Stále bojujeme

Úžasné. Asi nikdy nebudu mít šanci pochopit, proč někdo umí napsat tak skvělou povídku, a pro mě (a myslím, že nás bude i víc) je nadlidský úkol napsat slohové cvičení na jednu stránku.

Tak ke čtení jsem se dostal až teďka...přečetl jsem všechny díly a je to skvělý...opravdu máš na psaní talent.Pomalé uvolňování informací je skvělý styl na to,aby jsi si udržela čtenáře napnuté.Doufám,že budeš pokračovat,protože se to skvěle čte.

mazec, fakt skvěla povidka jen tak dal

To je skvělé! První část byla úžasná v popisu postav,co za ta léta dělaly. Až zvláštní pocit ti ve mě vyvolalo Hlavní zápletka taky vypadá fajn Taková představa Wraithů, chodících na bylinky je velice...eh, na to nemám slov

no paráda...moc se mi to líbí...a spravuje náladu kvůli jednomu dementnímu předmětu na škole..respektive kvůli zápočtu z něj...

Klenotka upa úžasný fakt. Dokázal sem si předsavit že tam stojím s nima nádhera jen tak dál

[Klenotka]

Krátké pokračování (i když v něčem zásadní), a nějak se mi to vymklo, tak je to trochu nostalgické...

Antické laboratoře vypadaly všechny stejně. Lišily se jen obsahem databází a zbytky různých výzkumů. Museli postupovat opatrně, protože tahle laboratoř byla hluboko pod zemí v jeskyni, kam je uvedli místní. Vesničané netušili, co za poklad se jim skrývá pod nohama, a tak jim Apollo za neomezený přístup přivezl zásoby jídla, lékařských potřeb a taky jim přivezli doktora. Byla to malá komunita lidí, kteří byli vzdálenými příbuznými Athosianů a Teyla trvala na tom, aby s nimi byl i Kanaan jako její manžel. Ten se našel v tom, co by se s velkou nadsázkou dalo nazývat diplomatickými službami. Zatímco Teyla se postupně stáhla, začala se víc starat o jejich syna a občas vyrazila s některým z týmů, Kanaan převzal její úlohu. Částečně se tak i zbavoval viny za to, že pomáhal Michaelovi. Ovšem moc se nesnesl s vojenskými veliteli ze Země. Měl velké problémy s Caldwellem a Ellisem. Se Sheppardem se alespoň respektovali, přesto mezi nimi panovalo jisté napětí. Ale kvůli Teyle vznikající konflikty zažehnali. Tahle mise byla právě kvůli těmto okolnostem dost nejistá. První kontakt s touto malou náhradou civilizace dělal Apollo a Ellis se tak cítil povinen se tam ukázat. Jenže Kanaan ho nechtěl nechat pobíhat po planetě, protože se bál, že tento vojenský velitel, který zrovna nebyl příkladným diplomatem, něco provede. Sheppard, McKay a Ronon to sledovali trochu pobaveně z povzdálí, a pošťuchovali Teylu, která se snažila mezi svého manžela a Ellise vnést trochu normální konverzace a předejít konfliktům.
Jeskyně byla vlhká a tmavá, ale očividně reagovala na ATA gen, protože jakmile tam McKay, který byl z nového objevu nadšen, první vtrhl, rozsvítila se světla schovaná někde za kamením. I po tolika letech fungovala a Rodney měl podezření, že to nebudou obvyklá antická světla, protože ta by takovou vlhkost nezvládla.
Ellis s Kanaanem, kteří se chvílemi chovali jako malí kluci, ho za chvíli předhonili, protože chtěli být první na místě. Teyla se na Rodneyho omluvně usmála, a i ona ho předběhla.
Laboratoř byla schovaná za neobvyklými dveřmi, které se zavírali odshora dolů, nikoliv do stran. Rozhodně byly antického designu, jenom to bylo neobvyklé.
„Něco mi tu nesedí. Moc se do té laboratoře nehrňte, můžou tam být překvapení.“Oba muži ho buď neslyšeli, nebo slyšet nechtěli, každopádně bez ATA genu se dovnitř stejně dostat nemohli.
„Rodney?“zeptal se Sheppard a nemusel otázku pokládat celou. Astrofyzik se díval na svůj skener, prohlédl si panel u dveří, ale všechno se zdálo v pořádku. Kývl tedy směrem k Johnovi a ten rukou přejel přes zámek u dveří. Tentokrát šli první on a Rodney. Ronon zůstal u východu, protože „chtěl pohlídat, jestli je někdo nesleduje“. John ho ale podezíral, jestli se Sateďan trochu nestydí přiznat, že se necítí zrovna dvakrát dobře v těsných prostorách. Od té doby, co na ně spadla budova, si to bral všechno nějak moc k srdci.
„Je tu záznam o nějakém výzkumu, ale není tu psáno, co bylo jeho cílem. Píše se tu o nějakém viru, ale ten jejich lékařský žargon nejsem schopen přeložit. Možná jsme sebou měli vzít Carsona, ale ten se teď nechce hnout z té své malé polní nemocnice, kterou zřídil. Počítači to bude chvíli trvat, než to přeloží.“ Zoufale se podíval na počítač, který držel v ruce, když se mu čas do dokončení překladu zastavil na třech hodinách.
„Proč neřekneš Jennifer?“ Rodney se na něj podíval stylem, že John opravdu neví, o čem mluví.
„Jennifer sice anticky sem tam něco přečte, ale jinak je naprosto nemožná. Proč myslíš, že jsem počítače na ošetřovně tak dlouho přenastavoval, aby se s antickým vybavením bavily anglicky? Jennifer lékařské termíny v antickém jazyce neovládá. Ale neříkej jí, že jsem ti to prozradil.“ Začervenal se a John se zasmál.
“Ani slovo, slibuju. Chtěl bych k vám i dál chodit občas na obědy.“McKay mu chtěl něco odpovědět, ale v tu chvíli na panelu něco zapípalo. Do laboratoře vstoupili Ellis, Teyla a Kanaan.
„Uh-oh.“ Bylo jediné, co z Rodneyho vypadlo. Sheppard tuhle citoslovci znal a nemohla znamenat nic dobrého.
„Co se stalo?“McKay začal běhat prsty po malé klávesnici počítače, zatímco panel začal bláznit.
„Nevím! Jako by se spustilo nějaké protiopatření.“ Vyběhl ven před laboratoř, kde se odtáhla stěna, a objevil se další panel. Rodney jen chvíli zděšeně koukal, a pár vteřin netušil, co dělat.
„Měli bychom vypadnout.“ Navrhl bez dechu, když k němu doběhl John. Ten se podíval směrem na trojici v laboratoři. A právě v tu chvíli se dveře začaly zavírat a v panelu v centru místnosti se odhalila skleněná trubice, v níž cosi nepříjemně syčelo.
„Vypadněte odtamtud!“ zakřičel John, ale jeho výkřik byl ohlušen náhlým vypuštěním jakéhosi mlhavého oparu, který naplno zasáhl Kanaana a Ellise, stojící přímo u panelu. Teyla, která na Sheppardův hlas reagovala automaticky a bez ptaní, byla na cestě ke dveřím, které by jí byly málem uskříply, kdyby ji John nevytáhl. Ve chvíli, kdy dveře dopadly na zem, v laboratoři už nebyla jen mlha, ale neprostupný kouř. Teyla začala kašlat, protože se kouře nadýchala, ale pořád se sápala po dveřích.
„Kanaan…Kanaan…“ opakovala, a chtěla se postavit. Najednou se ozvalo několik ran, jakoby na dveře laboratoře někdo bouchal, ale trvalo to jen pár vteřin a pak bylo ticho. Rodney s Johnem byli vyděšení, jako nikdy předtím v životě a jejich výrazy byly obrazy naprostého šoku a zděšení. V tu chvíli chytil Teylu záchvat kašle, spadla na zem a upadla do bezvědomí…

Rodney se prudce posadil na posteli. Ta událost se mu před očima přehrávala pořád dokola a zdálo se mu o tom nepříjemně často. Jennifer často poznala, kdy se Rodney cítil nesvůj, tentokrát se ale neprobudila. Jen se neklidně zavrtěla, ale spala dál. McKay si promnul zpocený obličej a vydal se do koupelny. Obličej, na který se v zrcadle díval, mu tak úplně nepatřil. Nerad se díval na svůj odraz. V jeho očích už se odráželo příliš negativních zážitků, které prožil a věcí, které viděl. Pozoroval totéž na všech ve svém okolí. Proto tak rád chodil do pokoje k Lizzie, protože tu nic netížilo a její malá hlavička byla klidná, ničím neobtěžovaná a byla v ní vzácná nevinnost. Spousta dětí, pohybujících se po městě, toho totiž viděla ještě mnohem víc než on. I u Torrena bylo něco podobného, i když ne tak patrné. Studená voda na obličeji mu udělala dobře, ale když šmátral po ručníku, tak ho nenašel.
„Hledáš tohle?“ ozval se hlas jeho ženy a on přes zamlžené mokré řasy uviděl Jennifer, trochu zmuchlanou ve svém tričku se znamením jejího univerzitního klubu. Přesto vypadala pořád tak krásně, jako když si ji bral. Omotala mu ručník kolem krku, otřela mu obličej a políbila ho. Bylo to téměř léčivé. Věděla, že měl zase ten samý sen, který se už čtyři roky opakoval, a jemu stačila jen jistota, že ona je po jeho boku. Už s úsměvem na rtech ještě zkontroloval, jestli Lizzie spí, a pak se vrátil do postele ke své ženě.

O několik chodeb dál v tu samou dobu ležel John Sheppard schoulený s knihou vedle Torrena Emmagena. Chlapec usnul Johnovi na hrudi a ten se nemohl zvednout, aniž by ho probudil a nakonec usnul i sám. Teď se uprostřed noci vzbudil, jako by i jeho zasáhla neklidná vlna z bytu McKayových. Jestli ta léčba zabere, tak se Torren bude moct vrátit k matce. Ta představa mu lámala srdce. Teyla byla jeho matka a nade vše svého syna milovala, ale pro něj byl Torren už něco víc, než jen syn blízké přítelkyně a kolegyně. Považoval ho za vlastního, i když byl pořád jen „strejda John“. Vzít si toho chlapce k sobě bylo obrovské rozhodnutí a pár měsíců to drhlo. Ale zvykl si a teď si neuměl představit žít bez něj. Mohl by se na výchově s Teylou podílet, ale vypadalo by to divně, kdyby večer chodil Torrenovi číst pohádky, a přitom byl pořád jen strýček…S Teylou nikdy nepřekročili hranice pracovního vztahu. Respektovali se a ctili jako přátelé, přesto nikdy necítil, že by mezi nimi bylo něco víc. Možná to Torren změní, možná…noha se mu svezla z postele a on málem spadl. Torren se překulil na druhou stranu, a Johna tak osvobodil. Ten se konečně, celý rozlámaný, zvedl, zhasl lampičku, a s posledním pohledem na spícího chlapce si šel lehnout k sobě.

Ronon Dex a Amelia Banksová spolu byli a nebyli. Ona byla velmi svobodomyslná, a on se taky na závazky necítil. Proto se spíš náhodně scházeli, a když teď odcházela z jeho pokoje, a světlo z chodby jí ozářilo, na chvíli se mu zdálo, že by možná konečně po těch letech mohlo začít něco víc.
Ale ještě než ji stačil zastavit, dveře se za ní zavřely a on osaměl.

Richard Woolsey seděl nad papíry ve své kanceláři, a každých pár minut se zaposlouchal do ticha, které panovalo všude kolem. Noční režim měl rád. Všechno vypnuto jen na minimální obsluhu, za konzolí zrovna seděl Chuck, který neustále zíval a pil už třetí kávu.
A ačkoliv si to nejspíš jen představoval, Richardovi se zdálo, že v tomhle nočním tichu je zvenku slyšet narážení vln do pilířů města.

Noc na Atlantis plynula k neklidnému ránu, na které se všichni připravovali, a na němž tak moc záleželo. Město samotné, o kterém si členové původní expedice často mysleli, že má duši, se ale snažilo své obyvatele aspoň tuto noc ukonejšit a tak je nic nerušilo, dokud se za barevnými skly města neobjevil slabý náznak úsvitu…

Tak opět můžu jen chválit....nostalgický nádech tomu opravdu nevadí....končně jsi odhalil,co se vlastně stalo.
Moc hezký

pěkné...ALE nepředpokládám že bude pokračování dneska

Pěkně, akorát jsem dočetl 4. část. Přemýšlel jsem od první zmínky, co zas Rodney provedl, ale to co bylo na začátku 4. části jsem teda nečekal.

Jen by mě teda zajímalo, kde vlastně objevili "Dvojku" .

Už se nemohu dočkat pokračování.

Tak tak, opět skvěle napsané. Těším se na pokračování

Skvělá povídka poslední část se mi zatím líbila nejvíc, přece jen, já melancholik Těším se na pokračování.

čtrvrtá částbyla upé úžasná fakt cool klenotko

Nostalgiu bolo vidieť... Ale vôbec nevadila. Ja som teraz prečítala všetky štyri časti naraz, a musím povedať, že som veľmi rada že si zase niečo napísala, lebo je to skvelé Príbeh je veľmi sľubný, nechápem odkiaľ berieš nápady, ale sú skvelé. Takže len tak ďalej, teším sa na ďalšie pokračovanie

[Klenotka]

Tak pokračování Nic akčního či světoborného, jen prostě další část příběhu A o "Dvojce", se pravděpodobně dozvíte příště, ale ještě si nejsem jistá...

„To nemůžete myslet vážně?!“ Křik z konferenční místnosti projel celou kontrolní věží a narušil tak dosud poklidné ráno. McKay, Sheppard a Woolsey sledovali Garlika, o němž Sheppard tvrdil, že dělá čest svému jménu, jak prudce vstal a zrudl vzteky.
„Nejen, že ukrýváte politické zločince, ale ještě po nás chcete, abychom pustili na svou planetu Wraithy?“
Woolsey se ve svém křesle napřímil a snažil se působit vyrovnaně. Šlo tu o hodně.
„Vaši lidé požádali o azyl a my, jakožto kolonie fungující na demokratických principech, jsme jim ho poskytli. Vaše politická situace je vaše věc, ale nemůžeme odmítnout pomoc lidem v nouzi. Pokud jde o tu druhou žádost…Wraithové už dávno nepředstavují takovou hrozbu. Bude přítomna jen jedna loď, a my je s pomocí jedné z našich lodí budeme hlídat. A navíc, na vaši planetu vůbec vkročit nemusí – stačí to předat z lodě do lodě.“
Dobře, to poslední si právě vymyslel, ale byl si jistý, že to dokáže usmlouvat. Tedy jistý, tak na 80%...možná 70%...Sheppard se vedle něj pohnul, protože ten si toho byl také vědom.
„To se máme spoléhat na vaše záruky? Pokud vím, Atlantis šlo vždy jen o vlastní bezpečí a o ochranu vaší planety někde v jiné galaxii. Uděláte cokoliv, abyste z toho měli výhody, i smlouvu s ďáblem.“
Tentokrát se postavil Sheppard.
„Při vší úctě, pane prezidente, o vlastní bezpečí jde snad nám všem, ne? Jaký byl důvod toho, že jste nikdy nevyletěli na pomoc při válce s Wraithy a Replikátory s vaší lodí? Neříkejte mi, že máte jen jednu a netvrďte mi, že jsou slabé. Když jsme byli v největší nouzi, pouze Cestovatelé přiletěli na pomoc. Naši lidé umírali pro tuhle galaxii, protože my ji považujeme za svůj domov. Zůstali jsme a bojovali s následky a vy nám tu teď budete předhazovat nějakou svou pokřivenou verzi?“ McKay, který seděl vedle něj, ho stáhl zpátky na židli.
„Johne, tímhle nám nepomůžeš.“ Zašeptal Rodney svému příteli a John se tedy znovu usadil. Garlik se na oba muže chvíli díval a pak se otočil zpět k Woolseymu.
„Váš podíl nikdo nepopírá. Ale vy byste Wraithy také nepustili blízko své planety.“
„Nechápete výhody. Nemají sílu ani prostředky, jak vám ublížit. Jejich síly jsou roztříštěné, nemají navíc důvod vám ublížit. Vaše planeta je jediná, kde ta rostlina je, a kdyby ji zničili, zničí sami sebe. A kvůli krmení vás nenapadnou. Věřte mi, chápu vás, ale můžeme uzavřít dohodu tak, že Wraithy na svou planetu nepustíte vůbec, ale budete je zásobovat. Pokud se budou chtít vyhnout těm abstinenčním příznakům, budou souhlasit. U předání bude vždy asistovat naše loď, nezaútočí, a pokud se o něco pokusí, zasáhneme my. Pokud jde o vaše uprchlíky, to sem teď nepatří, to je už jiná dohoda.“
Garlik se díval stále popuzeně, ale už přístupněji.
„Rád bych se s tím Wraithem sešel. Chci slyšet přímo od něj, co po nás chtějí. Nebudu se schovávat za nějakého diplomata, který udělá vše proto, aby ta dohoda byla prospěšná pro něj. Bez urážky.“
„Neurazil jste mě. Máte pravdu. Přednesu vaše podmínky a domluvím schůzku. Pokud budete ale vyžadovat asistenci našich lodí, budeme muset být součástí jednání a konečné dohody.“
Garlik přikývl, a vyřítil se z místnosti, až za ním jeho dlouhý zelený plášť zavlál. Ochranka, kterou měl venku, ho následovala.
„No, to šlo dobře.“ špitl Sheppard.
„Kdybyste se do toho nepletl, mohli jsme se dohodnout bez toho, aby Garlikovi hrozil infarkt. Je to parchant, to nepopírám, ale pořád zástupce své planety a mluvčí svých lidí. Nemusím připomínat, co je tu v sázce.“
„Myslíte, že bude Todd souhlasit?“ vložil se do rozhovoru McKay, který byl překvapivě tichý a klidný, a jeho bílý obličej naznačoval, že se opět moc nevyspal.
„Musíme doufat, moc možností nemáme. Ani on.“

„Nepřijatelné.“ Todd nemusel hlas zvyšovat, aby se rozléhal.
„Nemáme moc možností. A Garlik na jinou dohodu nepřistoupí. Přece nečekáte, že potom, co se před vámi roky ukrývali v podzemí, vás jen tak nechají běhat po své planetě. My tam budeme jen pro uklidnění situace.“ Woolsey byl navenek klidný, ale uvnitř hořel. Jak rád by na oba dva zařval, a poslal je k čertu.
„Pane Woolsey, vám jde jen o lék pro Teylu, o nás ani o ně se nestaráte.“ Povýšeně zvedl hlavu a menšího muže si od hlavy k patě prohlédl.
„Ano, jde nám o Teylu. Ale kde vy máte jistotu, že z toho nevycouváme? To zařízení může a nemusí fungovat, nebo jich existuje víc a my zatím jen neměli štěstí ho najít. Tady jde především o vás, přiznejte si to.“ Todd nebyl diplomat. Byl jen ve správnou dobu na správném místě. A proti své vůli cítil respekt k ženě, která teď nemohla být s nimi, ale díky níž měl veškerou moc ve svých rukou. V duchu si vynadal. Strávil příliš mnoho času v lidské přítomnosti a mělo to na něj negativní vliv.
„Dobrá. Já souhlasím. A pokud vím, doktorka Kellerová je připravena jít se mnou na palubu to zařízení prozkoumat.“ Hodil pobaveně očkem po McKayovi, který jen cvakl zuby.
„Ona tam nepůjde sama, že Rodney?“ John se na McKaye otočil a ten přikývl. Samozřejmě, že ji doprovodí. Ani náhodou ji nesvěří do rukou nějakých mariňáků, kteří viděli Wraitha jen na obrázku. Todd se usmál, pokud se jeho úšklebku tak dalo říkat a opět pokývl hlavou, jak to uměl jen on. Dával tak najevo svou převahu, a hlavně pohrdání lidmi, které už ale proti své vůli nějak necítil.
„Přeneseme se k vám na palubu za hodinu, pokud to není problém.“ Zeptal se Sheppard, který už byl myšlenkami u toho, co si budou muset vzít sebou. Chápal, že Todd jim nechce to zařízení svěřit a dovolit prozkoumat u nich, ale nelíbila se mu představa výletu na jeho loď.
„Budu se těšit.“ Odpověděl Todd, a i v této krátké větě si Sheppard s McKayem dokázali najít několik podtextů. Wraith ještě naposledy kývl na pozdrav, a odešel z konferenční místnosti.
„Tohle bude hodně zajímavý…“ dodal Rodney a šel sebe a svou ženu psychicky připravit na návštěvu přátelského, zatuchlého a vlhkého prostředí Wraithské lodi.

„Carsone! Díky, že jste přišel tak rychle.“ Doktor Beckett prošel bránou právě ve chvíli, kdy se už všichni chystali k odchodu.
„To není problém, Richarde, rád pomůžu Teyle a ostatním. Rodney mi vysvětlil, o co jde, ale pořád nějak nevím, v čem přesně můžu pomoct.“
„Potřebujeme někoho, kdo umí číst plynule anticky a hlavně zná antická medicínská zařízení. Rodney by mě za to zabil, ale…Jennifer se to nenaučila za celou dobu tady. Říká, že má nějaký blok či co. Mně antičtina taky nejde a to jsem tu skoro stejně dlouho, jako ona. Takže se nám hodí další pár očí.“ Carson jen přikývl a pobaveně se usmál. Na Atlantis netrávil moc času, ale když měl možnost, tak ji navštěvoval a tohle všechno samozřejmě věděl.
„Tak já jsem vlastně připravený, kdy vyrážíme?“
„Teď hned!“ ozvalo se Richardovi za zády a Carsonovi přistála v náručí taška, kterou po něm Sheppard hodil. Vzadu za ním byl Rodney a Jennifer, s Rononem v patách.
„Vážně není nezbytné, abyste tam chodili všichni. S Carsonem to zvládneme.“ Jennifer se snažila všechny přesvědčit, ale byl to jen chabý pokus. Ani náhodou by ji nenechali jít jen ji s Carsonem a už vůbec se jí nechtělo tam samotné chodit. Jen to prostě musela říct.
„Tohle je osobní. Jestli na nás Todd šije nějakou boudu, chci to vědět a hlavně se to dozvědět osobně.“ řekl Ronon a přehodil si svou zbraň z jedné ruky do druhé. Jemné šediny, které se mi dělaly na teď už krátkých vlasech, se mu při tom pohybu zaleskly. Ale i tak pořád zněl jeho hlas stejně chraplavě jako vždy a stále by si ho nikdo nechtěl rozházet.
„Tak dobře, hodně štěstí.“ řekl Woolsey a ustoupil, když ostatní uchvátil přenosový paprsek.

„Chucku, sledujte jejich pohyb a při sebemenším problému je přeneste zpět.“ Richard ten rozkaz vydal ještě, než vyšel schody. Přenosový paprsek instalovali dlouho. Antikové kupodivu něco podobného neměli, a tak museli skloubit asgardský paprsek s antickou technologií, a ovládat to celé navíc pozemskými počítači. I tak se jim podařilo udělat jakousi „plošinu“ pouze před bránou. Byl to úmysl, aby mohli v případě pohotovosti přenášet lidi a hned je posílat bránou. Zelenka s McKayem kvůli tomu nespali kolik měsíců a Richard by býval přísahal, že kdyby to trvalo jen o pár dní déle, utrhali by si vzájemně hlavy.
Znovu vyšel na balkón a podíval se na nebe. Lodě samozřejmě neviděl, ale věděl, že tam jsou. Teď už stačilo jen doufat, že všechno půjde dobře. Pro jednou.

„Do pr…“ Rodney sbíral ze země své brýle, a snažil se z nich setřít slizkou hmotu, v níž přistály.
„Přesně tady z toho důvodu nesnáším Wraithské lodě. Všude je tu jenom tenhle lepivý sajrajt, smrad, tma, zatuchlo…ne moje ideální představa dovolené.“ Brýle si nasadil zrovna ve chvíli, kdy k nim mířil Todd.
„To bys musel nějakou dovolenou v posledních patnácti letech mít.“ sykl jeho směrem ještě John, než se nuceně usmál na příchozího Wraitha.
„Vítejte.“ Řekl Todd bez obalu a hned je zavedl tam, kam potřebovali.
Zařízení to nebylo velké, vypadalo jako standardní výbava antické ošetřovny. Rodney hned vytáhl skener, jestli je nečekají nějaká překvapení, ale potom, co se toho dotkl, to nejevilo známky čehokoliv podezřelého.
„Povedlo se nám ho částečně aktivovat i bez ATA genu. Pochopitelně to nemůžeme používat, pouze nám ukazuje, k čemu slouží.“ Odpověděl Todd na nevyslovenou otázku, kterou se mu zrovna část týmu snažila položit. Vedle Rodneyho se postavili oba doktoři a dali se do práce.