StarGate Survival (4.část)

Tak aby se neřeklo, taky sem napsal svoji povídku, a nakonec sem se rozhodl ji publikovat, tak snad se bude líbit, dále se omlouvám za případné chyby...psal sem to jednou v noci, usínal sem u toho takže se ještě jednou omlouvám za chyby, sice jsme se snažil to kontrolovat ale moje čeština není zas tak dobrá....

Byl překrásný den, a zapadající slunce prozařovalo přes skleněné výplně Atlantis, které působilo poklidnou atmosférou, která snad nešla nijak přerušit. Na jednom z balkónů právě hovořil dr. McKay s Katie Brownovou. Ono zapadající slunce dodávalo tomuto rozhovoru poměrně romantickou atmosféru.
„ Já….já vím….ale..nemůžu….já nevím…“ koktal McKay.
„Proč bys nemohl....“ uklidňovala Rodneyho Katie „…já chápu, nemáš čas a tak ale….“
„Ale co ?“ přerušil ji Rodney.
„…víš nevadí mi to….opravdu, já vím…prostě máš povinnosti…., já to chápu taky mám povinnosti a vím že je …“
„Ano…ale chápeš…“ přerušil Katii Rodney „já..nevím jestli můžu…nevím co si dovolit a tak víš…musím to přiznat..nikdy sem na to nebyl…. už na vysoké..“
„Ale prosím tě….teď tady nemluv o tvé vysoké, říkal si mi o ní už dost…“
„Já vím ale tohle je něco jiného….ještě sem ti nikdy nepovídal o tom jaké…“
„Doktor McKay, dostavte se okamžitě do řídící místnosti.“
„No vidíš, a je to tu zase...já… prostě…prostě už nemůžu.“ pokračoval Rodney. Poušel kousek ale zastavil se, bylo mu Katie líto, chvíli ticha prolomila až Katie:
„Tak už zase musíš jít…je to těžký….věřím ti…ale slib mi, že o tom budeš přemýšlet, chci slyšet tvůj názor.“
„Ano….já…budu přemýšlet…já…musím jít… a-ahoj.“ Katie přiskočila k Rodneymu a políbila mu jeho čelo….
Při cestě do řídící místnosti Rodneyho sužovaly připomínky které Katie řekla, nevěděl jak se rozhodnout….pokusit se navázat vztah ? Ale jak ?? V životě takovou situaci neprožil, nevěděl jak dál, jediné co ho napadalo bylo, že snad nebude mít čas, měl přece na Atlantis hodně povinností. Bylo tu tolik problémů, které snad jeho vztahu s Katií nepřály. Tak co si počít dál ? Jak se rozhodnout, snad jen, zkusit to….a kdyby to neklapalo tak to ukončit, ale ne to ne…byla by smutná, vždyť mu na ní záleží tak…
„Auvajs“
Rodney narazil ve dveřích do řídící místnosti do Ronona.
„To nemůžeš dát pozor!“ obořil se Rodney na Ronona.
„Tak to teda moment, tys do mě narazil, schválně jsem počkal, chodíš tu jak těla bez duše…“
„Hele, nenavažuj se do mě“ narážel Rodney na Rononova slova doslova naštvaným tónem „promiň já vím že…no promiň za ty slova, co sem řekl.“ pokračoval Rodney.
„Nic se neděje, ale musím říct že jsi nějaký podrážděný.“ odpověděl Ronon.
„Doktor McKay, dostavte se okamžitě do řídící místnosti.“
„Jo, nějak tak nebudeme to radči rozebírat, sám vidíš ani teď nemám čas tak zatím…“
Když Rodney mířil do zasedačky zarazila ho přede dveřmi Elizabeth.
„Jdete pozdě Rodney.“
„Já vím, snažím se, no vlastně ….“ koktal McKay
„Na vysvětlování teď není čas, to si probereme později, ale dávejte pozor ať se to už neopakuje.“
„Samozřejmě, ještě jednou promiňte, tak co tu máme, že jste mě volala.“ Sheppard taky chodí pozdě a nic mu neříkáte, mumlal si ještě pro sebe Rodney.
„Sama nevím, necháme se překvapit.“ odvětila Elizabeth.
„Cože…..nemám rád překvapení,“ povídal Rodney ještě za chůze v zasedací místnosti „teda podle toho jaký překvapení, vlastně jednou jak mi bylo osmnáct …“
„Toto bude poněkud, nepříjemné překvapení!“ přerušil Rodneyho plukovník Steven Caldwell, velitel vesmírné lodi Daidalos.
V zasedačce už byli všichni Elizabeth, podplukovník John Sheppard, který tu byl dnes asi dříve, ikdyž se netváří moc uspokojeně, dále tu byl Radek Zelenka který tu nepobývá zas tak často, a pak už jen pár lidí z lodi Daidalos pod vedením plukovníka Caldwella. Všichni se tvářili ustaraně, jen Rodney se pokusil o nějaký úšklebek, ovšem když viděl výraz ostatních, nezbývalo mu nic jiného než nasadit vážnější tvář. Když si sedl na židli otevřel notebook, který ležel před ním na stole.
„Tak abysme nezdržovali hned se pustíme k věci,“ začal plukovník Caldwell „jak vidíte na svých počítačích donáším špatnou informaci o našich nepřátelích Wraithech.“ McKay v tu chvíli začal jemnými ranami pošťuchovat do svého notebooku, ostatní se to snažily ignorovat.
„Přesně před třemi dny jsme zaznamenali pohyb nějakých mateřských lodí nad M4X-5D6, to nás velice zarazilo, že by se Asurané hned vzpamatovali po našem tvrdém útoku, to se nám zdálo nepravděpodobné a tak jsme,“ McKay začal znovu mlátit do notebooku, nikdo tomu však nevěnoval zas tak velkou pozornost jako Caldwellovu hlášení „..a tak jsme poslali náš satelit D-700 pro bližší prozkoumání, zjistili jsme že se na orbitě M4X-5D6 vyskytuje několik Wraithských mateřských lodí.“
„Kolik ?“ zeptala se hned Weirová.
„Napočítali jsme jich přesně třicet dva,“ v tu chvíli Rodney praštil do notebooku takovou silou div se nerozlítla na kusy a zíral na Caldwella jako všichni ostatní v místnosti.
„Třicet dva ?!?“ zhrozil se Sheppard.
„To je nereálné !! Tomu nemůžu uvěřit….vždyť v tomto počtu klidně zničí Atlantis !!“ křičel McKay skoro přes celou místnost.
„Nezdá se mě že by chtěli zaútočit na Atlantis…nebo snad…“ vložil se do rozhovoru Zelenka.
„Pozorovali jsme pohyb lodí…ale ten se zdál být stálý. Nechali jsme proto sondu na místě a vydali se sem, na Atlantis. Když jsme byly na orbitě planety zaznamenala sonda pohyb lodí. Jsou rychlejší než předtím, nevím čím to může být,“
„Snad nové pohony ?“ navrhoval Zelenka.
„Kde by vzali nové pohony ? To zní špatně, to zní hodně špatně.“ odpověděl McKay.
„To není to nejhorší, zjistili jsme, že Writhská flotila míří sem, na Atlantis, při této rychlosti tu budou řekněme asi za 24 hodin.“ Všichni se zhrozili, nastala chvíle ticha, je jisté že proti tolika lodím nemůžou nic dělat.
„Čekal jsem to…,“ přerušil ticho Rodney.
„Cože ??? To si to snad dovolíš tady říct.“ přerušil ho Sheppard.
„Jo,“ všichni v místnosti pohlédly na McKaye „… já to prostě čekal pořád si myslí že jsou nějací super-truper, že jsou nějací dobrý nebo co…no tak musí nám být přece jasný že to nevzdáme a uděláme co se dá ne…co třeba, napadá mě….frrrr uletět prostě pryč.“
„Asi si zapomněl Rodney že naše ZPM není schopná letu natož zapnutí nějakých štítů…“ odvětil Radek Zelenka.
„Ale vy jste asi zapomněli na planetu M4D-256…..že ??? Našli jsme tam přece ZPM a jak se zdá plně nabyto…tak o čem váhat.“
„Ty si se snad zbláznil sám víš že se nachází v obrovským komplexu Geniů!“ řekl Sheppard.
„Já vím, já vím, ale co nám zabrání tu ZPM získat ?“ obořil se Rodney.
„Já ti řeknu co….asi tisíc Geniijských vojáků..!!“ odpověděl hlasitě Sheppard. Jak se zdálo jejich konverzace se přeměnila v hádku.
„Pánové, nechci vás přerušovat, ale to není jediný důvod kvůli čemu jsem přišel,“ přerušil je nakonec Caldwell.
„Cože? To není vše ?“ divila se Weirová.
„Ne, to zdaleka není vše,“ odpověděl pohotově Caldwell „máme tu další informace, o kterých nás kontaktovala loď Apollo. Apollo dlouhou dobu monitorovalo planetu Asuranů a hledalo nějakou známku pohybu, jak se zdálo nic se nedělo, ovšem nevěnovala pozornost měsíci obíhajícího kolem planety…zjistilo se že Asurané za pár dnů postavili celou flotilu, horší je, že lodě jsou vytvořeny z replikátorských bloků. Dále jsme zjis…“
„Cože ? Takže další lodě ?“ přerušil Rodney.
„Přestal by jste mě prosím přerušovat ?!?“ hrozivě odpověděl Caldwell „to už je podruhé co jste mě přerušil.“
„Já vím, omlouvám se, ale ..“. „Ale co ?“
„Vy jste mě taky přerušil….“ odpověděl tichým hláskem Rodney. Caldwell se na něho jen podíval a pokračoval dál.
„Takže, když tady pan McKay dovolí tak…“
„Zase něco proti mně ?“
„Já říkám abyste mě nepřerušoval ! Nemáme tady na to celej den, takže doufám že mě chápete..“
„Jasně….já…chápu vás….mimochodem všiml si někdo toho, že tady ten můj notebook nefunguje ?“ zamlouval Rodney.
„Co je nám do toho, že váš notebook nefunguje, tak když dovolíte budu pokračovat, tak ..“
„No když mi nefunguje tak vlastně nemůžu zjistit o co tu běží..“
„Rodney!“ zakřičela Elizabeth.
„Už sem ticho.“
„Děkuji doktorko, tak když všichni dovolíte..“ podíval se Caldwell na McKaye a pokračoval „můžu pokračovat. Dále Apollo zjistilo divný pohyb, podle dostatečných informací mají lodě gigantickou velikost, s takovými jsme se ještě nesetkaly, jejich počet je neznámí ale pravděpodobně to bude něco kolem deset až dvacet, horší je, že mají namířeno na Atlantis, chtějí se snad pomstít za ten poslední útok, který jsme na ně uskutečnili, chystají protiútok. Podle dostatečných informací by se mohla Asuranská flotila střetnout s Wraithskou někde na orbitě Atlantis.“
„Takže jestli to dobře chápu,“ začal Sheppard „tak nám nezbývá nic jiného, než sehnat tu blbou ZPM, na planetě kterou hlídá přes tisíc vojáků Geniiů, a na to všechno máme asi tak 24 hodin ???“
„20…“ odpověděl McKay „přesně 20, možná míň… bude chvíli trvat než tady z Radkem tu ZPM zprovozníme…“

Byl to normální den na základně v Coloradu. Byl pochmurný den, ale na základně nic nepocítili, jelikož se nacházela několik pater pod zemí. Právě v zasedací místnosti byl tým SG-1 a čekal na poslední příchozí. Generál Landry už seděl na své židli na samém cípu stolu, vedle něho v pohodové poloze velitel SG-1 Cameron Mitchell který jen netrpělivě crnkal do kuličky kterou si posílal po stole. Naproti němu seděla Vala, která si jen hrůzou okusovala nehty a přemýšlela nad tím, co nudného si Daniel připravil. Samantha a Teal´c se v tuto chvíli nacházeli na vesmírné lodi nové generace, a to lodi třídy X 305 známou pod jménem Ilias, která se právě nacházela na orbitě Země. Tato gigantická loď měla všemožné vylepšení od nově vyvinutých asgardských štítů, až po nové zbraně ukradené od rasy zvané Letonans. Stvoření této nové lodi mělo jediný účel a to obrana planety země před nebezpečnými Ori. Loď má nyní jediný úkol, dovést nové zásoby na Atlantis, Carterová na lodi provádí výzkum na odstranění štítů Orijských lodí…ale jak se zdá, výzkum nepokročil ani o kousek.
Daniel konečně došel do zasedačky a všichni jakoby se probraly z dlouhodobého spánku.
„Promiňte ale…nechci zdržovat…“
„To budeš tak aji tak, zrovna jsem chtěla…“ přerušila ho Vala, ale Daniel si toho nevšímal a mluvil dál.
„Na planetě P24-DF5 objevil tým SG-14 velkolepý chrám, stavba je jednoznačně antického stylu, obrázek je ve složce,“ a každý si vyndal ze složky fotku chrámu…
„jeho silueta vypadá přesně jako hlavní věž základny na Atlantis, dokonce i zevnitř vypadá jako Atlantis problém je, že to není Atlantis, chrám je vlastně řekněme… zapuštěný do země. Celá hlavní místnost je pokryta antickým písmem, a to po celé základně….Proto jsem se tam včera vydal, a tam mě zaujala ..“
„Koho zajímá co tě zaujalo…“ znovu ho přerušila Vala.
„Valo!“ upomenul ji Mitchell.
„Jasně už jsem zticha…“řekla Vala, a Daniel znovu pokračoval, aniž by si na Valu stěžoval, byl na to zvyklý.
„…a tam mě zaujala místnost nacházející se uprostřed toho kolosu, chvíli jsem překládal nějaký text který nedával nějak moc velký smysl ..“
„Jako kdybys přeložil něco, co někdy dávalo smysl.“ poznamenala Vala, Mitchell se koutkem úst pousmál a Daniel jakoby nic pokračoval:
„..ten text tedy nedával smysl, ovšem po chvíli jsem narazil na dost srozumitelnou větu : DORU MINTU E LA KORSMO NIOBA DORKSOD.“
„To znamená ?“ ptal se Mitchell.
„To znamená toto: Cestu za osvícením najdeš daleko za hvězdami v galaxii NIOBA. Jsem si stoprocentně jistý, že se tu nachází obrovské sídlo antiků, o kterém snad psaly knihy Počátku. Mělo by to být ono ztracené město, které je na Atlantis, ale daleko větší…je to obrovský podzemní komplex, který antikové chránili víc než samu Atlantis, nachází se tam snad všechny technologie, které antikové vyrobily. Je docela možné, že nějací antikové na té základně zůstaly… musíme se tam dostat, chci jen říct, že město by nám dalo nové technologie, ať už v oblasti výzkumu, tak v oblasti zdravotnictví, jsem si jistý že by nám to pomohlo v boji proti Ori. Ale…“
„Ale co ?“ zeptal se Landry.
„Musím napřed dopřekládat text nacházející se na té stěně…ale k tomu budu potřebovat jistou věc..“
„Jistou věc ?“ odvětil Landry
„Potřebuju všechny informace co nám přišli o Atlantis, od jejich příchodu až do teď.“
„Sem ochoten tohle připustit,“ souhlasil Landry po chvilce přemýšlení.
„Ovšem je tu problém, ehm…zdejší opatrovník toho chrámu se totiž spojil s Ori, a je docela pravděpodobné, že se tam Ori ukáží…když se to stane…město v galaxii Nioba bude v jejich rukou,a to nemůžeme dovolit, byly by jsme ztraceni…“
„Ano souhlasím, je to naše jediná šance. Než seženeme všechny informace z Atlantis, Ilias už bude na místě, pomůže vám kdyby se náhodou objevila Orijská loď. Odjezd přesně v 17.00.“
„Ano, pane!“ salutoval Mitchell, a odešel z místnosti spolu s Valou.
„Pane, jen sem se chtěl zeptat, zda bych nemohl na P24-DF5 o trochu dřív, přece jenom, bych toho stihl víc přeložit, než přijde nějaký ten převor šířit jejich víru.“
„Dobře, můžete, ale pro jistu s vám půjde major Anderson s SG-18. Máte zelenou doktore Jacksone.“
„Děkuji pane, připravím se a vyjdeme.“

„Myslím že…tohle…to by mohlo být ono… konec světa přichází….nedává to žádný smysl…“
„Už tu tvrdnete přes 7 hodin doktore….nechcete si dát pauzu ?“ ptal se kapitán Kauwton Daniela při luštění antického písma na zdi, která působila velice osobitým a důležitým dojmem, jakby také ne, když byla uprostřed místnosti…
„Ne, děkuji kapitáne, ale musím to dodělat.“ V tom se najednou ve vysílačce ozval Mitchellův hlas: „tady SG-1 přebíráme to…“.
Bez toho aniž by někdo něco řekl, byla SG-18 přenesena na palubu lodi Ilias. V tu stejnou dobu se objevili místo osmnáctky Mitchell a Teal´c.
„Tak jsme tu….abychom ti pomohli, samozřejmě.“ řekl Mitchell.
„Jo jasně dík, ale… musím to tu dodělat, já nevím nedává to smysl….máte ty informace z Atlantis ?“
„Jo to sem ti chtěl říct, všechno je tady v těch lejstrech, máš tam i fotky a všechno…“
„Díky moc to sem potřeboval,“ poděkoval Daniel „ale teď jste tu trochu zbyteční potřebuji procovat.“
„Tak myslím, že si tady budeme užívat co Teal´cu.“
„Vskutku.“
Mezitím uběhlo pár hodin, Daniel měl přeloženo víc textu hodně mu pomohli údaje z Atlantis a nyní porozuměl textu o něco víc, to ovšem Cameron a Teal´c měli volnou chvíli, přemýšleli jak se zabavit, proto hráli různé hry….no spíš se snažili, protože s Teal´cem to moc nešlo…
„Farma“ začal Mitchell slovní fotbal….
„Makdelpo“ dodal Teal´c.
„Co ? To sem v životě neslyšel….co to je?“
„Je to Goauld´ská technologie která..“
„Jo to my stačí…potok“
„Oklontrenba“
„Co je zase tohle…“
„To je….“
„Radči mi to neříkej,….ehm…Batman.“
„Batman ? Nevěděl sem, že hrajeme i na komiksové postavy…Andromeda…“ namítl Teal.
„Počkej, počkej…. Proč myslíš že nehrajeme na komiksoví postavy ? Vždyť Batman je známá postava, to musíš znát. Sám nevím co to ta Oklo…cosi je ..“
„Oklontrenba… je to…“
„Je mě jedno co to je….prostě jen si chci zahrát normální pozemskej slovní fotbal, co to vůbec zase je ta Andromeda ?“ namítal Mitchell.
„Je to souhvězdí…“
„Dobře souhvězdí…. to je lepší… já znám jen seriál…je to něco jako Star Trek….nebo spíš Star Wars…znáš Star Wars…?“
„Vskutku.“
„Ještě že to znáš….moje oblíbený filmy…znáš Darth Vadera, doufám že jo ?“
„Vskutku.“
„No, pokračujme dál….Andromeda….DA….napadá mě jedině Daidalos…“
„Osiris..“
„Ježiši co to zase je ?“
„No jasně…už to mám….“ pravil najednou Daniel…
„Co, co máš ?“ zeptal se rychle Mitchell.
„Teď si mi to připomněl… mám to….všude je tu napsáno JERGISH…já pořád nevěděl co to znamená…je tu třeba věta ORTE DU CRUS DA JERGISH..znamená to pocta…..pocta našemu pánovy….JERGISH znamená Ježíš….“
„To znamená“ ptal se Mitchell.
„To znamená že …že Ježíš byl Antik to on vedl celou…teda snad, vedl nebo vede antiky, víc informací nemám, ale je to celkem pravděpodobné, když si vezmeš, že Kristus, řekněme založil křesťanství, potom byl ukřižován, ano…jenže on, myslím že se povznesl, ovšem jak každý ví vrátil se na náš svět, taky jsem se přece vrátil… může to hodně znamenat třeba že…“ najednou byl přes celou místnost slyšel zvuk hvězdné brány, která vydávala známí zvuk, ta začala svítit a mocný záblesk modré barvy osvítil na chvíli celou místnost.
„Příchozí červí díra!“ zařval Mitchell. Mezitím se všichni tři nachystaly a schovaly za obelisk, který vyčníval ze země mezi bránou a místností z antickým textem…..
„Sam potřebujeme rychle posily, nutně!“ zařval Mitchell do vysílačky….
„Nemůžeme na orbitě se objevila Orijská loď, nevíme jak ale ruší signál…..nějak se mí ztrácíte já…..“ ukončil se hlas ve vysílačce.
V tom prošel bránou první voják Ori…za ním druhý a třetí….. „PÁÁL“ řval Mitchell a Teal´c ani Daniel na nic nečekali, a stříleli po vojácích …další a další…vojáci se bránili, bylo jich snad dvacet. Kulky střídaly modrý střeli Orijských zbraní. Když Daniel zastřelil dalšího vojáka uslyšel divný zvuk ve své zbrani…najednou neslyšel nic…žádné výstřely nic….místnost osvítilo světlo…v tu chvíli nic neviděl…světlo ustalo a před otevřenou bránou stál převor Ori, jeho vojáci stáli nehybně po stranách….
„Dej mi ty spisy, co máš v ruce Danieli Jacksone.“ promluvil převor.
„Takže… ty znáš moje jméno co ? A co když ti je nedám…“ odpověděl Daniel, Mitchell zkusil vystřelit ,ale P-90tky které měli byly zaseknuté….
„Když mi ji nedáš…..vezmu si ji sám…“ převor natáhl ruku, a Danielovi spisy o Atlantis vzlétly, udělali pár přemetů ve vzduchu a skončili v rukách převora….
„Konečně mám to, po čem naši bohové toužili….spisy jsou naše…“
V tom se ze stropu vysunuli Orijské kruhy, které zahltily postavy všech bojovníků, převora, i členy SG-1.

„Hlaste se, ozvěte se nikdo..“ dožadovala se odpovědi Carterová. Nic se neozývalo….
„Co se stalo ?“ ptal se plukovník Seiton, velitel lodi Ilias Samanthy…
„Já nevím….mám jen jediné řešení…..jsou na Orijské lodi…“
„Orijská loď právě vstupuje do hyper prostoru….“ oznámil seržant sedící po pravé ruce Seitona.
Všichni jen viděli, jak Orijská loď zmizela v dálce.
„Myslím že vím kam letěli….“

Mezitím Daniel, Mitchell i Teal´c seděli neozbrojení ve věznici, kde jim jediný výhled ven dávalo malé okýnko uprostřed zdi. Orijská loď vystoupila z hyper prostoru. Cesta trvala tak hodinu víc ne.
„Ježíši Kriste!“ řekl Mitchell při pohledu z okýnka….
„Nemyslím, že tam nám pomůže z tohoto vězení…“ odpověděl Daniel.
„Vskutku.“ Namítl Teal´c. Viděli jen jak u superbrány čekají další lodě, bylo jich snad dvacet. Superbrána se začala spouštět…..
„Kam asi poletíme co?….“ ptal se Mitchell.
„Napadá mě jen jediné místo,“ odpověděl polohlasně Daniel „Atlantis.“…

Pokračování příště….

No z toho môže byť zaujímavá bitka...
Každopádne, dojem dosť kazia chýbajúce čiarky, zle sa to potom číta. Ale rozhodne chcem pokračovanie

tak sem se to nějak snažil upravit, doufám že těch čárek tam zase nubude moc.. zatím se připravuje druhý díl...
během dneška sem hodím spoiler....možná i kompletní druhý díl..

Super, ty čárky tam opravdu hodně chybý, ale to nevadí. Doufám, že stihneš tu 2. část dát ještě dnes jak si psal.

tak myslím, že další díl dnes ještě nebude....ale co v něm můžem čekat ?

Toto je spoiler!!!:

Mezi tím, co jsou Daniel, Mitchell a Teal´c vězněni na Orijské lodi, která právě vystoupila ze superbrány někde v Pegasově galaxii, se Atlantis chystá na očakávaný útok Writhů a Asuřanů. Proto Sheppardův tým navštěvuje planetu M4D-256 na které se nachází obrovský Geniijský komplex, a snaží se "diplomatickým" řešením vypůjčit ZPM pro ochranu Atlantis, ovšem jednání neprobíhá tak jak čekali... Mezitím se loď Ilias v čele s generálem O´Neillem právě chystá na cestu do Pegasovi galaxie, najít řešení před hrozbou Ori...

Takhle napínat. Teď nebudu nedočkavosti spát.

Povídka perfektní, těšim se na pokračování . Jen jeden detail - nepíše se to Asurani ? Planeta je přece Asuras ne Asuřas

Máš pravdu...opraveno...dále mě zaráží název lodě....Ilias je takový divný.....
Napadá mě název Anthemia....ale nevim...

Ilias je dobrý, značí to, že ta loď je předurčena pro velké bitvy. A odkud máš ten druhý název, to neznám ?

no to mě jen tak napadlo... ale myslím že to něco znamená.....co ? to nevím...
nechám tam teda Ilias, ale nemyslím že byla nějak užitečná proti ostatním soupeřům...

Povídka je pěkná, i když to trochu postrádá spád. Je taková... rozvleklá... aspoň ze začátku. Pomalu si začínám na ty masivní útoky na Atlantis zvykat.

tak myslí, že vydat další díl bude trvat dýl než sem čekal, mám teď hodně učení.....snad možná do tří dnů....jistej si být nemůžu...

tak sem dopsal druhou část...snad se bude líbit...jinak se znovu omlouvám za případné chyby....

„Tvrdneme tu už hodiny…“ namítal Mitchell ve tmavé místnosti, ze které nebylo úniku. Jedinou společnost jim dělali jejich hlasy, a okýnko fialově zbarvené na okrajích. Pohled z něj nabízel krásný pohled na vzdálenou černou díru…ta musela být příčinou spuštění oné superbrány, kterou se dostali do jiné galaxie. Nedaleko lodi se nacházela nyní už zhasnutá superbrána a kolem ní několik Orijských lodí.
„Kolik jich je Teal´cu ?“ ptal se Mitchell jen proto, aby přerušil dlouhou chvíli ticha.
„Mám dojem, že jsem ti to už říkal.“ odpověděl pohotově Teal´c.
„Já vím, jen se tu prostě nudím, tak něco už řekněte….kolik jich teda je ?“
„Asi osmnáct.“ odpověděl nakonec Teal´c „ale musím podotknout, že nevidíme ty co stojí za námi…“ dodal ještě Teal´c v naději, že konečně nebude poslouchat Mitchelovi nudné řeči.
Pravda byla, že lodí bylo opravdu víc, jen to neviděli. Celá Orijská flotila stála několik hodin na místě, Teal´c nezaznamenal žádný pohyb, ikdyž jako jediný strávil před okýnkem nejvíc času, v místnosti byla taková tma, že nešlo vidět ani špičku svého nosu, vzdálené světlo sem jen dodávalo několik hvězd viděných v dálce. Někdo nevěděl, co ostatní členové SG-1 v místnosti dělali. Jediný, kdo dlouhou dobu nic neřekl, byl Daniel.
„Žiješ vůbec Jacksone ?“ optával se Mitchell, Teal´c jen zdvihl hlavu a podíval se do stropu, zřejmě ho štvala Mitchellova přítomnost, kvůli jeho zbytečným otázkám.
„Jo, žiju…stačí ti tahle odpověď ?“ otázal se Daniel na Cameronovu otázku.
„Ne…čekal sem, že řekneš co děláš…třeba na co myslíš… sedíš tam v rohu už hodinu…“
„Tak mě řekni, co jiného mám tady dělat ?“ Teal´c si nevšímal jejich rozhovoru, jeho jediná činnost byl pohled ven na superbránu.
„Já nevím, …zahrajem si třeba pexeso, nebo člověče nezlob se, mimochodem to mě připomíná jak jednou…“
„Jen mě napadlo..“ přerušil Mitchella Daniel „…jestli sem měl pravdu, že Ježíš Kristus byl Antik, připadá mě to trochu přehnaný, to by změnilo celou historii země..“ Teal´c se obrátil směrem na Daniela, i když neviděl co dělá.
„Víš, myslím že máš pravdu,… tobě nevěřit…hm…“ vložil se do Danielova komentáře Cameron.
„Vskutku.“ vložil svoji obvyklou hlášku Teal´c.
„Nevím, nezdá se mi to…zatím vše co jsme se dozvěděli o anticích, ať už v Mléčné dráze, či na Atlantis nenaznačovalo, že by byl Kristus v čele antiků.“
„Víte co sem zjistil…“ přerušil Daniela Mitchell „jsme v místnosti, ze které nevedou žádný dveře, můžete mi prosím někdo říct, jak jsme se sem dostali ?“
„Když nás sem vedli dveře tu byli… řekněme že nikde tam.“ řekl Teal´c a ukázal na temné místo v místnosti.“
„Kde ?“ optal se znovu Mitchell.
„Támhle.“ navedl Teal´c Camerona k místu kde by měli být dveře, jelikož nešlo vidět, kam Teal´c ukázal.
„Jasně, tady někde…zkus ohmatat stěny Teal´cu…že bys nám pomohl Jacksone ?“ nabádal Mitchell Daniela, který pořád seděl na stejném místě v místnosti.
„Nemyslím, že by stavitelé této lodi někde v místnosti, kterou považovali za vězení, nechali nějaké tlačítko pro otevření dveří.“ najednou něco cvaknulo na stěně.
„Co to bylo ?“ optal se Teal´c na divný zvuk.
„Já nevím, že bysme něco otevřeli ?“ zeptal se Cameron.
„Nemyslím, že byste něco otevřeli..“ promluvil Daniel, zvedl se z podlahy a pomalou chůzí přešel k oknu „myslím že letíme.“
„Konečně jsme se rozjeli… snad nepoletíme na Atlantis ?“ zeptal se směšně Mitchell Daniela.
Bylo vidět jak ostatní lodě následují jednu vepředu, a všechny skočily do hyper prostru.
„Myslím, že ano.“ odvětil Daniel.

„Já vím že ano, ale kdybych mu to řekl, nikdy by mě neodpustil.“ povídal Sheppard Rononovi který se spolu s ním chystal na misi M4D-256 pod krycím názvem Genia, tak i pojmenovali planetu, kterou měli navštívit.
„Zase nějaké připomínky ke mně ?“ namítal McKay, který právě vstoupil do řídící místnosti. Sheppard se odvrátil pohledem na Ronona.
„Neříkej mu to.“ varoval ho.
„Mlčím jako hrob.“ odpověděl Ronon.
„Co mě nemáš říkat ?“ dožadoval se odpovědi Rodney.
„Mlčím jako hrob.“ opakoval jen Ronon.
„Co mě nemá říct nebo co ..?“ pořád opakoval Rodney. To už do místnosti vstoupila i Teyla, následována dr. Wierovou.
„Jste připraven Johne ?“ ptala se Wierová.
„Ano jsme kompletní.“ odpověděl Sheppard.
„Půjde s vámi i major Lorne, jako taková náhrada.“ připomenula Elizabeth.
„Ano, počítal jsem s tím, že mě někoho předhodíte…“ řekl šeptem Sheppard, aby to neslyšel Lorne stojící opodál…
„Dobře… máte zelenou.“

„…myslíme, že je přenesli kruhy na Orijskou loď, ale jistí si být nemůžeme, pane.“ říkala právě svoje hlášení Carterová v zasedací místnosti. Seděl tam už generál Landry, který s úžasem poslouchal Samanthtino hlášení. Po jeho pravé ruce seděl generál O´Neill, ten vypadal spíš …jakoby ho hlášení nezajímalo.Po levé ruce Landryho seděl plukovník Stephen Seiton, nový velitel vesmírné lodi Ilias. Měl dlouhou postavu a nevypadal, že by se ho snad někdo bál, neměl takový výraz velícího muže. Ovšem pod tím obalem se skrýval muž, pravým srdcem armády spojených států, který se však nebál použít všelijakých možností, pro bezpečí posádky lodi Ilias. O kousek dál seděla jen Vala, tentokrát radši zticha, když viděla, kolik lidí tu má nášivku z tolika hvězdami…
„Jste si jistá Carterová ?“ optal se ještě Jack.
„Jistí si být nemůžeme, ale kam jinam by se poděli ?“
„To právě nevím, na to tu mám vás.“ připomenul O´Neill.
„Pokud víme,“ pokračoval Seiton „měla sebou SG jednička spisy o Atlantis,“
„Ano, to je pravda..“ souhlasil Landry.
„Proto si myslíme, že se tam Orijské lodě vydali.“ dokončila Carterová.
„Proč by se měli ty lodě vydat na Atlantis ? Našli snad mapu pokladů, která je tam zavede ?“ tázal se ještě O´Neill.
„Myslíme…“ řekly Seiton i Carterová dohromady…
„Máte přednost Sam…“ nakonec podotkl Seiton.
„Děkuji plukovníku.“ odpověděla na to Carterová. Tak ona mu snad ještě tyká…říkal si pro sebe Jack.
„Takže, …myslíme, že Atlantis může pro Ori přinést větší zisk než Země, a nezapomínejme, stále několik lodí v Mléčné dráze zůstalo, hodně světů už podporuje jejich víru…Odysseya stále kontroluje jejich pohyb…snažíme se jim v tom zabránit, ale to snad víte?“
„Nevíme..“ odpověděl Jack.
„Víme…připomenula Vala.
„Já vím, že to víte...ale snad nejsem jediný kdo tu nečte hlášení…“ nastala chvíle ticha…všichni se pohledem soustředily na O ´Neilla.
„Dobře tak sem jediný kdo se nedívá na hlášení… to ovšem neznamená, že nic nevím… tak asi všechno nevím no….nebudeme to rozebírat…“ dokončil Jack svůj proslov.
„Jediný plán co nám zbývá, je dostat se na Atlantis...“ podotkla nakonec Sam.
„Loď Ilias je pro tuto misi zcela k dispozici…“ souhlasil plukovník Seiton.
„Řekněte mě, jak se tam dostaneme, pokud vím, cesta na Atlantis nějakou chvíli trvá...“ ptal se Jack Carterové, právě když poprvé otevřel složku s hlášením, které měl před sebou na stole.
„Dostaneme ??“ ptala se ještě Vala.
„Ano dostaneme,..“ pokračoval Jack „snad nikomu nebude vadit když se připojím, už dlouho sem se nebyl podívat, jak to vůbec ve vesmíru vypadá, jen se chci alespoň na chvíli dostat do mojí steré práce…“
„Naší práce, pane…“ opravila Jacka Carterová.
„Naší práce…“ souhlasil Jack „už mě nebaví to samé… papírování, papírování, ještě vlastně telefonování…to je tam taky… ale to papírování hlavně… dál vlastně ještě..“
„Jste na palubě lodi vítán generále.“ přerušil ho Seiton. O´Neill jen pohnul hlavou, že souhlasí, ovšem nezdálo by se že by byl nějak šťastný.
„Dobře,“ začal Landry „ale stále nevíme, jak se tam chcete dostat.“
„Ano, víme, že doba letu je dlouhá, ale snad jsme přišli na způsob, jak se tam dostat rychlejším způsobem…“ pokračovala znovu Carterová.
„Poslouchám…“ řekl Landry a spolu s Jackem a Seitonem byly jedno velké ucho.
„Napadlo nás použít bránu…“ odpověděla prostě Sam.
„Bránu ?“ otázal se ještě pro jistotu O´Neill.
„Přesněji,…superbránu pane..podle Jaffské průzkumné lodi, která se nachází nedaleko superbrány, se nikde v její blízkosti nenachází žádná černá díra, od které by musela brána čerpat energii. Jediné možné řešení je, že se černá díra vyskytuje někde u superbrány v Pegasově galaxii, jestli tam ovšem nějaká vůbec je. V opačném případě nás to zavede nikam jinam, ale to si nemyslím.“
„Pokud to dobře chápu,“ ptal se Landry „chcete aktivovat bránu pomocí jednoho z bloků.“
„To je jediné nejrychlejší řešení… už jednou se nám to skoro povedlo… snad to nyní dokončíme…“
„Počítám, že je Ilias připravena..“ ptal se ještě Seitona Landry.
„Ano pane, jsme připraveni, Ilias je nyní na orbitě planety, pane.“ odpověděl pohotově Seiton…
„To je dobrá zpráva, doufám, že jste připraveni, pojedeme na dlouhý výlet…vyrážíme ihned…za pár minut se hlaste v řídící místnosti…“ poručil ještě Jack.
„Ano pane, provedu pane.“ hlásila ještě Carterová a odešla pryč. Seiton se už taky chystal, ale ve dveřích ho ještě Jack zastavil.
„Dávejte si na mě pozor.., Steve...“ vyhrožoval tichým hlasem ještě O´Neill. Seiton nic neřekl a odešel druhými dveřmi než Carterová. O´Neill se taky vydal připravit…a tichým pobrukováním odešel.

„Nemyslím že hlavní vchod někdo hlídá…“ říkal Sheppard právě když dalekohledem sledoval hlavní vchod do Geniijského komplexu. Právě se nacházeli na M4D-256, kde už chvíli pozorovali nějakou aktivitu před železnou bránou, schováni za stromy v nekonečném lese, který se na planetě nacházel. U vchodu bylo prázdno…nacházelo se tam nevelké prostranství, které bylo pokryto kameny všech možných velikostí, bylo tam ticho… až na zpěv nějaké zvěře pobíhající po celém lese.
„Jdeme,“ znělo konečně Sheppardovo rozhodnutí.
„Konečně, už sem myslel, že tu usnu.“ reagoval podrážděný McKay, nebylo to jen kvůli jeho náladě, ale i kvůli otravným komárům, kteří jim doslova pili krev. Sheppard se na Rodneyho ani nepodíval a pokračoval v akci.
„Lorne, střihněte to zprava, Rodney a Teyla půjdou s vámi..“ nařizoval Sheppard.
„Ano, pane.“ reagoval Lorne. Oba ho ihned následovali bez jakýkoliv slov. Všichni byli typicky ozbrojeni, jejich záchrana jim byla zbraň P-90. Jen Ronon samozřejmě držel v ruce svoji oblíbenou zbraň. Rychlím tempem pokračovali ke vchodu. Brána nebyla nějak velká, jen tak tak by se do dveří vešel Ronon.
„To snad ne !“ vyjekl najednou ze sebe Rodney.
„Co se děje ?“ ptal je Sheppard stále hledící se na lesnatou cestu, ze které přišli.
„Chce to po mě nějaký kód nebo co ?“ opravdu, když se John podíval na dveře, nebyla tam žádná klika či něco jiného na otevření, jen nějaký mechanismus na zadání čtyřmístného číselného kódu. Čísla byla znázorněna jako čárky, pro jedničku jedna čárka, dvojku dvě čárky, u šestky už byla nad jednou čárkou vodorovná, značící pětku.
„Něco si prostě vymysli Rodney..“ radil Sheppard.
„Jak vymyslet, potřebujeme snad nějaký konkrétní kód !!“ rozčiloval se Rodney.
„Dva, pět, šest, devět.“ napadlo Ronona.
„Cože to si myslíš že to zabere nebo co?“ křičel zase Rodney „existují tisíce kombinací pochybuji že to …“
„Zadej tam prostě ten kód…“ přerušil ho Sheppard který se znovu zahleděl na cestu.
„Dobře, jen proto, že to říkáš, ale jsem si jistý, že to prostě nezabere !!“ pochyboval pořád Rodney při zadávání.
„Nic.“ zazněla jeho slova.
„Čtyři, tři, pět, jedna.“ napadlo nyní Shepparda.
„Jak říkám, je to směšné zadávat náhodné kódy, můžeme tu klidně strávit celej den..“ rozčiloval se Rodney při zadávání už druhého čísla „..nic, říkal jsem nic..“
„Devět, jedna, sedm, šest..“ napadlo Teylu.
„Cože ?? No jasně, každý si řekněte nějaký číslo, schválně kdo vyhraje..“ dožadoval Rodney.
„Zadej tam ten kód, a radši ticho…mám u sebe stále jeden šťavnatý citrón.“ vyhrožoval Sheppard. Rodney se na něho podíval zamračeným pohledem a beze slov zadával třetí číslo.
„Pořád stejná písnička, stále nic.“ reagoval tentokrát Ronon. Lorne se jen držel zpátky a nic neříkal.
„Tak co teď,“ ptala se Teyla „ když jsme tu byli naposled žádné dveře tu nebyly.“
„Ani se jim nedivým, že je sem dali, od posledně co jsme tu předvedli.“ vzpomínal Sheppard.
„Jedna, jedna, čtyři, čtyři..“ vyhrkl najednou Lorne.
„Dobře další, proč prostě nevymyslíme soutěž..“
„Zadej tam ten kód a buď zticha Rodney.“ varoval znovu Sheppard.
„Dobře, dobře….je to tam a…nic.“ Odpověděl Rodney.
„Dal jsi místo čtverky trojku…“zajímal se Lorne.
„Připadalo mi to nepravděpodobný, dávat tam po sobě stejný čísla…“
„Ale..“
„Někdo jde…“ přerušil Lorna Sheppard „..schovejte se za ty kameny…RYCHLE !!“. Nikdo neváhal a hned se všichni schovali tak nejrychleji jak to jen šlo, Sheppard, McKay i Lorne se schovali za jeden veliký. Teyla za jeden menší a Ronon za další, kousek od ní.
„Tiše.“ Varoval ještě John a všichni nehybně klečeli schovaní. Blížila se hlídka asi deseti Geniijských vojáků. Rodneymu tlouklo srdce vzrušením.
„Jen klid Rodney,“ uklidňoval Sheppard právě když si McKay rukávem utíral pot „nevšimnou si nás.“
„Slibuješ…“ ptal se ještě ustaraným hlasem Rodney.
„Jistě.“ Vojáci se blížili, šlo slyšet jen klapání kamenů na které vojáci šlapali. Chvíli bylo ticho, pravděpodobně se vojáci před vraty zastavili, následovalo cvaknutí a vojáci zmizeli ve dveřích.
„Čisto..“ řekl nakonec Sheppard, při pohledu na prostranství a cestu vedoucí do lesa. Všichni znovu přešli k bráně.
„Jedna, jedna, čtyři , čtyři…“ vyhrkl nakonec Ronon.
„Cože ?? To už sem zkoušel já…“zakoktal Rodney.
„Zadal jste místo čtverky trojku.“ připomněl Lorne.
„Viděl jsem jak kód zadávali…“ dokončil větu Ronon. Rodney nakonec kód zadal bez zbytečných otázek, následovalo ono cvaknutí a dveře se otevřeli.
„Dobře, já, McKay a Teyla jdeme…Major Lorne a Ronon zůstanou tady…musíte zůstat tady, potřebujeme hlídat vchod do komplexu..“ Rodney i Teyla opatrně vešli do dveří, Sheppard je následoval.
„Jak jste ten kód věděl…?“ ptal se ještě ve dveřích Sheppard Lorna.
„Víte, je to vytesáno na tom stromu támhle..“ odpověděl Lorne. Sheppard se jen usmál.
„Rodney to nemusí vědět…“ podotkl John…

„Ano, věřím, že se nám to povede…jiné řešení nemáme,“ promlouvala Carterová k Jackovi, když procházeli chodbou na můstek hvězdné lodi Ilias. Loď měla delší tvar, popravdě… o hodně se nelišila od předchozí třídy BC 304, jen byla o něco větší, měla lepší štíty a zbraně. Dalo s v ní najít více stíhacích letounů 302, dokonce i dva Puddle Jumpery.
„Já vám věřím Carterová…mimochodem…kdy tam asi budeme..?“ ptal se nedočkavostí Jack.
„Ilias má rychlejší pohon než 304, cesta k superbráně nebude zas tak dlouhá. Myslím, že od země asi tři hodinky... víc ne. Budeme tam za pár minut. “
„To jste mě nepotěšila Carterová, už si nestihnu dát ani café.“ reagoval O´Neill. Sam se zasmála právě když došli na můstek, odkud se řídila celá loď.
„Právě vystupujeme z hyper prostoru.“ Říkal seržant plukovníku Seitonovi, který seděl po jeho pravé ruce, Vala jen za ním sledovala výhled z řídící místnosti.
„Tak se na tu krásku podíváme,“ řekl právě přicházející Jack. Před nimi se objevila neaktivní Orijská superbrána.
„Myslím, že půjdeme hned na věc…“ podotkla Carterová „nechci čekat ani minutu.“
„Běžte se připravit do skafandru, až budete připravená řekněte… my vás přeneseme k aktivnímu bloku, ze kterého spustíte superbránu..“ řekl plukovník Seiton.
„Hned budu připravená…“

Sheppard procházel temnou chodbou, následován Teylou a Rodneym. Přesouvali se opatrně, nemohli si dovolit odhalení. Kousek od nich už šlo vidět světlo, zbývalo jen pár kroků.
„Vytáhni tu mapu komplexu Rodney.“ přerušil Sheppard ostatní před koncem chodby.
„Už ji mám dávno v ruce kdybys sis všiml možná bych..“
„Rodney !“ zakřičel Sheppard. McKay se na něho podíval zlým pohledem.
„Touto chodbou se dostaneme do čtvrtého patra, ZPM se vyskytuje v pátém … to znamená,že musíme přejít na schody vpravo pět metrů od východu z téhle chodby.“ Sheppard se cítil zmaten.
„Dobře, jdeme. Ale ještě jednou mi to řekneš po cestě.“ Proto pokračovali ke konci chodby.
„Počkejte někdo jde..“ varovala Teyla. Dva vojáci prošli kolem východu, ničeho si naštěstí nevšimli. Ubezpečili se, že nikdo další nejde, a pokračovali nahoru po schodech nedaleko východu. Nahoře je čekala místnost asi ze čtyřmi dveřmi, problém byl, že je hlídal jeden voják.
„Jak se ho zbavíme,“ ptal se tiše Rodney, aby voják nic nezaslechl.
„Ještě nevím, nech mě přemýšlet…“ odpověděl John…..
„Tak jak ?“ ptal se Rodney po chvíli.
„Řeknu ti jak,“ zodpověděl Sheppard „já NEVÍM !“ zdůraznil dost hlasitě.
„Dobře, když připustíme, je tu jen jeden, můžeme střílet, ale ostatní si toho všimnou…napadá mě jen jediná věc… proč jsme sebou nevzali Ronona ?? Ten by si s ním ze svou stříkačkou poradil..“ napadlo Rodneyho.
„Řekněme, že tu prostě není…“ řval skoro jako v agónii Sheppard.
„Kdo je tam ???“ ptal se hlídající voják, zdálo se, že slyšel Sheppardův hlas. Blížil se, téměř byl u nich.
„Co teď, zpátky ??“ ptal se Rodney…
„Ne !“ zařval Sheppard a pár výstřely vojáka zasáhl. Toho hluku si musel jistě někdo všimnout.
„Vždyť ty si se snad zbláznil..!“ zakřičel Rodney „teď si nás jistě někdo všimne..“
„Pokračujeme,“ nevšímal se Rodneyho slov Sheppard „pohni Rodney, jaké dveře ??“ McKay se rychle podíval na plány, které měl vyobrazeny na elektronické tabulce.
„Druhé zleva..“odpověděl v okamžiku. Sheppard neváhal a dveře vykopl. Skontroval chodbu osvícenou světly, nikdo tam nestál ani nehlídkoval, pokračovali během dál. Na konci chodby byly umístěny další dveře, tentokrát byly železné, proto je Sheppard otevřel rukou. Za nimi to bylo už jiné, stáli tam dva strážci. Sheppard neváhal a jednoho hned zastřelil, ten druhý to ovšem rychle zaregistroval a schoval se za kovovou, vyztuženou konstrukcí.
„Kryj mě Rodney.“ vyřkl Sheppard a vystartoval dveřmi na druhou stranu konstrukce od vojáka, zaznělo jen pár výstřelů. Sheppard odhodil svůj batoh na jednu stranu místnosti, voják po něm vystřelil, ovšem jak se vyklonil, schytal pár střel od Rodneyho.
„Jé mrtvý ??“ ptal se Rodney Teyly, která stála za ním.
„Myslím, že ano Rodney.“ odpověděla mu. Nacházeli se v kruhové místnosti, ve které se nacházeli čtyři dveře po stranách. Uprostřed místnosti stála kovová konstrukce, uvnitř ní se nacházelo prázdné skleněné terárium.
„Kam dál ??“ ptal se Sheppard „zbývá nám asi šestnáct hodin.“
„Dál ??“ divil se Rodney „tady měla být ta ZPM........už tu není…“ dořekl hlasitě McKay. V tom se ze všech ostatních dveří vyhrnulo snad deset Geniijských vojáků, byli obklíčeni.
„Nemyslel jsem si ,že jste tak arogantní,“ pravila neznámá postava, která právě vyšla ze dveří.
„Udělejte to.“ dořekl onen muž. Sheppard jen cítil, jak se mu do ramene zabodla nějaká šipka, netrvalo chvíli a svalil se na zem, ostatní na tom nebyli jinak…

„Už jsem připravena.“ řekla a dala najevo pomocí zdviženého palce Carterová.
„Zahajuji transport.“ sdělil seržant na velícím můstku lodi Ilias. Carterová byla připravena ve výzkumné místnosti na lodi, zrovna když se přenesla k bráně vešel na můstek O´Neill.
„Tak jak to pokračuje ?“ ptal se Jack plukovníka Seitona.
„Právě teď jsme ji přenesli i s našim zadávacím krystalem k bráně…zrovna pracuje.“
„Odstraňuji kryt.“ Informovala loď Sam.
„Když vložíme ten ¨krystal¨,“ ptal se O´Neill „můžeme zadávat adresu na jakoukoli planetu?“
„Ne, ne…tak to tu neplatí, superbrána je namířena na jedno konkrétní místo, u tohoto případu konkrétně do Pegasovi galaxie. Je to jako když se k nám vydali Orijské lodě, můžou jen z jednoho místa na druhé.“ odpověděl Seiton.
„Ovládací krystal byl vložen. Inicializace za pár minut.“ oznámila dál Sam.
„Ano, myslel sem si to,“ pokračoval Jack „jen abysme se neobjevili v jiné galaxii plných uctívačů Ori, nebo snad hůř, v galaxii plné poskakujících skřítků.“
„Inicializace dokončena, přeneste mě zpátky, brána se spustí za pár sekund.“
„Přeneste ji zpátky.“ dožadoval se O´Neill.
„Už se stalo.“ sdělil seržant.
„Dobře, dobrá práce..“ pochvaloval si Jack.
„Sem u vás za minutku.“ ohlašovala Sam ve vysílačce z výzkumné místnosti.
„Tak a je to tady..“ Brána se začala spouštět.
„Okolní energie narůstá…“ informoval dál seržant. Elektrická energie se začala obalovat kolem bloků. Netrvalo chvíli a mocná bublina na chvíli osvítila celí velící můstek modrou zářivou energií.
„Prošvihla jste to.“ sdělil O´Neill právě příchozí Carterové.
„Ano, ale už sem ji několikrát viděla se otvírat.“
„Já taky, ale působí to poněkud romantickou atmosférou.“ pověděl O´Neill. Carterová se na něho podívala a usmála se.
„Připravte se pro vstup do superbrány…“ varoval posádku plukovník Seiton.
„Tři.“
„Dva.“
„Jedna.“
„Kontakt.“
Všem se před očima objevila mocná záře, která byla typická pro průchod bránou. Jenže tentokrát si v ní O´Neill připadal jako malí človíček, červí díra byla gigantická, avšak tentokrát neměla již známou modrou barvu, ale průzračně fialovou…

Sheppard se právě probudil ze svého dlouhého spánku. Viděl jak si Rodney prohlíží vězení, ve kterém byli umístěni, Teyla ještě ležela na zemi a spala.
„Jaká je situace ??“ ptal se Rodneyho Sheppard.
„Ani nevím.“
„Nevíš ??“ ptal se ještě jednou John.
„Nemám ponětí, sebrali nám všechny věci, nemám ani hodinky… nevím kolik nám zbývá času…“

Pokračování příště…

Dobré, fakt dobré. Výborne sú spracované dialógy medzi McKayom a zvyškom tímu.. chválim

díky, sem rád, že se ti to líbí... začíná se připrovavat třetí část... uvidí se, za jak dlouho to stihnu...