Nitro

Ahoj, tohle bude povídka na pokračování, ale tak cca 5 dílů.
Kámošky mě vyhecovaly, abych něco podobného vyplodila a já to chci dát také někam jinam, abych věděla, co si o tom myslí jiní lidí, a tak to dávám sem. Doufám, že neurazím. Hlavně potřebuji odezvu, takže moc prosím o komentáře.
A teď k ději: Je to sci-fi, ale je to vlastní námět, takže nic z prostředí SG. Loď převáží důlní dělníky z dolů na Zem. Cestou si všimnou neurčitého signálu. Chtějí to prozkoumat, ale na loď se jim dostane vojenský experiment, který chce zpět na Zem a má hlad.
PS: Jsem holka a píši jako holka.

Z deníků posádky

25. listopadu 2395
deník hlavního velitele těžební stanice C77
Dveře na druhé palubě byly bez problémů opraveny. Cesta na Zem by nám trvala necelých osm měsíců, ale rozhodl jsem změnit směr letu. Stav důlního inženýra se stále horší, doktor se vyjádřil jasně. Takto pokročilý stupeň rakoviny se již nedá žádným způsobem vyléčit. Zbývá mu v nejlepším případě 14 dní života. Linkovým posledním přáním je být pohřben někde mimo hlavní vesmírné tepny, proto uhýbáme z přímé trasy k zemi. Vypustíme ho někde v sektoru C 432 a ihned to otočíme směrem k Zemi. Katernová a Marxes s odbočením z trasy nesouhlasí. Chtějí být co nejdříve na Zemi, ale jejich námitky ignoruji. Link byl výborným důlním inženýrem a sloužil pro společnost přes čtyřicet let, zaslouží si být při nejmenším pochován dle svého přání. Příbuzné nemá, takže nebudu mít povinnost sdělovat zprávu o jeho úmrtí jeho rodině, za což jsem upřímně rád. Jediným kdo je z jeho blížícího odchodu mimo je Terenzová. Link je jediný člověk, s kterým si zde měla co říct, tak není divu. Po pohřbu jí dám den volna. Zaslouží si ho a navíc se bez ní všichni jeden den obejdeme.

pondělí, 2. prosince 2395
deník důlního inženýra Paula Linka
Slunce již zapadlo za obzor, hvězdy nenesou mou tíhu.
Měsíc ztichl, cítím to.
Had mi ubral moji zář...
Jelikož nikoho jiného nemám, veškerý svůj majetek odkazuji Wilhelmině Terenzové. Pamatuj zlatíčko: Kamkoliv jdeme – vždy je to domů. – Novalis

3. prosince 2395
deník hlavního velitele těžební stanice C77
Dnes brzy ráno zemřel důlní inženýr Paul Link. Pohřbili jsme ho v odpoledních hodinách. Terenzová se skoro zhroutila, momentálně brečí ve svém pokoji, je tam zavřená již několik hodin a s nikým nemluví. Link jí odkázal veškerý svůj majetek, kupodivu se z něj vyklubal anglický lord, takže Terenzová zdědila celé jeho panství i s přilehlými pozemky. Dle mého názoru jí to moc dlouho nevydrží, do půl roku ji okrade nějaký komorník.

3. prosince 2395
deník důlní pracovnice Alexandry Katernové
Ta DĚVKA Terenzová si zdědí panství. Vědět to, že ten plesnivej dědek je lord, taky se k němu lísám. Určitě mu dala ta děvka jedna proradná a vsadím se, že to, že je lord taky věděla. Určitě se přihlásila na tuhle fachu jen proto. Kdo by taky chtěl letět do toho těžebního koutu vesmíru z jinýho důvodu než pro prachy. To já jsem tam musela, neměla jsem vyřízený papíry a navíc jsem potřebovala prachy na život. Cesta je to dlouhá ale plat mizerný. Už se těším domů a to se navíc ten mizerný dědek chtěl nechat pohřbít tady v ztichlé části vesmíru, kde chcípnul pes! Tohle nám prodlouží cestu domů o dobrý měsíc. Fakt dík dědku a to jsem ještě musela u té rakve stát dobrou půl hodinu než se nám velitel Radský nevyžvanil. Bolí mě nohy, mám je celé nateklé. Ouldský mi půjčil nějakou mast, ale vůbec to nezabírá, doktor jeden zavšivenej.

3. prosince
deník důlního pracovníka Lexe Marxese
Vypadá to, že Terenzová nám vyhrála jackpot. Na Zem je to ještě půl devátého měsíce, takže pokud se budu snažit, mohlo by mi z toho taky něco kápnout. Kolik asi může stát takové anglické panství?

3. prosince
deník důlní pracovnice Wilhelminy Terenzové
Link je mrtvý. Já... já... já se omlouvám, nemohu psát...

3. prosince
deník důlního lékaře Petra Ouldského
Dnes ve tři hodiny ráno zemřel Paul Link. Měl pokročilou fázi rakoviny, nedalo by se nic dělat. Podrobnosti jsou zapsány v Linkově pacientské kartě. Pohřbili jsme ho dle pravidel Vesmírné hygienické organizace. Dle mého názoru by mělo být vše v pořádku.

4. prosince
deník hlavního velitele těžební stanice C77
Včera v šest hodin jsme otočili loď směrem k Zemi, ale dnes jsme zachytili podezřelé volání z nedaleké planety. Kdysi zde byla zásobovací stanice, nejspíše se nějakou náhodou spustilo volání SOS. Je to jen pár dní cesty, letíme ho vypnout. Posádka sice projevuje značnou nelibost, ale nechci, aby se tímto problémem v budoucnosti zabývala nějaká jiná vesmírná loď, která třeba bude mít naspěch. Vysílání by také mohlo poplést některé senzory na mladších lodích, prostě jsem uvážil, že bude nejrozumnější planetu navštívit a zařízení vypnout.

4. prosince 2395
deník důlní pracovnice Alexandry Katernové
(Obsahuje pouze shluk více či méně srozumitelných nadávek na adresu hlavního velitele a pár peprných slov o Lexovi, který začal jevit zájem o Wilhelminu. S největší pravděpodobností pouze ze zištných důvodů.)

4. prosince 2395
deník důlního pracovníka Lexe Marxese (úryvek)
Ta Terenzová je ještě větší blbka než jsem si myslel. Celý den jí nadbíhám a ona nic. Doufám, že umí alespoň dobře kouřit.

7. prosince 2395
deník hlavního velitele těžební stanice C77
Dnes jsme navštívili planetu PT568-01. Ještě teď mi jde z toho mráz po zádech. Několik planet jsem již navštívil, ale tato byla něčím zvláštní, stále jsem měl pocit, že mě někdo pozoruje a ta ztroskotaná loď... Každopádně popořádku. Terenzová a Katernová zůstaly na lodi. Já, Lex a Ouldský jsme vyrazili na průzkum. Vzali jsme si jednu menší průzkumnou loď skupiny A3, která běžně slouží k převozu vytěžené rudy. Vysílaný signál vůbec nešel ze zaniklé zásobovací stanice. Ta se nacházela necelých patnáct kilometrů od místa vysílání. Signál šel ze ztroskotané lodi třídy 898. Musela zde ztroskotat někdy před 350 lety. V záznamech jsem o tom ale nic nenašel. V takto zapomenutém koutu vesmíru ale není divu, že ji nikdo nenašel. Loď pochází ze Země a tak je mi divné, že nejsou žádné záznamy o jejím zmizení a ani o žádné misi do tohoto koutu vesmíru. Loď jsme prozkoumali a signál vypnuli. Posádka byla do posledního člena mrtvá, ale jak mrtvá. Něco je roztrhalo na kusy a zpola sežralo. Doktor říká, že se to stalo ještě před dopadem na planetu. Bylo mi z toho nepříjemně, a tak jsme raději rychle vypadli. Na Zemi vše nahlásím patřičným úřadů, ať to prozkoumají oni. Koneckonců jsou za to placeni.

8. prosince 2395
deník hlavního velitele těžební stanice C77
Ouldský zmizel. Nikdo neví, kde může být, nikomu nic neřekl.

10. prosince 2395
deník hlavního velitele těžební stanice C77
Ještě teď se mi klepou prsty. Včera Lex našel Ouldského na třetí palubě. No našel... spíše našel jen jeho tělo. Vysílačkou nahlásil, že je ve stejném stavu jako těla těch lidí v té ztroskotané lodi, kterou jsme našli na planetě PT568-01. Vracel se zrovna do řídícího centra. Bylo to někde na druhém podlaží. Zakřičel, prosil o pomoc a pak už jen křik a nic. Nejdříve jsem se zdráhal, ale pak jsem tam poslal Katernovou. Odporovala mi, ale nakonec rozkaz poslechla. Lex je mrtvý. Našla jeho tělo. Bylo stejně zdevastováno jako tělo Ouldského. Katernová se již nevrátila. Dle mé úvahy jí to zabilo někde mezi prvním a druhým podlažím. Noc jsem strávil zabarikádovaný v řídícím středisku spolu s Terenzovou. Ta holka je na tom dost špatně, celou noc jenom vzlykala, nedokáže ani držet pušku, jak se jí klepou prsty, i kdyby se z toho tady dostala, z traumatu se nedostane nejspíše nikdy. Bude pro ni lepší zemřít hned než si nést toto trauma po celý život. Poslal jsem ji proto do hangáru, ona si myslí, že odletí v lodi A3 a já TO zatím zaměstnám. Dalo mi to hodně práce jí přesvědčit, aby šla. Chtěla, abychom šli společně, že se prý nesmím obětovat. Přesvědčil jsem ji, že mám v plánu spustit autodestrukci lodi, že to jinak nejde, až by byla s lodí A3 dost daleko a pak se nechat vystřelit v hybridním modulu. Ona mě pak má zachytit a spustili bychom signalizační navádění. Nějaká loď by nás brzy zachránila, tady tak určitě v tomto zapadlém koutu vesmíru a navíc společnosti by se určitě nelíbilo, že bych zničil takhle drahou loď a vlastně kvůli ničemu. Poslal jsem ji cestou po lodi. Sleduji ji kamerami, jakmile ji to napadne, uzavřu daný úsek a vypustím tam kyslík. To tu bestii bude muset zabít. Teď jen zbývá... pane bože

Velitel se jen velmi opatrně otočil. Měl pravdu, zvuk zavírání dveří se mu jenom nezdál. Stálo to za ním. Opíralo se to o dveře a tiše čekalo. Postavou to připomínalo člověka – hubeného muže. Výška asi 180 cm. Ruce měl založené na prsou a upřeně hleděl před sebe na muže sedícího v křesle s tváří zkřivenou čirým strachem.
Velitel popadl pušku, která ležela vedle něj, ale v tom mementě to již bylo u něj. Vyrvalo mu to pušky z rukou a povalilo ho na zem. V mžiku to klečelo nad ním. Ostrými nehty mu to rozervalo hrudník.

Slyšela snad i vlastní dech. Šla pomalu a tiskla si pušku k hrudi. Snažila se uklidnit, ale klepala se po celém těle. Málem omdlela hrůzou, když uslyšela známé kapání na druhém podlaží. Poté si uvědomila, že to vlastně v tomto okruhu jen kape klimatizace, ale již toho na ní bylo moc. Podlomila se jí kolena, musela se opřít o zeď a na chvíli vyčkat. Chvěla se a zuby jí drkotaly, prsty povolovali. Málem upustila pušku, rychle si ji opět přitáhla k tělu. Musela se sebrat a jít dál. Velitel na ní spoléhal. Musí se dostat do hangáru a odletět s A3 co nejdál od lodi a to co nejrychleji. Musí! Velitel na ni spoléhá, v jejích rukou není jenom její život, ale i život jejího velitele.
Wilhelmina se pomalu odsunula od zdi. Nohy jí ještě poslouchaly, ale už jen velmi neobratně. Opatrně udělala první krok a po něm i druhý, při třetím trošku škobrtla, ale už to šlo lépe. Nadechla se a pokračovala. Krok a další, přimáčkla se ke zdi a zkontrolovala, jestli za rohem nikdo nestojí. Nikdo tam nebyl a cesta k výtahu byla volná. Již viděla ty ocelové dveře, které ji zavezou do čtvrtého podlaží a pak už jen přes krátkou chodbu do hangáru a je tam.
Rychle si dodala odvahy a ještě se pro ujištěnou ohlédla nazpět. Ztuhla.
Stál tam. Postavou připomínal dvacetiletého muže. Ruce měl delší a zakončeny ostrými nehty. Bílošedé vlasy mu sahaly těsně k pasu. Kůži měl velmi světlou až průsvitnou sem tam šupinatou. V šedých očích mu žhnulo rudé orámování panenek a nevýrazné rty odkrývaly nespočet na pohled velmi ostrých zubů. Oděn byl do zakrvácené košile a černých kalhot, ale nebyla to jeho krev.
Věděla, že musí běžet, utéct, ale nemohla. Zamrzla na místě. Stach jí nedovolil se ani pohnout. Na pušku si ani nevzpomněla, jen ji křečovitě tiskla k hrudi a on se začal přibližovat.
Už mu hleděla do očí, byl posledních pár kroků od ní. V krku se jí zarazil dech. Nohy vypověděly služby. Zhroutila se na zem. Nepohnula se, ležela. Doufala, že to skončí, že to brzo skončí. Položil jí ruku na temeno, otřásla se, ale stále nebyla schopna pohybu. Již jen zavřela oči a čekala.
Chytil jí za rameno a neobratně ji posadil. Opírala se teď z části o stěnu a z části ji přidržoval, kdyby ji pustil, skončila by opět na zemi. Trvalo to nějak dlouho, nebo se jí to jenom zdálo. Opatrně otevřela oči.
,,Ahoj,“ ozval se hrubý mužský hlas, ,,budu tě ještě potřebovat.“