Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Prolog
Vítejte v seriálu Androméďa. Společenství systémů, nejzvrhlejší civilizace v dějinách je napadeno Tyočivelky. Protože jejich flotila je obrovská a jednotlivé planety se nedokáží ubránit, tak je jedinou nadějí přidání dalších světů do Společenství, aby dokázaly sjednotit své síly a Tyočivelkské invazi se ubránit. Proto, kapitán Dylen Hant shromáždí netradiční posádku a vydává se znovu sjednotit vesmír. Na hvězdné lodi Androméďa, naděje žije dál...
Netradiční posádka
Kapitán Dylen Hant na prázdném můstku hvězdné lodi Androméďa přikázal své lodi: „Androméďo, přistáváme na hlavní planetě Společenství Společenstvopolis.“ A s hlavou plnou myšlenek ještě dodal: „Rada už nás očekává...“
Budova rady Společenství systémů byla velká budova postavená na Společenstvopolis, hlavní planetě, kde se spolu s jinými úřady tyčila do vysoké výše.
„Zdravím vás, radní.“ Pozdravil slušně Dylen Hant a posadil se. Neubránil se lehkému úsměvu, neboť radní byli pouze dva a k tomu ještě jeden radní, ten se zelenou hlavou, tvrdě spal.
„Á, dobrý den!“ odvětil ten bdící radní, což dá koneckonců rozum, protože když někdo spí, tak nebdí. „Co jsi nám přinesl, mladý učedníku?“ dodal ještě radní povýšeně.
Dylen si připadal jako u výslechu a tak přešel otázku a šel přímo k věci:
„Nepřátelské flotily jsou tady, tady, tady, tady, tady, tady, tady, tady, tady a tady.“ Vyjmenovával silné flotily Tyočivelků a ukazoval prstem po mapě Společenství a snažil se nevnímat odporné mlaskání, jenž radní vydával, když do sebe cpal tradiční jídlo radních, smažené bramborové lupínky, a poté si olizoval prsty.
„A kde jsme my?“ otázal se radní, neboť to, že je radní přeci neznamená, že ví kde bydlí a pracuje.
„My jsme zde.“ Odpověděl Hant a ukázal to i na mapě.
„Dobře.“ Přemýšlel radní a vzal si další hrst chipsů.
„Naše flotily jsou jen tady, tady a tady.“ Raději řekl Dylen, aby nebylo slyšet opětovné odporné slizké mlasknutí, jak si radní oblizoval prsty.
„Nejlepší by bylo vyslat tyto dvě zaútočit na tuto osamocenou.“ Ukázal svým mastným prstem na krásnou mapu radní a neodvratně ji tak zničil.
„Ano, ale tady nemáme široko daleko žádnou podporu.“ Nesouhlasil kapitán, znalý skutečné situace, „Kromě toho, tady jsou dvě černý díry a tady se nenachází žádný ze světů Společenství.“ Oznamoval radnímu a opět se mu nadzvedl žaludek, když si radní olízl prsty.
„Hm, možná bychom mohli vzít flotily, nalákat je sem a do černý díry... dostal konečně nápad radní a černou díru na mapě zapatlal solí a malými drobky.
Dylen Hant pomalu souhlasil: „To by asi šlo, pokud nás ovšem nezničí jejich flotila.“ Jak si Dylen uvědomoval, radní nejspíš nevěděl vůbec nic o současných poměrech ve Společenství, dokonce ani to, že ta mapa je již tak stará, že černá díra, momentálně zašpiněná od chipsů, již dávno vyprchala, což se stalo před několika miliony lety. „Jejich flotila je mnohonásobně větší. Tyočivelkové jsou o hodně silnější než my a to ještě nepřipomínám, i když teď vám to připomenu, že tady, jsou planety spojený trubkama.“ Jakmile to Dylen dopověděl, významně se podíval na radního, spokojeně přežvykujícího solené brambůrky a podpírajícího si hlavu.
Radní to zjevně nepochopil a tak Hant vysvětloval: „Protože tam jsou Křesťanské vopice a ty taky mohou brzo zaútočit.“ Kapitán si uvědomoval riziko, jenž by sebou další nepřítel přinášel. Společenství systémů nemá moc šancí nyní, ve válce s Tyočivelky, natož ještě s Vopicemi. A jak tak přemýšlel, vzal si i on jeden smažený křupavý chips.
„Hm, musíme ale taky brát ohled na tyto tři letící lodě směrem sem.“ Zase znovu ohmatal překrásnou historickou mapu radní a utřel si mastné ruce do trička a otázal se Dylena: „Takže, co je podle vás nejlepší udělat?“
„No, i tady nejsou žádné světy Společenství. Tady máme dva, tady máme jeden.“ Opatrně počítal Hant. Matematika mu nikdy moc nešla. „A tady je ještě jeden v jiný galaxii.“ Ukázal ještě.
Radní si olízl jeden prst po druhém, od palce po malíček a nahlas přemýšlel: „Hm, mohli bychom se pokusit odletět někam jinam.“ A utřel si prsty opět do vytahaného trička.
„Jak, jinam?“ nechápal myšlenkové pochody radního kapitán Hant.
„Na nějakej jinej svět.“ Vysvětlil radní, a protože ho přemýšlení děsivě vyčerpávalo, vzal si další hrst lupínků.
„Hm, to je... Jako obydlet nově?“ stále příliš Dylen nepochopil.
„Hmm.“ Téměř mlčky souhlasil radní.
„Uhh.“ Podivil se kapitán, kde na to radní chce vzít, ale jeho přemýšlení přerušil sám radní, který mu znakově naznačoval, že probudí svého spícího kolegu, radního se zelenou hlavou.
Radní do zelenohlavce strčil a tento podivný radní se rázem probral: „Eh? Jsem pro, hlasuji pro!“ samozřejmě vůbec netušil, o co se jedná.
„Ále, spi dál!“ uklidnil svého kolegu radní s mastnýma rukama.
Dylen se zasmál a oznámil: „No, nevidím žádné východisko, naše flotila je slabá.“
„Co je toto?“ sklonil se nad mapou nevzdělaný radní a mastnými prsty udělal na mapě další mastnou skvrnu.
„To, to je Galaxie Triangululululum.“ Rychle si vzpomněl Dylen a s hrůzou v očích sledoval radního, jak si své mastné ruce opět otírá do trička.
„Ano.“ Přečetl si název radní a do svých hrozných pařátů uchopil další brambůrky.
„Tam je spousta obydlených světů, ale...“ oprašoval své školní znalosti Hant.
„Je tam někde, je tam někde, eh, trubka, vířivý proud? Je tam někde?“ ptal se radní Dylena na otázku, jejíž odpověď by měl znát spíš on sám a k tomu ještě s ústy plnými chipsů.
„Jo, tadytakhle vede několik trubek.“ Odpověděl kapitán a mávl nad mapou, která byla celá poprskaná chipsy, rukou.
Radní dostal další šílený npad: „Dobře, mohli bychom flotily, až poletíjou, stáhnout sem, a odvést je do Galaxie Triangululululum.“
Dylen sice nechápal proč, ale mínil: „Hm, to jo, ale tam se nemůžeme schovávat navždycky!“
„Hm. Budeme potřebovat větší flotilu.“ Vrátil se ke starému tématu bdící radní.
„No jo, ale kde ju seženeme? Nemáme potřebné zdroje!“ zvolal hrdinný kapitán Hant.
„No, ještě máme vaši loď.“ Vzpomněl si radní. „Á potřebujeme sehnat spojence.“ Zopakoval ještě.
„Potřebujeme sehnat spojence, hm.“ Přemýšlel Dylen.
„No, vraťme se k tématu.“ Navrhl radní a oblízl si všechny prsty, až to vydalo nechutný zvuk.
„Hm.Potřebujeme spojence, opravdu.“ Zadíval se Dylen na mapu Společenství.
„Há.“ Souhlasil radní, zrovna pojídající další chips.
V tom okamžiku dostal Dylen Hant nejúžasnější nápad svého života: „Musíme si nějaké najít.“
V místnosti bylo ticho, jenž přerušilo pouze zakašlání spícího radního se zelenou hlavou. Dylen a bdící radní se po sobě podívali a radní pak začal: „No, myslím že byste měl jít sehnat nějaký, tydle, nějaký členy posádky, a vydat se, obnovit Společenství.“
„Ano, to by bylo vskutku vhodné.“ Souhlasil Dylen a opřel se o starobylou mapu Společenství. „Takže, úkol je vyrazit s Androméďou a sehnat spojence?“ pro jistotu se ještě zeptal radního.
„Ano! A ještě si tady vezměte zásoby, hahaha!“ nabídl Dylenovi radní prázdnou misku od chipsů, které za dobu konference bez ostychu sežral.
„Děkuji, rado.“ Slušně poděkoval Dylen a dělal, že si nějaký vzal, aby neurazil. „Děkuji, já jdu sehnat posádku.“ Doplnil ještě a odešel.
„Jo, nashledanou.“ Rozloučil se radní.
„Nashle.“ Rozloučil se i kapitán Hant.
O chvíli později, opět na palubě Andromédi si osamělý Dylen Hant řekl: „Hm. Tak, jako prvního bych měl sehnat asi mechanika, takže vydáme konkurz na téhleté planetě na mechanika, za chvilku by se měli nějací ukázat.Tak,počkáme na ně.“
„Dobrý den.“ Pozdravil Dylen příchozího zájemce.
„Dobrý den, dobrý den.“ Pozdravil i příchozí s tmavými slunečními brýlemi a rukami v kapsách se posadil na volnou židli.
„Tak co umíte spravit?“ Otázal se příchozího kapitán, ale hned si to uvědomil, když návštěvník shodil ze stolu počítač.
„Hups, ué.“Vyjádřil své pocity návštěvník a aby mu kapitán nestihl vynadat, radši začal hovořit: „Spoustu technických věcí.“ A urovnal se na židli.
„Jako třeba co?“ Zeptal se ještě jednou kapitán, již trochu nazlobený.
„No, tak podívejte,…“ pokusil se o demonstrování svých nevalných zkušeností na druhém počítači. „ué,počkejte...“ zvolal poté, co ho shodil a poté ještě převrátil starý glóbus.
„Eee...“ Chtěl kapitán něco namítnout, ale nic ho nenapadlo. „Ó, omlouvám se.“ Omluvil se mechanik a sedl si na židli.
„Víte, já, já už asi jsem rozpoznal váš talent, takže mi prosím vás nechte číslo na telefon ať vás můžu kontaktovat..“ Poprosil kapitán už jen ze slušnosti, ačkoli by ho už nikdy v životě nenapadlo ho kontaktovat.
„Já teď nevím...“ Namítl mechanik a prohledával si kapsy.
„To je jedno, já už jsem si vás zapamatoval takže...“ Upřímně odpověděl Dylen ale mechanik ho přerušil.
„Nechcete něco zpravit?“ Otázal se pro jistotu mechanik, zřejmě nechápající situaci.
„Ne, dobrý, děkuju, určitě vám zavolám a budete...Určitě budete přijat, ale běžte.“ Snažil se Dylen nějak zachránit věci na můstku a zároveň svůj zdravý rozum, ale neplánoval mechanikovi zavolat, a už vůbec ne ho přijmout.
„Nashledanou.“ Ve spěchu se rozloučil mechanik, neustále popoháněn kapitánem.
„Nashledanou.“ Opověděl ze slušnosti Dylen, i když by se sním nechtěl setkat.
Za okamžik, až byl mechanik pryč začal Dylen uklízet popadané a rozbité věci „Jéžišmarja. Tohohle nepřijmu“ Nahlas přemýšlel kapitán, což byla chyba, protože jak vzápětí zjistil, mechanik byl ještě na chodbě a ozvala se odtud výzva na opakování věty.
Kapitán se pouze pousmál a počítačem zavřel dveře.
„Další, doufám, že přijde brzy.“ Vyslovil své přání Hant.
„Následujte Boha.“ Ozval se nový příchozí. Měl ruce semknuté, na znamení modlitby a vlasy na vrcholu hlavy vyholené, takže vypadal jak pozemský mnich, ale nebyl ze Země.
„Á, kdo jste?“ Zeptal se slušně kapitán, když se neubránil úsměvu a myšlenkám, pohrdajícími jeho mechanickými vědomostmi.
„Já jsem z planety Křesťanus.“ Oznámil mnich a posadil se na židli.
„Aha. A co umíte zpravit?“ Přešel Dylen rovnou k věci.
„É, když jsem byl malý, tak se mi rozpadla Bible.“ Chvíli přemýšlel mnich. „Tak jsem ji slepil.“
Zakončil mnich oznámení o svých zkušenostech.
„A jako techničtější věci?“ Zeptal se Dylen, i když odpověď znal.
Mnich opět chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl: „Knihtisk, umím.“ Pokusil se udělat dojem.
„Aha, a jako nemáte zkušenosti s antigravitačním pohonem O2X721/B?“ Opět se zeptal Dylen, i když opět znal odpověď.
„To v kostele nemáme.“ Opověděl na otázku mnich, a přemýšlel, co to je.
„Aha, dobře, děkuji. Adresu mi dejte a já si vás určitě najdu.“ Zakončil debatu kapitán, protože na to neměl čas.
„Kostel 1.“ Oznámil svou adresu mnich.
„Jo, děkuju, to mi stačí. Nashledanou.“ Rozloučil se kapitán.
„Děkuji.“ Poděkoval slušně mnich a odebral se na mši.
Hned po něm se na můstek vřítil další zájemce, od pohledu zelenohlavec.
„Á, Á, pojďte dál! Výborně!“ Přivítal Dylen zájemce protože se musí uznat že zelenohlavci jsou většinou chytří, ale jen když se jim chce, a navíc to byl nejchytřejší zájemce, který dnes navštívil můstek a kapitán už by rád přešel k dalším typům posádky. „Vy jste...“ Trochu zchladlo Dylenovo nadšení, protože se zájemce líně posadil na židli a opřel se.
„Tak co...umíte zpravit? Vypadáte celkem šikovně.“ Snažil se kapitán uchovat si naději.
„Ó, Ano.“ Skromně uznal zelenohlavec a pohodlně se uvelebil na židli.
„Akorát jste nějakej...Máte, ehm,...“ Podivil se kapitán zelenohlavcovým očím, které nevypadaly zrovna aktivně.
„ Tak co vidíte?“Zeptal se Hant, a začal ukazovat prsty různé obrazce.
„Hm, tak to nevidím, nó.“ Zabručel zelenohlavec. „Počkat, vy jste slepej?“ Zeptal se Dylen a překvapeně se opřel do křesla.
„Ne, ne, ne, ne, né. Já vidím.“ Nesouhlasně zabručel zelenohlavec a začal prsty něco malovat na imaginárním papíře.
„Jo, ehm, co umíte zpravit?“ Zeptal se rozhodně Dylen, protože už nehodlal ztrácet čas. „Ehm, tak, takové, no tak třeba Niva bomby nebo třeba podobně.“ Začal pomalu zelenohlavec a nechutně přitom zachrápal a opřel se do křesla.
„Dobře, a jako jak se vám do toho chce?“ Optal se na závěr kapitán.
„No tak, musím no potřebuju práci.“ Obořil se na Dylena zelenohlavec.
„Aha, no tak dobře, já vás když tak zavolám.Nashledanou.“ Rozhodl se Dylen a nepatrně naznačil, aby zelenohlavec vypadl.
„Nashle.“ Rozloučil se pomalu zelenohlavec a byl docela překvapený, protože celou dobu si myslel že otázky jsou jen aby se neřeklo.
Nad Androméďou se pomalu schyloval večer, když do místnosti konečně dorazil další zájemce.
„Dobrý den“ Pozdravil černovlasý muž v tmavomodré mikině.
„Á, zdravím vás! Tak, co umíte?“ Přešel unaveně Dylen k věci.
„Tak já jsem mechanik já vám tady všechno spravím.“ Oznámil vesele zájemce a podrbal se na hlavě.
„Všechno?“ Zeptal se překvapeně Dylen, protože žádný zájemce nemluvil takhle přímo.
„Jo.“ Odvětil zájemce a začal se hrabat v Dylenově poškozeném počítači.
„Krom toho jsem docela vtipnej.“ Doplnil se zájemce.
„Jo?“ Nepřítomně se ujistil Dylen, píšící něco na počítači.
„ Hehehehehehé!“ zasmál se zájemce.
„A ehm, měl by jste zájem o, ehm, akci a nějaký dobrodružství ve vesmíru?“ Zeptal se ještě Dylen pro upřesnění.
„Rozhodně!“ Odpověděl zájemce.
„Jo?“ ujistil se kapitán.
„Rozhodně!“Opět odpověděl.
„A umíte spravit opravdu...“
„Rozhodně!“ Přerušil kapitána zájemce.
„Této lodi rozumíte?“ zeptal se Dylen a máchl rukama.
„Rozhodně!“ Odpověděl zájemce a začal se zase hrabat v počítači.
„A vaše jméno?“ Zeptal se ještě kapitán.
„Hůpr“ Opověděl zájemce.
.Á, Hůpr. To si zapíšu.“ Oznámil Dylen a usmál se.
„No vida. můžete být přijat! Jestli máte zájem?“ Oznámil a zároveň se zeptal kapitán.
„Děkuji, děkuji! Kam se mám jako posadit, nebo…?“ Zeptal se Hůpr a vstal.
„Jo pojďte semka, sedněte si k nám!“ Řekl Dylen a ukázal směrem na židli.
„Tak, vítejte na palubě!“ Řekl zvesela Dylen a podal Hůprovi složku o jeho pobytu.
„Ehm, kde tu máte toaletu?“ Rychle se optal Hůpr.
„Támhle!“ Řekl Dylen a ukázal kamsi do rohu.
O chvíli později na můstku pokračuje Dylen ve své náborové činnosti:
„Tak. Teď by to chtělo nějakého schopného vojáka...“ oznámil Dylen a ještě zprávu ani nenapsal a už se do místnosti vřítil svalnatý, krátce ostříhaný muž s černými brýlemi a drsně pozdravil: “Zdravím!“ A posadil se na židli, přičemž svou velkou puškou srazil počítač.
„Zdravím vás! Pozdravil i kapitán.
„Ehm, kdo jste?“ Zeptal se svižně Dylen.
„Já jsem schopný vojín!“ Odpověděl rychle voják.
„Ehm, a co umíte?“ Zeptal se na kontrolu Dylen.
„Bojoval jsem ve válce na Kvačionu.“ Odpověděl zase rychle vojín.
„Ehm, aha,á tak chce se vám do dobrodružství na...“ Nedokončil větu Dylen a přerušil ho vojín rozhodným souhlasem„Jo!“
„Jo?Chce?“ Zeptal se ještě Dylen.
„Ehm, aha hmmm tak dobře takže bych vás mohl přijmout na Androméďu.“ Přemítal Dylen, ale pořád se mu na vojínovi něco nelíbilo.
„Tak běžte a...ehm. Já, já si vás zapamatuju, běžte.“ Pokusil se opatrně kapitán vyhodit vojáka. To ale nepočítal s jeho tvrdohlavostí.
„Děkuji, já se posadím tady.“ Stoupl voják a pokusil se posadit do křesla což se mu nepovedlo kvůli Dylenově ruce, která ho zastavila.
„Ne já opravdu, opravdu potřebuju… potřebuju soukromí.“ Opět se pokusil vyhodit vojína z můstku.
„Hej!“ Ozval se u dveří ženský drsný hlas.
„Opravdu, opravdu mě nechcete?“ Optal se ještě jednou vojín, ale odpovědi se už nedočkal, protože se do místnosti vřítila nějaká žena s blonďatými nakrátko ostříhanými vlasy s pistolí a škaredě vojína zmlátila.
Dylen jen seděl na židli a v duchu se smál.
„Oh, zdravím vás!“ pozdravil překvapeně Dylen.
„Á, nazdárek!“ pozdravila žena a posadila se na židli a pistolí málem shodila počítač.
„Eh, kdo jste?“ Zeptal se Dylen.
„Já jsem Veka Balentajn, přezdívaná Mlátící Ženská.“ Představila se drsně a nabila pistoli.
„Aha, o vás už jsem slyšel.“Trochu znejistěl Dylen.
„Můžete mi říct kde jste pracovala?“ Opatrně se zeptal.
Mlátící ženská vzala tmavé brýle zmláceného vojína a nasadila si je.
„Eh, bojovala jsem proti těm, proti Vopicím.“Pokračovala v konverzaci Veka.
„Aha.“ Zabručel Dylen.
„A ustřelili mi dvě nohy, ale naštěstí jsem si je nechala impamplátovat.“ Oznámila hrdě a pod ní se ozval nářek zmláceného vojáka.
„Tak, to je dobrý, pokud máte zájem o dobrodružství na Andromédě?“ Zeptal se Dylen.
„Jea!“ Přikývla Veka.
„Tak jo, tak jste přijata! Gratuluju, vítejte na palubě!“ Pogratuloval spokojeně Dylen.
„Jea, jasný, nashle!“ Pozdravila Veka a odešla z místnosti neznámo kam.
„Hmm, teď by to chtělo nějakého zdravotníka, aby se nám staral o ty naše vojáky“ Uvažoval Dylen a vydávám konkurz na inzertní stránky Společenství .
Za okamžik přišel první zájemce. „Ah, zdravím vás vy jste... „ Pozdravil a zároveň zaváhal Dylen při pohledu na nízkého chlápka.
„Dobrý den.“ Pozdravil lékař.
„...Doktor?“ Dokončil větu Dylen
„Jo, nechcete vytrhnout zub?“ Odpověděl a zubař a ihned nabídl své nevalné služby.
„Ne, dobrý, já jsem zdravej, ale jaký máte zkušenosti?“ Odmítl ho Dylen a zeptal se.
„Eh, já rád trhám zuby.„ To bylo samozřejmě už od pohledu jasné, protože u sebe měl všelijaké různorodé nástroje a na tričku napsáno „našemu nejoblíbenějšímu trhačovi“
„A jako jinak nic?“ Překvapeně se otázal Dylen
„Nó, párkrát jsem vytrhl zub.“ Pyšně odpověděl trhač.
„Eh, dobrý, nemám zájem, můžete jít.“ Vyhodil ho Dylen s nechutí.
„Vážně nechcete vytrhnout zoubek?“ Zeptal se ještě medovým hlasem.
„Ne, nechceme, nashledanou!“ Rozzuřeně ho vyhodil kapitán.
„Nashle.“ Rozloučil se trhač s pohledem „nevděčný lidi“
„Takový...“ Nedokončil jistě sprostou větu kapitán a na můstek přišel nový uchazeč.
„Dobrý den!“ Zapištělo něco z rukou uchazeče.
„Ježišmarja, dobrý den!“ Pozdravil udiveně uchazeče Dylen, když pán postavil na stůl malou květinu zelené barvy s červenými okvětními listy.
„Dobrý,... Dobrý den!“ Pozdravil ještě jednou udivený Dylen, ale tentokrát se díval na květinu ve žlutém květináči stojící mu na stole.
„Já jsem zdravotník a jmenuji se Květinka!“ Zapištěla květina.
„Eh, aha.“ Řekl Dylen protože ho nic jiného nenapadlo. Kapitán natáhl hlavu ke Květince aby si ji lépe prohlédl. Slyšel už o jakési neznámé rase Květinek, ale nikdy se s nimi nestkal a teď mu jedna stojí na stole a něco piští.
„Eh... „ Chystal se něco říct Dylen.
„Já jsem Květinka!“ Zopakovala pronikavým hlasem.
„Eh, aha.“ Zase odpověděl Kapitán.
„Ona velice ráda léčí lidi, to ano.“ Připojil se do konverzace pán, co ji tam přinesl.
„Jo? A,...Můžete nám...jako máte zájem pomáhat nám na vesmírné lodi Andrmoméďa, obnovovat Společenství Systémů?“ Vyhrnul ze sebe Dylen Hant rychle.
„Jo!“ Opověděla Květinka pískotem.
„Zvládnete to?“ Zeptal se ještě jednou Dylen, protože si nedokázal představit jak by tohle mohlo být pomocné při boji proti Tyočivelkům, ale vždyť je to vlastně lékař.
„Jo!“ Odpověděla zase Květinka.
„Určitě?“ Zeptal se ještě pro jistotu Dylen.
„Jo!“
„Zvládne to?“ Zeptal se kapitán na názor pána.
„Jo, já si myslím že dobře...Ona se nebojí, že?“ Přikývl pán a při pokusu o poplácání ji převrhl na stůl.
„Áu.“ Zanaříkala Květinka.
„Tak jste prozatím přijata.“ Oznámil jí kapitán.
„Děkuji!“ Zapištěla..
„Zde, tady...“ Podal ji pán Dylenovi.
„Jo, já ji dám sem.“ Řekl kapitán a položil ji na okno.
„Děkuji, nashledanou.“ Rozloučil se pán a odcházel.
„No, nashledanou.“ Rozloučil se i Dylen.
„Čau, Kvěéťo!“ Pozdravil Květinku pán a odešel.
„Tak tohle bude posádka netradiční!“ Pravil Dylen. Dnes už nechtěl nabírat posádku na lodi a tak se vyšel podívat do ulic. Byly tmavé, a všude byla záře pouličních lamp a nad jeho hlavou se ozývaly zvuky kluzáků a dopravních lodí.
„Jéžiš kde to jsem zase?“ Otázal se sám sebe v duchu Dylen, protože se nejspíš ztratil
“Hej, občane!“Oslovil Dylen na kolemjdoucího otylého pána.
„Ano?“ „Ehm, já bych se vás chtěl zeptat, nechtěl byste se přidat k nám? Já sháním nějakého vojenského důstojníka, zbraňového, kterej by to uměl se zbraňema.“ Oznámil mu kapitán.
„No, tak já asi těžko, ale o někom vím, mohu vám doporučit.“Odvětil otylý pán.
„Jo?“Hlesl Dylen, protože mu bylo od začátku jasné že tenhle s ním nepůjde.
„Tyr Anaštazy! Sice furt leží v alkoholu ale je docela dobrej válečník.“ Pokračoval pán.
„Jo?“
„Jo, a je to dredař.“ Dodal ještě pán.
„Aha, a kde bych ho mohl najít?“ Zeptal se Dylen.
„Eh, v hospodě nebo v baru, jako vždycky.“ Oznámil mu pán, ale to bylo jasné.
„Jo, aha, kde?“ Zeptal se ještě pro kontrolu Dylen.
„No, tak někde o dvě ulice vejš.“ Upřesnil polohu otylec.
„Aha, jo, tak dobře, děkuju za doporučení.“ Poděkoval kapitán a odešel.
„Nashle.“ Pozdravil ho i pán.
Dylen tedy vyšel o ty dvě ulice výš a tam byla nevábná hospoda s názvem U Kapitána Ožraly.
„Haló!“ Zavolal Dylen na spícího muže u baru.
„Ano?“ Odpověděl muž nepřítomně.
„Eh, vy jste Tyr Anaša...Anaštazy?“ Zeptal se kapitán muže.
„Jo.“ Přikývl muž. „Jo? Ehm, já jsem slyšel že jste hodně dobrej, kromě jiného, jsem slyšel že jste i dobrej bojovník.“ Pravil Dylen.
„Jo, jo, jo.“ Přikývl opět ožrala. „Tak já nevím, potřebujeme ještě několik zdatných vojáků do posádky Androméďi.“ Pokračoval kapitán.
„Jo, jo, jo.“ Zase souhlasil ožrala ale zřejmě nevěděl s čím.
„Tak by mě zajímalo, jestli byste se nechtěl k nám připojit?“ Zeptal se opatrně Dylen.
„Jo, jo, jo.“ Přikývl ožrala a napil se z prázdné skleničky, zřejmě se snažil z ní vydolovat ještě kapku.
„Posloucháte?“ Zeptal se kapitán.
„Jo, jo, jo.“Přikývl chlap. „Mě?“ Chtěl se ujistit Dylen a šťouchl do ožraly rukou. „Jo.“ Souhlasil muž.
„Chcete se k nám připojit?“ Optal se již naposled Dylen.
„Eh, co? Kdo jste?“ Probudil se a překvapeně se zeptal ožrala.
„Koupím vám pivo, když se k nám připojíte.“ Učinil návrh Hant.
„Nó…“ Rozmýšlel se ožrala.
„Eh, podepište tohle.“ Rozhodl se Dylen a podal ožralovi kus papíru se smlouvou na doživotní službou na Andromédě.
„Ano.“ Přikývl chlap a podepsal se na smlouvu. Podpis spíše připomínal několik čárek
„Tak, dobrý, právě jste se připojil k posádce Androméďi, a budete pomáhat při obnovování Společenstva Systémů.“ Vyhrnul ze sebe Dylen, jak už bylo jeho zvykem.
„Aha. Jo.“ Souhlasil nepřítomně ožrala.
„Děkuju. Za chviličku přijďte na Androméďu.“ Oznámil kapitán Tyrovi a odešel ze smradlavé putyky.
Zanedlouho Dylen Hant opět hledal dalšího, již posledního člena posádky co potřeboval a zase se ztratil.
„Á, kde to jsem, jsem se ztratil. Jéžiš, to je nějakej blbej kostel!“ Přemítal nahlas kapitán, což se mu ale nevyplatilo protože jak si všiml, nedaleko od něj stála tmavá postava.
„No, no toto?!“ Zděsila se postava a přešla blíže k Dylenovi.
„Jé nó, nevíte...kdo vy jste?“ Zakoktal se kapitán když zahlédl chlupatou tvář.
„Křesťanská Vopice.“ Odpověděla postava. Byla z rasy Vopic, které žijí na planetě Vopičárna, východně od Společenstvopolis.
„Eh, já myslel že vy jste zlí?“ Udiveně se zeptal kapitán, jelikož věděl, že Vopice jsou vůči Společenství velice nevraživé, poté co ovládlo několik jejich vnějších systémů.
„Nezabijete mě teďka?“ Zeptal e opatrně Dylen a rukou sáhl do kapsy, kde mělo být Kopí Vrchní Stráže, ale teď si teprve uvědomil, že ho vyměnil za lízátko u kupce z planety Vietnamus. Ta je známá svými „kvalitními“ výrobky.
„Hmm, ani né, i když jste řekl že je to blbej kostel.“ Rozhodla se Vopce.
„Aha. Vy jste Křesťanská Vopice?“ Uklidnil se kapitán a ještě se ujistil.
„Ovšem, chcete křížek?“ Zeptala se Vopice a sáhla do kapsy, kde jich měla zřejmě ještě velkou zásobu.
„Eh, no, hmm, jak chcete.“ Zakoktal se opět Dylen a vzal si od Vopice křížek, aby neurazil.
„To máte jako dar.“ Oznámila Vopice a vyndala z kapsy Bibli.
„Eh, já potřebuji vědeckého důstojníka na loď Androméďa, aby to, aby jsme obnovili Společenství a přidali jsme nový světy, aby jsme se ubránili proti Tyočivelkům.“ Přešel kapitán k věci.
„Ovšem, tak já nevím, mám se přidat?“ Nejistě se zeptala Vopice.
„Jéžiš já nevím, myslíte, že jste toho schponej?“ Přemítal kapitán nahlas.
„Hm, ale možná jó, no.“ Rozhodla se Vopice.
„Takže jo.“ Ujistil se Dylen, a vytáhl z kapsy umačkanou smlouvu, na které bylo přilepené rozpuštěné lízátko. Dylen ho odlepil a předal Vopici. Tu smlouvu.
„Ale musel bych mít svou kapli soukromou.“Ujistila se Vopice, podezřívavě se podívala na kapitána.
„Ach jo, no, tak, pro mě za mě….Já už jsem obešel tři části města a nikoho jsem nenašel...“ Souhlasil tedy Dylen.
No tak jo, tak dobře, tak já vás teda vezmu.“ Rozhodl se Dylen a zastrčil si do kapsy podepsanou smlouvu.
„Tak jo, tak pojďte se mnou tady.“ Řekl Dylen a vyšel na ulici.
„Takže vám mám říkat Křesťanská Vopice?“ Zeptal se kapitán když šli ze schodů.
„Jo, jo jo.“ Přikývla Vopice a odkráčela někam s kapitánem.
A za okamžik na můstku Andromédi…
„Tak, Mlátící Ženská, nastavte kurz k planetě Heptě.“ Zavelel Dylen a posadil se do kapitánského křesla.
„Heptě?“ Otázala se Mlátící Ženská a nechápavě se podívala na kapitána.
„Heptě! Najděte to!“ Zavelel Dylen.
„Jo.“ Přikývla Veka a začala se přehrabovat v mapách.
„Vyrážíme!“Oznámila Veka když konečně našla souřadnice zmíněné planety.
„Vyrážíme, do vířivého proudu a letíme na planetu Heptě, v soustavě Hebzble.Upřesnila ještě Veka a připravila vířivý proud. To jsou speciální cesty lodí Společenství. Vypadají jako trubky a vedou skrz vesmír. Cesta jimi je velice nepohodlná protože jsou zde velké turbulence, ale zato rychlejší. Přes jeden solární systém cesta trvá asi 10 vteřin.
Loď vlétla do trubky a celá loď s sebou i s posádkou začala házet.
„Já si ne-mů-žu čí-st no-vi-ny!“ Stěžoval si Hůpr.
„Dorazili jsme na planetu Heptě!“ Oznámila Veka po výletu z trubky. Můstku byl krásný výhled a planetu a hned za ní se pyšnila Mlhovina jogurtu svým dnešním jahodovým vzhledem.
Jaké tajemství a dobrodružství ještě čekají na naše přátele v tomto bláznivém vesmíru?
Vítejte v seriálu Androméďa. Společenství systémů, nejzvrhlejší civilizace v dějinách je napadeno Tyočivelky. Protože jejich flotila je obrovská a jednotlivé planety se nedokáží ubránit, tak je jedinou nadějí přidání dalších světů do Společenství, aby dokázaly sjednotit své síly a Tyočivelkské invazi se ubránit. Proto, kapitán Dylen Hant shromáždí netradiční posádku a vydává se znovu sjednotit vesmír. Na hvězdné lodi Androméďa, naděje žije dál...
Netradiční posádka
Kapitán Dylen Hant na prázdném můstku hvězdné lodi Androméďa přikázal své lodi: „Androméďo, přistáváme na hlavní planetě Společenství Společenstvopolis.“ A s hlavou plnou myšlenek ještě dodal: „Rada už nás očekává...“
Budova rady Společenství systémů byla velká budova postavená na Společenstvopolis, hlavní planetě, kde se spolu s jinými úřady tyčila do vysoké výše.
„Zdravím vás, radní.“ Pozdravil slušně Dylen Hant a posadil se. Neubránil se lehkému úsměvu, neboť radní byli pouze dva a k tomu ještě jeden radní, ten se zelenou hlavou, tvrdě spal.
„Á, dobrý den!“ odvětil ten bdící radní, což dá koneckonců rozum, protože když někdo spí, tak nebdí. „Co jsi nám přinesl, mladý učedníku?“ dodal ještě radní povýšeně.
Dylen si připadal jako u výslechu a tak přešel otázku a šel přímo k věci:
„Nepřátelské flotily jsou tady, tady, tady, tady, tady, tady, tady, tady, tady a tady.“ Vyjmenovával silné flotily Tyočivelků a ukazoval prstem po mapě Společenství a snažil se nevnímat odporné mlaskání, jenž radní vydával, když do sebe cpal tradiční jídlo radních, smažené bramborové lupínky, a poté si olizoval prsty.
„A kde jsme my?“ otázal se radní, neboť to, že je radní přeci neznamená, že ví kde bydlí a pracuje.
„My jsme zde.“ Odpověděl Hant a ukázal to i na mapě.
„Dobře.“ Přemýšlel radní a vzal si další hrst chipsů.
„Naše flotily jsou jen tady, tady a tady.“ Raději řekl Dylen, aby nebylo slyšet opětovné odporné slizké mlasknutí, jak si radní oblizoval prsty.
„Nejlepší by bylo vyslat tyto dvě zaútočit na tuto osamocenou.“ Ukázal svým mastným prstem na krásnou mapu radní a neodvratně ji tak zničil.
„Ano, ale tady nemáme široko daleko žádnou podporu.“ Nesouhlasil kapitán, znalý skutečné situace, „Kromě toho, tady jsou dvě černý díry a tady se nenachází žádný ze světů Společenství.“ Oznamoval radnímu a opět se mu nadzvedl žaludek, když si radní olízl prsty.
„Hm, možná bychom mohli vzít flotily, nalákat je sem a do černý díry... dostal konečně nápad radní a černou díru na mapě zapatlal solí a malými drobky.
Dylen Hant pomalu souhlasil: „To by asi šlo, pokud nás ovšem nezničí jejich flotila.“ Jak si Dylen uvědomoval, radní nejspíš nevěděl vůbec nic o současných poměrech ve Společenství, dokonce ani to, že ta mapa je již tak stará, že černá díra, momentálně zašpiněná od chipsů, již dávno vyprchala, což se stalo před několika miliony lety. „Jejich flotila je mnohonásobně větší. Tyočivelkové jsou o hodně silnější než my a to ještě nepřipomínám, i když teď vám to připomenu, že tady, jsou planety spojený trubkama.“ Jakmile to Dylen dopověděl, významně se podíval na radního, spokojeně přežvykujícího solené brambůrky a podpírajícího si hlavu.
Radní to zjevně nepochopil a tak Hant vysvětloval: „Protože tam jsou Křesťanské vopice a ty taky mohou brzo zaútočit.“ Kapitán si uvědomoval riziko, jenž by sebou další nepřítel přinášel. Společenství systémů nemá moc šancí nyní, ve válce s Tyočivelky, natož ještě s Vopicemi. A jak tak přemýšlel, vzal si i on jeden smažený křupavý chips.
„Hm, musíme ale taky brát ohled na tyto tři letící lodě směrem sem.“ Zase znovu ohmatal překrásnou historickou mapu radní a utřel si mastné ruce do trička a otázal se Dylena: „Takže, co je podle vás nejlepší udělat?“
„No, i tady nejsou žádné světy Společenství. Tady máme dva, tady máme jeden.“ Opatrně počítal Hant. Matematika mu nikdy moc nešla. „A tady je ještě jeden v jiný galaxii.“ Ukázal ještě.
Radní si olízl jeden prst po druhém, od palce po malíček a nahlas přemýšlel: „Hm, mohli bychom se pokusit odletět někam jinam.“ A utřel si prsty opět do vytahaného trička.
„Jak, jinam?“ nechápal myšlenkové pochody radního kapitán Hant.
„Na nějakej jinej svět.“ Vysvětlil radní, a protože ho přemýšlení děsivě vyčerpávalo, vzal si další hrst lupínků.
„Hm, to je... Jako obydlet nově?“ stále příliš Dylen nepochopil.
„Hmm.“ Téměř mlčky souhlasil radní.
„Uhh.“ Podivil se kapitán, kde na to radní chce vzít, ale jeho přemýšlení přerušil sám radní, který mu znakově naznačoval, že probudí svého spícího kolegu, radního se zelenou hlavou.
Radní do zelenohlavce strčil a tento podivný radní se rázem probral: „Eh? Jsem pro, hlasuji pro!“ samozřejmě vůbec netušil, o co se jedná.
„Ále, spi dál!“ uklidnil svého kolegu radní s mastnýma rukama.
Dylen se zasmál a oznámil: „No, nevidím žádné východisko, naše flotila je slabá.“
„Co je toto?“ sklonil se nad mapou nevzdělaný radní a mastnými prsty udělal na mapě další mastnou skvrnu.
„To, to je Galaxie Triangululululum.“ Rychle si vzpomněl Dylen a s hrůzou v očích sledoval radního, jak si své mastné ruce opět otírá do trička.
„Ano.“ Přečetl si název radní a do svých hrozných pařátů uchopil další brambůrky.
„Tam je spousta obydlených světů, ale...“ oprašoval své školní znalosti Hant.
„Je tam někde, je tam někde, eh, trubka, vířivý proud? Je tam někde?“ ptal se radní Dylena na otázku, jejíž odpověď by měl znát spíš on sám a k tomu ještě s ústy plnými chipsů.
„Jo, tadytakhle vede několik trubek.“ Odpověděl kapitán a mávl nad mapou, která byla celá poprskaná chipsy, rukou.
Radní dostal další šílený npad: „Dobře, mohli bychom flotily, až poletíjou, stáhnout sem, a odvést je do Galaxie Triangululululum.“
Dylen sice nechápal proč, ale mínil: „Hm, to jo, ale tam se nemůžeme schovávat navždycky!“
„Hm. Budeme potřebovat větší flotilu.“ Vrátil se ke starému tématu bdící radní.
„No jo, ale kde ju seženeme? Nemáme potřebné zdroje!“ zvolal hrdinný kapitán Hant.
„No, ještě máme vaši loď.“ Vzpomněl si radní. „Á potřebujeme sehnat spojence.“ Zopakoval ještě.
„Potřebujeme sehnat spojence, hm.“ Přemýšlel Dylen.
„No, vraťme se k tématu.“ Navrhl radní a oblízl si všechny prsty, až to vydalo nechutný zvuk.
„Hm.Potřebujeme spojence, opravdu.“ Zadíval se Dylen na mapu Společenství.
„Há.“ Souhlasil radní, zrovna pojídající další chips.
V tom okamžiku dostal Dylen Hant nejúžasnější nápad svého života: „Musíme si nějaké najít.“
V místnosti bylo ticho, jenž přerušilo pouze zakašlání spícího radního se zelenou hlavou. Dylen a bdící radní se po sobě podívali a radní pak začal: „No, myslím že byste měl jít sehnat nějaký, tydle, nějaký členy posádky, a vydat se, obnovit Společenství.“
„Ano, to by bylo vskutku vhodné.“ Souhlasil Dylen a opřel se o starobylou mapu Společenství. „Takže, úkol je vyrazit s Androméďou a sehnat spojence?“ pro jistotu se ještě zeptal radního.
„Ano! A ještě si tady vezměte zásoby, hahaha!“ nabídl Dylenovi radní prázdnou misku od chipsů, které za dobu konference bez ostychu sežral.
„Děkuji, rado.“ Slušně poděkoval Dylen a dělal, že si nějaký vzal, aby neurazil. „Děkuji, já jdu sehnat posádku.“ Doplnil ještě a odešel.
„Jo, nashledanou.“ Rozloučil se radní.
„Nashle.“ Rozloučil se i kapitán Hant.
O chvíli později, opět na palubě Andromédi si osamělý Dylen Hant řekl: „Hm. Tak, jako prvního bych měl sehnat asi mechanika, takže vydáme konkurz na téhleté planetě na mechanika, za chvilku by se měli nějací ukázat.Tak,počkáme na ně.“
„Dobrý den.“ Pozdravil Dylen příchozího zájemce.
„Dobrý den, dobrý den.“ Pozdravil i příchozí s tmavými slunečními brýlemi a rukami v kapsách se posadil na volnou židli.
„Tak co umíte spravit?“ Otázal se příchozího kapitán, ale hned si to uvědomil, když návštěvník shodil ze stolu počítač.
„Hups, ué.“Vyjádřil své pocity návštěvník a aby mu kapitán nestihl vynadat, radši začal hovořit: „Spoustu technických věcí.“ A urovnal se na židli.
„Jako třeba co?“ Zeptal se ještě jednou kapitán, již trochu nazlobený.
„No, tak podívejte,…“ pokusil se o demonstrování svých nevalných zkušeností na druhém počítači. „ué,počkejte...“ zvolal poté, co ho shodil a poté ještě převrátil starý glóbus.
„Eee...“ Chtěl kapitán něco namítnout, ale nic ho nenapadlo. „Ó, omlouvám se.“ Omluvil se mechanik a sedl si na židli.
„Víte, já, já už asi jsem rozpoznal váš talent, takže mi prosím vás nechte číslo na telefon ať vás můžu kontaktovat..“ Poprosil kapitán už jen ze slušnosti, ačkoli by ho už nikdy v životě nenapadlo ho kontaktovat.
„Já teď nevím...“ Namítl mechanik a prohledával si kapsy.
„To je jedno, já už jsem si vás zapamatoval takže...“ Upřímně odpověděl Dylen ale mechanik ho přerušil.
„Nechcete něco zpravit?“ Otázal se pro jistotu mechanik, zřejmě nechápající situaci.
„Ne, dobrý, děkuju, určitě vám zavolám a budete...Určitě budete přijat, ale běžte.“ Snažil se Dylen nějak zachránit věci na můstku a zároveň svůj zdravý rozum, ale neplánoval mechanikovi zavolat, a už vůbec ne ho přijmout.
„Nashledanou.“ Ve spěchu se rozloučil mechanik, neustále popoháněn kapitánem.
„Nashledanou.“ Opověděl ze slušnosti Dylen, i když by se sním nechtěl setkat.
Za okamžik, až byl mechanik pryč začal Dylen uklízet popadané a rozbité věci „Jéžišmarja. Tohohle nepřijmu“ Nahlas přemýšlel kapitán, což byla chyba, protože jak vzápětí zjistil, mechanik byl ještě na chodbě a ozvala se odtud výzva na opakování věty.
Kapitán se pouze pousmál a počítačem zavřel dveře.
„Další, doufám, že přijde brzy.“ Vyslovil své přání Hant.
„Následujte Boha.“ Ozval se nový příchozí. Měl ruce semknuté, na znamení modlitby a vlasy na vrcholu hlavy vyholené, takže vypadal jak pozemský mnich, ale nebyl ze Země.
„Á, kdo jste?“ Zeptal se slušně kapitán, když se neubránil úsměvu a myšlenkám, pohrdajícími jeho mechanickými vědomostmi.
„Já jsem z planety Křesťanus.“ Oznámil mnich a posadil se na židli.
„Aha. A co umíte zpravit?“ Přešel Dylen rovnou k věci.
„É, když jsem byl malý, tak se mi rozpadla Bible.“ Chvíli přemýšlel mnich. „Tak jsem ji slepil.“
Zakončil mnich oznámení o svých zkušenostech.
„A jako techničtější věci?“ Zeptal se Dylen, i když odpověď znal.
Mnich opět chvíli přemýšlel a pak si vzpomněl: „Knihtisk, umím.“ Pokusil se udělat dojem.
„Aha, a jako nemáte zkušenosti s antigravitačním pohonem O2X721/B?“ Opět se zeptal Dylen, i když opět znal odpověď.
„To v kostele nemáme.“ Opověděl na otázku mnich, a přemýšlel, co to je.
„Aha, dobře, děkuji. Adresu mi dejte a já si vás určitě najdu.“ Zakončil debatu kapitán, protože na to neměl čas.
„Kostel 1.“ Oznámil svou adresu mnich.
„Jo, děkuju, to mi stačí. Nashledanou.“ Rozloučil se kapitán.
„Děkuji.“ Poděkoval slušně mnich a odebral se na mši.
Hned po něm se na můstek vřítil další zájemce, od pohledu zelenohlavec.
„Á, Á, pojďte dál! Výborně!“ Přivítal Dylen zájemce protože se musí uznat že zelenohlavci jsou většinou chytří, ale jen když se jim chce, a navíc to byl nejchytřejší zájemce, který dnes navštívil můstek a kapitán už by rád přešel k dalším typům posádky. „Vy jste...“ Trochu zchladlo Dylenovo nadšení, protože se zájemce líně posadil na židli a opřel se.
„Tak co...umíte zpravit? Vypadáte celkem šikovně.“ Snažil se kapitán uchovat si naději.
„Ó, Ano.“ Skromně uznal zelenohlavec a pohodlně se uvelebil na židli.
„Akorát jste nějakej...Máte, ehm,...“ Podivil se kapitán zelenohlavcovým očím, které nevypadaly zrovna aktivně.
„ Tak co vidíte?“Zeptal se Hant, a začal ukazovat prsty různé obrazce.
„Hm, tak to nevidím, nó.“ Zabručel zelenohlavec. „Počkat, vy jste slepej?“ Zeptal se Dylen a překvapeně se opřel do křesla.
„Ne, ne, ne, ne, né. Já vidím.“ Nesouhlasně zabručel zelenohlavec a začal prsty něco malovat na imaginárním papíře.
„Jo, ehm, co umíte zpravit?“ Zeptal se rozhodně Dylen, protože už nehodlal ztrácet čas. „Ehm, tak, takové, no tak třeba Niva bomby nebo třeba podobně.“ Začal pomalu zelenohlavec a nechutně přitom zachrápal a opřel se do křesla.
„Dobře, a jako jak se vám do toho chce?“ Optal se na závěr kapitán.
„No tak, musím no potřebuju práci.“ Obořil se na Dylena zelenohlavec.
„Aha, no tak dobře, já vás když tak zavolám.Nashledanou.“ Rozhodl se Dylen a nepatrně naznačil, aby zelenohlavec vypadl.
„Nashle.“ Rozloučil se pomalu zelenohlavec a byl docela překvapený, protože celou dobu si myslel že otázky jsou jen aby se neřeklo.
Nad Androméďou se pomalu schyloval večer, když do místnosti konečně dorazil další zájemce.
„Dobrý den“ Pozdravil černovlasý muž v tmavomodré mikině.
„Á, zdravím vás! Tak, co umíte?“ Přešel unaveně Dylen k věci.
„Tak já jsem mechanik já vám tady všechno spravím.“ Oznámil vesele zájemce a podrbal se na hlavě.
„Všechno?“ Zeptal se překvapeně Dylen, protože žádný zájemce nemluvil takhle přímo.
„Jo.“ Odvětil zájemce a začal se hrabat v Dylenově poškozeném počítači.
„Krom toho jsem docela vtipnej.“ Doplnil se zájemce.
„Jo?“ Nepřítomně se ujistil Dylen, píšící něco na počítači.
„ Hehehehehehé!“ zasmál se zájemce.
„A ehm, měl by jste zájem o, ehm, akci a nějaký dobrodružství ve vesmíru?“ Zeptal se ještě Dylen pro upřesnění.
„Rozhodně!“ Odpověděl zájemce.
„Jo?“ ujistil se kapitán.
„Rozhodně!“Opět odpověděl.
„A umíte spravit opravdu...“
„Rozhodně!“ Přerušil kapitána zájemce.
„Této lodi rozumíte?“ zeptal se Dylen a máchl rukama.
„Rozhodně!“ Odpověděl zájemce a začal se zase hrabat v počítači.
„A vaše jméno?“ Zeptal se ještě kapitán.
„Hůpr“ Opověděl zájemce.
.Á, Hůpr. To si zapíšu.“ Oznámil Dylen a usmál se.
„No vida. můžete být přijat! Jestli máte zájem?“ Oznámil a zároveň se zeptal kapitán.
„Děkuji, děkuji! Kam se mám jako posadit, nebo…?“ Zeptal se Hůpr a vstal.
„Jo pojďte semka, sedněte si k nám!“ Řekl Dylen a ukázal směrem na židli.
„Tak, vítejte na palubě!“ Řekl zvesela Dylen a podal Hůprovi složku o jeho pobytu.
„Ehm, kde tu máte toaletu?“ Rychle se optal Hůpr.
„Támhle!“ Řekl Dylen a ukázal kamsi do rohu.
O chvíli později na můstku pokračuje Dylen ve své náborové činnosti:
„Tak. Teď by to chtělo nějakého schopného vojáka...“ oznámil Dylen a ještě zprávu ani nenapsal a už se do místnosti vřítil svalnatý, krátce ostříhaný muž s černými brýlemi a drsně pozdravil: “Zdravím!“ A posadil se na židli, přičemž svou velkou puškou srazil počítač.
„Zdravím vás! Pozdravil i kapitán.
„Ehm, kdo jste?“ Zeptal se svižně Dylen.
„Já jsem schopný vojín!“ Odpověděl rychle voják.
„Ehm, a co umíte?“ Zeptal se na kontrolu Dylen.
„Bojoval jsem ve válce na Kvačionu.“ Odpověděl zase rychle vojín.
„Ehm, aha,á tak chce se vám do dobrodružství na...“ Nedokončil větu Dylen a přerušil ho vojín rozhodným souhlasem„Jo!“
„Jo?Chce?“ Zeptal se ještě Dylen.
„Ehm, aha hmmm tak dobře takže bych vás mohl přijmout na Androméďu.“ Přemítal Dylen, ale pořád se mu na vojínovi něco nelíbilo.
„Tak běžte a...ehm. Já, já si vás zapamatuju, běžte.“ Pokusil se opatrně kapitán vyhodit vojáka. To ale nepočítal s jeho tvrdohlavostí.
„Děkuji, já se posadím tady.“ Stoupl voják a pokusil se posadit do křesla což se mu nepovedlo kvůli Dylenově ruce, která ho zastavila.
„Ne já opravdu, opravdu potřebuju… potřebuju soukromí.“ Opět se pokusil vyhodit vojína z můstku.
„Hej!“ Ozval se u dveří ženský drsný hlas.
„Opravdu, opravdu mě nechcete?“ Optal se ještě jednou vojín, ale odpovědi se už nedočkal, protože se do místnosti vřítila nějaká žena s blonďatými nakrátko ostříhanými vlasy s pistolí a škaredě vojína zmlátila.
Dylen jen seděl na židli a v duchu se smál.
„Oh, zdravím vás!“ pozdravil překvapeně Dylen.
„Á, nazdárek!“ pozdravila žena a posadila se na židli a pistolí málem shodila počítač.
„Eh, kdo jste?“ Zeptal se Dylen.
„Já jsem Veka Balentajn, přezdívaná Mlátící Ženská.“ Představila se drsně a nabila pistoli.
„Aha, o vás už jsem slyšel.“Trochu znejistěl Dylen.
„Můžete mi říct kde jste pracovala?“ Opatrně se zeptal.
Mlátící ženská vzala tmavé brýle zmláceného vojína a nasadila si je.
„Eh, bojovala jsem proti těm, proti Vopicím.“Pokračovala v konverzaci Veka.
„Aha.“ Zabručel Dylen.
„A ustřelili mi dvě nohy, ale naštěstí jsem si je nechala impamplátovat.“ Oznámila hrdě a pod ní se ozval nářek zmláceného vojáka.
„Tak, to je dobrý, pokud máte zájem o dobrodružství na Andromédě?“ Zeptal se Dylen.
„Jea!“ Přikývla Veka.
„Tak jo, tak jste přijata! Gratuluju, vítejte na palubě!“ Pogratuloval spokojeně Dylen.
„Jea, jasný, nashle!“ Pozdravila Veka a odešla z místnosti neznámo kam.
„Hmm, teď by to chtělo nějakého zdravotníka, aby se nám staral o ty naše vojáky“ Uvažoval Dylen a vydávám konkurz na inzertní stránky Společenství .
Za okamžik přišel první zájemce. „Ah, zdravím vás vy jste... „ Pozdravil a zároveň zaváhal Dylen při pohledu na nízkého chlápka.
„Dobrý den.“ Pozdravil lékař.
„...Doktor?“ Dokončil větu Dylen
„Jo, nechcete vytrhnout zub?“ Odpověděl a zubař a ihned nabídl své nevalné služby.
„Ne, dobrý, já jsem zdravej, ale jaký máte zkušenosti?“ Odmítl ho Dylen a zeptal se.
„Eh, já rád trhám zuby.„ To bylo samozřejmě už od pohledu jasné, protože u sebe měl všelijaké různorodé nástroje a na tričku napsáno „našemu nejoblíbenějšímu trhačovi“
„A jako jinak nic?“ Překvapeně se otázal Dylen
„Nó, párkrát jsem vytrhl zub.“ Pyšně odpověděl trhač.
„Eh, dobrý, nemám zájem, můžete jít.“ Vyhodil ho Dylen s nechutí.
„Vážně nechcete vytrhnout zoubek?“ Zeptal se ještě medovým hlasem.
„Ne, nechceme, nashledanou!“ Rozzuřeně ho vyhodil kapitán.
„Nashle.“ Rozloučil se trhač s pohledem „nevděčný lidi“
„Takový...“ Nedokončil jistě sprostou větu kapitán a na můstek přišel nový uchazeč.
„Dobrý den!“ Zapištělo něco z rukou uchazeče.
„Ježišmarja, dobrý den!“ Pozdravil udiveně uchazeče Dylen, když pán postavil na stůl malou květinu zelené barvy s červenými okvětními listy.
„Dobrý,... Dobrý den!“ Pozdravil ještě jednou udivený Dylen, ale tentokrát se díval na květinu ve žlutém květináči stojící mu na stole.
„Já jsem zdravotník a jmenuji se Květinka!“ Zapištěla květina.
„Eh, aha.“ Řekl Dylen protože ho nic jiného nenapadlo. Kapitán natáhl hlavu ke Květince aby si ji lépe prohlédl. Slyšel už o jakési neznámé rase Květinek, ale nikdy se s nimi nestkal a teď mu jedna stojí na stole a něco piští.
„Eh... „ Chystal se něco říct Dylen.
„Já jsem Květinka!“ Zopakovala pronikavým hlasem.
„Eh, aha.“ Zase odpověděl Kapitán.
„Ona velice ráda léčí lidi, to ano.“ Připojil se do konverzace pán, co ji tam přinesl.
„Jo? A,...Můžete nám...jako máte zájem pomáhat nám na vesmírné lodi Andrmoméďa, obnovovat Společenství Systémů?“ Vyhrnul ze sebe Dylen Hant rychle.
„Jo!“ Opověděla Květinka pískotem.
„Zvládnete to?“ Zeptal se ještě jednou Dylen, protože si nedokázal představit jak by tohle mohlo být pomocné při boji proti Tyočivelkům, ale vždyť je to vlastně lékař.
„Jo!“ Odpověděla zase Květinka.
„Určitě?“ Zeptal se ještě pro jistotu Dylen.
„Jo!“
„Zvládne to?“ Zeptal se kapitán na názor pána.
„Jo, já si myslím že dobře...Ona se nebojí, že?“ Přikývl pán a při pokusu o poplácání ji převrhl na stůl.
„Áu.“ Zanaříkala Květinka.
„Tak jste prozatím přijata.“ Oznámil jí kapitán.
„Děkuji!“ Zapištěla..
„Zde, tady...“ Podal ji pán Dylenovi.
„Jo, já ji dám sem.“ Řekl kapitán a položil ji na okno.
„Děkuji, nashledanou.“ Rozloučil se pán a odcházel.
„No, nashledanou.“ Rozloučil se i Dylen.
„Čau, Kvěéťo!“ Pozdravil Květinku pán a odešel.
„Tak tohle bude posádka netradiční!“ Pravil Dylen. Dnes už nechtěl nabírat posádku na lodi a tak se vyšel podívat do ulic. Byly tmavé, a všude byla záře pouličních lamp a nad jeho hlavou se ozývaly zvuky kluzáků a dopravních lodí.
„Jéžiš kde to jsem zase?“ Otázal se sám sebe v duchu Dylen, protože se nejspíš ztratil
“Hej, občane!“Oslovil Dylen na kolemjdoucího otylého pána.
„Ano?“ „Ehm, já bych se vás chtěl zeptat, nechtěl byste se přidat k nám? Já sháním nějakého vojenského důstojníka, zbraňového, kterej by to uměl se zbraňema.“ Oznámil mu kapitán.
„No, tak já asi těžko, ale o někom vím, mohu vám doporučit.“Odvětil otylý pán.
„Jo?“Hlesl Dylen, protože mu bylo od začátku jasné že tenhle s ním nepůjde.
„Tyr Anaštazy! Sice furt leží v alkoholu ale je docela dobrej válečník.“ Pokračoval pán.
„Jo?“
„Jo, a je to dredař.“ Dodal ještě pán.
„Aha, a kde bych ho mohl najít?“ Zeptal se Dylen.
„Eh, v hospodě nebo v baru, jako vždycky.“ Oznámil mu pán, ale to bylo jasné.
„Jo, aha, kde?“ Zeptal se ještě pro kontrolu Dylen.
„No, tak někde o dvě ulice vejš.“ Upřesnil polohu otylec.
„Aha, jo, tak dobře, děkuju za doporučení.“ Poděkoval kapitán a odešel.
„Nashle.“ Pozdravil ho i pán.
Dylen tedy vyšel o ty dvě ulice výš a tam byla nevábná hospoda s názvem U Kapitána Ožraly.
„Haló!“ Zavolal Dylen na spícího muže u baru.
„Ano?“ Odpověděl muž nepřítomně.
„Eh, vy jste Tyr Anaša...Anaštazy?“ Zeptal se kapitán muže.
„Jo.“ Přikývl muž. „Jo? Ehm, já jsem slyšel že jste hodně dobrej, kromě jiného, jsem slyšel že jste i dobrej bojovník.“ Pravil Dylen.
„Jo, jo, jo.“ Přikývl opět ožrala. „Tak já nevím, potřebujeme ještě několik zdatných vojáků do posádky Androméďi.“ Pokračoval kapitán.
„Jo, jo, jo.“ Zase souhlasil ožrala ale zřejmě nevěděl s čím.
„Tak by mě zajímalo, jestli byste se nechtěl k nám připojit?“ Zeptal se opatrně Dylen.
„Jo, jo, jo.“ Přikývl ožrala a napil se z prázdné skleničky, zřejmě se snažil z ní vydolovat ještě kapku.
„Posloucháte?“ Zeptal se kapitán.
„Jo, jo, jo.“Přikývl chlap. „Mě?“ Chtěl se ujistit Dylen a šťouchl do ožraly rukou. „Jo.“ Souhlasil muž.
„Chcete se k nám připojit?“ Optal se již naposled Dylen.
„Eh, co? Kdo jste?“ Probudil se a překvapeně se zeptal ožrala.
„Koupím vám pivo, když se k nám připojíte.“ Učinil návrh Hant.
„Nó…“ Rozmýšlel se ožrala.
„Eh, podepište tohle.“ Rozhodl se Dylen a podal ožralovi kus papíru se smlouvou na doživotní službou na Andromédě.
„Ano.“ Přikývl chlap a podepsal se na smlouvu. Podpis spíše připomínal několik čárek
„Tak, dobrý, právě jste se připojil k posádce Androméďi, a budete pomáhat při obnovování Společenstva Systémů.“ Vyhrnul ze sebe Dylen, jak už bylo jeho zvykem.
„Aha. Jo.“ Souhlasil nepřítomně ožrala.
„Děkuju. Za chviličku přijďte na Androméďu.“ Oznámil kapitán Tyrovi a odešel ze smradlavé putyky.
Zanedlouho Dylen Hant opět hledal dalšího, již posledního člena posádky co potřeboval a zase se ztratil.
„Á, kde to jsem, jsem se ztratil. Jéžiš, to je nějakej blbej kostel!“ Přemítal nahlas kapitán, což se mu ale nevyplatilo protože jak si všiml, nedaleko od něj stála tmavá postava.
„No, no toto?!“ Zděsila se postava a přešla blíže k Dylenovi.
„Jé nó, nevíte...kdo vy jste?“ Zakoktal se kapitán když zahlédl chlupatou tvář.
„Křesťanská Vopice.“ Odpověděla postava. Byla z rasy Vopic, které žijí na planetě Vopičárna, východně od Společenstvopolis.
„Eh, já myslel že vy jste zlí?“ Udiveně se zeptal kapitán, jelikož věděl, že Vopice jsou vůči Společenství velice nevraživé, poté co ovládlo několik jejich vnějších systémů.
„Nezabijete mě teďka?“ Zeptal e opatrně Dylen a rukou sáhl do kapsy, kde mělo být Kopí Vrchní Stráže, ale teď si teprve uvědomil, že ho vyměnil za lízátko u kupce z planety Vietnamus. Ta je známá svými „kvalitními“ výrobky.
„Hmm, ani né, i když jste řekl že je to blbej kostel.“ Rozhodla se Vopce.
„Aha. Vy jste Křesťanská Vopice?“ Uklidnil se kapitán a ještě se ujistil.
„Ovšem, chcete křížek?“ Zeptala se Vopice a sáhla do kapsy, kde jich měla zřejmě ještě velkou zásobu.
„Eh, no, hmm, jak chcete.“ Zakoktal se opět Dylen a vzal si od Vopice křížek, aby neurazil.
„To máte jako dar.“ Oznámila Vopice a vyndala z kapsy Bibli.
„Eh, já potřebuji vědeckého důstojníka na loď Androméďa, aby to, aby jsme obnovili Společenství a přidali jsme nový světy, aby jsme se ubránili proti Tyočivelkům.“ Přešel kapitán k věci.
„Ovšem, tak já nevím, mám se přidat?“ Nejistě se zeptala Vopice.
„Jéžiš já nevím, myslíte, že jste toho schponej?“ Přemítal kapitán nahlas.
„Hm, ale možná jó, no.“ Rozhodla se Vopice.
„Takže jo.“ Ujistil se Dylen, a vytáhl z kapsy umačkanou smlouvu, na které bylo přilepené rozpuštěné lízátko. Dylen ho odlepil a předal Vopici. Tu smlouvu.
„Ale musel bych mít svou kapli soukromou.“Ujistila se Vopice, podezřívavě se podívala na kapitána.
„Ach jo, no, tak, pro mě za mě….Já už jsem obešel tři části města a nikoho jsem nenašel...“ Souhlasil tedy Dylen.
No tak jo, tak dobře, tak já vás teda vezmu.“ Rozhodl se Dylen a zastrčil si do kapsy podepsanou smlouvu.
„Tak jo, tak pojďte se mnou tady.“ Řekl Dylen a vyšel na ulici.
„Takže vám mám říkat Křesťanská Vopice?“ Zeptal se kapitán když šli ze schodů.
„Jo, jo jo.“ Přikývla Vopice a odkráčela někam s kapitánem.
A za okamžik na můstku Andromédi…
„Tak, Mlátící Ženská, nastavte kurz k planetě Heptě.“ Zavelel Dylen a posadil se do kapitánského křesla.
„Heptě?“ Otázala se Mlátící Ženská a nechápavě se podívala na kapitána.
„Heptě! Najděte to!“ Zavelel Dylen.
„Jo.“ Přikývla Veka a začala se přehrabovat v mapách.
„Vyrážíme!“Oznámila Veka když konečně našla souřadnice zmíněné planety.
„Vyrážíme, do vířivého proudu a letíme na planetu Heptě, v soustavě Hebzble.Upřesnila ještě Veka a připravila vířivý proud. To jsou speciální cesty lodí Společenství. Vypadají jako trubky a vedou skrz vesmír. Cesta jimi je velice nepohodlná protože jsou zde velké turbulence, ale zato rychlejší. Přes jeden solární systém cesta trvá asi 10 vteřin.
Loď vlétla do trubky a celá loď s sebou i s posádkou začala házet.
„Já si ne-mů-žu čí-st no-vi-ny!“ Stěžoval si Hůpr.
„Dorazili jsme na planetu Heptě!“ Oznámila Veka po výletu z trubky. Můstku byl krásný výhled a planetu a hned za ní se pyšnila Mlhovina jogurtu svým dnešním jahodovým vzhledem.
Jaké tajemství a dobrodružství ještě čekají na naše přátele v tomto bláznivém vesmíru?
Je to sice trochu nemastné neslané, ale to je jen pilot a příště se můžete těšit na akční díl s názvem Vězeň.
Gratulace tomu kdo to sem dočet.
