TASK FORCE:
1x02 Otázka výběru (IV.)O dalších několik dní později…
V majorově obvyklém procesu výběru kandidátů do jeho týmu, čety, oddílu či čehokoliv jiného vždy existovalo pár jednoduchých pravidel, kterými se už od svých úplných začátků, kdy se rozhodl stát důstojníkem, řídil.
Tím prvním bylo vyhledat si všechny možné písemné podklady od oficiálních spisů přes hlášení až po všelijaké doplňující zdroje (například posudky bývalých nadřízených). Pak přišlo na řadu setkání tváří v tvář, jež mělo za úkol zjistit, jestli to, co je napsáno v posudcích, skutečně odpovídá a jestli je dotyčný pro takovou práci vhodný, což určí majorův léty zkušenostmi vybroušený instinkt. A nakonec ještě obvykle přichází nějaký ten test přímo na míru danému uchazeči, a jestli ten mu už neřekne, jestli je dotyčný vhodný či ne, rovnou to majorovi řekne, jestli má cenu se s ním dále zdržovat.
Bohužel však neúprosné limity Brooksovi zabránily se jeho normálního postupného testovacího režimu držet, a tak ho byl nucen kapánek pozměnit. Nejdříve si povolal posilu v podobě velice schopného mladého nadporučíka Námořnictva Spojených států Ricka Cordmana a potom ještě obvolal všechny své známé, kteří jsou stále ve službě, aby mu pomohli s usnadněním výběru možných kandidátů tím, že mu někoho doporučí a on se tak nebude muset zdržovat s tím, že by měl všech těch jednatřicet mladíků vybrat sám nebo sám s pomocí Rekordmana, což je i tak, když si uvědomíte, že na to mají pouze necelý měsíc, velice krátká doba. Také v důsledku tohoto faktu byl major nucen trochu zkrátit jednotlivé fáze výběru a ty, jež zůstaly, ještě k tomu řádně přitvrdil, aby jeho „sítem“ prošli opravdu jen ti nejlepší z nejlepších a o nikoho jiného on ani nemá zájem.
Naštěstí spolu s Rekordmanem rychle vyřídili nudnou pročítací fázi plnou kávy, bolení hlavy, zarudlých očí, nezdravé stravy a v neposlední řadě také nepřeberného množství zmačkaného papíru z hlášení a osobních spisů válející se všude kolem těch dvou.
Námořní základna „DEVGRU“, Dam Neck Annex, Virginie, USAPo nějaké době však nad stohy papíru zvítězili, jak to mají ve zvyku vždycky, a nyní už stáli před branami srdce námořních speciálních jednotek, které se věnují převážně protiteroristickým aktivitám a vůbec všem těmto zábavným činnostem. Ti dva totiž vsázeli na to, že jedině tady je nemůže omezit jinak velmi svazující přísné utajení spojené s jejich jednotkou, protože nebylo o mnoho více utajovanějších vojenských útvarů než byl právě tento. Vtip spočíval tedy v tom, že se o nich tady nikdo nemůže dozvědět a oni tak mají daleko větší prostor k tomu, aby si mohli vybrat opravdu jen ty, které chtějí, a nemuseli se přitom ohlížet na to, kolik zásluh si už připnul na svoji hruď a tím pádem také jak hodně jsou slavní.
Brooks z toho nehodlal dělat žádnou vědu, a tak rovnou sebevědomě napochodoval k jejich veliteli do kanceláře a se zmocňující listinou od prezidenta Spojených států v jedné ruce a s papírem, na němž bylo několik pečlivě vybíraných jmen, o které mají zájem, v druhé, aby si se znuděným výrazem plným nezájmu o jeho námitky nechal všechny kandidáty postupně poslat do jedné místnosti, kde si je spolu se svým asistentem vyslechne a podle toho si vybere, jestli o ně má či nemá zájem.
Proti vůli prezidenta Spojených států amerických nemohl chudák velitel nic udělat, a tak majorovu přání hned vzápětí vyhověl, i když se nechal slyšet, že se mu to moc nelíbí. To Brookse však již vůbec nezajímalo, protože do oné místnosti nechal přinést dva stoly spolu s několika židlemi a na nich si spolu s Rekordmanem udělal pohodlí a s hrnkem plným horké kávy potom postupně začali dovnitř vpouštět jednoho kandidáta po druhém. Ty si mezi sebe dělili a pokládali jim pokaždé nějaké dvě až tři otázky podle toho, co si přečetli u nich ve spise nebo jak na ně dotyčný uchazeč působil.
Hlavní důvod osobního setkání se projevil už u prvního dovnitř vpuštěného poddůstojníka, který na pokyn zamířil k majorovi, aby si udělal pohodlí na židli, jíž otočil oproti normálu o sto osmdesát stupňů a se svými svalnatými pažemi na opěradle a velmi sebejistým výrazem na obličeji si vyslechl první otázku.
- „Koukám, že jste místní borec ve šplhání. Je to pravda?
- „To sedí, šéfe,“ pokračoval ve svém samolibém výstupu svalovec, jemuž k dokonalosti scházelo snad už jenom to, aby začal něco pěkně po americku žvýkat.
- „Taky si dobře vedete v plavání, jste týmový kulometčík – opravte mě, kdybych se v něčem mýlil, ano?“
- „Zatím všechno sedí, pane.“
- „Jste známý protože dokážete unést téměř dvojnásobek zátěže běžné výstroje a vůbec ještě asi tisíc dalších věcí, ale mě daleko víc zajímá to, jak si vedete na střelnici?“
- „No, myslím, pane, že by moje výsledky neměly být horší než místní průměr, který také, při víš úctě, není nejmenší.“
- „Ne, naopak, nemám nic proti místní úrovni střeleckého umění, ale jak asi víte, hledáme jen ty nejlepší a to znamená, že by bylo dobré, abyste se zlepšil. Není to pro vás nemožné?“
- „Tady nás učí, že nic takového není, pane. Ale otázka spíš je, jestli radši nemáte zájem o někoho, kdo už tohle umí?“
- „Máte kuráž, to se musí nechat.“
- „Díky, pane,“ odvětil stále ledově klidný chlapík před Brooksovým zrakem, který jako by si ani nebyl vědom toho, že si právě zahrává se svou životní příležitostí.
- „Abych to řekl na rovinu, můj nadporučík si myslí, že bych měl raději vzít někoho, kdo je excelentní střelec, ale já zastávám názor, že vaše ostatní přednosti hravě vyváží tu horší střelbu, kterou časem určitě rychle doženete, pokud budete chtít.“
- „V tom případě jsem rád, že teď mluvím s vámi a ne s ním, pane.“ Pronesl opět se svým nezaměnitelným kouzlem snad stodvacetikilový poddůstojník a tím Brookse už definitivně donutil se rozhodnout.
- „To stačí, beru vás. Můžete si jít rovnou zabalit, a dokud vás nekontaktuju, máte volno, které bych vám radil využít k tomu, abyste načerpal síly na výcvik, nebo lépe, snažte se odpočívat a přitom trénovat tu střelbu!“
- „Budu, pane,“ usmál se nakonec svalovec a se stejným respektem ostatních s jakým sem přišel zase odkráčel pryč.
Mezitím se neméně zajímavý pohovor odehrával také u Rekordmana, který však narážel na úplně jiné aspekty toho, co právě dělali. Jestli onen sympatický svalovec patřil do majorova symbolického rozřazování vojenských typů jako „voják kulturista“, pak tento druhý by nesl označení „voják machr“. Ale nenechte se hned zmást označením, ačkoliv jsou tito naprosto nenapravitelní šoumeni ve společnosti velmi hluční a nepřehlédnutelní, v akci se mohou projevit jako ledově klidní operátoři, kteří splní i úkoly, o kterých se nějakým „vojákům bezchybným“ jenom sní. Tohle ale bohužel nebyl ten případ, a tak byl dotyčný, i když se značně nechápavým výrazem, rychle odeslán pryč. O výsledku dal navíc Rekodman ještě vědět Brooksovi patřičně vysoko zdviženým obočím a značně otráveným vydechnutím.
Americký vesmírný přístav, Vojenský prostor letectva Nellis, Nevada, USAPo několika hodinách slovních přestřelek s potencionálními kandidáty byl nakonec major, přestože ještě nebyli ani v půlce, nucen přerušit jejich pohovory se slovy, že všechno dobré jednou musí skončit a ať se jim to už líbí nebo ne, je třeba taky trochu pracovat, čímž měl nepochybně na mysli to, co se právě chystal udělat – nebo spíše, jak by to uvedl na pravou míru on sám – byl právě nucen udělat, a to postarat se, aby měl ve svém oddílu minimálně dva piloty, jak mu nařizoval „skvělý“ návrh plukovníka Woodwarda.
I tentokrát se postup moc nelišil, jelikož místní pracoviště poskytující útočiště posádkám všech amerických vesmírných lodí a letounů podléhalo též jisté míře utajení, tj. víc prostoru pro O’Neillovy hochy, kteří si tu ve své místnosti mohou nerušeně hrát i s několika málo kandidáty, jež si vyžádali u jejich velících.
Ovšem teprve teď se ukázalo, jakým zvráceně zábavným způsobem hodlal Brooks oplatit svému nadřízenému v hodnosti plukovníka jeho podpásovku hned se dvěma piloty v jeho vlastním oddíle. Měl totiž v plánu zjistit si, jestli jsou kandidáti schopní alespoň minimálně zvládnout svou druhou týmovou dovednost. To by samo o sobě zase nebylo tak špatné, avšak on od nich navíc vyžadoval, aby mu přímo při prokazování toho, že ovládají svoji týmovou dovednost, ještě odpovídali na jeho pečlivě volené otázky.
Jako první přišli na řadu ti, kteří si za svoji bojovou dovednost zvolili řidiče, a tak si s nimi dali sraz na jedné z místních přistávacích drah, kde si pro tuto příležitost nechali vytvořit menší závodní okruh a k tomu ještě přistavit jedno HMMWV, mnohem známější jako Humvee nebo Hummer díky své civilní verzi. Aby to působilo ještě zajímavěji, nechal si je major nastoupit do řady, z níž si postupně vybíral své objeti. Když však došel zleva doprava až na konec nástupu, všiml si Brooks někoho s kým se už někdy předtím setkal.
- „Caine? Vašeho jména jsem si mezi přihláškami nevšiml…“ Chvíli na sebe oba trochu zmateně koukali, načež se za majorem objevil Rekordman, aby to uvedl na pravou míru:
- „Vlastně, to sem byl já. Říkals, že ti je jedno, koho si z pilotů vyberu, a tak sem to udělal.“
- „Dobrá, to nejlepší nakonec, takže si zatím třeba můžete jít nastudovat manuál k Humvee nebo se třeba jít na záchod vybrečet, to je mi fuk.“ Prohlásil s neskrývanou averzí vůči mladému pilotovi major a vzal si prvního z řady, aby ho vyzkoušel.
Takto se spolu s Rekordmanem střídali až došla řada na Caina a ten tu s nimi zůstal úplně sám s vědomím, že to většina těch, co byli před ním, nezvládla. Navíc bylo vidět, že si tu moc nad všemi těmi ubožáky začal Brooks neskrytě užívat, a když se blížil ke své poslední oběti, bylo vidět, že ho právě napadlo něco kolosálně zvráceného.
- „Ták, co s vámi, kovboji, celý den si lámu hlavu s tím, jak vám to tu znepříjemnit, a myslím, že teď jsem konečně na něco přišel.“
- „Já jsem pro každou špatnost, co mám udělat?“ Odvětil nebojácně nadporučík v zelené kombinéze a byl nejspíš také opravdu zvědavý, co si na něho major vymyslel.
- „Vy budete řídit támhle po tom okruhu, zatímco já vám budu pokládat otázky - to je to, co museli zvládnout ti před vámi. Ale když jsem je viděl, něco tomu chybělo a tím nečím bude tady nadporučík, který bude muset nastřílet dávku z padesátky do každé té překážky, kolem níž zrovna pojedem.“
- „Počkat, počkat! Já myslel, že tu budeme testovat jeho?“ Vyjekl z ničeho nic Rekordman, jenž byl nejspíš přesvědčen, že se ho tohle vůbec netýká.
- „To budeme, protože očekávám, že pro tebe nebude žádnej problém to tam nastřílet a nejhorší tady pro pana pilota bude, aby jel tak, aby se to dalo nastřílet.“
- „Támhle s tím autem?“ Vydal ze sebe jakoby nic Caine a předklonil se tak, aby viděl na ono vozidlo.
- „Jo,“ pravil neohroženě Brooks, který si předtím byl jistý, že někdy v tomto momentu už se bude snažit nadporučík nejspíš někam zmizet. Ten to ale vzal hrdinsky a místo útěku se do toho nejspíš majorovi na truc rozhodl jít.
Uplynulo pár sekund, během kterých se všichni stačili připravit. Caine dojel s Humveem na start a Brooks si připravil stopky, aby mohl zahájit závod.
- „3 – 2 – 1, teď!“ Velká kola se párkrát otočila na místě a s nezvykle hbitým zrychlením se celý kolos vyřítil dopředu, aby se navíc v každé zatáčce nahoře ozvalo dunění kulometu, který si bude brát na mušku všechno, co jim příjde do cesty.
- „Takže, nadporučíku, proč vůbec chcete k nám do týmu?“ Padlo hned v první zatáčce za zvuku motorů a kulometu.
- „No, dobrá otázka,“ podotkl Caine a udělal krátkou přestávku, z níž však nebylo na první pohled jasné, jestli to dělá, protože neví, jak odpovědět, nebo protože nemůže zároveň mluvit a řídit.
- „Myslím si, že mluvit tu o tom, že bych chtěl změnit nebo zachránit svět je asi trochu zbytečný, takže si to řekněme na rovinu,“ začal z ničeho nic nadporučík v ne zrovna jednoduché zatáčce a vypadalo to, že právě chytil svůj druhý „kecací“ dech.
- „Chtěl bych pomáhat lidem, ale ne tak jako záchranáři nebo tak, spíš tím co umím, lítáním nebo řízením.“
- „A jak to chcete udělat, budete lítat se záchranným vrtulníkem nebo řídit sanitku, jestli jo, tak nevím o čem se tu bavíme!“ Snažil se ze všech sil přeřvat dunění těžkého kulometu Brooks v jedné ze zatáček, kde to s autem i s nimi dost házelo a tak nejspíš i střelec nahoře měl problém se strefováním okolních překážek.
- „Ne to ne, ale když se tu objeví nějakej další Ba’al, Anubis nebo Oráj, přijdeme my a nakopeme mu nebo jim jejich zadky. Vy vaším způsobem a já zase svým, nevidím důvod, proč by to nemělo fungovat!“
- „A co takhle proto, že vám dřív, než jim ty zadky nakopeme, ustřelím hlavu kvůli těm vašim kecům!“
- „No, nemůžu říct, že by ta láska nebyla vzájemná, ale tak to prostě je, nikdo není dokonalý…!“
- „A o vás to platí dvojnásob!“
- „A u vás ne?!“
- „Tak počkat, Caine, zapomínáte, že o práci tady žadoníte vy, ne já. A urážet svýho šéfa není zrovna nejlepší strategie, jak to místo dostat!“
- „Souhlas! Ale myslel sem, že by bylo lepší ukázat, že se vám nesnažím jen lízt do zadku, ale taky hodlám něco udělat!“
- „Páni, vy si pořád myslíte, že to místo dostanete?!“
- „No… jo.“ vydal ze sebe trochu zmateně nadporučík a strhl řízení, čímž se všemi ve voze dost tvrdě hodil směrem doleva, až bylo shora slyšet něco jako „zatracenej pilot“, a to ne zrovna přátelským tónem.
- „Proč byste se tu pak se mnou pořád bavil?!“
- „A co třeba proto, že řídíte auto, ve kterým sedím a se kterým to klidně můžete někam napálit a nás všechny zabít, to vám nepřipadá jako dostatečněj důvod?!“
- „Na tom něco bude,“ uznal Caine a zahnul do poslední téměř pravoúhlé zatáčky, „Ještě nějakej konstruktivní dotaz?“
- „Jo, jestli dokážete někdy zavřít tu svoji hubu!“
- „To nemůžu tak jistě slíbit…!“
- „Pak mi nejste k ničemu!“
- „Ále, tak se přece nebojíte, že bych to s vámi někam napálil, něčím sem vás zaujal!“
- „Možná,“ procedil mezi zuby Brooks, „ale spíš to bude tím, že jsem si původně myslel, že vyletíme už v první zatáčce, takže tohle je vlastně takovej čas navíc, se kterým sem nepočítal!“
- „Pokud je ta důvěra teda vzájemná, myslím, že bych to s nějakým tím sebezapřením zvlád!“
- „Dobře, vy hrdino, a teď s námi taky zastavte!“ Zařval nakonec major těsně před tím, než Caine předvedl další ze svých tvrdých zpomalení, a to tentokrát smykem doprava, který je doslova katapultoval na opačnou stranu, a vůz přitom zároveň otočil o téměř sto osmdesát stupňů, kde se s mohutným oblakem prachu zastavili. Ještě než se pak stačili vzpamatovat, někdo s kašláním seskočil venku ze střechy a rychle si to namířil pryč. Brooks se rychle zvednul a následován nadporučíkem se vyřítil za tou postavou.
- „Tohle si příště dělej sám, já ti na to se*u,“ vyšlo z úst sehnuté postavy v kouři, což opět následoval kašel.
- „A trefils všechno?!“
- „Cože? Šéfe, já tam nahoře málem zhebnul, víš kolik tam bylo prachu, a ještě s tím ten idiot jel jak s monstr truckem!“
- „Promiň nevěděl sem, že se z tebe za těch pár dní sedění s kafem u spisů stala taková slečinka.“
- „Slečinka?! Zkus si to tam takhle nastřílet sám, občas máš dobrý nápady, ale tenhle z těch nejlepších nebyl… Koukni na toho vola, ten si to užívá!“ Hodil rukou k pilotovi, kterému se na tváři skvěl úsměv od jednoho ucha k druhému, naštvaně Rekordman, jemuž se konečně podařilo dokončit delší větu bez zakašlání ze stále se kolem vznášejícího oblaku písku a prachu.
- „A nastřílel jste teda všecko?!“
- „Se běž podívat sám, hrdino, myslíte, že bych takhle vypadal, kdybych se tam nahoře jenom flákal?!“
- „Myslím, že tohle stačí, nadporučíku, zvládnout udělat z mého tichého předpisového nadporučíka pravýho nadávajícího mariňáka, před tím smekám i já.“
- „Jo, abych ti neukázal taky nakopanýho mariňáka, ale to budeš ty, protože já sem námořník!“ Ozvalo se nejspíše pouze v žertu od už mnohem zdravěji vypadajícího Rekordmana, jenž tím oba muže opět rozesmál.
- „Takže to místo mám?“ Zasvítila téměř doslova malá očka mladého pilota. Ani teď ale major nejspíš nebyl připraven mu dopřát i malinkou chvilku nadšení.
- „Místo ne, jenom pozvánku k výcviku, kterej stejně nedokončíte, takže mi ani nemusíte děkovat.“
- „To mi nevadí, už to, že jsem splnil ten test, kterej sem původně neměl udělat dohromady asi dvakrát, mi docela dodalo sebevědomí.“
- „Výborně, takže vám radím oprášit i svý starý odznáčky ze skautů, protože příštích šest měsíců, ve vašem případě spíš dva, nebude žádná procházka růžovým sadem, jako byla třeba tahle zkouška!“
- „Di do p*dele,“ zavrčel směrem k Brooksovi jeho nadporučík kvůli poslední poznámce, která zase jakoby snižovala jeho výkon.