Star Trek Atlantis 0x01 Complete

Tak to je vážne super poviedka, už aj vidim prelínanie s ST, zaijímalo by ma aké to budu skúšky, ...
hurá na další diel

Copak jsem dost nenaznačil? Poslední písmeno posledního dílu. Pátrej v paměti co to písmeno v ST znamenalo...

Nakznačil si dosť, ja chápem to písmeno- tým som myslela, že už tam vidim ST a tým pádom, že chápem to písmeno tak som ešte viac zvedavá na tie skúšky- lebo v ST bývali bezva

Krásný díl. Danny válí!

Tak je tu další část. Trochu to sice trvalo, ale nechtěl jsem to moc dělit. No, stejně to bude minimálně pět částí...

STAR TREK ATLANTIS

0x01 Burdens of Past (Part IV)

Flotila Ori mířící k Zemi i hyperbrána byly zničeny, ovšem nikdo (kromě dvou osob) nevěděl nic o ochranné ruce Q. Tak došlo k nevyhnutelnému. Projekt Hvězdná brána a všechny příbuzné projekty byly přísně militarizovány. Vědecká činnost, kromě té která byla přímo spojena se zbraněmi, byla přerušena. To mělo za následek odchod mnoha vědců z projektů. Mezi nimi i Samanthy Carterové. Ta se odstěhovala na venkov. Zde si po čase bere svého přítele, Jeremyho.
Mimo jiné také Sam (spolu s doktorem Lee) zakládá skupinu Phoenix. Ta sdružuje vědce, kteří odešli kvůli militarizaci. Název pochází od předního Kanadského odborníka na teleportaci, doktora Fukuyamy. Nutno ovšem říci, že tento název vyjadřuje jeho idealismus. Podle něj se projekt Hvězdná brána zhroutí pod tíhou militarizace. Projekt se pak jako Phoenix obrodí ve jménu vědy. Ačkoliv ostatní jeho pohled nesdíleli, název byl přijat. Úkolem skupiny bylo shromáždit znalosti o pokročilých a mimozemských technologiích a zachovat je pro budoucnost.
Militarizace vedla také k obměně posádek některých lodí. Lodě, nacházející se mimo Sluneční soustavu, měly štěstí, ruka militarizace na ně nedosáhla, když byla nejkrutější. Ovšem posádky lodě Odyssey a zatím na nákresech připravované nové lodě (dreadnout D-305 Orfeus ) prošly celkovou přestavbou.
Přesto zůstalo mnoho členů posádek, kteří nepodporovali nové vedení. Mezi těmito členy postupně vznikla tajná skupina. Šedou eminencí v pozadí toho všeho se stal Jack O‘Neill,

Nejen situace v Americe, ale v celém světě byly vypjaté. Ekonomická síla Číny rostla. Ale ne vždy dobrou cestou. Poté co i USA (překvapivě) přistoupily ke Kjótskému protokolu, stoupl podíl znečistění vypouštěný Čínou na téměř 40 %. Čína také přestala respektovat veškerá ekonomická omezení – porušování autorských práv, rybolov s cizích vodách a dokonce i odebírání ropy blízkým sousedům pod nátlakem obsazení.
Svět tlačil na Čínu, aby se vrátila k ‘dobrým mravům‘. Ba i OSN přijala sankce vůči Číně. Čína se ale začala uzavírat světu a opět se začala sbližovat se Severní Koreou. Ta obnovila jaderný program a představitelé obou zemí nazvali OSN za ‘zkrachovalou instituci‘ a ‘mrzkého sluhu kapitalismu‘.
Normálně protiamerické Rusko se začalo cítit ohroženo silou komunismu na jihu a po několikadenním jednání s USA vstoupilo do NATO. Reakce komunistických mocností na sebe nenechala dlouho čekat. Začalo mohutné zbrojení. Záhy bylo podepsáno spojenectví mezi komunistickým blokem a arabskými zeměmi na Blízkém a Středním východě (vojska USA byla už dávno vyhnána) podle hesla ‘nepřítel mého nepřítele je můj přítel‘. Začala druhá studená válka.
I tentokrát se svět stal bipolárním. Nikoliv Západ – Východ, ale Sever (+ Izrael, Egypt, Japonsko, JAR, Austrálie a Nový Zéland) – Jih. Zbytek světa se opět stal Třetím světem. Zbrojení se rozběhlo naplno. Původně se neplánovalo nasazení offworld/high-tech technologií, ale teroristické útoky v Izraeli, Egyptě a dokonce i Japonsku, změnily i toto stanovisko. Vesmírná flotila Země (v moci Severu) byla povolána, aby plnila zastrašovací funkci. Posádky Odyssey a nově dostaveného a v doku čekajícího Orfea potvrdily rozkaz, ostatní lodě se ale odmlčely.
Demonstrativní příklad toho co se stalo je Daedalos . Po obdržení rozkazu došlo k rozkolu posádky na dvě části. Jedna, početnější, měla názor, že mimozemské technologie nemohou být použity v případné válce na Zemi. Druhá, podporující nový režim, chtěla stůj co stůj rozkaz uposlechnout. Na palubě lodí došlo ke střetům, často bylo několik mrtvých, ale vždy měli navrch zastánci držení se zpět. Tyto lodě – konkrétně Daedalos , Apollo a Hefaistos - pak koordinovaly svůj postup. Velitelé byli přesvědčeni o nevyhnutelnosti války (rozkazy to potvrzovaly), a tak bylo rozhodnuto nevracet se na Zem. Lodě byly pohřbeny na nejbližších planetách a posádky byly rozeslány na spojenecké planety. Zde vyslanci sdělili, že Zemi pravděpodobně čeká válka a že není jasné, kdo získá kontrolu nad branou. Spojenci proto měli pohřbít svá DHD a vnitřek brány uzavřít kovovým plátem, aby nemohla být vytočena. Pohřbení brány se nenavrhovalo, neboť mnohde plní funkci náboženské ikony. Posádky se nakonec shromáždily na několika planetách, kde vytvořily mezi místními své komunity.
S Odysseou to již bylo těžší.

„Pane,“ oslovil komunikační důstojník plukovníka Burnse, „máme se přesunout nad Peking. A být připraveni na případný rozkaz k bombardování.“
„Rozumím, zahajte přesun.“
„Bombardování?“ zhrozila se podplukovník Nowaková, „vždyť tam žijí desítky milionů lidí!“
„Je mi líto,“ zavrtěl Burns hlavou, „ale tohle je válka.“
„Ještě přeci není žádná válka,“ podotkla podplukovník Nowáková a přešla do přední části můstku. V půli cesty ovšem prvnímu důstojníkovi podklouzla noha a Nowaková se zřítila za zem.“
Plukovník se urychleně otočil: „Je vám něco?“
„Asi jsem si vymkla kotník.“
„Zajděte si na ošetřovnu. Zvládnete to sama?“
„Myslím, že ano,“ řekla Nowáková a odkulhala z můstku. Jakmile z něj ovšem odešla, kulhání rázem přestalo a ona nasadila směr strojovna.
Na můstku mezitím plukovník Burns zapnul intercom na ošetřovnu: „Doktor Montoya? Přijde k vám podplukovník Nowáková. Vymkla si kotník.“
Ani to netušil, ale plukovník právě sdělil klíčovou informaci. Ale nebyl to zdravotní stav Nowákové, nýbrž spouštěcí heslo, které nakonec způsobí zkázu Odyssey .
„Rozumím, plukovníku. Mohu ještě mluvit s posádkou?“
„Samozřejmě,“ řekl Burns a přepnul intercom z ošetřovny na vysílání po celé lodi.
„Tady doktor Montoya. Po skončení nynější akce nechť se posádka dostaví na prohlídku. Je třeba zkontrolovat možné problémy s působením vesmírného záření.“
Naprosto nevinné sdělení, ale opět obsahovalo skrytý význam, který zaznamenalo dalších 12 členů posádky.
„Všechno, doktore,“ řekl rozmrzele Burns.
„Ano, pane plukovníku,“ odvětil Montoya zvesela.
„Grumph…“ zamumlal si plukovník pro sebe. Co to jen mohl chtít? Něco chtěl udělat, ale co?
„Pane,“ ozval se záhy znova komunikační důstojník, “zachycuji vysílání z oblasti 51.“ Na chvíli se odmlčel. Potom vzhlédl a zmateným hlasem pokračoval. „Někdo se dostal dovnitř a obsazuje Orfea .“ Další pauza. „Vede je generál ve výslužbě O‘Neill a generál Mitchell.“
Plukovník se zatvářil zaraženě. „O‘Neill? Mitchell? Jaký by měli mít zájem v obsazení Orfea ? O O‘Neillovi už nikdo deset let neslyšel a Mitchell má být v SGC. Jak se vůbec mohli dostat dovnitř? To má být nejstřeženější zařízení na světě?“
„Netuším, zkusím…“ důstojník se odmlčel a po chvíli promluvil. „Ztratili jsme spojení, pane!“
„Kruci! Kormidlo, okamžitě se přesuňte nad oblast 51.“
„Rozumím.“
Odyssea se začala pohybovat k Zemi. Po chvíli se loď ovšem zastavila. Dokonce začala nabírat kurz směrem od planety.
„Co se děje?“
„Nevím,“ panikařil major u kormidla, „kormidlo mě neposlouchá. Oprava – nic mě neposlouchá.“
Plukovník Burns sáhnul po interkomu. „Strojovno, co se děje. Strojovno…“ Pak si všiml, že svítí kontrolka přerušené lodní komunikace. „Sakrapráce. Co můžeme dělat?“
Odpověď ho nepotěšila: „Nic, pane. Navíc jsou spuštěny bezpečnostní přepážky. Jsme tu uvězněni.“
„Zásahový tým má přece vysílačky,“ svitlo Burnsovi a sáhl po nouzové vysílačce. Chvíli šteloval frekvenci, a pak promluvil: „Bezpečnostní tým 1 a 2. Slyšíte mě?“
„Ano, pane. Co se děje.“
„To nevíme, ale problém asi vychází ze strojovny. Použijte nálože a dostaňte se tam přes přepážky.“
„Rozkaz!“

Nowáková, Montoya a 11 dalších členů posádky se shromáždilo před dveřmi do strojovny. Nowáková měla už vytažený svůj zat'nik'tel a byla připravena vpadnout do místnosti.
„Všichni ready?“ otázala se naposled. Odpovědí jí byla série přikývnutí.
„Dobrá. Na můj rozkaz. Tři. Dva. Jedna. Jdeme!“
Na jdeme otevřel Montoya dveře do strojovny a Nowáková vrazila do místnosti. První, na koho narazila byl inženýr Hoarfrost, který se právě teď „jako náhodou“ nacházel u dveří. Několik párů rukou ho vytáhlo ze strojovny. Pak do místnosti vrazil zbytek komanda.
Zatímco Hoarfrost opustil strojovnu, mozek Nowákové už vyhodnocoval situaci. Jako největší hrozba byla určena dvojice vojáků, opírající se o nepoužívaný panel. Zbraň vylétla vzhůru, a než si cíle stačily cokoli uvědomit, ležely omráčeny na podlaze. Zbytek osazenstva přední části strojovny byl vyhodnocen jako nízká hrozba, a tak bylo pořadí cílů stanoveno podle vzdálenosti. První inženýr se skácel k zemi, když ze zadní části strojovny přiběhla další dvojice vojáků. Mozek Nowákové přerušil smyčku a vyhodnotil nově objevené cíle jako velkou hrozbu. Jeden z vojáků padl omráčen k zemi, ale druhý se proudu energie zatu vyhnul a opětoval palbu. V mozku podplukovníka zazněl varovný signál. Do těla byly vyslány impulsy s jediným cílem: dostat tělo na zem. Nohy se pod Nowákovou podlomily a ona padla bokem na zem. Většina kulek ji minula, ale dvě se jí zaryly do hrudníku. Střelec sklonil zbraň k Nowákové na zemi.
Čas se skoro zastavil. Nowáková viděla, jak střelec začíná mačkat spoušť. Snažila se přinutit ruku se zatem, aby se zvedla, ale bodavá bolest v hrudníku vše přehlušovala. Slyšela svůj sípavý dech. Viděla jak se obličej střelce stáhl do odporného šklebu. Cítila chlad země pod sebou. Cítila pach použitého střelného prachu. Vnímala chuť krve, které jí s každým výdechem plnila ústa…
No tak holka!
Přece se nevzdáš!
Prst střelce se na spoušti pohnul o další zlomek milimetru.
No tak zvedni tu ruku!
Proti své vůli zavřela oči a čekala, kdy jí salva provrtá tělo. Uslyšela výstřel. Dva. Tři. Celou dávku. Žádný projektil jí ale nezasáhl.
To je nemožné. Z takové blízkosti se musí trefit.
Malinko otevřela oči. Voják stál stále nad ní, P90 v ruce. Přesto vypadal jinak než před zlomkem sekundy. Místo hlavy měl gejzír krve stříkající z pahýlu krku. Pak tělo spadlo nazad.
„Jdeme, jdeme lidi!“ zvolal Montoya, „prohledejte to tady. Kdokoliv bude při vědomí, toho omračte.“ Pak se shýbl k Nowákové. „Ležte podplukovníku. Obě kulky zasáhly plíci. Musíte ihned na ošetřovnu.“
Za jeho zády proběhl inženýr Hoarfrost míříc ke konzoli hypergenerátoru. Cestou naťukal několik příkazů do různých konzolí, čímž izoloval můstek a obrátil loď pryč od Země.
Nowáková mírně zavrtěla hlavou. S námahou všech sil se vyškrábala do blízkého sedadla. „Bohužel. Na to nemáme čas.“ Vyplivla směs slin a krve. Udělejte tady co musíte. Mě tu necháte. Stejně už je pozdě.“ Doktor nejevil moc ochoty nechat podplukovníka na lodi. Nowáková ho chytla za límec. „To je rozkaz.“ Pak ho pustila. Hlava jí spadla na prsa. Slyšela kolem sebe ruch horečné činnosti.
Inženýr Hoarfrost se snažil obejít veškeré bezpečnostní protokoly, které pomáhal instalovat. Nakonec získal přímý přístup k jádru hypergenerátoru. V obvodech se začala kumulovat energie. Ta neměla kam odejít a zůstávala v nabíjecích kondenzátorech hypergenerátoru. Na stavové obrazovce se objevilo varovné hlášení a s ním odpočet. 3:27.
„Máme tři minuty, dvacet sedm sekund,“ zvolal Hoarfrost k ostatním.
„Rozumím,“ pokýval hlavou Montoya, „všichni si nastavte čas.“
Všichni kromě Nowákové si přenastavili hodinky na daný odpočet. Montoya si ho také nastavil. Pak sebou náhle trhnul. Sklonil se k Nowákové zhroucené v křesle a připjal jí hodinky na zápěstí. Ta se na něho usmála a zašeptala slova díků.
„OK lidi, všichni rychle do hangáru. Doufám, že přepážky na cestě zůstaly nahoře,“ obrátil se k Hoarfrostovi. Ten jen přikývl. Hned nato téměř všichni opustili strojovnu. Montoya osaměl s Nowákovou. Ne tváři se mu zaleskly slzy.
„Sbohem podplukovníku. Sbohem a díky za vše.“
Nowáková něco zašeptala. Montoya se k ní sklonil.
„Morfium,“ uslyšel. Ihned sáhl ke svému boku a píchl Nowákové do paže injekci.
„Díky. Díky a sbohem,“ zašeptala na konec. Slzy se teď řinuly po tváři oběma. „Jděte.“
Montoya se sklonil a políbil jí na čelo. Nebylo potřeba žádných slov. Pak místnost opustil a zamířil za zbytkem. Nowáková osaměla jen s neúprosným odpočtem…
2:46

Plukovník Burns netrpělivě klepal prsty na opěradle svého křesla. Nesnášel čekání a nečinnost. Komunikační důstojník se mezitím vrtal ve své konzoli. Najednou triumfálně vykřikl: „Mám to. Obnovil jsem vnitřní komunikaci!“
Plukovník se okamžitě sklonil k intercomu. „Strojovno! Co se sakra děje!“ Po chvíli někdo z druhé strany otevřel kanál. Chvíli se ozýval sípavý dech. Nakonec uslyšel hlas, ve kterém jen s obtížemi rozeznal svého prvního důstojníka: „Obávám se, že jste ztratil kontrolu nad lodí.“
„Co jste to hergot provedli?“ Poprvé za svou vojenskou kariéru si Burns plně uvědomil svůj zlozvyk klít v napjatých situacích.
„Nemůžeme dovolit, aby tato loď…“ hlas byl přerušen sérií chrchlání. „…aby tato loď zvrátila rovnováhu sil na Zemi. Stejně jako Orfeus .“
„To nás necháte letět pryč do nekonečna? Dřív nebo později vaše omezení obejdeme.“
„To víme a nemůžeme si to dovolit. Zvolili jsme poněkud rychlejší řešení.“
Plukovník zbledl. „Nemůžete přece zničit tuhle loď. Mojí loď!“
„Je mi líto,“ z hlasu Nowákové doslova čišela ironie, „ale tohle je válka…“

0:42
Podplukovník Nowáková vypnula intercom. Poslední chvilky svého života nevyplňovala bilancováním. Věděla, že svůj život prožila naplno a ne zbytečně. Výbuch u zavřených dveří přerušil veškeré myšlenky. S vypětím sil se Nowáková svezla za židle. Ze země zvedla P90 mrtvého vojáka a pokropila díru ve dveřích kulkami. Výkřiky bolesti a překvapení ji utvrdily, že odpor už nikdo nečekal. Postavy se stáhly za ochranný kryt stěn.
Nowáková odepjala mrtvole jeden z granátů a odjistila. Vší silou ho vrhla ke dveřím. Neměla ale už takovou sílu. Ta jí opouštěla čím dál rychleji. Granát dolétl sotva do poloviny zamýšlené dráhy. Postavy se opět objevily ve dveřích, vylákány tichem. Malé, černé koule na zemi si ani nevšimly.
Výbuch mrštil předními postavami o zeď, kde se bezvládně svezly k zemi. Výbuch ožehl i Nowákovou. Cítila, jak má místo obličeje spečený puchýř. Divila se, že vůbec může vidět, byť jen jedním okem. Pohlédla na hodinky.
0:11
Snažila se zvednout hlavu a sáhnout po zbrani, ale už nemohla pohnout ani svalem. Ani zbylým okem už nemohla pohnout. Uprostřed zorného pole jí zůstaly hodinky, kde se číslice 6 změnila na 5. Do okraje zorného pole jí vstoupil voják. Uniformu měl na několika místech roztrženou a v ruce malý revolver. Na tváři měl vítězoslavný úsměv. Ve chvíli, kdy hodinky zobrazily 0:02, se Nowákové kulka zaryla do srdce.

„Sbohem Odysseo !“ zamumlal Montoya v jedné z F-302.

Zrak jí okamžitě překryla rudá mlha. Číslice 0:02 se jí vypalovaly do mozku. Najednou vše viděla čistě. Číslice dva se změnila v jedničku. Neviděla ovšem jen hodinky. Viděla vše kolem sebe. Rozlámané mrtvoly vojáků u dveří, blikající konzolu hypergenerátoru, vojáky kteří si kryli zrak před něčím, co neviděla i kaluž krve v místech, kde ležela. Jediným pohledem obsáhla celou místnost. Neviděla malý výřez pohledu lidských očí. Viděla celou místnost ve všech třech rozměrech.
0:00
Kondenzátory hypergenerátoru byly přeplněné energií. Ta nakonec začala proudit do celého hypergenerátoru. Ten takový nápor nevydržel a explodoval.
Na okamžik viděla jen záblesk bílého světla. O neměřitelný zlomek sekundy později se loď kolem ní rozpadla. Ale stále viděla, stále vnímala. Cítila chlad vesmíru, který jí ale už nemohl ublížit. Pak uviděla moře hvězd které ji obklopovalo. Modrá planeta se líně otáčela a Měsíc kolem ní ještě líněji obíhal. Osmička stíhaček zamířila k přilétající lodi a oblak trosek a plynů se pomalu rozptyloval. Nakonec uviděla tváře. Tváře odnikud. Většinu nepoznávala. Jednu ale ano. Nebylo potřeba slov. Ve výrazu té tváře stálo jasně čitelné pozvání. Nowáková učinila pomyslný krok.
Oklopila ji jasně zelená pole. V dáli tiše šumělo moře. Postavy kolem ní se utápěly v mírné mlze. Na to vše padal mírný déšť a neviditelný chór jí zapěl na uvítanou. Jedna z postav k ní přistoupila. Usmívala se a usmívala se i Nowáková. Žal byl zapomenut. Nowáková i Daniel Jackson pomalu vykročili po svěží trávě…

tak ttomuto hovorim dramatický vývoj udalosti, zaujímavé, fakt
mala poznamka, kde nám zmyzol atlantis?nejako sa nespomenul vobec, somzvedama ako to bude pokračovat,
hor sa na další diel

No napřed potřebuju odehrát některý události v Mléčné dráze než vrhnu děj k Atlantis. A co se přesně stalo s Atlantis se dozvíte později. Takovej malej napínák

Tý jo!
Nejlepší věc co jsem na tomhle fóru čat!
Ale nějak se mi nezdála ta 4. část. Že by se Rusko připojilo NATO?! no tak to je snad vrchol všeho! A proč rovnou bombardovat? Stačilo by ukázat lodě jako ukázku moci a třeba jim odteleportovat nějaký pluk.
Jinak, opravdu dobře napsný! Ty vesmírný bitvy neměly chybu! Njn pár hrubek tu je no, třeba ty vojáci, nebo byl střelený a padal k Zemi...

To "padal k Zemi" je gramaticky špatně, pokud je to míněno jako k podlaze. Mně se zalíbila jiná interpretace, totiž že Oddysea byla vlastně nad Zemí zrovna tak šikovně natočená, že podlaha byla stejným směrem jako Země. Jen tak.
4. díl byl skvělý. Hodně u mě zabodoval s tou Nowákovou - sama jsem o ní napsala povídku, takže je mi jaksi blízká. A pokud jsem to dobře pochopila, tak jsem si lepší zakončení jejího strastiplného života než povznesení nemohla představit.

Tak s tou Zemí jsem to opravil a jestli s těma vojákama narážíš na větu:

...a než si cíle stačily cokoli uvědomit, ležely omráčeny na podlaze.

Tak tady jsem použil slovo cíl záměrně, abych poukázal na mechaničnost a automatičnost výběru cílů...

no tak já nevím, jestli by Nowaková dosáhla osvícení i za vraždu celé posádky Odyssea? Na to že je to "Star Trek" tam těch lodí v SG moc nebylo a teď jim zbydou tak Tel'Taky

Skvělé! Fakt dobře napsané, jenom teda nesouhlasím s vývojem událostí po zničení ORI. Proč by pak měla převzít vládu armáda? A pokud tohle přijmu, proč se bývalí čelnové SG týmu stavěli proti použití hi-tech ve válce? Já bych teda radši žil ve světě, kde vládnou USA a západ (přestože je nijak extra nemiluju), než ve světě, kde vládne Čína. Je pravda, že bombardovat nemuseli, stačilo použití beam technology a bylo by po válce. Když někomu unesete celý velitelský štáb, asi toho moc nenabojuje.
A proč se nepovznesl i někdo další kromě Nowakové?

A teď si jdu vzít neprůstřelnou vestu...

Tak po dlouhý době je tu další část. Předpokládám, že nechcete číst dlouhý slohy, tak posílám jen část a díl 0x01 dokončim v přístí nebo popříští části

STAR TREK ATLANTIS

0x01 Burdens of Past (Part V)

Ráno téhož dne

Vznášel se volně ve vzduchu, několik kilometrů nad zemí. Kolem něj proletěla kovová masa Odyssey . Jako pokaždé se od ní oddělily zářivé tečky, jež okamžitě zamířily k povrchu. Jasně svítící body se řítily k povrchu, zatímco Odyssea mu zmizela z dohledu. Kde dopadly, objevil se výbuch, jasnější než tisíc sluncí, doprovázený známým houbovitým mrakem. Tlaková vlna jaderných výbuchů ho neškodně prostoupila.
Obraz se změnil. Na planetu se díval téměř z vesmíru. Po celé severní polokouli se objevovaly jasné záblesky atomových explozí. Pomalu se snášel k povrchu. Jedna z raket prolétla těsně kolem něj. Kdyby měl ruce, mohl by se jí i dotknout. Nic se nezměnilo - tahle dopadne na Washington. Pak uslyšel helikoptéru.
Helikoptéru?
Tohle bylo nové. Žádnou helikoptéru neviděl, ačkoli zvuk byl stále silnější a silnější. Obraz se začal rozplývat…

Jack O‘Neill se ve své posteli posadil. Cítil jak se na něj lepí zpocené pyžamo.
„Zase ten sen!“ ucedil si pro sebe. Pak si uvědomil, že ta helikoptéra nebyl sen. Slyšel ji i teď a za okny se občas mihl kužel žlutého světla. Jack sáhl po baterce a rychle přešel k oknu. Z něj uviděl helikoptéru kroužící nad jeho chatou. Rozsvítil baterku a posvítil vzhůru.
Reflektor helikoptéry začal blikat. Napřed dlouhý, potom krátký záblesk. Dlouze – krátce – dlouze – krátce. Pořád dokola. Jack zablikal baterkou domluvenou odpověď. Baterku rozsvítil dlouze, potom krátce, ještě jednou krátce a zase dlouze. Pak baterku zhasnul. Celé to opakoval třikrát: Můžete přistát. Helikoptéra přestala posílat signály a začala přistávat vedle Jackovy chaty.
Jack odešel do koupelny. Potřeboval se vzpamatovat z toho snu. Vždy když se po něm probudil, připadal si jako by doběhl maratón. Sprchu pustil plným proudem a nechal ledovou vodu omývat jeho hlavu. Pak se rychle oblékl do „pracovního“ a zpod postele vytáhl zat, který si ulil ještě jako velitel SGC.
Chatu zamkl a klíč schoval do okapu. Helikoptéra již čekala asi sto kroků od chaty. Dveře byly otevřené, tak rychle nastoupil a zavřel za sebou. Stroj se téměř okamžitě vznesl. Vedle sebe poznal generála Camerona Mitchella.
„Came, je to opravdu tak zlé?“
„Ahoj Jacku“, pozdravil ho Mitchell, „nerad tě budím, ale už je to potvrzené. Po poledni pošlou rozkazy Odyssey . Má zaujmout pozici nad Pekingem. A Orfeus má být urychleně připraven k odletu.“
„Jak má Odyssea reagovat na hrozbu?“
Jakmile Jack spatřil Mitchellův výraz, věděl už odpověď. „Na případnou hrozbu má odpovědět plnou silou.“
Jack si povzdechl. „Vždycky jsem doufal, že k tomu nedojde. Jak mohli dojít k takovému rozhodnutí?“
„Prezident asi podlehl vojenským tlakům. Doktorka Millerová…“
„Millerová – to jméno zní povědomě,“ zamračil se Jack.
„Jo, Jane Millerová, asi ses s ní i letmo potkal. Je to sestra dr. McKaye. Pracovala na projektu Arcturus II. Teď je hlavním technikem na Orfeovi . Je na naší straně.“
Jack přikývl a Mitchell pokračoval:
„Tak tahle Millerová začala fušovat i do politiky. Pro nás vytvořila studii v níž srovnávala první a druhou, naší, studenou válku. V té první byla pravděpodobnost válečného konfliktu, ale tady je to jistota. Zhroucení politického systému, a tím pádem i celého Sovětského svazu, bylo dosti pravděpodobné, ale u Číny se nic takového čekat nedá. Tahle studená válka skončí vojenským konfliktem.
Někteří generálové na to přišli asi taky a začali tlačit na prezidenta, aby se konflikt rozhodl již teď.“
Jack se ušklíbl. „A ten povolal Odysseu …“
Oběma bylo jasné, co by se v takovém případě stalo. Pokud by Čína na hrozbu Odyssey jakkoliv odpověděla, loď by opětovala palbu a válka by začala naplno. A pokud by Čína nezasáhla, ztratila by před svými spojenci tvář a de facto kapitulovala.
„Poslal už jste zprávy našim lidem na Odyssey a Orfeovi ?“
„Ano hned jak jsem se vše dozvěděl.“
„Dobře. Předpokládám, že letíme do oblasti 51.“
„Přesně tak,“ Mitchell se nevesele pousmál, „ Odysseu bude muset vyřešit Nowáková, ale uvidíme co se dá dělat s Orfeem …“

Oba generálová provázeni dvěma vojáky z helikoptéry dorazili do řídící místnosti doku v oblasti 51. Místnost byla plná všemožných ovládacích panelů a její přední část tvořilo tvrzené sklo. Skrz něj byla vidět obrovská masa Orfea . Velitel doků jim vyšel vstříc.
„Generále Mitchelle, generále O‘Neille,“ pokývl hlavou na pozdrav.
Jack se pousmál: „Stačí O‘Neille. Jsem již ve výslužbě. Ale děkuji, že jste nás pustil prohlédnout si loď.“
„Ale to je samozřejmost,“ pronesl dokař úlisně „dva nejslavnější generálové projektu Hvězdná brána. Jak bych jim mohl něco odmítnout. Stanley,“ obrátil se na druhého muže v místnosti, „skoč do kuchyňky pro kávu.“ Asistent zmizel ve dveřích na druhém konci místnosti a dokař se obrátil zpět k hostům.
„Tak co vás sem přesně přivádí?“
„Víte je to trošku složité,“ ušklíbl se Jack, „vám stačí vědět, že Orfeus nesmí být zneužit v pozemských potyčkách.“
„Potyčkách?“ zamračil se dokař, „jsme na prahu třetí světové války a vy to nazýváte potyčkou. Nelíbí se mi jak mluvíte!“ Natáhl se po intercomu. „Stráže! Okam…“
Víc říci nestihl protože ho Jack zasáhl svým zatem. Dveře se otevřely a do místnosti vběhla dvojice strážných. Ale nestačili se ani rozkoukat, když je Mitchell zneškodnil svým zatem. Pak zavelel: „Jdeme na Odyssey , dříve než si někdo něčeho všimne.“

Čtveřice vykročila z místnosti a scházela po točitých schodech. Za nimi je čekal můstek spojující dok s lodí. Ještě na schodech se ale Jack vyděsil: „Asistent! Vrátí se každou chvíli.“ Všichni se okamžitě rozběhli zpět do řídící místnosti.
Dorazili pozdě. Asistent právě křičel do mikrofonu: „Poplach. Poplach. Uzavřete loď. Vetřelci v zařízení. Po…“ Stejně jako jeho velitel, ani asistent nedořekl, co chtěl říci. A stejně jako on skončil na zemi, omráčen zatem. Základnou se ale rozezněla poplašná siréna. Prosklenou stěnou naše čtveřice spatřila, jak se dveře do Orfea zavírají.
„Pojďte něco zkusím.“ Prohlásil Mitchell a rozběhl se k lodi.
Na konci můstku u zavřených dveří se skupinka zastavila. Mitchell nasadil zděšený a vyčerpaný výraz a otočil se po kameře vedle dveří, kterou spíš tušil než viděl. „Tady je generál Cameron Mitchell. Zařízení obsazují arabští teroristé. Jdou po nás. Okamžitě nás pusťte dovnitř. Za chvíli jsou tady.“
Po několika chvílích srdce se dveře odsunuly. Čekal na ně první důstojník s udiveným výrazem. „Pojďte rychle dovnitř. Jak se stalo, že se tady objevili arabášové?“
„To opravdu netuším,“ odvětil Mitchell a ruku se zatem, dosud schovanou za zády, natáhl před sebe. První důstojník vyvalil oči a otevřel na prázdno pusu. Pak se zhroutil omráčen. Ostraha vstupních dveří sáhla po zbraních. Jack vystřelil. Jeden z ostrahy se rovněž skácel na zem. Druhý voják zbraň opětovně sklonil. “Ahoj Came. Byl bych vás hned pustil, ale musel jsem čekat na rozkaz shora. Pak přišel tenhle.“ Odfrkl si a špičkou boty kopnul do omráčeného důstojníka.
„V pohodě, Jimmy. Teď nás zaveď do transportní místnosti.“ U Orfea bylo zvolené jiné konstrukční řešení než u lodí třídy 304. Systémy lodi už nebyly soustředěny ve strojovně, ale po celé lodi. Ve strojovně se sice daly stále ovládat, ale jejich primární řízení bylo jinde. To platilo i pro transportní zařízení.
V transportní místnosti narazili na kapitána Renfielda a doktorku Millerovou. Jimmy okamžitě pozvedl svou zbraň a namířil na kapitána. Jane Millerová ho zadržela: „Patří mezi nás.“
Jimmy se ohradil: „Vždyť ta svině furt šířila, jak by vybombardovala celou Čínu.“
Renfield se začal bránit sám: „Musel jsem to říkat, aby mě nechali velet. Jen tak jsem mohl mít Orfea pod kontrolou.“
„Dobrá,“ ucedil Jimmy a sklonil zbraň. Pak se rozhlédl po místnosti, „ale kde je obsluha transportéru?“
„Poslal jsem ji zkontrolovat záložní transportní relé.“ pousmál se Renfield. Pak se obrátil na Millerovou. „Jane, transportuj všechny nevhodné osoby z lodi. Pak odtransportuj celé osazenstvo základny.“
„Jasně Tome.“
Všichni z posádky, kteří patřili do skupiny generála O‘Neilla, měli vimplantovaný mikročip, aby je bylo snadno rozeznat od ostatních. Nyní nemusela dr. Millerová složitě pátrat podle biosignálu. Odtransportovala jen ty, co neměli mikročip. Transport nějakou dobu trval, protože mikročip měla jen pětina posádky Orfea a spolu s celou základnou čítal počet transportovaných osob skoro pět stovek lidí. Po nějaké době konečně doktorka prohlásila, že loď je jejich.
„Výborně,“ usmál se Jack vítězoslavně. „transportujte do základny menší, dálkově odpalovanou hlavici a připravte loď ke startu…“

Vesnička Yellowhill byla jednou z nejbližších oblasti 51. Přestože ufologové si zde čas od času dali dostaveníčko, měla vesnička o sedmi stech lidech klid. Jaké asi bylo překvapení obyvatel, když se na kraji vesnice postupně objevilo téměř pět set lidí, často v podivných oblecích. Od teď už Yellowhill neměl od ufologů a záhadologů nikdy klid…

hezké už se nemůžu dočkat na další díl
sice nechápu proč se snaží ti úžasně patriotští genoši sebrat lodě, když jaderná válka která by nastala, pokud by nemohli proti číně použít lodě zabije obyvatele stovek měst místo 1 města...
A kde budou lodě? Všichni ničí lodě ! v čem bude te Pica'LL (s dvěma l ) lítat, na koštěti? to mohli odstavit někam ke stanovišti alfa a ne hned to ničit...

jj, konečne dalši diel, a už sa teším na další