Stargate Thebes

upraveno, není to nejleppší, dalš epizoda ale bude lepší, přísahám...

Úterý
15:01:35
Vojenská základna USA, Cheyenne Mountain

Otevírají se před námi dveře od výtahu. Jdeme chodbou. Každý člověk z personálu na nás kývne. Jdeme kulatou chodbou. Podíváme se doleva a tam i zabočíme. Záběr se odkloní a už vidíme osobu, z jejíhož pohledu jsme viděli. Je to generál Jack O’Neill! Zaklepe na zelené dveře.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Jack vešel a vidíme dr. Daniela Jacksona! Ten se překvapeně podívá na generála „Jacku!“
„Danieli?“ zeptá se Jack „No, tak ahoj!“
„To jsi sem přišel jen abys mi řekl ‚ahoj‘, nebo to má i nějaký důvod?“ Jack se odmlčí „Jakýkoliv důvod?“
„Ano,“ zazněla z úst šedovlasého generála odpověď „víš, generál Landry se za tebe v Pentagonu přimluvil a...poletíš na Atlantis.“
„To je ovšem skvělá novina!“ ozval se archeolog.
„To je. Na let tam se použije BC-303 Apollo, jelikož se sem na chvíli vracela,“ oznámil Jack.
„Skvěle, takže co teď?“ otázal se Daniel.
„Doporučuji nachystat se,“ a Jack odchází.

15:10:08
Olomouc, Česká Republika

Slyšíme hlas televizního hlasatele:
„Nyní se přeneseme do Spojených států amerických...“
„A jak?“ ozval se hlas. Na záběru se objevím já.
„Samozřejmě ne doslovně,“ pokračoval hlasatel „nicméně, právě byla objevena nová...“
„Ale, nechte toho!“ vypnul jsem televizi. Naštvaně jsem dojedl 0% jogurt. Odešel jsem k pracovnímu stolu, vytáhl jsem notebook, zapnul a čekal, než se načte systém. Najednou mi zazvonil mobil, zvednul jsem to „Ano,“ odpovídal jsem „ano...ano...“ pak jsem se na chvíli odmlčel „ano!“ Přesuňme se, prosím, až k tomu, jak jsem šel s rektorem po chodě univerzity.
„Víte, stále nemohu uvěřit tomu, že se z nějakého důvodu rozhodla vláda nechat mne dostudovat bez toho, že bych udělal zkoušky,“ divil jsem se.
„Podívejte, pane Eevolutions, máte sice neobvyklé jméno, ale vaše inteligence je zřejmě nadměrná,“ odpovídal mi ten člověk, co toho dost vedl „nicméně, doporučuji si zabalit kufry, zanedlouho odjíždíte a pak...vykopávky čekají! Tak hodně štěstí!“
„Vám taky,“ usmál jsem se a potřásl si s ním rukou. Pak jsem odešel. Střih – vlak. Přisedává si ke mně žena. Delší černé vlasy, postava akorát...zkrátka obyčejná, asijská žena.
„Ahoj,“ usmála se na mne.
„Ahoj,“ odvrátil jsem pohled od brožůrky a také se pousmál.
„Ještě ani nevyjede vlak a vy si už čtete, pročpak to?“ zeptala se.
„Ale, zavolali mne narychlo do hlavního města, mám tady určitou věc, týká se to jistých nálezů zde, v Česku,“ odpovídal jsem.
„Aha, zajímavé,“ zareagovala překvapeně. Pak chvíli mlčela „hezká košile.“
„Díky,“ usmál jsem se a opět se ponořil do čtení. Nějakou dobu mne nechala. Když jsem dočetl, zavřel jsem knížku a odložil brýle „tak!“
„Tak!“ přitakala žena.
„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.
„Jsem Haruhi, pracovní cesta,“ usmála se „trapasně“. Pak pokračovala „Co to je za nálezy?“
„Ale, nějaké důkazy o spojení mezi potomky Sáma a Přemyslovců,“ pousmál jsem se. Vytáhl jsem z batohu pití „Chcete se napít?“
„Ne, díky,“ usmála se Haruhi. Počkala až dopiji „zajímavé, já na tom pracuji! Na tom samém!“
„Vážně?!“ vyhrklo ze mne překvapeně „V to případě si můžeme začít tykat!“
„Tak ještě jednou, Haruhi Woo,“ usmála se a podala mi ruku.
„Jearynen Dean Eevolutions,“ potřásl jsem s tou ženskou rukou, která byla přímo nad stolkem „oba máme nečeská jména.“
„Věř mi, takových je více,“ usmála se.
„To vím,“ pokrčil jsem ramena „hodně lidí se nechalo přejmenovat.“
„To jo, jsou moderní cizí jména,“ odpověděla „tedy, já ho mám od narození, nejsem přímo Češka, mí rodiče se sem přistěhovali těsně před tím, než jsem se narodila...“ A takhle jsme strávili celou cestu vlakem. Během toho rozhovoru jsem se dozvěděl například to, že pochází z Japonska „...už musíme vystupovat!“ oznámila Haruhi.
„Jo, pomůžu ti,“ vzal jsem jí dvě tašky, pak vzal ty svoje a vyšel z vlaku. Ona hned za mnou.
„Díky,“ usmála se „asi nevíš, na co teď musíme nasednout, že?“
„Ne, ale párkrát jsem tu už byl a tak vím kam jít,“ usmál jsem se na ni. Odešel jsem k poslednímu volnému informačnímu panelu, který nám vypsal nejbližší a nejrychlejší spoje na univerzitu. Hned jsme museli pospíchat na autobus, ten nás dopravil jen před budovu soudu a dál jsme museli pěšky. Jakmile jsme po schodech vystoupali až ke konferenční místnosti, zaklepali jsme a vešli. Uvnitř už čekalo několik lidí včetně děkana „Dobrý den, omlouváme se, že jdeme pozdě, ale autobus i vlak měli zpoždění.

Čtvrtek
09:50:30
Nevadská poušť, USA, Oblast 51

Na přistávací ploše stála vesmírná loď typu Prometheus - Apollo. Pohled se odvrací a vidíme, jak se generál Jack O’Neill díval na tuto loď.
„Jacku,“ vyrušil ho Daniel „chtěl jsem se s tebou ještě před cestou rozloučit, totiž...nějakou dobu se asi neuvidíme...“ Záběr se skrze sklo oddaluje, stále vidím Jacka a Daniela, jak si povídají. Záběr ztmavne.

O týden později (díky novému hyperpohonu)

Středa
13:16:20
Pozemská základna v galaxii Pegase, Atlantis

„Danieli, volal jsi nás?“ vstoupí do místnosti Antického stylu dr. Elizabeth Weirová a generál Samantha Carterová.
„Ano,“ odpovídá Daniel a ještě něco píše na tabuli „myslím, že jsem rozluštil tu Antickou tabulku. Z celého chrámu,“ Daniel při mluvě kreslí na tabuli „pouze jedna deska dávala smysl. Ty ostatní byly jen legendy. Nicméně, stojí zde, že nejvzdálenější galaxie v této skupině, je obydlená. Antiky. Je tam i bájné město. Théby.“
„A tedy kde jsou?“ zeptala se Elizabeth.
„Nevím přesně místo ale vím, že někde...“ odpovídá Daniel a nakreslí galaxii „...v Andromedě. Galaxii. Sam mi to pomohla propočíst. Měli by být tady.“ Udělá na tabuli tečku. Elizabeth zhluboka polkne a záběr se ztmaví. Nyní hraje přesně minutu a 6 vteřin písnička Don’t be stupid (prozatím Stargate: Thebes openingová píseň) od poloviny písně vidíme Elizabeth a dr. Radka Zelenku, jak jí pomáhá s kufry.
„Víš, Elizabeth, celou dobu se s tebou dobře pracovalo,“ začal mluvit Radek.
„Díky, s tebou taky,“ usmála se Elizabeth.
„Asi tam budete potřebovat experta na antiky, znám jednoho Čecha, pár let jsem se s ním sice neviděl, ale myslím, že by mohl být dobrý,“ usmál se tentokrát dr. „když tak zkus požádat třeba vládu,“ Zelenka i Elizabeth se zastavili. Objali se „tak ahoj. Ať se ti ta daří. A hlavně, ať se vám povede cesta tam.“ Potřásli si rukama a pak se Elizabeth i se svými zavazadly teleportovala. Radek si ještě povzdechl a odešel. Přesuňme se nyní tam, kam se Elizabeth nechala přenést. Jsme na můstku nějaké pozemské lodi. Vypadá to tam, jako na klasické Daedalosce, ale není. Je tu pár vylepšení, například speciální panel, který slouží jako DHD, nebo panel na jedno ZPM. Je to další loď třídy BC-304, Eurydika. Kapitánem lodi je plukovník Rogers. Má tmavě hnědé vlasy, vysoký, v klasické zelené uniformě.
„Vítám vás na palubě, doktorko Weirová,“ pozdravil plukovník.
„Děkuji pane, můžeme tedy letět?“ zeptala se Elizabeth.
„Ano, usaďte se,“ Elizabeth se posadila na volnou židli v místnosti „připravte se na vstup do hyperprostoru!...Zadejte adresu Země!“ Po těchto slovech se před lodí rozevřel modrofialový oblak, ten pohltil celou Eurydiku a zmizel. Všichni si ulevili, protože tento hyperprostor, díky, kterému trvá cesta od Atlantis na Zem jen týden, vyvinuli lidé, jako první, sami a stále je velmi riskantní. Většinou se používá jen když se někam musí člověk rychle dostat.

Opět o týden později

Pátek
12:13:14
Praha, Karlova univerzita, Česká Republika

Někdo klepe na dveře do místnosti...pomalu se probouzím a nasazuji si brýle.
„Dále!“ zvolám směrem ke dveřím. Ty se otevřou.
„Ahoj,“ pozdravila Haruhi.
„Jé, ahoj, kolik je?“ zeptal jsem se ospale.
„Je čtvrt na jednu, ale to teď není důležité. V konferenční místnosti na nás čeká pár lidí z Ameriky, tak se probuď a jdeme,“ oznámila a odešla. Oddechl jsem si a dopadl hlavou do knihy. Přecházíme na záběr, kdy si sedáme na židle v té slavné, všemi milované, upravené konferenční místnosti.
„Dobrý den,“ pozdravím já a Haruhi sborově. Postupně, ještě před tím, než si sedneme, si se všemi potřeseme rukou.
„Takže, pane Eevolutions, slečno Woo, doslechli jsme se, že jste zjistili, že je velice možné, že Přemyslovci byli potomci Sáma,“ začal nějaký šedovlasý muž „abych se nepředstavil, jsem generál Jack O’Neill, americké letectvo. Tohle je generál Cameron Mitchell a tohle doktorka Elizabeth Weirová. Chceme s vámi něco vyřešit. Takhle, zeptám se vás,“ Jack se předklonil „umíte mlčet, že by jste to nikomu neřekli?“ přikývli jsme „Super, tak to tady podepište,“ a podal každému papír. Počkal, až to podepíšeme a podal papíry Cameronovi „Roku 1836, nebo kolik, byl v Gize nalezen kruhový objekt. O nějakejch 60 let později tento objekt nazval nějakej náš kámoš dr. Daniel Jackson, Stargate, říkejme jí Stargate. Je vyrobena z materiálu, který se v této sluneční soustavě nevyskytuje: z naquadahu. Když se tady to kolečko roztočí, vznikne červí díra, tou projdete a bum! Vyletíte někde jinde! Během toho letu vás to rozkládá na jednotlivé molekule a na druhé straně zase složí. No, a samozřejmě na jiné planetě, kde navíc musí být druhá brána, pak jsou taky v galaxii Pegase a zřejmě i Andromédi,“ zasmál jsem se „Co je? Nebo se snad jmenuje stejně jako ten sci-fi seriál, Andromeda? Nebo vám snad je směšné, že by něco takovýho mohlo existovat a Americká vláda by dala nějaký prachy za letenky pro nic za nic?“
„Ne, já v to věřím, jen že se ta galaxie jmenuje Andromeda, protože to by se, být Androméďou, už dávno přejmenovala na méďu Béďu,“ odpovídal jsem. Haruhi se za chechtla a přikývla.
„A co Bubu? Kde ten je?“ pokračoval ve vtipu Jack „No nic. Zkrátka, chcete na nějakou dobu letět do Andromedy, za pár let se možná vrátit a navštěvovat jiné planety?“ Chvíli jsme se všichni odmlčeli. Pak se ozvala Haruhi.
„A co vy, jste nějak potichu?“ probudila mlčící Elizabeth a Camerona „nicméně, jdu do toho. Jsem velká fanynka sci-fi, vždycky jsem snila o tom, že budu cestovat vesmírem, nejen ze Země na Měsíc či na Mars, kam se zatím dostávají jen sondy. Beru to.“
„Já taky,“ usmál jsem se „vyzkoušet nové prostředí, to je moje.“ O’Neill a všichni ostatní kývli. Střih - místnost s generátory hyperpohonu, Eurydika.
„Prosím, hoďte mi sem to ZPM,“ ozve se mechanik do vysílačky. Objeví se před ním věc tohoto názvu, u zapojí a loď je téměř připravena ke startu. Přesuňme se na chodbu. Já, Elizabeth a Haruhi za sebou táhneme pár kufrů, zbytek nám transportovali. Kajuty jsme měli hned vedle sebe, otevřeli jsme zároveň, vešli, položili kufry, vyšli a zamkli. Pak jsme se odsunuli na můstek. Tam se Elizabeth usadila a nechala mně vybrat si z tří uniforem na obyčejné nosení do terénu. Měl jsem na výběr mezi mnoha barvami, pak jsem ale vybral zelené. Plus šedé maskáčové batohy. Pak klasické P-90, Zat’nak’tele a nože. Já a slečna Woo jsme se posadili na dvě volné židle. Loď vyletěla ven z podzemní skrýše. Motory se rozžhnuly a loď pomalu opouštěla atmosféru. Pak, až se dostala na oběžnou dráhu planety, Elizabeth nechala zapnout hyperpohon a loď začala letět fialovo-modrým vírem barev, za nímž se rychle míjeli hvězdy.
„Doktorko Weirová, prosím, kdo je ten šedovlasý muž u zbraňového centra?“ zeptal jsem se dr.
„To je Walter Harrinson, v SGC několik let pracoval jako ten, co hlídá bránu,“ odpovídala velitelka mise „mimochodem, říkej mi Elizabeth. To platí i pro slečnu Woo.“ Pak se usmála a já se zase odsunul ke svému laptopu, který byl napojen na loď.
„Páni,“ šeptl jsem si jen tak pro sebe.
„Co se děje?“ zeptala se Haruhi.
„Na harddisku této lodi je tolik informací a tak zakódovaných, že je ani můj notebook nedokáže zpracovat,“ odpovídal jsem a díval jsem se přitom stále na monitor.
„Aha,“ pousmála se Haruhi a zakousla se do sendviče. Odvrátil jsem pohled od monitoru, přičemž jsem se i přestal opírat o ruku.
„Eh,“ překvapil jsem se nad tím, co jedla. Jen přikývla a ukázala na přihrádku vedle vyklápěcího stolku „díky!“ usmál jsem se za to na ni. Podobně jsme si užili dva týdny. To jsme používal nejrychlejší hyperpohon i se ZPM! Během té doby jsem se něco naučil o celém tomhle dění. Zjistil jsem adresu Théb, tu jsem si zapamatoval. Jedno ráno ke mně do kajuty přišla Elizabeth.
„Ahoj,“ pozdravila s úsměvem „no, chtěla jsem tě pozvat na snídani, všichni tam budou a...chtěla bych něco vyhlásit. Takže...“
„Jo, už vstávám,“ zvedl jsem se s postele a šel za Elizabeth. Za chvíli jsem ji dones ke stolu jídlo a sobě taky, že. Pak jsem si sedl za těmi, s kým jsem se nejlépe znal – v tu chvíli si Elizabeth stoupla.
„Ehm,“ všichni se zklidnili „díky, že mne berete za slovo, vám všem...Zároveň bych chtěla oznámit vedoucího vlajkového týmu naší mise do galaxie Andromedy. Je to civilista,“ tím se počet lidí zúžil, ale stále jsem v něm byl já a Haruhi „je z Česka,“ zbývalo deset lidí „je to Jearynen Dean Eevolutions!“ Ozval se potlesk. Vstal jsem taky, trapně se usmál a pak si zase pro jistotu sedl.
„Gratuluju,“ naklonila se na chvíli blíže ke mně Haruhi. Dnes měla vlasy sevřené sponkou do roztřapčeného drdolu.
„Díky,“ usmál jsem se.
„Pak v jeho týmu budou,“ pokračovala Elizabeth „Haruhi Woo a seržant Robert Black!“ Ozval se opět potlesk. Absolutně bylo na Haruhi vidět, jak naprosto zrudla. Řekl jsem jí to.
„Ty taky nejsi nejobyčejnější,“ odsekla. V tu dobu jsem dozajista také zčervenal. Přesně to měla v plánu.
„Chtěla bych vám všem, i této lodi, poděkovat,“ pokračovala Elizabeth „že jste se rozhodli jít pod mým velením na tuto misi. Bylo to veliké rozhodnutí, vaše rodiny, vaši přátelé...Co se stane, když zemřete? Dozví se to, jen pokud to někdo tam nahoře svolí...nebo pokud nezničíme všechno zlo...Přede mnou osobně: věřte mi, jen rozloučit se podruhé s přítelem, to je těžké. Ale...vážně vám všem děkuji. Dnes bychom měli dorazit do galaxie Andromedy, dokonce přímo k planetě, ke které míříme. Je to až zázrak, že jsme tyto dva týdny přežili. Někteří z nás se dokonale naučili nejnovější antické dialekty, nicméně, tato mise, doufejme, bude úspěšnější. Tabulky z Pegase jsou odhadem staré pouze 500 let, to znamená, že se tam někdo vrátil. Je velká šance, že v této galaxii někdo, bude, pokud nás Antikové nevodí za nos. Už jste rozděleni do týmu, nicméně, hodně štěstí.“ Pak se opět ozval potlesk. Elizabeth si sedla.
„Skvělé,“ ohodnotil jsem její řeč. Za ty dva týdny jsem se s ní hodně sblížil.
„Díky,“ usmála se vedoucí. 12 hodin uběhlo pomocí ježdění na kolečkových bruslích velice rychle. Sbalili jsme se věci, nachystali se do uniforem a dveře od speciálního mini-hangáru, ve kterém byla SG, se zavřely. Brána byla speciálně upravena, aby jakmile vstoupí do této galaxie, začala fungovat, jako zde. Walter zadal adresu Thebes. Nic se nestalo. Brána se ani nepokoušela vytočit adresu.
„Hustone, máme problém,“ ozval jsem se do vysílačky na Walterově frekvenci.
„Ano, už to vidím,“ odpověděl Walter „musíme doletět přímo k městu. Nastavuji kurz jižní polokoule planety.“ Najednou jeden muž vzal Zat’nak’tel a mířil s ním na nás, SG-T1, 2 a 4.
„Ne, tohle je šílené!“ začal křičet. Zašeptal jsem do vysílačky, kdo to je.
„Butch Kid,“ odpověděla šeptem Elizabeth.
„Hele, kámo,“ začal jsem manipulovat. Musel jsem se do něj vžít. Několik let dramatického oboru přece k něčemu bylo „vím, jak se asi cítíš. Je ti blbě z toho, že tahle expedice přinese další zlo, že? Neboj, najdeme Antiky, ti nám pomohou, navíc čím dál víc lidí je srovnáno s tím, že mimozemšťané mohou existovat a mohou být inteligentní a přátelští.“
„Vážně?!“ zařval Butch „Ale já tomu nevěřím! Americká vláda jen krade technologie a hraje si s námi!“
„Podívej, kdybys s námi, jak ty říkáš, hráli, tak je tato loď na takzvaný otrokářský pohon,“ odpovídal jsem mu.
„Ne, nevěřím!“ zakřičel. Pak si namířil Zat ke spánku. Nabil tuto hadí zbraň, pak se s ní bouchl do spánku a dvakrát stihl vystřelit výboj. To ho zaručeně zabilo. Okamžitě jsem k němu s ostatními přiběhl.
„Lékařský tým, prosím, máme tu mrtvolu!“ ozvala se Haruhi do vysílačky. Za chvíli se do hangáru teleportovala onen tým, který naložil Butche. Jen jsme se pomalu dívali, jak odjíždí. Hned potom jsme odběhli na můstek.
„Je mi to líto,“ omlouval jsem se Elizabeth.
„Neboj, nemůžeš za to,“ utěšovala mne „zabil se sám.“
„Vím, ale nedokázal jsem ho přemluvit, aby nikomu nic neudělal,“ stále jsem se omlouval.
„Podívej, za chvíli doletíme tam, kde senzory ukazují hangáry,“ informovala mne Elizabeth „a s Butchem si nedělej starosti, aspoň nepovraždil celou loď.“ Pak loď vstoupila do atmosféry a mířila k jakémusi pohoří. Což bylo zvláštní, buď tam bylo nějaké velké jezero, nebo nová města byla přizpůsobena i na pevninu. Potvrdila se pevná varianta. Zašklebil jsem se. Nejdřív jsme poslali jeden Puddle Jumper. Prošel skrze štíty, nicméně loď plula dále vzduchem a také prošla. Přistáli jsme v hangáru číslo jedna. Elizabeth a my ostatní jsme odešli na průzkum. Postupně jsme se škrábali městem. To se rozsvěcovalo. Nakonec jsme se dostali do nějaké místnosti, kde bylo (kupodivu) asi deset plošin pro transportní kruhy. Na Atlantis prý nebyly. Náš tým a Elizabeth jsme vstoupili na plošinu. Elizabeth se ještě rozhodla, že zadá adresu, když najednou se kruhy aktivovali a přenesli nás k bráně.
„Páni, to jsem zatím ještě nikdy nezažil,“ oznámil jsem.
„Je to na stejném principu jako Stargate, rozklad molekul, tohle je ovšem na menší vzdálenosti,“ odpověděla Elizabeth. Začali jsme to tam prozkoumávat. Vystoupali jsme po schodech do řídící místnosti „Waltere, můžete se sem transportovat, je tu bezpečno,“ ozvala se do vysílačky vedoucí mise. Vzápětí se před bránou objevilo aspoň 50 lidí i se svými zavazadly. Po několika hodinách se podařilo všem přidělit jednotlivé pokoje. Jen v hlavní části města bylo více než 500 pokojů. Celé město podle počítačů bylo pro 3000000 obyvatel.
„Ahoj,“ naklonil jsem se do dveří pracovny, která patřila Elizabeth „tak, potřebuju prý ještě dalšího, čtvrtého člena týmu.“
„Jo, to jo,“ přestala Elizabeth pracovat „posaď se,“ ukázala na kovovou židli s fialovým polstrováním. Sedl jsem si na ni „podívej, nenašel se nikdo, koho bychom k vám mohli dosadit. Podívej. Na Atlantis se to doplnilo tak, že hnedka se našla mimozemšťanka, druhý rok jeden člen utekl a hned měsíc potom se našel Ronon Dex. Něco se najde.“
„Jo,“ usmál jsem se „tak, už je večer, že?“
„To je,“ přikývla Elizabeth s perem v ruce.
„Nezajdeme na večeři?“ zeptal jsem se s němým výrazem ve tváři.
„Budou bramborový lupínky?!“ oplatila to také otázkou, ovšem s úsměvem, paní vedoucí.
„Jo!“ usmál jsem se na ni, obešel stůl pomohl ji se zvednout a odešli jsme. Příští den jsem se probudil ležící na několika židlích. Velice mne bolela hlava a zdálo se mi „že ta bílá myška tak řve!“. Pomalu jsem se zvedl, šel si natočit do sklenice vodu. Zůstal jsem u pultu, než sklenici vypiji, když jsem si všiml spících Elizabeth, Haruhi, Roberta a mnoha dalších. Také jsem si všiml, že má horní část oblečení leží na stole. Z toho všeho vyplívalo, že jsme se pěkně opili. Což nevyhovovalo naší zanedlouho misi. Oblékl jsem si moje černé triko a odspěchal k sobě do pokoje. Cestou jsem v tuto dobu nikoho nepotkal. Jakmile jsem se dostal na místo, kam jsem chtěl, otevřel jsem automaticky skříň, i když jsem před tím do ní nic nedal. Všiml jsem si v této jakoby krabici, že vzadu je obrazovka. Ta se zapnula a z videa se rozezněl alarm. Bylo to natáčeno z pravého horního rohu místnosti. Této místnosti...mého pokoje. U stolu seděla mladá žena. Podíval jsem se detailně na stůl. Byly tam popsané papíry. Přesně v takovém rozpoložení byly i teď, na tom samém místě. Díval jsem se na video i nadále. Žena vstala, rychle si vzala několika tašek a odběhla. Video ještě chvíli natáčelo, občas se zatřáslo a nakonec se vypnulo. Opět tam byla černá obrazovka. Zavřel jsem skříň a začal vybalovat tašku ve které jsem měl oblečení. Oblékl jsem se do vojenské uniformy a začal si balit batoh. Vzal jsem i jeden Wraithský generátor a zavřel batoh. Když jsem vyšel ven, už se po chodbách hemžilo mnoho lidí. Odešel jsem k transportéru a teleportoval se do řídící místnosti. Stála tam už normálně nalíčená a vůbec – obyčejná Elizabeth.
„Dobré ráno,“ popřála mi.
„Dobré, dobré,“ odpověděl jsem „rychle absorbuješ alkohol, co?“ usmál jsem se.
„Jo,“ odpověděla „Robert a Haruhi se ještě chvíli budou chystat, pak po schodech vyjdete do místnosti s Puddle Jumpery a odletíte. Mimochodem,“ vyhrnula mi rukáv a připevnila na mne čidlo. Na monitoru vyjeli nějaké údaje „máš antický gen, můžeš ovládat antické technologie.“ To by vysvětlovalo tu skříň. Chtěl jsem si to nechat na dobu, kdy budu mít více informací. Během chvíle přišli další dva členové týmu v terénních oblecích.
„Dobré ráno,“ pozdravil Robert. Haruhi se jen usmála. Pak jsme sborově pokračovali „Taky se vám v té jídelně zdálo, že ta bílá myška tak řve?!“ Pak náš tým odešel k Puddle Jumperům. Ve dvou už čekala SG-T2 a 4. Byla zadána náhodná adresa. Brána se zde vytáčí mnohem rychleji. Pak vytryskla z kruhu nestabilní červí díra, ta se narovnala a dostali jsme možnost proletět. Dotkl jsem se pultu Puddle Jumperu. Ten podle mých myšlenek vzlétl a proletěl bránou. Na druhé straně jsme se vynořili ve vodě. Jumpery tady byly vyspělejší než kdekoli jindy, i s vytaženými motory se vešli do brány. Pluli jsme nějakou dobu, dokud jsme nedorazili ke zvláštnímu chrámu – vypadal jako takové ty aztécké pyramidy...však víte co myslím. Zajímavé ovšem bylo, že byl pod ní částečně zvenku zavalen jiný chrám naprosto jiného typu. Obyčejná kostka. Pomalu jsme k ní letěli. Pak jakoby Jumper lehce narazil a pak se automaticky přepnuli motory na obyčejný pohon. Nechal jsem na čelní sklo vyjet informace. Bylo tam obyčejné ovzduší. Přistáli jsme na kamenné podlaze. Vzali jsme si všechny zbraně a pak jsme vyběhli z letounů. SG-T2 zůstala hlídat. Pomalu jsme vešli do spodního chrámu. Procházeli jsme se po celkem úzké chodbě.
„Zajímavé,“ zastavil jsem se hned u prvního sloupu. Byly na něm jakési runy. Docela připomínaly Oriské symboly, zároveň také byly vlastního typu. Haruhi svítilnou posvítila přímo na jeden z nich. Byl vystouplí na jakési desce. Přišla k němu blíž. Já ho mezitím už zmáčkl a najednou se z daleka, na druhé straně chodby, ozvalo zabzučení. Symbol se opět vytlačil ven. Pokračovali jsme v cestě. Šel jsem v čele. Pak, jakobych viděl modrý záblesk.
„Podplukovníku Thompsonová,“ rozkázal jsem.
„Ano pane?“ odpověděla nejvyšší hodnost v SG-T4.
„Zůstaňte na pár minut s týmem zde,“ dal jsem rozkaz.
„Ano, pane,“ přikývla Thompsonová. Náš tým, vlajkový tým, se potichu procházel mezi sloupy. Pak na Roberta střelil modrý blesk. Celkem dlouhý. Hned potom se z jeho místa ozvalo stejné zabzučení, jako předtím. Já a Haruhi jsme se po něm ohlédli. Už tam však nebyl.
„SG-T4, potřebujeme vás zde, SG-T2, mějte se na střehu,“ oznámil jsem rychle do vysílačky. Pak jakoby se přímo za mnou někdo pohyboval. Otočil jsem se, uviděl modré, svítící oči a pak jsem upadl do bezvědomí.
Po nějaké době jsem se probudil, v nějaké cele. Mříže byly daleko od sebe, akorát na člověka, avšak bylo tam ještě nějaké energetické pole. Jakoby mlha, ovšem černá. Dotkl jsem se toho a z prstu mi tekla krev. Pak se kdosi slabě zasmál.
Podíval jsem se skrz mříže tím směrem. Mlha se na tom místě rozestoupila a naskytl se nám pohled na šestinohou a šestirukou ohnivou příšeru. Měla dlouhé jakoby letící vlasy a byla stavbou těla jako člověk, akorát měla mnohem větší oči.
„Co seš za debila?“ začal jsem si s tou obludou povídat. Odněkud přes mříže se ozvala odpověď ženským hlasem.
„To je Eunemaizet,“ otočil jsem se tím směrem. Mlha se tam také rozestoupila a v další kleci jsem viděl stát ženu z nahrávky.
„Neznáme se už?“ zeptal jsem se, když ale chtěla odpovědět, dostal jsem elektrický šok do ramene. Všiml jsem si, že ze mne strhali horní část oblečení, měl jsem tam už jen černé, místy prorvané tílko. Celá paže, do které mne zasáhli, se chvíli nemohla pohnout. Pak jsem se opět otočil na Eunemaizet.
„Ještě jednou na ni promluvíš, budeš strhnut do naha,“ vyhrožoval Eunemaizet. Připadalo mi to trošku slabošské „totéž platí, když budeš mluvit, pokud se tě někdo nezeptá,“ chvíli se odmlčel „dobrá tedy, odkud jste.“
„Víte, to je trochu složitější,“ odpovídal jsem.
„Tak mluv,“ pobízel mne Eunemaizet.
„Jsme docela z daleka,“ pokračoval jsem „my nechceme nepřátelství, ale mnoho ras nám už nedalo na vybranou. Slibte nám, že nás a ty v té druhé kleci, i naše národy, necháte být a my vás už nikdy nebudeme otravovat. Jsme jen průzkumníci. V naší galaxii ještě čelíme nějaké té hrozbě a nevypadá to nejlépe, náš národ potřebuje pomoc, tak jsme přišli sem hledat naše předky.“
„Dobrá tedy,“ přikývla ohnivá potvora směrem doleva. Dostal jsem opět elektrický šok, tentokrát do hrudi. Pak jsem vzal nůž a hodil ho tím směrem, ze kterého na mne vystřelili. Pak, jakoby nějaké mohutné tělo dopadlo na zem a taktéž nějaká zbraň. Zrovna jsem nůž prohodil, když se v té mlze udělala mezera. Pak Eunemaizet odešel. Hned za ním šlo několik čtyřnohých, zelených, s modrýma očima, bojovníků, kteří nesli jakési, zřejmě energetické zbraně. Jakmile se za nimi zavřeli kovové dveře, půjčil jsem si od Haruhi dvě sponky a strčil je do zámku. Byl velice primitivní. Trochu jsem otevřel dveře, vzal batoh a prošel. Hned za mnou vyběhli ostatní z našich týmů. Pak jsem přešel k druhé kleci, tu jsem stejným způsobem nechal otevřít Roberta a sám jsem odešel ke dveřím. Bylo tam spousta desek se symboly. Pak přiběhla žena z nahrávky za mnou a pět z nich zmáčkla. Vzali jsme zbraně, stejné, jako měli ti zelení a namířili jsme s nimi na dveře. Nikdo tam nebyl, avšak pro jistotu jsme trochu vystřelili do prázdna. Běželi jsme na druhý konec místnosti, kde jsem si všiml, že ta žena a ostatních asi dvacet od ní, za námi také běželo. Pak ona zmáčkla asi padesát různých symbolů na jednom sloupu a pocítil jsem něco, jako rozklad molekul. Objevili jsme se v tom sále, kde jsme byli předtím, než nás zajali. Rychle jsme běželi směrem k východu, kde jsme naštěstí zjistili, že Elizabeth poslala další 4 Jumpery. Všichni jsme se nějak nalodili. Rychle jsem ještě připevnil k chrámu baček C-4 a vzlétli jsme. Proletěli jsme tím štítem, naladili co nejrychlejší motory, zadali souřadnice, poslali identifikační kódy a těsně před tím, než poslední, náš, Jumper proletěl bránou, jsem zmáčkl tlačítko pro výbuch C-4. Zadním oknem, které bylo u tohoto nového typu Jumperů, jsem viděl výbuch chrámu a pak už jen bránu na Thebes. Vyčerpáním jsem si lehl na zem a usnul. Probudil jsem se na pokoji. Na druhé posteli seděla ta žena, co tu předtím byla na nahrávce. Prohlížela si mne. Měla hnědé vlasy, červenou vestu, ovšem jen tenkou, letní a s velice krátkými rukávy, bílou minisukni a pod ní černé šortky. Na hlavě měla červený šátek. Byla nádherná. Minutu jsem se na ni díval. Pak jsem se rozhodl vstát.
„Au,“ zabolela mne páteř a tak jsem se musel ještě vleže opřít o lokty. Antička přešla ke mně.
„Lehni si,“ vyzvala mne klidným tónem hlasu. Chvíli se mne prohlížela. Pak si sundala boty a lehla si vedle mě „Já jsem Haruka. Haruka Praven.“
„Já Jearynen Dean Eevolutions,“ také jsem se představil a usmál se „tys tu dřív bydlela, v tomhle bytě, že?“
„Jo,“ podala mi s pousmáním se papír.
„Á, vrchní antická odbornice na kvantovou fyziku a astrofyziky, kterou málem zastupovala v nejvyšší radě,“ přečetl jsem si rychle na papíru, jaký obor zastupuje.
„Už to tak bude,“ pak se ke mně otočilo obličejem „víš, musím uznat, že vaše rasa celkem pokročila, za tak krátkou dobu.“
„Jak to myslíš?“ pokrčil jsem na ní obočí.
„No, porazili jste Orie, což se nepodařilo ani nám,“ odpověděla „tedy, naším předkům, ale stejně. Mimochodem, mám takový dotaz. Jak to děláte s Astra porta?“
„Myslíš Stargate? Veřejnost o ní zatím neví, chtěli jsme hlavně najít vás, jelikož vývoj na naší planetě byl rychlostně dost podprůměrný. Asgardé se dostali ke kvantové fyzice během tisíce let jejich existence, kdy už se dala považovat za inteligenci. Nám to trvalo mnohem déle,“ odpověděl jsem „A předtím jsme ji utajovali zaprvé proto, že by se lidé mohli příliš leknout existence něčeho takového a zadruhé, jako na první mimozemskou rasu jsme narazili na Goa’uldy. Tenkrát jsme neměli ani tak vyspělé zbraně. To, že jsme přibrali Jaffu Teal’ca do vlajkového týmu pozemské základny, nám velice pomohlo.“
„Také jste badatelé, jak vidím,“ pokračovala v diskuzi Haruka „není divu, jste vlastně našimi klony. A k tomu vývoji...vůbec jsme na něj nepřišli z počátku sami. Pomohla nám rasa, která si tenkrát říkala Atanikové. Na jejich počest jsme si dali jméno Antikové. Nyní už jsme ovšem Lantiani. Vůbec, je to složité.“ Chvíli jsem si jí mlčky prohlížel a pak jí políbil. Zadívala se mi do očí. Pak změnila polohu v sezení a oddechla si. Opřel jsem se o loket.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
„Totiž, říkám si,“ pousmála se „dřív jsem bydlela na tomhle pokoji, nechtěl bys tu být se mnou? Navždy? Případně, tohle je vlastně byt a má to tu druhou osobní místnost...“
„Ano,“ přijal jsem její nabídku „Teď bych si taky mile rád dovolil dotaz. Jak to, že jsem tak rychle usnul v tom Puddle Jumperu?“
„Víš, Fritové, to jsou ti bojovníci, co šli za Dkvarem, tak se jmenoval ten Eunemaizet, přenáší na bytosti, které mají v krvi antický gen krátkodobou spavou nemoc, lépe řečeno, mohou díky těm zbraním,“ odpověděla. Najednou se rozezněl alarm. Rychle jsem si oblékl triko, vzal Zat’nak’tel, P-90 a Haruce jsem podal také Zat a Fritskou zbraň. Co nejrychleji jsme běželi do řídící místnosti.
„Co se stalo?!“ Zakřičel jsem na Waltera přes alarm.
„Útočí na nás nějaké letouny,“ odpověděl Walter. Do místnosti vešel muž, kterému bylo určitě aspoň 45.
„Jsou to Fritské, to je nepřátelská rasa, o které jsem vám vyprávěl!“ zareagoval muž.
„Ahoj tati,“ přikývla na muže Haruka „Jeary, to je můj otec, Denin Praven. Tati, to je doktor Jearynen Dean Eevolutions. Ten, co jsem se o něj měla starat potom, co usnul.“
„Těší mne,“ přikývl jsem.
„Mně taky,“ odpověděl Denin. Otevřel ústa, že chce ještě něco říct, ale do štítů střelilo několik letounů najednou a jeden z nich při tom naboural do štítů.“
„Historie se opakuje,“ oznámila Haruka „tohle se stávalo pravidelně během té doby, co jsem tu byla. Pak mne nás několik zbývajících, kteří nestihli utéct bránou, zajali. Na dobu pětadvaceti let. Udržovali nás ve stázi tak účinné, že jsme nezestárli ani o vteřinu. Jen když dovedli někoho jiného, tak nás probudili. Ale to se stalo jen párkrát.“
„Jeary, ty, tvůj tým a já musíme okamžitě do Jumperu, je to mise,“ rozkázala Elizabeth, když procházel místností a s ní šla Haruhi a Robert.
„Doktore, už jsem, upřímně slyšel i lepší, nápady, nic proti tobě, Elizabeth!“ komentoval to Robert. Já a Haruka jsme šli za nimi. Brzo jsme se dostali k zdejšímu typu Puddle Jumperů, které byly černé. Nasedli jsme do něj. Ihned jsem si sedl k řízení. Nechal jsem zavřít dveře a otevřít střešní dveře v hangáru. Letěl jsem přímo nahorů a pak jsem vyletěl bokem z jednoho z mnoha prstenců kolem věže. Celé město bylo zvláštní. Mělo to kolem sebe kruh, na jehož krajích bylo hodně budov, kopulí, pak tam byly připevňovací plošiny až ke středu, kde byla obrovská kopule, ze které uprostřed trčela věž, ze které jsme právě vylétli. Kolem každé věže bylo několik prstenců. I z této kopule vylézalo více věží. Na plošinách byly také budovy. Zkrátka nádherné město. Letěli jsem dál, až jsme letěli přímo naproti další letce Fritů. Puddle Jumperů bylo také více. Fritských letounů bylo třicet, nás dvacet. Začali jsme po nich střílet. Během chvíle jich bylo už jen sedmnáct. Elizabeth nám rozkázala letět ještě na východ planety, kde leželi Fritské lodě. Letěli jsme tou nejvyšší rychostí pět minut, když najednou Puddle Jumper nahlásil chybu jakéhosi exelovního generátoru. Už fungovalo řízení a letoun se řítil do hustého lesa. Haruka chytla ruční řízení a těsně se jí to podařilo vytočit. Přední sklo naprasklo. Rychle jsme šli do zadní části a najednou čelní sklo prasklo úplně a dovnitř se vřítil menší balvan. Sedadlům upadla opěradla. Puddle Jumper se zastavil. Rychle jsme otevřeli dveře a vyběhli ven. Z ovládacího pultu a motorů stoupala chvíli pára. Opřel jsem se o strom a napil se z láhve vody. Láhev chvíli kolovala. Moc dlouho jsme tam neseděli, Zavřeli jsme dveře, zneviditelnili Puddle Jumper a odešli do lesa. Podle Antického zápěstního ovladače nedaleko rostlo pár ovocných stromů a tekla řeka. Zanedlouho jsme se tam dostali. To ovoce, podle Haruky to už byly vyzrálé plody. Nicméně jsem jich pár utrhl a hodil každému čtyři.
„Mám dotaz,“ začal jsem po chvíli ticha „Co teď?“
„Navrhuji vrátit se k Jumperu a zabydlet se. Pomocí Zatů necháme zmizet ten balvan a je to vyřešeno,“ odpověděla mi Elizabeth. Tak jsme se tedy vraceli.
„Haruko, co je to ten exelovní generátor?“ zeptal jsem se po cestě mojí spolubydlící.
„Exel je něco jako naquadah nebo naquadrie, ovšem na stejnou váhu je mnohem více energie,“ vysvětlovala „podle všeho se vyskytuje jen v této a přilehlých galaxiích.“ Přikývl jsem a šli jsme dál. Během cesty jsme ještě prohodili pár slov. Potom, co jsme odstranili balvan jsme přilepili igelit místo čelního skla Jumperu a nachystali spacáky. Domluvili jsme se na pravidelných strážích. Ještě nebyla úplně tma, takže jsem se já a Haruka rozhodli projít trochu lesem.
„Ty mně asi budeš milovat, co?“ usmála se.
„Jo, šíleně,“ odpověděl jsem a zastavil se. Nebyli jsme už ani na dohled ani na doslech od Jumperu, tak jsme si takhle klidně začali povídat. Nechtěli jsme, aby se to hned každý dozvěděl „Jak dlouho jsem to spal?“
„Tři dny,“ odpověděla „já se na tebe mezitím dívala a starala se o tebe a nakonec jsem si uvědomila jak jsi přitažlivý a...že tě také miluji.“ Začali jsme se vášnivě líbat. Když jsem uslyšel kroky. Ohlédli jsme se opačným směrem než jsme přišli. Nabili jsme zbraně a obhlíželi okolí. Za chvíli se naproti nám objevil Frit. Neměl u sebe žádnou zbraň. ‚Zaklepetal‘ zřejmě přes nějakou svoji zvukovou komoru a pak začal mluvit.
„Buďte zdrávi,“ pozdravil skřehotavě a ironicky.
„Hele, mám pár otázek, před tím, než se mne pokusíš zabít,“ zdvihl jsem prst. On natočil hlavu a já pokračoval „zaprvé, Eunemaizet považujete za bohy, že? Zadruhé, pokud tomu tak je, myslíš, že bohové mohou umřít?“
„Ano, Eunemaizet jsou bohové, zároveň mohou umřít, jak se to píše v Zungaa,“ odpověděl zelený tvor. Usmál jsem se na něj a vystřelil do stromu.
„Tohle mohou udělat naše zbraně,“ okomentoval jsem výstřel „představ si, že ten strom jsi ty.“ Od kulky byla totiž v stromu díra. Frit opět zaskřehotal a pak vystřelil do vzduchu. Střela se rozletěla na dalších pět a stromy, do kterých narazili, okamžitě spadly. Naprázdno jsem polkl. Haruka rychle vystřelila Zat’nak’telem, hned dvakrát, aby nás už neotravoval.
„Díky,“ usmál jsem se na ní.
„Není zač,“ odpověděla a opět jsme se chtěli začít líbat, když přišla Elizabeth, Robert a Haruhi.
„Stalo se něco?“ zeptala se starostlivě Elizabeth. Pak se podívala na mrtvolu na zemi „Aha, takže nějací jsou na obchůzce, co?“
„Asi ano, a teď jich bude ještě víc,“ hned po těchto Robertových slovech spadl nějaký strom. Rychle jsme běželi k Jumperu. Za chvíli jsme se do něj všichni vlezli, zavřeli dveře a zneviditelnili ho. Kolem proběhla skupinka Fritů. Všiml jsem si, že na chvíli naskočil ovládací panel.
„Haruko?“ zeptal jsem se zřejmé nové členky týmu „Jak se opravuje ten exelovní generátor?“
„Trvá to tak den, proč se ptáš?“ odpověděla otázkou.
„Jelikož když kolem probíhala ta skupinka pavouků, na chvíli naskočil,“ odpověděl jsem já na její otázku.
„To je divné, ještě nikdy se to nestalo,“ zamračila se.
„No, tak teda, vrhneme se na to,“ přikývl jsem „kde je?“ Haruka ukázala na opačnou stranu poličky u stropu. Přešel jsem na to místo, otevřel skříňku a v ní se rýsovala tmavě oranžová krychle. Odpojil jsem jí od tří drátů a položil na sedačku. Haruka mezitím vytáhla opravářské nářadí a náhradní díly. Odšroubovala horní desku, na které byly připevněny letky. Se zbytkem „krabice“ byla tato deska spojená dráty, ovšem jen na jedné straně, aby při opravování šlo lépe nahrazovat všechny součástky. Museli jsme vybírat vhodně ovládací krystaly, které by mohly nahradit ty poškozené a podobně. Zrovna v tu dobu, kdy jsme začali, řešili na Thebes naše zmizení.
„Proč se ještě nevrátili?!“ zeptal se nedočkavě Denin.
„Netuším, pane,“ odpověděl Walter a snažil se Antika uklidnit „víte, je možné, že pracují na tom, aby zničili ten tábor.“
„A co když je zajali? Co když se porouchal Puddle Jumper?!“ namítal Haručin otec. Walter zhluboka oddechl.
„Dobrá, pošleme několik průzkumných týmů, ať prohledají okolí deseti kilometrů,“ odpověděl „jestli nikoho nenajdeme, ještě se poradíme o rozšíření hledání.“ Denin přikývl a odešel. My jsme po půli dne konečně aspoň trochu opravili generátor. Uprostřed byla nějaká taková kostka něčeho stříbrno-šedého.
„Exel?“ zeptala se Elizabeth. Haruka přikývla.
„Musíme najít nějakou rudu tady okolo,“ odpověděla „někde tady poblíž je podle ovladačů jedna z bývalých antických základen, sklad exelu.“
„Jdem tam,“ navrhl jsem. Elizabeth se na mne podívala „pokud to schválíš.“
A taky povolila. Asi půl kilometru od Jumperu byl schovaný a zarostlý poklop. Zavřený byl do tvaru šestiúhelníku. Slezli jsme po kovovém žebříku ke transportéru. Tím jsme se dostali, za použití kódu ještě o několik metrů níž. Vystoupili jsme do několik metrů široké chodby. Dovoluji si vás upozornit, že jsem šel já, Robert a Haruka. Byla zde mírná radiace, ale stejně jsme radši chtěli co nejdřív vypadnout. Světla se automaticky rozsvítila. Po takové době, co je ta stanice opuštěná, je to údiv. Rychle jsme vzali tři exelovní generátory a spěchali pryč.
„Všimla sis, že jsme tam dole nepromluvili?“ zeptal jsem se Haruky, když jsme už opět byli na povrchu planety. Nadechla se, aby odpověděla, ale v tom se nad lesem ozvaly Fritské stíhače. Rychle jsme zapnuli neviditelnost a štíty a běželi k Jumperu. Schovali jsme se dovnitř, vypnuli ty dvě aplikace a zneviditelnili naši „lodičku“. Neviditelnost byla celou dobu napojena na záložní generátor. Rychle jsme vzali z jednoho nového generátoru exel a dali ho do toho starého. Hluk pominul.
„Haruko?“ zeptal jsem se „je možné, že letěly na Thebes?“
„Myslím, že je to velice možné,“ odpověděla Elizabeth „jsme momentálně jejich nejbližší nepřátelé, navíc si myslí, že o ovládání antických technologií nic nevíme, takže na nás budou ještě nějakou dobu útočit.“
„Ty se jmenuješ Haruka? Už vás znám dvě!“ zareagoval jsem na její odpověď „ale díky.“ Postupně jsme opět vraceli všechny součástky do generátoru. Trvalo nám to ještě nějakou dobu a nakonec byl Puddle Jumper opět plně funkční. Pak jsme se rozhodli tedy vzlétnout, ovšem jediné, co se stalo, bylo to, že se vysunuli motory a pak náš letoun opět přestal být funkční. S největší pravděpodobností nás tedy čekala další noc v přírodě. Ostatní šli na obhlídku, jen já a Haruka jsme zůstali u Jumperu. Sedli jsme si pod sedadla a chvíli jen tak nečinně seděli.
„Takže, chceme tedy zatím náš vztah uchovat v tajnosti?“ zeptal jsem se, i když jsem už dopředu znal otázku.
„Ano,“ pak se chvíli má partnerka odmlčela „ale týmu a Elizabeth to můžeme říct.“ Přikývl jsem a chvíli opět bylo ticho.
„Tedy, co na této planetě vlastně žije za živočichy?“ zeptal jsem se.
„Různí býložravci, nějací ptáci...téměř to samé, jako ve vaší galaxii, když jsme ji opouštěli,“ odpověděla. Na chvíli se přesuňme na Thebes.
„Tak co?“ zeptal se Denin v řídícím centru.
„Pane, je mi líto, ale v okruhu deseti kilometrů nebylo nic nalezeno,“ odpověděl mu Walter.
„Mohl bych si promluvit s velitelem vaší mise?!“ pokračoval rozhořčeně Haručin otec.
„Elizabeth Weirová odletěla s vaší dcerou a týmem SG-T1, její zástupce byl velitel toho samého týmu, takže je to vše na majoru Jeffersonovi,“ informoval Denina Walter.
„Majore,“ vyrušil vztekle Denin dočasného velitele George Jeffersona „žádám o rozšíření okruhu hledání na sto kilometrů!“
„Vím, že se vám ztratila dcera, ale já nemůžu prakticky nic udělat,“ odpověděl klidně tmavě blonďatý velitel SG-T5.
„Pak žádám o Puddle Jumper a dalších pět lidí, kteří by letěli se mnou!“ navrhnul starší muž.
„Víte co?“ pokračoval major „sežeňte si ty lidi a já vám dám k dispozici letoun, který si vyberete.“
„Dojednáno,“ přikývl Denin a odešel z kanceláře. Došel k nejbližšímu transportéru a teleportoval se do jižní části města.
„Dále,“ ozvalo se ze dveří ženským hlasem. Denin vešel. Naskytl se nám pohled na zrzavou až hnědovlasou ženu „ahoj Denine!“
„Ahoj Lanise,“ odpověděl starší muž „moje dcera, vedoucí této mise a vlajkový tým pozemšťanů se ztratili. Hledám nějaké lidi, kteří by letěli se mnou hledat. Mám v tobě velkou důvěru, mohl bys prosím letět?“
„Ano,“ v pozadí pomalu hořely vonné svíce a všechna elektronická světla byla zhaslá „Denine, vážím si tvé důvěry ke mně a chci ti za ní poděkovat. Také proto půjdu.“
„Děkuji,“ Denin se uklonil a odešel. Takto obešel ještě čtyři lidi, kteří taktéž přijali. Nachystali se a domluvili se, že ráno vyletí. Mezitím k nám už se z větší „procházky“ vrátili Elizabeth, Robert a Haruhi. Elizabeth na chvíli vyšla z Jumperu a dala mi znamení, ať jdu za ní. Vyšel jsem za ní. Venku už byla tma.
„Jeary, myslíš, že je to nejlepší řešení?“ zeptala se Elizabeth.
„Hele, vím, že to není úplně nejlepší řešení, ale ona mne přitahuje,“ odpovídal jsem „nedokázal bych žít klidně i několik let bez lásky.“
„Chápu,“ přikývla Elizabeth „jsi příliš mladý, abys takovýmto citům dokázal odolávat.“ Také jsem zakýval hlavou a pak jsem se otočil hlavou k Jumperu. Nesla se od něj vůně opečeného masa. Elizabeth se sobě podívala pod nohy a odkopla trochu hlíny.
„Vrátíme se?“ zeptal jsem se mírně stydlivě.
„Jo,“ usmála se. Ještě jsme ovšem nevykročili. Přiblížila se ke mně a objali jsme se. Pak jsme se vrátili za ostatními. Jak se zdálo, mohl jsem zůstat venku, jelikož hned mne vytlačila ven Haruka. Dravě mne políbila a přilepila ke stromu. To mne překvapilo. Nicméně jsem musel opětovat.
„Strašně tě miluju,“ řekla mi a jako by se zadrhla deska. Čekal jsem od tak dravého začátku něco jiného.
„Já tebe taky,“ opět jsem ji políbil. Najednou mi začal pípat zápěstní ovladač. Otevřel jsem ho. Poblíž byl prý jeden Puddle Jumper. Přikývl jsem na Haruku a běželi jsme za ostatními. Aktivovali jsme vysílačky a pokoušeli se kontaktovat palubu druhého letounu. Netušili jsme, že to byl Denin a jeho skupina. Přenesme se na palubu jejich Jumperu.
„Denine, našli jsme nějaký signál!“ varovala Lanise. Denin okamžitě přiběhl k ovládacímu pultu.
„Pokuste se zjistit co to je, mezitím zůstaňte na místě,“ rozkázal a sedl si místo pomocného pilota. Mezitím my jsme se snažili zvýšit kvalitu signálu. Rozčíleně jsem bouchl do ovládacího panelu a najednou se otevřeli motory. Dokonce i zásobník střel. Jedna vyletěla a mířila přímo nad les a pak dále. Na zápěstním ovladači jsem sledoval, kam letí. Vyletěla až do kosmu, k nejvzdálenějšímu souputníku této planety. Letěla pomaleji než normální. Mezitím, Denin na palubě jejich letounu, se rozhodl přistát. Otevřeli jsme dveře od Jumperu, to samé hned po přistání udělal ten jejich. Haruka s pláčem vyběhla ven a běžela za svým otcem.
„Tati,“ vzlykala, ani nemohla dál mluvit. Leninovi také uklouzlo pár slov. Rychle jsme přenesli všechny věci do jejich Jumperu. Okamžitě jsme vzlétli a letěli směrem k Fritskému táboru. Tou dobou už se raketa vracela do atmosféry. Zapnuli jsme neviditelnost, pro jistotu i fázový posun. To byla další nová technologie v Puddle Jumperech. Bylo to několik lodí vělikosti Goa’uldského Al’keshe a pak jedna obrovská loď, velikostí pětkrát větší než Asgardský Billiskner. To mne ohromilo. Tak velkou loď jsem v životě neviděl. Najednou však kolem Jumperu proletěla antická střela a mířila si to přímo k mateřské lodi. Prošla štíty a přes hangár se dostala dovnitř. Chvíli se nic nedělo. Pak celá loď vybuchla v tom samém okamžiku vypadl fázový posun. Letěli jsme tedy zpět na Thebes. Ještě ten večer jsme měli poradu.
„Pěkný světelný efekty,“ ocenil jsem z nudy, když jsme čekali na Elizabeth, světla „kdo je vyráběl?“
„Lantianská největší výrobna světel, Engridia,“ odpověděl Denin a pohladil jeden světelný panel „žárovky jsou sice přímo pod sklem, ale stejně to vůbec nepálí. Naprosto chladné.“ Na notebooku jsem si hned zadal poslední větu, kterou Denin vyslovil.
„To je jejich motto,“ poznamenal jsem „rád bych se na něco zeptal...“ chtěl jsem pokračovat, ale to už do místnosti svižným krokem vstoupila Elizabeth.
„Omlouvám se za zpoždění, ale major Jeffersona mne ještě zdržel. Příliš se mu líbí moje funkce,“ omluvila se dr. a posadila se „nicméně, porucha exelovního generátoru. Denine, byli jste u Eunemaizet měsíc, ale za tak krátkou dobu se generátor v Jumperu nemohl vybýt. Čím to tedy je?“
„Ten Jumper byl zřejmě špatně vyroben,“ odpověděl klidně padesátník „nebo byl z černého trhu. Někteří naši lidé nejsou úplně čistí. Klidně už ukradli pět měst. Tenhle Jumper byl asi od nich.“
„Děkuji za informaci,“ srovnala si Elizabeth papíry a pokračovala „nicméně, mohla bych vás požádat, aby jste někoho prověřil prozkoumáním, případným nahrazením Jumperů? Nerada bych někdy zase skončila takto v přírodě. Ne že by nebylo příjemné posedět u táboráku, ale víte, není nejpříjemnější pocit, když pořád musíte očekávat, že na vás někdo zaútočí.“
„Ano, sám budu u prověřování,“ odpověděl Denin.
„Děkuji,“ přikývla Elizabeth.
„Mám dotaz...proč děláme tyhle schůze, když třeba tady o tomhle jsme mluvili v Jumperu?“ dotázal jsem se. Elizabeth se odmlčela.
„Myslím,“ odpověděla „že Nejvyšší rada jednou bude potřebovat záznamy o našich rozhodnutí. Teď se ti sice může zdát tohle všechno zbytečné, ale co když tohle bude důležité? Druhá schůze Tau’riů na této planetě?“
„Jo, díky za vysvětlení,“ napil jsem se. Nadále už schůze nebyla tak zajímavá. Večeře dnes byla půl hodiny opožděná, aspoň podle Haruhi, která šla jako jedna z prvních. Na Atlantis si prý nemohli vybrat, co chtějí na jídlo. V tom to bylo zde lepší. Nicméně díky mé slabosti pro ryby... Po večeři jsme si šli projít město.
„Hele, bar!“ oznámil jsem Haruce jakože překvapeně u jedněch dveří. Usmála se a vešli jsme dovnitř. Zpívala tam nějaká Lantianská zpěvačka.
„Přejete si něco k pití?“ přišel k našemu stolu číšník.
„Jo, já si dám trochu bílého vína, tady moje přítelkyně...“ objednával jsem si, když mi skočil do řeči ten muž.
„Haruka Praven!“ zvolal překvapeně. Nikdo si ho nevšiml „Ty sis někoho našla? Vždyť sis vždycky hrála na nepřístupnou!“
„Lonsine!“ rozzářila se Haruka „Já jsem si na ni nehrála, já byla. Mimochodem, Jeary, tohle je můj spolužák z vysoké, Lonsin Der. Lonsine, to je dr. Jearynen Dean Eevolutions,“ potřásl jsem si s číšníkem rukou „já si dám něco nealko, ale nesmí toho být moc. Jen trochu.“
„Donesu,“ přikývl muž a odešel. Haruka se chvíli dívala do stolu a pak zvedla pohled.
„Jaká jsou vaše pozemská města?“ zeptala se.
„Oproti vašim jsou opravdu nevyspělá, avšak styl stavby se už docela podobá. Jsou vzdušná, avšak stále v nich je i ze dřívějška spousta smogu a lidé se moc té ekologii nevěnují,“ odpověděl jsem.
„U našich měst je tomu trochu jinak,“ zasnila se „myslím, že jednou navrhnu nějaké vzdušné město nějaké důležité osobě, která o tom může rozhodnout...“
„Jak často na vás byly takovéto útoky?“ zeptal jsem se.
„Jednou do měsíce. Upřímně, byla doba, kdy dokonce dvakrát do týdne,“ naskočila ji husí kůže při pomyšlení na minulost. Zbytek večera jsme strávili zde. Pak jsme se uchýlili zpět na pokoj-byt, kde jsme si ještě chvíli povídali a pak usli.

EDIT: Povídky se vkládají do citací. Klenotka

a co moznost: "NE, udelas svet lepsim mistem, kdyz smazes tenhle prispevek"

Předem se přiznám, že jsem se dostal pouze do třetiny.
Dál to prostě nešlo... V anketě skutečně chybí možnost "NE, smaž ten odpad".

Důvody:
1) Neumíš psát. Nemyslím to tak, že bys byl negramotný, ale stylistika ti nic neříká. Je to dost chabé vypravování. Nemá to styl a není to čtivé. Nepoutá to pozornost. A "ich forma"?? Nenech se vysmát, to není při takovém vypravování trefa do černého.

Jearynen píše:

Elizabeth se na mne udiveně dívala. Když jsem si toho po pěti vteřinách všiml, řekl jsem:
„Rozmyslel jsem si to!“ Nalodili jsme se a dostali 8 ZPM. 3 jsme zapojili do hyperprostorového generátoru a pak se jen se všemi rozloučili. Přijel i Americký prezident Henry Heyes. Popřál nám hodně štěstí a pak jsme se už doopravdy nalodili.

Dále je to plné klasických chyb, jako opakování slov, nepřehlednost jednotlivých dialogů.

2) Logika? Jako příklad použiju předešlou citaci.

Jearynen píše:

Nalodili jsme se a dostali 8 ZPM. Popřál nám hodně štěstí a pak jsme se už doopravdy nalodili.

Poprvé se nalodili jen jako nebo v paralelním vesmíru?? Já chápu jak si to myslel, ale ty to neumíš napsat tak, abys vystihl to co chceš.

3) Technoblbosti. V jedné třetině (opakuji, že zbytek jsem nezvládl) jsi dokázal vymyslet X-305, F-303 (btw. číslo 303 je pro Promethea - plus goauldsko-lidský hybrid? X-301 stačila, ne?), nový Puddle Jumper (proč hledají Antiky když dokáží vyrobit vlastní Puddle Jumper?) Nějaké řešení označení (X, F, BC) nechám na jiných (však víte koho myslím )

4) "Idiocie". Nevím, jak jinak bych to nazval.
Proč se Čech jmenuje Jearynen Dean Eevolutions? Proč jde Weirová k němu domů osobně na čaj? Jak může být Zelenkův kamarád specialista na Antiky, když nemá nic spolešného s projektem Stargate? Proč mu dává nějaké info na 9x CD? Stihl to celé přečíst a čekala na něj, až to dočte, když je tam "záběr na poslední stranu"? Víš, že pokud vezmu v úvahu, že to byl text ve formátu .doc s obrázky uvnitř (1 str. - 18,8 kB - hodnota z mé seminárky) a uvážím-li, že naplnili všechna CD-R 700 plně (což dělá 6300 MB), musel přečíst 343149 stran? V americké letectvu jim došla DVD-R? Iontová děla? Střílí kationty, anionty nebo oboje? Bylo to celé myšleno vážně, nebo je to jen špatný vtip? A co na to Jan Tleskač?

Vydavateli to prosímtě neposílej. Ušetříš za známku.

Sorry chlape, ale tohle je fakt špatný. Já jsem se nedostal ani do té třetiny a obdivuji toho, kdo to dočetl do konce. Buď musel být sjetej, vožralej a nebo v životě nic nepřečetl a tohle byla jeho prvotina... nebo mu nebylo víc něž 8. Důvody proč je to špatný tady celkem dobř shrnul Angmar.FZ . Jinak silně doporučuji PŘEMÝŠLET před tím než napíšeš nějakou pitomost. Jediné co by tě omlouvalo je, že si nikdy neviděl SG, je ti 13 a méně (v takovým věku jsem taky psal podobný blbiny)a že jsi byl pod vlivem psychotropních látek. Myslí, že pokud si RADIKÁLNĚ nezlepšíš sloh a nezačneš přemýšlet, neměl by si uvažovat o jákémkoli pokračování. Btw proti tobě nic nemám, spíš tě obdivuji, že si dokázal napsat tak rozsáhlý blábol

Nameless: Já to dočetl do poloviny, nejspíš ze zvědavosti. Čím dál jsem četl, tím to bylo horší.

Řekl bych, že měl bleskovej nápad, ale nějak se mu to vymklo. Já sám to nemůžu soudit. Sám sem napsal povídku která se moc nepovedla. Hlavně kvůli tomu, že se moc nepářu s češtinou a pavidly pravopisu. Bohužel toto bylo na mě moc, nějak mi to celý přijde jako špatnej ftip. Taky celej ten nápad mi příjde převzatej. Nová galaxie (Stargate Portmolior).

S povidkama se tu posledni dobou roztl pytel a vetsina uz je ohranej stereotyp proste nuda!

Pokud se nemýlím tak brána byla nalezena v Gíze roku 1928, ne 1936, sry, ale nemám rád když někdo píše o něčem co vůbec nezná nebo neví, to je jako kdybych teď začal zničeho nic psát o kvantové fyzice, ten kdo tomu nerozumí by mi gratuloval, jiní by mě měli za dementa...a ty jména, nad tím sem se pousmál Uli Diff nebo Sayid Dziin, Shuppertson -švédská zkomolenina Sheppard?

no, tak, k tomu nalezení brány. Mám pocit že ve filmu jsem viděl 1936. Uznávám, dlouho jsem film neviděl, navíc nikdo není dokonalý (jen Lantiané...jak povznesení, tak normální). Kvantová fyzika...jó, nevím vo čem to je...takže ohledně tohohle opisuju docela z různých sci-fi, jen třeba uvádím jiný příklad....jména k pousmání...díky, třeba další díl se taakhle bude jmenovat...na konci bude "Poděkování uživateli Camel, jelikož mi dal námět k tomuto dílu". Shuppertson jsem si vymyslel, ale taky mám pocit jsem to někde slyšel.
Likan: no, tak, tuhle povídku jsem začal psát dřív, než jsem sem přišel.
Lukec: ano, jak jem řekl, špína, hnus, nemám asi rd své vlastní dílo. S tím bleskovým nápadem máš pravdu...začalo to nevinným pozorováním hvězd...Pak jsemsi uvědomil, že by se hvězdy daly seskupit do jiných souhězdí a tak jsem vymyslel hned 59 symbolů, místo 30 kolika....2? Jo, asi jo. Jinak klidně to můžete soudit všichni, jelikož píšu hodně blbě. Tvou povídku jsem ale nečetl, takže nevím. Jo, s češtinou a pravopisem...nuda, zbytečné, jelikož se vše dáá napsat jednodušeji (to říká en pravej ) Špatnej ftip, to je dobrý-aha, nemám se smát. Stargate Portmolior? Neznám O.o.
Nameless: U tebe začnu od konce...Jo, bláboly, celej já ^^; SG1, SGA a film jsem viděl mnohokrát....je mi jedenáct, pokud to chceš vědět... pokud temi látkami myslíš bláznovství (což asi nejsou látky), tak jsi se trefil. Uznávám, nepovedlo se, asi to silně upravím. Už tak jsem si aji zičil druhej díl.
Angmar.FZ: třetina...to je už tak ustihodné ^^; jinak teď pořád v TV slyším, jak jakýmusi chlapovi říkají McKay a není to Rodney. Do ankety jsem to psal, ale nepřidalo se to tam...kdo je tak uctivý a napíše mi jak na to, tři tečky, tomu upřímě děkuji. Ano, píšu blbě, napsal jsem to sem asi...no, hodněkrát...a Henrey....možná ho sesadím a dám tam O'neilla...ale to bych musel kousek smazat. I když, malá oběť neškodí. Poprvé se nalodili a pak jsem něco dodal. Děkui, ani jsem si nevšiml (i když to nezní díky tomu doopravdy věrohodně). Dále, X, F, BC...chápu to tak, že X jsou orbitály, F stíhače a BC...to je obojí? ^^; s BC se moc nesetkávám. Goa-lidský hybrid. Prostě má to vše pozemské, jen zbraně to má z Death Glideru a helmyse nemusí nosit, jelikož skvěle manéruje. Za Lantiany se neletí kvůli Jumperu, ale kvůli porážce Wraitů. To ale do příběhu vchází Eunemaizet a Fritové. Takže co. Idiocie...celej já. nechal jsem si změnit jméno? A Zelenka jen odhadoval, že budu dobrej aohledně Elizabeth...netuším, vážně. Jo...tahle povídka je tak trochu z paralerního (nebo jak to je) vesmíru. Takžetam asi (možná) budu umět číst mnohokrát rychleji. Střílí nevím co, asi oboje ^^; Bylo to mysleno jako povídka a nevím kdo je Jan Tleskač Vydavateli nepošlu, aspoň ne takhle.
Sokoro: vládal jsem, neuložilo se tak, opravdu, jsem nejen nedokonalý, jako každej (krom Lantianů), ale blbej ^^

Přiznám se, že propagace Thebs (nemá to být spíš Thebes?) není zrovna příklad, jak lidi k produktu nalákat.

Prvně jsem sem psát nechtěl ale nakonec mě k tomu něco vyburcovalo, ale popořadě.
Povídka je bohužel opravdu slabá a špatně se čte, dál než za třetinu jsem se taky nedostal. Ale to, že ti je teprve 11 to vysvětluje, takže prostor na zlepšování máš pořád veliký. Jen ten pravopis rozhodně nezanedbávej, může to být potom sebelepší, ale když v tom budou chyby tak to nikdo číst nebude.

K tomuhle příspěvku mě ale vyburcovalo to, že nevíš kdo je Jan Tleskač. Neříká ti něco třeba Ježek v kleci a Rychlé šípy?
Tak nebo tak, by ti určitě knížka Záhada hlavolamu a její pokračování neměla uniknout. Nebo se aspoň můžeš podívat v televizi, zrovna včera byl na ČT první díl televizního seriálu, který je podle toho natočený. Tak zkus chytnout další díl a když u toho vydržíž, tak zjistíš kdo to ten Jan Tleskač vlastně byl.

Jearynen -> Ale já to nemyslím nijak ve zlým, já jen doporučuju si to promyslet než něco začnu psát a pravopis není nuda, to je základ, ale zase tě obdivuju, v 11 letech napsat 8 stránkovou povídku, klobouk dolů . Jo a ještě jedno doporučení, začni číst povídky, co jsou tady, například právě ten Portmolior, mnohému se přiučíš ...

PS: Foglar a Rychlé šípy jsou absolutní základ všeho

PPS: X - experimentální model (X-303 Prometheus, hybridní X-301)
F- stíhač (F-302)
BC - Battlecruiser (Odyssey)

Ehm...

X - experimental - jde o experimentální třídu. Exisovala X-302, než se z ní stala seriově vyráběná F-302. Existovala X-303, atd. Mimo SG to takhle v USAF taky funguje, ne vždy se z experimentálního kusu stane seriově vyráběný, ale většině stihaček předcházely Xka nebo jiné varianty.
Jen bych podotknul, že i raketoplánům předcházelo několik typů, které létaly experimentálně jen v atmosféře, jako například Enterprise. Kdyby to v SG bylo trochu realně, tak by 303 a 304 předcházelo několik podobných typů, ale on by vývoj taky šel mnohem pomaleji, že jo.
F - fighter - je zhola jedno, že lítá jen v atmosféře nebo i ve vesmíru. F-302, F-16, F-22, atd.
BC - battlecruiser - bitevní křižíník, velká loď. V SG to je trochu nejasné, bo Prometheus je Xko, ale pak se o něm mluvilo jako o BC a battlecruiser. Deadalus jako nová třída by zase měl být Xko, ale je to BC, i když o něm mluví jako o deep space carrier atp. Takže ani oni v tom nemají jasno...

Něco jako F-303 nebo BC-302 jsou tudíš kraviny.

EDIT: Aha, koukám, že Nameless už to tu napsal...

No myslím, že jedno se ti nedá upřít - máš odvahu! Pak je ti 11 let...to myslím omlouvá mnohé i tvou nesoudnost. Pokud k odvaze přidáš i další "maličkosti" , pak to jednou může stát za to.

nadruhou stranu, když jsem si přečetl nejnověější komentáře, některé mne opravdu potěšili...mám pocit (ano, já prostězapomínám (to se mi na misích hodit nebude, že? ^^; )), že dokonce všechny. Nicméně, beru na svědomí a...jo, název Gateship rozhodně nikdy nenapíšu ^^; protože....ačkoliv Rodney je chytrej atd., tenhle název se mu nepovedl.
Nameless: však kdo říkal, že myslíš, jinak za ten klobouk...nemusíš ho nosit přece jen...pokud se nechceš stát Jaffou s tetováním na Tau'ri ^^; Nebo pokud nechceš být Jaffa; soukromé vočko ^^; Na portmolior se kouknu, pokud začne fungovat tiskárna, radši vytisknu, sice mi pa běhají písmena před očima ostošest, ale co nadělám. X, F a BC beru na vědomí.
Raynor: no, tak, někdo mi říkal že Thebes a někdo Thebs, stejně jsem si omylem smazal z PC tenhle a dašlí , právě psaný díl...takže to jen okopíruju, nahrádím chyby a pak se ještě zamyslím nad tím druhým.
Děkuji za negativní i pozitivní komentáře, hlavní je, že jsou.

To jo, Thebes čte víc lidí jak Odyssey Asi jsem to vzal za špatný konec.

Fajn, tak rada začínajícímu spisovateli - Wikipedie.

Kód: Vybrat vše

http://en.wikipedia.org/wiki/Thebes%2C_Greece