Star Gate: World of Gray

Star Gate:
World of Gray

Part 1 – Šedá budoucnost
B y Van Tom

r. 3200 př. n. l.
Mayské shromaždiště
„Schyluje se k temným časům, nejvyšší!“ vykřikl nejvyšší šaman na vůdce mayského národa.
„Co se stane?“ zeptal se zaujatě vládce
„Cítím, že do týdne nastane věc, která naruší celý náš národ a naše spojení s přírodou,“ odříkával šaman se zavřenýma očima.
„Víc sám neodhalím…“ prohlásil ještě tiše a otevřel oči.
„Dobrá… svolám sněm šamanů a ty nahlédneš do událostí, jež nastanou,“ přikývl vůdce a mávl rukou v gestu rozloučení.
„Děkuji ti, nejvyšší!“

Příštího dne: sněm šamanů.
V kruhu stálo na 12 šamanů svolaného z blízkého i vzdáleného okolí. Uprostřed stál nejvyšší šaman s roztáhnutýma rukama k nebesům ponořen do transu meditace. Bylo obětováno na 13 mladých mužů, což mělo posílit magické síly tohoto místa.
A šaman viděl.

V královské zahradě
„Veliký!“ zvolal nejvyšší šaman.
„Zjistil jsi jaké temné časy nám nastanou?“ otázal se vládce.
„Ne,“ sklonil hlavu šaman, „viděl jsem konec světa.“

Ozval se strašný hřmot.
Na obloze se objevily desítky Ha’Taků.
Goa’uld Zipakan byl k Mayům nemilosrdný. Tisíce jich zavraždil. Tisíce mučil. Všechny si podrobil. Mayům nastaly temné časy.
Ale konec světa ještě nenastal.
Jak řekla věštba , měl nastat až za dlouhou dobu.
Naštěstí byla věštba zachráněna a skryta.
A znovu objevena.
Ale bylo příliš pozdě.
Toto se nedalo zastavit.
Ten den se blíží.
První úkazy můžete pozorovat již dnes.
Ale jednoho dne onen den nastal…


21. 12. 2012



18. 12. 2012
Výzkumný ústav Slunečních erupcí a anomálií
Papír popsaný všelijakými čísly a grafy vyjížděl z faxu a kroutil se na stole.
Mladík v bílém plášti odtrhl zprávu a rozvinul si ji před hlavou. Očima přejížděl první řádky a mladík ztuhnul.

Pěst udeřila do stolu tak silně, že lžička v kulatém hrnku plného kafe vyskočila a udělala velikou hnědou skvrnu na dnešním výtisku Times.
„Tohle musíte vidět!“ křičel hlasitě mladík a rval mu zmuchlaný papír před oči.
Starší muž v pleteném svetru si prohrábl své prořídlé bílé vlasy a narovnal se ve svém křesle.
„Uklidni se Tyme. Já se na to podívám,“ řekl mu klidně a vytáhl si staré brýle s tlustými skly a hnědými obroučky s prvního šuplíku svého stolu s cedulkou „ředitel“.
„Hmmm… to je zvláštní. Jaktěživ jsem nic takového neviděl,“ promnul si bradu, ale stále vypadal klidně a vyrovnaně.
„Musíme to poslat NASA! Může to ohrozit některé satelity!“ naléhal Tym.
„Ne. To nebudou jen satelity…“


19. 12. 2012

SGC
„Pane, chci se přihlásit na tu misi,“ oznámila Samantha Carterová Landrymu, jen co se o misi dozvěděla.
„Opravdu chcete opustit SG-1? Pozorování bude trvat nejméně 14 dnů…“ snažil se ji ještě odradit generál Landry, nechtěl přijít o jednoho z nejlepších lidí celého SGC.
„Ano. Takový úkaz si přece nemohu nechat ujít! Jsem pořád ještě astrofyzička. Už jsem se rozhodla,“ podívala se na něj pevně a nedávala mu možnost úniku.
„Myslel jsem si to,“ připustil Landry a sklopil zrak, „Deadlus odlítá zítra v deset ráno.“
„Ještě nemám sbaleno. Co mise na PXJ-304?“
„Někoho za vás vyberu,“ řekl s předstíraným nezájmem, pak se uchechtl a zakýval hlavou, „nebude lehké za vás najít náhradu.“
„Nebudu tam na věky,“ usmála se Sam a odešla z místnosti.
„Jeden nikdy neví,“ řekl si tiše pro sebe Landry a výraz jeho tváře se rychle proměnil. Byl v ní patrný strach a obavy, něco se mu nezdálo.


21. 12. 2012


Tajná základna Black Mesa, několik hodin po útoku mimozemšťanů.
S pistolí v ruce se vrhl do neprozkoumané chodby. Osvětlení stěží blikalo. Skočil za roh a spatřil dva nepřítele. Do prvního vysypal celý zásobník, druhému stačila jediná kulka do hlavy. Otevřel zkrvavená dveře. Na zemi ležel poraněný voják. Sehnul se k němu, ale byl v bezvědomí. Na podlaze vedle něj napsal svou vlastní krví „bylo jich 50 a další se blíží… nezvládáme je ud-“ dál se táhla jen nečitelná šmouha zakončena vojákovou rukou. Vytáhl granátomet a podíval se skrz rozbité okno. Viděl jich nejmíň dvacet. Vystřelil tam pět granátů, ale oni se vrhli po zábradlí k němu. Vytáhl pistoli a střílel po nich. Po chvíli mu došla munice. Vytáhl nůž a probodl mimozemšťana, který se vyhoupl ze žebříku za ním. Krev mu zastřela výhled a on nezpozoroval ty dva co se na něj vrhli zezadu. Na tohle nůž nemůže stačit. Přišel čas na větší kalibr. Tasil páčidlo a sundal mutanta po hlavě. Napřáhl se vstříc druhému a-

„Co to kurva má znamenat?!“ vykřikl Jerod Gray a otočil se na černočernou tmu všude kolem něj.
Ozval se hluk sirény. Red Alert. Červený poplach, stupeň nejvyššího ohrožení.
Jerod poznal, že komplex přešel na záložní zdroj a červená světla se s hlasitým cvakáním začala rozsvěcovat postupně všemi směry. Pohlédl na monitor a viděl otřes obrazovky, došlo k restartu.
„Kurňa, toho Halfa snad nikdy neprojedu!“ postěžoval si, tentokrát však klidněji.
Vstal ze židle a hodil na sebe vestu. Vytáhl 9.mm Beretu a dal ji do kapsy. Ještě předtím zkontroloval zásobník a dva plně nabité si vzal ze stolu.
Když chytil za kliku, ještě se stihl otočit a sebrat ze stolu svou vojenskou legitimku, psí známka mu visela na krku.
Vyběhl po chodbě a minul skupinku zmatených vědců, několik jich leželo na zemi. Snažil se toho nevšímat a pokračovat dál. U vchodu do výtahu ho už čekaly stráže s odjištěnýma sapíkama. Gray nervózně vytáhl legitimku a skočil do výtahu. Výtah se rozjel dolů a-
Kabinku zalila tma. Výtah se zastavil a světla zhasla.
„Co to zase?-“
Ale po pár sekundách se znovu nahodil a sjel až dolů.
Vyrazil dveře a rozběhl se k zasedačce.
Uvnitř už živě diskutoval přítomný personál.
„Á plukovníku, právě včas!“ pohlédl na něj Landry.
„Co… co se to tam nahoře stalo?“ vydal ze sebe rozkoktaně Gray.
„Myslím, že by jste měl vidět záznam z Deadlusu,“ řekl tiše a rozvážně Landry a obrátil k němu notebook s přehrávaným záznamem.


Můstek Deadlusu byl zcela zaneprázdněn měřením.
„Pane, zaznamenávám nárůst erupcí!“ ohlásil důstojník od senzorů.
Caldwell si promnul bradu.
„Kvůli tomu jsme tady. ne?“
„Pane, něco… něco se tam děje!“ vykřikla mladá operátorka od monitoru.
„Co?“ přiskočil k ní.
„Nárůst nějaké energie… blíží se to… na nás!“
„Je to nebezpečné?“ zeptal se pomalu Caldwell.
„Nevíme, měli bychom zvednout štíty.“
„Dobře, zvedněte štíty!“ rozkázal Caldwell a stále hleděl na monitor.
„Štíty zvednuty!“
„Průchod vlny za pět… čtyři… tři… dva, pane!“
Než se stihl Caldwell zeptat co se děje, vlna dorazila a smetla loď s sebou.
„Uh, co to bylo?!“ vydal ze sebe Caldwell, když se zvedal ze země a držel se za břicho.
„Pane, štíty na 80% a stále klesají!“
„Cože? Vždyť to byla jenom nějaká erupce…“ nesouhlasil Caldwell.
„Pane, senzory zachycují další tři erupce,“ oznámila operátorka.
„Máte už ty měření?“ otočil se na Carterovou.
„Blázníte měli jsme tu být 2 týdny?! Eh, promiňte… pokud dojde k ohrožení posádky, měli bychom se vrátit,“ řekla Carterová a sklopila notebook.
„Druhá vlna!“
Loď se znovu zakymácela a štíty problikly.
„Pane, skrz štíty se na loď dostala radiace, mohlo dojít k ozáření…“
„To snad ne! Natočte loď zpátky k Zemi a snažte se ji naklonit co nejlépe k těm vlnám. Jak jsou na tom štíty?“
„Drží na 69%.“
Loď se začala otáčet k Zemi a zezadu do ní narážely další iontové vlny. Slunce už nesledovali, ale kdyby ano, viděli by desítky erupcí.
„Pane! ¨Naše štíty… pane, ty sluneční erupce vyřadily naše štíty… pane, vlna. Blíží se další vlna!“
„Žádné štíty? Co radiace?“ řval Caldwell.
„Právě… radiace právě zasáhla dolní podlaží… některé systémy jsou vyřazeny, volají nám jednotlivé sekce, že u nich lidé padají k zemi…“
„Ne! To ne! Přece nemůžeme skončit takhle!“ ječel Caldwell.
Zatím největší erupce zasáhla můstek.
Caldvell, operátorka ani dva další důstojníci se nezvedli z podlahy.
„Panebože,“ vydechla Carterová při tom pohledu, „komandére, je tady spojení se strojovnou?“
„Ano majore, ale je porucha vysílání, musíme počkat pár sekund.“
„Dobrá, toto je záznam pro Zem. Na Slunci došlo k nečekané aktivitě. Zachytili jsme na 50 erupcí. Deadlusu selhaly štíty a došlo k průniku radiace… někteří členové posádky upadli do bezvědomí, v dolních sekcích jsou první mrtví, všichni jsou ozářeni. Nevíme jak tato aktivita vznikla, nebo proč, ale blíží se k Zemi. Nevíme jaké bude mít následky, ale nejspíše ‚to půjde poznat‘. Naší jedinou nadějí na záchranu je Atlantis, kde snad dokáží vyléčit nemoc z ozáření. Sbohem… komandére, vzkažte strojovně ať zapojí ZPM a nastaví kurs na-“


„To je konec,“ oznámil Landry a vytáhl CD se záznamem.
„Co… co budeme dělat?“ vykuckal Gray.
„Tři minuty po tom co nám to přišlo zasáhla první vlna orbit Země. Všechny družice, satelity a radary vypadly a nekontrolovatelně jsme z nimi ztratili spojení. ISS se zřítí atmosférou a dopadne někam do střední Evropy. Deset minut dosáhla povrchu. Veškerá elektronika na celém světe přestala fungovat. Na ulicích umírali kardiaci a holubové naráželi do země. Jsme tady odstíněni, pod zemí i vrstvou betonu, přesto k nám erupce dolehla…“
„Můžeme to nějak zastavit?“ podíval se Jerod na vypnutý notebook.
„Ne. Myslíme, že tyto erupce přetrvají… dost dlouho. Musíme zahájit evakuaci co nejdříve. Nebudeme schopni obrany a Ori mohou dorazit každým dnem. Váš tým vyráží za patnáct minut na stanoviště Beta.“
„Rozumím.“


O 15 minut později.

Tým SG-13 pod vedením Jeroda Graye nastoupil v plné výzbroji před branou.
Team měl pět členů. Velel Gray, dvojkou týmu byl Rick Ness, Jean Troyová je spíše kryla zezadu, Ralph Fres byl výborný medik a Nataly Dicková byla ta ‚chytrá hlava‘.
„Tak… pojďme,“ řekl Gray a prostoupil Bránou.

--- --- ---


A vystoupil na druhé straně.
Tohle vůbec nevypadalo jako stanoviště Beta.
Všude byl šedý písek a spálená země.
„Stůjte,“ řekl někdo kdo se k nim blížil zezadu.
Gray se otočil a uviděl skupinu asi dvaceti vojáků ve vybledlých uniformách a s omlácenými zbraněmi tasenými proti nim.
„Kde, kde to jsme? Myslel jsem, že jdeme na Betu,“ řekl k nim Gray.
„Tohle ‚je‘ Beta. Kapitán Johanson, těší mě. Vy jste?“ natáhl k němu ruku chlapík v čele skupiny asi tak třicetiletý.
„Jsem Jarod Gray, velitel SG-13, nepoznávám to tady…“ stiskl mu ruku.
„Opravdu to jste vy? No… to se vám ani nedivím, od doby, kdy jste odešli ze Země se mnohé změnilo,“ usmál se Johanson a sklopil zrak k zemi.
„Promiňte? Právě jsme přišli!“ nechápal Gray.
„Ano, právě jste přišli. Ale už je to víc jak 120 let co jste odešli ze Země. Ty… sluneční erupce nějak poškodily počítače a červí díru… a hodilo vás to sem. K nám. Do budoucnosti.“
„Jak jste věděli, že přijdeme?“ vyptával se medik Fres.
„Vypráví se o tom na kartuších. Eh něco jako naše legendy,“ usmál se Johanson, „Zanechali je nám první evakuovaní ze Země.“
„Co se stalo po našem odchodu?“ vyptávala se Dicková.
„EMP z těch erupcí vyřadila všechnu elektroniku na Zemi, došlo k mnoha katastrofám. Změnil se magnetismus Země. Na povrch se dostala smrtící radiace. Něco selhalo a obrané systémy USA, Ruska a Číny přešly na pohotovost a k nebi se vznesly tisíce raket s nukleárními hlavicemi s předurčenými cíli. Několik Asgardských lodí nám letělo na pomoc, ale erupce přetrvávaly. Jedna spadla do Severního Oceánu a druhá jižně od Sydney. Asgardové nám teda moc nepomohli, poté dorazila loď Ori a osud Země byl zpečetěn. Na tuto loď erupce neměly vliv, začal masakr. Asgardi pak odvezli ve svých lodích asi 2 miliardy lidí do Nového Ráje, to bylo největší množství lidí jaký kdo zachránil. My jsme hromadně evakuovali na volných lodích a Bránou. Na stanoviště Alfa a Beta 20 milionů a na Deltu a Gamu deset. Pak na Zem přišli Vládcové Soustav a Ori někam odešli. Víc toho nevíme.“
„Ale teď musím vykonat to nejdůležitější,“ poklekl Johanson, „předávám vám velení, generále Gray!“
„Tomu nerozumím, nejsem generál!“ bránil se Gray.
„Teď už ano, jak praví 1. Kartuš: „Kdokoliv přijde ze Země, bude jmenován nejvyšším velitelem zbytků lidstva a povýšen na nejvyšší hodnost!“
„Tím chcete říct…“
„Ano… o Zemi už nikdo neslyšel 120 let…“

Tak co? Další díly by měly vycházet každou sobotu-neděli na mojich webovkách

Kód: Vybrat vše

http://www.vantom.estranky.cz

Dneska tam ale další díl nečekejte, jedu na hory příští týden:
- epizoda 3 "Tajemný charakter" s flashbacky zaměřenými na hlavní postavy

Maso... Promyšlený konec Země! Většinou ji zničí Ori ad. nepřátelé, tady si matka příroda zamane vyhladit jednu modrou planetu a a nic ji nezastaví... Super střídání dějových linií, to drží člověka ve střehu. Co říct dál... Snad: Pokračování!!!

Souhlasím, jen ať si matka příroda taky trochu smlsne. A ta Mayská předpověď je opravdu dobrý nápad, jsem čekala co z toho vyleze a on....Konec světa

Mne sa tá poviedka veľmi nepáči, na môj vkus až príliš rýchle striedanie dejových línií. Mám rád trochu iný druh poviedok, prepracovanejšie postavy, svet, ale určite sa mojim nie príliš pozitívnym názorom nenechaj odradiť od prípadnej ďalšej tvorby

no páni, no páni páni páni páni, oh sakra
nemám slov, to je bezva, vážne, zaujímave, sice mam dojem, že si odrovnal sg1 (čo by si inokedy neprežil - to vieš, "nehody sa stávajú"), ale tu to berem
fakt super, dufam, že nás s pokračovaním nebudeš natahovat

EDIT:tak som si hned aj skuskla ako to pokračuje na tvojej stránke. prvá časř sa mi viacej páčila, ale ani táto nie je zlá
p.s.mam dojem, že ten Half už nedohrá

no proste skveli, jedna z mých nejoblíbenejsích povídek na foru

hmm, díky lidi! Už makám na 3. dílu a až to vyhrabu tak sem hodím ten 2. díl...

Ale co jsem to slyšel? Odrovnal SG-1? Ale kdepak... půlka jich zemřela čestně při obraně Země a ta druhá... ted... eh...
No, každopadně plk. Rossvelt přežil
ups, tak to taky asi nic ten druhý díl byl psaný ve spěchu, takže to bylo jaké bylo, no...

Když jsem dočetl tuto povídku, byl jsem nucen udělat WOW!. Krásně smíchaná mytologie s realitou, jak tomu bylo i v několika prvních řadách SG-1, pěkný příběh a dobře rozpracované postavy. Není co dodat!

takže na mých webovkách

Kód: Vybrat vše

 http://www.vantom.estranky.cz

už vyšel 4. díl (no, radši se sami mrkněte...)

a tak musím douploadovat druhý a třetí na tenhle server...
vím, že 2 není tak dobrý jako 1., spíše to bylo takové dokončení děje, psané ve spěchu a normálně by bylo součástí 1., ale nemohl jsem si odpustit tak dobře americký konec... 3. je spíše o hrdinech a jejich minulosti - obsahuje flashbacky a teprve ve 4. se vrací v dvojdílu (zase ten americkej konec njn...) na Zemi...

Star Gate:
World of Gray

Part 2 – Šedá přítomnost

By Van Tom

r. 2132 pozemského letopočtu
Stanoviště Beta, 2 hodiny po příchodu SG-13

„Takže, co s námi bude teď?“ zeptal se Gray, když společně s týmem Beta opustili ochranný štít, který se rozprostíral v okruhu 1km v okolí Brány.
„Nejprve vás musíme zavést k felčarovi. Na dnešní dobu nejste zvyklí, musí vás zkontrolovat. Dostanete tam důležité očkování a trochu vás bude ozařovat… aby jste si zvykli,“ vzpomínal Johanson.
„Ozařovat? Tady snad radiace není? Nebo ano?“ podivila se Dicková.
„Ale jo, asi půl roku po tom incidentu na Zemi nás tu vypátral jeden goauld a atomovky byla naše nejlepší obrana. Ale hlavně protože se vrátíme na Zem,“ pokyvoval hlavou Johanson.
„A o tom si nám chtěl říct jako kdy?!“ vyjel po něm Ness.
„No, už jsem vám to řekl,“ snažil se vycouvat Johanson.
„Tak hele, jestli je to co nám říkáš pravda tak na Zemi došlo k atomový válce! Nebo nám lžeš i v tomhle?!“ křičel na něho Ness a chytil ho za uniformu pod krkem.
„Hej, hej, uklidněte se,“ vyzval je Fres a zastavil tak několik vojáků Beta týmu, kteří se na Nesse chtěli vrhnout.
„Nelžu! Můžeš – mě – teď – pustit?“ zasípal Johanson.
Rick povolil sevření a Johanson došlápl patami na štěrkovitou zeminu, kterou měl pod nohama.
„Jo,“ řekl potom a obrátil se od něho.
„Ne, vážně by jste nám měli říct o co jde…“ zastala se ho Troyová. Každý z týmu věděl, že po ní Ness hází oči, ale tohle bylo poprvé, kdy mu to vrátila.
„Já, já jsem si to nevymyslel!“ bránil se Johanson a ¨mnul si zrudlý krk, „tak to stojí v 2. kartuši. Až dojdeme do tábora, Maleth vás k nim určitě zavede.“
„Je tam napsáno ještě něco co by nás mohlo zajímat?“ zeptal se radši Gray.
„To nevím, i když jsem byl doteď nejvyšší velitel, neměl jsem přístup ke všem kartuším. To mají jen správcové, jsou vždy tři a každý učí jednoho žáka svému učení, tak aby mohl nastoupit na jeho místo a chránit naše legendy,“ vyprávěl Johanson a zíral přitom někam na pustý obzor s šedou oblohou.

Cesta jim trvala ještě půl hodiny, než došli k veliké několik metrů vysoké bráně města.
„Tak jsme tady, toto bude váš nový domov!“ napřáhl ruce k hradbám a obrátil se k nim, „vítejte na stanovišti Beta!“
„Hmm,“ okomentoval Ness.
Johanson zaklepal, aby mu otevřeli. Nikdo nereagoval a tak musel vzít několik kamenů a hodit je směrem strážní budka.
„To se tu občas stane,“ uklidňoval je, „stráže jsou starý lemry…“
Když to stráž koupila šutrem do hlavy, neochotně vstala a nahoře na bráně aktivovala otevírání.

Vstoupili do obrovitého města za hradbami. Přímo rovně vedla široká ulice, na jejíž konci byla veliká vládní budova. Domy okolo byly nízké, maximálně 3 patrové z betonu a trinia.
„Se stavbou nám pomohly některé jiné národy,“ kývl Johanson při jejich pohledu.
„Teď budeme ozařováni?“ zeptal se krotící se Ness.
„Ne, teď vám představím naši místodržící ‚vládu‘,“ usmál se Johansona vedl je k hlavní budově.
Vojáci, kteří s nimi šli je už opustili a zůstal jediný.
„To je dobré, Grome, zvládnu to sám,“ podíval se na něj Johanson při vstupu do vládního sídla.
Grom jenom něco zabručel a odešel postraní uličkou.
Johanson je vedl moderně vypadajícími chodbami až k zasedací místnosti, kde už zasedá prozatímní vláda.
„Vážení pánové, milé dámy, je mi čest představit vám našeho nového vůdce: toto je Jarod Gray, velitel SG-13!“ pronesl chvalitebný proslov Johanson.
„Takže… je to pravda? Vy jste přišel ze Země?“ podivil se starý muž s bělavými vlasy, McCallan, který měl na starosti věci okolo ekonomiky.
„No… přišli ze Země, ale ze stejného roku jako naši předkové sem. Porucha Brány je vyhodila tady, místo toho, aby na druhé straně vyšli před 120 lety.“
„Přesto náleží Vládcovský post jemu!“ přikývl McCallan a předal Jarodovi slavnostní pás.
„Eh, děkuji,“ uklonil se Gray a přijal dar.
„Musím ti představit i zbytek naší vlády,“ řekl Johanson a začal ukazovat.
„Toto je Jack Blaisy,“ ukázal na statného muže s hnědými vlasy a válečným, přesto přátelským výrazem ve tváři, „byl mou pravou rukou a doufám, že nyní bude i tvou.“
„Tenhle týpek to je Jimmy, Jimmy Carwell. On se umh, stará o obranu naší základy,“ ukázal na vychrtlého mladíka, kterému nemohlo být více než dvacet tři s krátko střiženými šinavě blond vlasy.
„Ty a obrana? Vždyť jsi jak párátko!“ nezdálo se Nessovi.
„Mám gen Antiků,“ pochlubil se mladík, „a jinak drony do vzduchu nedostaneme.“
„Tenhle starej pardál je Lick. Nevím jak ho hodláš využít,“ zamračil se Johanson při pohledu na vysokého plešatého státníka se zlým výrazem. Mez ním a Johansonem byl velký oblak vzájemné nenávisti.
Lick nic neřekl.
„Tohle je Adria, moje žena,“ usmál se Johanson při pohledu na svou půvabnou ženu, byla mladá a štíhlá s volnými blond vlasy. Měla nádherný úsměv.
„Těší mě,“ přikývla.
„A poslední koho vám představím je Ellen,“ ukázal na krásnou štíhlou dívku s krátkými zrzavými vlasy a výraznými vnady. Fres při pohledu na ni ztuhnul. Většina přítomných si toho všimla a Fres rychle zkosil zrak k oknu a malinko zrudl. Tohle nezažil nejméně od svých studentských let.
„Doufám, že se spolu sblížíme,“ řekla Ellen nečekaně svůdně a zajela si rukou po svých šatech až dozadu…
Trapnou chvilku přerušil chlapík, který do místnosti doslova vtrhl.
„Co je Dave?“ řekl nervózně Johanson, zřejmě se nestávalo často, že by takhle vtrhával na zasedání.
„Pane, eh, promiňte, ale rozvědka nám poslala depeši. Nevíme co si o tom máme myslet. Zachytli jsme taky tuhle fotografii, prý si tam vyžadují vás osobně.“
„Dobrá, připravte Tel’Tac, do půlhodiny odlétáme. Je to na Ishuově území, myslel jsem že to s ním vyřídí ori… promiňte, málem jsem zapomněl, Jerode, tohle je Dave Cameron, jeden z mála lidí, kteří se u nás věnují počítačové technice.“
Jarod kývl na Davea na přivítání. S počítačovníky měl své vlastní zkušenosti.
„Doufám, že poletíme taky,“ řekl Jarod.
„Samozřejmě,“ přikývl Johanson.
„Jestli se ale nemýlím – a to se nemýlím – nepatří Tel’Tacy Goa’uldům?“ zeptala se Taylorová.
„Patřil,“ usmál se Johanson, „teď už jim snad nebude. Nic lepšího k přepravě nemáme…“

Tel’Tac čekal za budovou vlády na celkem velké přistávací plošině. Byl o něco větší, než jaký goa’uldi používali před 120 lety, ale jinak se zásadně nelišil.
Jimmyho nevzali ani přes veliké prosby, ale i tak tam bylo celkem těsné. Celé SG-13 spolu s Johansonem a Blaisy řídil.

Když dorazili hyperpohonem na souřadnice od rozvědky, nikoho od nich tam nenalezli.
„Je to divné,“ kroutila hlavou Dicková, „podle zprávy tu mělo být nejméně deset Ha’Taků Ishuy, ale senzory žádnou nenašly…“
„Blaisy, zavez nás k té planetě,“ rozkázal Johanson.
Tel’Tac se dal do pohybu podsvětelnou rychlostí a doplul na orbit planety.
„Zaznamenáváme několik zničených měst, Brána je v provozu,“ oznámila Dicková od senzorů.
„Tohle byla Fushalova planeta,“ vzpomínal Blais, „neměla veliký význam, proč by Ishuya útočil zrovna tady?“
„Nejspíše se chtěl přesvědčit, jestli na to má,“ promnul si bradu Johanson a zkoumal okolí očima.
„Támhle,“ ukázal přes čelní sklo, „je tam… nějaká schránka.“
Blaisy to otočil a zamířil dále od planety.
„Měli by jsme to transportovat kruhy na palubu,“ napadlo první Frese.
Dicková něco goa’uldského pomačkala a kruhy přenesly asi půl metrů dlouhé pouzdro na palubu.
„Vypadá to jako z naší lodi,“ přikývl Johanson.
„Drží to nějaký podtlak…“ vrčel Ness, když se to snažil otevřít.
Z druhé strany mu pomohl Fres a společně to odtrhli. Do okolí se okamžitě uvolnila stlačená pára a zkondenzovala. Uvnitř byla nějaká obálka zatavená v plastové fólii.
Johansoni ji rozevřel a četl.
„Toho jsem se bál,“ řekl a zadal Blaisovy nové souřadnice.

Provedli další skok a objevili se v nové soustavě.
Asi pět Ishuových Ha’Taků bombardovalo povrch planety, dalších 5 drželo obranou formaci a ve předu stála nejméně dvakrát větší mateřská loď vybavená podivným zařízením.
Z hyperprostoru se vynořily 2 orijské Amiky a s plnými štíty zamířily k Ishuovi.
Vysílání zachytili i oni.
„Přijměte origin a uctívejte Ori jako své jediné bohy! Odmítnete-li, budete zničeni.“
„My jsme bohové, my goa’uldi,“ odpověděl svérázně Ishua a vyslal prvních pět Ha’Taků do útoku. Jejich zbraně neměli šanci proniknout štíty ori.
Ori vyslali vpřed svou letku stíhačů, ale eskadra nového typu smrtících kluzáků si s nimi hravě poradila.
Ori soustředili palbu a zničili jeden Ha’Tak, ostatní se jako by daly na ústup.
Vepředu zůstala Ishuova mateřská loď. Oriové ji zacílili, ale její štít vydržel.
Ishua vypálil a jeho smrtící zbraň zbavila první loď štítu. Oriové se zdáli být zmateni a Ha’Taky poškozenou loď rychle dodělaly.
Druhá loď chvíli stála a zničila druhý Ha’Tak, ale poté se dala na ústup.
Ishua znovu vypálil a silně mu poškodil štíty, Ha’Ťaky jeho práci dokončily.
Amika už byla z dostřelu, ale kluzáky ji ještě stihli poškodit. Však se jich vrátilo jen sedm.

„Ishua nechtěl tu druhou zničit,“ řekl zamyšleně Johanson, „máme veliký problém.“
„Co bylo v té zprávě?“ zajímala se Taylorová.
„Tohle, že prý Ishua vlastní nějakou novou zbraň nevídané síly. Naše lodě se vydaly k jeho loděnicím, prý je poslední čas to zastavit.“
„Vypadalo to jako Raovo oko,“ řekla Dicková.
„Menší, ale i tak. Ishuovu oku se nemůžeme postavit. Blaisy, letíme domů. A vy se půjdete ozařovat,“ řekl smutně Johanson. Možná že dnes nastal první bod v druhém konci světa svobodných lidí

***

Star Gate:
World of Gray

Part 3 – Tajemný Charakter

By Van Tom

r. 2132 pozemského letopočtu
Stanoviště Beta

Jarod se zadíval z oka své rezidence na stanovišti Beta. Šedé mraky pluly po obloze a celé město se zdálo být mrtvé.
Už zde byli přes týden a ještě si nezvykli na život 22. století.
A to už měla vzlétnout Enterprise, uchechtl se Gray. Promnul si oči a zamířil do kuchyně, Ellen už vařila kafe na dost nedůvěřivě vypadajícím kávovaru.
„Panebože… je možné že tenhle čínskej šmejd přežije sto dvacet let?“ zakroutil hlavou při pohledu na stroj.
Ellen mu nabídla hrnek vonícího kafe.
Gray po něm rychle chňapnul a usrkl.
„Teď ti už můžu říct, že je z Ruska z 80. let?“ křivě se na něj zazubila.
„Ale chutná pořád strašně,“ dopil šálek a položil ho na linku z nerezu. To tady byl největší luxus. No co… když je jednou generál, tak ať si to užije.

//
Gray vystupuje z auta a jde směrem k velkému ranči. U branky na něho kývne vytáhnutý mladík – balík z venkova.
„Je vevnitř,“ přikývne mladík a plivne na zem.
Gray nic neřekl, jenom pokývnul hlavou a pokračoval za branku.
Dveře byly otevřené a tak bez zaklepání vešel dovnitř.
Uvnitř ho uviděl. Hrál si se svými vnučkami a na své holé hlavě měl slušivý texaský klobouk, kdo by to do něho řekl?
„Dobrý den, generále,“ pozdravil Gray a opřel se zábradlí.
„Běžte si hrát nahoru,“ poslal je pryč plešoun v klobouku, „nazdar, co tě sem přivádí.“
„Jsem tu, abych vám řekl, že mám zájem o tu práci.“
„Ale, Jarode, když jsem ti o ni říkal, ještě bylo vše v pořádku. Měl by jsi jet pomoct najít otce, jednotkám se bude hodit každý člověk, ten prales je obrovský…“
„Plukovník Emerson mi včera řekl, že pátrání bylo zrušeno. Prý nenašli nic, podle čeho by dokázali, že tam byl. Chci tu práci,“ přešel k němu, „pokud je tak důležitá, jak tvrdíte, byl by na mě hrdý.“
Generál se zamračil.
„Dobrá. V pondělí mi končí dovolená, do té doby jste zde mým hostem. Ještě vám toho o programu a komplexu musím říct hodně.“
„Děkuji, generále Hamode.“
//

„Takže by jsme měli zahájit útok zde a zastavit je palbou tímto směrem,“ ukazoval Johanson na mapě jakéhosi solárního systému o čtyřech planetách.
„Podle hlášení, tam Ishua nechal poslat dalších osm Ha’Taků,“ oznámil Dave, který měl v rukách několik listů papírů a zakresloval do mapy značky.
„To by nám znemožnilo ústup,“ zakroutil hlavou Johanson a napřímil se nad mapou.
„Myslím, že by jsme měli provést menší sabotážní operaci, která by narušila jejich obranu,“ navrhl McCallan.
„Tady za Zetrou čtyři je malé pole asteroidů, měli by jsme přijít od tamtud,“ píchl prstem Lick do mapy v místě jakýchsi drobných teček.
„Dobrá, budeš velet druhé XC-04 a chci tam 4 Tel’Tacy koaliční rozvědky!“ přikývl Johanson a odhodil stranou veškeré osobní neshody s Lickem.
„Měli by jste vyrazit co nejdříve. Ishua tam bude přesouvat své další lodě z vnitřní oblasti,“ řekl Dave.
„Má tam hodně planet. Mohli by jsme říct Hosh-Pakovi ať podnikne menší výpravu, přece mu ještě dlužíme něco od minula za ty al’keshe,“ sbalil mapu Johanson a vydal se k lodi.

„Já jsem doktorka Jasterová, budu vás provázet vaším uvedením do stáze a následnou terapií magnetickou rezonancí,“ představila se milá doktorka s delšími hnědými vlasy oděná v bílém doktorském plášti.
Stáli ve velkém sále s bílými sterilními stěnami. Byli na vyvýšené plošině a před nimi se nacházelo neprůstřelné sklo a za ním obrovský přístroj magnetické rezonance. Tenhle vypadal podivně… v základu to byl normální pozemský, opatřený komponenty od Tok-rů, s nějakými hi-tech udělátky antiků nebo snad asgardů. Kdo ví k čemu všemu to sloužilo, když tu bylo to sklo.
„Počkat. Kde je generál?“ zarazila se však doktorka.
I SG-13 se ohlédla, ale Jarod tu nebyl.
„Říkal, že musí ještě něco dořešit,“ vzpomněla si Dicková.

//
„Nataly, v Brookdownu otvíraj nový kino, nechtěla bys tam se mnou večer zajít?“ vydal ze sebe nejistě mladík s mutujícím hlasem.
„Uh,“ řekla zaskočeně mladá dívka, Nataly Dicková, „Pete… překvapil’s mě…“
„Tak jo, nebo… nebo ne?“ tlačil ze sebe nervózně Pet.
„Promiň, ale dneska večer, už něco mám,“ řekla nakonec Nataly a otočila se k odchodu.
Mladík si v duchu nadával a sledoval jak odchází.
„Nataly, počkej.“
„Ano?“ otočila se k němu nazpět.
„E, užij si to,“ vyklopil ze sebe Pet.
Nataly se usmála a sedla na kolo.

Všude venku se už zatáhlo a byla teplá letní noc.
Pet seskočil z kola a opřel ho o plot. Nejistě se rozhlédl a pak zamířil ke dveřím domu.
Nahoře se svítilo. Takže bude doma…
„Ahoj Petře,“ pozdravila ho paní Dicková, která přišla otevřít.
„D-Dobrý večer, paní Dicková. Chtěl bych mluvit s Nataly,“ řekl nejistě mladík a v duchu se propadal.
„Dobře, počkej chviličku. Je nahoře, zavolám ji,“ řekla mu paní Dicková a odešla.
Opřel se o zábradlí na verandě a čekal.
„Nataly, máš tu někoho… pojď dolů,“ slyšel zevnitř.
Poté se ozvali lehké cupitavé krůčky, které se řítili z naleštěných dřevěných schodů.
„Ahoj,“ pozdravil ji Pet.
Byla stále v džínech a tričku. Pod paží si nesla několik knížek.
„Eh, nazdar,“ pozdravila nejistě.
„Půjdeme?“ zeptal se Petr.
„Mmm, vždyť jsem ti řekla, že na dnešek něco mám,“ vykrucovala se.
„Nikoho tady nevidím,“ bránil se Pet a snažil se ji vytáhnout z domu. Už se otáčela k odchodu, když se přemohla a zůstala stát na místě.
„Musím si ještě něco dořešit,“ řekla a otočila se k úprku, když ji vypadla jedna z knih.
Chtěla se pro ni ohnout, ale Petr byl rychlejíší.
„Hmm,“ zamručel, když si prohlížel obálku knihy, „‘Fyzika – svazek třetí‘… Tak tohle je pro tebe více, než já?“
„Ale Pele, tak to přece není…“
„Ale je,“ vzmužil se najednou Petr, „víš ty co, klidně se na tebe můžu vykašlat. Jen si tu zůstaň se svou fyzikou. Končím s tebou, sbohem!“
Když dořekl, hodil knihu na zem a otočil se k odchodu.
Nataly se ze ním dívala, dokud nezmizel z dohledu. Na kraji se jí objevila první slza. Sehla se a vzala ze země svůj svazek Fyziky.
„Co potřeboval?“ zeptala se jí matka, která se vrátil z kuchyně.
„Ale nic,“ řekla Nataly, „ještě se půjdu učit…“
//

„Dobrá, začneme bez něj,“ přikývla Jasterová a pokračovala na chodbu a do jedněch hermeticky uzavřených dveří.
„Proč jsou zavřené a je na nich napsáno ‚nevstupovat‘?“ zeptal se podezřele Ness.
„Nebojte,“ řekla vyťukala kód.
Dveře se s pod tlakem otevřeli a oni vešli dovnitř. Za nimi se okamžitě znovu hermeticky uzavřely a v místnosti se rozsvítilo záložní zelené světlo.
„Vezměte si tenhle oblek,“ pronesl nějaký chlápek přes komunikátor ve svém gumovém ochranném obleku.
„A co my?“ zkřivil úsměv Rick.
„Vy je nebudete potřebovat,“ řekl muž.
Všem přeběhl mráz po zádech.
Dalšími dveřmi vstoupili do přetlakové komory a ovzduší se začalo pomalu měnit. Ze stropu vyjeli neforemné trubice a začaly se sterilizací bakterií.
„Uáá, padá na mě ledová voda a vy tu máte ochranný oblek!“ stěžoval si Fres.
Prošli druhými hermeticky uzavřenými dveřmi.
Nacházeli se v obrovské hale. Stáli na kovové konstrukci z mřížových panelů odkud vedlo schodiště až dolů. Teplota se zde blížila bodu mrazu. Svítilo zde temné zelené světlo a dole byly nějaké nádrže.
„Na nic nešahejte, ten tekutý dusík tu může unikat,“ varovala je dole doktorka.
Když sešli úplně dolů, nacházeli se přímo proti dvaceti velkým nádržím plných světle zelené tekutiny a z boků chlazených tekutým dusíkem.
Ness nejistě koukal dozadu a vyděsil se.
Prudce se vrhl proti doktorce a svalil ji na zem, než stihla reagovat vytáhl ji z pouzdra u obleku zbraň a namířil na ni.
„Co blázníš?“ vykřikla zděšená Troyová.
„Co – to – má – znamenat?“ řekl pomalu po slovech Ness a mířil doktorku.
„Uklidněte se,“ říkala doktorka pomalu a zvedala se ze země.
Mřížované plechy nad jejich hlavami se rozdrnčely. Ze zhora k nim přiběhlo celé komando s odjištěnými samopaly.
Na nic nečekali. Velitel běžel dál a pažbou přes hubu sundal Nes¨se k zemi. Dva pomohli doktorce a ostatní mířili na zbytek SG-13.
Ness chtěl použít devítku, ale velitel mu přišlápl ruku ve které ji držel. Sebral ji ze země a natáhl k Jasterové.
„Doktorko,“ předal ji a znovu zatlačil tvrdou botou do Nessovi dlaně.
„To je v pořádku,“ řekla mu a odstrčila ho od Nesse.
Pomohla Rickovi zvednout se a popadnout dech.
„Mohl by jste to zkusit ‚rozumě‘?“ zeptala se ho.
„Dobrá. Kdo je v těch nádržích v zadu?“
Všichni se podívali tím směrem.
„Um, byli to… byli to pacienti. Byli vystaveni radiaci, někteří příliš dlouho,“ odmlčela se, hodně přemýšlela zda a jak jim to může říct, „prováděli jsme na nich pokusy. Teď jsou ve stázi.“
„Jak dlouho?“ zeptala se Dicková, těla plavoucí v zelené kapalině nevypadaly nejlépe.
„Deset let,“ řekla doktorka s klidem.
„Myslím, že už nebudeme potřeba,“ řekl velitel komanda, pohlédl ještě křivě na Nesse a poté se otočil k odchodu.
„Budete nás tu také držet deset let?“ zeptala se rozrušeně Troyová.
„Ne, ale potrvá to asi týden. Je to živný roztok, bude to jako by jste hluboce spali. Postupně do vás budeme dávat různé látky a léky. Průběžně vás při tom vystavíme radiaci. Na konci budete připraveni vrátit se na Zem.“
„Dobrá,“ přikývl nakonec Ness a natáhl ruku Troyové na rameno, „doufám, že Jarod nám zaručí bezpečí.“
„Eh, doktorko, já… nemůžete mě tu nechat. Já… už jsem byl vystaven radiaci, další ozáření by bylo smrtelné,“ sklonil hlavu Fress.

//
„Hawku, Fresi, v sektoru C se něco stalo s rozvodem, rychle to tam dejte do cajchu!“ rozkřičel se kapitán.
„Jasně šéfe,“ přikývl Hawk a táhl Frese za sebou směrem ze strojovny.
„No tak, pust mě!“ osočil se nižší Fres a vyvlekl se mu.
„Není čas na hádky, když se tady něco posere jdeme ke dnu všichni!“ usadil ho Hawk.
Chodba byla prázdná, šli rychle jak jen to šlo.
„Sakra, ty dveře sou zaražený…“ postěžoval si Fres, když se snažil dostat do sektoru C.
Hawk se prudce rozběhl a narazil do dveří pod kliku.
„Uf, už by to mělo jít,“ řekl a promnul si naražený loket.
„Rychle na to!“ přikývl Fres a vrazil dovnitř.
Na podlaze již byla velká kaluž a z trubek nahoře unikal pramínek vody.
„OK kámo, hoď mi izolačku,“ vyzval Hawk a zamířil k rourám.
Situaci však podcenil, vevnitř byla trubka protlačená a chránila ji tenká vrstva. Jakmile se jí dotkl praskla a do obličeje se mu nahrnul proud vařící vody.
„Urgghhh!“ řval a oslepený padl k zemi.
„Hawku!“ vykřikl Fres a vrhl se k němu.
Rychle ho odtáhl od trubek, voda v nich pomalu slábla a teď vytékala jen troška.
Fres k nim skočil a snažil se to dodělat, ale praskly další dvě.
„Hla…hlavní uzávěr,“ vydal ze sebe opařený Hawk.
„Jo!“ křikl Fres a vrhl se na druhou stranu. Nejdříve uvolnil záložní systém a poté pustil normální. Cestou zpět ho zasáhlo několik výtrisků.
Hawk tam nebyl.
Ve dveřích tam stál kapitán.
„Blahopřeji Ralphe, zachránil jste ponorku. Bohužel, došlo k poruše oběhu u jádra.“
Fres na něho jen zíral, stál tam, uprostřed kaluže, promočený od hlavy až k patě, aniž by si uvědomil riziko, které podstoupil.
„Na obalu byla malá trhlina… to stačilo. Půjdete s těmito pány, mají podezření, že by jste teď mohl být ‚radioaktivní‘…“ pronesl kapitán a pustil dovnitř dva pracovníky v gumových oblecích.
„Ne! Pusťte mě! Kam mě to taháte? Nechte mě!“ bránil se Fres.
Marně….
//

„Dobrá,“ sklonila hlavu doktorka, „pro tento případ tu máme toto. Ale nevím na kolik to bude účinné a jestli to nebude potřeba brát pravidelně.“
Jasterová šáhla do šuplíku a vytáhla dvě velké injektory naplněné neznámou tekutinou žluté barvy.
„Tretonin?“ zkusila Dicková.
„Ne, je to náš výrobek.“
„A-ha,“ přikývl Fres, vzal si přístroje do rukou a vyrazil po schodišti.

„Co to k sakru je?“ nahrbil se Dave nad monitorem.
„Děje se něco?“ znejistěl McCallan, který nyní musel řídit většinu stanovišť.
„Něco na radaru. Proletělo to podezřele rychle orbitou planety,“ vypovídal Dave.
„Mám je zkusit sundat?“ usmál se škodolibě Cardwell, přichystaný skočit do křesla a vypálit drony.
„To určitě. Mohl to být meteor, nebo tak něco… dronů je málo… vyšlete dva letouny na průzkum,“ rozhodoval McCallen.
Dvě zářivě černé X-302 upravené pro průzkumné mise vzlétly z hangáru k místu průniku, ale nic nezachytili ani elektronicky ani opticky.
„Vracíme se na základnu,“ oznámil vysílačkou jeden z pilotů.
„Nejspíše to byl jen meteorit,“ přiznal McCallen.
„Neřekl bych…“ zarazil se tiše Dave a zahleděl se na monitor, na kterém se objevovaly propočty dráhy.
„Po vstupu do atmosféry dvakrát změnil směr?“

„Tohle je pro tebe, na,“ nabídl mu medik injektor.
„To je od tebe milé, že mi to neseš, až sem,“ zakřenil se Gray, který se právě díval na město z nejvyššího ochozu vládního paláce.
„Co bych pro tebe neudělal…“ žertoval Fres a zkusil plivnout dolů, „hmm, padá dlouho…“
„Ostatní prý ve stázi budou týden, možná dva, podle toho jak na ně bude působit léčba.“
„Nebo deset let, jak ti tam vzadu.“
„Doufám, že z toho neměla Jasterová nějaké potíže,“ znejistěl Jarod.
„Hmm, Ness se zase jednou unes a vlítlo na nás bezpečnostní komando, ale jinak v pohodě…“
„Cha, to se dalo čekat. Možná jsem vám to měl říct, ale jaksi jsem to nestihl. Dneska jsem si pořádně přivstal.
„No to se jeden má, když mu přihoděj takovou kočku na výpomoc…“
„Myslíš Ellen? Tak to jsme viděli všichni, že na ní můžeš jen oči nechat,“ uchechtl se Gray a poplácal Ralpha po zádech.
„Ale klídek,“ mírně se začervenal doktor, „když už se smějeme tak si to píchnem, ne? Aspoň to nebude tolik bolet.“
Vytáhli injektory a zamířili na svá ramena. Stiskli spouště a vpravili si do těla účinnou protilátku. Ralph se popadl za kolena a Jarod se podepřený o zábradlí celý prohnul. Bodnutí nebolelo, ale vakcína šířící se tělem jako ďábel.
„Ou, to je teda síla…“ polknul Fres.
„Myslel jsem, že to bude působit, až při kontaminaci,“ přikývl Gray s podivně zkřiveným obličejem.
„Ne, ne,“ usmála se Ellen, která se právě objevila na schodech s táckem kávy, „večer si ještě užijete.“
Fres se co nejvíce vzchopil a hrdě prohlásil.
„Ale to přece vůbec nebolí!“
„Ale nekecej… sama jsem to dostala,“ kroutila hlavou a přejížděla mu rukou po rameni, „tak kam jsi to dostal?“
„Au!“ procedil Fres skrz zuby, když se dotkla rány po vpichu.
„Dobrá káva,“ pochválil Jarod a vrátil hrnek na tácek. Když se podržel za levé koleno mohl už celkem chodit.
„No jo,“ usmála se, „mám ti vyřídit, že ti břídilové dole něco zachytili na radaru a nejsou si zcela jistí co to bylo. Ani se nedivím, svěřit takovým případům obranu města…“
„Dobrá, skočím se tam podívat. Teda, spíše dokulhám, ty tu asi zůstaneš s Ralphem, co?“ provokoval Ellen i přes Fresovy záporné, vyděšen, nejisté a vražedné grimasy.
„Ale jasně,“ olízla se, „že, brouku?“
„Uh,“ vydal ze sebe Fres.

„Tak co se to tu děje?“ zeptal se Gray, když jakž takž dokulhal do řídícího centra.
„Nevíme, nějaká malá loď zřejmě přistála na planetě. Komanda teď pročesávají okolní terén. Doufáme, že na něco narazí,“ kroutil hlavou McCallen, „musejí mít výborné maskovací systémy, kdyby nezanechal tepelnou stopu po vstupu do atmosféry, ani by jsme si ho nevšimli, ale pak se nám ztratil.“
„Dobrá, myslíte si, že to vůbec může být nebezpečné? Nemohla to být nějaká poškozená loď obchodníků?“ radši se ptal Gray.
Čelní neprůstřelné okno s výhledem do města se mírně prohnulo a na povrchu popraskalo. Poté dolehl i zvuk exploze.
„Nejspíše ne.“
Když se zvedl uviděl černý dým vycházející z blízkého průmyslového komplexu.
V místnosti se ozvala poplašná siréna, blikl červený alarm, ale vše téměř v zápětí ustalo.
„Zaútočili na strategické body,“ rozhlédl se McCallan.
První výbuch zničil centrální rozvodnu energie, druhá menší hlavní vysílač a třetí zatarasila příjezdový most, který odděloval severní část a hangáry od zbytku města.
„Okamžitě stáhněte všechny z průzkumu. Potřebuji tady co nejvíce lidí. Vy zabezpečíte Vládní budovu a blízké okolí, já se vydám do průmyslové zóny. Další na řadě bude nejspíše stanice pro kontrolu bezpečnosti,“ rozkazoval Gray a vytáhl ze zbrojnice vedle nabitou P-90.
„Rozkaz, pane,“ přikývl McCallan a nasoukal se do neprůstřelné vesty.

Jarod vyběhl ven na ulici a rozkázal dvěma komandům směr jejich patroly.
Přimhouřil víčka a zadíval se na stanici kontroly. Ano. Něco se tam vážně pohybovalo! Natáhl svou P-90 a zkusmo s lehkým zaměřením vystřelil. Mohl minout o dobrých 30 metrů, ale cíl si toho všimnul a zmizel z dohledu.
Jarod přebil a dal se doběhu k stanici.
A zrovna teď, když mám team ve stázi, vedení někde tuří goauldy a můj jediný medik má nedobrovolné rande...
Z takhle vypjaté situace si za pár minut běhu úplně propotil tričku. Blbec jeden hrdinský, musí dělat vždycky machra a ukazovat svou postavu a nenosit při tom neprůstřelnou vestu?!
„Pane, senzory zachytili nějaké elektromagnetické vlny tímto směrem,“ ukázal velitel komanda, které ho doprovázelo, oděný do nafouklého brnění hranatých tvarů, zelené barvy a zbraně vypadající jako montáž dvou P-90, granátometu a nějaké rušičky.
„Máte polohu?“ otřel si Jarod orosené čelo.
„Máme směr, tudy tři sta metrů,“ znovu ukázal velitel, „mám přivolat posily?“
„Ne. Nebo, zavolejte, ať jdou z druhé strany.“
„Rozkaz, generále!“
Jarod se znovu dal do běhu a s ním i celé komando. Plot s ostnatým drátem nebyl překážkou.
Jarod už zahlédl na konci dlouhé zdi siluetu tajemného útočníka, když se jeden z vojáků neudržel a vystřelil.
„Sakra!“ křikl na něho Gray a rukou mu sklonil zbraň, „teď jsme ho varovali.“
Ozval se svižný svist. Několik metrů před ně dopadly dva leskle šedé válečky. Vojáci je napjatě sledovali, až došlo k implozi.
Ulici zaplavil příval zeleného záření a téměř ihned ustal.
Velitel si rukou pro jistotu otřel kryt přilby a poté rychle rukou vytáhl malé PDA zařízení na jeho boku, které blikalo jako zběsilé.
„Pane, narůstá zde radiace. Blíží se nebezpečným hranicím. Zřejmě za to mohou ty zbraně,“ oznámil velitel od PDA.
Jeden z vojáků komanda klesl na kolena.
„Měli by jsme se stáhnout.“
„Ale tak nám unikne,“ řekl Gray a sledoval ruku, kde se na nekryté kůži objevovaly pupínky způsobené ozářením, přesto protilátka séra působila a buňky zasažené radiací a rakovinou znovu vracela k životu.
„Já to zvládnu, vy se stáhnete.“
„Jste si jistý, generále?“
„Ano, jsem.“
„Věřím, že svou práci uděláte dobře.“

//
„A synku, když už s tebou mluvím, generál Hamond mi říkal, že ti sehnal práci,“ řekl Aaron Gray svému synovi.
„Ano. Pracuji teď u letectva. Je to velice zajímavá práce, až přijedeš budu ti ji muset ukázat. Ahoj,“ zavěsil Jarod asi po hodině telefon.

„Bohužel,“ řekl generál Hamond.
„Ale vždyť pracoval u armády,“ bránil se Jarod.
„Vím, byl můj přítel. Ale nezapomeň, že už u ní nepracuje a byl celkem dlouhou dobu v zajetí nepřítele. Nic neříkám, ale jistí muži ve vedení by mohli mít podezření, že by mohl být špehem. O našem projektu se nesmí nikdo dozvědět za každou cenu. Je mi to líto, ale oddělení pro dohled už připravilo krytí, tady je složka.“

„Tak jsme tady, SGC.“
„Hmm, myslel, jsem, že George pracuje na něčem jiném,“ zachmuřil se Aaron Gray.
„Jenom, mě sem dostal, má jiné starosti. Tak pojď tati, ukážu ti to,“ vyzval ho Jarod.
Vystoupili z auta před velikou šedou budovou.
Bylo to veliké pracoviště Amerického letectva.
„Tady testujeme nové letadla ve vzduchovém tunelu,“ ukázal Jarod dolů. Byli v asi dvacet metrů vysoké hale a pod nimi byla zavěšená stíhačka v termodynamické tunelu vystavovaný proudu vzduchu.
Aaron se nepatrně zachmuřil. V telefonu to znělo zajímavěji, že by mu George dlužil tohle?
„Zajímavé, tady prožíváš ty dobrodružství a zachraňuješ lidi se svým týmem?“ zajímal se.
„Um,“ vypustil Jarod, věděl, že krytí nesmí prozradit nebo opustí SGC navždy a mu i jeho otci provedou ‚výmaz paměti‘.
„Ano, je to velmi zajímavé. Naše práce už zachránila mnoho výborných pilotů v bouři…“
„Věřím, že svou práci uděláš dobře.“

//

Tajemný útočník se mu ztrácel v dáli a záření ho silně vysilovalo i když už téměř zmizelo.
Napadl ho snad dobrý nápad. S jinou možností už nepřišel.
Odklopil P-90 a vystřelil flash granát. Ten letěl dost daleko, ale pak se odrazil od vysokého železného plotu a vybuchl tajemnému útočníkovi přímo před ksichtem.
Dal se do sprintu, aby oslepeného útočníka co nejdříve dostal.
Byl asi metr osmdesát vysoký a byl v tmavě modré kápi s jakýmsi brněním na rukou, které mu zpod pláště vyčnívaly.
Sakra,to není brnění, uvědomil si pozdě, když začal útočit zblízka.
Je to zbraň.
„Vzdej se,“ řekl jen Gray a útočník do zaměřil po slechu a z přístrojů na své ruce po něm vrhl spletenec modrých blesků.
Ty Graye srazily k zemi a propálily mu tričko na hrudi.
Gray pohotově vrhl několik granátů.
Jeden vybouchl těsně vedle a další na útočníka svrhly kovovou konstrukci, která ho přirazila k zemi.
Už viděl.
Vrhl po něm další dávku blesků, ale Gray uskočil.
Druhá se odrazila od stěny a zmizela v neznámu.
Jarod si nahodil P-90 a vystřílel mu dávku do ozbrojené ruky.
Elektronika na zápěstí praskala a při pokusu o další výboj udělila ránu střely do prostřelené ruky. Jarod k němu přistoupil a nohou zbytek dodělal. Poté ho vytáhl z pod hromady sutě a shrnul mu kápi.
Skrýval se pod ní mladý muž s černými vlasy. Trochu mimo smysly a vysílený.
„Kdo jste, proč jste na nás zaútočili?“ ptal se Gray.
„To vám nemohu říct,“ vydal ze sebe vyčerpaně mladík.
„Tví velitelé tě v tom nechali a jestli chceš naši pomoc, budeš mi to muset říct, rozumíš?“
„Jsme –“ začal naučený proslov mladík, ale zastavil se. Rty se mu cukaly a oční zorničky se začaly rozšiřovat, až…

„Konečně jsi vzhůru,“ poklepal ho Fres.
Gray se rozhlídl, ležel v posteli někde na ošetřovně.
„Co se stalo? Kde je ten mladík?“
„Našli jsme tě tam kousek od hromady suti. Byl si vyčerpaný, protilátky ti docházely a záření ti šlo na mozek. Nejspíše tam ani nikdo nebyl. Nikoho jsme nenašli, ani živého ani mrtvého. Jediné co jsme našli byl tenhle kousek modré látky,“ ukázal Fres.
„To bylo z jeho pláště!“ bránil se Gray.
„Jsi si jistý? Neboj. Dostal si další protilátku včas. Ale další už nedostanneš, tak si dávej bacha. Tělo si na ni začne zvykat a přesto, že ho stále chrání, už ho nemůže více vstřebat. To je i můj případ. Dostanu zásah a jsem tuhej… blbá radiace…“

//
„Můžete mi to říct, jsem doktor.“
„To víte, že vám to řeknu,“ uklidnila ho doktorka, „jste čistý.“
„Ale… vždyť… byl to únik vody z trhliny u jádra… musela být radioaktivní! Jak to, že nejsem ozářený?“ divil se Fres.
„Nebyla. Ta voda byla nekontaminovaná. Nejspíše jste si spletl potrubí. Žádná nemoc z ozáření u vás nehrozí. Nebyl jste zasažen…“

//

pokud bych něco zmaknul s těma blbýma e-strankama tak bych to tam moh hodit i v pdf, ale to ještě nevím...
jo, a chci slyšet kritiku, že to není jako jednička, je to kratší/delší a že to nemá mytologii!

Ahoj .Ten čtvrtý díl je docela krátký. Neměl by jsi to tak zkracovat.

hmm, čakám čakám a další diel nikde, bude aj pokrqčovanie?