Mutant chronicles - Hlídka (16.5.2010)

Oki ICE: u teba zatiaľ nehrozí (aspoň som si nevšimol), že nedokončíš poviedku a tak budem čakať ako to rozvedieš.

po delší odmlce se vracím s dalším krátkým příběhem, tentokrát z mé klávesnice

Smrtící úsměv

Z rozvalin vychází černý kouř. Kouř smrti. Celá důlní osada je zničena. Mezi troskami několika budov jsou zbytky vojáků, kteří měli tuto osadu chránit. Vlastně ji měli zachránit. Osada Imperiálu byla přepadena droidy Kybertroniku. Ač se to stalo na Marsu, byly na pomoc ihned vyslány silné jednotky v čele s komandem Zlatých lvů. Než ale dorazili, tak ochránci osady byli přemoženi. Velení ihned vyslalo další komando o síle 40 Zlatých lvů. Velel jim velmi zkušený voják. Kapitán Dixon. Bohužel jejich přílet byl zaznamenán a změnil se v masakr. Imperiální vrtulníky byly sestřeleny a těch několik vojáků co přežilo, bylo na zemi ihned zabito jednotkami Kyrysníků. Přežít se podařilo jen lidem z kapitánova vrtulníku. Jako zázrakem se jejich vrtulník dostal blíž k vlastním jednotkám než ti ostatní. Byl sice také sestřelen, ale byl dostatečně blízko na to, aby se z něho vojáci dostali bez úhony ke zbytkům přeživších, co měli osadu osvobodit jako první. Bylo jich celkem 28. To se stalo před šesti dny.



Teď se v rozvalinách krčí 12 Zlatých lvů. Vyčerpaní, skoro bez jídla a vody. Dva těžce ranění a sedm lehce. Je tu i kapitán Dixon. Navenek pln síly, ale uvnitř už připraven na smrt. Ví, že nemohou zvítězit. Jsou obklíčení a pomoci se nedočkají. Další jejich jednotky by dopadly stejně, proto sem velení už jiné nepošle. Jen zázrakem přežili čtyři raketové útoky. Dixon věděl, že jen díky špatnému terénu jsou těžké bojové stroje Kybertroniku daleko mimo dosah.
Najednou se na chvilku odtrhl od svých myšlenek a zaposlouchal se. Pak zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Viděl své muže, jak jsou připraveni k boji. Pak se podíval na svou zbraň a na bedny kolem sebe.
„Jediné co máme je munice,“ pomyslel si. „Díky tomu ještě není po nás.“
Ano. Munice mají dost. Munici, kterou vojáci dokázali sesbírat a přinést sem z celého bojiště a ze sestřelených vrtulníků během ústupu. Ustupovali od první chvíle, co se sem dostali. Včera poprvé neustoupili. Už neměli kam. Opevnili se, jak to jen šlo a čekali. Přes den byl dokonce klid. Za to v noci nastalo peklo. Robotům je jedno jaké je počasí nebo jeli noc či den. Upraví své vidění a jdou na věc.
Dixon se podíval na hodinky. Ještě tři hodiny do tmy. Znovu se zamyslel. Po chvilce náhle vzal zbraň a překontroloval si stav zásobníku. Jeho instinkt mu napovídal, že se dnes možná ani nočního útoku nedočká. Poté co překontroloval zbraň, si znovu prohlédl celé okolí. Díval se směrem, odkud čekal nepřítele. Nic však neviděl. Pak se otočil na své vojáky. Viděl, jak tři nejlepší drží těžké Nabíječe. V těchto zbraních byla jejich síla.



Dixon se znovu usadil do svého provizorního krytu. Teď se k němu připlazil jeho zástupce. „Pane děje se něco?“ zeptal se.
„Zatím ne poručíku. Mam jen takovej pocit, že tu dlouho klid nebude,“ odpověděl Dixon, pokoušeje se o nenucený úsměv.
„To je špatný kapitáne. Nevím, jak to děláte, ale ty vaše pocity vždy vycházej. Radši řeknu chlapům, ať se připraví. Myslím, že dáme bajonety. Co vy na to?“
Dixon jen mlčky přikývl. Poté se poručík odplazil k ostatním vojákům. Za chvilku měli všichni na zbraních bajonety. Teď už jen čekali na nepřítele.



Uběhlo několik minut a Dixon si znovu prohlížel místo, odkud čekal útok. Vypadal, jakoby se už nemohl dočkat válečné vřavy. Nic však neviděl. Ne! Něco přeci. Mezi sutinami jednoho domu se cosi zablesklo.
„Asi jen optický klam,“ pomyslel si kapitán. Ne, teď se to zalesklo znova. Kapitán si rychle uvědomil, že to je odlesk dalekohledu na odstřelovačské pušce. Než mohl cokoli udělat, tak zazněl výstřel. Vojáci ihned zalehli. Kapitán Dixon najednou upadl dozadu a zůstal ležet. Sniper ho trefil. Ne však dobře. Dixnovi kulka roztrhla kůži na levém spánku a udělala mu krvácející šrám. Kapitán měl štěstí. Nebo to byla smůla? Kdyby to dostal do hlavy, tak by to už měl za sebou.
Poručík se jen zadíval na kapitána, který si oprašoval baret. Ten ani nemusel nic říkat. Jeho pohled mluvil za vše. Poručík ihned rozkázal poslat několik dávek do míst kde se sniper kryl. Tři Nabíječe vypustily spršku smrtících velkorážných střel. Avšak jediným efektem byla ještě více rozbořená ruina domu. Také to trochu nabudilo vojáky Imperiálu, kteří tak dali najevo, že se nevzdávají.

Uběhli dvě hodiny od příhody se sniperem. Celou tu dobu se nic nedělo. Teď najednou začala palba z velkorážných zbraní Kybertroniku. Zlatí lvi byli palbou přibiti k zemi. Po deseti minutách střelba ustala a ze všech stran se vynořili Kyrysníci typu Attila vedení Chausry. Stříleli po všem, co se hnulo a stále se přibližovali. Jejich zbraně vypadaly hrozivě a bodáky na nich nasazené budily opravdovou hrůzu. Dixon věděl, že tihle je jdou najisto zničit. Nasadil si na hlavu baret a zavelel k opětování palby. Všechny zbraně Zlatých lvů začaly chrlit smrtící dávky střel. Zkušení vojáci se trefovali velmi přesně, věděli kam mířit, aby vyřadili robota nadobro. Bohužel Attilům přesnost nechyběla a navíc byli v přesile. Jak se blížili k postavení Zlatých lvů, tak byla jejich střelba ničivější. Padli už čtyři vojáci Imperiálu a další na tom nebyli dobře. Zbraně drželi už jen silou vůle.
Roboti už překonali poslední hradbu sutin a byli proti Zlatým lvům tváří v tvář. Těch už ale zbylo jen pět. Rvali se sice tvrdě, ale neměli šanci. Kapitán Dixon zrovna probodl jednoho Attilu a ještě stačil výstřelem zabít Chausra, když uslyšel za sebou železné cvaknutí. Rychle se otočil a uviděl Attilu se zaseklou zbraní. Dixon chtěl vystřelit, ale najednou ucítil v břiše ostrou bolest. Byla tak silná, že kapitán upustil i svou zbraň. Šáhl si na místo, kde bolest nejvíce cítil. Nahmátl díru v kyrysu. Když se podíval na ruce, tak je měl celé od krve. Pak zvedl oči na svého nepřítele. Attila tam stál a s umělým ocelovým úsměvem se díval na kapitána. Z bajonetu jeho zbraně stékala krev.

(Chausr – původně člověk, většina těla však nahrazena robotickými transplantáty)


(Jednotka Attila – bojový robot)


„Tak si mě dostal, ty parchante,“ řekl Dixon a pod náporem bolesti padl na kolena.
Attila pozvedl zbraň a chystal se zasadit smrtící ránu. Najednou padl před klečícího kapitána s dírou v hlavě. Dixon se podíval ve směru, odkud vyšel výstřel. Uviděl svého poručíka. Ten na něj kývl. Dixon se usmál.
Najednou tam, kde byl seržant, vybuchl granát. Zvedl se oblak prachu a když trochu opadl, tak tam už nikdo nebyl. Dixnovi rychle zmizel úsměv z tváře.
„Snad to měl rychle a bezbolestně za sebou,“ pomyslel si.
Pak se rozhlédl kolem sebe. Nikoho ze Zlatých lvů už neviděl na živu. Vojáci u Nabíječů leželi mrtví kolem svých zbraní. Jeden se stále o ni opíral, připraven vypustit smrtící salvu, která už nezazní.
Dixon už byl sám. Klečel tu s dírou v břiše. Věděl, že jeho čas také nadešel. Zvedl hlavu a upřeně se díval na oblohu, kde probíhal západ slunce. Pak se zhluboka nadechl a padl na zem. Dýchal z těžka. Chvilku se díval kolem sebe, ale při pohledu na své mrtvé vojáky musel zavřít oči. Nemohl je tak vidět.
Najednou se pokusil vstát. Už se mu to skorem povedlo, ale podlomili se mu ruce. Upadl tváří do rudého prachu Marsu. Zhluboka se nadechl a pak vydechl. Trochu tím zvedl prach do vzduchu. Ten se po chvilce usadil na Dixnovi. Ten ale už nedýchal. Byl mrtev.

Výborne popísaný dej a aj príprava a samotný boj + myšlienky (uvažovanie) veliteľa.
Pokračuj vo vydávaní.

Tak po nějaké době další příběh z mé klávesnice. Přeji příjemné čtení.

Hlídka

Je osm hodin ráno. Lidé v Luna city jsou na ranní mši. Velká katedrála je hlídána jak zvenčí, tak zevnitř. Uvnitř káže kardinál slova světla. Je obklopen osobní stráží Zuřivou elitní gardou a její další členové jsou všude v sále. Lidé se modlí.

Najednou jeden ze strážných cosi zpozoroval.
„Tady hlídka tři. Něco podezřelého v sektoru 9, sekce 5,“ znělo vysílačkami.
„Velitel rozumí. Nejbližší hlídko, jděte na průzkum,“ zněly rozkazy.
Za několik desítek vteřin se ozvalo:
„Hlídka na místě. Zahajujeme pátrání.“
Hlídka složená ze dvou členů Zuřivé elitní gardy pomalu procházela mezi lidmi a hledala vše podezřelé. Když po několikáté prošli sektorem, tak hlásili:
„Sektor 9 je v pořádku. Nic jsme nenašli. Pravděpodobně šlo o planý poplach.“
„Velitel rozumí. Hlídky zpět svá místa.“
Zdálo se, že je vše v naprostém pořádku, ale nebylo. Nějakým způsobem se podařilo do katedrály proniknout reportérovi. Měl miniaturní foťák. Když si něčeho všiml gardista, zrovna fotil slova kronik, vytesána na zdech. Když hlídka procházela sektorem, jen těsně ho minula. Aby ne, když vypadal jako každý přítomný věřící. Zdálo by se, že unikne, ale Bratrstvo dostane každého. Udělal chybu tak typickou pro reportéra. Začal znovu fotit. Jeho pohyb nyní zaujal Inkvizitora majorise, který se účastnil kázání na ochoze. Inkvizitor majoris veškeré předchozí dění sledoval a slyšel ve vysílačce. Cvičeným okem z pohybu poznal, že neznámí něco ukrývá.

„Bezpečnosti katedrály, tady Inkvizitor majoris Marcus. Podezřelá osoba nalezena. Je v sektoru 7 sekce 3. Jde o muže bělocha. Výška 180 – 185 cm. Má plášť s kapucí jako ostatní lidé. Do tváře mu moc nevidím. Pravděpodobně jde o reportéra. Je možné, že má i zbraň. Marcus konec.“
Za chvilku dostal majoris překvapující hlášení od velitele osobní stráže kardinála.
„Majorisi máte ihned přebrat velení nad akcí k dopadení nežádoucí osoby. Je to prioritní rozkaz.“
„Marcus rozumí. Přebírám velení. Všem hlídkám bezpečnosti. Nechte podezřelého být, jen ho sledujte z povzdálí. Může být nebezpečný a ozbrojený. Civilistům se nesmí nic stát. Zadržíme ho, až budou všichni odcházet z katedrály.“ Hlídky potvrdily přijetí rozkazu. Dvě sledovaly podezřelého víc než půl hodiny.
„Majorisi, seržant Jones. Potvrzuji, že podezřelý fotografuje a je velmi pravděpodobné, že má i kameru.“
„Jak to sem sakra dostal?“ řekl podrážděně Inkvizitor majoris.
„To zjišťujeme, ale ty věci musel sestavit zde, jinak by na něj hlídky přišly.“
„Takže tu musí mít komplice. Dobře. Viděl mu někdo do obličeje?“
„Ne pane. Má stále kapuci.“
„Rozumím. Všem jednotkám. Chci dva muže s puškami na střeše před hlavním východem z katedrály. Pokud by chtěl uniknout, tak ho zastřelí. Ostatní východy uzavřít a nikoho nepouštět. Dále všechny kontroly odchozých jako vždy. Nesmí se cítit ohrožen. Také dávejte pozor na ostatní v jeho okolí. Určitě tu není sám. Někdo mu musel pomoct propašovat součástky. Je možné, že než vyjde, tak někomu předá záznamové čipy. Prioritou je dostat veškeré snímky. Poté můžem dotyčného potrestat dle zákona. Všichni víte, co to znamená.“
„Ano pane!“ zaznělo vysílačkami.
Za několik minut mše skončila. Většina lidí pomalu odcházela. U východu byla hlídka, která prováděla běžné kontroly.
„Máte podezřelého?“
„Ano majorisi. Máme i jeho obličej. Krátké černé vlasy, tmavé oči. Neoholen. Je to běloch.“ „Dobře, jen ho nevyplašte.“
„Zatraceně! Pane, ztratil se nám.“
„Cože?“
„Někde v tom houfu čekajících u východu.“ Vysílačkami se začalo ozývat množství informací. Pátrání se rozběhlo na plné obrátky.
„Tady hlídka dvě. Máme ho. Nevíme však, jestli se s někým nesetkal.“
„Tady čtyřka. Máme druhého. Právě si něco strká pod plášť. Vypadá to na foťák.“
„Rozumím. Všem jednotkám zadržte podezřelé!“
Během chvilky se na dva podezřelé sesypalo deset členů Zuřivé elitní gardy. Rychle je prohledali.
„Pane, jeden má foťák s čipem. Druhý má kameru, ale nemá záznamový čip.“
„Rychle musí tu být někdo třetí!“ Rozkazoval Inkvizitor majoris za běhu a blížil se k místu zatčení dvou podezřelých osob.
„Majorisi tady hlídka na střeše. Vidíme muže, který hodně rychle utíká od katedrály směrem do centra.“
„Prošel hlídkami?“
„Ano majorisi.“
„Rychle za ním. Čtyři muži zůstanou u zatčených a vyslechnou je. Zjistěte, kolik mají kompliců. Ostatní za mnou!“
Z katedrály vyběhl Inkvizitor majoris a za ním dvanáct členů Zuřivé elitní gardy.
„Střelci na střeše vidíte nás?“
„Ano pane. Cíl utíká 300 metrů před vámi. Máme ho eliminovat?“
„Ne. Nevíme, jestli má záznamový čip. Můžete ho zpomalit?“
„Ano pane,“ zaznělo v majorisově sluchátku a ihned poté zazněl výstřel. Podezřelý klopýtl. Kulka mu proletěla lýtkem. Už nemohl dál běžet. Otočil se a uviděl vojáky Bratrstva, jak ho dohání. Rozhlédl se kolem. Všude bylo plno lidí. Najednou z pod pláště vytáhl pistoli a přiskočil k ženě, co stála poblíž.
„Pane má rukojmí!“
„Nestřílet! To vyřídím sám,“ rozkázal majoris.
Muž byl během chvilky obklíčen. Byl velmi nervózní. Všichni co tu byli, se ihned schovali, jakmile uviděli příslušníky Zuřivé elitní gardy. Najednou z bočních uliček přiběhlo třicet členů pořádkových sil Luna city.
„Nepleťte se do toho a stáhněte se!“ nařizoval majoris.
„Ne. Tento muž už není na půdě Bratrstva. Patří už nám.“ Odporoval velitel pořádkových sil.
„Naposledy vám říkám stáhněte se! Víckrát to říkat nebudu!“
„Kdo jste, že nám rozkazujete?“ ptal se velitel pořádkových sil. Majoris dosud halen pláštěm ukázal svou totožnost. Odhodil plášť a jeho nádherná zbroj se zaleskla v ranním slunci.
„Jsem Inkvizitor majoris Marcus! Toto jsou mí muži! Tento člověk se provinil proti řádu! Bude potrestán!“
Když velitel pořádkových sil uviděl Inkvizitora, tak se zalekl a své muže stáhl stranou. Nikdo rozumný si s Inkvizitory z Bratrstva nezahrával.
Pak majoris pokračoval v řeči k ozbrojenému muži.
„Máš čip?“
„Ano.“
„Kolik vás bylo?“
„Tři.“
„Tak je to dobře,“ řekl majoris.
Muž nechápavě koukal. Nedokázal pochopit, že vše řekl. Majoris pak povolal síly světla. Mávl rukou a muž odletěl stranou. Žena rychle utekla. Pak majoris znovu provedl gesto rukou a mužova pistole odletěla stranou. Poté se majoris postavil před vojáky a řekl:
„Tento muž se provinil porušením nejvyššího řádu. Je vinen! Za jeho čin je jen jediný přípustný trest. Smrt! Poprava bude vykonána ihned!“
Majoris pokynul. Seržant Zuřivé elitní gardy přistoupil k otřesenému muži. Vytáhl meč a rozkročil se. Majoris přikývl. Meč prosvištěl vzduchem. Mužova hlava se odkutálela od těla.
„Seržante, vezměte veškeré důkazy.“
Seržant dotyčného prohledal. Našel několik věci a záznamový čip podal majorisovi. Ten jej schoval pod plášť a poté se otočil směrem k veliteli pořádkových sil Luna cit.y
„Teď je váš. Postarejte se o něj,“ řekl Inkvizitor majoris se značným pohrdáním v hlase. Otočil se a se svými muži odcházel zpět do katedrály.
„Všem strážím. Třetího jsme dostali. Ty dva zadržené ihned popravit!“
„Rozkaz Inkvizitore majorisi!“ Zaznělo ve vysílačce.
Pak majoris ohlásil výsledek nadřízeným v katedrále.
„Špioni odhaleni a potrestáni dle platných řádů!“

Toto by mohlo platiť aj na niektorých našich novinárov (paparacov).
Poviedka má dej a spád, aj keď nemám ani najmenšiu predstavu čo bude nasledovať.
Čakám na pokračovanie.

Díky za ohlas, ale asi tě zklamu. Povídka je takto celá. Jsou to takové krátké povídky o jedné zápletce, nebo chceš-li o jednom příběhu.

Škoda, ale možno sem (alebo niekde inde) pridáš niečo nové.

Tak sem určitě zas něco časem přibude, to mohu slíbit a na dalších mých dílkách se pilně pracuje

jak to vypada s pridanim nceho noveho ci uz je to uplne mrtve?