Stargate Defence - Poslední část 6 dílu vydána. (19.1.)

Coldvel: Děkuju. Jop, Mariňáci.
Posedlík: I tobě velmi děkuji, Posedlíku.
Ronnie124: Jsem rád, že se ti to líbí. Další díl bude příští týden v pondělí.
Narutho88: I tobě velmi děkuji. O řádek výše máš odpověď.

My marinaky nemame tak nemuze mit cesky meno ten marinak

Jak sis mohl všimnout, tak už máme.

[Marks]

Šikulka, pěkný díl

Třeba jsou to mariňáci, kteří pochází z česka, ale studovali v usa

kasparova655365: I tobě děkuji.

Jak psal Coldvel mi češi mariňáky nemáme ani námořnictvo aby byli jako u britů spojení v jednu složku tak kdo to kurva byl byli to češi ale v tom připadě by byli lepší paragáni nebo členové 601.SKSS.Jinak díl se mi líbil až na tu část s mariňáky jinak by mě zajímalo co se děje na té planetě.

deadalos: Jak už jsem psal, teď už mariňáky máme, protože jsem to napsal. Ale ne, už to nechám tak, nebudu to měnit, jelikož jsem si to zvykl psát a nechce si mi to přepisovat. Ale děkuji za ujasnění. A mimochodem, tobě taky děkuji.

No já spíše děkuju tobě já jen napsal pochyvulu a to že mě štvou mariňáci ale stim se smiřim,to ty si naspal tak pěnej díl.

Takže, zdravím milí čtenáři, další díl měl přijít až zítra, ale nevím, jestli bych to stihl, takže jsem se rozhodl, že ho vydám dnes. :) Korekci provedl Jakop a jsem mu za to hrozně vděčný. :) A teď bez dalších okolků.. Tu je díl. :)

Datum: Třicátý první Leden 2010.
Místo: Česká Republika, přísně utajovaná základna pro výzkum mimozemské technologie. Nemocniční budova.

Do nemocniční budovy vstupuje generál letectva spojených států amerických, Hank Landry, který se přiletěl podívat na vetřelce, jenž se nepozorovaně dostal do přísně střeženého a utajovaného zařízení v České Republice. Když otevřel dveře, kterými se dostal do budovy, hned naproti sobě zahlédl člověka, který to tu všechno má na povel. Byl jím plukovník vzdušných sil Adam Kříž.

„Ale, ale kdo se to k nám uráčil přijít?“ ušklíbl se Kříž, který znal Hanka už dlouho, a byli dobří přátelé

„Sám nejlíp víš, že mi to povinnosti neumožnili dřív. Víš vůbec kolik tun papíru musím vyplnit a podepsat?“ ohradil se Hank, který se k němu blížil.
Během deseti minut osobnějšího hovoru se vrátili k pracovnímu. Přešli k pokoji 308, kde byl člověk, kvůli kterému sem Hank dorazil.

„Proč je tak zvláštní?“ optal se Hank, který o něm věděl jen to, že do tohoto zařízení vnikl bez povšimnutí, a když byl odhalen, byla na něj vyslána skupinka tří nejlepších vojáků, které bez problému zvládl, skolil jej až výstřel ze zat'n'ktelu.

„Uvidíš sám,“ pousmál se Kříž a otevřel mu dveře, a když Hank vstoupil do místnosti určené pro zraněné zajatce, kteří se nějakým způsobem dostali do zařízení, tak nevěřil svým vlastním očím. Měl představu, že to bude nějaký speciálně vyškolený špion, ale to co uviděl ho více, než překvapilo. Před ním na lůžku ležel svázaný kluk, který mohl mít nanejvýš tak sedmnáct let.

„Jak se jmenuješ, kluku?“ optal se jej a přešel k židli postavené vedle jeho lůžka a hned se posadil.

„Asi by nemělo smysl vám lhát, že?“ pronesl kluk.

„To by nemělo, ale stejně všechno, co mi řekneš, si ověřím,“ odpověděl Landry.

Kluk si povzdechl a odpověděl mu na otázku.

„Jmenuji se Klíč, David Klíč.“

„Kolik ti vlastně je?“ položil další otázku Landry.

„Dnes mi je přesně sedmnáct let,“ oznámil David.

„Tak Davide, teď mi pověz, jak ses dostal do tohoto zařízení a proč jsi sem
vůbec šel,“ ptal se dál Landry, který se zájmem poslouchal jeho odpovědi.

„No, šel jsem sem, protože předevčírem večer, jsem si šel zaběhat a uviděl jsem za kopcem nějaký záblesk, tak jsem si řekl, že to další den večer půjdu prozkoumat,“ odpověděl na jednu otázku, zhluboka se nadechl a pokračoval, „šel jsem sem se strýcem, který odrovnal strážní skupinu vojáků na obcházce v lese. Poté s pomocí uspávacích šipek uspal dva strážné u plotu, abych mohl s jeho pomocí přelézt. Jakmile se přesvědčil, že jsem bezpečně uvnitř, tak se vrátil domů, já jsem se mezitím dostal na vrchol kopce, abych se rozhlédl. Vím, že si asi říkáte, proč mě tu nechal samotného, ale zná mě a ví, že se o sebe dokážu postarat. Byla tam pod křovím taková mezera, abych tam zalezl a nikdo mě neviděl. Ze svého místa jsem měl tuhle základnu jako na dlani. Odhalila mě až skupinka vojáků, která o mě doslova zakopla. Věděl jsem, že se nesmím nechat chytit. Utíkal jsem a snažil se dostat pryč, jenže to už mě dohnala ta skupinka třech vojáků, dva jsem odrovnal, ale potom jeden z nich vytáhl nějakou zbraň a střelil mě. Od toho okamžiku si nic nepamatuju,“ dokončil příběh David.

„Kde je tvůj strýc?“ optal se jej Landry, který ho chtěl nechat okamžitě najít, zadržet a přivést sem.

„To vám nemohu říci,“ odvětil David.

„Tak, jak myslíš, my si ho najdeme sami,“ pronesl Landry a měl se na odchod, když byl uprostřed místnosti, prohodil směrem k Davidovi, „vrátíš se zpět do normálního života, ale budeš muset podepsat smlouvu o mlčenlivosti o téhle základně, jinak dostaneš celou svou rodinu do potíží. To samé bude muset podepsat strýc, až ho najdeme.“

„Sledoval jsem to tu docela dlouho, na to, abych rozpoznal, že tu jsou mimozemské letouny a technologie, chci se o tom všem dozvědět více… A prosím, nehledejte jej, už tak má dost problémů,“ pronesl smutně David.

„To ale nemůžeš, zapomeň, že si tu něco viděl a nech to plavat,“ zvýšil svůj hlas Landry.

„Něco vám řeknu, něco, co o mě ví málokdo, možná jenom jeden člověk,“ pronesl David a dal se do vypravování, když skončil, tak Landrymu ho bylo strašně líto, ale nemohl ho nechat se dostat do programu hvězdná brána.

„Je mi tě líto, ale nemůžu tě nechat zasvětit do tohohle, nedělej to těžší než to je,“ odpověděl Landry.

„Prosím, pane, ukážu vám, že na to všechno mám, že to zvládnu!“ téměř vykřikl David.

„Ach, tak dobře, poletíš se mnou do Ameriky, kde tě nejprve přezkoušíme, a když to zvládneš, tak půjdeš na téměř roční výcvik a pokud zvládneš i toto, tak budeš zasvěcen do tohohle všeho. Tvému strýci, bude poslán dopis, ve kterém bude vysvětleno, kde se budeš nacházet, samozřejmě, že to bude lež, ale bude aspoň bez obav,“ dořekl Landry, který přešel zpět k židli, posadil se a zeptal se na detail, jenž ho zajímal od samého začátku, „kde ses tohle všechno naučil?“

„Od strýce, ten v mém věku utekl z republiky do Ameriky. Chvíli se potloukal, jak se dalo. Po roce ho oslovil v práci muž a nabídl mu, že mu změní život. Strýc nejdříve odmítl, ale když mu řekl, že by mohl pomoct boji proti sovětům, tak nakonec souhlasil. Jak se ukázalo, byl od CIA a strýce nějaký čas sledovali. Strýc uměl rusky, byl mladý a nikdo ho tak nemohl podezírat, že je agent. V CIA podstoupil výcvik zaměřený na boj, šifrovaní a další věci a zapojil se do Studené války. Po jejím skončení se vrátil domů do vlasti, aby žil v klidu a na svou minulost zapomněl. Změnil si jméno, aby ho nikdo z nepřátel ani kolegů nenašel a já vás poprosím, abyste ho nevyhledával, má toho hodně za sebou. Nechci, aby měl kvůli mně problémy. Vychoval mě po smrti rodičů už od doby, kdy jsem byl dítě. Už v dětství mě u mě objevil schopnosti, které by měl mít dobrý agent a tak mě roky formou her či sportování učil, vše co se naučil u CIA,“ osvětlil David, jímž si vysloužil šokované pohledy obou důstojníků.

Datum: Dvacátý osmý Únor 2011.

„Dobrý den, generále,“ pozdravil David Landryho, který se vracel z jídelny do své kanceláře v SGC.

„Ale, Davide. Určitě už víš o tom, že jsi přiřazen do další skupiny, která se přemístí zítra na Atlantidu, že?“ optal se jej nejistě Landry.

„Ano pane, vím. A chtěl jsem vám poděkovat, že jste nade mnou tehdy nezlomil hůl. Jsem vám nesmírně vděčný,“ pronesl David.

„Není zač, teď se běž připravit a odpočinout si, zítra bude pro tebe asi náročný den,“ řekl Landry a pokynul mu, ať jde.

David jenom přikývl a odběhl do své ubikace, kde si zabalil všechny věci, co ještě neměl, potom se šel najíst do kantýny. Po cestě potkal Samanthu Carterovou, která nesla těžkou krabici, tak k ní ihned přiskočil a tu krabici ji vzal.
„Tak kam to bude, slečno?“ zeptal se s úsměvem David.

„Děkuji, ale já bych to zvládla, do mojí pracovny, prosím,“ odpověděla Samantha.

„O tom nepochybuji, já jen, že slečny by neměly nosit nic těžkého,“ odvětil David a znovu usmál se na ni. Ta mu úsměv okamžitě oplatila a už ho vedla k sobě do pracovny, kde ji David krabici položil na stůl a ještě se ji zeptal.
„Nepotřebujete pomoci s vybalením, madam?“

„Ne ne, to zvládnu, děkuji…“ zahleděla se na uniformu Davida, kde se snažila přečíst jméno.

„David, jmenuji se David Klíč,“ pronesl David.

„Ach, ano David, děkuji ti,“ odpověděla Samantha.
David se měl už na odchodu, když uslyšel.

„Ale víš co, když už jsi tu, nepomohl bys mi to poskládat, ve dvou to půjde líp,“ řekla Samantha zavolala na Davida. Ten jen přikývl a už jí pomáhal se stavbou stroje.

Když byli asi v půlce, tak to Samantha nedokázala vydržet a zeptala se jej.
„Kolik, že ti vůbec je?“

„Třicátého prvního ledna mi bylo osmnáct,“ odpověděl s úsměvem David.

„A jak ses vůbec dostal do programu?“ ptala se dál Samantha.

David ji tedy ve zkratce řekl, jak se dostal do programu a pobaveně sledoval Samanthu, která nevěděla, co na to říct.

„Páni,“ řekla nejistě Samantha. „a kam Tě vlastně posílají?“ zeptala se jej Sam.

„Na Atlantis,“ prohodil David.

„Na Atlantis? Páni… No, už to skoro budeme mít sestavené, děkuji, Davide. Teď už tu asi nic nebudu potřebovat, tak ještě jednou díky,“ řekla Sam a usmála se na odcházejícího Davida, který ji mezi dveřmi ještě zamával a odešel se konečně najíst do kantýny.

Další den dopoledne.

„Davide, ještě než odejdeš, přeju ti hodně štěstí a dávej na sebe pozor, nechci posílat dopis tvému strýci, že si byl zabit v boji,“ řekl Landry, který Davida zastavil u sebe v kanceláři, kde mu ještě předával pár věcí, které má předat Woolseymu.

„Nebojte, pane, budu na sebe dávat pozor a budu vám posílat pohledy, dobře?“ řekl s úsměvem David, poté kývl na Landryho a rozběhl se do místnosti s bránou, kde se zadávala adresa Atlantidy.

„Máme stabilní červí díru,“ oznámil Walter.

„Máte zelenou, dávejte na sebe pozor a pozdravte od nás všechny na Atlantis,“ pronesl Landry a kývnul na Davida, který mu zasalutoval a jako poslední prošel branou, která se následně za ním uzavřela.

Na Atlantidě je už na schodech čekal Woolsey společně s Johnem, Rodneym, Zelenkou a Teylou. Woolsey s Johnem je přivítal malým proslovem, který si chtě nechtě museli udělat. Po tom, co se všichni rozcházeli do svých ubikací, tak se David rozběhl po schodech do kontrolní místnosti, kde zastihl Woolseyho společně s Johnem, jak se baví o tom, že se chce John proletět kolem planety v jumperu, ale nemá s kým a samotnému se mu nechce, tak si chtěl vzít sebou Zelenku, jenže toho teď potřeboval Woolsey.

„Dobrý den pane Woolsey, tady jsou nějaké věci, co posílá generál Landry,“ pronesl David, který stál za nimi. Woolsey se otočil a chtěl poděkovat a vzít si to, ale úplně na to zapomněl, když před sebou uviděl kluka, který mohl mít maximálně tak osmnáct.

„Ehm, kolik ti je kluku?“ optal se jej Woolsey, když si od něj převzal batoh plný spisů a nějaké té „medicíny.“

„Osmnáct pane!“ odpověděl David.

„To už nám sem posílají děti?“ skoro až naštvaně pronesl John.

„Ne, ale podle slov generála Landryho, jsem výjimečný,“ odvětil David a pohlédl na Johna, který tomu ani náhodou nevěřil.

„Běž se ubytovat a děkuju za ty věci,“ řekl Woolsey.

„Nemáte zač, jo a pane Woolsey, mohl bych letět já?“ optal se jej David.

„Kam letět?“ zeptal se nechápavý Woolsey.

„No s plukovníkem Sheppardem jumperem kolem planety,“ vysvětlil David.

„Stejně nemá s kým jiným letět, takže můžeš, teda pokud tě tady John vezme,“ pronesl Woolsey a ušklíbl se na Johna.

„Tak dobře, počkám tě u jumperu dva,“ pronesl ne zrovna šťastný John.
„Dobře, jsem tam hned, pane,“ zasalutoval David a místo toho, aby se vrátil a seběhl schody, přeskočil zábradlí, dopadl na nohy a udělal kotoul v před, čímž zabránil zranění, sebral svoje věci a okamžitě se rozběhl do své ubikace. John společně se všemi, co to viděli, se jen nevěřícně koukali.

Uběhlo pět minut a David už stál v hangáru pro jumpery a rozhlížel se kolem sebe. Vyrušil ho až John, který na něj zakřičel.
„Můžeme, nebo se bojíš?“ a ušklíbl se.

„To určitě ne,“ odvětil David a doběhl k Johnovi, kde následně nastoupili do jumperu.
Když se usadili do křesel, tak se David na něj podíval a zeptal se jej.
„Pane, myslíte si, že nemám na to, abych tu byl?“

KONEC DRUHÉ ČÁSTI

vynikající díl

Dobrý, ale na tak dobře hlídanou základnu by neměl šanci se dostat, i když u nás

Posedlík: Jsem rád, že se díl líbil.
Coldvel: I tobě díky.
- No, podle mě, určitě ta šance byla víc než 50%, jelikož byl s člověkem, který tohle provozoval několik let. Špionáže .. atd. A když jej cvičil už od raného věku.. Myslím, že by se tam dostal úplně v pohodě.

Kdyby nekdo cvicil spiona u nas, tak to kontrarozvedka zjisti

No coldvel má pravdu a taky Caldveli když tě někdo cvičí u sebe doma tak jak by to zjistili a taky malej detial narazli by nejspíš na lidi které by brali ze 601.SKSS pochybuju že by je brali od jinud a to je speociální jedntoka rozvědky a myslim že by jednoho kluka zvládl jedine znich.

Akorát tady se jedná o tom, že ti vojáci jej podcenili, taky před nimi stál teprve 17 letý kluk, který vypadal na 16. Jeho strýc jej učil techniky, které se on sám učil a praktikoval v řádu desítkách let. Takže velkou roli hrálo to, že jej podcenili, takže měl několik výhod, které vedly k tomu, že dva poslal rovnou k zemi a třetímu způsoboval problémy, takže musel použít zbraň, která jej skolila.