Project 42

Aha Tak ja se snažím co nejlépe navodit atmosféru, nějaká akce také samozřejmě bude, ale nebude jí zas tolik a nepovažuji ji za nejdůležitější součást mého příběhu, tomu jsem se snažil vyhnout, snažím se to trochu odlišit.
Jinak zpětně jsem si všiml dvou faktických nepřeností, že let trvá šest let a ne šest měsíců, pokud jsem si to zjistil správně a příběh jsem na začátku ne uplně vhodně zvolil rok 2118, kde by mělo být spíše tak 2144.

Neber to ako kritiku, alebo nespokojnosť s poviedkou.
Mne sa to zatiaľ páči. Len uvidím, ako to pôjde ďalej.

P.S.: Asi neide o Pandorinu skrinku, že nie?

Té delky letu jsem si taky všiml, ale ono je to víceméně jedno. Jsem zvědav co se z toho vyklube dál a jak to pojmeš.

Můžu se zeptat, má to nějakou souvislost s Project 880?

Puk: o Pandořinu skříňku samozřejmě nejde konstruktivní kritice se nebráním

Ray: souvisí

Ja si rád prečítam aj kvalitné poviedky kde nieje akcia strieda akciu (ale dobre popísaný boj poteší), ale aj tie postavené na pútavo napísanom deji.

tak oproti plánu jsem další část dokončil o něco dřív, kritika je samozřejmostí

I John se konečně dostal ven. Překvapilo ho, kolik z celkového místa základny zabírá letištní plocha, která byla téměř plně obsazena vrtulníky a dalšími stroji. Všiml si hlavně vrtulníků typu Škorpión a Samson, ty byly zastoupeny nejvíce. Navíc na Samsony měl spoustu vzpomínek, v Iráku je používali skoro pořád.
Asi nejvíc ho tenhle stroj odměnil v na jedné noční misi v Iráku. Nebylo vidět ani na krok, jejich průzkum nepřátelského tábora už skončil a on se s několika spolubojovníky vracel na místo vyzvednutí. Tam na ně ale čekala léčka v podobě několika Iráčanů, kteří je náhodou zahlédli při jejich průzkumu a pak je sledovali. Bylo jim totiž podle směru jasné kam jdou, protože okolo tábora nebylo moc míst, kde by mohl přistát i vrtulník. Všude byla samá skála a velmi nerovný terén. Střelba začala zrovna když byl Samson jen několik metrů nad zemí. Iráčani chtěli vzít dvě mouchy jednou ranou a dostat rovnou i jejich odvoz. Proběhla zuřivá přestřelka, noční krajinou probleskovaly výstřely a do hor se ozývali zvuky střelby. Polovina ze šesti průzkumníků už se nikdy domů nevrátila, museli je nechat napospas nepřátelské zemi. I Johnovi se to povedlo schytat do ruky, naštěstí bez vážnějších následků. Přitom to měla být rychlá a bezproblémová noční akce, jak se dozvěděl před odletem. Po přistání na základně a obhlídce Samsonu zjistili, že měli hodně velké štěstí. Stroj skončil prostřílený jako řešeto, ale věrně je dopravil těch pár desítek vzdušných kilometrů. Od té doby na tenhle SA-2 Samson nedá dopustit. Pokaždé, když tenhle stroj vidí, vzpomene se na tuhle zpackanou akci.
Kromě neuvěřitelného množství leteckých sil ho zaujala nezvykle rozlehlá věž letového provozu, což se ale při takovém množství strojů dalo předpokládat. Zbytek prostoru byl zastavěn dalšími budovami. Dala se vytušit kasárna, sklad, garáž a další prostory. Všechno tohle bylo obehnáno několik metrů vysokým robustním plotem, kterým dovnitř jen zlehka prosvítala tmavě zelená džungle. Každých pár set metrů John viděl těžce obrněnou věž s kulomety.
Najednou se ozvala střelba od jedné z věží. Zvuk GAU19 se rozštěkal do okolí. Po několika krátkých dávkách střelba utichla a byl slyšet zase jenom ruch letištní plochy, kde neustále vzlétaly a přistávaly vrtulníky.
"Toho si nevšímejte, to vás jenom Pandora přišla překvapit s uvítacím výborem, pár prašivejch vlků se tam venku vždycky najde a pořád to na nás zkouší," promluvil ke skupině plukovník, který se už také dostal ven. "A teď už padejte na kasárna, zejtra se začnete zabydlovat," a přitom mávnul rukou směrem k ubikacím.
John usoudil, že pro základní seznámení s okolím mu to stačí a vydal se ke kasárnám. Prošel přetlakovými dveřmi a konečně si mohl sundat masku. Zapadl do jedné z náhodně vybraných pokojů. Ty byly koncipovány jako pokoj s jednou palandou. Pokoj svou velikostí připomínal vězeňskou celu. I další vybavení tomu zhruba odpovídalo, kromě postele a skříněk na věci a stolu se židlí ho čekaly čtyři holé stěny.
"Skoro jako doma," ozvalo se za ním. John se ohlédl. Stál tam muž podobný jemu, bylo na něm vidět, že si už také něčím prošel. Nejvíc na něm byla nápadná jizva, která se táhla od koutku jeho úst až k uchu. Díky svojí jizvě vypadal trochu jako poloviční Joker z Batmana. Sjel Johna svýma ocelovýma očima a všiml si, jak se na něho zašklebil.
"Co se ti nezdá!?" vyjel hned.
"Nic, ... Já jenom ta pěkná jizva, vypadáš trochu jako ..." začal trochu s humorem John.
"Moc si nehraj se starým Batistou, nebo tě to přijde draho."
"Nedělej ze sebe kdo ví jakýho drsňáka, až se dostaneme do akce, potom se mnou budeš moct takhle mluvit. Dokud za tebe nepromluví činy, slovama mě nepřesvědčíš," kontroval John.
"Jo jasně, zítra uvidíme."
Johnovi bylo jasné, že tohle je takové obvyklé popichování, když se poznal s někým o podobné ráži, vždy to probíhalo podobně. Jeho nový kolega Batista si hodil věci do skříňky, vyskočil na horní palandu a jal se ke spánku. John ho podobnými úkony následoval a zalehl. Po celé té eskapádě se stází byl pěkně rozlámaný a unavený. Usnul skoro okamžitě, jakmile dopadl na spodní palandu.

Další den se všichni nově příchozí podle rozkazu dostavili na seznámení se situací. Vzal si je na starost velitel základny - plukovník Falco.
"Tak zelenáči. Vítejte na Pandoře. Tuhle zem budete milovat i nenávidět. O maskách už jsem vám říkal, tak na ně nezapomeňte, je vám doufám jasný že na tom v boji bude záležet váš život." Na chvíli se odmlčel, aby tím dostatečně zdůraznil, jak je to důležité.
"Dál byste se konečně měli dozvědět, proč tu vlastně jste. Žádná armáda by si něco jako tohle nemohla dovolit a proto jste tu vy, žoldáci. Jste tu pro bezpečí všech zúčastněných. Tam venku za plotem je spousta zvířat, který by vám rady ukously hlavu a pochutnali si na ní. A to včetně domorodců, kteří si říkají Na'vi. Takže pokud se dostanete ven, mějte oči i vzadu a zbraň pořád u sebe." Zase se odmlčel a místnost plná žoldáků, zalitá ranním sluncem pomalu potemněla, pláty okenic se natočili kolmo ke světlu. Za plukovníkem s prostorovým efektem naskočil obraz plný grafů a tabulek, největší část ale zabírala mapa okolí.
"A důvod proč tu vlastně všichni jsme? Tohle je jediná planeta široko daleko ve vesmíru, kde jsou bohatá ložiska Unobtania - prvku ukrývajícím obrovskou energii."
V té chvíli některá místa na mapě, zcela zjevně ložiska Unobtania pod povrchem, červeně zablikala.
"Tenhle prvek má na Zemi cenu 20 miliard dolarů za kilo. Takže tím vyřešíme energetickou krizi a ještě se u toho pořádně napakujem," zašklebil se Falco při poslední větě a tím svůj monolog uzavřel. V sále začal šumět souhlasný hlas davu a i John se spokojeně usmíval, protože dostane spoustu peněz a bude to moci všechno zabalit a jít do důchodu. A to i přesto, že je mu sotva dvaatřicet.
"Takže to základní už víte. Tohle bude ode mě zatím všechno, jděte zase na svoje pokoje, postupně si vás někdo vyzvedne a přidělí vás podle vašich schopností a zkušeností. Rozchod!"
Pláty se zase za slabého hukotu otevřeli a do místnosti opět začalo proudit ranní světlo. Všichni se zase vrátili na kasárna.
Na pokoji se John opět setkal se svým spolubydlícím, ale prohodili spolu sotva pozdrav. Až po obědě se Batista konečně rozhoupal: "Kdes všude byl?"
"Tak znáš to, Irák, Afghánistán a tak ... Teď naposledy Jihoafrická republika, ale tam si člověk moc srandy neužil."
"To jsi měl teda dobrý, já sem byl v base, vysekali mě z toho až lidi od RDA. Prý ve mě viděli potenciál pro tuhle akci," zašklebil se a jizva se mu zavlnila.
"A kde jsi byl než tě zavřeli?"
"Samý lepší akce, nikde jsem se moc dlouho neohřál. Dělal jsem hlavně do výbušnin, takže když potřebovali něco zbourat, zavolali mě. Jo, diverzní akce, to je moje. Byl jsem u SEALs v Perským zálivu, tam je to pořád populární."
Na chvíli se zase odmlčeli a Batista pokračoval. "A co ty? Kde jsi začínal?"
"Námořní pěchota, mariňák jako poleno." ohlásil se John.
"Hmmm," odfrknul si Batista a tím konverzaci uzavřel.

Jenom pár minut potom, co dokončili svůj krátký seznamovací rozhovor, vstoupila za nimi do pokoje mladá žena, John jí tipoval třicet let. Měla asijské rysy – tmavé, trochu šikmé oči, krátké černé vlasy, které ji sahaly sotva po ramena. John také tipoval, že není typická představitelka asijského kontinentu, což odhadl správně, protože otec Kendry Midori byl Vietnamec, zatímco matka Američanka.
Oba dva si stoupli do pozoru a zasalutovali.
"Nazdar," ohlásila se svým náhlým příchodem a hned pokračovala: "dejte si pohov, tohle si nechte na doma nebo až si budete hrát na vojáčky."
Oba si tedy dali pohov a poslouchali.
"Takže ty Andrewsi, nevypadáš jako blbec, dáme tě do průzkumu." John kývnul hlavou, že rozumí. "A ty Batisto, taky nevypadáš jako úplnej idiot a i když máš specializaci na výbušniny, půjdeš společně s ním. Doufám, že si budete rozumět; pak k vám šoupnu ještě někoho, abyste se necítili sami, až budete venku v džungli."
"Jasná věc šéfe," přitakal Batista.
"Mimochodem, úplně jsem se zapomněla představit, jsem Kendra Midori. Říkejte mi Kendro, na nějaké hodnosti nebo tituly si moc nepotrpím. Jinak dělám tady hlavně na projektu terraformingu, zabývám se zkoumáním ekosystému planety a taky dělám na Projektu 42. Pokud se osvědčíte a budete hodní," mrkla na oba posluchače, "tak se o něm časem třeba něco dozvíte. Jinak taky doufám, že nebudete reptat, že jste se dostali spíš do oddělení výzkumu planety než typického bojového nasazení. Podle vašich papírů by to však neměl být problém, ne? Navíc akce si určitě užijete až až i tak," a mávla se složkou, kterou měla v ruce. "Žádný problém, ... Kendro," řekli oba zatím trochu nejistě. Na takové jednání většinou nebyli zvyklí, pomýšleli hlavně na akci, ale pokud je to rozkaz, tak s tím problém neměli.
"No nic, abyste se tady celý den nenudili, odpoledne ještě vyrazíme na menší průzkum, abyste se trochu otrkali. V patnáct nula nula vás očekávám na heliportu D-8. Vybavení vám dají ve zbrojnici. Zatím se mějte pánové."
"Ano, madam," vyhrkli ze sebe a ze zvyku zasalutovali.
Pousmála se na ně, rázně se otočila a odešla instruovat další nově příchozí.

Čas se nachýlil a oba dva vyrazili na místo označené jako D-8. Cestou potkali pár dalších kousků moderní technologie, která tahle základna nabízela. Jednou z nich byl bojový oblek AMP. John se setkal s jeho podobnou verzí už dříve. Občas se nasazovaly při některých akcích, ale nebyly tak hojně využívány jako tady. Jeden se právě prohnal okolo nich. Čtyřmetrový jednomístný opancéřovaný kolos. Připomínal futuristického bojového mecha, ne však výrazně se odlišujícího se od anatomie člověka - dvě ruce, dvě nohy a tělo ve kterém se skrývala osádka. Člověk si do něj stoupnul, zapojil obvody snímající pohyb a robot pak tyto pohyby kopíroval. Ve svém arzenálu měl tento drobeček 30 mm kanón schopný vystřelit až 250 ran za minutu. Jednalo se tedy o nezastupitelnou palebnou sílu. Ovšem na druhou stranu se beze zbraně dal využít pro přesun těžkých nákladů.
Konečně se dostali kam chtěli, na heliportu už čekala helikoptéra i s pilotem. Trochu je překvapilo, že to byla opět žena. Bylo jim ale jasné, že tady na Pandoře se hraje na to co kdo umí, všechno ostatní bylo všem jedno.
Mexicko-americká rodačka z Texasu, jejíž pleť vypadala jako by se právě vrátila z dovolené, seděla u jedné z ližin vrutulníku, opřená o kovovou konstrukci Samsonu a vypadala, že spí. Což se v neustálém letovém ruchu a vzduchové masce zdálo jako nadlidský úkol.
"D-8, předpokládám," houkl Batista.
Najednou jakoby ožila a začala žvýkat ostošest. "Zdar chlapi," zdravila je s úsměvem. "Tak zelenáči se chystaj na první let, co? Jmenuju se Trudy." Nastavila ruku a jak John, tak Batista se s ní potřásli.
"Kde máte toho třetího?," zeptala se a pořád žvýkala jako kdyby jí šlo o život.
"Nevíme kde je, ještě jsme ho ani neviděli."
"No nevadí, chvíli počkáme, jinak mimochodem; budu s váma asi lítat často, dělám taky ve výzkumu, lidi z vědeckýho oddělení pořád někam lítaj. Navíc vás prý dali na průzkum, to si užijete."
Mezi neustálým shonem na letištní dráze se konečně objevil někdo, kdo vypadal, že míří k nim. I přes vybavení a vojenský oděv, který měl na sobě, vypadal velmi elegantně. Na obličeji měl nekolikadenní strniště a jeho vlasy měli o notných pár centimetrů větší délku, než ta, která je stanovena vojenskou normou. Někdo by mohl říci - stará škola. Došel až k nim, nebylo pochyb, že je to třetí do party.
"Tak jsem tady." V jeho hlase byl slyšet skotský přízvuk.
"Glasgow?" začala Trudy.
Nový příchozí přitakal: "Máte dobrý odhad, trefila jste se slečno ..."
"Trudy Chaconová."
"Slečno Chaconová."
Zrakem si projel Johna a Batistu. "Jinak mé jméno je Desmond, Desmond Davis," a se všemi si potřásl rukou.
Jakoby odnikud se najednou vynořila Kendra. "Koukám, že už jste tu všichni, zdá se, že můžeme vyrazit." Zatočila do vzduchu prstem, jako když se točí vrtule a všichni se jali nastupovat do tmavě zeleného vrtulníku označeného černou číslicí 23.
To bylo otázkou několika vteřin, velké boční dveře se nechávali většinou otevřené, a to i za letu.
"Tak jedem Trudy," houkla Kendra. Trudy zkušeně přepnula několik páček, klepla do pár tlačítek a rotory začaly pomalu šustit ve větru.
"Věži, tady dvacet trojka, letíme do sektoru beta dvanáct na průzkum, potvrďte."
"Tady věž, povolení ke startu uděleno, čekáme vás na večeři, konec."
Motory i dva páry proti sobě se točících listů nabraly takový zvuk, že prakticky nebylo slyšet vlastního slova. Samson se odlepil od asfaltově černé, hladké letištní plochy.

Kritiku som nestretol. Príbeh sa mi zdá zaujímavý.
Teším sa na ďalšiu časť.

Tak musím říct, že tohle je vůbec první povídka která není na téma SG co mě tady vážně zaujala. Výborný styl psaní a nápad semi taky celkem zamlouvá. Už se těším až si přečtu další díl

musím se omluvit všem příznivcům (pokud tedy nějací jsou ), ale další díl očekávejte až příští týden

tak po čtrnácti dnech je to tu: další kousek. Obávám se, že po korekturách stále nejsem spokojen s výslednou kvalitou. Zdá se, že mám velmi klesající tendence Co na to říkáte vy?

Vrtulník udělal otočku nad základnou Pekelná brána a stočil se na severozápad. Letěl docela nízko, jenom pár desítek metrů nad vrcholky stromů. Pod nimi se rozprostírala hluboká a temná džungle, a to i teď, za ostrého odpoledního svitu. Všichni tři, John, Desmond i Batista, kteří byli vybaveni automatickými puškami, si je pro jistotu ještě jednou zkontrolovali. Kendra i Trudy u sebe měli jen příruční zbraň, nepředpokládali žádné problémy.
John pozoroval ubíhající krajinu. Zdánlivě se na první pohled nelišila od džungle, která byla na Zemi. Už při prvním bližším ohledání mu ale bylo jasné, že tu pochopitelně budou růst zcela jiné druh stromů. Všechno se mu zdálo takové barevnější, a to i takto z výšky.
Po několika dalších minutách ničím nerušeného letu Trudy s vrtulníkem mírně klesla, udělal podobně elegantní půlotočku jako na základně a začala přistávat na malé mýtině uprostřed ničeho. Tráva i popadané listí se rozvířilo od přistávajícího stroje. S chirurgickou přesností dosedl na měkkou zem. Bylo vidět, že s létáním má zkušenosti. Pohon Samsonu se se svištěním začal zastavovat.
"Pandorské aerolinky vám přejí příjemný pobyt," glosovala navíc Trudy přistání. Všichni čtyři cestující vyskákali ven, tři z nich nadšeně, jeden z nich trochu otráveně.
"Trudy, počkej prosím tady, nebude to na dlouho."
"Jasně."
"Tak jste tady, tohle je stanoviště Modrá laguna dvě. Moc toho tady zatím není, přivezli jsme sem zatím jenom pár věcí. Plánuje se tady polní laboratoř," a ukázala na kontejner - buňku. Jinak široko daleko byla jenom neprostupná džungle. Mezitím naši tři žoldáci mávali zbraněmi a mířili na cokoliv, co se jenom trochu pohnulo.
"Zase to nemusíte přehánět, tahle část je relativně bezpečná. Potkáte tu maximálně pár divokých zvířat." I tak John, Batista i Desmond zůstávali ostražití.
"Taky nezapomeňte, že musíte mít na obličeji masky. Pokud to mám říct přesně, tak atmosféra je složená z dusíku, kyslíku, oxidu uhličitého, xenonu, amoniaku, metanu a kyanovodíku. Pro nás je tedy nedýchatelná. Bez masky byste se skoro okamžitě začali dusit a během pár minut zemřete, ale to už vám asi řekli."
"Díky za přednášku doktorko," utrousil poznámku Batista.
"Půjdeme se podívat kousek mezi stromy, ať se trochu rozkoukáte," a vyrazila jedním z náhodně vybraných směrů. Motory stroje se už úplně zastavilo, vzduch ovládl zvuk džungle.
Postupovali dál. Kendra šla první,ostatní ji následovali v řadě za ní. Najednou zašustilo jedno z křoví a vyběhlo z něj šedé zvíře se šesti nohama. Jako první zbystřil Desmond a zamířil.
"Klídek, klídek, to je jenom Tapirus, nemusíš ho hned zastřelit," reagovala pohotově Kendra. "Nic vám neudělá, u nás byste ho mohli přirovnat k praseti."
"Hmm," zamručel Batista.
"Jestli začínáš myslet na jídlo Batisto tak se neboj, občas skončí na talíři."
Zvíře mezitím zmizelo mezi stromy.
"Tak pokračujem," zavelela.
V rozestupech pokračovali dál. Džungle jim kladla překážky ve formě vysokých kořenů, neprostupných křoví a drobného hmyzu. John opět srovnal bohatost fauny i flóry vzhledem k Zemi. Všechno bylo barevně i druhově bohatší. Takové množství stromů, které viděl zde, mohl být na Zemi tak před dvěma sty, možná i třemi sty lety. Bylo to pro něj neuvěřitelné. Nedotčená, i když nepřátelská a drsná příroda. Najednou uviděl mezi stromy další pohyb. Tentokrát se ale jednalo o zvíře většího vzrůstu, velkého asi jako zebra.
John zamířil, ale čekal co se bude dít. Věděl, že pokud nebude útočit, nemá cenu jakkoliv vzbuzovat rozruch.
"Podívejte," šeptl. Kendra se opět dala do poučování:
"Tohle by se u nás dalo přirovnat k jelenovi nebo zebře, tady je to Yerik." Zvíře trochu popošlo směrem k nim a začalo je z bezpečné vzdálenosti zkoumat. Oproti předchozí pozici, kdy bylo ze zvířete vidět jenom zvláštní pestrobarevná hlava s blánami, teď bylo vidět celé, včetně tmavě modrého těla s žlutými proužky.
"Má podobné ochranné zbarvení jako zebra. A ty blány na hlavě jsou skoro stejné jako u motýlů, predátoři si ty barevné skvrny na nich pletou s očima. Taktéž má šest nohou."
"Hm, hm," pokyvoval zase Batista.
"Taktéž je velmi chutný, jestli máš na mysli tohle."
Zvíře se dalo na rychlý útěk. V dali zakřičelo hejno ptáků. Zase se ozvalo povědomé šustění, tentokrát ale přicházející z několika směrů. Tentokrát se napružila i Kendra a tasila svou pistoli.
"Co se to sakra ...," řekl konečně něco Desmond, který se slovně zatím moc neprojevoval. Větu už nedokončil, protože v té chvíli z křoví vyskočila smečka podobná vlkům. Čítala něco okolo sedmi kusů a chystala se dojít si pro svančinku, která se měla sestávat ze čtyř osob.
Zatím neútočili, obcházeli okolo skupinky, která byla semknutá k zády k sobě, takže měli nejlepší možnou palebnou pozici.
"A co tihle, to jsou tak kamarádi?" nasadil John ironický tón.
"Vypadají snad, že se chtějí mazlit!?" křiknul Batista.
"Tohle je Vipewolf, nemusím vám asi říkat, že u něj jistá vzdálenost od těla nezaškodí. Až se budete jistí trefou, střílejte."
Po dobu jejich krátkého rozhovoru šestinohá stvoření podobná vlkům neustále kroužila. Teď se jeden z nich odhodlal k útoku a chystal se vyskočit na Desmonda. Ten však s prstem na spoušti zareagoval velmi rychle. Vypálil dvě dávky přímo do těla. Okamžitě mrtvé tělo to odhodilo zpět. Po něm se odhodlali ostatní vlci. Naneštěstí pro skupinku však všichni naráz, což čítalo přečíslení zhruba dva na jednoho. Kendra už taktéž nezaváhala a rozvážně, aby nevyplýtvala cenný pistolový zásobník. Její první rána šla vedle, druhá přímo do hlavy jednoho ze zvířat. Třetím nábojem se trefila pouze do jedné ze šesti nohou dalšího vlka. To ale zvíře neodradilo a stále se snažilo zaútočit. Než Kendra stačila vypálit znovu, přiskočil Desmond a dokončil načatou práci další dávkou. Mezitím John s Batistou měli také plné ruce práce. Vlkům bylo jasné, že přes Desmonda to nepůjde a tak se okamžitě přeskupili na Johna a Batistu. John pokropil první dva, podobně jako to udělal Batista. Poslední dva se však dostali už velmi blízko. První z nich vyskočil na Johna, kterému zaútočil na hlavu. John duchapřítomně zvedl pažbu a srazil s ní zvíře k zemi. Pak ho ještě vší silou nakopl a vystřelil do ležícího těla několik ran jistoty. To druhému z nich se podařilo kousnout svými ostrými tesáky Batistu do nohy jenom zlomek sekundy předtím, než ho stačil pokropit další dávkou. Naštvalo ho to natolik, že i přes bolest vysázel do těla skoro všechny zbývající náboje v zásobníku.
Celý útok mohl podle jejich následného hlášení trvat maximálně tak deset až patnáct vteřin. Přeživší zbytek smečky rodu Viperwolf se rychle vypařil. Zjistili, že tady nepochodí.
Batista zaúpěl bolestí. Desmond nezahálel a vytáhl příruční lékarničku, Kendra mu následně pomohla, jak jen to bylo v polních podmínkách možné, ošetřit jeho kousnutí. John zatím očima těkal po okolí a čekal, jestli se neobjeví další potencionální nepřítel.
"Do háje," začal lamentovat, "jsem tu druhej den a hned mě kousne nějakej bastard."
"Budeš v pohodě, není to tak hrozné jako to vypadá," okomentoval už téměř ovázanou ránu Desmond, "budeš sice chvíli pajdat, ale to tě snad nezastaví."
Odpovědí mu bylo jenom Batistovo zavrčení, které nemělo daleko k zvukům Viperwolfa.
"Tak padáme, dneska už jste toho viděli až až," uzavřela to Kendra. Vydali se zpět k vrtulníku. Cesta zpět jim pochopitelně zabrala více času, než předpokládali na začátku. Pomalu se začínalo připozdívat a některé rostliny, které byly v temných koutech schované pod stromy, začaly světélkovat bioluminiscenčním světlem.
"Fíha," poznamenal Desmond, který na rozdíl od ostatních měl čas pozorovat okolí. Kendra s Johnem při chůzi přes kořeny a kameny podpírali zraněného Batistu.
"Jo, tohle je normální," když ji došlo, na co Desmond naráží. "Měli byste to vidět v noci."
Dorazili k vrtulníku.
"Okamžitě startuj Trudy, máme tu zraněného, kousl ho jeden z těch Viperwolfů," a lehce plácla do Batisty.
"Jasná věc, za pár minut jsme na základně," odpověděla Trudy. Svým každodenním rituálem nastartovala a během malé chvilky už vrtulník maximální možnou rychlostí uháněl na základnu.

Trošku oddychovka , ale dobre napísaná, je tam dobrá zápletka a ako zoznámenie s prostredím v ktorom sa to má odohrávať musím poviedku hodnotiť pozitívne.
Teším sa na pokračovanie a som zvedavý čím nás prekvapíš neskôr.

si říkám, jestli vůbec ještě pokračovat, když to vypadá, že to čteš jenom ty ještě uvidím, jestli to neuzavřít a napsat si něco do šuplíku

Já si to rád přečtu.

Určite to číta viac ľudí. Aj mne trvalo kým som sa zaregistroval. Dávno pred tým som len prečítal a išiel ďalej. Nechcelo sa mi registrovať aj keď dosť poviedok bolo dobrých.