Další díl je tu!!! A konečně se dozvíme pravou identitu hlavních padouchů...
„Rozkaz Jistoty, nemůžeme jednoduše jako vojáci přijmout. Chápeme, že každá válka se stává více bojem o informace, my bychom si ale raději ponechali právo bojovat o to, být lepšími bytostmi než naši nepřátelé…“
Otevřený dopis důstojníků Vrchnímu velitelství, ve věci kontroverzního rozkazu Jistoty.
Patricie odvrátila tvář a začala plakat. Tyler jen naprázdno polkl. Hleděl do prázdných Radkových očí a přísahal by, že ony hledí na něho. Cítil vinu.
- „Ty parchante. Co ti udělal? Proč si ho zabíjel?“
- „Já ho nezabil, pane Smithi. To vy. Stačilo jen odpovědět.“ Tyler zmlkl. Tohle byla nejhorší rána, kterou dnes obdržel.
- „A budete mít na svědomí další, pokud mi ihned neřeknete, odkud jste,“ namířil zbraň na Patricii.
- „Nedělejte to Smithi!“
- „Já musím, majore!“
- „Majore?! Existuje jen jedno místo, kde se používají podobné hodnosti… Země,“ usmál se vítězoslavně muž. Kleknul si k Tylerovi a poplácal ho po ramenou.
- „No vidíte! Ani to nebolelo. Ale to jste pěkně daleko od domova…“
- „Cože?“
- „Asi se divíte, že vás znám, ale od jisté doby slýchávám vaše jméno poměrně často. Vaše proslulost sahá daleko za hranice vaší galaxie, pane Smithi.“
- „Kdo sakra jste? Nikdy jsem neslyšel o Edranii.“
- „O Edranu, pane Smithi, o Edranu. A ani se nedivím, že jste o nás neslyšel, z vaší galaxie jsme odešly velmi dávno.“
- „Tak jak o nás víte?“
- „Naši vůdci nám o vás řekli. Podle nich jste velmi hlasitý národ, který rád strká nos tam, kam nemá…“
- „Vůdci?“
- „Vůdci. Myslím, že je znáte. Přesto si jejich jméno nechám pro sebe…“
Muž vstal a odešel předat to, co se dozvěděl. Zůstali v místnosti sami. Patricie vstala a snažila se vykopnout dveře. Ruce měla svázané za zády a občas ztratila balanc a upadla. Vždy však vstala a dál se pokoušela o únik.
- „Řekni ji, že to nemá cenu…“
Tyler zvedl hlavu. Vedle ocelových dveří, které se major pokoušela vyrazit, se opíral Radek Zelenka a ležérně pozoroval mladou Francouzku v quijotovském souboji. Měl čisté oblečení, na čele mu však stále ztékala krůpěj krve. Tyler se zmateně podíval na zem. Mrtvé tělo českého doktora tam stále leželo.
- „Radku, co to… ty si se povznesl?“
- „Ne,“ odpověděl Radek pobaveně.
- „Tak jak to že si tady…“
- „Já tu nejsem…“
- „Ale proč…“
- „Protože ses asi zbláznil, kamaráde…“
- „Já se nezbláznil!“ Odvětil dotčeně Tyler.
- „Ale no tak, Tylere. Jsi přece vědec. Ty to chápeš. Tvoje mysl nemůže zpracovat tak silný emociální zážitek a odmítá tvůj podíl na mé smrti a tak si mě stvořila jako katalyzátor tvého podvědomí. Já jsem všechno, v co odmítáš uvěřit…“
- „Ale já nemám žádný podíl na tvojí smrti. Já tě nezabil!“
- „Ale no tak, Tylere. To sis nemohl něco vymyslet? Fantazii si vždycky měl. Stačilo jen plácnout nějaké nesmyslné jméno a všichni bychom byly šťastní.“
Tyler mlčel… odvrátil zrak od obou Zelenků a díval se do země.
- „Abychom se ale vrátili zpátky na začátek, Tylere. Řekni jí, že to nemá cenu.“
- „Majore, přestaňte. Nemá to cenu. Bude to tvrzená ocel. To nevykopnete…“
Patricie se po něm ohlédla. Nevyčítala mu Zelenkovu smrt, přesto ho přestala litovat kvůli rozbité tváři. Odvrátila pohled zpět ke dveřím a pokračovala v dobývání se ven.
- „Je zatvrzelá… to se mi líbí. Stejně jako její zadek.“
- „Neokukuj ji.“
- „Tak mi zavři oči.“
- „Cože?“
- „Zavři mi oči.“
Tyler nechápal. Radek jen unaveně pokynul na své mrtvé tělo. Tylerovy chvíli trvalo, než mu to došlo. Pak vstal a zamáčkl Radkovi oči. Pak se zase odplazil do rohu. Patricie si toho všimla a soucitně poklekla vedle Tylera, aby mu utřela krev z obličeje.
- „Znal jste ho dobře?“
- „Jenom z téhle výpravy… a teď jsem ho zabil.“
- „Tylere, vy za jeho smrt nemůžete!“
- „Můžeš.“ Vykřikl ne naštvaně, ale spíš výsměšně Radek.
- „Řídil jsem se vojenským manuálem…“ zkusil na omluvu ne Patricii, ne Radkovi ale spíš sobě.
- „Udělal jste dobře, Tylere.“
- „Neřekl bych, Tylere. Vždyť ty si ani ten manuál pořádně nečetl. Jméno a hodnost. To máš z nějakýho béčkovýho filmu…“
Další rozhovor přerušili výstřely a křik na chodbě.
Patricie se usmála a vyskočila na nohy.
- „Přišli pro nás!“
Přeběhla ke dveřím a začala na ně mlátit a volat o pomoc. Ta přišla záhy. Jen co se střelba přiblížila, ozval se z druhé strany hlas.
- „Majore, jste to vy?“
- „Ano, tady major Patricie Bastienová, díky bohu.“
- „Ustupte!“
Patricie poslechla a ustoupila ode dveří. Malá nálož C4 odpálila zámek. Do dveří vběhl plukovník Antony Fischer. Hlavu měl ovázanou obvazem po úrazu ze stíhačky.
Usmál se na Majora, ale pak uviděl zmláceného Tylera a Radkovu mrtvolu. Úsměv zmizel.
- „Zatraceně.“
-- Před hodinou
Dveře kapitánské kajuty se otevřeli. Antony hbitě vešel.
- „Kapitáne. Právě sem to slyšel a rád bych se připojil k záchrannému týmu.“
- „Plukovníku. Vy byste měl být na ošetřovně. Před půl hodinou jste byl v kómatu.“
- „Hlubokém bezvědomí, pane. Ale už je mi dobře, nemám ani závratě.“
- „Ale tým už odešel. Musel byste jít sám.“
- „To klidně risknu, pane.“ Otočil se na podpatku a už opouštěl místnost, když ho kapitán ještě oslovil. Pohled mu zjihl a uhýbal jím stranou.
- „Plukovníku. Pokud nebude vyhnutí, jsou všichni postradatelní. Rozuměl jste tomu?“
Antony polkl.
- „Ano, pane, rozuměl.“
Antony odtrhl pohled od Radka.
- „Musíme jít.“
Přiskočil k Tylerovy a pomohl mu na nohy. Podpíral ho a vyvedl z místnosti. Na chodbě byli dva vojáci z Dia a hlídali rohy. Na Antonyho signál se začali stahovat zpět. Dalších dvacet vojáků se snažilo udržet postraní chodbu před mírnou přesilou. Byli lépe vybavení a tak to nebyl problém. Poté co kolem nich Antony s Tylerem a Patricií prošli, se začali také stahovat.
Edraňané postupovali za nimi. Většinu jejich kulek zadrželi neprůstřelné štíty mužů na konci skupinky.
Ty, které prošli skrz, se Antonymu zavrtávaly nad hlavou do stropu a zasypávali ho tu menší tu větší kousky suti. Něco ho štíplo. Z vdechnutého prachu se rozkašlal, stejně tak Tyler.
Antony vytáhl zbraň a vyslal několik kulek k Edraňanům. Necítil teplou tekutinu, která se mu rozlévala po ruce.
- „Plukovníku!“ Okřikla ho hystericky major Bastienová a napřáhla k němu ruce.
Ohlédl se a uviděl na své rameno. Byl v něm otvor od kulky a celá ruka byla pokrytá krví. Najednou v ní necítil žádnou sílu a neudržel už Tylera.
Ruce Patricie se k němu blížily.
- „To je v pořádku, Bastienová. Je to hodně krve ale sem v pohodě.“
Ta se na něj však ani nepodívala a její ruce ho minuly. Zkusily zachytit Tylera, který padal k zemi a podivně sípal.
Antony si uvědomil, že ta krev není všechna z jeho rány. Tyler mu ztěžkl, protože se sám neudržel na nohou. Teď ležel na zemi, masivně krvácel z krku a zoufale se snažil nadechnout.
Antony k němu přiskočil a strčil mu prst do rány, aby zastavil tok krve.
- „Bastienová, dusí se! Udělejte mu tracheotomii!“
- „Ale pane, já…“
- „Udělejte to hned, nebo zemře!“
Patricie bojácně přikývla a sáhla ke kotníku pro nůž. Nahmatala pouze prázdné pouzdro. Nůž jí sebrali po zajetí.
- „Pane, nemám nůž!“
Antony jí hodil svůj. Patricie opatrně nařízla Tylerovy tkáň, aby se dostala do průdušnice. Antony pocítil, jak se tlak krve zmenšil, jelikož se vyhrnula z nové rány.
Patricie sáhla pro lékárničku do své taktické vesty, ta však taky chyběla. Požádala Antonyho. Volnou rukou prohledal své kapsy, ve spěchu si ji ale pravděpodobně nepřibalil. Oslovil jednoho z vojáků, aby mu dal svou. Když ji dostala Patricie, vybalila dlouhou hadičku a strčila ji Tylerovy do připravené rány a několikrát profoukla. Pak se konečně dostal pořádný příděl vzduchu do jeho plic.
Antony vyndal prst z rány a zacpal ji obvazem z lékárničky. Obinadlem ho pevně zaškrtil. Mohl to udělat, protože Tyler dýchal trubicí a ne krkem.
- „Plukovníku. Ztratil hodně krve. Musíme jít.“
Antony přikývl a vzal Tylera. Patricii hodil vysílačku.
- „Musíme se dostat čtyři patra nahoru, k východu, kde nás mohou zachytit senzory Dia. Až se budeme blížit, zkoušejte, jestli už jsme v kontaktu.“
Celá skupina se dala opět do pohybu. Vojáci na jejím konci bez problémů odráželi výpady Edraňanů, Antony se však bál dalších zbloudilých kulek. Jeden z vojáků dostal zásah do ruky, na podobné místo jako Antony, dalšímu srazila helmu. Ani jedno zranění jim však nezabránilo v postupu. Pomocí speleologického radaru, který měl původně sloužit při těžbě, odhalovali tajné chodby a včas je prozkoumaly. Během pár minut byli u místa, kde se tunely potkávaly s dírou, vyhloubenou Diem.
Patricie už chvíli zkoušela, jestli se nedostali z rádiového stínu podzemního komplexu.
Antony postupoval stále dále, už myslel, že bude muset skočit, když se mu na chvíli zatmělo a on se objevil na palubě Dia.
- „Doktora! Doktora!“
Patricie se objevila krátce po nich. Tylera už kvapně odváželi na nosítkách, stejně tak Antony byl v péči lékařů. Další medici spěchali k ní. Zběžně ji prohlédli. Byla v relativním pořádku.
Mířil k ní Generál Erskine.
- „Majore, co se tam dole proboha stalo?“
Patricie těžce oddechovala a špatně se jí mluvilo. Přesto začala líčit události několika posledních hodin.
- „Krátce potom co jsme vlezli do toho bunkru, nás přepadli pomocí těch holozdí. Unesli doktora Smithe a odřízli nás od zbytku jednotky. Já a doktor Zelenka,…“ při vyslovení jeho jména se zarazila. „Já a doktor Zelenka jsme se je snažili pronásledovat a osvobodit doktora Smítne, ale padli jsme taky do zajetí. To už byl doktor nějakou dobu vyslýchán a mučen. A ten chlap, ten bastard, on, on zabil Radka. Doktor Zelenka je mrtvý, pane,“ musela při těchto slovech potlačovat pláč Patricie.
- „Panebože. Jak se to stalo?“
- „Nechtěli jsme mu říci nic o nás.“
- „Aspoň že o nás nic nevědí…“
- „Ne, pane. Bohužel vědí. Vědí o Zemi.“
- „No tato informace jim snad nebude užitečná.“
- „Vy mě nechápete, pane. My jim o Zemi neřekli. Oni o ní vědí. Smith mě oslovil hodností a oni… už se museli s nějakým majorem setkat. Nějací jejich vůdci jim prý o Zemi hodně vyprávěli.“
- „Ale jak?! Snad nám to poví některý z našich vězňů.“
- „Máme vězně?“
- „Ano, při ústupu během toho přepadení zajal plukovník Burns dva vojáky. Doufám, že podobné štěstí měla i skupina co se vydala na vaši záchranu. Ale teď si běžte trošku odpočinout…“ S těmito slovy ji Generál opustil.
Vyhledal plukovníka Burnse a chtěl po něm zhodnocení mise.
- „Pane, pět mužů jsme ztratili během přepadení, jeden pak zemřel při záchranné akci. Dvanáct lidí lehce zraněno, dva, doktor Smith a poručík Yakura těžce. Zajali jsme dva vojáky, dva vědce a jednoho technika.“
- „Těch šest mrtvých. Jsme si jisti?“
Jsme si jisti? Plukovník přesně věděl, co tato otázka znamená. Informace nemůžou spadnout do nepřátelských rukou. Proto pokud někdo podlehne zdánlivě jednoduchému zranění, pro jistotu ho někdo ještě střelí do srdce nebo hlavy. Toto mezi vojáky nepopulární nařízení je ještě pozůstatek z dob Luciánské krize. Plukovník Burns ho dnes musel provést dvakrát.
- „Ano jsme…“
Antony opět seděl na nemocničním lůžku a čekal na výsledky rentgenu. Doktor konečně přišel.
- „Vypadá to, plukovníku, že vám kulka do těla vnikla zezadu pod vaše rameno, odrazila se od kosti a vylétla na vnitřní straně paže neznámo kam.“
- „Já vím, kam letěla…“ utrousil potichu Antony se zrakem upřeným do podlahy. Doktor si na nose poposunul brýle.
- „Opravdu?“
- „Roztrhla doktoru Smithovi krk…“
Doktor mlčel.
- „Jak je na tom? Jak je na tom Tyler?“
- „Je stále na sále. Ztratil spoustu krve a utrpěl masivní zranění hrtanu, ale nebojte, určitě to bude dobré,“ pokusil se doktor o povzbudivý úsměv.
Antony dál koukal do podlahy.
- „Ale zpět k vám. Budete brát pravidelně tyto antibiotika, abychom předešli infekci, a tu ruku samozřejmě nesmíte namáhat, aby to nedopadlo jako s vaší hlavou.“ Tyler si během mise povolil čerstvé stehy na hlavě a doktor ho musel znovu zašít.
Když odcházel, potkal na chodbě Generála.
- „Plukovníku Fischere. Jeden ze zajatců souhlasil, že bude mluvit. Chcete si ho taky poslechnout?“
- „Samozřejmě.“
Zajatý mladík, ne starší dvaceti let byl jediný zajatý technik. Byl vystrašený a roztěkaný. Za informace požadoval jen slušné zacházení. Generál se začal vyptávat.
- „Vy si tedy říkáte Edraňané, ano?“
- „Ano, Edraňané.“
- „Jste v téhle galaxii sami?“
- „Ano, pokud vím. Tedy teď už ne, když jste tu vy.“
- „A vy jste nás očekávali?“
- „Ne…“
- „Nelži! Proč jste tedy měli základnu vybavenou obranými děly, když jste tu sami?“
- „My neměli žádná děla na obranu.“
- „Nekecej! Čím jste tedy sestřelili naši loď?“
- „To… to byly energetické kapacitátory. Baterie. Nechali jsme je vybít vaším směrem.“
- „A ty stíhačky?“
- „To byl náš úkol. Vyvíjet a vyrábět stíhačky. K tomu tato základna sloužila.“
- „A proč jste vyráběli bojové stíhačky, když jste neměli žádného nepřítele?“
- „To nevím, vůdci to tak chtěli.“
- „Odkud víte o Zemi?“
- „O Zemi? O té jsem nikdy neslyšel.“
- „Opravdu? A jak jste se ocitli v téhle galaxii?“
- „Podle vyprávění a podle toho co se učí ve škole, se někdy přibližně před dvěma sty lety naši předci probudili na palubách celkem devíti lodí, z nichž každá nesla kolem padesáti tisíc lidí. Nikdo si nepamatoval na předchozí život. Každý však měl přiřazenou činnost, kterou pravděpodobně vykonával již předtím. Tak utvořili civilizaci na několika planetách a plnili příkazy, které nám zanechali Vůdci. Každých pět let se pak jedna loď vracela zpět k Vůdcům, s několika vyvolenými na palubě. Brzo však lodě došli a museli jsme stavět nové pro naši práci, a aby odletěli zpět za Vůdci.“
- „Takže Vůdci s vámi nepřiletěli?“
- „Ne ti přiletěli nedávno. Tedy,… ještě před tím než jsem se narodil, ale relativně nedávno.“
- „A kdo jsou ti Vůdci?“
- „No můžu vám povědět řeč, kterou měli k lidem po probuzení. Ten záznam se vysílá pravidelně v našich médiích a každé malé dítě ho zná zpaměti.“
- „Do toho…“
Mladý technik zavřel oči a zpaměti začal odříkávat text.
- „Vítejte do nového světa. Pravděpodobně jste zmateni, ale nebojte, brzy si vytvoříte nový život v novém světě. Kdo jste? Jste Edraňané. Hrdý a silný národ a naši bratři. Byli jste vybráni z mnoha, protože věříme, že právě vy se nejlépe hodíte na role objevitelů nových světů a poslů míru do těchto neznámých končin.
Vaše jméno, profesi a úkoly najdete napsané v knize vedle vaší kóje. Pod naším vedením budete vzkvétat. Ale pamatujte: Pracujte jako my. Pracujte svědomitě, pracujte s rozvahou. Pracujte trpělivě a klidně. Pracujte jako my, jako Ascheni…“