Stargate Universe - pokračování seriálu

s nějakou inspirací s bsg to plantat nechcu to by se myslim nehodilo
na nějaké vykreslení postav moc asi nemám, ale snažím se prostě držet toho, co bylo v těch prvních dvou řadách dané a nastíněné prostě že se tam třeba řeší vztahy či minulost postav, tak tam něco takového taky občas prdnu každopádně vím, že sgu moc příznivců sg v lásce nemá, tak počítám s tím, že to píšu pro pár lidí, a to stačí

hlavně po dokončení S04 bych měl v plánu ještě tak zhruba trojdíl ve stylu SG - 1 (zmínka o tom bude v S03E20), který by měl zakončit samotnou dějovou linku sgu. V seriálu se dovíme, jak dopadne mise Destiny, ale příběh některých postav by se měl uzavřít až v tom trojdílu... takže to je tak spojler, asi, že?

Konečne som sa dostal k prečítaniu poslednej (zatiaľ) časti a oplatilo sa.
Pekné pokračovanie a aj naďalej parádne napísané.

Takže tu máme poslední díl třetí série takže by mohla nastat nějaká mezera mezi sériemi, že? Takže další díl bude až za tři, slovy tři týdny takže vydržte a v mezičase můžete diskutovat

STARGATE UNIVERSE: S 03/E 20

...ale velký skok pro lidstvo.

Motto:
“Vesmír... no co, tam jsou jen planety, plyny... co já vím... no co by tam mělo být... hmota a ty plyny...”
(B. Ž., 2013)

Soumrak. Rovná plošina, silnice bez jakýchkoli vozidel či jiných strojů, s překvapivě pevným, ale pro chodidla příjemně měkkým, tmavě modrým povrchem. Obé strany této jakési silnice, vedoucí z nedohledna, jsou lemovány podivnými budovami, dole v záři zapadajícího slunce zářícími všemi barvami a čím dál vzhůru pohasínající, až v několik desítek metrů vzdálených vrcholcích barva budov splývá s tmavnoucí oblohou. Pravidelné tvary staveb přerušuje jen jejich zaoblené dělení do bloků a opakující se horizontální, nepříliš z fasády vystupující římsy trojúhelného průřezu. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve stěnách byla nějaká okna či dveře nebo jiné otvory. Kovově lesklý povrch nedovoluje ani v nejmenším nahlédnout do nitra budov.
Tu se daleko před pozorovatelem vynořily dvě postavy. Musely nějakým způsobem vyjít z celistvé stěny staveb po levici. Neforemné tvary postav přicházejí rychlým krokem blíž, téměř utíkají, ale poněkud těžkopádně, jako by jim rychlejší běh ztěžovalo něco, v čemž jsou oblečeny. Ano, blyští se již lesklé hledí přileb. A lze už rozpoznat neforemné obrysy rukavic, návleků na nohou i na rukou, kryt hrudi, těžké, zcela jistě magnetické boty. Obě osoby jsou oblečeny ve skafandrech. Poznáváme je, jsou to staré antické skafandry z Destiny.
Vypadá to, že mají hodně naspěch. Jedna z osob je o několik kroků napřed. Vidíme již, že v pravé ruce drží zbraň, podobající se zakňaktelu. Druhou rukou ztěžka mává na svého kolegu, jenž drží v ruce šedý kufřík.
Nyní vidíme jen jejich záda a to, jak se od nás vzdalují ulicí, na jejímž nedalekém konci stojí v nástupní rampu zabudován temný, nehybný, asi šest metrů v průměru široký kruh. Hvězdná brána. Postavy ve skafandrech přišly k bráně, ten se zbraní v ruce se otočil čelem k cestě, po níž přišli a vypadá to, že hlídá. Druhý popošel k levému boku nástupní rampy, otevřel kontrolní vstup do krystalového panelu brány, vytáhl odtud kabel. Rozevřel kufřík, takže lze spatřit, že uvnitř má nějaký podivný typ laptopu a propojuje tento s kabelem. Chvilku něco kutí, tu zámky brány dvakrát krátce zablikaly a brána se rozvrněla zvláštním tónem. Muž s kufříkem odpojil kabel, vůbec se nerozpakoval kontrolní otvor pod bránou uzavřít, jen zaklapl kufřík, pokynul hlavou svému soudruhu a oba se opět rychle vydali zpět, odkud přišli.
Přistoupili k levé ze stran ulice. Jedna z osob se dotkla dlaní jemné prohlubně v jinak nepřerušené fasádě. Rozevřel se před nimi vchod do rozlehlé dvorany, lemované pavlačemi, schodišti, terasami. Konstrukce stěn v interiéru je totožná jako venku. Vprostřed dvorany, na nízké terase, ohraničené zábradlíčkem a přístupné šikovnou rampou, je v podlaze vyznačen osmiúhelník. Obě osoby vystoupaly na rampu a vkročily doprostřed geometrického znamení. O vteřinu později prostor rozzářil načervenalý transportní paprsek.

Záběr z ptačí perspektivy. Kroužíme nad městem, nad dlouhou ulicí. Za kopci v pozadí zapadá slunce, stíny se slévají se šerem. Na konci ulice stojí hvězdná brána, jejíž dlouhý oválný stín je vržen zpět do ulice. Brána však nemá svou tmavou bravu. Její těleso je rozpálené do ruda. Ale jen na pár okamžiků. Následně bránu a celé její širé okolí zaplavily plameny z mohutné exploze. Tlaková vlna ničí to, co samotný výbuch nezasáhl, kácí stromy v okolí nyní již kdysi města a rozpaluje atmosféru.

Opět vidíme ony dvě postavy v antických skafandrech. Transportní paprsek je přenesl na nám neznámé zařízení, do nějaké místnosti. Sledujeme jednu z postav, tu ozbrojenou. Odchází chodbou a cestou si sundává helmu. Pokud bysme se této osobě podívali nyní do obličeje, poznali bychom v ní doktora Morrisona.
Doktor Morisson prochází, ještě navlečen do skafandru, dlouhou chodbou. Tato vykazuje znaky antické architektury, poněkud modernější, než stavba Destiny. Prošel několika odbočkama, kolem jednoho kontrolního uzlu, u nějž se pohybovalo několik lidí. Neznáme z nich ani jednoho, alespoň to tak vypadá. Morisson nastoupil do výtahu a posléze přešel další chodbou a vstoupil do jakéhosi řídícího centra. Zastavil se ve dveřích a praví:
“Plukovníku. Akce vykonána.”
Muž, sedící v křesle v čele místnosti, otočen doposud zády k příchozímu, otočil se. Je to David Teleford.
“V pořádku, doktore. A co Eli? Chystá už vir pro další bránu?”
“Ano, plukovníku, hned jak jsme se vrátili, šel na tom pracovat!”
“Dobře, doktore, dejte si pauzu. Za dvě hodiny vás tu chci mít zpět!”
“Rush už přiletí?”
“Ano.”

Když Teleford mluvil o příletu doktora Rushe, nemyslel návrat záchranné výpravy plukovníka Younga. Od událostí, vylíčených na konci minulého dílu, uplynul téměř jeden měsíc. Destiny celou tu dobu parkuje na mořské hladině v zálivu a je opravována a modernizována Ajichary, podobně jako o něco dříve Spés. Eli má za úkol zneškodnit ještě poslední dvě hvězdné brány.
Ajicharové shromáždili svou průzkumnou flotilu blízko centra galaxie společně ještě se třemi posledními antickými secími loděmi. Doktor Rush je na speciální misi. Ajicharové se přiznali k jedné věci. V okrajové části galaxie blízko jedné z důlních kolonií, kotví v sousedství velkého asteroidu nepoškozená loď mimozemšťanů ze sousední galaxie, Ursinů. Posádka je dlouhá desetiletí v hibernaci. Před lety Ursinové z tohoto vědeckého plavidla začali spolupracovat na Ajicharijském projektu generované červí díry. Když však byl projekt odložen, uložili se ke spánku do svých hibernačních komůrek. Rush, letící raketoplánem ze Speí a doprovázen další Ajicharijskou lodí, má za úkol Ursinskou loď přivést ke Speí, aby pak mohla doplnit flotilu, jenž se vydá již zanedlouho skrze červí díru do neznámých částí nekonečného univerza.

Co se však stalo před měsícem.

“Rychle, poručík Scott potřebuje lékaře!” křičí plukovník Young na přihlížejícího majora Smitha, když raketoplán se zachráněnou výpravou z tajemné ostrovní planety zakotvil na Speí. Doktor Carson Beckett má pohotovost.
Tělo poručíka Scotta je v kritickém stavu. Kousnutí neznámým hmyzem v laboratoři na ostrově mění Mattovu DNA. Za dobu, strávenou na ostrově, se po fyzické stránce změnil téměř k nepoznání. O duševní stránce se nedá momentálně říct nic určitého, jisté jen je, že víc jak čtrnáct dnů poručík nekomunikoval s okolím a posledních pět dní se jeho tělesné funkce téměř zastavily. Nepřijímal ani tekutiny, ani potravu, dýchání se u něj zpomalilo na minimum, na pouhé a necelé tři nádechy a výdechy za minutu, srdce tepe rychlostí dva údery za minutu. Tak jako tělo nic nepřijímalo, tak ani nic nevylučovalo. Tělesná teplota klesla na průměrných dvacet stupňů Celsia, přičemž nepravidelně kolísala zhruba od patnácti stupňů po třiadvacet.
Nejvíce doznala změn poručíkova hlava. Z klingonského výrazu se proměnila v hlavu Draculy z kultovního němého filmu Nosferatu (dohledejte si to ). Klouby na rukou i nohou naběhly do téměř dvojnásobné velikosti, přičemž svalovina na končetinách oproti kloubům ubyla na polovinu. Hruď se vyklenula do ostrého břitu. Záda a hýždě porostla nějaká šupinatá pevná kožená pokrývka.
“Bože, kdo mu to udělal?” zděsil se na palubní ošetřovně Speí doktor Beckett.
“Dokážete s tím něco udělat, doktore?” ptá se Young.
“Copak jsem kouzelník? Nebo se ptáte jen aby řeč nestála?” kousavě odvětil Beckett.
“Doktore?”
“Já vůbec nechápu, jak ten člověk může ještě žít! Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal, a to jsem v galaxii Pegasus viděl spoustu jiných věcí!”
“Tak s tím něco udělejte!” nedá to Youngovi.
“Plukovníku, myslím, že bysme to měli předat Ajicharům. Jejich medicína, možnosti a zařízení jsou na mnohem vyšší úrovni. Vždyť sotva chápeme, k čemu co v této laboratoři vůbec slouží.” vmísil se do debaty přítomný Cooper.
“Natolik jim věříte? Nezapomeňte, že to je rasa, která vyhladila, třeba nevědomky, kdoví kolik civilizovaných galaxií!” namítl Young.
“Hele, plukovníku, my tu se stavem poručíka nic nesvedeme. Pokud to chcete tak nechat být a nic nezkusit, prosím. Je to váš muž. Ale nezapomeňte, že ta laboratoř, kde se mu to stalo, je ajicharijská. Takže logicky předpokládám, že by mohli vědět, co se mu to stalo.” řekl Cooper.
Plukovník Young se zamyslel. Pak se obrátil na Becketta, který měří právě Scottovy životní funkce.
“Beckette, co si myslíte vy?”
“Co si myslím? To samé co tady doktor Cooper, plukovníku.”
“Hm, dobře. Dejte o tom vědět těm vašim ušatým chobotnatcům.” rozhodl se Young.

Chloe Armstrongová, jejíž bříško se již pěkně zakulacuje, se to o svém milém dověděla od poručíka Jamesové. Chloe nejdřív nevěří svým uším, a pak se prudce rozeběhla ze své provizorní kajuty na Speí do chodby, že jako poběží na ošetřovnu. Poručice Jamesová měla co dělat, aby ji zachytila a alespoň v rámci možností uklidnila.
“Ne, Chloe, teď za ním nemůžeš!”
“Musím! On mě potřebuje!” nechce se nechat Chloe.
“Převezli ho dolů na planetu. Jedině ti emzáci ho dokáží zachránit! Ale neboj, Beckett je s ním. A plukovník Young také.” uklidňuje ji Jamesová.

Ajicharové byli se Scottovým stavem srozuměni. Jen Young se tváří stále poněkud nedůvěřivě. Transportní raketoplán přistál a jeho posádka byla uvítána několika mimozemšťany. Převezou je do jejich zdravotnického zařízení.
“Jak se s nimi dorozumíváte?” ptá se Majora Smitha, který letěl dolů na planetu s nimi. Odpovědí bylo Youngovi to, že jeden z Ajicharů k němu přistoupil a připevnil mu k límečku nějaké malé zařízení. Pak něco prohodil ve své hatmatilce. Jenže Young tomu rozuměl!
“Vítám vás zde, muži.”
“Plukovníku, to je nějaký univerzální překladač, naši lidé se na to už dívali, ale vůbec tomu zařízení nerozumí.” povídá tiše major. “Možná by bylo dobré, kdybyste jim něco řekl, pane.”
Young je zmaten, neví, co tak rychle povědět. Nakonec se však překonal.
“Čest, mládenci!”

Operace probíhá. Lidé byli postaveni nad sál do výšky patra, do prosklené místnosti, vybavené několika monitory. Poručík Scott leží dole v sále na lůžku, obklopen spoustou zařízení, přístrojů a počítačů. Je pod narkózou.
“Doktore, vy jste s nimi mluvil, co s ním chtějí dělat?” vyptává se Young Becketta.
“Jo, něco se mi snažili vysvětlit, ale většinu z toho jsem nepochopil. Ty překladače si moc nerozumí s lékařskými odbornými termíny.” odpověděl na to Carson.
“Co to tam dělají? Vidím dobře?” ptá se po chvíli Young doktora.
“Stříhají mu vlasy. Holí mu hlavu.”
Opravdu. Jeden z ajicharijských lékařů sjíždí nějakým holícím strojkem hlavu poručíka Scotta, ležícího dole v sále bezvládně na operačním lůžku.
“Proč?” ptá se znova Young.
“Ne, to snad ne kvůli tomu, co si myslím!” téměř vykřikl Beckett.
“Co se děje, doktore?” vyjádřil své obavy plukovník.
“Snad mu nechtějí otevřít lebku?” zděsil se lékař Beckett, když spatřil, kterak jeden z mimozemšťanů vzal do ruky nějaký přístroj, připojený hadičkou k jednomu ze zařízení okolo. Ajicharij obkroužil Mattovu holou hlavu kolem dokola po jejím obvodu a přístroj zanechal za sebou na bledé kůži rudou tenkou stopu. K hlavě poručíka přistoupil další z lékařů a speciálním přístrojem, podobajícím se misce s tenkými ručkami, zakončenými ostrými háčky, zachytil za kůži temeno Scottovy lebky. Pak opatrně počal nástroj od jeho hlavy oddalovat, přičemž svrchní část lebky zůstala za něj přichycena. Z okýnka, za nímž v upřímném zděšení jsou vidět sinalé obličeje pozemšťanů, se naskýtá přenádherný výhled na obnaženou šedou kůru mozkovou, zabalenou do mozkových plen, centrální to nervový orgán nebohého poručíka Scotta. Doktor Beckett se vzpamatoval první a zběsile, avšak zcela zbytečně se bušením do vchodových dveří od kukaně snaží někoho zavolat.
Operace však pokračuje. Trvala přes dva dny. Další tři týdny má prý trvat poručíkova rekonvalescence v ajicharijském zdravotnickém zařízení. Pro doktora Becketta naprosto nemožný termín, s ohledem na to, co se s poručíkem během operace stalo. Už po několika hodinách prvního dne jeho operování byl Carson laskavě Ajicharijskými lékaři připuštěn k databázi záznamů z probíhajícího zákroku. Beckett tomu moc nerozuměl, grafy a spousta informací v cizím jazyku neznámým písmem pro něj byla nesrozumitelná, ale z rozmluvy s mimozemskými lékaři vyrozuměl toto.
Tělo poručíka Scotta je během operace v podstatě mrtvé. Po dokončení zákroku bude opět nastartováno. Jeho napadená tělní tkáň, zvláště kostní a svalová, bude vyspravena a vystužena speciálním gelem, vstřikovaným do těla. Virus z hmyzu, jenž Matta pokousal, napadl jeho DNA a začal ji měnit. Postiženy jsou také tedy jeho vnitřní orgány, které budou dílem nahrazeny, dílem opraveny pomocí biomechanických implantátů. Taktéž mu bude odstraněn mozek a nahrazen výkonným počítačem, plně nahrazujícím lidskou paměť a řídící funkce mozku. Toto ponese i velkou výhodu ve formě vložené znalosti Ajicharijské technologie, porozumění jejich jazyku a kompletní znalosti jejich výzkumů o vesmíru. Tyto informace však nebudou pro Scotta jen tak běžně přístupné. Na palubu Destiny do jedné z laboratoří, bude instalováno zařízení, pomocí něhož bude mít Scott přístup k materiálům, uloženým v jeho novém syntetickém mozku.

Uplynul měsíc od poručíkovy operace. Doktor Rush se vrátil ze své mise a za raketoplánem přilétl i ursinský křižník.
Rush společně s Jeremy Franklinem a Chloe, jejíž bříško se kulatí čím dál víc, prochází záznamy o rekonstrukci jejich Destiny. Ajicharové si na té práci dávají záležet. Co jej však nejen zarazilo, ale i překvapilo, bylo to, že energetické schopnosti lodi byly navráceny nejen do původních maximálních hodnot, ale dalece je i převyšují. Byly totiž kompletně vyměněny energetické kapacitátory a zásobníky energie, včetně energetických vedení. Jen sběrače, které z této soustavy Destiny byly nejzachovalejší, prošly jen nutnou údržbou a pročištěním. Víc nebylo třeba. Rush si vzal Chloe bokem:
“Dostaneš úkol, Chloe. Potřebuju ale, aby jsi o tom zatím někomu neříkala. Nikomu, rozumíš?”
“O co jde?”
“Nechám tě tady na můstku. Potřebuju, abys mi vypočítala přesnou potřebu energie na déle trvající otevření hvězdné brány odtud z této galaxie na Zemi.”
“Přemýšlela jsem o tom.” poznamenala Chloe.
“Myslím, že se budeme moci po rekonstrukci lodě konečně bezpečně spojit se Zemí. Ale než se to rozkřikne mezi posádkou a civilisty, budu to muset probrat ještě s plukovníkem.”
“OK, doktore. Jdu na to.” usmála se Chloe a usedla do velitelského křesla.

Doktor Rush po návratu kontrolního týmu na palubu Speí navštívil okamžitě Plukovníka Younga v jeho dočasné ubikaci.
“Víte to jistě, Rushi?” ptá se nevěřícně plukovník.
“Mé výsledky jsou stejné jako propočty, které vyhotovila Chloe. Její jsou teda přesnější. Ano, budeme moct otevřít stabilní červí díru na Zemi, plukovníku!” vysvětluje Rush.
“Hm, Rushi, nu dobrá, botky si kvůli tomu nerozkousám... ale proč se vlastně divím, že mi to vůbec říkáte?”
“Plukovníku. Přišel jsem za vámi, abych se hlavně ujistil, co si o tom myslíte vy.” nenechal se rozhodit doktor.
“Už jsme si to jednou řekli, Rushi. Věřím tomu antickému projektu, věřím v tuto misi. Stojím za váma a se mnou všechen vojenský personál. Nemějte obavy. Naopak civilisté a vědci, na ty si už budete muset dát pozor vy, doktore...”
“Ta spousta civilistů, většina by nám tu jen překážela, těm se budu snažit odchod vnutit, ale obávám se o Franklina, Brodyho...”
“To bude vaše starost, doktore.”
“Myslím, že Lisa Parková zůstane. Už jen kvůli seržantu Greerovi.” nadhodil Rush.
“Nedělejte unáhlené závěry.”
“Plukovníku, musíte také vědět, že jelikož nevíme, kam nás červí díra zavede, nevíme, zda odtamtud bude možné spojení se Zemí jak bránou, tak komunikačními kameny. Obé může být mimo dosah.”
“Dobře, jsem s tím srozuměn.”

Plukovník Young ihned po odchodu doktora Rushe z jeho kajuty zde na Speí se vypravil navštívit Varra. Považuje jej spíš za člena vojenského personálu, než za civilistu.
“Plukovníku.” praví Varro, “Zůstanu zde. Mám dojem, že jsme si už na sebe zvykli. Tohle je práce, kterou chci dělat, plukovníku.”
“Dobře, Varro. Kdybyste chtěl zůstat trvale na palubě Speí mezi svými, stačí říct.”
“Plukovníku, zůstanu s vámi na Destiny. A TJ mou pomoc na ošetřovně taky potřebuje.” odpověděl Varro.

Ajicharové mezitím shromažďují svou flotilu. Tu tvoří dva druhy velkých lodí. Mateřské lodi dronů, které jsou na rozdíl od automatických verzí, řízeny minimální, ale plně dostačující osmičlennou posádkou. Jejich hlavní výzbrojí jsou palubní paprskové kanóny a desítky automatických stíhaček - dronů. Těchto mateřských lodí dronů (MLD)se na misi skrze červí díru vydá dvacet. Doprovázet je bude šestice rozměrnějších verzí mateřských lodí, chráněných každá dvěma těžce obrněnými a ozbrojenými křižníky. Tyto mateřské lodi jsou plny vědeckých laboratoří, vědců a útočných pozemních jednotek.
Ajicharové také přivezli na místo shromáždění tři poslední antické secí lodi, které zadrželi ve své galaxii. K této flotile se počítá loď Ursinů, Speí a Destiny.
Celkem tedy čtyřicet dva lodí obsahuje tato monstrózní flotila, která se během několika dnů vydá na cestu do středu galaxie a odtud skrze superčerví díru někam do neznámých a nepředpokládatelných končin vesmíru.

Destiny byla opravena a vzlétla z hladiny moře nahoru na oběžnou dráhu, kde zakotvila vedle Speí. Posádka Destiny se vrátila na svou loď. Zde vše září novotou, podobně jako kdysi zázrakem se navrátivší raketoplán s posádkou, zanechanou na Edenu.
Rush už má jasno, kdo s civilistů, mezi něž se počítá i vědecká posádka lodi, zůstane, a kdo se vrátí domů, na Zem. Může to být klišé, nebo naopak překvapivé, ale všichni, v které tajně doufal, že zůstanou, také zůstali. Jeremy Franklin, Adam Brody, Lisa Parková, Chloe Armstrongová, i Eli, který si však vymínil, že skrze červí díru bude cestovat na Speí. Také Rita Paulová (nedostudovaná psycholožka) zůstává, samozřejmě kvůli vojínu Stevu Beckerovi. Doktor Brody řekl Rushovi, že zůstane proto, že to dluží kamarádu Volkerovi. Franklin se nevyjádřil, ale myslel při tom na to, co opatruje v laboratoři na přídi lodě.
Lisa a Chloe zůstávají kvůli svým mužům, Ronaldovi a Mattovi. I když Chloe je velmi nešťastná ze stavu, v jakém je její miláček. Poručík je stále upoután na lůžku, ale nic negativního z té operace na něm vidět není. Vesele komunikuje s okolím. Doktor Beckett se mu ještě ani náznakem neopovážil přiblížit skutečnost, čím musel během operace projít a co se s ním během ní stalo. Neřekl to nikomu. Ví to jen on a plukovník Young. Na palubě Speí zůstává taktéž geolog doktor Morrison.

Nastal den, kdy civilisté, kteří se chtějí vrátit na Zem, projdou hvězdnou bránou. Stojí připraveni, včetně svých skromných příručních zavazadel, v sále před hvězdnou branou. Na schodišti proti nim se s nimi loučí svou řečí Rush i Young. Pod schody postávají i zbylí členové posádky.
“Musím vám poděkovat, dámy a pánové.” hovoří Young. “Byli jste velmi stateční a také odhodlaní, plnili jste každý podle svých možností úkoly, které vám tato naše mise nadělila. Mise, na kterou jsme nedobrovolně, ale s odhodláním přistoupili. Bez spolupráce všech z vás i nás bysme tu nyní nejspíš nestáli. Ještě jednou vám děkuji. A nezapomeňte, situace na Zemi, co se týče Stargate Command, už není taková, jakou jste ji znali. Buďte s tím srozuměni. Děkuji vám a přej vám šťastnou cestu domů.” zakončil se slzou v oku plukovník svou rozlučkovou řeč. I z publika se tu a tam ozvalo potlačované vzlyknutí. Dojetí vládne sálem.
Nyní je řada na doktoru Rushovi, aby pronesl svoji část proslovu.
“Přátelé, myslím, že vše důležité řekl už tady plukovník. Takže vám jen poděkuji za spolupráci a za to, že jste to se mnou vydrželi až dosud. Děkuji vám, přátelé.”
Jediný, kdo se neloučil, byl Eli. Vůbec se nepřišel na ten dojemný okamžik podívat. Zůstal na Spei. Vybírá zde totiž potřebný materiál ze zásob antiků, který bude převezen na Destiny, včetně tří dalších skafandrů.
Desátnice Barnesová zadala adresu. Spojení funguje. Bylo totiž již předem vyzkoušeno a na Zemi příchod části posádky z Destiny ohlášen. Doktor Woolsey se vším souhlasil.
Celý kruh brány se otáčí, jednotlivé zámky se rozsvěcují. Poslední zámek zapadl, světlo nad bránou se rozzářilo a brána se aktivovala. Ještě jednou bylo ověřeno rádiem spojení se Zemí a a první z civilistů, opouštějících Destiny, se vydal na cestu. Během několika minut se nástupní prostor před bránou vyprázdnil. Z vysílačky, kterou drží plukovník Young v ruce, se ozval hlas Woolseyho:
“Přeji tam všem na obou lodích šťastnou cestu. A sbohem!”
“Děkujeme, Woolsey.” odpověděl Young.
“Ještě nezavěšujte, plukovníku. Někdo vám tu chce ještě něco říct.”
Ve sluchátku rádia trochu zapraskalo a pak se ozval povědomý hlas.
“Taky jsem vám přišel popřát k té cestě. A ať jim tam nakopete prdel a nám zachráníte vesmír, tak jako jsem to dělal celou dobu já!”
Byl to hlas generála Jacka O’Neilla. Young i Rush, i okolo stojící vojáci se usmáli. Young odpověděl:
“Je dobré vás slyšet i na takovou vzdálenost, pane.”
“Já vás taky rád slyším, plukovníku. A teď už leťte, tohle meziměsto je docela asi drahé, ne?”

Ještě téhož dne se pomocí raketoplánu ze Speí na Destiny přepravil dva SG týmy se spoustou pozemské výzbroje a zásob. Další zásoby na Destiny nalodili Ajicharové. Teď už nic nebrání tomu, aby se celá flotila vydala na cestu do centra této galaxie, kde již pracují Ajicharijské stanice a týmy na zprovoznění a aktivování superčerví díry.

Flotila přilétla na dosah asi tří světelných let středu deaktivované černé díry v centru galaxie. Kolem celého prostoru, ve vodorovné ploše, jsou rozesety satelitní transstanice, které mají usměrnit zbytkovou, ale stále silnou energii, která tu zůstala po onom masivním gravitačním objektu. Kolem stanic krouží dvě obří, nákladně sestrojené kružnice, každá navzájem v protisměru. Jejich průměr dosahuje až šesti světelných let.
Toto zařízení má tedy jakýmsi, pro pozemšťany zcela nepochopitelným a neznámým způsobem vygenerovat a otevřít umělou superčerví díru. V minulosti se to Ajicharům už povedlo, uvidíme tedy, zda budou úspěšní i nyní. Velkou nevýhodou ovšem je, že spuštění tak masivního časoprostorového objektu vyvolává na náhodných místech náhodné náhodně dlouho trvající trhliny v času a prostoru a různé jiné prostorové deformace a anomálie.
Transstanice zahájily svou činnost. Dle Ajicharů může absorbování energie trvat i několik hodin. Lidské posádky obou antických lodí, Destiny a Speí, využívají tohoto času k posledním přípravám na tak závažný krok v jejich cestě, v cestě celého lidstva.
Uplynulo oněch avizovaných několik hodin. Nic se stále nedělo. Až tu v jednom bodu černé prázdnoty před nimi se zablýsklo a toto zablýsknutí v mžiku přerostlo v obří vír prostoročasu z právě vygenerované a otevřené umělé červí díry. Během vteřiny se vír ustálil a mezi jednotlivými transstanicemi zařízení, kroužícího kolem zbytků černé díry ve vzdálenosti několika světelných let se rozprostřela vodorovná hladina červí díry.
Nikdo ovšem neví, jak dlouho se ji podaří udržet otevřenou. Můžou to být dny, ale stejně i jen pouhé minuty. Proto velitelská loď Ajicharijů dala povel k vstupu lodí flotily do díry v předem určeném pořadí. Nejprve tak činí postupně lodě ajicharijské, posléze secí lodě a Speí. Za ní vstoupila do hladiny superčerví díry loď Ursinů a těsně v závěsu za ní i Destiny. Škoda že jen nikdo těsně před vstupem do díry nezkontroloval energetické stopy všech dvaačtyřiceti lodí. Napočítal by o jednu stopu víc.

Divák, sledující tuto úchvatnou podívanou, by viděl rozzářené jasné světlo, proudící všude kolem, nitro superčerví díry. Samotný proud atomů přenášené hmoty z dematerializovaných lodí a jejich posádek. Věděl by také, že cesta dírou trvala mnoho hodin. Mnoho hodin tedy musela zůstat červí díra na obou stranách otevřena. Ajicharové své zařízení zkonstruovali dobře a stejně dobře provedli i výpočty. Jejich plán se podařil.
Nyní jsou na cestě společně s dalšími třemi rasami (opravdu dalšími třemi? - Pozemšťané, Luciáni, Ursini) někam do neznámých končin vesmíru, někam tam, odkud kdysi vyrazilo reziduální záření, nesoucí poselství prvotní inteligence, která stvořila náš vesmír a skrze paprsky, vzniklé nedlouho, jen několik set tisíc let po velkém třesku, nám poslala svůj podpis. Podpis Boha?

no co dodat?
uz aby tu byl dil 4x05
sem to nevydrzel cekat o velikonocich a kouknul jsem na ringforum
jsem rad ze jsi prekonal prekazky(ztratainspirace,lenostci jine) a pokracujes
uz aby tu byli nove dily

Dobrá časť a pekne popísaná aj červia diera a všetko okolo toho. Pekné.
Tak šup šup s pokračovaním.

tak když se všichni kouknou na ringforum, tak to tu opravdu možu dávat pak od toho pátého dílu

Hmmm a kdy to bude
uz aby to bylo

vynikající

jak kdy to bude? no za tři týdny začne další řada 10. června tohoto roku

co dodat k take zprave

Taky se těším

takže na navnadění jen malý seznam názvů dílů

Toto je spoiler!!!:

epizoda 1 - Sen o Modré planetě epizoda 2 - Hřbitov epizoda 3 - Mrazivý život epizoda 4 - Temné světy epizoda 5 - První rasa epizoda 6 - Smrt epizoda 7 - (název je ve výrobě ) epizoda 8 - Podkova nosí štěstí epizoda 9 - Noc a svítání epizoda 10 - Modrá planeta, part I. epizoda 11 - Modrá planeta, part II. epizoda 12 - Štvanice epizoda 13 - Falešní bohové epizoda 14 - (název je ve hvězdách) epizoda 15 - Peklo epizoda 18 - Nejvyšší Stroj epizoda 19 - Stvořitelé, part I. epizoda 20 - Stvořitelé, part II. (epizody 16 a 17 nemám ještě přesně rozvržené)

další spoilery

Toto je spoiler!!!:

v 6 a 11 díle zemřou dvě z hlavních postav. v 15 díle se posádka Speí a Destiny dopustí globální genocidy

kdo přežije závěr seriálu? kdo se vrátí na Zemi?

To je pouze na vuli autora koho necha prezit a koho sejme. Nazvy jsou v poho, uz aby bylo teho 10teho cervna. Je tu nuda

takže jelikož zitra nebudu na netu, tak je tu slibovaný začátek další řady už dnes

STARGATE UNIVERSE S04E01


Sen o modré planetě

Před devětačtyřicetii lety na předměstí Glasgow, blízko dětských jeslí na hřišti. Maminka činí malému klučíkovi, který se motal mezi holčičkama na písečku.
“Nikolášku! To se nedělá, čurat holčičkám na bábovičky!!! A nešahej do toho, to je bakané!!!” a pleskla malé, tříleté dítě ne příliš silně za ucho.
Dítě se rozbrečelo. Maminka, nasupena, táhne dítě za ruku domů, v druhé ruce vlečíc tašku s nákupem. Klučina se rozvřískal, až se po něm a jeho mamince ostatní na hřišti ohlíželi. Vyšli ven z oplocené části zahrady jeslí na ulici. Synáček vříská víc a víc, asi se mu nelíbí, že jej matka táhne pryč z místa, kde se tak dobře bavil. Ale všechno má svůj konec, i pláč malého Nikoláška za chvíli ustal.

Je léto roku 1969. Rostoucí, už osmiletý Nicholas se kouká na televizi. Je dusno, na Skotsko až příliš horké počasí. Američané přistáli na Mesící. Program Apolla konečně brutálně předstihl sovětský vesmírný projekt. Nicholas hledí na černobílou obrazovku televize s otevřenou pusou, ani nedutá. Maminka sedí vedle pohovky v ušatém křesle.
“Mami, já budu kosmonautem!” pronesl Nicholas.
“A Nikýšku, tím popelářem už nechceš být?”
“Ne! Já budu kosmonautem, mami!”
Večer přišla paní Rushové návštěva, její přítelkyně, spolužačka, blonďatá Rose Beckettová, i se svým miminem, Carsonem, který se jí narodil letos v lednu. Probírali vše, od úspěchu Američanů přes trable s dětmi až po nové recepty na udržení štíhlé linie. Také se domlouvaly na hlídání dětí jejich kamarádkou Francis Grandetovou. Chtějí si totiž příští týden zajít vyhodit z kopýtka na koncert místní psychedelické rockové skupiny Status Quo.

O rok později se paní Beckettová, nyní již vdova, přestěhovala se se synem do Edinburghu, za zaměstnáním. Manžel, se kterým se prakticky od narození dítěte nestýkala, zemřel na leukémii. S Rose si psala dopisy, jednou se i navštívili, ale časem jejich vztah vychladl a omezil se na pozdrav k Vánocům.

Uplynulo třináct let. Nicholas Rush studuje na Oxfordu matematiku. Bydlí ve studentském bytě společně se spolužákem Steevem Condereiem. Ten studuje matematiku kombinovaně s fyzikou, je v druhém ročníku.
Je vlahá květnová noc. Nicholase však trápí noční můra. A ne poprvé. Už po několikáté se mu zdá ten samý, hrůzný sen, z něhož se probouzí s křikem a celý zpocený až do poslední nitě spodků.
Ve snu prochází krásnou zahradou, až ze stínu stromů vstoupí do sluneční záře. A v tom okamžiku se vše změní. Ocitá se v uzavřeném prostoru bez stěn, bez podlahy, bez stropu. Prostora je strašidelně temná, ale přitom celá rozzářená divným světlem. Někde v rohu vzhůru je vidět dení světlo a obloha. Je to jediná cesta odtud. Ale když se pokusí k tomu východu dostat, začnou mu nohy klouzat po imaginárním ledu a spadat stále níž, někam do ledu. A když, celý zoufalý, chce se mermomocí dostat vzhůru, začne se otvorem v rohu vrchní scény sypat něco černého, hrudkovitého, špinavého a prašného. Jakoby uhlí. Není kam uhnout, není kam se schovat před padajícími spoustami černé hmoty. Nemůže se nadechnout.
A v tom se sen mění. Černé spousty mizí, zůstává jen světlo a klid. A kolem Nicholase se rozprostře nebeská záře a v ní se objeví dlouhé postavy, kráčející pomalým krokem k němu a vztahující k němu ruce. A to je pro něj to nejhrůznější. A v ty chvíle se s křikem vždy probouzí.
Jeho spolubydlící je s těmito občasnými, nepravidelnými stavy srozumněn. Zvykl si. Nemíní bydlení měnit, neboť Rushe zná z Glasgow, ještě ze střední. Nejsou stejný ročník, ale díky tomu, že bydleli blízko sebe, stýkali se. Nyní si již ze stavů svého spolubydlícího dělá srandu.
“Nicholasi, zase se ti zdálo o Glorii?” dobírá si ráno svého kolegy Steeve.
“Ale di do prdele vole, vždyť víš, co se mi zdává.” odpálkoval jej Nicholas.
“Jo, vím..zase to samé? Tak s tím něco dělej. Jdi k psychiatrovi...” radí mu v dobrém Steeve.
“Ale nikam nejdu, na to kašlu.” mávl rukou Rush a zalil si vřící vodou kafe.

O několik měsíců později.
Student Rush dnes zvládl důležitou zkoušku z praktické matematiky. Oslavuje ji se svou přítelkyní Glorií, kterou potkal na univerzitě, ve vinárně Grand Blue Rose. Koupil ji kytici, ze samé radosti, že se mu ona zkouška povedla. Dobře totiž ví, že v tomto učivu moc dobrý není. Glorie mu také udělala radost. Koupila si nové krajkové bílé kalhotky. Niki spí totiž dnes u ní. Glorie bydlí v malé garsonce blízko univerzity, společně s mourovatou starou kočkou a občas také s kamarádkou Maggie. Ta má dnes ale noční, tak je určitě rušit nebude. Rush se už těší, až si společně vlezou s Glorií pod peřinu a on bude moci z jejího hebkého těla stáhnout ty nové, ještě neprané a neušpiněné kalhotky. A pak... ani nechce domyslet... spěchal by ještě víc
Kde se vzala, tu se vzala, přisedla si k nim nějaká blondýnka. Kratší vlasy, vzadu trošku rozcuchané a projeté vlasovým gelem. Pěkná postava. Milý úsměv.
“Můžu si přisednout?” zeptala se.
“No, myslím, že tu místo nemáme.”
“Ale máte, doktore Rushi.” pravila ta blonďatá dáma.
“Jak jste mi to řekla? Nejsem ještě doktor.”
“Ale jste. Jste.”
“Myslím, že jste se zapomněla představit, slečno...” vmísila se do debaty Glorie.
“Samantha. Sam Carterová.” představila se ona dívka, ne víc jak pětadvacetiletá.
“Hm...neznám vás.” na to Rush. I Glorie zakroutila havou.
“Já vím, ale už je čas, doktore. Už je čas. Pojďte.” řekla ta dívka, Carterová.
“Prosím?” vyvalil oči Rush. Jednání se ujala Glorie.
“Myslím, že bude nejlepší, když odtud půjdete, vážená dámo.”
“Myslím, že ne.”
“Myslím, že byste měla vypadnout. Zavolám vrchního.” varuje ji Glorie. Rush si usilovně snaží vzpomenout, jestli a jak tu ženu někdy viděl.
“Tak dobře. Ale, doktore, čekám vás venku. Milá slečno, mějte jej ráda, bude s vámi až do vaší smrti.” pravila ona tajemná blondýna a opustila jejich stůl, u něhož bylo asi minutu hrobové ticho.
“Nicholasi, teď mi něco budeš muset vysvětlit.” rozrazila tichou atmosféru Glorie.

Uplynulo šest let. Doktor Rush, učící na matematické fakultě. A včera měl malý karamból. Srazil se na parkovišti před školou s nějakým černým vozidlem s černými skly. Žádné velké ťuknutí. Jen to odnesl nárazník a pravé zadní světlo. Vystoupil ze svého vozidla, aby v klidu nehodu omluvil a domluvil se s osádkou druhého vozidla na vyrovnání.
Z černého auta vystoupil starší muž v cizí uniformě. Později Rush zjistil, že to byla uniforma amerického letectva. Ze dvířek spolujezdce vystoupil mohutný černoch v hnědé kožené bundě a s černou pletenou čepicí přes čelo. Postavil se vedle auta a založil ruky za záda. Na Rushe hleděl se záludným úsměvem a zarytě mlčel jako dřevo. Ne však ten druhý, uniformovaný.
“Tak co je s váma, doktore? Jak dlouho vás máme nahánět? Příště vás smetu na křižovatce!”
“Prosím?”
“Copak nevíte, že zítra odlétáte? Destiny startuje!”
“Já... já tu nehodu vyrovnám, domluvíme se... soused je opravář karoserií, může se vám na to hned te´d podívat..zaplatím to...”
“Vy mi ale nerozumíte, Rushi.”
“No asi vám tey nerozumím, pane.”
Ozvalo se skřípění brzd. Pak tupý náraz. Doktor Rush letěl několik metrů vzduchem, prudce nadhozen šíleně jedoucím automobilem. Muž v uniformě se rozběhl za ním s křikem:
“Rushi! Rushi! Proberte se!”

“Rushi!” křičí hlas a prolíná se to s doktorovým probouzejícím se vědomím.
“Rushi!!! Rushi!!! Slyšíte? Probuďte se!!!” něčí ruka cloumá s jeho bezmocným tělem.
“Rushi! No tak!”
Otevřel oko. Pak druhé. Zamrkal, zamžoural. Nějaká rozmazaná postava v černém oblečení s ním třepe. Asi se nad ním sklání, takže on, Nicholas, musí ležet na podlaze. Ale kde? Kde to je? A kdo to je, ta osoba nad ním, která jej drží za paži a křičí do obličeje jeho jméno?
“Rushi, vzpamatujte se! Nejste tu v tom sám a to vás ještě potřebujeme! Vstávejte a spolupracujte, to je rozkaz!”
“Cože? Proč? Kdo? Já jsem tady? Co?” je zmaten doktor Rush.
“Rushi, jste na palubě antické lodi Destiny. Já jsem plukovník Young! No tak, vzpamatujte se!”
Obrysy obličeje, prskajícího mu do tváře se vyjasňují. A s tímto vyjasňováním se zjasňuje i Rushovo zakalené vědomí. Ano, je na palubě lodi Destiny a ano, poslední co si pamatuje je to, že vstouili společně s celou flotilou antických, ajicharijských a jedné ursinské lodě do super červí díry v centru ajicharijské galaxie. Co se to děje, sakra?
“Co se stalo, plukovníku? Co se mi stalo?”
“Byl jste v bezvědomí. Stejně jako i my ostatní. Někteří se probudili dřív, vás tu křísím už dobrou čtvrthodinu.” pravil Everett Young.
“Jak dlouho jsme byli mimo?”
“Nevím, tamhle Brody je rád, že sedí. Zkontrolujte to sám.”
“Jestli vstanu.”
“A můžete? Jste v pořádku?”
“Vynasnažím se, plukovníku.”
Doktor Rush se těžce a na několikráte vzdvihl z podlahy a odklopýtal se k velitelskému křeslu, do nějž zhurta usedl. Zběžně zkontroloval systémy lodi. Od okamžiku vstupu Destiny a zbylých lodí flotily do super červí díry až do teď uplynulo více jak osm hodin. Za tu dobu si nic nepamatuje.
“Plukovníku, pokud cesta červí dírou trvala sedm až osm hodin, nepočítaje do ní probouzení posádky, tak to jsme pěkně daleko.” seznamuje Younga se situací Rush.
“Jak daleko? Kde jsme?” ptá se plukovník.
“Já nevím. Můžeme být kdekoliv ve vesmíru. Můžeme být dokonce v Mléčné dráze. Nebo naopak někde na druhé straně vesmíru. Ve srovnání s cestou z Icara na Destiny tehdy to bylo jako plivnout do kaluže. Za osm hodin jsme museli červí dírou urazit takovou vzdálenost, na jejíž vypočítání počítač Destiny vůbec nebude stačit.”
“Dobře, Rushi. Dejte se do práce a informujte mě, co se děje. Jdu obhlídnout loď. A hlavně mě zajímá, kde je zbytek flotily. Venku nic nevidím.”
“To vám můžu říct ihned, plukovníku. Jsme tady sami.”
Young, ačkoliv byl na odchodu a už kladl nohu na druhý schod, se prudce otočil.
“Rushi? Co? Co se stalo?”
“Jsme tu sami. Na senzorech není ani známky po antických či ajicharijských lodích.”
Ozval se doktor Brody: “Já oto tu mám taky tak. Nikde nikdo.”
“Porucha senzorů?” ptá se nejistě Young, opírajíc se o velitelské křeslo.
“Možná že jsou senzory zaslepeny nějakým zářením, vzniklým při výstupu z červí díry.” spekuluje Brody.
“Ne. To určitě ne. Senzory jsou v pořádku. Ukazují mi tu vše kolem, stojíme na okraji nějaké hvězdné soustavy a zachytáváme stopy hvězdné brány, vysazené na jedné z vnitřních planet soustavy...na druhé planetě od hvězdy.”
“Takže aspoň nějaké pozitivum. Alespoň víme, že secí lodě sem přiletěly a vysadily brány.”
Youngovi se očividně o malý stupínek vylepšila chmurná nálada. Vydal se na obhlídku lodi. Jeho první kroky vedou na ošetřovnu. Tam právě Varro ukládá TJ na lehátko. Nalezl ji prý na podlaze, po té, co se probral z mrákot, s naraženou hlavou a rozitým nosem. TJ je už také vzhůru, ale motá se jí hlava. Otřes mozku. Cestu zde tráví i poručík Scott. Po té šílené operaci se sice již cítí zcela v pořádku a žádá návrat do služby, Young jej však chce mít tu ještě na pozorování.
Za hodinu byla loď už v pořádku. Poručice Jamesová seskládala SG tým, který se brzy vydá na průzkum planety s nově vysazenou bránou. Destiny letí podsvětelnou rychlostí do centra sluneční soustavy. Loď se nachází na okraji nepravidelné galaxie. Narozdíl od pozemšťanům známých nepravidelných galaxií, které všechny jsou zákonitě jen drobnými vesmírnými útvary oproti galaxiím spirálním, je tato doslova a do písmene neskutečným obrem a teoretickém poloměru překračujícím až čtyřicetkrát poloměr Mléčné dráhy. A taky se chová zcela jinak, než známé nepravidelné galaxie. Otáčí se kolem určitého bodu na opačné straně galaktické soustavy, proti směru hodinových ručiček.
Destiny zaznamenala celkem pravidelnou soustavu vysazených hvězdných bran ve svém dosahu. Po zmíněné hodině však Rush, stále sedící ve velitelském křesle, zaregistroval ještě něco. Nouzový signál, očividně antického původu, vycházející z přibližně stejného místa jako stopa hvězdné brány na druhé planetě od hvězdy této soustavy. A podle kódování je to záchranný signál, pocházející ze stíhače ze Speí!!!
Tým Jamesové je připraven v místnosti s bránou. Krom Vanessy je zde ještě seržant Greer a další dva muži z nových dvou SG týmů ze Speí, desátník Joe “Crieg” Holmes a vojín Charles Wolovski. Brána na planetě je v dosahu. Červí díra byla otevřena. KINo vysláno na cestu. A za chvíli již odvisílalo zjištěné údaje. Planeta je pro člověka příhodná, jen v okolí tamní brány není nic, co by připomínalo rostlinstvo či civilizaci. Jen samé balvany a skály a prach. A několik desítek metrů od brány nouzově přistátá antická bojová stíhačka ze Speí a u ní jedna stojící postava, zpola se za ní schovávající.
Plukovník Young vydal rozkaz týmu k průchodu branou. Tým vstoupil na planetu a jeho členy ovanul zatuchlý, větrný a studený vzduch. Vítr do jejich obličejů vháněl hutný mrtvolný hnilobný, sklepní puch a jemné kapičky řídké mlhy. Potemnělá obloha je zvířena cáry temně hnědých mračen, mezi nimiž prosvítá oranžové světlo, v pásech spadající na zem. Sešli z nástupní rampy a jejich nohy se lehce boří do hnědo červeného prachu a jemného štěrku. Opodál brány se válí několik velkých temně rudých balvanů. Mezi prachem a štěrkem tu a tam místy vyrážejí zeleno oranžové pětilisté rostlinky, bídně se plazící mezi kamínky. Od obzoru po obzor není vidět ani náznak nějakého kopcovitého terénu, ani nějakého vyvynutějšího rostlinstva, stromů.
Asi sto, možná trochu víc metrů od hvězdné brány, mezi balvany, leží na bok převrácený bojový letoun. Už z dálky lze poznat, že je to dvoumístná stíhačka z antické lodi Speí. Jamesová přidala do kroku a společně s ní i zbytek týmu. Asi budou potřebovat Tamaru, ale ta leží s otřesem mozku na ošetřovně.
Přiběhli k havarovanému stroji. Je na první pohled jasné, že už asi nepoletí. Přeražené křídlo a čelo letounu rozdrceno o kameny. V prachu vedle otevřené kabiny sedí žena v černé kožené kombinéze. Seržant Greer k ní přiklekl. Ta žena žije, jak hned zjistil, když jej chytila za zápěstí a ukázala za sebe do kabiny.
“Tam. Mě nechejte na pokoji, jsem v pořádku.”
Jamesová ji od vidění zná ze Speí, ale nemůže si vybavit její jméno. Žena tu její němou otázku vycítila, a zatímco Greer nahlíží do kabiny, praví jí:
“Já jsem Mailla Nergen, lékařka luciánského týmu.”
“Eli!” vzkřikl Greer.
V pomačkané kabině na druhém sedadle spatřil schoulenou postavu v červeném triku. Nehýbala se, z hlavy kolem ucha ji stékal schnoucí pramínek krve. Byl to opravdu Eli Wallace.
Seržant Greer s desátníkem Holmesem jej vytáhli z kabiny a položili na zem. Mailla poklekla vedle jeho bezvládného těla a zkusila mu tep. Žije. Jen se pořádně praštil do hlavy.
“Co se stalo, Maillo?” ptá se luciánky Jamesová.
“Teď na to není čas, dostaňme Eliho nejprve na Destiny.”
“Vy chcete s náma na Destiny?” ptá se Greer.
“A co jako, vy mě tu necháte zhnít či co? Copak mě nevěříte? Tři roky jsme se potkávali na Speí!”
“Nevěřím žádnému Luciánovi!”
“Seržante, uklidněte se! Vemte s vojínem Eliho a zmizme z této hnilobné planety pryč!” rozkazuje poručice Jamesová. Vrátili se na Destiny. Uvítat je přišel zvědavý Young, ale přílišná zvědavost jej přešla, když ho ovanul těžký hnilobný puch, jímž za těch dvacet minut pobytu na planetě načichlo oblečení členů týmu.

Eli byl přenesen na ošetřovnu a nejprve se o něj staral Varro. Mailla Nergen byla na koberečku u plukovníka Younga.
“Slečno Nergenová, co se tam stalo? Kde je Speí?” ptá se Young, chodíc s rukami za zády po své kanceláři.
“Speí není, plukovníku. Vystoupili jsme z červí díry jen s jedním ajicharijským křižníkem a hned jsme byli napadeni několika neznámýma loděma. Nebyla šance na to, abychom přežili. Ztráceli jsme atmosféru, venku jsme měli několik stíhaček. Eli byl blízko ošetřovny, utekli jsme do hangáru a zachránili se v tom letounu.”
“Hutrl hutrl!” dělá pod rašící strniště Young.
“Prosím, plukovníku?”
“Ale to nic, vyprávějte dál!”
“Ta bitva se odehrála blízko té planety. Zachytili jsme bránu a nouzově přistíli v její blízkosti.”
Young nic neříká, ale myslí si svoje. Jaká bitva? Nikde žádné známky bitvy, trosky lodí nebo podobně nezaznamenali! Ale i přes to, že Maille moc nevěří, posílá ji na ošteřovnu. Eli potřebuje odbornou péči. Když je TJ mimo a Varro toto nezvládne...

Podle palubního času to bylo navečer, když poručice Jamesová navštívila doktora Rushe v jeho kajutě, kde odpočíval po náročném zprovozňování a kontrolování palubních systémů.
“Můžu na chviličku?” ptá se Vanessa ve dveřích.
“Ale jistě, poručíku, pojďte dál.” řekl unaveně Rush. Jamesová za sebou zavřela dveře.
“Nevím, jak bych to měla správně říct, zvlášť vám...ale...myslím, že bude lepší, když se to dozvíte dřív než plukovník.” rozhovořila se Jamesová.
“Svěřte se, poručíku. Co se děje?” ponouká ji doktor.
“Jsem těhotná.”
“Hm.. a já s tím co?” diví se Rush.
“No myslím že hodně, doktore. Mám to s vámi!” uzemnila jej Vanessa.

Tou dobou už plukovník Young mohl mluvit s Eliem, který se probral z mrákot a byl komunikativní. Plukovník si přisunul židélku k jeho lůžku a posadil se.
“Dlouho jsme se neviděli, co?” vybafl mírně na Eliho.
“No to jo, plukovníku.” odpověděl Eli.
“Ta luciánská doktorka mně už řekla, co se stalo. Že Speí už není.”
“Vyděli jsme, jak explodovala a vzala s sebou i ajicharijský křižník a jednu nepřítelskou loď.”
“Co to bylo za lodě?”
“Nevím, nikdy před tím jsme se s nimi nepotkali. Ale měli strašnou sílu.”
“Nevím, jestli jí můžu věřit, Eli. Řekni mi to.”
“Co?”
“Stalo se to opravdu tak?”
“Jo!”
“Eli, prosím, pravdu!”
“Vy nám nevěříte, plukovníku?”
“Jak mám věřit té luciánce, když nevím, jestli mám věřit tobě?!?”