky. Před třetí světovou válkou proběhl výzkum hvězdných bran, část armádních složek dokonce tato zařízení zprovoznila a používala k cestování po naší galaxii a navazování kontaktů s cizími rasami. Nakonec došlo ke stavbě několika pozemských lodí schopných i mezigalaktického cestování.“
„Jaký byl logický důvod mezigalaktického cestování, pokud hvězdné brány nabízely možnost zkoumat naší galaxii?“ vpadla do výkladu poručík Hensenová.
„V galaxii Pegasus – ano, v té, o níž jsem se již zmínil – prý existovalo antické město Atlantis, Atlantida z pozemských mýtů, jež měla ukrývat množství pokročilých technologií. Nedocházelo ale jen k objevům. Lidstvo prý čelilo i několikrát zkáze z rukou cizích ras. Nakonec se měl objevit proud, který chtěl zneužít pokročilou technologii ve prospěch Spojených států v nastávajícím konfliktu světové války. Tomu zabránila odbojová skupina, jež odstranila většinu této technologie ze Země. K této skupině patřili i dva lidé z trojice, jež se objevila na Tolkienu.“
„Často říkáte slovo prý,“ upozornil Chakotey. „Jak moc pravdivé jsou ty informace?“
„Ověřili jsme jen zlomek, ale obecně věříme, že beze zbytku. Podle dodaných informací jsme objevili zakonzervované zařízení pro obsluhu hvězdné brány pod Cheyennským kráterem a také pozůstatky zařízení nazývaného Oblast 51, kde se skutečně zkoumaly cizí technologie.
A hlavně se podařilo skutečně aktivovat hvězdnou bránu. Nejprve posádka Tolkiena s určitými obtížemi spustila bránu na Sahalu a v uplynulých měsících se nám podařilo zužitkovat zařízení pod Cheyennským kráterem a otevřít stabilní průchody na desítky planet, včetně několika v kvadrantech gama i delta.“
Zatímco lidé v místnosti měli k dispozici až příliš mnoho překvapení, takže jim trvalo chvíli, než si vše uvědomili, Shinak okamžitě zasykl. Možná částečně překvapeně, možná částečně rozhořčeně, možná prostě neudržel emoce na uzdě, když mu vše došlo. Tento fakt dává do rukou Federace obrovskou převahu, která by mohla rozhýbat současný status quo v kvadrantech alfa a beta. Cestování na planety po celé galaxii je velká strategická výhoda, ale hlavní výhoda je především v pouhém efektu vlastnění takovéto technologie. Pokud dokáže dopravit člověka na jinou planetu v galaxii, možná i mimo ni, co tedy dokáží jiné kousky této technologie? Lilly Shinaka v podobných vývodech rychle dohnala a stejně jako on si položila otázku, jestli to není vše až příliš neskutečné. Nakonec to byl Shinak, kdo ji položil nahlas.
„Admirále, nechci být nezdvořilý, ale nejde tu o pokus mě obalamutit falešnými informacemi? Od předmětu naší konverzace -“. Lilly si všimla použití slova konverzace, ačkoliv tu moc o volnou konverzaci nešlo. Shinak se tak snažil spíše získat nějakou psychologickou půdu pod nohama. „- jsme se poněkud odchýlili. Připadá mi, jako by jste se problém lodě Tolkien v jiné galaxii snažil zakrýt báchorkami náhlých objevech v naší galaxii. A to takovými, aby se Romulanské Impérium začalo třást obavami. Upřímně, admirále, jak je tohle vše možné? Jen slepý by přehlédl, že nějaké artefakty jsou zařízení pro mezihvězdné cestování, nemluvě o dvojici komplexů, které se výzkumem této technologie zabývaly v době, kdy lidé sotva uměli cestovat do vesmíru? Rád bych slyšel pravdu!“
Admirál Pickard vstal a rozhořčeně na Shinaka pohlédl a jeho oči byly jako dva krystaly ledu. „Ustoupili jsme vám natolik, že jsme vám dovolili účastnit se této porady. A vy mě tu obviňujete ve vlastní pracovně! Věřte mi, bylo mi proti srsti vás sem pustit, ale věřil jsem, že dokážete být rozumný. Očividně ne. Po zbytek porady budete mlčet nebo vás nechám vyvést.“ Shinak se nadechoval k odseknutí, ale Pickard ho předešel. „A je mi jedno, co rozhlásíte ve vesmíru, protože tomu stejně nikdo věřit nebude. A pak jste jako špion skončil. Věřte mi, mám páky, co dosáhnou až na Romulus. Takže pokud chcete znát pravdu, seďte a mlčte!“
Shinakova romulanská impulzivní povaha se snažilo něco odseknout, ale nakonec převážila touha vyzvědače po informacích. Pokud by totiž byla vše pravda, byla cennější zpravodajská fakta, než jeho uražená pýcha. Nakonec tedy Romulan trhaně přikývl.
„Promiňte, admirále,“ ozval se Chakotey. „Rád bych přesto slyšel odpověď na jeho otázku. Vše to zní... neskutečně.“
„To vskutku je,“ přikývl Pickard a posadil se. „Technické detaily neznám, více vám prozradí technici později. Z toho, co jsem pochopil, konstrukce brány je založena na krystalové technologii, jež na první pohled ani nebudí dojem nějakého zařízení. Až podrobná mikroskopická analýza ukázala, že ony krystaly jsou složitá kontrolní a výpočetní centra.
A co se týče nalezených zařízení,“ dodal a ještě jednou zpražil pohledem Shinaka. „Zařízení pro obsluhu brány bylo důkladně ukryto pod zařízením pro vzdušnou obranu severoamerického kontinentu. Toto zařízení bylo ve válce zničeno – takto vznikl Cheyennský kráter – ale komplex ukrytý pod ním nedošel úhony a byl opuštěn. Pravděpodobně byl opuštěn ještě před bombardováním, protože v zařízení nebyla nalezena žádná brána. Proto jsme si další museli půjčit z jedné z mnoha opuštěných planet.
Ze zařízení Oblasti 51 se pak příliš mnoho nedochovalo. Toto zařízení bylo zničeno, tedy spíše sabotováno, jak to uvedla -“ admirál pohlédl na vlastní padd. „- plukovník Samantha Carterová – Cochranová. Důvodem sabotáže bylo zabránit využití zde uskladněných technologií v nadcházející válce. Vzhledem k tomu, že ona sabotáž proběhla pomocí jaderné hlavice, jež většinu zničila výbuchem a zbytek následným elektromagnetickým pulsem, z tohoto zařízení se nám toho moc získat nepodařilo.“
„Takže jestli to dobře chápu,“ otázala se Lilly, „ta věc, kterou máme postavit v Mlhovině krve, je postavena na technologii těchto bran.“
Lilly se zeptat musela. Přicházelo na ni moc informací a zdálo se jí, že vše nějak tak uteklo úplně jiným směrem. Potřebovala najít nějakou pomyslnou linii, která by spojila informace, které dostala nyní, s těmi, jež slyšela na začátku.
„Ano... a ne,“ odpověděl admirál. „Základem cestování této rasy Antiků má ležet ve využití hyperprostoru. Naše technologie samotná využívá jen svrchní pásma hyperprostoru jako subprostor, ale právě využití hlubších pásem hyperprostoru umožňuje reálné intra- i intergalaktické cestování. Princip bran funguje pro průchody malých rozměrů, zatímco pro cestování lodí je nutno použít reálně širokých koridorů, navíc bez nutné desintegrace, jež provází proces cestování branou. Vlastně tu existuje více možností, není to tak černobílé, ale zhruba to tak funguje. Více se dozvíte od lidí vhodnějších na tuto tématiku, než jsem já.
Ale abychom se vrátili k Tolkienu a stavbě hyperbrány. Archeologické expedice na palubě objevila na planetě pohřbenou starou pozemskou loď, jednu z těch, o nichž jsem mluvil. Loď samotné nebyla provozuschopná, protože za čtyři století byla zachycena v ztuhlé lávě, ale posádce se podařilo vyextrahovat zařízení používané pro cestování hyperprostorem.“
Kapitán Chakotey se v křesla prudce napřímil. „Vy nám tvrdíte, že Flotila má k dispozici zařízení schopné toho, co jste popisoval?“
„Abych pravdu řekl, má, nicméně jen nepřímo.“
Lilly chvilku přemýšlela, co tím bylo myšleno. Pokud Tolkien to zařízení vyzvedl, tak by ho přeci předal jedině výzkumným týmům Flotily. Přeci by ho neodvážel někomu cizímu někam úplně do pryč... Náhle se Lilly poznáním rozsvítily oči.
„Takhle se oni dostali do jiné galaxie,“ vydechla a hlavy všech ostatních se k ní otočily. „Tolkien Q požádal, ať se dostaví do jiné galaxie a podle toho, co jsem slyšela od Shinaka, už tam jsou. A jakoby náhodou naleznou prostředek, který je tam dopraví... Musí ho mít na palubě, zvláště když Federace nemá jiný způsob, jak by je tam dostala.“
„Kapitán Jacoteyová má pravdu,“ potvrdil Pickard. „Není to rozhodnutí, které by se mi líbilo, ale zařízení nebylo předáno do rukou techniků. Ti jen mohli pořídit detailní rozbor zařízení bez jeho rozebrání. Tolkien zařízení nejen ozkoušel, ale také následně použil, když kapitán Taylorová dostala povolení k misi.“
„Není divu, že Federace je tak slabá, když pouští takovéto příležitosti z ruky,“ neudržel se Shinak. „Na Romulu máme přísloví: Kdo pustí vítr z rukou, přijde i o dech.“
Pickard očividně jen stěží udržel tvář neutrální, ale v očích se mu blýskalo. „A mocenský boj, který nechává Romulus neschopný nějaké ucelené akce, není znamení slabosti? Zrovna vy, Romulan, by jste tomu měl porozumět nejlépe. Zákulisní boj je přeci vaše hřiště ne?“ sarkasmus odkapával z admirálova hlasu jako žhavá láva. „Vše, co vám řeknu je, že i my známe hry mimo oficiální kanály. A někdo je využil dostatečně, aby misi kapitána Taylorové protlačil. Ale ve srovnání s vámi to byl stále amatér.“
„Beru to jako poklonu,“ řekl Shinak a sklonil hlavu. Lilly štvalo, že nemohla poznat, zda to myslel upřímně nebo ironicky. Pickard se očividně rozhodl, že Romulan není hoden další pozornosti a pokračoval, kde skončil.
„Tolkien odletěl přibližně před půl rokem, a pokud jsou propočty správné, měl by dorazit do galaxie Pegasa někdy v této době. Podle náznaků, které prý Q uvedl, míří Tolkien do neznámého nepřátelského prostředí. Ačkoliv galaxie Pegasa nabízí velké možnosti technologického průzkumu, velká část admirality je nešťastná z toho, že tam máme jen jedinou loď. Proto, kapitáne Chakoteyi, máte šest měsíců na postavení hyperbrány, aby bylo možno poslat posily.“
„Admirále,“ začala Lilly, „jako roli, zde hrají Romulané. Nikde jste nezmínil jejich zapojení.“
„Máte pravdu, kapitáne. Nicméně nějaké propojení tu je. Když jsem před měsícem cestoval na palubě Titanu na Romulus kvůli dalším jednáním, potkal jsem na hranicích Neutrální zóny Shinakovu loď Ikani. Dokážete si představit jaké bylo mé překvapení, když jsem se od něj dozvěděl o misi Tolkienu za hranice naší galaxie. Spojil jsem se s Flotilou a tato informace mi byla potvrzena. Shinak vzápětí navrhl ‚spolupráci‘-“. Lilly uvozovky kolem slova spolupráce téměř slyšela. „- výměnnou za nevyzrazení této informace. A tak jsme tady. Znepokojivé na tom nicméně není to, že se o projekt hyperbrány a informace týkající se Tolkienu musíme dělit se Shinakem, ale samotný fakt, že se Romulané k informaci o Tokienu vůbec dostali.“
Lilly to bylo jasné. Pokud Romulané tu informaci mají, museli jí dostat z federačních kanálů. Vzhledem k tomu, jak citlivá to informace je a jak málo lidí ji mělo vědět, znamená to špeha na vysokém místě. A to nebylo pěkné pomyšlení. Ještěže je hrozba vojenského konfliktu s Romulanským impériem minulostí.
„Tak jako tak,“ pokračoval Pickard. „Jste tu i se Shinakem. Primární úkol kapitána Taylorové je vyjednat s Klingony přístup do Mlhoviny krve a kapitána Chakoteye postavit hyperbránu, klidně i s klingonskou pomocí. A Shinak bude fungovat jako pozorovatel Romulanského impéria. Má povolen přístup k jakýmkoliv informacím týkajícím se vašich pověření, kromě citlivých taktických dat zbrojních technologií.“ Zdálo se to nebo Shinak trochu zrudnul? „Co to znamená, nechám na vás.“
Lilly zarazila volnost, která jim byla dána v poslední větě. Technicky vzato mohli Shinakovi přístup odmítnout úplně, protože vše by se mohlo nějak aplikovat ve zbrojní technologii. Samotný fakt, že bude vyjednávat s Klingony, si Lilly již domyslela, ale stejně jí to na klidu nepřidalo. Nakonec, vztahy s Klingony nebyly nejlepší. O to víc bylo překvapivé, že se na stavbě hyperbrány mohou podílet i Klingoni. Flotila očividně měla na vyslání dalších lodí za Tolkienem enormní zájem. Že by pochybnosti v rozhodnutí poslat Tolkien pryč? Nebo dala Flotila takto Lilly do rukou vyjednávací trumf? Zákruty takto vysoké diplomacie a politiky byly Lilly stále cizí.
„Kapitáne Jacoteyová, bude vám k dispozici desetičlenný tým zkušených vyjednávacích odborníků a vám, kapitáne Chakoteyi, dávám k dispozici to nejlepší z federačních mozků. Váš Kennedy bude čekat v Takarském sektoru, stejně jako Shinakův Ikani a Corsica kapitána Jacoteyové.“
„Admirále,“ vyhrkla Lilly bez přemýšlení. „Promiňte, já jen, že USS. Corsica je podle zpráv...“
„Ano já vím,“ usmál se admirál. „Podle oficiálních zpráv je Corsica stále ve výstavbě v loděnicích. Ve skutečnosti je Corsica v tajnosti přestavována právě v Takarském sektoru. Na její palubě i bude čekat rozšířený výzkumný tým kapitána Chakoteye.“
„Admirále, ve vší úctě,“ ozvala se Hensenová. „Měl jste pravdu v jediné věci. Bylo nelogické poslat pryč funkční zařízení hyperpohonu. Z pouhých skenů bude těžké něco zkonstruovat... A ještě jeden dotaz. Proč Takarský sektor? Ten leží až na hranicích s kvadrantem delta.“
Lilly se zamyslela, ale na polohu tohoto sektoru si nevzpomněla. Vlastně o něm asi nikdy neslyšela.
„Skeny z Tolkienu není to jediné, co vám bude sloužit k vývoji,“ pousmál se admirál Pickard. „Uvidíte, že důvod, proč je Corsica vystrojována tak daleko, je jednoduchý. A že to není obyčejná loď.“
Lilly si v duchu povzdechla. Dlouhá cesta až na hranice kvadrantu delta, jednání s Klingony a pak navrch ještě nějaká experimentální loď. Docela velký náklad na bedrech čerstvého kapitána s prvním velením. Lilly nicméně měla v povaze brát problémy po jednom. Proto vzala hned ten nejbližší.
„Admirále,“ pronesla, „cesta přes Takarský sektor zabere dlouhé měsíce a jistě je to velká oklika a zdržení na cestě do klingonského prostoru.“
„Nemohu vám všechna překvapení prozradit hned. Kennedy a Ikani jsou již na cestě tři týdny, a dorazí asi za měsíc, což je taky doba potřebná na dokončení přestavby. Nicméně, vy tam budete ještě dřív.“
Lilly se zarazila. Pokud cesta tam zabere nějakých sedm týdnů a jejich lodě, tedy dvě za tří, jsou již na cestě skoro v půlce, jak by je mohli předhonit? Navíc, když ani nemají žádnou loď... Pak si to Lilly uvědomila v kontextu celé dnešní porady. Jen doufala, že to nebude bolet...

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus

Terry nevěděla, jak dlouho tam vlastně stála, opírala se o Harryho a vzlykala. Bylo to hrozné, čelit vlastnímu selhání. Bylo to... skutečné. Doteď sice věděla, že může selhat, vlastně ji to trápilo v myšlenkách dost často, ale stále to byla jen hypotetická možnost. Přímo prožít katastrofální následky svých činů bylo něco úplně jiného. Srazilo to Terry z jejího Olympu nezranitelnosti zpátky na zem. Možná ještě hlouběji. Až někam do pekla, kde se nyní utápěla v slzách vlastního zoufalství. Jak by mohla ještě pokračovat, když věděla, co se může stát. Nebo spíš, co se stane. Nebo spíš to první... Terry ani nevěděla, zda to byla budoucnost skutečná, nebo jen hypotetická. Vlastně to bylo jedno, jen samotná možnost něčeho takového byla zdrcující. Ona šance, že všichni zemřou pro nic... a ona bude dál žít.
„Terry,“ zašeptal Harry. „Ať to bylo cokoliv, nebylo to skutečné.“
„Ale bylo!“ špitla Terry. „Bylo až příliš. Harry, já tam byla. Viděla jsem, co způsobím!“
„No tak, klid. Celou dobu jsi stála tady. Nikam jsi nezmizela.“
„Ne fyzicky,“ zavrtěla hlavou Terry a poodešla k přednímu průzoru raketoplánu. „Ale byla jsem tam tím nefyzickým způsobem... moje mysl tam byla.“ Terry se zahleděla ven z předního průzoru. „Já to viděla. Viděla jsem budoucnost, následky svého selhání.“
„Tím, že jsi to viděla, to ale můžeš změnit!“
„Ale co? Viděla jsem následky, ne příčinu.“
„To přeci stačí,“ přesvědčoval dál Harry. „Takhle můžeš vážit každé důležité rozhodnutí s myšlenkou, že když se to nepovede, stane se to, co jsi viděla.“
„Každé důležité rozhodnutí,“ zopakovala Terry šeptem. „Co když to nebude žádné důležité rozhodnutí? Co když to bude nějaké rychlé a jednoduché spontánní rozhodnutí, jež všechno zničí?“
„Nehledej na všem kaz. Takhle se kapitán nechová!“ zkusil to Harry jiným směrem.
Terry se otočila zpět k Harrymu, ale v očích jí začal hrát pobavené jiskřičky. „A takhle se nechová správný diplomat. Ani gentleman!“
„Nebyl jsem vždy diplomat,“ rozhodil rukama teatrálně Harry. „Už jako praporčík jsem párkrát musel nakopat zadek jistému poručíkovi, který zabloudil do problémů častěji než Kirk. Jmenoval se tuším... Tom Paris.“
Terry se musela usmát při vzpomínce na komandéra a později kapitána Toma Parise, pod nímž sloužila na Enterprise. Harryho zhodnocení bylo... trefné.
„Terry věř mi,“ pokračoval pak Harry více vážně. „Dám na tebe pozor.“
„Není to snad povinnost komandéra?“ zkusila zažertovat Terry, ale Harry místo úsměvu zbledl s pohledem upřeným za její rameno. V tom okamžiku Terry pocítila, že jsou tu potíže. Ne, ona to nepocítila teď. Vlastně to cítila už déle, ale její zatracená sebelítost jí zabránila to rozpoznat. Jako by toho nebylo na dnešek dost! Ta vzteklá myšlenka ještě zněla v její hlavě, když se s planoucím pohledem obrátila k hlavnímu průzoru.
Akorát včas, aby viděla, jak klingonský válečný pták dokončuje demaskování a zahajuje palbu na pochroumaného Tolkiena. Terry přísahala, že jestli v dnešku má prsty nějaká vyšší síla, tak žádná sféra bytí nezastaví Terry Taylorovou, aby z oné „síly“ nadělala trhací kalendář!

„... a zapojit!“
Poručík Sam Carterová se dívala, jak holoprojektory hlavního CIC ožívají. Udělala krok zpátky, aby mohla celou místnost obsáhnout pohledem a její magnetické boty při tom pohybu vydaly klapavý zvuk. Po několika zablikáních se uprostřed místnosti objevil velký hologlób, zobrazující okolí lodě. Hologlób měl v dobré tři metry v průměru, ale většina objemu byla prázdné, protože dálkové i střednědosahové senzory Tolkiena nebyly v provozu. Ale i tak hologlób plně kontrastoval s temnou místností. Ta tma nebyla způsobena nedostatkem energie, či snad poruchou, ale naopak schválně zdůrazňovala hologlób, aby nic nebylo přehlédnuto. Zbylé monitorovací přístroje kolem stěn také ožily, ale jejich projevy bledly v porovnání s impresivní holografickou koulí uprostřed CIC.
Jeden z techniků ukázal Sam zdvižený palec a ona odpověděla kývnutím. Poručík Sing zvládne již dokončit práci sám se svým týmem a proto Sam zamířila k východu z místnosti. Byla zrovna na chodbě, když se loď otřásla. Umělá gravitace byla raději po dobu oprav (včetně oprav gravitace samotné) vypnutá, takže tohle muselo být zvenčí! Sam udělala otočku na místě (magnetické boty nebo ne, chvilku měla pocit, že se točit nepřestane) a zamířila na druhou stranu. CIC přímo sousedilo s hlavním můstkem, takže vchody byly od sebou pouhých několik metrů. Ale i tak to stačilo, aby se loď znovu otřásla vůbec dřív, než Sam ke dveřím můstku dorazila. Snažně si přála, aby to byla jen neškodná prostorová anomálie.
Jakmile se otevřely dveře na můstek, bylo jasné, že její přání zůstane nesplněno. Hlavní obrazovka byla zaměřená přímo na útočící loď. Sam na okamžik přivřela oči a zamyslela se. Ta loď jí byla povědomá, ale pamatovala si ji z nedávné doby, z tohoto života. Vše, co má potkat v Pegasu by si ale měla pamatovat z života předchozího! Další výstřel z útočící lodi ji vrátil do reality. Není důležité, kdo útočí, ale hlavně samotný fakt, že útočí! Rychlý pohled jí prozradil stav na můstku. Těch několik techniků, co záplatovalo konzole a spravovalo stěny (Sam věděla, že lépe by to znělo obráceně, ale skutečnost byla podobná tomuhle) se snažilo obsadit životně důležité stanice, zatímco angosanský praporčík na hlídce splašeně pobíhal mezi pilotní a navigační konzolou. Boule na jeho čela značila, že cestou do přední části můstku zapomněl na schod, jež tuto část odděloval. Upřímně, Sam ho bylo líto. Hlídku na můstku nejspíše dostal jen proto, že jako praporčík ještě nebyl účelově vyhraněn a opravářským či jinak specializovaným četám by jen překážel. Na můstku měl jen držet hlídku a dohlížet na techniky. Nikdo nemohl čekat tohle... Sam rychle vyhodnotila, že je na můstku hodnostně nejvýše (kromě zmatkujícího praporčíka tu už jako důstojník byl jen praporčík, který měl za úkol zprovoznit můstkovou stanici CIC – podle zářícího hologlóbu úspěšně) a nadechla se.
„Praporčíku, stav!“ řekla autoritativně.
Praporčík zastavil své horečné zmatkování a podíval se po ní. Úleva v jeho tváři, když záhlédl vyššího důstojníka, byla jasně čitelná. Pak ale zjistil, že vlastně nemá, co říct.
„Já...“ zajíkl se. „Útočí na nás Klingoni, madam!“
Aha, tak Klingoni, rozjasnilo se Sam v hlavě. Ale co dělají tady?! Přes vnitřní překvapení na sobě Sam nedala nic znát. „Řekněte mi něco, co nevím,“ ohradila se Sam, přísněji než zamýšlela a zamířila k volné taktické stanici.
Praporčík zbledl. Pak ale narovnal záda a podíval se na ní zpříma. Tedy se alespoň pokusil, protože další zásah od Klingonské lodi ho přinutil zatěkat očima na hlavní obrazovku. „Loď je bez štítů, phasery i torpédomety bez napájení. Warp i imupls mimo provoz. Jsme bezbranní a pro pohyb můžeme použít jen reaktivní trysky.“
„Děkuji,“ usmála se Sam povzbudivě. „A mimochodem, přebírám velení.“
Oddychnutí mladého praporčíka bylo slyšet až k Sam. „Rozumím, madam. Přebíráte velení.“
„Praporčíku, vezměte kormidlo!“ rozkázala mu pak Sam. „Škody?“
„Protržení trupu na palubách pět, šest, sedm, jedenáct a dvanáct. Silová pole drží,“ oznámil andorianský technik, který se vydrápal do křesla u servisní stanice. „Poškození torpédometu tři. Žádné ztráty na životech, několik zraněných, ošetřovny přijímají. Skupiny pracující na trupu lodi byly nákladním transportérem přeneseny do nákladového prostoru dva.“
Sam povytáhla obočí a podívala po technikovi. Ten byl k ní sice zády, ale k Sam pozvedl hlavu mohutný čenarský technik od vědecké stanice. Sam ho kývnutím pochválila za duchapřítomnost, kterou nejspíše zachránil lidem tam venku životy, a pak se věnovala vlastní konzole. Rychle převedla funkce zbraňové stanice na svojí a shledala, že hlášení o nefunkčnosti zbraní bylo přesné.
„Pozice Klingonů?“ zavolala, zatímco zkoušela, zde neexistuje zapomenutý energetický kanál ke zbraním.
„Směr 312 na 25. Vzdálenost 890 metrů. Manévrují ve čtverci o hraně tří kilometrů. Nejbližší pozice byla 312 metrů, nejvzdálenější 2688 metrů.“
„Kormidlo, trysky na plno, otáčejte nás doprava, jak to jen půjde. Ať nestřílí stále na jedno místo!“
„Rozkaz madam. Trysky naplno.“
Sam ani nevzhlédla zkontrolovat, zda byl rozkaz proveden, jak zamýšlela, ale to bylo jedno. Ona se věnovala vlastnímu panelu a zkoušela zprovoznit zbraně. Jakkoliv. Nakonec znechuceně praštila do kraje konzole. Překvapené pohledy těch několika členů posádky, co ji mělo v zorném poli, ji přinutily se trochu zastydět, ale ne moc. Bylo to k nevydržení tady sedět jako kachna na rybníce a čekat na ránu z milosti. Další otřes po zásahu lodi (Sam už je přestala počítat) ji přinutil vzhlédnout.
„Nějaké nápady? Cokoliv?“ oslovila osazenstvo můstku. „Omezuje nás víceméně především nedostatek energie a poškozená vedení do systémů pohonu, zbraní a štítů. Je nějaká možnost to obejít?“
„Mno,“ zabručel čenarský technik od vědecké stanice. „Můžeme to obejít, pokud vysuneme pancíř bez podpory.“
Sam se málem plácla do čela. No jistě. Vysunutí pancíře bylo částečně mechanické a částečně pak automatizované replikační. Velkou složkou ochrany pancíře sice bylo několik energetických polí uvnitř pancíře, které zvyšovaly jeho odolnost, ale i samotný pancíř poskytoval dostatečnou ochranu. Minimálně jim mohl koupit čas. Čas na co? K čertu s tím, pomyslela si Sam. Hezky jedno po druhém. Nakonec se jí povedlo protlačit příkaz ke spuštění pancíře. Sam dlouhým kývnutím poděkovala technikovi. Škoda, že si zvolil takovou kariéru, pomyslela si. Byl by z něho dobrý taktický důstojník.
Bez dostatku energie se pancíř spouštěl déle, ale i přesto měla loď po několika dlouhých vteřinách alespoň nějakou ochranu. Jenže i tu nakonec prorazí a oni se nemají čím bránit. A ani žádné posily na zavolání ani...
„Sakra, sakra,“ ucedila Sam znechuceně. To ji mělo napadnout hned. „Carterová, nadporučíku Talejnikovi. Okamžitě se přesuňte na Von Brauna a zahajte startovací sekvenci. Jsme pod útokem a bezbranní.“
„Rozumím,“ potvrdil jí hlas v komunikátoru. Sam ale přemýšlela, jestli to bude stačit. I při nejlepším stavu lodi trvalo uvolnit loď zakotvenou ve spodní části talířové sekce 160 sekund. Pokud bude třeba část startovací sekvence provést ručně, ztratí se tím další desítky sekund.
Dveře na můstek se otevřely a dovnitř vešel nadporučík Rončevič, poručík Peeks v doprovodu několika dalších důstojníků. Sam si v duchu oddechla a doufala, že kapitán je na tom lépe.
„Tomu nevěřím,“ zabručel Harry. „Klingoni a tady?“
„Spíš bych se ptala, proč na nás útočí. Pokud na nás tedy útočí,“ odtušila Terry.
„Pokud co?“ ujišťoval se Harry, že nepřeslechl.
„Možná máme duraniový trup posílený trikobaltem. Ale ani to moc nepomůže při naprosté absenci štítu. Ty disruptory měly Tolkien roztrhat v pár výstřelech.“
„Hmm,“ zamyslel se Harry a zadal do počítače několik dotazů. „Asi proto, že jde o starou třídu K‘Tinga.“
„Ty ještě slouží?“ Podivila se Terry. K‘Tingy byly pro Federaci hrozbou v době, kdy se dojednávala první smlouva s Klingony. To znamenalo, že ta loď byla více než dvakrát starší než Terry. A to byl také důvod, proč jejich zbraně zatím jen dělaly spíše povrchové škody. Nicméně to nemůže trvat věčně došlo Terry.
Rychlý pohled Terry naznačil, že venku již žádné opravné čety nejsou. Někdo tam vevnitř měl očividně dost duchapřítomnosti, aby je přenesl dovnitř. Terry sledovala, jak se díry v trupu Tolkiena zaplňují silovými poli, a zatnula zuby. Teď by měla být na můstku a místo toho ono hrůzné divadlo sleduje odtud. Pasivní maskovací systémy raketoplánu je zatím úspěšně skrývaly před Klingonskými senzory a aktivace transportéru by vyžadovala přejít na aktivní režim a odhalit se tak Klingonům. A ačkoliv je delta třída raketoplánů na tak malá plavidla silně ozbrojena, jít proti tradiční hvězdné lodi by byla sebevražda. Nebo ne?
„Oni neví o smlouvě,“ došlo Terry.
„Mezi Federací a Klingony?“
„Jo, proto útočí. Museli se sem dostat dávno, nejspíš v době, když tyhle lodě ještě sloužily. To ale také znamená, že neví nic o pokroku, jehož se obecně dosáhlo.“
„Co navrhuješ? Nějak se mi nelíbí, kam to směřuje.“
„Tolkien nemá zbraně ani ochranu... dobrá nemá zbraně,“ opravila se, když se kolem Tolkiena vysunul ochranný krunýř pancíře. „Koupíme jim tak další čas. Třeba zprovozní zbraně a hlavně, můžeme je pak kontaktovat a koordinovat obranu.“
„Fajn,“ odpověděl Harry a posadil se do pilotního křesla. Terry si sedla za taktickou konzolu za ním. „Přecházím na aktivní režim... teď.“
„Štíty i zbraně na plný výkon,“ ohlásila Terry. „Dobrá, Harry, trošku je pošimráme.“
Raketoplán zahájil nepřetržitou palbu. Cílem byly sice zbraňové systémy klingonského dravce, ale napřed se musely phasery probít jeho štíty. Ačkoliv byla klingonská loď starší, výhoda štítů větší lodi převážila modernost zbraní raketoplánu. Větší loď si všimla cíle, který narozdíl od současného dokázal střílet i manévrovat a vrhla se za ním.
Raketoplánům se ale musí přiznat jedna věc. Jejich nové modely byly tak manévrovatelné, jak jen může každý pilot snít. Phaserový paprsek se pohybuje rychlostí o něco málo větší, než je jedno procento rychlosti světla. Klingonské disruptory jsou ještě pomalejší. Proto není divu, že zasáhnout tak mrštný cíl jako raketoplán, zabralo Klingonům několik výstřelů. O kolik musel být jejich vztek větší, když ani utržený zásah štíty raketoplánu příliš neoslabil. Učebnicový status quo.
„Kapitán volá Tolkien, ozvěte se.“
„Rončevič, na příjmu,“ ozvalo se z komunikačních systémů.
„Vážeme na sebe Klingony. Nějaká šance zprovoznit zbraně?“
„Negativní,“ zněla odpověď „Opakuji, negativní. Nicméně, pan Telejnikov odhaduje uvolnění Von Brauna na pět minut.“
Terry došlo, že na loď třídy Defiant úplně zapomněla. Někdo očividně ne, ale uvolňování lodi trvalo téměř dvojnásobek cvičené doby. Bude to stačit?
„Klingoni se obracejí k Tolkienu,“ ohlásil Harry.
„Přijít to muselo,“ ucedila Terry. My jim nic neuděláme, oni nám také ne. Prostě zvolili cíl, který můžou poškodit. „Asi je budeme muset šťouchnout do oka. Nabíjím torpéda.“ Raketoplán byl vybaven čtveřicí fotonových mikrotorpéd nabitých ve vnějších zásobnících. Ve srovnání s lodí verzí jen prskavky, ale i těch pár gramů antihmotové nálože dokáže někdy divy.
„Tolkien volá raketoplán,“ zaznělo náhle z komunikátoru.
„Slyším.“
„Kapitáne, kvantový phaser je stále funkční.“ No jistě! Zdroj energie nulového bodu pro kvantový phaser byl nekompatibilní s lodními rozvody a proto se ho energetické trable na Tolkienu nedotkly. Na druhou stranu měl jen značné omezené palebné pole, takže museli nějak dostat Klingony přímo před příď Tolkienu. A tomu ani moc napomohl fakt, že Klingoni se právě před Terryinými zraky zamaskovali.
„Dobrá, nadporučíku,“ řekla Terry do komunikátoru. „Zkusíme je najít a nalákat do palebného pole kvantového phaseru.“
„Doporučuji multifázový sken,“ navrhl Rončevič.
„Dobrý nápad, Taylorová konec.“
Multifázový sken patřil mezi obecnější skeny a používal se spíše při průzkumu neznámých anomálií, ale Rončevič měl pravdu. Tak staré maskování, jako měli Klingoni, by se jím mělo dát překonat.
„Spouštím sken... teď,“ řekla Terry a na taktickém zákresu náhle vykvetl symbol Klingonského dravce, jak krouží za zádí Tolkiena.
„Harry, tvař se, že je hledáme, ale přitom se k nim nenápadně přesunuj.“
„S radostí,“ zazubil se Harry, protože věděl, co má Terry v plánu. Maskovaná loď nemůže používat štíty, takže by raketoplán mohl dosáhnout přímého zásahu.
Raketoplán se rozletěl nad trupem Tolkienu a neustále kličkoval, jako by klingonskou loď hledal. Přitom se neustále blížil k zádi. Klingonská loď sice mírně změnila pozici, aby se vyhnula odhalení standardními senzory, ale Terry je měla pevně zaměřené. Když Harry udělal obrátku, aby pokračoval ve fingovaném hledání pod trupem Tolkienu, odpálila dvě mikrotorpéda. Po jednom na každý disruptor na křídlech nepřátelského dravce. První torpédo ztratilo zaměření a minulo cíl o deset metrů, ale druhé napadlo svůj cíl se smrtící přesností. Pravý disruptor se změnil v kus nepoužitelného šrotu. Terry se pokusila ještě poškodit levý disruptor palbou z phaserů, ale to už se dravec demaskoval a zapnul štíty. Jeho zbylý disruptor bombardoval raketoplán ve snaze pomstít se a Terry je v tom nechala. Jak střely dopadaly, postupně oslabovala intensitu štítu. Když si myslela, že je to dost, poručila Harrymu ať ustupuje... přímo k přídi Tolkiena.
Dravec se za nimi hnal bezhlavě a tak nakráčel do připravené pasti. Ostatně, jak to mohl čekat, když doteď byla hvězdná loď naprosto bezzubá? Terry se prohnala palebným polem kvantového phaseru, a aby Klingony víc nalákala, nasimulovala mikrosekundový výpadek štítů. Dravec je následoval s nepolevující dychtivostí, když paprsek neuspořádaných, leč stále smrtících, částic zasáhl levé křídlo dravce...

IKS. Nak‘r‘hor, okraj galaxie Pegasus

„Štíty raketoplánu slábnou, pane!“
„Konečně,“ zařval kapitán klingonské lodi. „Zničte ten hmyz. Pak pošleme výsadek na velkou loď a zničíme ji zevnitř!“
„Je to moudré?“ zeptal se komandér. „Je to moderní loď. Mohla by nám zde velmi pomoct.“
„Je to loď Federace,“ štěknul kapitán a odplivl si. „Zpochybňuješ snad mé rozkazy?“
Místo odpovědi komandér odkráčel z kapitánova dohledu.
„Raketoplánu začaly vypadávat štíty.“
„Zničte je!“
Pak se ozval ohlušující výbuch a vše pohltila jasná záře.

GIS. Highlander, soustava Ahet

Admirál Lawrence se vřítil na vlajkový můstek a už od dveří štěkal rozkazy. Osazenstvo vlajkového můstku na něj nevěřícně zíralo. Znalo roztržitého genijského admirála, jež byl sem téměř poslán do vyhnanství kvůli svému sentimentu pro zaniklé Genijské království. Znalo muže, který byl hlavním předmětem poloviny vtipů ve flotile a který nejraději se sklenkou vína básnil o starých časech. Na vlajkový můstek ale vběhl rozhodný muž plný soustředění pro dnešek a ten vjem převálcoval vlajkové důstojníky jako genijský buvol.
Vlajkový můstek se tomu hlavnímu vůbec nepodobal. Zde bylo podstatně méně lidí, takže nebylo třeba oddělovat hlavní osobu na můstku od ostatních. Většina vlajkových důstojníků vlastně jen přejímala data z můstku hlavního i můstků ostatních lodí. Nebylo zde třeba žádných hlučných a na osazenstvo náročných vyhodnocovacích stanic. Vlajkový můstek byl proto prostě uspořádán do kruhu, kde na obvodu byly stanice vlajkových důstojníků a ve středu pak křeslo admirála s potřebnými přístroji, aby si mohl snadno zobrazit požadovanou informaci.
„Vypadá to jako wraithský křižník, pane,“ oznámil taktický důstojník, když ho přešel šok. „Jenže je daleko větší. Nezaznamenávám žádné stíhače.“
„Divné,“ řekl admirál a pohladil svůj pěstěný knír. „Kde se tu vlastně vzali?“
„Museli se nějak připlížit, hyperskok jsme nezaznamenali. To značí, že do normálního prostoru přešel daleko mimo hranice soustavy,“ upřesňoval taktický důstojník.
„Bittercup hlásí, že na lodi zachytili něco jako štíty,“ ohlásil komunikační.
„Nesmysl, wraithské lodě nemají štíty,“ odporoval Lawrence dřív, než se nad tím zamyslel. „Vysvětlete.“
„Prý jejich střely mizí padesát metrů před cílem. Neexplodují... prostě zmizí.“
„Takže konečně začali válku?“ zeptal se náčelník admirálova štábu.
„Nevím... spíš to vypadá jako testovací prostor,“ zamyslel se admirál.
„Testovací?“
„Vypadá to, že mají nový model lodí a chtějí je buďto odzkoušet v boji nebo nám nahnat strach. Ideálně obojí.“
„Pane, podle Bittercupu by nejspíš G-lasery šly použít,“ ozval se komunikační.
„Nechci zbytečně vystavovat lodě palbě. Ještě vypouštějte střely. Střílí vůbec oni?“
„Ne,“ odpověděl taktický. „Jen se prostě blíží.“
„Hmm,“ zabručel admirál a sklonil se nad vlastní bojový zákres. Právě včas, aby viděl, jak lehký křižník GIS. Supreme zablikal a pak ze zákresu zmizel.
„Co to bylo?“ křikl admirál.
„Nějaký druh paprsku... senzory to odhadují na soustředěné pulsy antigravitace,“ řekl taktický.
Admirál polkl. Pokud to tak je, dokážou wraithové takto zneutralizovat ochrannou výhodu gradientu a loď pak prostě zničit tradiční výzbrojí. To je velký posun v rovnováze sil.
„První divize zaútočí na nepřítele, plná palba!“ rozhodl admirál. „Zbytek flotily ať evakuuje vědeckou stanici a zmizí!“
„Rozumím,“ hlesl komunikační. Nikomu neunikl fakt, že admirálův bitevní křižník Highlander je součástí právě první divize. „Posílám rozkazy.“
Admirál sledoval na zákresu, jak se většina flotily (krom čtyř lodí) stahuje. Možná to bylo příliš opatrné, ale on nechtěl riskovat. Brzy byla potvrzena evakuace stanice a trajektory začaly odvádět flotilu do hyperprostoru. Ale to také chvíli trvalo a admirál byl rozhodnut krýt své lidi až dokonce. Nakonec ho to stálo další dvě lodě, polovinu první divize, než zbytek flotily zmizel. Zbylé lodě sice zuřivě kroužili kolem nepřítele, ale byla jen otázka času, než na ně wraithská loď zaměří svou zbraň na takovou dobu, aby prorazila jejich ochranný gradient. Genijské lodě sice dosáhly dvou zásahů, když dostatečně zahustily palbu, nicméně všechny wraithské lodě jsou velmi odolné a mají silnou schopnost regenerace. Dřív genijské křižníky vystřílí své zásoby, než nějak vážně poškodí nepřítele. Pokud se samozřejmě dožijí vystřílení zásobníků. Admirál stejně neponechal v soustavě žádný trajektor, jejich posádky na to byly příliš početné, aby riskoval jejich zničení. Proto padlo rozhodnutí.
„Nastavit přímý kurz, odpálit G-lasery, jakmile se naskytne příležitost!“
„Rozkaz.“
Highlander a sesterský bitevní křižník Sandstorm se přídí natočily k nepříteli a jejich příďový gradient náhle zmizel. Loď tak sice přišla o příďovou ochranu, ale zase tak dostaly možnost vypálit ze svých energetických zbraní. Přední prstence uvnitř lodi nyní negenerovaly gradient, takže byly přenastaveny. O okamžik později v přídí obou křižníků vylétlo půl tuctu dutých paprsků koncentrované gravitace. Jakmile paprsky zasáhly trup nepřátelské lodě, prolétly středy paprsků laserové výboje a znásobily tak škodu na wraithské lodi.
Ale nezůstalo to bez odpovědi. Výboje z hlavních zbraní wraithské lodě prolétaly otevřeným hrdlem gradientu a nebylo pochyb, kdo z tohoto střetnutí vyjde jako vítěz...

Tak musím říct, že je tvá povídka naprosto super. Jen by to možná chtělo vydávat díly častěji. Jinak jí nemam co vytknout. A zajímalo by mě jak se do pegasu dostali klingoni?

pecka pecka pecka

Děkuji Tobě a lordům Kobolu za tuto novou epizodu

Jinak opravdu paráda, přečetl jsem to na jeden zátah a pak eště pro jistotu jednou

Jinak ti klingoni... Podlě mě je vyhostili, nebo něco podobného (proto měli ty staré necky) tak určili směr, zapli maximální warp až se dostali ke galaxii pegasa

Není to špatný
Co takhle pokračování

Je to vyborna povidka. Doufam, ze brzy pribude dalsi dil.

Podporujem kolegov (závislákov) v nešťastí na pridanie pokračovania.

STAR TREK ATLANTIS 1x02 Winds of change (větry změny)
Part IV


IKS. Nak‘r‘hor, okraj galaxie Pegasus
Po zásahu dravce nezůstal nikdo na můstku na nohou. Většina Klingonů by to považovala za ránu jejich důstojnosti, ale když všichni zjistili, že nikdo nezůstal ve stoje (a nemůže se jim tak vysmívat), mlčky se postavili v tiché dohodě, že nikdo nikomu nic neřekne.
„Stav?“ štěkl kapitán.
„Naprosto jsme přišli o levé křídlo a třicet pět členů posádky se nehlásí. Zbraně a maskování mimo provoz. Štíty a pohon na minimu.“
„Nemožné!“ zařval kapitán.
„Je to moderní loď,“ připomněl tiše komandér a snažil se nepůsobit dojmem já-jsem-vám-to-říkal.
Kapitán se už nadechoval k zuřivému výkřiku, když si všiml ruky komandéra ledabyle položené na bočním pouzdru disruptoru. „Jaký je stav subprostorového pohonu?“ zeptal se místo toho podřízených.
„Funkční, pane!“
„Spusťte to! Opravíme loď a vrátíme se!“
„Nehledě na to, že nám chybí celé křídlo, ta loď se právě ukázala velmi nebezpečnou i v ochromeném stavu,“ poznamenal komandér.
Kapitán vycenil zuby. „Možná jste měl pravdu, ale dejte si pozor, ať vás nenechám popravit za zbabělost.“ Komandér se ani nezachvěl…

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus
Terry sledovala z oken raketoplánu, jak se z klingonského dravce po zásahu kvantovým phaserem ulomilo celé levé křídlo. Terry tuhla krev v žilách při pomyšlení, kolik Klingonů tam muselo zahynout. Pak si ale připomněla, že oni usilovali o život její posádce, a vše bylo pryč. Chladným pohledem sledovala, jak raněná loď odlétá pryč od Tolkienu a přemýšlela, co udělá. Z lodě proudily oblaka vzduchu a menších trosek, bylo jasné, že moc rychle nepoletí. Nejspíš počká, až odstartuje Von Braun a pošle ho Klingony zajmout. Na třídách K‘tinga bylo přes dvě stě členů posádky. Mínus ti, co nyní zemřeli, ale stejně to bylo velké číslo. Ne, že by na Tolkienu místo nebylo…
Pak se stalo něco nečekaného. Pokud by Terry sepsala list nejméně pravděpodobnějších věcí, jež by čekala od klingonské lodi, tohle by bylo pěkně vysoko. Před klingonským dravcem se totiž objevilo modré hyperprostorové okno a dravec zrychlil přímo do něj. V okamžiku, kdy měl dravec protnout hranici mezi normálním prostorem a hyperprostorem, ale z časoprostorového zlomu vystřelil bílý blesk a zasáhl střed okna. To zkolabovalo a dravec byl v neovladatelných rotacích vržen přímo k smrtícímu zlomu…

IKS. Nak‘r‘hor, okraj galaxie Pegasus
Už podruhé za dvě minuty se osazenstvo můstku sbíralo ze země.
„Loď je neovladatelná, pane! Řítíme se do té anomálie.“
„Neee…“ zavrčel kapitán a vytřel si krev z očí, která mu tam stékala z rány na čele. „Veškerou energii do zbraní! Musíme ještě vystřelit, zemřeme jako válečníci.“
„Tohle není smrt válečníka, tohle je smrt zoufalce, jež nedokáže přiznat porážku tváří v tvář lepšímu nepříteli!“ zazněl klidný hlas po kapitánově levici. Ten se otočil, ale jen aby se ocitl tváří v tvář tasenému disruptoru komandéra. Kapitán vycenil zuřivě zuby.
„Ohrozil jste loď a její posádku. Nerespektoval jste znamení, že loď Federace je lepší než naše. Hrubě jste podcenil nepřítele a hrubě jste podcenil prostředí. Vaše krvežíznivost ohrozila naši snahu dostat se domů. Tímto vás uvolňuji ze služby.“
Kapitán se vymrštil z křesla na komandéra. „Vy zbaběl…“ Komandér byl ale rychlejší a dopadly na něj jen horké částice z kapitánova dezintegrovaného těla. Pak schoval disruptor do pouzdra a posadil se do křesla.
„Volejte loď Federace. Vzdáváme se…“

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus
„… vzdávají se, kapitáne. Zpráva pochází od jejich prvního důstojníka.“
Terry došlo z poslední věty, co se nejspíše stalo s kapitánem. Ale i přes změnu velení se jí nechtělo jejich kapitulaci přijmout. Nakonec, oni napadli její loď a kdo ví, co chtěli provést jí i její posádce. Sami si můžou za tohle vše.
„Terry,“ zašeptal vedle ní Harry. „Měli bychom ji dát šanci. A navíc, oni měly hyperpohon na své zastaralé lodi. Mohli by nám pomoci s tím naším.“
Terry si chtěla odfrknout, ale pak si připomněla onu vizi, jež měla před chvílí, ačkoliv jí to připadalo jako měsíce. Co když je tohle jedna z událostí, jež ji nasměrují k té nešťastné budoucnosti? Neměla by teď jednat jinak, než by chtěla? Ale jak? Má přijmout jejich kapitulaci? Cítila, jak jí v hlavě povolují ledy, vztek pomalu ustupoval a ona zase začala cítit jako člověk. Každý si zaslouží další šanci.
„Dobrá, přijmeme jejich kapitulaci.“
Harry byl ale už o dvě myšlenky kupředu. „Transportéry dlouhého dosahu nefungují. Navrhuji použít Von Brauna jako předsunutý transportní bod.“
„Dobrý nápad, Harry,“ usmála se Terry. „A… díky.“

Budova Kruhu, Acherus
Bedrník se zhluboka nadechl uměle filtrovaného, leč důvěrně známého vzduchu. Automaticky zaregistroval, že za dva měsíce, jež uplynuly od posledního zasedání Kruhu, se sem nikdo nepokusil vniknout. Pamatoval si, že za jeho aktivních účastí zde se o to někdo pokusil a onen štiplavý pach dezintegrované tkáně se ve vzduchu vznášel dlouho. Na Bedrníkův vkus až moc dlouho, ale s nastavením vzduchových filtrů si nikdo hrát nechtěl. Tohle místo vydrželo samo se o sebe starat tisíce let, nikdo ho proto nechtěl nějak poškodit. Ze stejného důvodu se nikdo neodvažoval procházet záznamy počítačů, kdo to tehdy vlastně byl. Stejně obecně panoval názor, že je lepší se o to nezajímat, stejně tak jako se nikdo nezajímal o identitu spoluzasedajících. Adresa planety byla přísným tajemstvím Kruhu. Pokud někdo adresu vyzradil, bylo o starost méně. A pokud nějaký ubohý obchodník náhodou zadal tuto adresu… nu, za utajení se platí.
Brána se za ním uzavřela a s tím zmizel i zdroj jasného modrého světla. Na Bedrníka nyní shlížely jen slabě zářící rudé tečky dezintegrátorů ze stropu. Dvacet sekund. Bedrník okamžitě ušel těch několik kroků k jedinému východu a zastavil se před malou klávesnicí. Nad ní ubíhaly antické znaky. Bedrník věděl, že to odtikává oněch dvacet sekund, během nichž musí zadat svůj osobní kód, jinak skončí rozložený ve vzduchu. Osmnáct sekund – nespočet návštěv zde ho postupně naučil antickým číslicím. Na klávesnici vyťukal svůj osmimístný kód. I tyto znaky byly antické, ale jejich význam neznal. Mohl si ho dohledat, ale jednodušší bylo naučit se posloupnost znaků samotnou. Stiskl tedy potvrzovací tlačítko a vyčkal do konce odpočtu. Rudé tečky na stropě pohasly. Vchod se otevřel a pod klávesnicí se spustilo další odpočítávání – deset sekund, než se dveře opět zavřou a otevře se brána dalšímu návštěvníkovi. Zůstat zde by nebylo moudré, protože místnost byla tvarovaná na milimetr podle výronu nestabilních částic při otevření brány. Prostě zde nebylo, kam se před ním schovat. Možná kruté, ale funkční bezpečnostní opatření.
Bedrník proto prošel dveřmi a ty se za ním po uplynutí limitu uzavřely. Chodba před ním se rozsvítila mléčně bílým světlem a on postupně došel až na křižovatku. Bylo zde deset těžkých kovových dveří vedoucích na různé strany a jen jedny byly otevřené – to byla jeho cesta. Prošel jimi a pak postupně dvěma dalšími podobnými křižovatkami. Na průchod každou křižovatkou měl dvacet sekund – oněch dvacet sekund, jež má další návštěvník na zadání svého kódu. V opačném případě ve stropě číhaly další dezintegrátory. Tím bylo pojištěno, že nikdo se za žádné situace nemůže potkat s příchozím, jež dorazil před ním nebo po něm. Anonymita byla zde, v budově Kruhu, ceněna nadevše.
Nakonec se Bedrník zastavil před lesklými dveřmi, jež odrážely jeho obraz. Zde již měl času, kolik chtěl, a proto se zahleděl na svůj obraz. Černá košile, černé kalhoty obvázané širokou oranžovou šerpou, dlouhý černý plášť. Na hlavě pak černý klobouk fedora, zvenčí neprůhledné oranžové brýle a oranžový šátek na zakrytí tváře, nyní volně uvázaný kolem krku. Vzhled vskutku groteskní, jež nutí k vymýšlení přezdívek jeho nositele. Jenže u Bedrníka bylo jméno první – Oranžový Bedrník. Mnohým genijcům sice muselo být z jména jasné, že nositel je také z Genie, ale jemu to nevadilo. Stejně jako většinu genijců i jeho fascinovaly pozemské dějiny Francie, jež byly dostupné v záznamech atlantiské expedice. Jeho obzvláště pak fascinoval smyšlený příběh o Červeném Bedrníkovi, který zachraňoval šlechtice před gilotinou za takzvané Velké francouzské revoluce. Když pak objevil své schopnosti, rozhodl se, že půjde ve stopách svého hrdiny a bude pomáhat nevinným lidem před nemilosrdným ostřím wraithské i asuranské bezohlednosti.
Po jménu pak přišel výběr vzhledu. Ano, bylo groteskní používat výrazný kostým jako nějaký holovizní hrdina, ale jemu to pomáhalo skrýt svou vlastní identitu. Lidé se soustředili na jeho oblek, ale ne už pak na osobu pod ním. A koneckonců, cítil se v tom překvapivě pohodlně. Na zasedání Kruhu si ho sice brát nemusel, nikdo ho tu stejně neuvidí, ale zvykl si býti takto oblečen kdykoliv, kdy opouštěl domov za účelem boje za svobodu ostatních lidí. Ať už přímého nebo ne. Bedrník se naposledy usmál na svůj černo-oranžový obraz a tlačítkem otevřel dveře.
O zlomek sekundy před otevřením chodba za ním pohasla a on vkročil dovnitř. Minul dveře na antickou verzi toalety a došel k balkónu. Zde bylo jediné křeslo a sada přístrojů kolem okraje balkónu. Přístroje vydávaly svit jakž takž silný na to, aby viděl na cestu, víc nic. Jeho nabuzené smysly ještě zaznamenaly slabé bzučení bezpečnostního štítu kolem jeho balkónu, nic dalšího. Složil proto pytel se zásobami (jednání trvala často dlouho, mnohdy i týden) a usedl do křesla. Zrakem automaticky vyhledal tlačítko, jež mu umožňovalo mluvit k ostatním, většina ostatních funkcí mu zůstala tajemstvím. Vyhlédl proto ven z balkónu.
Zde se dal tušit velký otevřený prostor. Možná přirozená jeskyně, možná vyhloubená dutina. Nikdo to nevěděl. Po jejím obvodu se ale daly zahlédnout matné šedé skvrny, které znamenaly další balkóny, jež byly obsazené. Co každých třicet sekund se objevila další skvrna, jak dorazil nový zasedající. Celkem tu bylo tisíc balkonů a ke každému vedla vlastní jedinečná cesta přes trojici křižovatek (celkem jich tu bylo tedy sto jedenáct). Bedrník si znova se zármutkem uvědomil, že dnes tu jich bude nejvýše dvě stě třináct, a to každý zodpovídá jen za jednu planetu. Povídá se, že kdysi tu bylo úplně plno a každý zasedající měl na starosti několik planet. Bohužel, s přestávkami staletí trvající válka mezi Wraithy a Asurany zredukovala počet nevyhlazených obyvatelných planet na sotva dvacetinu. A to jen v poměru s počtem takovýchto planet v době konečného probuzení Wraithů, pár let před touto Staletou válkou. V dobách založení Kruhu bylo planet Kruhu asi šedesátkrát víc než dnes, celkem něco přes dvanáct tisíc, a ještě mnoho obývaných planet do sféry vlivu Kruhu nespadalo. Dnes bylo bohužel těchto dvě stě třináct zbytek jakž takž svobodného obyvatelstva této galaxie. Člen přezdívaný Šakal tvrdil, že to je dvě stě třináct planet, jež má bránu, a že prý existuje civilizace, daleko za wraithským prostorem, jež z bezpečnosti brány raději nepoužívá. Zasedající Vodnář pak neustále předkládal zprávy o civilizaci žijící výhradně na lodích, putující od planety k planetě, která se tak vyhýbá konfrontacím. Bedrník tomu věřil, mnohokrát zaslechl to samé na svých sólových výpravách, ale raději nechtěl vířit atmosféru Kruhu, jež si raději zakládal na faktech a ověřených zprávách. Dnes se ovšem chystal přednést zprávu, jež jistojistě způsobí poprask, ačkoliv není hmatatelně ověřená. A ještě další ověřenou, ale také velmi nepříjemnou.
Bedrník přišel mezi prvními, takže čekal více než hodinu, než dorazili ostatní zasedající Kruhu. Nacvičená fotografická paměť mu prozradila, že všech ostatních dvě stě zasedajících dvanáct dorazilo. Neviděl sice, jestli jde o stále stejné lidi jako dříve, ale hlavní bylo, že zde bylo všech dvě stě třináct (i s ním) zástupců planet Kruhu. Potěšilo ho, že nikdo neubyl, protože by to znamenalo další obývaný svět zdevastovaný Staletou válkou. Pro nepřítomnost neexistovala omluva. Pokud by zástupce nějaké planety nepřišel na zasedání, jeho kód by byl automaticky vymazán a jakýkoliv další pokus o příchod by skončil jeho smrtí. Jen čtveřice kódů patřící samotným antickým městům se dala reaktivovat a i to se stalo pouze jednou (a ještě ve zvláštním případě). Právě proto znamenala nepřítomnost zástupce nějaké planety její faktické odepsání jako zničené. A proto měl každý zástupce dva náhradníky – vlastního nástupce a svého sekundanta, který dokončoval školení nástupce, pokud aktivní zástupce planety předčasně zemřel. A jeden z této trojice vždycky musel dorazit, nehledě na jeho postavení v zastupitelství planety. Vzhledem k tomu, že právě jen tito tři znali kód své planety, musel to být jeden z nich.
Nicméně Bedrníkovy obavy mohly být menší. Více než desetiletí se Válka vedla ve své klidnější fázi. Jen menší střety na hranicích mezi Wraithy a Asurany. Obě strany se připravovaly na další zuřivé běsnění a žádná lidmi obývaná planeta se nestala bojištěm či cílem. Ale to muselo jednou skončit. Vlastně, podle jednoho možného výkladu části Bedrníkovy zprávy již klidné období skončilo. A tentokrát by válka získala stranu třetí – Genijské impérium, které po staletích pasivní rezistence získalo takovou sílu, že mohlo skutečně bojovat… jen aby zjistilo, že jeho taktické výhody byly znegovány. Jenže, pomyslel si nadějně Bedrník, celý tenhle myšlenkový řetěz plusů a mínusů měl konečný argument – jeho zprávu od Koruny.
„Vítejte,“ zazněl konečně ze skrytých reproduktorů počítačem zkreslený hlas Hlasatele, který dostal své jméno podle toho, že zasedání vždy uváděl. „Jsem nesmírně potěšen, že jsme se tu všichni sešli v plném počtu. Toto jsou neklidné a nejasné doby, a proto musíme ještě víc držet pospolu a čekat, kdy se Předkové vrátí, aby galaxii očistili jednou provždy. Proto nemůžeme umdlívat a nesmíme být zastihnuti nepřipraveni, až tato doba nastane.“
Bedrník si odfrkl a zamyslel se, kolik z ostatních zástupců bere jeho slova vážně. Hlasatel je vážně bral, možná proto se před eony let stal Hlasatelův předchůdce mluvčím. Bederník ale pochyboval, že se najde více než tucet dalších, kteří sdílejí Hlasatelova očekávání. Bedrník určitě ne, ačkoliv to, co Hlasatel řekl, se ne nijak nelišilo od základní mantry Kruhu.
Kruh založili Antici z Atlantis během poslední fáze Antické války. V té době už bylo všem jasné, že válka je de facto prohraná. Navzdory rozdílům a bývalým rozepřím se většina Antiků z ostatních tří měst rozhodla odejít na Zemi s atlanťiďany. Ale na rozdíl od Atlantis nebyla ostatní města opuštěna úplně a mnoho dalších Antiků v různých malých základnách a laboratořích se rozhodlo zůstat. Proto z posledních zbývajících zdrojů postavili odcházející tuto budovu Kruhu, kde se měli scházet zástupci měst a dalších planet, kde sídlili Antikové. I Atlantis dostala své místo a kód pro případ, že by zase začala být obývána, ale to se nestalo až do relativně nedávné doby. Kruh dostal své jméno proto, že kvůli anonymitě si zde byl každý roven a jeho účelem bylo shromažďovat informace o pohybech Wraithů a obecně vytvářet informační síť pro dobu, kdy se Antikové vrátí zpět a Kruh jim tak dopomůže konečně porazit Wraithy. Jenže nikde nebylo stanovené datum a tak plynula desetiletí i staletí a nic se nedělo. Kruh fungoval dál, ale čistokrevných Antiků ubývalo. Postupně přešlo členství v Kruhu na obyčejné lidi Pegasu a změnil se i systém. Kruh přestal reprezentovat planety obývané Antiky a stal se ústředním bodem většiny lidmi obývaných planet. Každý zasedající tak přibral dalších několik planet pod svá křídla. Kruh nakonec začal nejen shromažďovat informace, ale i nepřímo pomáhat lidem. Pokud zjistil předem další místo útoku či sklizně, bylo evakuováno co nejvíce lidí, než k útoku došlo. Kruh také udržoval obchodní cesty a dohlížel na to, aby lidé spolu zbytečně nebojovali. To vše se stalo během staletí od založení Kruhu.
Ale plynula další staletí a nakonec i tisíciletí. Galaxie Pegasa se uchýlila do podivného cyklu řízeném pravidelnými wraithskými sklizněmi. Čas od času byla nějaká populace planety neopatrnými wraithy vyhubena, jindy se podařilo část obyvatel přesunout jinam. Výjimečně byl ztracen i kód některého ze zastupujících, občas kvůli neopatrnosti či nedochvilnosti, většinou pak, že útok wraithů zabil či sklidil všechny tři nositele kódu. Koncem prvního tisíciletí existence Kruhu se odmlčela postupně všechna tři zbylá antická města. Jedno padlo do rukou prostým lidem, ostatní byla prostě opuštěna.
Po několika dalších tisíciletích se Wraithové dokonce dozvěděli o existenci Kruhu. Nejspíše poskládali dost střípků informací za ta staletí a nakonec chytli i někoho, kdo znal adresu planety. Tak začalo dosud trvající období náhodných pokusů o prolomení Kruhu, ale všichni – ať už Wraithové nebo jejich lidští uctívači – nakonec ztroskotali na bezpečnostních opatřeních. Zda Wraithové dokázali někdy zjistit i samotnou polohu planety, nikdo nevěděl. Povídá se, že i planeta (pokud vlastně jde vůbec o planetu) nebyla vybrána náhodně. Že prý existuje unikátní vesmírný fenomén, jež brání jakémukoliv přístupu k budově Kruhu zvenčí. Faktem je, že budovu zatím nikdo zvenčí opravdu nenapadl.
Další staletí plynula, až pak, před půl druhým tisícem let, se objevila Genijská říše. Vyspělá, využívají střípky antické technologie i jiné, Antiky zavržené koncepty, sjednotila velkou část lidmi obývaných planet a postavila se Wraithům. Jenže probudili behemota. Mnoho planet Genijské říše bylo vyhlazeno a počet obsazených balkonů na zasedáních Kruhu značné prořídl, asi stejnou měrou jako si daň vybrala uplynulá tisíciletí. Vše se vrátilo do starých kolejí, až nakonec se stalo něco, co naplnilo mnohé zasedající nadějí – Atlantis se probudila k životu.
Před čtyřmi staletími se vrátili nepřímí následníci Antiků a znovu obydleli město. Mnoho zasedajících bylo názoru, že jde o naplnění starého plánu Kruhu, hlavně poté co se ukázalo, že příchozí mají vesmírnou technologii schopnou bojovat s Wraithy. Aby to nebylo málo, zasedající Monzun z Athosu získal trvalý přístup do obnoveného města a v databázi našel kód pro Atlantis. Své místo jako zasedající Monzun předal svému sekundantovi a sám se stal prvním zasedajícím Jihem z Atlantis. Kruh tak získal přímé spojení s Atlantis, protože Jih měl neomezený přístup do města a k jejich rozhodování. Několikrát Kruh i přes Jiha postrčil nové atlantiďany potřebným směrem.
Jenže období naděje trvalo krátce, jen pár let. Pak přišla dvojice neblahých událostí. Povstal nový nepřítel – Asurané, staré dílo Antiků – a vyzval Wraithy k boji o galaxii v nemilosrdné válce. Za druhé pak byla Atlantis napadena a nejspíše zničena. Většina uprchlíků z Atlantis, jež věděli jen to, že se jejich vůdci pokusí město zachránit, se uchýlili do krytů v nově objeveného komplexu na Genie, jež byla tehdy ale také napadena (vlastní události byly o něco složitější, ale Kruhu stačila ta zkrácená verze). Jih byl tehdy ztracen a kód Atlantis s ním.
Vypukla tedy válka, jež se nyní říkalo Staletá a jež stále neskončila. Během ní se běžní lidé stali jen statistickou položkou na seznamu obou stran a Kruh opět prořídl, nakonec do dnešního stavu. Ale nebylo vše černé. Z popela výpravy na Atlantis (jež s sebou na Geniu evakuovali mnohé své záznamy) a genijské snahy skrýt svůj pokrok (kteří krátce před napadením své planety objevili staré antické zařízení, pravděpodobně využívané i starou Genijskou říší) povstalo Genijské království (dnes Genijské impérium), jež sice v době svého východu na světlo nemělo technologii porazit Wraithy, ale mělo technologii se jim alespoň ubránit. A zasedající Dýka se stal důležitým členem Kruhu. Ačkoliv dalších osmnáct zasedajících dnes reprezentovalo planety Genijského impéria, jen Dýka byl zastupitelem samotné planety Genia a tedy pojítkem k centru dění v Impériu. A dnes byl Dýkou Bedrník.
Genijské impérium udržovalo svůj existenční status quo, Kruh dále shromažďoval informace a návrat Antiků stále nikde. Není divu, že většina zastupitelů opustila víru v nějaký návrat Antiků, jež se stal spíše legendou a snem. Realitou se pro ně stálo Genijské impérium, jež bylo opravdu skutečné a bylo tu již tři staletí (ačkoliv ne pořád se stejným zřízením a názvem). A dnes se Bedrník chystal tuto víru znova rozdmýchat.
„… přeje si někdo promluvit přednostně?“
Bedrník s sebou škubnul, když Hlasatel zvýšeným tónem v hlase vyzval zasedající, aby mu oznámili, zda někdo nemá důležitou zprávu, jež je třeba projednat nejdříve. Naklonil se tedy k známé části pultu před sebou a dvakrát zmáčkl jedno z tlačítek – dvě zprávy.
„Zasedající Skoba – jedna zpráva, zasedající Vánek – jedna zpráva, zasedající Dýka – dvě zprávy a zasedající Smíšek – jedna zpráva,“ předčítal Hlasatel. „Promluví tedy zasedající Dýka.“
Bedrník v duchu pokývl. Čekal, že Skoba, Vánek a Smíšek se ohlásí. Všichni tři zastupovali planety Impéria, které měly důležitou vojenskou sílu, a tedy se musely dozvědět o fiasku v soustavě Ahet. Bedrník sice pochyboval, že jejich zprávy budou nakonec předloženy, protože on – z centra dění na Genie – může předložit nejkompletnější zprávu, ale zkušenost ho naučila nikdy nepodceňovat jiné úhly pohledu.
Cvrnknutím zapnul mikrofony.
„Dýka. Děkuji za slovo. Nebudu to protahovat a řeknu vše rovnou. Je to sotva několik hodin, co na Geniu dorazila urgentní vojenská zpráva. Poprvé za dlouhá desetiletí bylo Genijské císařské námořnictvo poraženo Wraithy v bitvě.“ Ač to bylo v těchto podmínkách absurdní, Bedrník instinktivně čekal nějaká zalapání po dechu. „Nemám podrobné informace, ale podle všeho šlo o experimentální typ křižníku vybavený novou gravitační technologií. Jediná tato loď zahnala celou bojovou skupinu na ústup a zničila lodě, jež ústup kryly.“
„Sultán,“ ohlásil se jeden ze zastupujících. Zastupující Sultán byl už po několik generací znám jako bystrý technický hračička, jenž uměl pospojovat vodítka rychle dohromady. „Nerad zním negativně, ale před lety jsem varoval před podobnou možností. Wraithská Stavební loď využívá gravitační možnosti ne nepodobné genijským generátorům gradientu. Lze usuzovat, že onen kus technologie Wraithové ukořistili ze stejného zdroje jako Genijové – od Předků.“ Zvláštní, pomyslel si Bedrník, jak každý ne-genijec nepoužívá označení Antikové. „Tehdy jsem poukazoval na to, že kdykoliv se můžou pokusit zpětně zrekonstruovat základy oné technologie.“
„Věž,“ ohlásil se další zastupitel, tentokrát znalec wraithských vnitřních takřka politických pohybů. „Musím poznamenat to samé, co tehdy, když Sultán svou studii přednesl. Wraithové preferují technickou stagnaci. Jsou sice schopni technologického vývoje, ale je nesmírně obtížné cokoliv nového aplikovat na jejich biotechnologii. Ne nemožné, ale něco tak územně velkého jako Wraithové není příliš schopno vyvinout soustředěné technické úsilí. Ne ve směru naprosto nové technologie. Pokud mohu hádat, jde spíše o činnost Mihelovy nebo Fodorovy frakce Wraithů.“
„Sultán. Jaký by měly obě frakce důvod zaútočit na Impérium?“
„Věž. Pravděpodobně zatáhnout Genie plně do války. Pokud by Impérium přešlo do ofenzívy ve snaze dosáhnout vítězství dříve, než dojde k nasazení této nové technologie, mohlo by kriticky narušit pevnost wraithského úsilí. Nejspíše ne úplně porazit, ale i nalomení celistvé struktury otevře vrátka oběma frakcím pro získání území i moci.“
„Sultán. Za předpokladu, že jim jde právě o tohle. Nemusím snad připomínat, že o obou frakcích téměř nic nevíme.“
„Hlasatel. Ne, to nemusíte. Dýko, jak reagovalo Impérium?“
„Dýka. Jak říkám, zpráva se dostala do vojenských kruhů teprve před pár hodinami, a tady nemohu přesně odpovědět. Nicméně instinktivní reakce mnoha admirálů, jež jsem zaslechl, byla opravdu přejít do ofenzívy.“
„Hlasatel. Než přejdeme k rozsáhlé diskuzi, váže se vaše druhá zpráva k té první?“
„Dýka. Nepřímo, ale myslím, že by bylo vhodné ji zvážit při rozhodování o reakci Kruhu.“
„Hlasatel. Dobrá, mluvte.“
„Dýka. Děkuji. Přináším zprávu od Koruny.“
Kdyby to byl normální sál, slyšel by Bedrník nejspíše vzrušené šeptání. Koruna bylo jméno jeho kontaktu, který ani sám Bedrník osobně neznal, ale který prý byl v kontaktu se samotnou Yserou. Ysera byla na Genii brána jako ochránce vládců planety od dob jejího znovuobnovení. Během korunovace první královny se sama Ysera zjevila a vyjevila přání, aby si Geniové tohoto rodu vážili, protože jednou je dovede k míru a pokoji. Že dcera královského rodu a její vlastní dcera je dovede k míru. Proto také mnoho běžných lidí protestovalo proti vládě císaře Baryi. Věřili, že císař, nepocházející přímo z královského rodu, nemůže naplnit Yseřino proroctví.
Ysera se stala něčím napůl posvátným i zde, v Kruhu. Věřilo se, že ona budoucnost, o které Ysera hovořila, se dotýká i budoucnosti Kruhu. V dobách založení Kruhu s ním totiž komunikoval i nějaký povznesený Antik a většina zasedajících byla dnes názoru, že to byla právě Ysera, jež Kruh připravovala na zmíněnou budoucnost. Právě proto se Kruh tolik upínal na Genijce. Věřili, že mají společnou budoucnost. A právě i proto byla před lety přijata kladně zpráva, že Dýka – tedy Bedrník – se dostal do kontaktu s Korunou. Osobou, jež tvrdila, že je v kontaktu s Yserou. Pochyby rozehnala skutečnost, že Koruna věděla přesně o Kruhu a o tom, kdo je zástupcem Dýkou. Koruna prý se měla ozvat, až nadejde počátek velkých událostí.
„Ano,“ přikývl Bedrník, ačkoliv to nikdo nemohl vidět. „Koruna promluvila. Nadcházejí události, které pohnou naší galaxií, ať už na kladnou či zápornou stranou. Do galaxie Pegase dorazila cizí loď, jež uvede dění do pohybu. Na té lodi má prý být Yseřina dcera. A co víc, ona loď pochází ze samotné Země!“
Nyní mohl Bedrník šok, nevíru a instinktivní naději ostatních skoro cítit…

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus
Hlavní konferenční místnost byla celkem přeplněná. Byli tu skoro všichni vedoucí jednotlivých úseků lodi a jejich zástupci. Také Gorr, Chris a někteří jejich lidé tu byli. Chyběli jen Rončevič s Talejnikovem. Terry sice doufala, že příděl katastrof pro dnešní den je u konce, ale sázet na to nechtěla. Odteď bude na můstku plná hlídka pod dohledem vyššího důstojníka vždy a bez výjimky. Sigimu se naštěstí povedlo pár kouzel a obnovil funkčnost gravitačních desek. Tvrdil sice, že jeho softwarové pojistky nemůžou dosáhnout kvalit těch hardwarových, ale i necelých sedmdesát procent gravitace značně usnadnilo průběh dalších oprav. Snad přijde víc příjemných překvapení. Nicméně…
Terry upřímně děsilo vše, co se dnes stalo. Průměrnou loď Federace tohle nepotká ani za celou svou dobu existence. Dobrá, průměrná loď se neocitne v jiné galaxii, ale i tohle bylo příliš. Terry si nebyla jistá, zda někdo tam nahoře zase netahá za nitky, nicméně jaký by byl důvod posílat na ně katastrofu za katastrofou? Nehody související s jejich příletem by pochopila jako skutečnou náhodu, ale potkat Klingony? Tady? Pokud to někdo řídil, tak musí mít pokřivený smysl pro humor. Ostatně otázka Klingonů se honila v hlavě nejen Terry. Spousta lidí si položilo otázku (někteří i nahlas), kde se tu vzali a co vlastně dělají v téhle galaxii. Překvapivý pokus uniknout pomocí hyperpohonu nabízel jasné řešení této otázky. Bylo možné, že Klingoni nalezli jinou loď z dob, o níž mluvila Sam, a pomocí jejího hyperpohonu se dostali sem, do Pegasu. Pokud ano, měli v tom prsty Antikové? Terry připadalo podezřelé, že by si Klingoni náhodně vybrali zrovna tuhle galaxii. V okolí Mléčné dráhy není Pegasus ani největší ani nejbližší galaxií.
Každopádně nyní bylo 175 klingonských zajatců umístěno ve dvou nákladových prostorech, pod přísným dohledem bezpečnostních týmů. A zdravotnických, samozřejmě. Nicméně k „oficiálnímu“ kontaktu ještě nedošlo. Terry se rozhodla nejprve projednat věci týkající se její vlastní posádky, než se bude věnovat jiné posádce, která navíc na tu její před hodinou útočila. Pokud Klingonům bude to zdržení vadit, jejich chyba. Asi bylo načase jim srazit hřebínek.
Terry se rozhlédla po místnosti. Porada byla svolána narychlo, takže ne všichni se stihli převléci či upravit. Na spoustě tváří a rukou zahlédla šedivé šmouhy a nejedna uniforma byla také ušpiněná či dokonce místy připálená. Tváře ani uniformy Terry ale starost nedělaly. To spíše lidé pod nimi. Když Terry pominula Sigiho (který by našel důvod usmívat se i v pekle) neviděla ani jednu veselou či usměvavou tvář. Ne, že by bylo něco k smíchu, ale ty tváře nevyzařovaly žádnou pozitivní energii. Většinou jen chmury či odevzdání. Terry se jim ani nedivila. Posádka nebyla na tohle připravena. Ne tak rychle. Okolnosti je prostě hodily do hluboké studené vody a teď bylo na nich, ať se naučí plavat. Nic nemohlo kontrastovat s klidem šestiměsíční cesty sem.
Cesta sem byla jako půl roku prázdnin. Všichni byli zavření na lodi bez možnosti dostat se kamkoliv ven. Jeden by čekal, že brzo dojde k ponorkové nemoci z toho, že je člověk zavřený se stále stejnými lidmi. Ale tady sehrála roli i velikost samotné lodi. Kapacita lodě byla 1100 členů posádky plus dalších 1300 pro rodinné příslušníky či dodatečné posily. Před vyplutím ze stanice Cháron byla posádka doplněná na plný stav a ještě k tou bylo poskytnuto 200 expertů v různých vědních oborech. Gorrovi mariňáci a Chrisini archeologové zabírali dalších 150 míst, ale protože Flotila zakázala brát na tuto misi rodinné příslušníky nepatřící k Flotile či expertním skupinám, bylo na lodi 750 volných standardních míst. Když se do toho navíc započítá desetiprocentní redundance v počtu míst, vychází, že na Tolkienu bylo obsazeno 1450 z celkových 2640 míst, tedy něco málo přes polovinu. Na lodi by proto dost místa, aby se tu zašil každý, kdo potřeboval nějakou chvilku o samotě. Ale ani to nebylo potřeba příliš často. Třída Courageous byla navržena také pro dlouhodobé samostatné operace, a proto se zde nacházelo dost rekreačního vyžití. Devět simulátorů, arboretum (se skutečnými živými stromy, jimž se ani simulované nemůžou rovnat v působení na lidi), dvojice větších barů (z nichž ten menší si ale brzy zabrali Chrisini archeologové a někteří z mariňáků) a nespočet větších či menších tělocvičen a sálů.
Nebylo proto divu, že za těch šest měsíců opravdu nevypukla žádná ponorková nemoc. Posádka naopak upadla do jakéhosi „zimního spánku“, či spíše ospalosti z rutiny. Ale to nikomu nevadilo, lidé se koneckonců za těch šest měsíců více seznámili či dohnali to, co vždy chtěli. Terry, například, se naučila hrát na pozemský akordeon a od Gorra začala brát lekce v boji s meči. Terry všem říkala, že ony lekce jsou jen důsledek náhodné tužby, ale sama sobě dokázala přiznat, že důvodem byla nejasná vzpomínka na vizi jakéhosi meče zaraženém v kamenném kvádru. Jen doufala, že to nebylo z holoprogramu o Artušovi. Terry nevěděla, k čemu jí to bude, ale to ani nevěděla s hrou na akordeon. Ale během lekcí se dobře seznámila s Gorrem. Gorr byl skvělý „člověk“ a Terry to slovo nezvolila náhodou. Nebýt čelního hřebene, snadno by zapomněla, že jde o Klingona. Terry se sice zatím nedozvěděla, co stojí za jeho narukováním k pozemním silám Federace, ale pochopila, že tam někde je šrám z minulosti. Když přišla řeč na jeho mateřskou planetu Qo'noS, cítila v jeho hlase smutný podtón, ale když se téma stočilo ke klingonským tradicím, slyšela Terry pohrdání až vztek. Terry ale respektovala jeho soukromí a rozhodla se z něj odpovědi nepáčit. Lepší přijít o odpověď než o přítele…
„Kapitáne?“
Terry s sebou škubla, když si uvědomila, že se zatoulala v myšlenkách. Zase. Mírně se začervenala a pak si odkašlala.
„Dámy a pánové. Dnešek byl pro nás těžkým dnem a jako zázrakem nikdo nepřišel o život.“ Nikdo z mé posádky – opravila se v duchu. „Ale to nebude trvat věčně. Musíme si z dneška vzít ponaučení a být připraveni na příště. Ani já si nedělám iluze, že to bude dále jen lehčí. Možná i o někoho přijdeme a i na to musíme být připraveni. Pokud vám doteď nedošlo, že při téhle misi půjde o život, probuďte se. Koneckonců, kdo nerozumí srandě, neměl se k nám nechat nalejt,“ odcitovala s kyselým úsměvem rčení ze spodních palub. „Tolik k motivujícím proslovům,“ dodala s výrazem a-teď-k-věci.
„Všichni jsme unavení, takže se to pokusíme odbýt, co nejrychleji. Sigi, stav lodi?“
Sigi se zvednul a odešel k ovládání centrálního holoprojektoru. Po pár vteřinách se nad konferenčním stolem vznášel model Tolkienu. Ten krátce nato zprůhledněl a odhalil síť zelených, modrých, oranžových a červených čar, různě na sebe napojených. Nejvíce bylo modré a oranžové. Červené naopak jen minimálně.
„Tohle je vedení EPS,“ začal Sigi. „Zelená značí funkční a nepoškozená vedení. Modrá poškozená a opravená. Oranžová poškozená a opravitelná v krátkém časovém měřítku. Červená pak značí neopravitelná vedení. Ne bez asistence doků. Naštěstí,“ dodal a ukázal na hologram, „je červených sekcí minimum a žádná není kriticky důležitá. Vše se dá obejít. Do dvaceti čtyř hodin budeme mít zpět osmdesát procent výkonu a do týdne devadesát osm.
Stejně tak energetická a datová vedení,“ pokračoval a klepnutím změnil hologram. Ten nyní ukazoval mnohem hustější síť se spoustou krátkých modrých a oranžových úseků. „Ta jsme schopni opravit do čtyřiaosmdesáti hodin všechna. Také vnější poškození bude do té doby zazáplatováno. Nakonec nás tedy nejvíce trápí ztráta gondoly. Bez ní máme značně nesymetrický warp pole a dokud nezprovozníme hlavní strojovnu, netroufnu si takhle letět víc než warp pět.“ Sigi se odmlčel a pak dodal s poťouchlým úšklebkem. „Jo, taky jsme zřejmě ztratili replikátorovou databázi gornské kuchyně.“
„Jestli si z ní doteď někdy někdo něco objednal, tak sním celý gornský menu. Pokud samozřejmě bude databáze nějak obnovena,“ prohlásil Geoffrey Kebha z Chrisina týmu a všem vytanuly na mysli obrázky krvavých, napůl syrových gornských pokrmů. Nejedna osoba se ušklíbla.
„Díky Sigi, to pro představu stačí,“ řekla Terry, zatímco se snažila vytěsnit z hlavy obraz gornské hostiny, jíž byla za svou kariéru svědkem. Naštěstí jen jednou. „Než se vrhneme na menší témata… Ano Sigi?“ zeptala se, když si všimla, že šéfinženýr stojí stále na místě.
„Zaprvé, Lindsey se trochu povrtala v datovém jádře a potvrdila, že tam došlo k velkým informačním přesunům. Těžko říct, o co šlo. Veškeré stopy zůstaly jen fyzicky na datových jednotkách, žádné záznamy. Někdo očividně věděl, jak si pohrát s ochrannými vrstvami a čidly. Podle složek by mělo mít v posádce třináct lidí kvalifikaci na takový zákrok…“
„Prr!“ zarazil ho Harry. „To zní jako bys chystal hon na čarodějnice.“
„Upřímně? Ano,“ řekl klidně Sigi a Terry mu z očí vyčetla, že to skutečně myslí vážně. Naštěstí znala Sigiho dost dlouho na to, aby už dávno poznala, že ‚naleštěný a na odiv vystavený‘ šprýmařský zevnějšek Sigmuna Younga není úplným odrazem jeho osobnosti. Někde v sobě měl i tuhle část, která teď hovořila. Část, která nikdy nepromíjela, když někdo jiný bodl příliš hluboko. Ta část, která vás nepřestane pronásledovat, pokud půjdete po někom, na kom Sigimu záleží. Terry si byla dost dobře vědomá, že tuhle část duše mají se Sigim společnou. Možná proto byli tak dobří přátelé.
„Na rovinu, Harry,“ nadechl se Sigi k vysvětlení. „Má loď – “ začal Sigi, ale zarazil se a omluvně se zahleděl směrem k Terry. Krom kapitánů to byli právě hlavní inženýři, kteří pohlíželi na lodě jako na ‚jejich‘, ale bylo jakýmsi služebním faux pas vyslovit to před zmíněným kapitánem. „Tahle loď se ocitla na pokraji zničení a někdo toho využil, aby bůh-ví-co provedl s informacemi v datovém jádru. Ať už měl jakýkoliv úmysl, nemohl být čestný…“
„A nenapadlo tě, že mohlo jít o zásah zvenku?“ zastavila ho Terry.
„Cože? To je nesmysl!“ zavrtěl Sigi zamítavě hlavou. „Venku nikdo nebyl. Kdyby ano, určitě bychom si ho všimli v okamžiku, kdy ta neznámá loď explodovala.“ Jen co dořekl poslední větu se Sigi zarazil a viditelně schlípl.
„Tak vidíš. Samotnou mě to napadlo hned, jakmile jsem slyšela to hlášení od Lindsey. Jenže v té době jsme měli plno práce s životně důležitými úkony. Datové jádro, ač důležité, bylo v tu chvíli druhořadé.“
„Hm… říkala jsi něco o tom, že jde nejspíše o nahrávání nějakých záloh nebo nějak tak, pokud si to pamatuji dobře,“ zavzpomínal Harry a upřeně se na Terry zadíval.
„Jistě, vždyť to říkám, nechtěla jsem odvádět pozornost zbytečným směrem,“ odsekla Terry.
„Ale jako tvůj první důstojník bych alespoň měl vědět o tom, když máš podezření, že někdo jiný zasahuje do naší lodě,“ zamračil se Harry.
„Lepší když do nás zasáhne někdo na datové úrovni, než kdyby nás zasáhlo to, co z té lodi zbylo. Tam venku je taková divná časoprostorová anomálie. Běž se podívat z okna, určitě si jí všimneš.“
„Terry, přestaň už omílat jednu a tu samou písničku. Už podruhý mám dnes pocit, že mi nedůvěřuješ!“
„Možná proto, že se vrtáš v každém svém rozhodnutí, co jsem ti nepředala třikrát podepsané a obvázané mašličkou!“ Terry chtěla pokračovat, ale zaslechla podivný bublavý zvuk. Jakmile se ohlédla, uviděla, jak v sobě Geoffrey Kebha s obtížemi dusí smích a Chris neměla daleko k slzám smíchu. Další pohled jí ukázal, že i Sigi, stále u ovládání hologramu, se také otřásá smíchy. Terry se pokusila o nejvražednější pohled, co v té chvíli svedla, ale jen dosáhla toho, že Sigi začal pantomimicky vyjadřovat hrůzu a velká část místnosti konečně vybuchla smíchy. Dětinská hádka Terry a Harryho alespoň dosáhla jediného – konečně zvedla náladu. Terry udělala směrem k Harrymu omluvné gesto a ten ho jiným gestem přijal. Pak už oba počkali, až utichne smích.
„Když se vrátíme k tématu – pokud pan první důstojník povolí,“ začala Terry a máchla rukou k Harrymu. „Tehdy mě napadlo, že nemůže být náhoda, že zrovna, když se ta loď rozpadala, se u nás objevily podivné přesuny dat. Podle mě si u nás svá data schovali, dokud si je po pár chvílích zase nevzali zpět.“
„Třeba na záchranný modul?“ došlo Harrymu.
„Přesně tak,“ pokývla Terry hlavou. „Nařídila bych pátrání, ale opět – měli jsme moc práce sami se sebou. A pak, pokud by chtěli od nás pomoct, obrátili by se přímo na nás. Je logické uvažovat, že i jejich moduly mají ono speciální maskování, takže bychom je stejně nenašli.“
„Až zprovozníme senzory dlouhého dosahu, můžeme se mrknout, ale souhlasím s Terry,“ doplnil Sigi.
„Začal jsi slovem ‚zaprvé‘,“ zamyslel se Harry. „Ještě něco jsi nám chtěl říct?“
„Že se mi chce na záchod?“ nadhodil Sigi.
„A nějaké zatřetí není?“ otázala se Terry útrpně.
„Jo, vlastně tohle. Mám tu předběžnou zprávu z analýzy úlomku té podivné lodi. Teď si držte klobouky. Našly se reziduální zbytky chronitonů ve struktuře hmoty.“
„Ta loď je z budoucnosti?“ zeptala se Chris skepticky.
„Nevíme,“ rozhodil rukama Sigi. „Pravděpodobně je z jiného času či jiné reality. Případně obojí.“
„Ale co by taková loď od nás chtěla? Nemůže jít třeba o Antickou loď z jejich sféry?“ pokračovala Chris v otázkách.
„Nikdy jsem nic neslyšel o tom, že by povznesení měli tam u sebe lodě,“ zavrtěl hlavou Daniel. „Myslím, že všichni se moc soustředíte na povahu naši mise. Co když oni s ní nic společného nemají. Koneckonců přiletěli s námi. Třeba šlo o neškodné pozorovatele.“
„Pěkně neškodné,“ zabručel Doktor. „Málem naše molekuly a fotony rozptýlili v čase.“
„Ne jejich vinou,“ připomněl Andy Walker.
„Nemají se za námi plížit jako…“
„Pánové, pánové,“ zvýšila Terry hlas. „Nemusíme se hádat, ne podruhé za pět minut. Alespoň dokud nevyřešíme, co uděláme s našimi „hosty“ v nákladových prostorech. Samozřejmě, nejprve si s nimi budeme muset zajít vážně promluvit, ale nákladový prostor není zrovna dlouhodobě obyvatelné místo a cel dost nemáme.“
„Můžeme uvolnit paluby devatenáct až dvacet jedna,“ ozval se poručík Ayala, Rončevičův zástupce. „Kajuty tam nikdo nepoužívá, a pokud zapečetíme laboratoře, odpojíme panely a odřízneme vedení až na ta nejdůležitější, zůstanou Klingoni na těchto palubách bez možnosti odejít či ohrozit loď zevnitř.“
„Šlo by to, Sigi?“ přeptala se Terry Sigiho, který si už stačil sednout zpět na své místo.
„No, s trochou znalosti Federačních obvodů by se nakonec mohli někam nabourat i přes replikátorové okruhy… Samozřejmě pokud mají génia, jako jsem já,“ uculil se Sigi.
„Samozřejmě,“ ucedila Terry. „A já se samozřejmě ptala na otázku proveditelnosti z naší strany.“
„Trochu nám to rozhází některé sítě, ale problém by to neměl být.“
„Fajn, tak na to někoho vyčleň. A taky pošli pár lidí k výslechům. Chtěla bych se dozvědět, kde sakra vzali hyperpohon.“
„V tom můžu pomoct už teď,“ přihlásila se Sam. „Studovala jsem údaje o jejich hyperpohonu a zjistila jsem, že ta data jsou mi povědomá. Jde na devadesát devět procent o wraithský hyperpohon.“
„Počkat, nejsou naopak Wraithové z téhle galaxie?“ upozornil Harry.
„Ano, zní to divně, ale stopy wraithského pohonu jsou nezaměnitelné. Z toho vychází, že museli ukořistit wraithské hyperjádro a zprovoznit ho na své lodi. Celkem úctyhodný výkon vzhledem k tomu, že wraithská biotechnologie je značně nekompatibilní. A také to znamená, že ho museli získat až tady.“
„Tím nám opět vyvstává otázka, jak se sem dostali,“ povzdechla si Terry. „Snad nám to budou ochotni říct sami. Sam má ale dobrou poznámku s tou technologií. Zkuste jejich techniky dostat ke spolupráci. Mohli by nám toho zřejmě říct dost o wraithské technice.“
„Mohli bychom je obecně zkusit přesvědčit o spolupráci,“ dodal Harry. „Musí tu být dlouho a za to dobu určitě znají dost užitečných informací.“
„Hmm…“ zamyslela se Terry a promnula si špičku nosu. „Není mi příjemná představa, že budu spoléhat na informace někoho, kdo se mi pokusil odstřelit loď. Ale na druhou stranu, přišli o svou loď a určitě by radši zůstali tady, než na náhodné planetě vystaveni čemukoliv, co přijde. Pokud tedy neví o starém příměří mezi Federací a Klingonským impériem, tak proč si neuzavřít vlastní?“ Terryin úsměv nabyl šelmovské podoby. „Gorre, snad vám nebude vadit, když vás zneužiji jako prostředníka mezi námi a zajatci?“
Gorr zavrtěl hlavou. „Ani v nejmenším… koneckonců, pokud uslyší o nabídce od jednoho z vlastních, snáze jí uvěří…“

Stargate Command, Země
Kapitán Lilly Jacoteyová, kapitán Chakotey, poručík Annika Hensenová a komandér Shinak se materializovali přímo doprostřed zdánlivě nekontrolovaného zmatku. Místnost, která vypadala jako podzemní skladiště, byla přeplněná lidmi, bednami a čímkoliv dalším, co by člověk v podobném skladišti čekal. Jenže tady se všechno hýbalo.
Trojice se materializovala ve čtverci z transportních tyčí o hraně asi deseti metrů. Tyče byly napevno upevněny v zemi a pro jistotu ještě byl prostor jimi vytyčený provizorně ohrazen kovovými pláty, aby nikdo nechtěně nevstoupil do transportního prostoru nebo hůře – některou tyč neshodil. Lilly v první chvíli nutnost tyčí zarazila, protože ačkoliv jsou hluboko pod zemí, nic zvláštního signál neblokuje a transportní paprsek se může zaměřit bez problémů. Pak si to dala do souvislosti se shonem ve skladišti. Tahle místnost je určitě transportním uzlem dvacet čtyři hodin denně, takže transportní tyče dávají smysl. Ušetří nutné zaměření signálu při každém transportu. Čas ušetření je sice minimální, ale zabrání se tak chybě při určování cílových souřadnic. Při transportu do podzemních prostor jsou tyto chyby ještě méně žádané, protože nikdo se nechce materializovat uprostřed skály. Lilly by dokonce nepřekvapilo, kdyby… ano! Tamhle u jedné stěny stálo velké zařízení, jehož konstrukci poznávala z povinných inženýrských přednášek. Šlo o mobilní transportní zařízení. Na rozdíl od tyčí, které jen posilovaly signál pro transport zvenčí, tohle zařízení umožňovalo i odchozí transport. A samotné tyče pro něj pak dělaly improvizované transportní plošiny…
„Hej,“ křikl na čtveřici člen Flotily s insignií Flotilní podpory a zásobování, který stál hned za ohrazenou transportní plochou. „Pohyb ven panstvo. Rozhlížet se můžete potom. Zdržujete nám rozvrh!“ prohlásil a ukázal na jednu stěnu ohrazení, která se dala otevírat.
Trojice opustila provizorní plošinu a protlačila se skupinkou dalších lidí z FPZ. Jakmile odešli, promluvil první zásobovač něco do svého komunikátoru a na plošinu se transportovala velká hromada beden a barelů. Čekající zásobovači se na ně vrhli a začali je jeden po druhém nakládat na antigravitační vozíky, které cestou dovnitř málem převálcovaly Chakoteye.
Trojice důstojníků Flotily a Romulan se tak ocitli přímo uprostřed organizovaného chaosu. Transportní plošina byla jen jednou z půl tuctu a ani jedna nedostala chvilku odpočinku. Každou chvíli se na některé materializovala tu skupinka lidí, tu bedny zásob a materiálu, čas od času dokonce velká osamocená komponenta čehosi. Někdy naopak lidé či materiál na plošiny vstupovali, aby se hned nato přesunuli v transportním paprsku někam na povrch či ještě výše. Kolem každé plošiny proto proudili lidé i materiál v naprosto náhodných vzorcích připomínajících Brownův pohyb částic. Aby to nebylo málo, na každou plošinu dohlížela skupina techniků, jež si se zásobovači často překáželi a pokusy sestavovat některá zařízení ještě v tomto skladišti nemálo přispěly k jeho ucpanosti.
Lilly a ostatní se nakonec zapojili do proudu, který zřejmě směřoval k východu ze skladiště. Zde jednotlivé lidi a materiál posílali doleva či doprava další členové FPZ doprovázení jedním nervózním komandérem. Když se ale čtveřice přiblížila a onen komandér s nimi navázal oční kontakt, došlo Lilly, že nedoprovází lidi od FPZ, ale čeká přímo na ně.
„Regi!“ zvolal Chakotey, když se ocitli na doslech, a napřáhl ruku. „Někdo mi opomněl říct, že tu na nás budeš čekat ty.“
„Chakoteyi, Sedmá,“ odpověděl muž oslovený jako Reg, očividně stejně překvapený jako oni, a přijal nataženou ruku. „Všude jsou tu takové zmatky. Ale to nic nemění na tom, že vás tu strašně rád vidím. Slyšeli jste v poslední době něco od Kathryn?“
„Později, Regi, později,“ zasmál se Chakotey. „A abych nebyl za nezdvořáka, tohle je kapitán Lilly Jacoteyová.“
Reg se obrátil k Lilly a viditelně se mu vrátila nervozita, kterou projevoval, když tu čekal. „Tě-těší mě,“ zakoktal. „Promiňte, kapitáne. Jsem Reginald Barclay, váš první důstojník.“
Lilly zamrkala, ale ne překvapením nad tím, že tenhle nervózně působící člověk by měl být jejím prvním důstojníkem, nýbrž nad tím, že to jméno poznala. Reginald Barclay proslul tím, že zařídil pravidelné spojení s tehdy ještě ztracenou lodí Voyager. A také byl známý tím, že navzdory nervozitě z neznámé reality a občasné závislosti na simulátorech byl zatraceně výkonný.
„Komandére, vítejte na palubě,“ odpověděla mu s úsměvem. „A ujišťuji vás, nemusíte se z mé strany ničeho bát.“
„Děkuji, kapitáne. A prosím, říkejte mi Regi, jako každý.“
Lilly přikývla a Reg se otočil k Shinakovi. Jeho pohled byl směsicí nervozity a podezíravosti. „O vás jsem naštěstí byl informován předem. Prosím, nikam se nezatoulejte. Romulan pobíhající volně po tomhle zařízení by nedopadl dobře.“
„Věřte mi, že bych si dokázal vést lépe, než čekáte. Tohle místo mi velmi připomíná podzemní základny Tal’Shiaru.“ Rege očividně zaskočila poznámka o romulanské tajné službě. Nadřízení ho sice o Romulanově příchodu informovali, ale zřejmě ne do podrobností. A Shinak si nemohl dovolit vynechat příležitost vyvést někoho z míry. Samozřejmě. „Ale, nemám nejmenší důvod to udělat. Toto zařízení má malou hodnotu v porovnání s tím, co se můžu dozvědět později.“
„V tom případě asi vyrazíme, ne?“ rozhodl se Reg nijak nenavazovat na Romulanovo prohlášení a ukázal doprava.
Skupinka vedená Regem postupovala širokými tunely, kde míjeli spoustu vedlejších chodeb i dveří. Některé dveře byly zavřené, z dalších proudil materiál a osoby. Jiné byly naopak zapečetěné silovými poli. Shinak občas na některé z nich vrhl toužebné pohledy, ale jinak nic neříkal. Jednou pak narazili i na menší zácpu způsobenou převrženým antigravitačním vozíkem. Reg se rozhodl nečekat a odvedl skupinku do užší postranní chodby. Když unikli hluku velké chodby, Chakotey se rozhodl promluvit.
„Zdá se tu být pořád spousta práce. Jak dlouho už tu Flotila je?“
„Asi čtyři měsíce. Já osobně tu jsem asi měsíc a většinu doby dohlížím na přepravu materiálu na Corsicu.“
„Takže to opravdu funguje?“ neudržel otázku Shinak.
„Dalo to sice trochu práce, zjistit jak co funguje, ale naštěstí bylo tohle zařízení dobře zachovalé. Místní počítače, ač zastaralé, technikům hodně pomohly. Po troše dešifrování se jim dokonce podařilo převést zdejší databáze planet na naše mapy, takže máme zmapováno, kam která adresa vede. A není jich málo. Mnohé brány poblíž okrajových základen Federace tak usnadní zásobování, plánuje se využití pro mise do hlubokého vesmíru a uvažuje se o stavbě základny na jedné z planet v kvadrantu Delta-“ Reg se zarazil, zda toho před Shinakem neřekl víc, než měl. „Tak jako tak, nás se týká jedna konkrétní adresa.“
„Takarský sektor,“ doplnila Lilly.
„Ano, když dorazila zpráva o tamějším objevu, zjistili jsme, že známe i adresu tam. Ale při zpětném pohledu nám je jasné, že tu adresu tu museli znát.“
„Proč?“
„Nepřipravím vás o všechna překvapení hned na začátku. Řeknu vám jen, že Corsica není taková, jak ji čekáte.“
Lilly se ho chtěla doptat na podrobnosti, ale to už dorazili zase k širokým chodbám plných lidí. Podle pokřikování z jedné strany se ještě cesta neuvolnila. Lilly tak dostala šanci se alespoň zamyslet. Tahle mise jí začala přerůstat přes hlavu. Ne, že by to chtěla vzdát, ale prostě měla pocit, že ačkoliv udělá cokoliv, bude to stejně málo. Vyjednávání s Klingony, starobylá technologie a teď ještě nějaká experimentální loď? Každá tahle položka sama o sobě by jí sice dokázala silně nabudit, ale všechny najednou byl pořádný recept na katastrofu pro jednoho čerstvého kapitána se jménem Lilly Jacoteyová.
„Tak a jsme tu,“ oznámil slavnostně Reg a provedl skupinku velkými vraty.
Ačkoliv všichni věděli, co čekat, stejně nebyli připraveni na realitu. Na vyvýšené platformě stál obrovský kovový kruh, vyplněný něčím, co připomínalo vodní hladinu. Z ní s tichými mlaskavými zvuky vystupovali lidé jakoby nic a sestupovali po nakloněné rampě. Občas vyjel i nějaký ten antigravitační vozík naložený tajemnými bednami. Kolem stěn bylo natěsnáno několik dalších vozíků s materiálem, které nejspíše čekaly na volnou cestu bránou ven.
Ke skupince přiběhl mladý praporčík s pěticí silných bund s odlišenými hodnostmi. Nabylo zapomenuto ani na bundu s insigniemi Romulanského impéria. Teprve teď si Lilly všimla toho, že všichni, kteří přicházejí, mají na sobě nějaké ten teplý kus oblečení. Dokonce i obsluha vozíků, čekajících na odjezd, byla teple oblečena. Lilly proto bundu vděčně přijala a prohlédla si příchozí. Mezi nimi se objevilo i několik důstojníků Flotily, ale Lilly překvapilo, že především šlo o techniky a stavbaře. Oni tam snad něco staví? Ne, že by Lilly bylo něco do tajemných zákoutí mysli admirality Flotily, ale přeci jen jí bylo řečeno, že tam na druhé straně má být něco, co jí má pomoci jednat s Klingony. Nakonec se o své obavy podělila s Regem.
„Žádný strach, kapitáne, vše se včas dozvíte,“ usmál se tajemně. „Chápu sice vaše obavy, ale…ano, Wesley?“ prohodil Reg k někomu za Lilly. Ta se otočila a uviděla dalšího důstojníka Flotily, jak schází z rampy. Byl to mladý důstojník, ale už s hodností nadporučíka.
„Promiň, Regi,“ prohodil onen důstojník oslovený jako Wesley. „Někdo se sekl ve výpočtech a nám chybí metr vedení EPS. A ty průmyslové replikátory, co tam máme, bych k tomu radši nepouštěl.“
„Jasně, stihneme jinak termín?“ otázal se Reg.
„Nejspíš budeme mít týden náskok,“ usmál se Wesley nadšeným úsměvem.
„Tak to je dobrá zpráva pro nás všechny,“ pokýval hlavou Reg a pak se obrátil k ostatním. „Dámy a pánové, představuji vám nadporučíka Wesleyho Crushera.“ Pak všechny představil i jemu.
„Neklame mě paměť, nebo jste ten objevitel Crusherova vlnění?“ zeptal se Chakotey se zájmem.
„To jsem já, pane,“ začervenal se Wesley. „Ale nebyl jsem na to sám.“
„Skromný jako vždy,“ usmál se Reg. „Tak běž, ať ti nikam neodletíme.“
„Jasně,“ přikývl Wesley, rozloučil se a zmizel v chodbách.
„On s námi…“ začala Lilly, ale zarazila se, když modravé světlo z brány náhle zhaslo. Podívala se na bránu a ona vodní hladina uvnitř byla pryč. Na chvilku brána připomínala to, za co ji dlouhou dobu všichni měli – podivný starobylý artefakt bez valného užitku. Pak se ale vnitřní část kruhu dala do pohybu. Vždy se na okamžik zastavila, jen aby se oranžově rozsvítil jeden z vnějších krystalů, a pak se zase dala do pohybu. Když se jich rozsvítilo sedm, z brány s hukotem vyrazil gejzír čehosi. Když zmizel, modrá hladina v bráně byla zpět.
„Zajímavé,“ podotkla Annika. „To zařízení nedokáže pojmout veškerou energii spojenou s vytvořením průchodu v subprostoru.“
„Nebojte, Sedmá,“ prohlásil Reg. „Ujišťuji vás, že to dělá jen při otevírání brány. Je to naprosto bezpečné. Snad abychom tedy šli,“ dodal, když mu hlas z komunikátoru oznámil, že mají přednost před nákladem materiálu.
„Kapitáne Jacoteyová,“ začal cestou nahoru po rampě. „Chtěla jste se mě původně zeptat na něco ohledně Wesleyho, ne?“
Lilly se zastavila krok před modrou hladinou. „Ano. To, co jste říkal, znělo jako, že s námi poletí také. To je naše loď tak… speciální?“
„No, speciální opravdu je,“ zasmál se Reg. „A schopných lidí jeho formátu na ní najdete mnoho. Mimochodem, on je náš šéfinženýr,“ ušklíbl se a zmizel v hladině.
Lilly se na jazyk dostalo několik otázek, včetně té, proč jí pořád tak napíná. Uvědomila si ale, že odpovědi leží na druhé straně a tak se nadechla a udělala poslední krok do záhadné hladiny…

USS. Tolkien, okraj galaxie Pegasus

Poslední půlhodinu porady už Terry sotva vnímala. Stejně většinu vyřizoval Harry, případně Sigi měl slovo v technických tématech. Její přímé zasahování už nebylo třeba, a proto byla duchem úplně jinde. Cítila, že je od ní třeba provést spousta důležitých rozhodnutí. A všechna zodpovědnost je na ní. Protože je v téhle galaxii jediným kapitánem Hvězdné flotily a nejbližší nadřízený byl půl roku cesty odtud (když Terry pominula zanedbatelnou skutečnost, že v téhle chvíli se z této galaxie ani nemohou dostat). Neměla proto, koho požádat o další rozkazy či na koho delegovat pravomoc, kdyby něco bylo mimo oblast působnosti obyčejného kapitána. Sice nebyla první kapitán s tímto problémem, dlouhodobých misí do hlubokého vesmíru už bylo dost, ale žádný z těchto ostatních kapitánů nemusel čelit tak velkým dopadům svých rozhodnutí. Terry sice přišlo namyšlené tvrdit, že její volby nakonec ovlivní celou galaxii, ale ona nějak věděla, že to čistá pravda. Možná ne hned, možná ne přímo, ale něco uvnitř ní jí do ucha šeptalo krutou pravdu: Že tomu tak brzo bude a že její pád nebude jen pádem jejím, ani pádem její posádky, ale pádem nespočtu duší v téhle galaxii. A k tomu jí do druhého ucha šeptal její vlastní hlas, že už ani ona nevěří svému úsudku tak skálopevně jako dřív.
Nebylo taky divu. Došlo jí, že se uvnitř mění. Rozšířily se jí obzory, byla více vnímavá, ale také zároveň citlivá. A také snadno podléhala emocím - a to jí silně trápilo. Emoce mohou být dobrý rádce, ale nechat jimi řídit své rozhodnutí byla špatná cesta. A pak tu byla poslední skutečnost, jež jí došla teprve teď. Skutečnost, která vysvětlovala záhadný létající padd před odletem ze stanice Cháron a několik dalších podivností, které se jí staly cestou do Pegasu… Vtom ji ta nepatrná část mysli, jež dosud věnovala pozornost dění kolem, upozornila, že by se opět měla vrátit do materiálního světa.
Poslední záležitost porady byla ukončená a teď se čekalo jen na její slovo.
„Dobrá, lidi. Všichni víte co a jak. Můžete jít.“
Účastníci porady se pomalu začali trousit ven a Terry se rozhodla. „Harry, Sam, Sigi? Můžete na slovíčko?“ Oslovení jí věnovali zvědavý pohled, ale zůstali v místnosti.
Když čtveřice zůstala v místnosti, Terry rozkázala počítači zamknout dveře do místnosti.
„Terry, varuju tě,“ ucedil Sigi. „Na záchod se mi opravdu chce. Cokoliv nám chceš provést, udělej to rychle…“
„Původně jsem doufal, že se mi nechceš omlouvat, ale teď doufám, že se mi chceš ‚jen‘ omluvit,“ řekl Harry potutelně.
„To jsem mimo jiné chtěla, ale v rámci ušetření času a tedy zachování Sigiho důstojnosti to necháme u toho, že toho bylo na nás oba moc.“
„Na mě toho bylo taky moc… hlavně synthenolu,“ přisadil si Sigi.
Terry ho radši ignorovala a přešla k věci. „Důvod, proč jsem si vás tu zamkla je, že zatím nechci, aby následující skutečnosti opustili tuhle čtveřici. Jste mí nejbližší přátelé, a proto vám nejvíce věřím. Potřebuji totiž někoho, kdo na mě dohlédne.“
Trojice ostatních důstojníků se zatvářila zmateně a Sigi dokonce zapomněl na útrpný výraz.
„Terry,“ začal Harry. „Jsi po bohu nejvyšší paní na téhle lodi. K čemu potřebuješ… chůvy?“
„Zajímavý výběr slova, ale ano… potřebuji, aby na mě někdo dohlédl. Sami jste dnes viděli, že dokážu nechat unést. A to více, než bych si přála. Potřebuji vědět, že tu je někdo, kdo dá pozor, abych neudělala naprosto hloupé rozhodnutí, nebo se příliš nepodřídila svým emocím.“
„To, co říkáš, je tíhou každého kapitána a na to přeci má posádku,“ opáčil Harry.
„Jenže já nejsem každý kapitán.“
„Pokud narážíš na tu věc s tvou matkou a tvé roli v téhle misi…“
„Ano narážím. A ty jsi byl o toho, když jsem v raketoplánu zahlédla budoucnost. Ano, je to tak,“ dodala směrem k Sam a Sigimu. „Viděla jsem budoucnost. Svou i naši. A viděla jsem katastrofu, ke které mě dovedla vlastní rozhodnutí. Viděla jsem se jako poloboha, který chce spasit galaxii, ale selže a vypije si svůj pohár hořkosti do až do dna. A tohle já nechci. Ne kvůli sobě, ale kvůli všem těm, které bych zklamala… zabila. Někdo mě proto musí držet při zemi.“
„Za předpokladu, že jsi opravdu viděla budoucnost – čemuž se zdráham věřit – jak tě můžeme ochránit před špatným rozhodnutím, když ani nevíme, jestli je špatné,“ řekl Sigi. „My jsme totiž budoucnost neviděli.“
„Třeba tak, že budete chtít, abych se rozhodovala, jako člověk.“
„S tím polobohem to snad byla metafora, ne?“ zarazil se Harry a Terry si po očku všimla, že Sam se už něco sumíruje v hlavě. Terry namířila na Harryho prst.
„Harry, já se měním. Ne geneticky, nejspíš ne fyzicky, ale psychicky ano. Mimo emoce je to i něco jiného. Něco, co se ve mně zapnulo, když jsem tehdy omdlela a má matčina část DNA začala naplno fungovat. Něco, co ze mě děla víc než člověka…“
„Kapitán se nám zbláznila, pusťte mě ven!“ zahalekal Sigi teatrálně.
„Terry má pravdu,“ zastala se jí Sam. „Zažila jsem, že antické vědomosti dokážou člověka změnit. Pak jsem se setkala s Antičkou, jež dotekem dokázala léčit. I poloviční Antik by proto byl více než člověk.“
Harry se stále nezdál přesvědčen a tak mu Sam ukázala, ať se otočí. Natažený Terryin ukazovák totiž nemířil cíleně na Harryho, ale mířil za něj. Směrem ke stolu, kde předtím ležel Terryin padd. Jenže ten teď na stole neležel, ale vznášel se půl metru nad stolem.
Harry ani Sigi nebyli schopni slova.
„Musíte mě držet při zemi,“ vydechla Terry prosebně, spustila ruku a padd tak s rachotem přistál na stole. „Už dnes jsem chtěla jedno rozhodnutí učinit pod dojmem ‚nelidské‘ předtuchy. A ačkoliv byla nakonec pravdivá, to špatné na tom je, že jsem se jí vůbec řídila. Pokud budu kdy dělat divná rozhodnutí, do nichž nevidíte, zastavte mě. To poslední, co potřebuji, je, abych udělala špatné rozhodnutí pod dojmem lidské předtuchy, kterou si budu vykládat jako boží vnuknutí. A pokud budu vědět, že se na vás můžu obrátit s naprosto čímkoliv, třeba se ani žádné předtuše nepoddám. Hlavní ale je, že to nezvládnu sama. Já vás potřebuji. Prosím.“
„Terry, vždycky jsme tu pro tebe byli. A to, že tvá matka byla někdo trochu jiný, to nemůže změnit. Možná budu trochu štěkat, ale se mnou můžeš počítat,“ řekl Harry a chytil Terry pravou rukou kolem krku.
„Tak polobůh jo? To si nemohu nechat ujít,“ ušklíbl se Sigi a dal Terry kolem krku svou levou ruku.
„Pomohla jsi mi stát se mezi vámi plnohodnotným člověkem, nehledě na břímě, které si nesu z minulosti,“ pronesla Sam a chytila kolem krku Sigiho a Harryho a dokončila tím pomyslný kruh. „Je na čase, abych ti to oplatila…“

Skvěle, konečně další díl
Jen doufám, že na další nebudeme muset čekat další TŘI MĚSÍCE.

Po dĺhom čase prišlo pokračovanie.
Výborne napísaná časť a k tomu aj pekne dlhá .
K príbehu pripomienky nemám.
Teším sa na pokračovanie.

Co dodat k dalšímu výbornému dílu, kromě žádosti o vydávání častěji. Třeba jednou za měsíc, měsíc a půl.

Samotný příběh se nám opět posunul směrem kupředu a přibyla nová strana Kruh. Čím dál zajímavější děj, jen tak dále.

Jinak co by pohlo byt na druhé straně brány tak zajimavého?

Toto je spoiler!!!:

Že by stanoviště Alpha nebo další pozemská loď

celkom zaujimavo si spojil st a sg. som zvedavy co sa z toho vyklube cakam dalsi diel

Tak co
Nenašel by se tu skoro po měsíci další díl, co

Ja bych ted na dil nespechal, je zkouskove, dame jeste tak mesic a pak se budeme ptat.

Tak co další díl, kdy asi bude? Doufám že ne až za další tři měsíce.