SGA - můj pokus o povídku - A little different alliance

jj s těma kulkama jsem se seknul omlouvám se za to. S tím Johnem to je myšleno všechno vtipem, nebo mi něco uniklo? Myslím, že jsem tam Rodneyho nikde neurazil!! Znáte přece jejich přestřelky. Ale jestli se vám to nelíbí, může je úplně vynechat.

Néé, jen to ne. Hlavně nevynechávat, ty přestřelky jsou great.

A abys věděl, ukončit to v tom nejnapínavějším se nedělá

Tak s tímto názorem úplně souhlasim
Tak pěkný hory a až se vrátíš tak nás tu nenech dlouho čekat:)

jen jedna věc! Hrál jsi někdy World of Warcraft? ... asi ne viď ... je blbost, že by tam proti sobě měli armády ! .. Máš jen svoji postavičku a maximálně si sem tam vyvoláš nějakou příšerku na pomoc, když seš Warlock ...

Dost mě to tam štve, přepiš to na Warcraft III

[šAshrak]

dehu: a kdo říká že jeho svět se nemůže řídit podle jiných pravidel? Ne všechno podléhá stejným pravidlům a co autor to pravidla...

Ale jestli se vám to nelíbí, může je úplně vynechat.

Ne, rozhodně je nevynechávej. Neříkám, že jsou špatný, jen jsem poznamenala, že se John chová jinak než v seriálu... Jednou napíšeš, že na Rodneyho zařve, a pak už pokračuje s obvyklým úšklebkem. To je trochu náhlá změna, ale tvoje povídka, tvoje pravidla

Oh.. very good Je to velice slibné (dějově), tak nějak se nám to začíná zamotávat

Tak hory jsou pryč a jsem tu zas!!
Myslel jsem, že sem dám něco delšího, ale na horách nebylo času nazbyt, chápete ne
Takže je tady druhá část The Road To Hell!! ENJOY!!

Kapitola čtvrtá – The Road To Hell (Part II)

„Rychle, musíme ho někam odnést, mohou tu být další Replikátoři nebo Wraithové,“ poručil Sheppard.
Ronon ho vzal na ramena a utíkali hlouběji do lesa. Běželi celkem rychle, ale každou chvílí byl Lorne těžší a těžší.
„Shepparde, nerad to přiznávám, ale potřebuju chvilku přestávku,“ vyřkl s odporem Dex.
„Dobře, na chvíli se tu usadíme,“ řekl John a rozhlížel se, jestli jsou sami.
„Shepparde, vím, že zachránit Lornea je důležité, ale potřebujeme se dostat k tomu dartu,“ řekl trochu naštvaně Rodney. „Bez toho dartu nikdy nenajdeme to jejich sídlo a můžeme se jít zahrabat.“
„Ale pochop, Rodney, že já tě nemůžu pustit samotnýho,“ řekl starostlivě John. Otočil se na Ronona a ten pochopil. Taky se zatvářil patřičně otráveně.
„No, dobře, půjdu s ním, ale jestli bude kecat v případě přestřelky ty svoje vědecký ptákoviny, tak ho zastřelím,“ řekl s náznakem úsměvu Ronon. Rodneymu se pohnul ohryzek, jak polknul.
„Tak dobrá,“ řekl Sheppard, „běžte.“
Ronon s McKayem vstali a rozběhli se do lesa směrem k dartu.

...po půl hodině...

Major Lorne ležel na zemi pokryté listím a trávou. Když pomalu přicházel k sobě, otevřel oči a spatřil oheň, který udělal plukovník Sheppard, mezitím co byl Lorne v bezvědomí. Uviděl Shepparda čupět u ohně, v ruce měl klacek, kterým oheň rozdmýchával. Plameny se mu odrážely v očích.
John se upřeně díval Lorneovi do očí, jako by měl v očích scanner, kterým majora zkoumal.
„Co se stalo,“ zeptal se zmateně Lorne.
„No, doufal jsem, že to mi povíte Vy,“ řekl Sheppard. „Kde jste se vzal v lese a jaktože už nejste Replikátor? A taky byste mi mohl říct, kde je k čertu Teyla!“ začal soptit John.
„Cože, Teyla zmizela?“ divil se Lorne.
„Nehrajte to na mě, Lorne, my víme, že jste byl, nebo ještě jste, Replikátor. Takže přiznejte barvu.“ neudržel se John a vyjel na Lornea.
„Zaprvé: Replikátor už nejsem. Jeden člen mého týmu, dr. Reed, podařilo se mu utéct. Když nás zajali Replikátoři, byl zrovna u toho spadlého dartu u brány. Spojil jsem se s ním vysílačkou a řekl mu, aby sledoval naši polohu. Že nevím, co s námi mají v úmyslu. A oni nás zatím odvedli do jejich základny či co.
Byl to děsivej pohled, vidět Wraithy pospolu s Replikátory, až mi naběhla husí kůže. Prošli jsme velkou místností, Wraithy a Replikátory se to jen hemžilo. Vstoupili jsme do velkých dveří na konci té místnosti.
Byla to jakási laboratoř a mně to došlo. ‘Chtěj nám píchnout nanity,‘ pomyslel jsem si, a taky jsem se nespletl. Přivázali mě do křesla a vpíchli mi dávku nanitů. Téměř okamžitě nade mnou získali kontrolu a nemohl jsem nic dělat. Dr. Reed si ovšem našel cestu k nám podle našich známek života. Infiltroval se dovnitř do základny a zničil nanity, které jsem já, Waters a Davies měli v krvi. Pak jsme odtud prostě vypadli.“ dořekl dechberoucí příběh major Lorne.
„A co se stalo s Katie?“ zeptal se se strachem v hlase Sheppard.
Major se na Johna podíval s obavami v očích a vyřkl onu větu, kterou nikdo nechce nikdy slyšet: „Katie si tam nechali. Chtěli jsme ji odvést taky, ale bohužel jsme ji nikde nenašli. Prohledali jsme celou jejich základnu, ale nikde jsme nezaznamenali žádné její známky života. Nejspíš ji drží někde v laboratoři, která je nějak odstíněná pro přístroje. Tím pádem vůbec nevíme, co se s ní stalo,“ dopověděl ještě více zasmušele Lorne.
„No, ještěže tu teď není Rodney. Zatím mu to neřekneme, mám pocit, že by to mohlo mít vliv na jeho soustředění. A ho McKaye teď potřebujeme. Já mu to ve vhodnou chvíli povím,“ rozhodl Sheppard. „Jednu věc ale nechápu, když jste utekli čtyři, kde jsou ostatní?“ optal se John.
Lorne se chtěl postavit, a tak mu Sheppard podal ruku. „Děkuju. No, taky bych rád věděl, kde jsou. Když jsme utekli ze základny, tak jsme se rozdělili, aby nás tak rychle nepochytali. Když uběhlo deset minut, snažil jsem se je kontaktovat přes vysílačku, ale ozval se jen šumot. Taky bych rád věděl, kde je můj tým,“ řekl nazlobeně Lorne.
Sheppard se na majora dlouze zadíval, pak vzal do ruky vysílačky a začal: „Watersi, tady je podplukovník Sheppard, slyšíte mě?“ Nikdo se neozval. „Tady Sheppard, slyšíte mě?“
Zase nic. „Lorne, co se s nimi asi sta...“
‚Haló, plukovníku Shepparde, jste tam?’ ozvalo se zničehonic z vysílačky. Byl to hlas poručíka Daviese.
„Ano, slyším Vás. Kde jste?“ vytrhl Johnovi z ruky vysílačku Lorne.
„Majore Lorne? Jste to Vy? Je dobré Vás opět slyšet. Jsme asi pět kilometrů západně od dartu. Kapitán Waters je zraněn. Dostal dvě rány stunnerem do břicha, když jsme před nimi utíkali.“ odpověděl Davies.
„Poručíku, asi desetkrát jsem se s vámi pokoušel spojit, proč jste mi neodpověděli?“ zeptal se rozmrzele Lorne.
‚Nemohli jsme, pane, Wraithové s Replikátory nás honili, kde se dalo, a když jsme konečně našli úkryt, začala nám šumět vysílačka. Tak jsme ji museli vypnout. Omlouvám se, pane,‘ kál se Davies.
„Ne, ne, to je v pořádku. Jdeme s plukovníkem k vám. Zůstaňte tam, kde jste. Dobrá práce, poručíku,“ pochválil svého svěřence Lorne.
‘Děkuji, pane. Konec.‘ ukončil konverzaci poručík Davies.
„Jste si jistý, že můžete jít,“ optal se Lornea John, když uviděl, že se opírá o strom, aby neupadl.
„Jistý, pane. Jdeme pro ty bažanty.“ poručil major.
Sheppard se usmál, vzal Lornea pod paží a šli směrem k Daviesovi.

...mezitím Rodney s Rononem...

„Tak, kde to teda k sakru je?“ zeptal se podesáté Ronon a otočil se k Rodneymu.
„Já to nechápu, ten dart měl být přímo tady. Můj přístroj mě nikdy nezklamal, a jak už jsem říkal několikrát, mám navíc skvělý orientační smysl.“ zabreptal McKay.
Ronon obrátil oči v sloup. Kolem nich nebylo nic, co by dart aspoň vzdáleně připomínalo. Byly tu jen stromy, keře, tráva a tu a tam občas přeběhlo nějaké zvíře.
„Tak co teď, náš skvěle orientovaný vědče?“ řekl sarkasticky Dex.
„Ó, no ne, náš pan „tasím pistoli rychleji než přemýšlím“ umí taková složitá slova jako je orientovaný,“ oplatil Rononovi sarkasmus McKay.
Ronon začal žmoulat v ruce svoji pistoli, ale potom se uklidnil.
„Takže, můj počítač ukazuje, že dart by měl být asi deset metrů před námi,“ podotkl Rodney.
Oba se zahleděli na ono místo vzdálené od nich deset metrů, ale vše, co tam spatřili, byly listnaté stromy.
„Nemám tak velkej mozek jako ty, ale myslím, že tam nic není,“ rýpnul si znovu Ronon.
„Hm, vážně tam nic není,“ odpustil si tentokrát sarkasmus McKay, „jenom nevím proč. Hm, počkat.“ Rodney něco naťukal na klávesnici počítače a radostně vystřelil svou pravici do vzduchu. „Už to mám. Já jsem tak geniální,“ neodpustil si poznámku, „je to tak prosté, nechápu, že mně trvalo tak dlouho, než jsem...“
„McKayi!“ rozkřikl se Ronon.
„Ano?“ zeptal se bázlivým titěrným hláskem Rodney.
„Šel jsem s tebou jen proto, že mně to poručil Sheppard. Nejsem zvědavej na ty tvoje vědecký tentononc a mám nabitou zbraň, takže prosím, zkrať to,“ řekl na jeden nádech Dex.
„Našel jsem ten dart,“ řekl ustrašeně Rodney.
„Děkuju. Vidíš, že to jde. A kde je?“ zeptal se Ronon.
„Tam, kde být má. Akorát má zapnuté maskování,“ řekl již sebevědoměji McKay. „Udělám tedy pár pohybů mou geniální rukou po klávesnici a voilà.“ pravil Rodney.
Najednou se před nimi objevila wraithská stíhačka v plné kráse. I když byla poškozená.
„Tak dělej, udělej to, proč jsme tady, ale hoď sebou, můžou to mít hlídaný. Jestli někdo zapnul maskování, tak nebude daleko.“ řekl Ronon, vytáhl pistoli a šel hlídat o kousek dál než klečel Rodney.
„Ok, takže moduly jsem zapojil už minule, takže by to mělo stačit už jen nahodit. Ach jo, někdy by prostě bodlo to zjednodušit např. tlačítko ON/OFF by se sem náramně hodilo. Musím poslat Wraithům zprávu, aby to zjednodušili, kdo se do toho má pořád nabourávat,“ povzdechl si Rodney.
Rodney si sundal batoh, aby si něco vydělal ven, když vtom se konzole dartu zapnula.
„Co to sakra?“ zlekl se McKay. „Ó ne, to je zlý, to je hodně zlý.“ opakoval si sám pro sebe Rodney.
Chvíli nato přiběhl Ronon, vzal McKaye za rukáv a táhl ho pryč.
„Počkej, kruci, musím si zabalit věci,“ rozčiloval se Rodney.
„Nemáme čas, McKayi, všude kolem jsou Wraithové a mám pocit, že tu bude i pár Replikátorů.“ křičel Ronon.
„Řekni mi něco, co nevím,“ ohradil se McKay a zadíval se na konzoli dartu. Na té červeně blikalo asi dvacet světélek, což naznačovalo, že mají společnost. A nebyly to spojenecké jednotky.
„Shepparde, Lorne, někdo, pomoc sakra,“ řval hystericky do vysílačky Rodney. „Tak sakra je tam někdo?“ zakřičel ještě mohutněji McKay.
Sheppard mezitím šel lesem směrem k Daviesovi, podpíral Lornea a teď mu navíc ještě mluví vysílačka. Pustil opatrně Lornea, aby se mohl opřít o strom a zahlásil do vysílačky.
„Jo, Rodney, tady Sheppard, co se to u vás sakra děje?“ zeptal se.
‘Potřebujeme okamžitě pomoc, je tady kolem pěti Wraithů a asi dvakrát tolik Replikátorů. Přijďte, prosím, vem Lornea a honem. Dochází nám munice,’ pověděl Rodney a ukončil spojení.
„Tak dobře. Lorne, můžete chodit?“ zeptal se rychle Sheppard.
„No jistě, že můžu,“ snažil se skrýt své handicapy major a narovnal se.
John se zašklebil a řekl: „Jo, to určitě. Takže půjdete se mnou pomoci McKayovi a Rononovi,“ rozhodl rázně plukovník. „Myslíte, majore, že Davies s Watersem to ještě chvíli vydrží?“
„No, když to vydrželi až doteď, tak snad ano,“ poznamenal ne příliš přesvědčeně Lorne. „Ale, pane, já bych to už zvládl. Můžu za nimi jít sám bez Vás,“ navrhl major, ale počítal se zápornou odpovědí.
„Já nevím, Lorne, když se na Vás podívám, mám pocit, že bych Vás přepral i malíčkem,“ řekl Sheppard, „ale nejspíš to tak bude lepší. Neměl bych totiž dobrý pocit z toho, že McKaye a Ronona půjdeme zachránit a je tam necháme ještě třeba pět hodin trčet,“ poznamenal John. „Máte nějakou zbraň?“
„No, mám jen stunner, který jsem vzal mrtvému Wraithovi, který nás honil. A to je vše, naše zbraně nám vzali,“ řekl sklesle major.
Sheppard si odepnul opasek a podal ho Lorneovi. „Tady máte aspoň devítku a čtyři zásobníky, musí to stačit. Jakmile najdete Daviese a Waterse, ohlásíte se vysílačkou. Hodně štěstí.“ popřál majorovi John.
„Díky, pane, Vám taky,“ pověděl Lorne a kulhavým krokem se rozběhl do lesa. Sheppard se vydal na opačnou stranu.
„Rodney, ohlas se!“ zakřičel John do rádia.
„Jo, ještě tady jsme, ale nevede se nám dvakrát dobře. Měl bys rychle dorazit, nebo nevím, jestli z nás něco zbude. Pane bože, doufám, že nás jen zajmou, ještě jsem se Zelenkou nedohrál partii ve Warcraft III, a taky musím ještě dokončit výzkum toho zařízení, co jsme našli v západním křídle města. A taky...“
„Rodney, Rodney, tohle mně už nemusíš sdělovat do vysílačky, děkuju,“ řekl John, „asi tak za půl hodiny jsem tam. Zatím vydržte. Řekni Rononovi něco, co ho naštve, a Wraithi budou mrtví do deseti minut,“ řekl s náznakem humoru McKayovi Sheppard.
„Tak to určitě, aby nezabil nejprve mě a pak Wraithy. Radši sebou hejbni, jinak ÁÁÁÁÁ...“
Johnovi se rozbušilo srdce, když McKay zmlkl a slyšel jen střelbu: „Rodney, jsi tam? K čertu, co se to tam děje? Rodney? Ronone? Slyší mě někdo?“ řval ze všech sil do rádia plukovník. Ovšem nikdo se neozýval. Sheppard se rozběhl ze všech sil směrem k Rodneymu a Rononovi.
‘Snad nebude moc pozdě’ pomyslel si John a za nohami se mu jen létalo spadané listí.

Opět budu rád za kritiku a názory, takže čtěte

Ode mě kritiku nečekej, mě se to líbilo .

Á,zase ten tvůj "WoW",viz Dehův příspěvek:

dehu píše:

jen jedna věc! Hrál jsi někdy World of Warcraft? ... asi ne viď ... je blbost, že by tam proti sobě měli armády ! .. Máš jen svoji postavičku a maximálně si sem tam vyvoláš nějakou příšerku na pomoc, když seš Warlock ...

Dost mě to tam štve, přepiš to na Warcraft III

JJ, měl by si to napravit,WOW je onlajnovka, partičku si můžou dát tak ve W-III,nebo v Dotě.

Chyby lidem kazí dojem,a to nejen ty gramatické ale i logické-a ty možná i více- je to škoda,když je to celkem jinak dobré počtení.
Jinak nemám větších výhrad,jen tak dál

Tak jsem to napravil!! WoW -> Warcraft III

zdarec lidi, matura me dala pěkně zabrat, ale už jsem se vzpamatoval, tak je tady konec mé povídky. ENJOY!!!

Kapitola pátá – Rescue And Planning

...zpět na Atlantis...

Elizabeth seděla nervózně ve své kanceláři a čekala na pravidelné ohlášení Johnova týmu. To ovšem ani po dvaceti hodinách nepřicházelo. Zvedla se ze židle a odkráčela do řídící místnosti.
„Za jak dlouho jsem říkala, že se mají ohlásit, Chucku?“ zeptala se.
„Za deset hodin,“ odvětil Chuck.
„To znamená, že mají dvanáct hodin zpoždění s pravidelným hlášením. Chci vědět, co se stalo. Vytočte M23 657,“ přikázala.
Chuck postupně zmáčknul všech sedm symbolů určující polohu planety, zámky zaklaply a vytvořila se stabilní červí díra.
Elizabeth neklidně popocházela po místnosti a řekla do vysílačky: „Tady Atlantis, Johne, slyšíš mě?“
Po chvíli šumu se plukovník ozval: „Jo, Elizabeth, slyším.“
„Co se to u vás děje, měli jste se mi ozvat už před dvanácti hodinami?“
„Vyskytly se tu malé problémy jako vždycky. Hlavně sem nikoho neposílejte.Stručně ti řeknu, co se stalo. Takže z Lorneova týmu jsou, nebo byli, Replikátoři. Unesli je a vstříkli jim nanity. Lorne, Davies a Waters uprchli a jsou už, zdá se, v pořádku. Katie a Teyla jsou nezvěstní. Zrovna teď běžím směrem k Rononovi a McKayovi, protože hlásili útok Wraithů a Replikátorů. Už jsem skoro u nich, budu muset vypnout rádio.“
„Dobře, Johne, ale buď opatrný. Ovšem pokud se neohlásíte za dalších deset hodin, budu nucena vám všem zrušit kódy k iris a domů už se nedostanete, je to jasné?“
„Chápu, Sheppard konec.“
„Zavřete to, Chucku. Mají deset hodin, ani o minutu déle, jasné?“ řekla Weir důrazně.
„Ano, madam,“ odpověděl Chuck.

...na planetě...

Sheppard utíkal, co mu nohy a dech stačil. Podíval se na PDA, co mu půjčil Rodney, aby věděl, jestli je na místě. Na monitoru malinkatého počítače spatřil třináct teček. ‚Prosím, ať jsou nějaké dvě tečky Ronon s McKayem‘ proběhlo Johnovi hlavou. Pomalu lezl dolů z malého kopce ke keřům, za kterými by se mohl ukrýt. Na konci svahu zalezl pod jeden z Rodneyho „oblíbených“ citroníků, vzal si dalekohled a podíval se, co se to pod ním děje.
Uviděl v kruhu stojící Replikátory a jednoho Wraitha. Většina Replikátorů měla namířenou zbraň do středu kruhu. Johnovi došlo, kdo je ve středu onoho kruhu. Replikátoři a Wraith dělali dohromady jedenáct teček, takže zbylé dvě musejí být Ronon a Rodney.
A taky že ano. Pár Replikátorů porušilo kruh a Johnovi se naskytl pohled na zkrvavené obličeje svých přátel. John zkusil naslouchat, co ti brouci zase chtějí.
„Kde je ten třetí, se kterým jste mluvili přes vysílačku?“ zeptal se asi velící Replikátor a pohlédl na Ronona. Ten už měl pár šrámů v obličeji, ale to ho ještě naopak víc vyhecuje onoho Replikátora zabít, až bude volný.
Ronon se mu s odporem podíval do očí a nic mu neřekl. Tím pádem si vykoledoval ránu do spánku stunnerem. S bolestivou grimasou trhl hlavou a svalil se k zemi.
- John se zatvářil jako, že to muselo bolet –
Replikátor odvrátil zrak od Dexe a popošel k Rodneymu. Ten vypadal, že by vyzradil všechna tajemství světa jen na lusknutí prstů. Ovšem to bylo jen zdání, Rodney už měl také pár pořádných šrámů. A pořád nic neřekl. Tedy spíš nic neřekl k věci, jinak kecal stále něco.
Replikátor si před něj stoupl a prohlásil: „Zopakuju moji otázku ještě jednou, ale naposledy. Kde je ten třetí z vás, se kterým jste mluvili přes vysílačku?“
Rodney se na něj podíval a řekl: „Podívejte, už jsem vám jednou říkal, že jsem, promiňte, že jsme s nikým nemluvili. Poslouchali jsme hudbu z iPodu, to je takovej přístroj na...“
„To stačí. Ze mě si nikdo nebude dělat blázny. Vím moc dobře, že jste s někým mluvili, a já zjistím s kým.“ řekl sebevědomě Replikátor. „Odveďte je do pevnosti,“ přikázal ostatním.
Rodneymu naskočil úšklebek strachu a nevědomosti, ovšem v dalším okamžiku uviděl se cosi blýskat pod jeho neoblíbenou rostlinou téhle planety. Byly to Johnovy hodinky, od kterých se odrážely sluneční paprsky, které se daly krásně užít k Morseově abecedě.
McKay nejdřív moc nechápal – přece jen je vědec, takže morseovku už trochu zapomněl od doby, co se ji učil – ale nakonec přece jen porozuměl.
„Počkejte,“ řekl Rodney směrem k Replikátorům, „něco mám v botě, asi. Mohli bychom na chvíli zastavit,a bych si to mohl vydělat?“ usmál se McKay směrem k hlavnímu. Ten obrátil oči v sloup, co jsou ti lidi za divnou rasu, ale nakonec svolil. McKay pokračoval: „A jak ty se vlastně jmenuješ?“ prohlásil směrem k hlavnímu výpravy.
„Do toho ti nic není,“ odvětil rázně Replikátor.
„Ale notak, nebuď takový, stejně už nás máte v hrsti, tak proč si nepopovídat,“ pokračoval McKay v odvádění pozornosti od blížícího se Johna.
„Dobrá jmenuji se Sedmdesátý šestý,“ pravil.
Mezitím Ronon pomalu nabýval vědomí. Otevřel oči a mezi nohama jednoho z Replikátorů uviděl blížícího se Shepparda. Okamžitě věděl, co dělat. Jak tak ležel na zemi, podkopl oběma broukům, kteří ho nesli, nohy a zvedl se ze země.
Toto ovšem neušlo Sedmdesátému šestému a ten okamžitě uzemnil Rodneyho. To ale nevěděl, že má za sebou Johna, kterého zbitý Rodney ještě více naštval. Vzal svou P-90 a rozmáchl se s ní vší silou proti broukově hlavě. Ten byl na chvíli otřesen a John využil situace. Vzal Rodneyho pod paží a táhl ho pod citroník. „Ne, sem sakra ne,“ řval Rodney vší silou.
„Je lepší být alergický a žít, nebo být mrtvý a už nikdy nekýchat?“ zeptal se John.
„V téhle chvíli bych bral to druhé, nejspíš,“ sdělil McKay předtím než se mu úplně zatemnělo před očima.
John ho položil pod strom a běžel zpět na pomoc Rononovi. Ten byl ale tak naštvaný, obzvlášť na Sedmdesátého šestého, že to vypadalo, že by spíš pomoc uvítali Replikátoři. Ronon je složil k zemi a ještě si kopnul do Sedmdesátého šestého stále ležícího na zemi a rozběhl se směrem k Johnovi.
„Kamaráde, takhle se mi líbíš. Chvíli mně těch brouků bylo líto,“ řekl s nadsázkou John.
Ronon se ušklíbl a pohleděl na zemi v bezvědomí ležícího Rodneyho. Došel až k němu, vzal ho pod paží, John pod druhou a kráčeli hlouběji do lesa.
„To ho takhle skolily ty citrony?“ zeptal se jízlivě Ronon.
„Ne, dostal facku od Sedmdesátýho šestýho,“ odvětil s úsměvem Sheppard.
„Hele, bylo to pěstí, žádná facka. A raději než mě tady pomlouvat by ses měl naučit morseovku. Zaměnils tam tolik písmen, že jsem si nejdřív myslel, že ho mám kousnout do nohy. Až potom mně to došlo, že mám dělat, že mám kamínek v botě. Fakt geniální,“ rozpovídal se již probuzený Rodney.
„Fajn, takže už můžeš chodit,“ mrkl na Ronona Sheppard a oba zároveň ho pustili.
Rodney, který to nečekal, se svalil na zem a jen vzdechl: „Auuu.“ Po chvíli sebral všechny síly a odplazil se ke stromu, aby se mohl opřít. „Tak, Shepparde, teď mi už bez fórků, prosím, řekni, jak na tom jsme,“ otázal se zvědavě McKay.
To zřejmě zajímalo i Ronona, který svůj zrak obrátil taktéž na plukovníka.
„No, takže máme asi tak devět hodin na to, abychom našli Teylu a Lorneův tým a ohlásili se Atlantis, jinak nám zruší kódy k iris,“ řekl bez jakéhokoliv přikrášlení Sheppard.
„No to je skvělý,“ povzdychl si Rodney, „ale my nevíme, kde je ta blbá základna.“
„Ale my ano,“ ozvalo se z dálky.
Všichni tři se otočili a spatřili čtyři osoby přicházející z hloubky lesa. John hned rozpoznal, že je to Lorne s Watersem a Daviesem. Toho čtvrtého si ale nikam nemohl zařadit. Přiblížil se k Rononovi a zašeptal: „Kdo je sakra ten čtvrtej?“
„Co já vím,“ odvětil Ronon.
Rodney znal odpověď na Johnovu otázku a pyšně odpověděl: „To je dr.Reed. Dělá spolu se mnou a se Zelenkou v západním křídle města. Snažíme se tam vyvinout nový polarizační papr...“
„Takže vědec,“ utnul jednoduše Rodneyho John, „to mi stačí.“
Mezitím Lorne se svým týmem dorazili až k nim. Major už skoro vůbec nejevil známky toho, že by byl zraněný, Waters s Daviesem byly špinaví od hlíny a listí, jak se stále skrývali a dr. Reed vypadal, jako kdyby pravě prošel bránou. Vůbec se neprojevovalo na jeho vzhledu, že tu byl už čtyři dny.
„Takže, majore, vidím, že jste mi tedy nelhal, že to zvládnete sám,“ řekl s úsměvem John, „byly nějaké problémy?“
„Děkuji, pane. Problémy žádné větší nebyly. Jen pár hlídek a trochu schovávání před darty. A co vy?“
„Jak vidíte, byl jsem celkem úspěšný,“ opáčil Sheppard.
Lorne pohlédl na stále otřeseného McKaye a Ronona, opřeného u stromu se spoustou šrámů, a usmál se na Johna.
„Říkal jste, že víte, kde je ta zatracená základna, tak mluvte,“ řekl Sheppard nedočkavě.
„Jistě. Základna je asi deset kilometrů tímto směrem. Podle dr. Reeda Teylu a Katie drží někde uvnitř základny. Po cestě jsme s Daviesem a Watersem ukryli pět stunnerů. Jiné zbraně nemáme, kromě Vaší P-90, devítky, co jste mi dal, a Rononovy zbraně. Docela by se hodila pomoc z Atlantis,“ pověděl naléhavě Lorne.
„Nepřipadá v úvahu, nechci tady víc lidí, než je nutné. Menší skupinka se dovnitř dostane snadněji než armáda. A navíc pokud se Elizabeth neozveme za osm a půl hodiny, tak se domů už nedostaneme,“ odvětil Sheppard.
„Tak to bychom si měli pospíšit,“ navrhl Ronon.
„To máš pravdu,“ přitakal Rodney a vstal pomalu ze země.
„Tak nás veďte, majore,“ rozkázal John a nasadil odhodlaný výraz.

Budu sem díly dávat zvlášť, aby to bylo přehlednější

Kapitola šestá – Enemy’s Trap

Šli asi hodinu hustým lesem, než dorazili ke skrýši, ve které Lorneovi chlapi ukryli stunnery. Byly zahrabány v díře pokryté suchými větvemi uprostřed ničeho, takže je nemohl nikdo najít, leda náhodou. Všichni si na chvíli sedli, aby si probrali podrobněji plán.
„Tak, pane, stunnery máme, co teď?“ optal se Shepparda Lorne.
Ten se na něj podíval s vážným výrazem a řekl: „Majore, nemám vůbec ponětí. Víte, velmi by mi pomohlo, kdybych věděl, kolik jich tam asi tak je, jaké mají zbraně a podobně. Takhle nás tak akorát pochytají a my tady uvázneme navždycky.“
„Wille,“ obrátil zrak Lorne na dr. Reeda, „nemáš ponětí, jak to vevnitř vypadá?“
„Možná něco najdu, moment,“ odpověděl Reed a vytáhl z kapsy PDA. Po chvíli zběsilého ťukání do klávesnice oznámil: „Ne, tak odtud asi nic nenajdu, jsme nejspíš moc daleko.“
Rodney, opírající se o strom a pozorující úsměvně Reeda, jak se trápí s PDA, zvedl oči v sloup. Udělal pár kroků k Reedovi, vytrhl mu počítač z ruky se slovy „Nech to na mně, prosím tě!“ Rodney vypadal, že ví, co dělá. Po chvíli čekání oznámil vítězoslavně: „Vážení zachránci Teyly a mé milované Katie, dovolte, abych vám oznámil, že na Replikátorské základně se nyní nachází dvacet Replikátorů a deset Wraithů.“
„Tak to zmákneme levou zadní,“ přidal se do konverzace do tehdy mlčící Ronon.
„Je jich tam nějak málo, nemyslíš?“ poznamenal Sheppard.
„To je možná pravda, ale vy jste se ptali, kolik jich je na základně, a já vám to zjistil. Za to, že jich je tak málo, za to, prosím, už já nemůžu,“ odpověděl narážlivě McKay. Vypnul PDA, vrazil ho zpátky do rukou stále nechápajícího dr. Reeda a se slovy: „Můžu Vám dát doučování, Reede!“ odešel.
„Tak jo, lidi. Máme něco přes šest hodin, takže musíme máknout. Základna je odtud asi dva kilometry tímhle směrem,“ ukázal Sheppard na západ, „máme pár stunnerů, devítku, mou zbraň a Rononovu k tomu. Moc toho není, takže šetřete municí. Jdeme tam zachránit naše lidi, ale pamatujte, že jedním z úkolů je i přerušit tenhle replikátorsko-wraithský meeting. Proto tady mám pět C-4. Rodney, jak nejlíp bychom mohli vyhodit tu základnu do vzduchu?“ ukončil monolog John.
„No, jestli se nemýlím, tak jejich základna má kolem sebe štít, takže bychom možná mohli dát dvě C-4 na generátor štítu a zbytek rozmístit po zbytku základny,“ sdělil Rodney.
„Problém by mohl být v tom, jak se dostat přes ten štít dovnitř,“ podotkl správně Ronon.
„Sakra, na to jsem nepomyslel,“ přiznal John, „naštěstí máme po ruce toho nejchytřejšího vědce v galaxii Pegasus.“
Rodney se zašklebil a prohlásil: „Myslíš tím mě, že? No, myslel jsem si, že to už nikdy nepřiznáš, ale dožil jsem se toho. Já vím, jsem prostě výjimeč...“
„McKayi,“ seřval Rodneyho Sheppard, „zpátky k problému, prosím.“
„Jenom mi závidíš můj mozek, ale co. Takže chceš vědět, jak dovnitř. Hm, mohli bychom využít nějakou vracející se hlídku. Aby mohla projít dovnitř, musejí na chvíli vypnout štít. To by mohla být naše šance.“
„Dobře, tak to uděláme tak, jak řekl McKay. Lorne, chytejte,“ řekl John a hodil majorovi C-4, „až budeme uvnitř, já, McKay a Ronon půjdeme najít Teylu s Katie. Váš tým se bude soustředit na to, abychom odtud co nejrychleji vypadli, jasné?“
„Ano, pane,“ prohlásili Lorne, Waters, Davies a Reed jednohlasně.
Sheppard se usmál, jak jsou dobře vycvičení, zvedl se ze země a zavelel k postupu.

...mezitím na Atlantis...

Přes nádherně osvětlenou chodbu se řítí Chuck s nějakými papíry v ruce. S námahou vyběhl schody k Elizabethině kanceláři. Ta si procházela Rodneyho zprávu o zvláštním chování elektronických přístrojů v západním křídle města. Zdálo se, že se přístroje chovají, jako by sami mysleli. Ne jen roboti, ale například notebook, vysílačky atd.
Chuck vtrhl do kanceláře, div neupustil ten štos papírů, co táhl s sebou. Elizabeth seděla zády ke dveřím, takže se lekla a málem spadla ze židle.
„Kruci, Chucku, neumíte klepat?“ řekla naštvaně.
„Omlouvám se, madam, ale máme velikánský problém,“ řekl nervózně Chuck.
Weir stoupla ze židle, obešla stůl a podívala se starostlivě na Chucka. „O co jde?“
„Jde o bránu. Prostě nefunguje. Dr. Zelenka už se na to dívá. Nevím, co se stalo. Dělal jsem kompletní diagnostiku, když vtom celý systém zkolaboval a následně se sám od sebe restartoval. Všechno jsem rychle zkontroloval, ale nevypadá to, že by byl nějaký problém. Radek už ale dělá hlubší analýzu,“ prohlásil Chuck na jeden nádech.
„Já jen doufám, že to nebude nic vážného, protože máme venku Johna, Lornea a jejich týmy. Pracujte tak rychle, jak je to jen možné. Za šest hodin se mají ohlásit, tak ať není u nás obsazeno. Za hodinu chci hlášení, jak to probíhá. Děkuji, Chucku.“
„Ano, madam.“ řekl Chuck a odešel.

...na Derrinu...

Naše skupinka dorazila k základně. Všichni zalehli do příkopu, aby je nikdo nezahlédl, je Rodney neměl nejmenší chuť lehat si pod citroník. Proto zůstal schovaný kousek opodál za stromem. Sheppard si vzal dalekohled a zahleděl se směrem k základně. Kolem základny nebyl k vidění jediný strom, ani tráva, nic živého. Stála tam jen ponurá stavba, připomínající ze země vyrostlé krápníky. Zem pokrývaly jednotlivé částečky Replikátorů a směrem od základny stály tři darty. ‚Moc krásný pohled,‘ pomyslel si Sheppard.
„Shepparde, podívej se, jestli někde nevidíš přicházející hlídku,“ zařval zpoza stromu Rodney.
„Jo, já vím, alergiku,“ šťournul si John do McKaye, „tak se na to podíváme. Nic, nic, áááá, támhle. Asi tři sta metrů od budovy jdou čtyři brouci a chystají se vejít dovnitř. Rychle, musíme sebou hejbnout,“ vykřikl John, sbalil dalekohled a začal utíkat dolů ze svahu. Ostatní se postupně také zvedli a následovali Johna.
V momentě, kdy už byli skoro u stavby, se štít najednou zvedl. Cesta byla volná. Počkali, až hlídka zašla dovnitř a pak se po jednom postupně vsoukali do budovy. Sheppard zkontroloval chodbu před nimi a křikl na ostatní, že je vzduch čistý.
„Takže, Lorne, běžte najít ten generátor a umístěte tam C-4. my půjdeme najít Teylu s Katie. Hodně štěstí,“ řekl John.
„Rozkaz, pane. Ale potřebovali bychom vědět, kde ten generátor leží.“ řekl Lorne zoufale.
„Oh, jasně. Rodney, dej jim PDA,“ rozkázal McKayovi John.
„Ale, ale, to nejde. A jak potom budeme vědět my, kam jdeme? A navíc je nový!“ znejistěl McKay.
John se nasupil a řekl: „Rodney, to nebyla žádost, nýbrž rozkaz. A navíc, Lorne říkal, že místnost, kde drží Teylu a Katie, je odstíněná pro přístroje. Takže i kdybychom tvoje PDA měli, moc by nám stejně nepomohlo. Takže hm, hm!“ kýval John hlavou směrem k Lorneovi.
„Dobře, ale dejte mi na něj pozor, je úplně nový.“ posteskl si Rodney a jen nerad ho dával do Lorneových rukou.
„Díky, Rodney. Dám ti na něj pozor. Tak tedy hodně štěstí, pane.“
„I Vám, majore,“ řekl Sheppard, zatímco Lorne s týmem se vzdálili do další chodby, „a my půjdeme také, že, Rodney?“
McKay zhypnotizovaně hleděl do chodby za Lornem a po chvíli přikývl. „Můžeme.“

Chvíli to vypadalo, že najít místnost s Teylou a Katie bude hodně těžký úkol, ale nakonec se to podařilo. I když jinak, než doufali. V chodbě před nimi se náhle objevila hlídka a naneštěstí je spatřila.
Rozpoutala se přestřelka. John s Rononem se schovali za sloup a Rodney se ukryl do vedlejší uličky.
„Hej, Shepparde, možná to teď není až tak důležité, ale možná by se mi taky hodila nějaká zbraň,“ zakřičel z vedlejší chodby Rodney.
Ozvalo se dalších pár výstřelů z Johnovy P-90. „Jo, promiň. Tady máš stunner, který mně dal Lorne. Nic lepšího nemám.“
„Lepší než nic,“ prohlásil McKay a začal bezhlavě pálit na nepřítele.
Po chvíli střelby řekl Ronon: „Nechci provokovat, ale řekl bych, že střelba nic nepřináší. Musíme na to jít postaru,“ prohlásil, vrátil zbraň za opasek a vyběhl ze své skrýše. Skočil na jednoho brouka a začal se s ním bít, jak on řekl, „hezky postaru“.
Ovšem Ronon na čtyři brouky nestačil, takže po chvíli se zakrvavenou tváři stál tváří k Johnovi, ovšem se zbraní u spánku. A kdo tu zbraň nedržel?
„Mysleli jste si, že jste mě vyřídili?“ prohlásil Sedmdesátý šestý. „Tak, a teď hezky, Shepparde, polož zbraň na zem a kamarádíčkovi se nic nestane.“
Ronon byl celý rozzuřený a funěl jako býk na corridě. John položil zbraň na zem a zvedl ruce do vzduchu. Ve vedlejší chodbě stál vystrašený Rodney se stunnerem v ruce. John na něj pohlédl, jako že má odvést pozornost střelbou a dát Rononovi šanci se osvobodit.
„Johne, Johne, myslíš si, že jsem úplný blázen? Dr. McKayi, schovaný tak nenápadně ve vedlejší chodbě, mohl byste se ukázat a dát také svoji zbraň na zem?“ řekl naléhavě Sedmdesátý šestý.
Rodney zbledl ještě více než předtím, vylezl ze svého úkrytu, položil zbraň na zem a přistoupil blíž k Sheppardovi.
„Tak, a teď pojďte hezky ke mně. Odvedu vás k vašim přátelům.“ řekl zálibně brouk.
Sheppard s Rodneym se pomalu šourali k Replikátorovi, ostatní sebrali ze země Johnovu P-90 a Rodneyho stunner. „Tak jdeme, jdeme,“ zavelel brouk a strčil zezadu do Ronona, který ho sjel opovržlivým a rozzuřeným pohledem.

...asi sto metrů opodál...

„Zatracenej McKay, abych byl astrofyzik, když si chci půjčit jeho PDA. V tom by se nevyznal ani Zelenka se všemi vědci na Atlantis. Aha, tady je to. Místnost s generátorem štítu. Chlapi, doleva,“ rozkázal Lorne a zabočil do úzké chodby s obrovskými vraty na konci.
„Pane, vypadá to ale, že bez menší exploze se dovnitř nedostaneme,“ prohlásil Waters.
Lorne se na něj podíval a řekl: „Máte pravdu, kapitáne. Budeme muset obětovat jednu C-4.“
Major vydělal výbušninu z batohu, připevnil ji na dveře, zapíchl do ní časovač, rozkázal opustit chodbu, sám se schoval za roh a zmáčkl detonátor. Ozval se ohlušující výbuch, úlomky dveří se rozletěly po celé chodbě. Major vykoukl zpoza rohu a naskytl se mu jasný pohled na patnáct metrů vysoký generátor. Vzal batoh na ramena a šel směrem ke generátoru štítu. Na tělo generátoru připevnil dvě C-4, dal na ně časovač, nastavil ho na hodinu a půl a vystřelil z místnosti, jak nejrychleji mohl.
„To bychom měli, vraťme se k plukovníku Sheppardovi.“ řekl Lorne a následován kapitánem Watersem, poručíkem Daviesem a dr. Reedem odešel do vzdálenější chodby.

...na Atlantis stále pokračovaly opravy...

Elizabeth se nečekaně objevila v místnosti s bránou, když vtom ji zpozoroval Zelenka.
„Radku, jak jdou opravy? Bude John schopen vrátit se domů?“ zeptala se Weir zvědavě.
„Mám pro Vás dobrou a špatnou zprávu, kterou chcete dřív?“ odvětil Zelenka.
„Tak radši tu dobrou,“ odvětila s nadějí v hlase Elizabeth.
„Ta dobrá zpráva je, že brána bude fungovat.“ řekl Radek.
„A ta špatná?“
„Za jak dlouho se má Sheppard s týmem ohlásit?“ zeptal se vědec.
„Za čtyři hodiny.“ odpověděla Weir.
„V tom případě brána nebude fungovat včas.“
„To není špatná zpráva, to je zatraceně mizerná zpráva,“ řekla Liz, „nejspíš se budeme muset spojit s Daedalem a poslat ho k Derrinu.“ Elizabeth nevěřícně pohlédla na bránu a kroutíce hlavou se zeptala: „A co s ní vůbec je?“
„To je další špatná zpráva, zatím totiž vůbec nevíme, co s ní je,“ přiznal Radek.
„Dobře, pracujte dál, spojím se s plukovníkem Caldwellem.“
„OK.“

...u Elizabeth v kanceláři...

„Daedale, slyšíte mě sakra? Plukovníku Caldwelle? Slyšíte?“ řvala na celou kancelář Elizabeth. Otočila se směrem ke stolu, když vtom se před ní objevil transportní paprsek a v něm plukovník Caldwell, velitel Daedala.
„Tak jsem tu, co se děje tak naléhavého?“ zeptal se s úsměvem Caldwell.
„Proč jste mi sakra neodpovídal na moje volání,“ rozčilovala se Weir.
„Promiňte, máme nějaké problémy s komunikací. Hermiod na tom už pracuje,“ prohlásil spokojeně.
Elizabeth se uklidnila a zastyděla. „Oh, tak to promiňte. Já jen, že ta situace, ve které jsme, je velice vážná.“
„A o co tedy jde?“ zeptal se zvědavě plukovník.
Elizabeth mu barvitě vylíčila vše o tom, že Sheppard se svým týmem vyrazili na Derrin překazit meeting Wraithů a Replikátorů za účelem vyhladit lidi na Atlantis, o únosu Teyly a Katie a o nefungující bráně.
Velitel Daedala se na Elizabeth podíval s vážnou tváří a prohlásil: „Takže po mně žádáte záchrannou akci?“
„Ano, prosím Vás o to, jestli byste s Daedalem zaletěl k Derrinu a pokusil se navázat kontakt s Sheppardem. Nevíme totiž, za jak dlouho bude brána zase funkční. V případě, že by se Vám John ozval, byste mohli jeho tým přenést na palubu a vrátit se na Atlantis,“ vysvětlovala Weir.
„Rozumím, uvidíme, co s Daedalem zmůžeme,“ dořekl Caldwell a zmizel v transportním paprsku.
‚Doufám, že jsou ještě celí,‘ myslela Elizabeth.

And now the conclusion

Kapitola sedmá – The Finale Escape

...v cele na základně brouků...

Sedmdesátý šestý, John, Rodney a Ronon dorazili k velkým masivním vratům. Brouk namačkal nějakou kombinaci na zdi vedle nich a vrata se otevřela. Našim hrdinům se naskytl uspokojující pohled, když uviděli, na první pohled, zdravou Teylu a Katie. Rodney se okamžitě rozběhl ke své milované, Ronon šel pomalým krokem k Teyle, aby ji vzápětí mohl obejmout a John stál ještě chvíli u vchodu. Jakmile Ronon ukončil svoje přivítání, objal Teylu také John.
„Věděla jsem, že mě najdete. Děkuju, Johne, že jste to nevzdali,“ poděkovala se Teyla.
„Znáš naše heslo: Nikdy neopouštíme svoje lidi, za žádných okolností,“ řekl hrdě a rázně Sheppard.
Sheppard pohlédl ještě směrem k objímajícímu se Rodneymu a Katie a zeptal se: „Katie, neudělali Vám nic, jste v pořádku?“
„Katie pohlédla na Johna se skrývaným strachem ve tváři a řekla: „Ne, pane. Zacházeli s námi více než dobře, až jsem se sama divila.“
„Dobrá, jinak bych jim to pěkně vytmavil,“ ukončil rozhovor John s náznakem úsměvu.
„A co se vám vlastně stalo?“ zeptal se potichu vše sledující Ronon stojící v rohu.
Teyla na něj pohlédla a pravila: „Víš, jak jsi mě poslal za Johnem, tak jsem najednou zaslechla za sebou podivné zvuky. Nejdříve jsem si jich nevšímala a ignorovala je, jenomže po určité době se stále zesilovaly. Tak jsem se obrátil, ale nikdo tam nebyl. Rozhodla jsem se prověřit pár okolních keřů, jestli se tam nikdo neskrývá. A to se ukázalo jako špatný nápad. Z křoví vyskočily tři postavy, Replikátoři, a já proti nim neměla šanci. Praštili mě do spánku a probrala jsem se až v cele vedle Katie.“
„Mně se to stalo podobně,“ řekla Katie.
Teyla pokývala hlavou na náznak souhlasu a pokračovala: „Potom si pamatuji, jak ležím na nějakém operačním stole v nějaké obrovské laboratoři. Kolem mě chodili asi tři postavy s injekcemi v rukou. Vedle mě ležela na dalším takovém stole Katie a kolem ní se také pohybovali postavy. Neviděla jsem jejich obličeje, měla jsem jaksi rozostřený zrak, nejspíš nám něco píchli na spaní. Poté se ke mně jedna z postav přiblížila se slovy: „Nemusíš se bát, jen to trochu píchne.“ Nevím, jestli jsem nakonec tu injekci dostala protože jsem do bezvědomí upadla ještě dřív, než jsem mohla zaznamenat vpich. U Katie to bylo jistě to samé.“
Katie, sedící vedle Rodneyho v rohu cely, jen přikyvovala hlavou.
„Dobrá, ale to by mě tedy zajímalo, co bylo v té injekci. Jen doufám, že to nebyly nanity. Rodney, dá se to nějak rozpoznat, aniž bychom Teylu a Katie museli střelit do nohy?“ zeptal se McKaye John.
„No, jestli jsi nezapomněl, tak sedíme v cele, ne ve vědecké laboratoři,“ podotkl jízlivě Rodney, „tady není žádná možnost, jak určit, jestli byly infikovány.“
„No, tak to se budeme muset spolehnout na Teylin instinkt. Teylo, myslíš si, že máš v těle nanity? Cítíš se jinak?“ zeptal se Athosianky Sheppard.
„Jestli mě můj instinkt neklame, což se ještě nikdy nestalo, tak bych měla být čistá. Nijak zvláštně se necítím.“
„Dobře, ale jak se teď dostaneme tady z téhle šlamastyk...“
Než to John stačil doříct, otevřely se dveře od cely a v nich se postupně objevil Lorne a pak celý jeho tým. Sheppard nasadil takový ten výraz „no to je fakt skvělý“, odkráčel k Lorneovi a začal: „Majore, co se sakra stalo?“
Lorne se na něj podíval a přiznal: „Zdá se, že i když je jich tady tak málo, tak to na nás bohatě stačí. Vraceli jsme se směrem od hlavní místnosti, kde jsme položili C-4, když vtom se z ničeho nic vynořila zpoza rohu hlídka. Mám zato, že hlídkují na každé chodbě. A musíte uznat, pane, že se třemi stunnery jsme moc šancí neměli.“
Sheppard přitakal, ale vážně se zeptal: „Majore, prosím, řekněte mi, že jste na generátor připevnili tu bombu?“
„Ano, to jsme ještě stihli, pane. Na generátor jsme použili dvě C-4, dál jsme jednu dali do hlavní místnosti a jednu ještě do jakési vědecké laboratoře. Jednu jsme bohužel museli použít na dveře, abychom se mohli dostat ke generátoru.“
„Dobře, to by mohlo těm broukům pořádně zatopit pod kotlem,“ řekl výsměšně John, „teď bychom měli ale najít cestu ven.

...na oběžné dráze Derrinu...

Nedaleko planety se otevřelo hyperprostorové okno. Z něj se vynořilo plavidlo USAF, Daedalus.
„Pane, právě jsme opustili hyperprostor. Derrin je vzdálen asi dvacet minut letu,“ oznámil Marks, nová posila Daedala z Odyssey.
„Děkuji,“ pravil Caldwell, „za jak dlouho budeme ve vzdálenosti k možnému radiovému kontaktu, Marksi?“
„Asi za dvě minuty, pane,“ pravil muž, hlásící stav štítů, případně „pal“ při střelbě.
„OK. Hermiode, jak to vypadá s transportem? Můžeme případně přenést Shepparda na palubu?“
„Ano, dejte mi deset minut. Ta poslední přestřelka s Wraithským křižníkem dala našim přístrojům pěkně zabrat,“ ozvalo se v lodním intercomu.
„Dobrá, pracujte, jak rychle to jen jde,“ přikázal Caldwell.
„Pane, jsme v pozici pro radiovou komunikaci,“ oznámil Marks.
„Děkuji, Marksi. Shepparde, slyšíte mě?“

...zpět v cele...

Vysílačka, položená na stole, začala šumět, což upoutalo pozornost všech „vězňů“.
Z vysílačky se najednou ozval hlas: ‚Opakuji, tady je plukovník Caldwell z Daedala, slyší mě někdo?‘
„No konečně, to jim to trvalo. Jak se ale sakra dostaneme k té vysílačce?“ přemýšlel John. Vstal, rozběhl se směrem k vysílačce, ovšem zastavil ho ochranný šít, aby nemohli utéct z cely. John se od štítu odrazil jak od zdi a spadl na zem. Sheppard se zvedl a zkusil to ještě jednou, ale ani podruhé štít neprorazil. Jak by taky mohl? Rodney to z dálky všechno s úsměvem pozoroval a poté prohlásil s úsměvem: „Jestli chceš, Johne, půjčím ti svou vysílačku,“ a vydělal ji z kapsy.
John, ležící na zemi, se na něj naštvaně podíval a pomyslel si: ‚Počkej, až se vrátíme domů. Uvidíme, jak se ti bude usínat s pár citrony pod polštářem, haha.‘ Sheppard vstal ze země, vytrhl Rodneymu z rukou vysílačku a oznámil: „Caldwelle, ani nevíte, jak rád Vás slyším.“
‚Jak to tam dole u vás vypadá?‘ optal se Caldwell.
„No, našli jsme Teylu s Katie. Jsou v pořádku, zdá se. Jsme tu všichni, včetně Lorneova týmu, sedíme v cele.“
„Dobrá, plukovníku, a zrušili jste ten meeting?“ zeptal se rádoby vtipně Caldwell.
„To se uvidí za,“ podíval se Sheppard na hodinky, „za čtyři minuty.“
„Dobrá, takže vás všechny hned přeneseme na palubu,“řekl.
„Tak to budete muset ještě ty čtyři minuty počkat. Kolem budovy je štít, přes který transport není možný.“
„OK, počkáme, plukovníku. Caldwell, konec.“
Sheppard položil vysílačku na lavici, otočil se k Lorneovi a zeptal se: „Lorne, na jak dlouho jste nastavil ty ostatní C-4?“
„Myslíte ty, co nejsou píchnutý na generátoru, že? Tak ty jsem nastavil tak, aby vybouchli o dvě minuty později než generátor. Takže za dvě minuty vybuchne generátor, máme tedy dvě minuty na přenos,“ prohlásil Lorne.
„Dobrá,“ řekl John a vzal zpátky do ruky vysílačku, „Caldwelle, připravte se.“
„My jsme připraveni,“ oznámil plukovník.
Rodney se zadíval na hodinky: „Výbuch za pět, čtyři, tři, dva, jedna...“
Najednou se celá základna třásla v základech, jak generátor vybouchl. Křídlo, kde generátor stál, se začalo řítit k zemi.
„Caldwelle, teď, rychle,“ řval do radia Sheppard.
Plukovník kývnul směrem k Marksovi, ten naťukal příkaz do počítače a vzápětí zbyla na základně pouze prázdná cela.
Sedmdesátý šestý vstoupil do cely s otázkou, co měla jakože znamenat ten výbuch, ale zůstal stát ve dveřích, když spatřil, že je cela úplně opuštěná. „Neeeee,“ zakřičel, zatímco na časovačích ostatních výbušnin došel odpočet až k číslu nula. Výbuch byl tak silný, že ze základny zbyla jen kouřící troska.
Sheppard a zbytek se objevili na můstku, takže tam nebylo k hnutí.
„Mise splněna. Wraithům jsme překazili jejich smlouvu, alespoň prozatím, a nikoho jsme neztratili. Tomu se říká úspěšná mise,“ řekl teď již s klidem Sheppard.
„Prosím vás, lidi, opusťte můstek, jinak se tu nepohneme,“ rozkazoval zoufale Caldwell.
„Caldwelle, děkujeme za záchranu. A teď vezměte nás, prosím, domů,“ požádal John.
„Ale mile rád, Shepparde. Marksi, otočte to na Atlantis.“
„Ano, pane. Otevírám hyperprostorové okno,“ oznámil Marks.
Před Daedalem se objevila charakteristická „díra do vesmíru“, aby v ní vzápětí mohl zmizet.

...konečně doma...

„Johne, jsem tak ráda, že vás všechny vidím. Děkuji, plukovníku,“ obrátila se směrem ke Caldwellovi, „opravdu moc.
Ten se uklonil a odešel.
John přistoupil blíž k Weir a zeptal se úsměvně: „A co ty jsi celou tu dobu dělala?“
„Ale nic, oh, akorát to mě připomnělo. Rodney, vím, že jsi se teď vrátil, ale mohl by ses cestou do svého pokoje stavit v místnosti s bránou a pomoct Radkovi. Něco se stalo s bránou a nikdo neví co.“
„No neříkal jsem to. Jakmile odejdu, vždycky se něco stane a Zelenka je úplně bezradnej. Raději tam zajdu hned, než tam ještě na něco šáhne,“ řekl nabubřele Rodney a odkráčel pryč.
Elizabeth se obrátila zpátky k navrátivším: „Jistě jste všichni unavení, běžte si odpočinout. Hlášení mi můžete podat zítra.“
Teyla poděkovala, Ronon se usmál a Sheppard taky. Odešli.

Elizabeth se ještě stavila v gateroom, aby zjistila, jestli už McKay našel problém nefunkčnosti brány.
„Tak co, Rodney, už víš, v čem je problém?“ zeptala se nedočkavě.
„Oooo, ano. A musím říct, že s větší blbostí mě ještě nikdo neotravoval,“ řekl dotčeně McKay.
„Co, prosím? To, že nefunguje brána, je podle tebe blbost?“ zeptala se naštvaně Weir.
„Hm, takže po pořádku. Brána funguje úplně perfektně. Nenašel jsem nic, co by nasvědčovalo opaku. Problém je v systému. Zdá se, že se jistý nejmenovaný vědec,“ podíval se směrem k Zelenkovi, který se začervenal, „snažil hrát Warcraft přes lokální antickou síť. Víš, je to něco jako náš LAN. A zdá se, že antické síti se Warcraft 3 nelíbil a bral ho jako virus. Tak se začal bránit. tím pádem se restartoval celý systém a Warcraft byl vypuzen ze sítě. Což mně připomíná, že musím ještě s Radkem dohrát jednu partičku.“
Weir se podívala přísným pohledem na Zelenku, který se zastyděl a řekl: „Omlouvám se, Elizabeth. Chtěl jsem si prostě zahrát partii s Chuckem a nějak se to vymklo z ruky. Neměl jsem to zatajit. Ještě jednou pardon.“
„Hlavní věc, že se systémem města a bránou nic není. Teď, Radku, běžte dělat něco užitečného.“
Radek odešel se svěšenou hlavou. Rodney se za ním s úsměvem díval, pak se obrátil k Elizabeth a ta ho sjela pohledem.
„Co je? Cizímu neštěstí se směje vždycky líp než vlastnímu.“
Elizabeth se na něj stále naštvaně dívala.
„No jo, tak já už jdu.“ A odešel. Elizabeth vrhla ještě pohled na bránu a odkráčela nahoru do své kanceláře.

...večer...

Prošla zhasnutou chodbou v křídle města, kam většinou nikdo nechodil. Bylo to to křídlo, které prozkoumával Rodney. To křídlo, kde se přístroje chovaly jako živé, jako myslící. Došla až na konec chodby ke dveřím, které vedly do místnosti se spoustou vyřazených antických počítačů. V místnosti na protější straně už čekala. Byla pokryta stínem, který vytvářely dva měsíce oné planety.
„Viděl tě někdo?“ zeptala se.
„Ne, nemyslím si. Kdy to chceš provést?“ zeptala se právě příchozí.
„Za chvíli. Musíme ale rozsvítit.“
Příchozí stála u dveří a sáhla po vypínači. Ve světle vynikly jejich obličeje. Přece se jim jen něco stalo.
„Tak, prosím, Katie, pardon, Osmdesátá první, dělej.“
„Dobrá, ustup, Teylo. Hmm, Osmdesátá druhá.“
Teyla ustoupila pár kroků stranou, Katie položila svoji dlaň na jeden vyřazený LCD monitor a ten se začal formovat do nám známé podoby námi všemi nenáviděného brouka. Charakteristický zvuk, který brouk vydával při chůzi, se začal rozléhat celou místností.
„No, pojď, můj drahoušku!“ nastavila Katie ruku k broukovi. Ten jí vylezl na rameno a třel se jí o hlavu, jako to dělají kočky.
Katie pohlédla na Teylu, ta šla blíž ke Katie. Teyla pohladila brouka po jeho chladném těle, pohlédla Katie do očí a usmála se.
„Tak můžeme,“ řekly jednohlasně a zasmály se ještě víc.


***THE END***
???

jestli chcete, abych pokračoval a moje povídka se vám líbila, dejte vědět.

Tak se musím přiznat, že jsem si povídku musel přečíst ještě jednou (ach ta zapomnětlivost ) a také ale musím říct, že jsem trochu zklamán. Původní povídka byla výborná, ale tento konec...řekl bych, že měl pár výrazných chyb - už to, že Ronon bojoval s replikátorem - WTF? replikátor by ho složil malíčkem. A hlavně konec - Teylu a Katie by nikdy nenechali ve městě, dokud by neměli jistotu, že nejsou replikátory...alespoň lékařskou prohlídku....tohle bylo vážně nedořešený.
Jinak ale abych jen nekritizoval. Tato povídka celkově byla velmi dobrá, akorát jak říkám, zklamalo mě trochu pojetí toho konce.

Dark Angel píše:

Tak se musím přiznat, že jsem si povídku musel přečíst ještě jednou (ach ta zapomnětlivost ) a také ale musím říct, že jsem trochu zklamán. Původní povídka byla výborná, ale tento konec...řekl bych, že měl pár výrazných chyb - už to, že Ronon bojoval s replikátorem - WTF? replikátor by ho složil malíčkem. A hlavně konec - Teylu a Katie by nikdy nenechali ve městě, dokud by neměli jistotu, že nejsou replikátory...alespoň lékařskou prohlídku....tohle bylo vážně nedořešený.
Jinak ale abych jen nekritizoval. Tato povídka celkově byla velmi dobrá, akorát jak říkám, zklamalo mě trochu pojetí toho konce.

díky za názor! to, jak Katie a Teyla prošli lékařskou kontrolou a podobně, že John a ostatní nezpozorovali, že jsou Replikátoři, jsem chtěl vysvětlit v další povídce. Proto jsem na konci napsal, abyste mě sdělili, jestli se vám povídka líbila nebo ne. Tudíž jestli mám pokračovat nebo ne!
doufám, že je to trochu srozumitelný