Kapitola 1. - Nový člen
Procházela jsem právě kolem jejich pokoje a zaslechla jsem z něj vycházet hlasy.
„… princ ji políbil a ona otevřela oči. S ní se probudilo i celé království. Princ si Šípkovou Růženku vzal za ženu a žili spolu šťastně až do smrti.“ Muž zaklapl knížku. „To je konec pohádky.“
„To byla pěkná pohádka, dědo!“ zaradovala se pěti letá holčička sedící na posteli. V pokoji byly ještě další dvě děti. sedmi letá holčička seděla vedle sestřičky na její posteli a taky poslouchala vyprávění. Na posteli na druhé straně místnosti ležela zády k ostatním čtrnácti letá dívka a dopisovala si s kamarády. Ostatních v pokoji si vůbec nevšímala.
„Ano, hezká pohádka, ale už byste měli jít spát.“
„Já chci ještě jednu. Prosím, prosím, prosícím.“ škemrala nejmladší.
„Tak dobře, ale poslední. Vyberte si.“
„Řekni nám o naší babičce.“ Řekla prostřední dívka. Zavřela jsem oči. Při vzpomínce na „babičku“ se mi zrychlil tep.
„Ne. Vyberte si nějakou pohádku.“
„Dědo o ní jsi nám nikdy nic neřekl.“ To se ozvala nejstarší ze tří sourozenců. Jakmile zaslechla zmínku o babičce, hned zpozorněla. „Každý večer tě o to žádáme a my nepřestaneme. Takže ti radím, aby sis to dovyprávěl co nejdřív.“ Pousmála jsem se. Je dobrá.
„Nelíbilo by se Vám to.“ Řekl sklíčeně stařec.
„Já chci vědět, jaká byla. Ať už byla jakákoliv.“
„Dobrou noc.“ Řekl děda a zvedl se k odchodu. Takhle to bylo každý večer, kdy se tu zastavil.
„Máma nám o ní nic neřekne-“ trochu jsem zčervenala „-táta taky ne a ty taky ne! Proč?“
Děda se zastavil: „Ach děti, kdybyste věděli…“ povzdechl si.
„No právě, my nic nevíme! Tak nám pomoz!“
„Dobře.“ rezignoval „Pozorně poslouchejte, je to dost složité a nečekám, že to pochopíte ale zkusím to říct co nejjednodušeji…“
O 30 let dříve
Bylo chladné ráno a paprsky právě vycházejícího slunce ozařovaly krásné město na vodní hladině. Všechny věže, křídla, mola, balkóny i okna Atlantis vítala nový den.
Tým pplk. Shepparda se v tu chvíli chystal na jednoduchou misi na nedalekou planetu. Ronon jako vždy ignoroval vestu a jinou výbavu a pouze si nasadil opasek se svou oblíbenou zbraní. Trochu znechuceně a zároveň trochu pobaveně sledoval dr. Rodney McKaye, jak se snaží nasoukat do kalhot.
„To snad není možný! No kolik stupňů to perou?! Ty kalhoty jsou pokaždé o něco menší!“ stěžoval si právě.
„Já bych neřekl, že je problém v oblečení, ale spíš v jeho nositeli.“ Podotkl kousavě Sheppard.
„ Hahaha. Já zapomněl, že tady pan dokonalý neměl nikdy problém s dopnutím poklopce.“ Odsekl Rodney.
„McKayi, Sheppard má pravdu. Měl bys chodit více trénovat a méně se cpát koblihami.“ Přidal se Ronon.
„To už by stačilo chlapci!“ zasáhla rázně Teyla, když Rodney už, už otvíral ústa s další jedovatou poznámkou, „Jdeme na obchůzkovou misi k hodným lidem, měli bychom být milí a vstřícní a ne takhle roztěkaní!“
Dále už nikdo nic neříkal, přestože si pánové stále udržovali jistý chladný odstup. Průchod Bránou i následující cesta se obešly bez jakýchkoliv poznámek a problému, až celý tým došel do malé vesničky vzdálené asi 3km od Velkého kruhu. Nebyla to moc vyspělá civilizace, ale zdejší lidé byli přátelští a otevření. S Atlantis byli v kontaktu už dříve a lidé ze Země jim dodávali humanitární pomoc, jako léky a v době hladu i jídlo. Pplk. se zde se svým týmem zdržel asi hodinu a pak se vydal na zpáteční cestu. Prošli Bránou a octli se na Atlantis, kde už je čekal dr. Woolsey.
„Děje se něco?“zeptal se místo pozdravu Sheppard, neboť nebylo běžné, aby velící vítal navracející se týmy.
„Ne. Totiž, abych se správně vyjádřil, nic co by Vás muselo trápit, aspoň Vás konkrétně ne. Ale tady doktora.“ otočil se Richard na McKaye.
„Mně? Co se stalo?“ zeptal se překvapeně Rodney.
„Hvězdná brána vykazovala neuspokojivé příznaky. Párkrát se v ní hromadila energie, jakoby se měla otevřít červí díra, ale nic se nestalo. A jednou se dokonce asi na vteřinu otevřela a přitom k nám nic neprošlo, ani žádná data nebo něco podobného. Měl byste to prověřit.“ dokončil svůj výklad Woolsey.
„To bych teda měl,“ přikývl ustaraně Rodney, zamířil do kontrolní místnosti a během chůze vytahoval svůj laptop.
„Vy a zbytek Vašeho týmu pplk. teď máte pauzu, pokud se nemýlím, tak byste měli jít a co nejvíce si ji užít. A hlášení bych rád dostal ještě do dnešního večera, podplukovníku!!
„Jistě, pane.“ Odpověděl John a doprovázen Rononem se šel převléknout do šatny. Tam se rozhodli, že si ještě zajdou zatrénovat. Po cestě do tělocvičny John nešťastnou náhodou zakopl o jednu z krabic ležících na zemi a trochu pokulhávajíc se s Rononovou pomocí dobelhal na ošetřovnu.
„Je to už dva týdny, DVA TÝDNY co jsme se vrátili z Mléčné dráhy do Pegasu a oni nejsou schopni uklidit ten bordel!“ zuřil Sheppard, zatímco se k nim blížila Jenniffer s výsledky testů.
„Asi nemáte moc šťastný den,“ začala, „je to pohmožděný kotník a tři naražené prsty. Bude to trochu bolet ale myslím, že zinkoklih na týden bude stačit.“
„S takovým vybavením a vy mi chcete dát zinkoklih?“ zašklebil se John. „Budu mít nohu jak dýni. Můžu aspoň dokulhat ven?“
„Myslíte na nějakou misi? Tak to tedy ne! Nikdy nevíte, co se může stát, a nemůžeme riskovat, že byste si mohl ještě více ublížit,“ řekla Kellerová přísně a diskuzi ukončila tím, že se začala věnovat dalšímu pacientovi.
„To je fakt super!“ vztekal se Sheppard, když poskakoval na jedné noze do svého pokoje. „Celý tým teď týden nemůže jít ven. FAKT PARÁDA!“
„Celý tým? Ale proč? Snad jen ty, ne?“ Zeptal se Ronon a pokračoval: „My to bez Tebe zvládneme a…“
„No já nevím…“ chtěl něco namítnout John, ale uprostřed věty ho přerušilo hned několik věcí najednou.
„NEOHLÁŠENÁ AKTIVACE BRÁNY!!!“ rozlehlo se celým městem.
„Pplk. Sheppard do řídící místnosti!“ ozvalo se hned na to z vysílačky.
„Jsem na cestě“ houkl do vysílačky John a bez ohledu na čerstvě zafixovanou nohu se rozběhl směrem k řídící místnosti ve stejnou chvíli, kdy vypadl proud. Podle výkřiků z horních i dolních pater pochopil, že se to stalo v celém městě.
„Bezpečnostní týmy 1 až 4 do prostoru Brány!! McKayi, co se děje?! Zapněte ten štít!“ křičel kolem sebe rozkazy Wolsey v kontrolní místnosti.
„NEJDE TO!“ vykřikl Rodney a pohlédl zděšeně na Hvězdnou Bránu, kde už byly bezpečnostní týmy v pohotovostních postojích kolem velkého kruhu, se kterým se děly nedobré věci. Červí díra se vytvořila jakoby z ničeho, nevytvořila ani obvyklou energetickou vlnu a chvílemi jako by vypadávala. Štít nešel aktivovat a vypadalo to, že Brána čerpala energii z celého města, kde teď nesvítilo ani jedno světlo. „Co se děje?“ ozval se Johnův výkřik, který právě dobíhal do kontrolní místnosti v patách s Rononem.
„Aktivovala se brána a nejde spustit štít a… To ne! Ne, ne, ne…“ McKay se teď tvářil ještě vyděšeněji a začal něco horečně mačkat na svém laptopu.
„Co se děje?“ zeptal se znovu Richard.
„V Bráně se hromadí energie… až příliš… Pokud to tak půjde dál, vybouchne!“
„Odpojte přívod energie!“
„Už na tom pracuji,“ na okamžik se Rodney zastavil a hleděl na svůj laptop, až mu tam naskočila nějaká informace. „Negativní. Nemůžu provést, museli bychom odpojit přímo ZPM a to už major Lorne zkoušel, ale systémy ho neposlouchaly.“
„Stáhněte štít města k bráně stejně jako tehdy, když Asgardi spustili to zařízení“ napadlo Shepparda.
„Už jsme to zkusili, štít města je mimo provoz, stejně jako vše ostatní, máme málo času i na evakuaci!“ histerčil už Rodney.
Všichni pohlédli na Bránu a v okamžiku, kdy v ní nahromaděná energie dosahovala téměř kritického bodu a začaly z ní šlehat blesky, až se bezpečnostní týmy musely stáhnout, z Brány vyletěla velikou rychlostí nějaká žena, dopadla na zem, pokusila se nadzvednout, ale vyčerpaně klesla zpět a nejevila známky života. Ve stejnou chvíli Brána zhasla, na okamžik všechny pohltila tma a vzápětí se v celém městě zprovoznila veškerá technika. Dr. Woolsey, pplk. Sheppard, Dex i dr. Mckay už běželi do prostoru Brány. Všichni přítomní mířili zbraněmi na nově příchozí, léta praxe je naučila být ostražití za každých podmínek. Když viděli, že se nehýbe, opatrně k ní přistoupili. Ronon ji změřil tep a do naprostého ticha oznámil, že žije.
„Lékařský tým do prostoru Brány!“ řekl Sheppard do vysílačky a sklonil se k ní taky. Nemohlo jí být víc než 17 let. Vlasy měla tmavě hnědé barvy, spletené do copu, kterým měla omotanou celou hlavu, což svědčilo o jejich velké délce. Měla úzký, rovný nos a plné rty. Byla hubená a – přestože ležela, takže se to nedalo určit s přesností- dost vysoká s hezkou postavou. Byla oblečena ve světlém přiléhavém plášti, který ještě více zvýrazňoval křivky jejího těla. To už dorazil lékařský tým, a zatímco doktoři nakládali neznámou na nosítka a hledali možná zranění, Jenniffer zjišťovala, co se stalo a pak se rozběhla za ostatními pomoci s ošetřováním.
„Ty bys tam měl jít taky.“ ozval se Ronon a když viděl Johnův nechápavý pohled, dodal na vysvětlenou: „Ta noha.“ A ukázal na zinkoklih, na kterém se už rýsovaly nedostatky, „Nemáš to namáhat a my jsme běželi přes půlku města.“
„Máte štěstí. Nic hrozného se Vám s tím nestalo. Zinkoklih se Vám tady sice trošku loupe, ale výměnu prozatím nepotřebujete, ale buďte opatrnější. Už žádné další běhaní, příště tolik štěstí mít nemusíte.“ Řekla káravě jedna z lékařek po vyšetření Johnova zraněného kotníku.
Na ošetřovnu vešel Woolsey doprovázen zbytkem Sheppardova týmu. Všichni společně zamířili k posteli, u níž stála dr. Kellerová a na které ležela ona dívka.
„Je to Antik.“ začala doktorka, dřív než stačil kdokoliv jiný, „Je v naprostém pořádku. Řekla bych až příliš v pořádku. Žádná zranění, nemoce, alergie… prostě nic. Každou chvíli by se měla probrat, ona už Vám toho poví víc.“
A opravdu. Uběhlo pár vteřin a dívka se pohnula, zamrkala a otevřela oči. Ty všem vyrazily dech. Duhovka byla té nejzářivější a nejčistší modři. John měl pocit, že je svým pronikavým pohledem snad prohlíží skrz na skrz. Ty oči byly hluboké a tak modré jako oceány až měl podplukovník strach, že se v nich utopí. A pak promluvila. Jestliže je její oči nadchly, bylo to nic v porovnání s jejím hlasem. John její řeči nerozuměl, dovtípil se však, že mluví anticky, ale na tom co říkala, nezáleželo. Ten hlas byl dokonalý… čistý, ladný, pevný, uklidňující a každý tón byl sladkým pohlazením na duši. Pak se zastavila a Johnem projel vztek jako blesk. Přál si, aby mluvila dál. Poslouchat ji, bylo jako užívat drogu, byl odpoután od reality a nic nebylo zlé.
„Já… no… nevím, co říkala…“ hlesl Rodney, „totiž… nějak jsem nebyl schopen ji vnímat.“ Mckay měl ve tváři naprosto nepřítomný výraz.
„Vidím, že mluvíte řečí lidí.“ To promluvila neznámá a v Johnovi se opět rozlila slast „ To mně mrzí. Doufala jsem, že antičtina bude věčná, ale jestliže už upadla, nebudu narušovat Váš nový řád. Předpokládám, že jste mně již očekávali. Přesto však zachovejme etiketu. Jsem Aisha Elie Anja Annie Sandra Amanda Irma Fiona Jane April Roo Ginevra Paige Kathrina Rachel Mary Will Monika Moonová. Ráda bych mluvila s radou. Jste jejími členy? Chtěla bych být obeznámena s nynějším stavem Atlantis, ať můžu opět převzít vládu.“
„Vládu?! Tak to počkat! Myslím, že teď je čas na naše otázky!“ zareagoval okamžitě Woolsey, „Kdo jste a co chcete?“
„Nerozumím. Už jsem se přeci představila. Cožpak mne nepoznáváte? Jsem Aisha Elie-“
„Ano, vaše jméno jsme si už vyslechli. Je, řekněme, úctyhodně dlouhé. Ale kdo jste?“
„Nerozumím.“ Zopakovala a tvářila se opravdu zmateně.
„Abyste rozuměla, my nejsme Antici. Já jsem dr. Richard Woolsey. Jsme za Země. Antici město opustili před více než 10 000 lety a uprchli na Zem, když válka s Wraithy byla prakticky prohraná. My jsme Atlantis našli zhruba před 5 lety a od té doby tady žijeme, prozkoumáváme tuto galaxii apod.“
„Vy jí to všechno řeknete?“ Podivil se Ronon, který jediný z nich nevypadal jako by požil heroin. Než však kdokoliv stačil něco říct, zaskřehotala Aisha z lůžka.
„10 000let…“ zašeptala a její hlas byl plný šoku a vyděšení, vůbec se nepodobal tomu pevnému, kterým prvně promlouvala, „Takže jsou všichni mrtví. Nemělo mně to poslat tak daleko, někde se stala chyba. Udělala jsem snad něco špatně já?“ mluvila spíš k sobě než k ostatním, „Ne, jsem jista, že všechno bylo správně…“pak si uvědomila, že ji všichni sledují. Na okamžik zavřela oči, zhluboka se nadechla a dala se do vyprávění už zase svým silným a vyrovnaným hlasem: „Na Atlantis jsem se narodila a žila celý život. Můj otec byl král. Na Atlantis bylo pravidlem, že trůn dědí vždy prostřední syn. Prostřední dítě se naučí pokory díky staršímu sourozenci a jistým povinnostem díky mladšímu sourozenci. Jenže můj otec měl tři dcery a já byla prostřední. Po jeho smrti jsem se stala první vládnoucí ženou na Atlantis. Samozřejmě, že spousta Antiků byla proti, říkali, že žena nemůže vládnout. Prý je moc měkká. Trvalo mi roky je všechny přesvědčit, ale postupem času zjistili, že se ve mně mýlili. Pak začala válka. Ze začátku jsme si vedli dobře, ale o pár set let později jsme začali prohrávat a bylo jasné, že nemáme šanci proti takové převaze obstát. Každý náš pokus o vytvoření nové zbraně končil katastrofou. Nejvyšší rada nakonec rozhodla, že někoho pošlou do budoucnosti, aby se tam pokusil nalézt účinnou zbraň proti našim nepřátelům. Byla jsem to já, kdo byl vybrán na cestu do budoucna a v době mé nepřítomnosti měla Atlantis spravovat právě Nejvyšší rada. Povolali jsme Jantuse z vyhnanství a on výměnou za udělení milosti stvořil další Stroj času, zabudovaný přímo do Hvězdné brány s řízením z kontrolní místnosti. Mělo mě to poslat 500 let dopředu a v případě nalezení účinné zbraně jsem se měla vrátit zpět, a kdyby ne, následoval by další skok 500 let dopředu a tak dále a tak dále… Ale něco se muselo pokazit. 10 000 let je moc… Co mám teď dělat?“
„Vy nám to všechno řeknete?“ zeptal se opět překvapeně Ronon.
„To je pravda.“ přidala se k němu Teyla, „Kde berete tu jistotu, že nám můžete věřit. Jak víte, že Vás nezabijeme?“
Aisha na okamžik zaváhala. „Vy jste mi řekli o sobě, a kdo věří mně, tomu věřím já.“
„Já jenom jestli jste nepoužila telepatii.“
„Ne, to bohužel ne. Jako jediný Antik jsem neměla žádné schopnosti. Nějakou dobu jsem pátrala po dalším Antikovi neobdarovaném schopnostmi, ale bylo to marné. Byla jsem jediná. To byl taky jeden z důvodů, proč nechtěli, abych se stala královnou.“
„Dobrá, pro teď mi to stačí. Odpočiňte si, slečno Moonová jistě jste unavená. Tady dr. Kellerová je Vám plně k dispozici.“ Ukončil nakonec rozhovor dr. Woolsey.
„ Děkuji, dr. Richarde Woolsey.“ řekla a ten se pousmál, „Ale mám jednu malou připomínku. Neříkejte mi slečno Moonová.“
„Jak Vám tedy máme říkat?“
„No, každý mi říkal jinak. Někdo Sandro, jiný Ginevro, prostě každý tak, jak se mu nejvíc líbilo.“
„Dobře, odpočiňte si, Moniko.“ a všichni odešli.
„Nevěřím jí.“ Zavrčel Ronon okamžitě po opuštění ošetřovny, „Mám takový pocit, že nám něco tají.“
„Ronone ty už vidíš nepřátele všude. Ona je Antik. Co myslíš, že udělá? Pokusí se sabotovat město, ve kterém vyrůstala a vládla?“ zakroutil hlavou Sheppard.
„No právě! Co když Antik vůbec není?! A jak by asi mohla vládnout? Je jí nanejvýš, kolik, 18let? Řekla, že jí trvalo roky, než jí všichni začali důvěřovat. Tak od kolika vládla? Od sedmi?“
„Myslím, že bude dost času se jí na vše zeptat. Například, jak si to představuje dál. Jestliže na Atlantis skutečně vládla, nemáme právo ji upírat vlastnictví města. No uvidíme… Podplukovníku!“
„Ano, pane?“
„Ke hlášení z mise mi přidejte i hlášení o Moničiném příchodu.“
„Ano, pane.“
„Cítíte se dobře, Amando?“ zeptala se doktorka starostlivě pacientky.
„Nanejvýš.“ Usmála se na ni, „Povězte mi dr. Kellerová, jací jsou ti lidé? Vypadáte jako rozumný člověk. Mohla byste mi o nich něco povědět?“
„Všichni jsou skvělí a moc hodní, ale myslím, že jestli o nich chcete něco vědět, měla byste se zeptat jich samotných.“
„Přirozeně. Jak jsem řekla; rozumná.“ A s touto zvláštní reakcí ulehla a během pár vteřin usnula.
„Pane Woolsey?!“ ozvalo se naléhavě z vysílačky.
„Slyším.“
„Amanda zmizela!“
„Kdo?“
„Amanda! Aisha, Monika nebo jak jí chcete říkat. Není na ošetřovně!“
„Co se stalo? Zeptal se Woolsey, když doběhl na ošetřovnu.
„Odskočila jsem pro nějaké léky, a když jsem se otočila, už tady nebyla.“
„Já říkal, že jí nemůžeme věřit!“ zavrčel Ronon.
„Je mi to líto…“ zašeptala doktorka Kellerová, „Neměla jsem ji nechávat samotnou.“
„To není Vaše vina.“ Povzbuzoval ji Richard.
„Prohledáme město. Týmy po dvou. Okamžitě probuďte všechny vojáky schopné služby. Ať jsou do 15min nachystaní u Hvězdné brány. Tam se rozdělíme.“ Uplatnil své velící postavení Sheppard, když konečně došel na ošetřovnu, omezován zraněnou nohou. Asi o půl hodiny později byli po celém městě roztroušené dvojice vojáků a pročesávaly chodbu po chodbě.
Sheppard s Rononem procházeli jihozápadní stranu města, když v tom uslyšeli zpěv. Oba dva hned poznali, že je Aishin, neboť slova byla antická a zvuk hlasu je opět dostal do euforie. John najednou ucítil únavu, roztřásly se mu nohy a víčka ztěžkla. Pootočil hlavu a uviděl, že Ronon se opřel o zeď, aby se nesvezl k zemi. Sheppard však takové štěstí neměl. Naprosto nečekaně jeho nohy selhaly a on padal k zemi. Než však dopadl, narazil do menší police na stěně za ním, na které stál květináč s jakousi rostlinou a ten spadl na zem, s hlasitým křachnutím se rozbil a po celé chodbě se rozsypala hlína. A John ani Ronon najednou nebyli ospalí. Nezpůsobil to však šramot rozbíjené keramiky, ale hluk patrně vyděsil Aishu, která přestala zpívat a vběhla do chodby z balkónu, na kterém ještě před chvíli stála.
„Vy jste mě ale vylekali!“ vydechla a přistoupila k Johnovi, aby mu pomohla ze země. Na místě, kde se ho chytila, jako by vzplál oheň; tak její kůže sálala horkem a zároveň mu celým tělem projel ostrý mráz, až mu vstávaly všechny chlupy na těle. Jako by ho někdo polil ledovou vodou. „Co tady vlastně děláte?“ sklonila se k Johnově zraněné noze a prohlížela si ji.
„To je dobrá otázka.“ Vyjel na ni Ronon, „Nemáte být na ošetřovně?“
„Nevěděla jsem, že musím žádat o povolení, abych to místo opustila a prošla se po svém městě.“ Prohlásila ironicky a schválně zdůraznila slovo svém.
„Ne, jistěže ne.“ Uklidňoval ji podplukovník, „Jenom byste příště měla oznámit, že se jdete projít. Měli jsme strach…“
To určitě! Pomyslel si Ronon.
„Dobře, vím na příště. Já jsem vždycky chodila na tohle místo, mám to tu nejraději. Jen jsem si chtěla oddechnout od lékařského prostředí a… no… jak jste jistě slyšeli, zazpívat si.“ Řekla a malinko zčervenala.
„Zpíváte krásně.“ Pokusil se jí lichotit Sheppard.
Aishu zničehonic zachvátila vlna vzteku. „Lezte do zadku laskavě někomu jinému!“ řekla tvrdě a zpražila ho jedovatým pohledem, „Ta Vaše noha je mimochodem v pořádku.“ Dodala.
„Začíná se mi líbit.“ Šeptl uštěpačně Ronon uraženému Sheppardovi na zpáteční cestě na ošetřovnu. Ten jenom něco nesrozumitelně zamumlal. Do ošetřovny už zbývala jen jedna chodba, když se Aisha najednou zastavila a otočila se k oběma mužům.
„Přeji si, abyste všechno z toho, co se tam stalo, nikomu neřekli.“
„Myslím, že v tomhle nemusíte mít obavy. My Anticky nerozumíme, nevíme, co jste zpívala.“
„Nechci, abyste vůbec říkali, že jsem zpívala. Je to možné?“
„Ano, ale proč?“ zeptal se zmateně John.
„Své důvody Vám nemusím sdělovat.“ Odsekla kousavě a zamířila na ošetřovnu, kde už ji čekal dr. Woolsey s celým zástupem.
„To vážně nemuselo být. Na uvítací výbory si moc nepotrpím.“ Zašklebila se.
„Moniko, nesmíte odcházet bez doprovodu! Pochopte naši situaci. Nemáme žádný důkaz, který by potvrzoval, že jste ten, kdo tvrdíte, a i kdybyste byla, jakou máme záruku toho, že město nechcete sabotovat nebo něco podobného?“
„Chcete důkaz? Proč jste to neřekli hned? Pojďte za mnou.“ A vyšla z ošetřovny. Vedla je přes půlku města a celou dobu nikdo neřekl ani slovo. A nakonec je- k překvapení všech- dovedla do hologramové místnosti.
„Tady.“ Řekla, „Zde se dozvíte vše potřebné.“
„Hologram už jsme si vyslechli, ale o Vás tam nic není.“ Namítl Mckay, který je také doprovázel
„Jistěže je! Ale ten záznam, který mám na mysli je zablokován. Spustit ho může jedině Antik, přesněji řečeno já. Záznam byl nastaven na rozpoznání mé osoby. Nejde nijak obelhat ani klonem neboť mně nejde klonovat.“
„Jak to?“
„Jindy… Otevře se jen mně a jen já s ním mohu manipulovat. Toto opatření bylo zavedeno, aby záznam nikdo nevymazal a aby byl vždy důkaz, že já jsem pravou vládkyní Atlantis a Antického lidu.“ Pronesla vznešeně. Pak přistoupila k panelu a položila na něj z boku ruce a mírně zatlačila. V těch místech vyjely ven další dva menší panely podobné zásuvkám. Jejich obsah byl naprosto totožný s hmotou na opěradlech křesla- podobný jakémusi velmi hustému gelu. Aisha do obou panelů zasunula ruce. Chvíli se nic nedělo, ale pak, stejně jako vždy, když spouštěli hologram, se před nimi objevila ona antická žena a začala mluvit. Hned poznali, že je něco jinak než obvykle. Tak zaprvé mluvila anticky.
„Nic se neděje. Hned zapnu překlad.“ Oznámila Aisha a v tu chvíli hologram mluvil anglicky. Tentokrát však neříkala příběh, na který byli všichni zvyklí.
„Už v době, kdy válka začínala, jsme si uvědomovali, že náš nepřítel má převahu. Jejich počet byl tisíckrát větší než náš. Naše zbraně neměly efektivní účinnost a my jsme už od počátku věděli, že tato válka je předem prohraný boj, jestliže nenajdeme prostředek dostatečně účinný na zničení nebo alespoň zastavení našich nepřátel. Věděli jsme také, že onu zbraň nenajdeme v době dnešní, nýbrž v době budoucí. Byl sestrojen stroj času zabudovaný do systému Hvězdné Brány. Nejvyšší rada se souhlasem Aishy Elie Anji Annie Sandry Amandy Irmy Fiony Jane April Roo Ginevry Paige Kathriny Rachel Will Mary Moonové rozhodla, že ona řečená je ten pravý člověk, který by měl být poslán do budoucna. Každých 500 let Vás bude navštěvovat matka našeho národa, největší z největších panovníků, aby našla zbraň proti nejhorším nepřátelům s jakými jsme se kdy setkali. Ona je naší poslední nadějí a tento záznam je tomu důkazem. Byl nastaven na spuštění pouze jí a to tak, že prozkoumá DNA, velikost rukou, otisky prstů, postavení nehtů, kožní pigment, AGO a to všechno na tisícinu přesně. Podpořte jí při hledání!“
„To je vše…“ ukončila to Aisha, vytáhla ruce z panelů, ty zajely zpět a hologram zmizel.
„Co je to AGO?“ zeptala se jako první dr. Kellerová.
„AGO je na Antických– jednoduše řečeno- všechno, co je Antické. A u každého Antika je to jiné, naprosto originální a je to skutečně jediná věc, která se nedá napodobit. To je ten důvod proč byste mně nemohli ani naklonovat a proto bylo prozkoumání AGO zavedeno do všeho důležitého, jako je například tento záznam.“
„Hmm… o tom jsem nikdy neslyšela…“
„Ani jste nemohla. Tedy, pokud jste neznala nějakého Antika.“ Řekla s úsměvem Aisha.
„To teď není důležité.“ Vložil se do toho Woolsey, „Myslím, že bychom si měli promluvit, Moniko. Po tom, co jsme si vyslechli je na výsost jasné, že tady někdo přebývá. Kdy myslíte, že budete schopna sezení?“
„Hned.“ Odpověděla vážně Aisha.
Sezení trvalo celé 2 hodiny a za tu dobu byli všichni obyvatelé Atlantis v napjatém očekávání, co bude dál. V zasedačce byla pouze Aisha a Richard. Sheppard u sezení chtěl být přítomen, Woolsey však prohlásil, že nejlepší bude, když se o to postará sám.
Pplk. Sheppard se právě vracel z toalety do pokoje. Tam se posadil na postel a začetl se do knihy „Vojna a mír“, kterou po celou dobu strávenou na Atlantis stále nedočetl. Po nějaké době si ale uvědomil, že text stránek vůbec nevnímá. Byl tak nesoustředěný, až se nakonec zvedl a rozhodl se jít do kontrolní místnosti.
Mckay se se Zelenkou v laboratoři č.3 snažil zjistit na co funguje jakýsi přístroj podobný cívce z nákladního auta. Po hodině marného přemýšlení, testů a simulací to Mckay nakonec vzdal, odložil svůj laptop a vydal se do kontrolní místnosti.
Ronon po dvou prohraných cvičeních sbalil svoje hole a odešel z tělocvičny. Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Aby prohrál s vojáky ze Země. Ne, že by byli špatně cvičení, ale on byl přece jenom o dost lepší. Uvědomil si, že je to nervozitou. I pro něj teď byla Atlantis jediným domovem.
Teyla byla s Torinem ve svém pokoji. Právě ho chovala v náručí a přecházela po pokoji sem tam. Nemohla stát na jednom místě, byla napjatá jako pružina. Přestože měla vždy možnost vrátit se k athosanům zdejší lidé jí přirostli k srdci. Dveře pokoje se otevřely a vstoupil Kanaan.
„V pořádku?“ zeptal se, když viděl její výraz. Teyla jenom přikývla, předala mu Torina a se slovy: „Omluv mě.“ Vyšla na chodbu.
Mckay zatáčel do další chodby s pohledem upřeným do podlahy. Z vedlejší chodby přicházel Sheppard, a když Rodney uslyšel kroky, zvedl hlavu.
„Já…“ začal.
„Taky jsem nervózní.“ Přerušil ho pplk. a společně šli dál. Po pár poschodích se k nim mlčky přidal Ronon a tři chodby od prostoru Brány narazili na Teylu. Otvírala ústa, aby něco řekla, ale John byl opět rychlejší.
„JO, my taky jdeme do kontrolní místnosti.“ A celý tým pokračoval dál. V kontrolní místnosti byli sotva 15 minut, když se dveře zasedací místnosti otevřely. Všichni hned zpozorněli a sledovali jak Aisha a Woolsey vycházejí ven. Na okamžik se zastavili, něco si ještě řekli a pak woolsey podal Aishe ruku. Ta na ni chvíli jen nechápavě zírala, pak se zasmála a potřásla jí. Woolsey zamířil do své kancelář a aisha se vydala někam do města, teď už bez stráží.
„Tak co?“ zeptal se netrpělivě Rodney, když došli do Woolseyho kanceláře.
„Město nám zůstane.“ Řekl a na chvíli se odmlčel, aby nechal volný průchod emocí ostatních. Sheppard vykřikl „ANO!“, Ronon zaťal ruce v pěst, až mu zbělaly klouby, teyla si pouze oddechla a Rodney se z toho posadil. „Bude ale plně informována o všem, co se zde bude dít, samozřejmě tady zůstane a stane se členkou jednoho týmu. Během příštího týdne doprovodí každý tým zvlášť na jednu misi a pak se sama rozhodne, do kterého bude chtít být začleněna. Taky bude mít pravomoc mluvit mi do velení, ale ujistila mně, že tomu se pokusí vyhnout. A to je myslím všechno.“ Všichni mlčeli, ale jakmile došli do jídelny na oběd, jejich rozhovor se rozjel na plné obrátky.
Aisha seděla ve svém novém pokoji. V podstatě pro ni nový nebyl. Bydlela tam i za Antiků. Rozhlížela se kolem a přemýšlela, jestli udělala dobře. Mohla se vrátit zpátky. Stroj času přece jenom v Bráně stále je, ale její návrat k Antikům by všechno změnil a ona neměla sebemenší tušení, jestli k lepšímu nebo horšímu. Když se na to teď dívala z odstupu, cesta časem byl ten největší kopanec, jaký je mohl napadnout. Zvedla se z postele, přešla pokoj a vyšla na balkón. Bylo poledne a hladina moře odrážela obraz Atlantis jako zrcadlo a třpytila se pod paprsky slunce. Teď už tušila, co se při skoku časem asi zvrtlo a vztek jí projel tělem jako elektrický šok. V tu chvíli se věci v jejím pokoji začaly třást. Aisha se zhluboka nadechla a všechno opět ustalo. Musí znovu začít trénovat sebeovládání. Poslední dobou na to moc nekladla důraz, což bylo v jejím případě špatně.
„Prosím-“ Řekla si Aisha pro sebe a zbytek věty v sobě raději udusila.
opět bych Vás chtěla požádat o kritiku která bude na místě... bez krtiky bych nevěděl co mám vylepšovat takže prosím KRITIKU
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
(kritizujte, komentujte, doporučujte abych věděla co vylepšit)
takže nwm jestli bych stíhala častější přidávání 
Ten prológ ma zaujal a už sa neviem dočkať 
