Tak tedy,první povídka tohoto tématu.
-por. Jane Weeslyová-
-des. George Wald-
-voj. Charlie Clark-
-des. Homer Rogger-
SGA: Wraiths revenge
Díl 1. Mise
Atlantida
"Crrrrrrrr!"
Ten nepřijemný hlasitý zvuk se rozlehl celým pokojem. Jane to málem vyhodilo z postele. Jen co se vzpamatovala, natáhla ruku a bouchla shora do budíku, aby přestal zvonit.
Jak ona nerada vstávala. Vždy típnula budík, ležela dál a nakonec znovu usla. Pak jí musel budit zbytek týmu, aby se ve dvanáct hodin vůbec šla nasnídat. Jenže dnes to bylo jiné.
S jejím týmem dostávali jen málo misí a dnes, když konečně dostali misi, tentokrát to byla teda pořádná, moc se na ní těšila. Ona přímo zbožňovala akci.
Tak se tedy přemohla. Odkryla peřinu a sedla si na postel. Oči měla úplně zalepené ospalky. Protáhla se a zívla. Dokonce se po chvilce uráčela i stoupnout. Podívala se jejíma obvyklýma mžourajícíma očima z okna. Dnes bylo nádherné slunečné ráno. Slunce nízko nad vodou, sem tam nějaký mráček, věže vrhaly stíny na tmavě zbarvený oceán.
Moře doslova blikalo, jak se světlo odráželo ve vlnách.
Při tom pohledu se jí zvedla nálada. Ona se dostala někam, o čem by jiní ani nesnili.
Konečně se vzpamatovala z jejích myšlenek a šla si umýt obličej, vyčistit zuby a převléknout se.
Asi za sedmnáct minut byla se vším hotová, připravená vyrazit na snídani. Hned jak vylezla z pokoje, někoho potkala.
"Á, Jane, co ty tu tak brzo po ránu? " řekl s úsměvem Clark, kterého potkala Jane jako prvního.
"Brý ráno Clarku." odpověděla ospale, avšak s úsměvem Jane.
"Jdeme na snídaní?" zeptal se Clark.
"Kam jinam, přece." vyřkla ze sebe Jane, protože jí nic chytřejšího nenapadlo.
Se plným tácem jídla v ruce si šli vybrat stůl. V jídelně bylo rušno, všichni si o něčem povídali, bylo slyšet i cinkání lžiček a tak různě.
U jednoho již seděl zbytek jejího týmu, tak tam si samozřejmě přisedli.
"Hm? Jane? Co ty tu tak brzo?" zeptal se Rog s výrazem, že Jane stává obvykle opravdu pozdě.
Jane neodpověděla, jen se tak na něj podívala s výrazem nech toho.
"Tak co, těšíte se?" zeptal se Fajfka-tak se mu říkalo proto, že jeho nos vypadá opravdu srandovně.
"Na co?" zeptal se Clark.
"Na co asi, na misi, supermane." Odpověděl posměšně Fajfka. Superman mu říká od doby, co ho poznal. Samozřejmě kvuli jeho přímení-Clark.
"Těším, konečně vyrazíme na něco pořádnýho." řekla natěšeně Jane.
"No Jane, ty divoško." řekl Rog, a málem se hned jak to řekl, srandovně uchechtl.
Jane se něj podívala, jako kdyby mu to chtěla oplatit nějakou další srandičkou. Ale přerušil ji Clark.
"Hmmm,výborné kakako." pochválil a hodil do sebe dalšího loka. Jenže hodil moc rychle a kakao na sebe vylil.
Tohle už vážně Fajfka nemohl vydržet a rozchechtal se nad celou jídelnou.
Ještě než všichni dojedli si ještě povídali o misi, a pak se šli všichni připravit. Však to znáte, oblečení, vesta, zbraně...
Po 45 minutách byli všichni seřazení u brány. Ještě si přehrávali v hlavě informace o misi.
Asi před rokem SG-12 navázala spojenecké vztahy s vesnickou kolonií na planetě kterou prozkoumálvali. Vůdce vesničanů byl pověřen kontaktoval vysílačkou která mu byla udělena Atlantidu, v případě nouze nebo nějaké důležité události.
Jedenjeho poddaný si vyrazil na lov na planetu, která byla opuštěná ale byla velmi bohatá na zvířectvo. Vrátil se do vesnice s tím, že tam uviděl wraithy. Nevěděl přesně co tam pohledávájí, hned jak je uviděl zmizel. Vůdce tedy kontaktoval Atlantidu. Misí SG-8 bylo zjistit, co tam wraithi dělají.
"Jsi nervózní?" zeptal se Fajfka Jane, když tým stál před bránou.
Jane ho ale nevnímala. Byla zadívaná do brány, strašně se jí líbila. Jak ty znaky modře svítily, nádhera. Antikové měli asi dobré návrháře.
"Hej?" řekl Jane trochu hlasitěji Rog.
"Jo, jo, eh, no?" vypustila ze sebe Jane.
"Jestli..." nestačil doříct Rog, Jane mu skočila do řeči:
"Jo, eh, ano, to víš že sem." odpověděla Jane. Byla sice zamyšlená, ale asi věděla, co Rog říká.
Do řídící místnosti vkročila Weirová.
"Á, vidím že tým je připraven. Můžete začít." rozkázala.
Brána se začala vytáčet. Jane se líbil i zvuk. Zaposlouchala se, a toho Fajfka využil aby si z ní pěkně vystřelil.
"Kdo neřekne "hají", nejde na misi." vyslovil tiše, aby to neprobudilo Jane z myšlenek.
"Hají." řekli Clark a Rog najednou.
Jane nic neříkala. Právě se zakoukala ještě víc, když se aktivovala brána.
Všichni tři chlapi se rozchechtali. Jane se po nich nechápavě poohlédla.
"Nejde, na misi, nejde, na misi!" skandovali.
"No tak SG-8, co to tam děláte?" řekla Weirová do mikrofonu.
"Omlouváme se!" řekli všichni najednou, postavili se do pozoru, a hned na to se rozchechtali na celou místnost s bránou.
Stráže a Weirová se jen usmívali. Jane si oddychla a pomyslela si: Ty chlapi...
"Tak, jdeme." řekla Jane jako pravá velitelka, před pořádnou misí.
Oni si teprve všimli, že brána už je aktivovaná.
Všichni čtyři skoro naráz prošli bránou...
P2A-885
...stejně tak se objevili na druhé straně. Žádní wraithové tam nečíhali, jen klid.
Jane se poohlédla kolem. Krásná planeta, vypadá to tam jak v Alpách mezi hřebeny. Slunce svítilo, sem tam nějaký mráček. Na první pohled bylo poznat, že je planeta bohatá na rostliny i ptáky. Tyhle planety měla Jane nejraději, klid, hory, lesy...
"Tak, kudy?" zeptal se Rog, který byl taky docela zaujatý z toho místa.
"Tudy." odpověděla Jane, a ukázala na pešinu, která měla po zhruba 50 metrech vkročit do lesa.
Dlouho šli lesem. Věděli,že wraithský tábor je daleko, wraithové se chtěli asi ukrýt, aby se o tom, co chystají, nikdo nedozvěděl. Tentokrát jim to nějak nevyšlo.
Po několika minutách se tým zabral do hovoru.
"Co si něco zahrát?" napadlo Fajfku.
"Třeba slovní fotbal?" odpověděl Clark.
"Co třeba na poslední slabiku." řekl Fajfka.
"Začínám. Atlantida." začala Jane.
"Ty seš ale fanoušek." vystřelil s zase z Jane Rog.
"Slovní fotbal je nuda, co třeba..." nestačil doříct Clark.
"Pssst, ticho, k zemi!" tiše rozkázala Jane.
Všichni hned ztichli, a přikrčili se. Uslyšeli jim známý zvuk. Zvuk šipky.
Každý hned zareagoval. Byli to sice srandičkáři, ale byli to celkem dobří vojáci. Až na Clarka, ten spíš byl dobrý vědec. Ale střílet z P-90 uměl.
Všichni se skrčili za nejbližším kamenem, nebo jinou skrýší. Šipka proletěla někde v dáli. Byla jen jedna, mířila od brány k táboru.
"No..." oddechl si Fajfka. Ostatní neměli chuť mluvit, před tím byli velice zaujatí do hovoru, ale teď, v pokračování už radši ztichli.
Samozřejmě, takový Fajfka ale nikdy nedokáže mlčet. Asi po 10 minutách zase začali klábosit.
Po dalších asi deseti minutách, kdy už vyzkoušeli další tři hry, spatřili další šipku. Letěla stejným směrem, zase jen jedna.
"Tohle už začíná být divné." zamyšleně řekla Jane.
"Hmm..." odpověděl zabručením Rog.
"Hele!" řekl tiše Clark, a zastavil se. Zastavil se celý tým, a podíval se doprava. Pod kopcem, po kterém šli, viděli letět šipku blízko nad zemí. Zapnula paprsek a vyložila pod sebe dva vojáky a...
"Vidíte to? To je wraithská královna!" vyhrkl ze sebe Rog, který se díval svým minidalekohledem, který měl tak rád.
"Nemá nějakou slabou stráž?" ptal se zbytečně Clark, všem to bylo jasné.
Šipka přistála na nějakém "parkovišti". Královna se strážemi šla asi 40 metrů, rozhlédla se kolem, jestli jí náhodou někdo nepozoruje. V tu chvíli se tým skrčil. Těsně, málem je viděla. Otočila se,a kývla na jednoho vojáka. Ten se skrčil, nahmatal něco na zemi ve trávě. Otevřel nějaký poklop. Do něj všichni vlezli, poslední voják zavíral. V tu chvíli Rog zamiřoval, aby vojáka trefil. Jane do něj ale strčila. Věděla, že tohle by vůbec nebyl dobrý nápad. V dáli zahlédli další šipku. Přistála na parkovišti, vše stejné jako u předchozí, akorát teď to nebyla královna ale nějaký velmi důležitý vraith. Zase vlezli do poklopu.
"To vypadá, jako kdyby si wraithi svolali..." Fajfka nevěděl, co má použít za slovo.
"Schůzi." doplnila ho Jane.
"Ano." řekl Fajfka.
"Tohle se wraithům vůbec nepodobá." divil se Rog.
"Co tedy uděláme?" ptal se všech Clark.
"Weirová nařídila jen pozorování." odpověděla Jane.
Jak tam leželi, Jane něco tlačitlo do kolena. Nezímalo jí to, ale teď když nastalo ticho, zaslechla za sebou slabé tiché pípání. Otočila hlavu, zvedla nohu, a tam viděla v hlíně něco hladkého a šedého. A v tom slabě blikalo nějaké žluté světýlko. Jane to vyděsilo k smrti, udělala to, co by udělal každý kdyby to viděl.
"R y c h l e p r y č !" zařvala jak nejlíp uměla, zvedla se a utíkala. To samé hned jak jí slyšeli, udělali i ostatní. Utíkali několik metrů, a jako když někdo ví, že každou chvíli za ním má vybouchnout bomba, skočili.
TO BE CONTINUDED
Budu rád za pochvaly i kritiky(doufám že jich nebude tak moc jak u mé první povídky