smyčka přežití

tak sem dostal nápad, je to jede kratoučký příběh o smyčce, kdy jedna rasa vystřídá druhou a osud ji zase přivede do stejne situace v jake se ocitla ta předešlá.

není to žádný epos na pokračování, jenom jeden díl, nic tak monstrozního jako Lovci Supernov

doufám že se bude líbit, korekci dělal Fenixp, tak ho neukamenujte za chyby

….. ale naše zásoby docházely a my byli na pokraji záhuby.




Život se ubírá pomalu, a nudně. Ráno vstanete, dojdete do práce, tam strávíte celý den, a večer se vrátíte domů. Pozná se v tom hodně lidí. Často si přejete změnu, změnu která vás vytrhne ven, z tohohle světa. Některé povahy jsou pro tu změnu ochotni obětovat hodně. Ale rozum jim zakazuje to udělat, a tak čekají jestli se jim něco v živote změní, a nemusí ani k lepšímu, prostě něco aby vypadli z toho zažitého kola.
Můj příběh se velice zvrhnul, nevím jestli tak jak sem to původně chtěl, taky jsem se každý den plahočil do kanceláře, a tam trávil celé dny a neviděl ve svém životě žádný velký cíl. Večer sem vždy pohladil své spící děti a manželku a šel spát, ráno sem zase vstal dřív a jel do centra do své útulné kanceláře.
Když se ohlížím teď zpět, vidím, že jsme jako rasa nebyly vyspělí, žili jsme na malé planetce říkali jsme ji Norra, cela naše technologie byla postavena na různých sloučeninách různých látek, kovy se nám nedařilo zpracovávat. Naše těla nebyla stavěna na velkou fyzickou zátěž. Byly jsme druh který neměl moc zájmu ani prozkoumávat co se děje kolem jeho planety, pokusy sice byly ale nic moc se nedělo.
Jednou si tak ráno jdu do své kanceláře, ranní pohodička, přesně taková jakou si užívám už dvacet let, a přesně ta která mě už dvacet let zničuje svou monotónností. Ale tohle ráno bylo jiné. Podíval jsem se vzhůru, na nebe. Často sem to nedělal, a popravdě to dělal málokdo. Možná příznivci jistého literárního hnutí, označovali jej za SciFi. Ale mi to přišlo velmi nereálné a pohádkové.
Ale zpátky k obloze. Dívám se na oblohu - stejné mraky jako každý den, stejně nudné, stejně červené, jako každé ráno. Ale byl z nich cítit něco podivného, něco co jsem nikdy předtím nepocítil. Ale ten pocit brzy přešel v realitu.
Mraky se rozestoupily a na obloze se objevily velké stroje.
Tohle byl okamžik kdy se zastavil můj nudný život. Takový stroj který se vznášel nad vámi a nedělal skoro žádný hluk nevěstí nic dobrého, ale my byli pohostinná rasa.
Tyto stroje nebyly prázdné, obývali je jiné bytosti, vyslali k nám své vyslance.
Špičky naší politické sféry hovořily s jejich zástupci, jejich rasa byla v nouzi, nutně potřebovali zdroje, protože začínali vymírat.
Nabídli jsme jim pomoc, to ano, jídlo z naší půdy, energii z našich elektráren. Bohužel nemohli nebo nechtěli tyto dary přijmout. Hledali jsme něco čím bychom jim mohli pomoci.
Ty stroje na kterých přiletěli jim nepatřily, získali je po nějaké rase která vyhynula, a zdálo se že je čeká podobný osud. Řekli nám to jednou při schůzkách ale více o tom mluvit nechtěli.
Postupem času nám došlo že jejich úmysly nejsou tak čisté, a nebo si to sami neuvědomovali. Oni nepřiletěli požádat nás o pomoc, ale vzít si naše největší bohactví, na které jsme my ještě nebyli schopni dosáhnout. Jádro Norry, tedy jádro naší planety, neptejte se mě jak to chtěli udělat, já to nevím.

Začala válka, zprvu se zdála jasná, jejich technologie se jevila velmi pokročilá devastovali naše města z nebe, a my jsme nebyli schopni jim vzdorovat. Já s mojí malou jednotkou jsme přepadli jejich malou nákladní loď. Docela se nám dařilo. Dostali jsme se do jednoho jejich velkého stroje na obloze. Jejich rasa zase není tak vyspělá jak se na první pohled zdála, ty lodě opravdu nebyly jejich, uvnitř se pěstovaly podivné rostliny, lidé byli velmi chudí, většinu technologii ignorovali, nevěděli k čemu slouží, žili asi stejně jako ve svém bývalém domově, akorát uvnitř obrovského kovového monstra.

S tímto zjištěním jsme se vrátili zpět na Norru, a našli jejich slabinu, a dostali na jejich stroje velké armády našich pěšáku. Já jim velel.
Ano válku jsme dokázali vyhrát a ja sem nakonec stanul na jejich trůnu který byl uprostřed jejich největší lodě. Bohužel oni stihli na poslední chvíli dokončit svůj plán a zničit jádro naší planety.
Lodě se rozzářily a nabily obrovskou novou energii, ale naše planeta byla v troskách. Přešli jsme k logické volbě.
Začali jsme evakuovat vše co zbylo z Norry na stroje, na obří vesmírné plavidla které se měli stát našimi domovy na další generace.
Lodě byly obrovské
Letěli jsme vesmírem a hledali planetu kde by si mohly naše děti volně hrát a naši lidé postavili nový domov.
Ale lodě byli obrovské.
Já sem našemu národu po šedesát let ve vesmíru velel, to co jsem pro náš lid udělal ve válce mě dostalo na trůn, ale teď mi na ramennou leží větši úkol, takový který nesmí dopadnout špatně.
Naše lodě byly tak obrovské a mi nedokázaly najít vhodnou planetu kde bychom se znovu usadili, nakonec když jsme byli zoufalí našli jsme jednu planetu. Ta nám nevyhovovala, a byla již osídlená.
Nebyli jsme schopni již na jinou doletět.
Třetí planeta jedné hvězdné soustavy, říkali ji Země.
Museli jsme tam zakotvit, a požádat je o pomoc.

Naše zásoby docházely a my byli na pokraji záhuby.



Život se ubírá pomalu, a nudně. Ráno vstanete, dojdete do práce, tam strávíte celý den, a večer se vrátíte domů. Pozná se v tom hodně lidí. Často si přejete změnu, změnu která vás vytrhne ven, z tohohle světa……

Kedže som asi druhý človek čo si túto poviedku, po korektorovi prečítal, možno budem prvý kto napíše komentár.
Upiho, si myslím že celkom dobre poznám. Aspoň zo stránky akú mal tvorbu.
Jeho megalomanský projekt Lovci supernov mal super nástup.. ale nejako ma neudržal v deji a ja už ani neviem ako presne dopadol dej.
Pri tejto poviedke však musím povedať, že napriek tomu kopíruje isté dejové línie z inej tvorby má pár originálnych znakov.
Nehodnotím autorovu ani korektorovu gramatiku, ani postupnosť, logickosť a zmysek celkov. POviem to jednoducho.
Poviedka ma postupne uviedla do deja, a jej zakončenie ako vyplynulo z názvu bolo očakávané. Napriek tomu ma dokázalo doviesť do časti kedy som len čítal a predstavoval si dej a nemyslel na nič iné. Áno páčilo sa mi to. Má to originalitu.
Pre lepší úsech však treba jednotlivé časti detailnejšie rozviesť. Dostať čitateľa do deja.. koždopádne to má budúcnosť.
Takže upi, veľa zdaru

Tak upřímně nevím co si o této povídce mám myslet. V žádném případě nechci, aby to, co napíšu za chvíli, vyznělo tak, že se mi povídka nelíbila - to by nebyla úplně pravda. Jde spíš o to, že jsem na této povídce nenašel pro mě nic tak jedinečného nebo zajímavého, abych mohl říct, že je to výborná povídka. Osobně bych to označil spíše za průměr, ale určitě tím nechci autora odlákat od další tvorby

upi píše:

Život se ubírá pomalu, a nudně. Ráno vstanete, dojdete do práce, tam strávíte celý den, a večer se vrátíte domů. Pozná se v tom hodně lidí. Často si přejete změnu, změnu která vás vytrhne ven, z tohohle světa.

... taky se v tom poznám.

sem rád že nejsem sám, protože nekdy ta monotonost je strašná, ale nevím jestli bych pro zmenu chtel obětovat lidi, nebo třeba vyhladit cele mesta, státy, kontinety, jenom proto aby se život trošku rozjel... ale kdyby tahle chvile přišla nebudu se chtít krčit v koutě, a jenom se dívat, budu chtít bojovat ( ikdyž ted se to lehko říká ) doufam že nic takoveho nepřijde, ale změně se nebraním... ( to si krapet odporuje )

to jsi hezky zakončil..."změně se nebráním..". To je perfektní postoj k životu vůbec, ale chce to někdy sakra odvahu dostat se z ulity ven.
Každopádně velmi zralá úvaha - vážně!